Alena Jakoubková
NENÍ SESTRA JAKO SESTRA
Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková
Grafická úprava Tereza Bierská
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
www.mobaknihy.cz
© Alena Jakoubková, 2024
Foto na obálce © Luismolinero from Depositphotos
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024
Vydání první
ISBN 978-80-279-1328-2
Dva druhy lidí dumají o tom, jak zabíjet. Psychopati a autoři detektivek.
Richard Castle ze seriálu Castle na zabití
Archeolog je nejlepším manželem, jakého může žena mít. Čím je žena starší, tím víc se o ni zajímá.
Agatha Christie
„Kdys mi to chtěla říct…?“
Klára zvedla oči od fasciklu s fakturami.
Do jejího obchůdku jako závan větru vpadl David, soukromé očko z Tábora, a podle výrazu na jeho tváři s ním cloumal vztek. Nebo lépe řečeno asi tak tuna vzteku, který mu stříkal z každého póru.
Na Kláru upíral oči a mířil na ni ukazováčkem.
Klára, která moc dobře věděla, co tím obviněním David míní, se rozhodla vstrčit hlavu do písku. Protože ještě sama nevěděla, co si s nastalou situací počít, nehodlala ji předčasně řešit.
Na Davida upřela nevinný pohled, pokrčila rameny a zvedla ruce dlaněmi vzhůru. Pak ruce položila na fascikl, vzala jednu fakturu, potom ji zase vrátila zpátky.
Jako že ona nemá co skrývat.
Byla v ní ale malá dušička.
Neměla tušení, co s tím, že je opět volná, udělá, a nemínila se ukvapit.
Proto zlehka nadhodila:
„Davide, absolutně nechápu, o čem to vlastně… Jo aha, jde ti o ten večírek, který Gábina s Jaroslavem pořádají na počest svého návratu ze svatební cesty. Já ale myslela, že tě na tu oslavu pozvou naše novomanželské hrdličky, víš. Proto jsem se ti o večírku nezmínila. Tak jestli ti ještě nic neřekli, určitě to brzy napraví.“
David jí ale na její divadýlko neskočil.
Přistoupil k pultu, donutil Kláru, aby zvedla oči, a opakoval svou otázku:
„Kdys mi to, Kláro, chtěla říct?“
Pak dodal, aby nemohla dál uhýbat:
„To moje Adélka se mi zmínila, že má na gynekologii novou lékařku. A že doktor Korda odjel do ciziny a pracuje teď na nějaké klinice v Berlíně. Je to už pekelně dlouhá doba, Kláro. Několik dlouhých týdnů, kdy jsi volná. Moc dobře víš, co tahle informace pro mě znamená, a ty ji klidně přede mnou zatajíš? Ale pověz mi, proč?“
Dál jí upřeně hleděl do očí.
Klára očima uhnula.
Pak se chytla nejméně důležité zmínky.
Přikývla a doplnila:
„Ano, Miloš si našel stáž v berlínské nemocnici Charité.“
David plácl dlaní na pult, až fascikl s fakturami nadskočil.
Vztekle na Kláru udeřil:
„S Milošem jste se rozešli, a ty mi to nepovíš?“
Klára pokrčila rameny.
Pak zalhala:
„Davide, my se vlastně nerozešli. Miloš jen dostal nabídku…“
David ji přerušil:
„Kláro, já tu novou gynekoložku znám. Je to doktorka Eva Landová, chodili jsme spolu na gympl. Když mi o ní Adélka řekla, zavolal jsem jí a pozval ji na kafe. Co jsem měl taky jinýho dělat, když ty mi nic neřekneš? Eva mi ovšem na moje otázky ochotně odpověděla. Řekla mi, že Miloš odsud odjel velmi pravděpodobně napořád. Dal výpověď i v nemocnici, kde ona dostala to jeho místo na dobu neurčitou. Nemocnice na Milošovu pozici vypsala
regulérní tender a Eva ho vyhrála. A od Miloše odkoupila i jeho soukromou praxi tady ve Vlčicích.“
Pak znovu zopakoval otázku:
„Proč jsi mi o tom neřekla?“
Klára si povzdechla.
Pak navrhla:
„Uvařím nám kafe.“
Ukázala Davidovi ke křesílkům u malého kulatého stolku a vyzvala ho:
„Posaď se.“
Když se k Davidovi vrátila se dvěma šálky kávy, řekla, co si pečlivě promyslela:
„Davide, já nejsem připravená na změny…“
David namítl:
„Dovol mi, abych tě objal a přitiskl si tě k sobě. Možná si vzpomeneš na tu naši noc v nemocnici. Možná ti dojde, že jsi víc než připravená. Víš stejně jako já, že jsi připravená.“
Klára se rozplakala.
Pak Davidovi přiznala:
„Možná jsem si neměla s Milošem nic začínat. Miloš na mě tlačil, abychom se vzali, ale já se vdávat nechtěla. Nechtěla jsem se takhle zavázat, ale plácala jsem se v tom, no…“
Pak zvedla uplakané oči a zašeptala:
„Možná jsem se Milošem zaštiťovala před tebou.“
David uhodl:
„Ty si myslíš, že když budeš zase šťastná, zpronevěříš se manželovi?“
Klára pokrčila rameny.
„Já nevím, Davide. Možná. Možná jsem se v té roli truchlící vdovy usadila tak pevně, že se z ní už nedokážu vymanit. Víš, Miloš mě nechal, přijal tu roli, to místo, které jsem mu určila. Trávili jsme spolu čas, chodili do
divadla, jezdili na dovolené. Ale já si chtěla nechat svůj byt, neměla jsem v úmyslu se k němu přestěhovat.“
Davida zajímalo:
„Ale po té naší noci sis navlíkla ten jeho prsten. Proč?“
Klára pokývala hlavou.
„No, víš, strašně jsem se styděla, že jsem ho podvedla. A taky…“
Klára se odmlčela.
David ji obvinil:
„Ty se bojíš. Zamilovala ses do mě a bojíš se, že bys mohla žít se mnou, se vším všudy. Bojíš se, že by ses vedle mě každé ráno probouzela, že bych tu byl s tebou, společně bychom snídali a večeřeli, že bych byl v tvém životě každou vteřinu.“
Klára přikývla a malinko se usmála.
„Asi máš pravdu, Davide. Bojím se takhle naplno žít. Nikdy jsem tak nežila, jako ostatní lidé. Osud mě o to připravil dřív, než jsem mohla začít. Nikdy jsem s žádným mužem společně nebydlela a myslím, že už jsem moc stará na to, abych s tím začínala.“
Davida zajímalo:
„Proč Miloš doopravdy odjel? Poslala jsi ho pryč?“
Klára zakroutila hlavou.
Popravdě řekla: „Ne, rozhodl se sám.“
David řekl:
„Já bych od tebe nikdy neodešel. Co Miloše k tomu přimělo?“
Klára přiznala:
„Tak moc jsem se styděla, že jsem ho podvedla, že jsem se rozhodla mu to nějak vynahradit. Miloš ale poznal, že to není upřímné. Nakonec uhodl, že jsem ho s tebou podvedla, a rozhodl se, že odjede. Nechtěl se dívat na to, že jsem s tebou.“
David odsekl:
„Já se od začátku musel dívat na to, že jsi s ním.“
Klára připomněla:
„Ale tebe jsem nepodváděla, nic jsme spolu neměli.“
David nadhodil:
„Ale když na to došlo, bylo to… to pravé.“
Klára přikývla a přiznala:
„Ano, to bylo.“
David řekl:
„No tak to vidíš, Kláro.“
Klára však pokračovala:
„Jenže to nebylo správné.“
David připustil:
„To máš asi pravdu, Kláro. Jenže já tě miluju. A chci, abychom byli spolu.“
Klára mu připomněla:
„Ty jsi ale nikomu neublížil.“
David přikývl.
Uznal:
„Vím, že jsi Milošovi ublížila, ale mohl si za to taky trochu sám. Měl vědět, že v tobě je vášeň, kterou on nikdy nezkrotí. Pro tebe to bylo pohodlné, a když jsi najednou volná, tak to tajíš, protože se bojíš se mi úplně oddat. Přestaň se bát, Kláro.“
Klára zakroutila hlavou.
„Davide, mně vlastně ten kompromis s Milošem vyhovoval.“
David odsekl:
„No jistě, protože se bojíš žít.“
Pak, už mnohem klidnějším tónem, dodal:
„Dovol mi, ať ti s tím pomůžu. Uvidíš, že se ti to bude líbit.“
Klára zavřela oči.
Vzpomněla si na ten pokoj v nemocnici, kde prožila nejkrásnější, nejvášnivější noc svého života. Sama sobě přiznala, že je do Davida zamilovaná, ale neměla odvahu, po všech těch letech, kdy od sebe každého muže odháněla, se jednomu z nich otevřít.
Zakroutila hlavou.
„To by nefungovalo.“
David se na ni usmál.
Vstal a předtím, než prošel dveřmi, ji informoval:
„Tak to se ještě uvidí, Kláro.“
Gábina přišla ráno do kuchyně rozespalá.
Dům provoněla káva, na stole u okna bylo prostřeno, kromě šálků a talířků viděla košík s rozpečenými plátky bagety a máslenku, taky talíř nakrájené zeleniny.
Gábina se k Jaroslavovi, který šlehal vejce na omelety, zezadu přitiskla.
Zeptala se:
„Proč vstáváš tak brzy?“
Jaroslav se k ní otočil, aby ji mohl políbit.
Pak vysvětlil:
„Bylo mi jasný, že budeš chtít jít dneska do kavárny co nejdřív, a nechtěl jsem tě pustit bez pořádné snídaně. Ostatně mně se taky hodí odjet do kanceláře co nejdřív, jsem nervózní, co mě tam čeká.“
Gábina přikývla.
Pak se zeptala:
„Můžu ti s něčím pomoct?“
Jaroslav zakroutil hlavou.
„Mám to pod kontrolou.“
Gábina řekla:
„Tak to se stačím obléknout.“
Za pár minut se vrátila do kuchyně oblečená do jasně červených šatů, které jí Jaroslav koupil v Miláně, a obutá do lodiček ve stejném odstínu na vysokém jehlovém podpatku.
Jaroslav právě nandával omeletu se šunkou na talíře.
Gábina se posadila a manžela informovala:
„Být vdaná se mi líbí.“
Jaroslav se rozesmál.
Manželku požádal:
„Moc si na to nezvykej, každý den to tak nebude.“
Gábina ho doplnila:
„A to je dobře, protože jinak bych za chvíli neprošla dveřmi.“
I když obvykle Gábina chodila do své kavárny na vlčickém náměstí pěšky, protože si ráda po ránu srovnala myšlenky, tentokrát se posadila k Jaroslavovi do jeho nového černého saabu, který si pořídil krátce před jejich svatbou. Pohlédla ke svému obstarožnímu pežotku a nenápadně na něj mrkla. Autíčko mělo svá nejlepší léta dávno za sebou, ale Gábina Jaroslavovi nedovolila, aby jí místo něj koupil jiné, protože ona sama vlastně auto k ničemu nepotřebovala. Do práce chodila pěšky, na nákupy jezdily obvykle s Klárou spolu a Klára si ke své pracovní dodávce nedávno pořídila malou červenou audinku. Ale Gábina na svém autíčku lpěla a čas od času s ním zajela do myčky a nablýskala ho, aby bylo připravené.
Pak jí došlo, že i tohle možná skončilo.
Ale Gábina se s autíčkem nehodlala rozloučit.
Jaroslav zastavil na náměstí před kavárnou.
Naklonil se ke Gábině a políbil ji.
Pak jí slíbil:
„Večer se tu určitě stavím.“
Gábina přikývla a vystoupila z auta.
Jaroslav okamžitě odjel, ale Gábina chvilku postála pod podloubím a rozhlížela se po náměstí. Bylo kolem osmé a nevypadalo to, že tu v tuto dobu zahlédne živou duši.
Pak zaznamenala pohyb na druhé straně náměstí.
Z květinářství její sestry Kláry vyšel David Holzman a zrovna dvakrát štěstím nezářil. Gábina by se nejradši rozběhla k sestře, ale pak se otočila a odemkla dveře své kavárny.
Věděla, že se u ní Klára odpoledne staví.
Postupně vynesla ven pod podloubí stolky a židle, pak si připravila cappuccino. Odnesla si ho k jednomu stolku venku a z pultu sebrala list papíru, který jí tu nechala její pomocnice Mirka Líbalová, která vedla její kavárnu, zatímco Gábina s Jaroslavem byli na svatební cestě. Gábina se na Mirku mohla spolehnout.
Gábina četla:
Paní Gábino, všechno tu probíhalo jako na drátkách. Pomáhala mi i Jituš Mráčková, takže jsme nezaznamenaly žádnou stížnost. Omlouvám se vám, že zrovna dneska přijdu malinko později, protože musím s Jarouškem na očkování. Pak ho ale hned odevzdám tchyni. Počítám, že přijdu kolem půl desáté. Zkontrolujte objednávky, kdybyste chtěla něco změnit. Odešlu je, jakmile se vrátím. M. Gábina se musela usmát.
Pak vstala a vrátila se dovnitř.
Ani se nestačila na objednávky kouknout, když do kavárny vešla Blanka Plecitá, pekařka a kavárnice z Roupova, které před pár lety Gábina s Klárou pomohly vyřešit doslova vražednou situaci v její rodině a s níž se pak obě sestry spřátelily.
Blanka přinesla bedýnku plnou čerstvých perníčků s citronovou a čokoládovou polevou, které jsou její vyhlášená specialita, a položila ji na pult. Gábině řekla, že má ještě v autě pro ni sladké i slané větrníčky s rozličnými náplněmi, medovník a dva plechy se štrúdly, které upekla její tchyně Madla, s kterou vede roupovskou kavárnu.
Gábina beze slova vyšla za Blankou ven, aby jí pomohla.
Jak bylo jejím zvykem, vycvičeným okem přelétla náměstí.
Naproti právě přicházela její neteř Klárka ke květinářství.
Gábina převzala od Blanky fakturu a vyšla ji ven ještě vyprovodit.
Rozloučily se s tím, že další objednávku jí Gábina pošle e-mailem.
Blanka nasedla do své dodávky a odjela.
Gábina opět přelétla očima náměstí.
Viděla, jak Svatka Navrátilová umývá výlohu svého klenotnictví. Před lékárnou mladého Ledvinky postávalo několik vlčických klevetnic, které se zvědavě otáčely za učitelkou Lídou Hoškovou spěchající ke škole. Lída byla těhotná a nikdo dosud nezjistil, kdo je otcem jejího dítěte, což místní drbny, včetně Lídiny mámy, příšerně štvalo.
Gábina věděla, že nejvíc to štve právě starou Hoškovou, která patřila k jejím „úternicím“, nejvyhlášenějším vlčickým klepnám. Měly u ní v kavárně každé úterní odpoledne zamluvený stůl a před jejich ostrými jedovatými jazyky se nikdo neschoval.
Jenže Lída si zatím svoje tajemství uhlídala.
Gábina se už už chtěla otočit a vrátit se do kavárny, když zaznamenala pohyb na druhé straně náměstí. Viděla svoji sestru Kláru, jak vychází z květinářství a rychlými kroky míří nahoru ke kostelu.
Ke kostelu a na hřbitov.
Ach jo…
Gábina se vrátila do kavárny, kam mezitím vstoupil
René Potměšil, místní pojišťovák a teď už i realitní agent.
Gábina mu přinesla latté, které si objednal, a ukrojila mu kousek štrúdlu.
Pak se zamyslela nad sestrou.
Ráno byl u ní David a ona teď spěchá ke hrobu svého dávno zemřelého manžela. Copak to asi znamená? Musí sestře zavolat, aby se odpoledne u ní určitě stavila.
Od návratu ze svatební cesty se viděly jen letmo a nebyly přitom samy. Klára se vyhýbala zmínce o Milošovi. Gábina si uvědomila, že když si psaly, Klára se o Milošovi vůbec nezmiňovala.
A to Gábině připadalo sakra divné.
Pak se musela soustředit na svoje hosty. Kavárna byla brzy plná a kolem poledne přišli chlapi z montovny na její vyhlášenou polévku. Gábina si na ní dneska dala záležet.
Chlapům servírovala gulášovku s výborným chlebem, který jí vozili z jedné malé soukromé pekárny. V dnešní nabídce byly také sendviče se šunkou a sýrem, zeleninový salát a bagety s pečeným vepřovým. Ke kávě jim přinesla kromě zákusků, které si objednali, taky krajíce se sádlem a škvarky, jimž řada chlapů dávala přednost před sladkým.
Sotva chlapi z montovny odešli, přišla si k ní vypít kávu vlna vlčických občanů, kteří se už vraceli z práce. Mezi nimi se objevil i Vojta Mráček, manžel bývalé starostky, která si ve vězení odpykává trest za zpronevěru a podvody. Gábina si uvědomila, že od té doby, co není Vojta v baráku sám, vypadá líp. Jeho syn Ondra část domu pronajal mladému páru za pomoc kolem domu a zdálo se, že mladá paní Lepešková se ujala i péče o samotného Vojtu. Vojta je vyhlášený lenoch, když o něj přestala pečovat manželka, strašně sešel, protože si sám neuměl uvařit ani vyprat.
Gábina před něj postavila šálek kávy a hned ho zkasírovala.
Vojta byl totiž taky vyhlášený lakomec.
Pak přinesla misku s vodou pro jeho nevycválanou Akinu.
Když se kavárna trochu vylidnila, poslala sestře esemesku:
Kláro, odpoledne určitě přijď.
Sestra jí hned odepsala: Počítám s tím.
Gábina si připravila další cappuccino a postavila se s ním za pult.
Obsluhovala zákazníky, kteří si k ní přišli pro zákusky nebo koláče a chtěli si je odnést domů. Někteří si nechali zabalit i obložené chlebíčky či plněné bagety, většinou si k tomu vzali i svou oblíbenou kávu do kelímku, aby jim zpříjemnila cestu domů.
Pro zákusky se u ní zastavila i Jana Kopecká.
Nechala si je zabalit, ale posadila se na barovou stoličku a objednala si kávu.
Gábině bylo jasné, že si chce povídat.
A taky že jo.
Jana, která se s dětmi přestěhovala do domku další úternice Kánské, která jí ho uvolnila poté, co se sama nastěhovala k Františku Kratinovi na samotu Křovinka u Plotic.
Kratina a Kánská byli ve Vlčicích důkazem, že láska kvete v každém věku.
Jana upila z šálku a zeptala se:
„Gábino, nevíš něco o Vaškovi? Už jsem ho dlouho neviděla.“
Gábina pokrčila rameny a informovala ji:
„Byla jsem teď několik týdnů na svatební cestě.“
Jana se hned omluvila:
„Promiň, tím jsem měla začít. Moc ti gratuluju.“
Gábina přikývla.
Pak se kolem nich propletla Mirka.
Řekla:
„Slyšela jsem vaši otázku, paní Kopecká. Odnesu to víno a slané mandle ven, protože se u nás stavila vzácná návštěva. Pan starosta s nějakou načesanou dámou.“
Gábina okamžitě vylítla ven, aby se na tu tajemnou dámu, s kterou Fanda Lískovec dělá už řadu měsíců strašné tajnosti, taky podívala. Jen vykoukla ze dveří, Fanda na ni zamával.
Přišla tedy k jejich stolu, kde Mirka servírovala objednávku.
Fanda jí dámu představil:
„Gábino, to je moje přítelkyně Milada.“
Pak se obrátil na hezkou tmavovlasou paní, vzal ji za ruku a řekl:
„Miládko, tohle je majitelka kavárny a moje dávná kamarádka Gábina.“
Gábina zdvořile řekla:
„Moc ráda vás tu vidím. Tak doufám, že to není naposled.“
Fanda se začervenal a Gábinu ujistil:
„Dělám všechno pro to, aby se tu Miládce líbilo.“
Gábina poznamenala:
„Jestli se tu zdržíte, přijdu si k vám pak na chvilku sednout.“
Pak se vrátila do lokálu a posadila se proti Janě Kopecké.
Mirka se postavila vedle ní a Janě reportovala:
„Paní Kopecká, pan Navrátil tu byl zrovna minulý týden. Něco řešili s paní Svatkou. Nevím, o čem mluvili, protože tu byla spousta lidí a já se měla co ohánět.“
Jana se přímo zeptala:
„Kam šli odsud?“
Mirka se usmála.
„Paní Svatka domů, pan Navrátil nasedl do auta a odjel.“
Pak se Mirka pokývnutím hlavy s Janou rozloučila a šla obsluhovat.
Gábina zakroutila hlavou.
„Jano, to ti to jednou nestačilo?“
Jana přiznala:
„No asi ne.“
Jana nikdy nepatřila k jejím kamarádkám, ale přesto si Gábina neodpustila:
„Jano, Vašek je rozmazlenej chlap do větru. Ten se nezmění. Svatka mu poskytovala kompletní servis, věnovala se jen jemu. On nikdy nebude bydlet se dvěma hlučnými puberťáky.“
Jana přikývla.
„To bych ani nechtěla. Ale ráda bych ho viděla. Víš, je mi divný, že se nestará o Pavlíka. Je to takový krásný kluk a jemu jako by byl úplně ukradený. Možná se tu dohadovali o výživném. Ale Vašek je přece docela slušně zaopatřený, tak snad by se neměl tahat o peníze.“
Gábina pokývala hlavou.
„Věděla, že manželství Svatky a Vaška dávno skončilo, proto nadhodila:
„Třeba si jen chtějí dořešit majetek. Mají u Roupova kus lesa a nějaké další pozemky někde za Táborem. Pokud vím, odjakživa je pronajímají, možná si řekli, že je čas to uzavřít.“
Ta hádka ale Gábinu zaujala, slíbila si, že se na to Svatky zeptá.
Jana dopila kávu a Gábinu požádala:
„Gábino, kdyby se tu zase někdy Vašek stavil, mohla bys mu prosím říct, že bych s ním chtěla mluvit? Nechci mu volat sama, nechci se mu vnucovat… Tak snad když mu to řekneš ty…“
Gábina jí slíbila:
„No tak jistě, vyřídím.“
Pak obešla pult a s Janou vyšla pod podloubí.
Uviděla, že Fanda s paní Miladou si k vínu kromě mandlí objednali i obložené chlebíčky, které jim Mirka, podle Gábinina vzoru, přepůlila, aby se jim pohodlně jedly.
Přistoupila k jejich stolu a zeptala se: „Smím?“
Fanda přikývl a Milada se na ni usmála.
„Jen si přisedněte, Fanda mi o vás hodně vyprávěl.“
Gábina komicky protočila panenky.
„Tak to se bojím.“
Milada vysvětlila:
„Nebylo to pro mě snadné, víte, přijít sem. Dosud jsme se s Fandou scházeli v Praze, kde celý život žiju. Tam je všechno anonymní. Ale Fanda mi chtěl ukázat svůj domek…“
Pak doplnila:
„Poprosila jsem ho, aby mi o svých přátelích něco pověděl, abych si tu nepřipadala tak cizí. O vás mi říkal, že jste se nedávno vdala. Tak to vám blahopřeju.“
Fanda se do toho vložil:
„Miládko, to Gábinina sestra Klára, která má květinářství na druhé straně náměstí, ti vždycky uváže ty krásné kytice. Musíme se tam taky stavit. Třeba zítra.“
Pak dodal:
„Třeba si konečně nějakou kytici vybereš sama.“
Milada se malinko začervenala.
Gábina se v duchu ušklíbla.
No jasně, zítra… Přespí tu. Ten Fanda je ale neotesanec.
Nahlas se zeptala:
„A jak jste se vy dva seznámili?“
Milada vysvětlila:
„Před lety se manžel se mnou rozvedl. Víte, jak to chodí. Našel si mladší. Tak mě napadlo, že se přihlásím na nějakou seznamku, abych nebyla tak sama. No a Fanda mi napsal.“
Fanda řekl:
„Protože jsi byla ze všech nejhezčí.“
Milada se na něj krásně usmála.
„Děkuju, to je krásný kompliment.“
Pak se otočila ke Gábině.
„Fandův dopis byl nejhezčí. Vlastně taky psal o osamělosti. Párkrát jsme si zatelefonovali a pak se sešli. Upřímně se přiznám, že se mi Fanda hned od začátku moc líbil.“
Gábina k ní napřáhla ruku a nabídla:
„Pojďme si tykat, Milado.“
Fanda vstal.
„Dojdu ti pro skleničku. Na to si připijeme.“
Gábina se zamyslela.
Milada se nestydí přiznat, že se jí Fanda líbí, i když má víc než pár kilo navíc, a protože žije sám už dlouho, je poněkud zanedbaný. I když… a to musela přiznat, v poslední době se to hodně změnilo.
Možná ho Milada trochu dá do pucu.
Fanda se vrátil se sklenkou vína pro Gábinu a všichni si přiťukli.
Pak Gábina vstala.
„Musím se vrátit k práci.“
Když se Gábina naposledy otočila ve dveřích, než vstoupila do lokálu, uviděla Kláru v sexy černém kostýmku s krátkou sukní, jak kráčí parkem okolo fontány přes náměstí ke kavárně.
Vešla dovnitř, aby Kláře nalila sklenku jejího oblíbeného chardonnay.
Protože moc dobře věděla, že Klára přes den nemá čas se pořádně najíst, začala jí připravovat toust z celozrnné mouky. Když Klára vešla do lokálu a sestry se krátce objaly, Gábina se Kláry zeptala:
„Do toustu ti mám dát uzeného lososa a plátek avokáda, nebo bys radši klasiku? Mám tu krůtí šunku, jemně strouhaný sýr Gran Moravia a vajíčka uvařená natvrdo.“
Klára se na sestru ušklíbla.
„Na tebe je spolehnutí, že do mě s gustem nasuneš porci karbohydrátů.“
Pak se napila vína a sestře odpověděla: „Radši toho lososa a avokádo.“
Gábina toust zastrčila do kontaktního grilu a posadila se za pult proti sestře.
Zeptala se:
„Kláro, co se to s tebou děje? A kde je Miloš?“
Klára se pokusila přímé odpovědi vyhnout.
„Já ani nevím…“
Gábina na ni však udeřila:
„Kláro, o Milošovi nepadla zmínka od té doby, co jsem ho viděla, jak nám mává, když jsme s Jaroslavem odjížděli na svatební cestu. Tvoje zprávy z domova o něm neobsahovaly ani zmínku, a to ani když jsem se na něj přímo zeptala. Když jsem se včera Klárky vyptávala, co je s tebou a kde je Miloš, krčila rameny a mumlala, že je všechno v pořádku.“
Plácla dlaní do pultu a na sestru udeřila:
„Tak co se to sakra děje?“
Klára řekla:
„Pochopitelně, že ti Klárka nic neřekla.“
Gábina zmateně zakoulela očima.
„Klárka ví něco, co mi nechce říct?“
Klára přikývla.
Gábina nadhodila:
„Takže je tu něco, co by se mi říct mělo, ale tobě se do toho moc nechce, protože tušíš, že se mi to nebude líbit, a Klárka za tebe nehodlá tahat kaštany z ohně.“
Klára se rozesmála:
„Jo, v podstatě je to tak.“
Gábina ji vyzvala:
„Tak už to konečně vyklop.“
Protože před ni právě položila talířek s toustem, Klára si dala s odpovědí na čas.
Teprve když do sebe nasoukala půlku toustu, sestře řekla:
„Gábino, nechtěla jsem ti o tom nic říkat, protože v tom kolotoči starostí kolem Kamily, taky Matěje a Pepiny, nakonec tvoje svatba… Ale stalo se něco mezi mnou a Davidem…“
Gábina vydechla:
„Tak trochu jsem to tušila. Oba jste se chovali… no… jinak.“
Klára přikývla.
„Já vím, ale bylo to… Prostě se to stalo.“
Gábinu zajímalo:
„Jak to bude dál?“
Klára pokrčila rameny.
„No, jak… Nijak.“
Gábina sestru napomenula:
„Nějak to přece být musí, ne?“
Klára vysvětlila:
„Chtěla jsem na tu noc zapomenout. Davida jsem prosila, aby taky zapomněl, ale David na mě naléhal, chtěl, abych se s Milošem rozešla. To jsem ale přece tak hodnému muži nemohla udělat, taky jsem měla špatné svědomí, no a do toho všechny ty zmatky.“
Gábinu zajímalo:
„Tak proto sis nasadila ten Milošův zásnubní prstýnek?“
Klára přikývla.
„Jo. Ale ne z lásky. A Miloš to poznal.“
Gábina připomněla:
„Na svatbě jste se k sobě chovali hezky, ale tak nějak… odtažitě.“
Klára přiznala:
„Miloš poznal, že jsem měla něco s Davidem.“
Gábina Kláře nalila další sklenku vína a udeřila na ni:
„Tak povíš mi konečně, kde je Miloš? Rozešli jste se?“
Klára pokývala hlavou.
„Já ti ani nevím. O rozchodu mezi námi vlastně nepadlo ani slovo, ale Miloš přijal místo lékaře v berlínské nemocnici Charité. Ukončil zaměstnanecký poměr v nemocnici a prodal svoji vlčickou soukromou praxi. Co udělal se svým domem v Roupově, nemám tušení. Rovněž tak nemám tušení, na jak dlouho do Berlína odjel.“
Pak dodala:
„O jeho plánech jsme nemluvili.“
Gábina se vyjevila:
„Vy jste si spolu nepromluvili?“
Klára snědla poslední sousto toustu a vysvětlovala:
„No, vlastně… Já se mu omluvila a Miloš jako gentleman moji omluvu přijal. Před odjezdem do Berlína si ke mně přišel pro těch pár věcí, které mu u mě zůstaly.“
Gábina netrpělivě Kláru pošťouchla:
„No tak, Kláro, leze to z tebe jako z chlupaté deky.“
Klára přikývla.
„Trochu jsme si popovídali. Ani jeden z nás se nechtěl rozejít ve zlém. Rozloučili jsme se jako přátelé. Nebo si to aspoň myslím. Popřáli jsme si vzájemně hodně štěstí.“
Gábinu zajímalo:
„Už nejste v kontaktu?“
Klára sestře řekla:
„Vlastně ne. Ale s Klárkou Miloš v kontaktu je. Občas mě dává pozdravovat a já na oplátku jeho. Ale, víš, Klárka mi má za zlé, že jsem se s Milošem rozešla. Má ho moc ráda.“
Gábina ji doplnila:
„Což se o Davidovi říct nedá.“
Klára se rozesmála.
„No a není to jedno?“
Gábina zakroutila hlavou.
„Ne, to není.“
Pak ji napadlo:
„A jak je to vlastně s Davidem?“
Dodala, aby nebylo mýlky, co má na mysli:
„Jak je to mezi tebou a Davidem?“
Klára pokrčila rameny.
„No, jak… nijak.“
Gábina se jí podívala přímo do očí.
„Nějak asi David reagoval na to, že se odsud Miloš ztratil, ne?“
Klára se začala ošívat.
Gábina na ni udeřila:
„Tak už ať je to venku.“
Klára tedy otráveně vysvětlila:
„Já mu o tom samozřejmě neřekla.“
Gábina vyprskla:
„No, samozřejmě.“
Klára po ní loupla okem.
„Nevím, co by ho na tom mělo zajímat.“
Gábina se vyjevila:
„Takže to zatím neví? Neví, že je Miloš pryč…?“
Klára se ji pokusila odbýt:
„Nechme to být.“
Gábina ji ujistila:
„Nenecháme to být, dokud mi neřekneš, proč jsi to neřekla Davidovi.“
Klára odsekla:
„No, neřekla, protože… sama nevím, co mám dělat.
Nemůžu přece střídat mužské jako ponožky, ne? Mám dceru a vnučku, musím si udržet slušnou pověst.“
Gábina odtušila:
„Dřív jsi střídala zajíčky jako ponožky a žádné starosti ti to nedělalo.“
Klára připomněla:
„Ale to bylo výhradně pod rouškou tmy.“
Pak dodala:
„A taky jsem byla mladší.“
Gábinu zajímalo:
„Kdy to hodláš Davidovi říct? Že už jsi zase volná?“
Klára vybuchla:
„Já nejsem volná.“
Pak se zarazila.
Připustila:
„Vlastně jsem.“
Gábinu zajímalo:
„Takže to Davidovi řekneš?“
Klára sestru jízlivě informovala:
„To nebude potřeba. Tohle jsou Vlčice. Už se to k němu doneslo.“
Gábina se rozesmála.
„A jejda. To byl asi kravál, co?“
Klára se ušklíbla.
„No to víš, že na mě křičel.“
Pak rozhodila ruce.
„Já nevím, co mám dělat, nevyznám se v sobě. K Davidovi mě to táhne, lhala bych, kdybych to popírala, protože ve mně probudil takovou vášeň, že jsem se jí až vylekala. Ale jsem celý roky zvyklá ho odmítat a nevím, jak s tím přestat, a taky se mi stýská po Milošovi.“
To Gábinu zaujalo:
„Tobě se stýská po Milošovi?“
Klára přikývla.
„Jo, stýská se mi po jeho klidu, po jeho tiché přítomnosti.“
Gábina přitakala.
„Já ti rozumím. Nějak jsme se obě zapomněly zamilovat, když jsme byly mladé.“
Klára připomněla:
„Já ale byla zamilovaná. A byla jsem taky vdaná. A Milan…“
Gábina ji přerušila.
„Kláro, ty používáš Milana jako štít. Bylo ti osmnáct, když umřel. V pětadvaceti jsi měla být znovu vdaná. A že o ctitele jsi neměla nouzi, to si snad ještě pamatuješ.“
Klára se rozesmála.
„A to mi připomíná ženská, která skoro dvacet let života prošustrovala s prolhaným kreténem? Proč ses nevdala v pětadvaceti ty? Pamatuju, že Fanda Lískovec…“
Gábina na ni zasyčela:
„Mlč, tohle je podpásovka.“
Klára ji poučila:
„Dovol, sestro, abych ti připomněla, že tuhle šanci jsi taky definitivně prošustrovala. Viděla jsem Fandu, jak se po náměstí vodí s docela pohlednou paní.“
Gábina jí odsekla:
„Zapomínáš, že jsem vdaná, a kromě toho si s Miladou, jak se moje sokyně v lásce a v soupeření o Fandu jmenuje, už tykám. Fanda mi ji přišel představit. Je milá.“
Potom dodala:
„No, Fandovi to moc přeju.“
Pak se soustředila na Kláru a znovu se zeptala:
„A co bude s Davidem?“
Klára řekla:
„Potřebuju si utřídit myšlenky. Jenže David mi nedá pokoj.“
Gábina přikývla.
„Jo, v Davidovi je taková divokost. Jako třeba když zmlátil Chrousta.“
Klára se zamyslela.
„Víš, v tom máš pravdu. Tak dlouho jsem se zaštiťovala Milanem, až jsem zapomněla žít v přítomnosti. No a teď nevím, co vlastně chci. Mám ráda dva muže a ti nemohou být rozdílnější. Proto si myslím, že by všechno mělo zůstat, jak to je.“
Gábina sestru ujistila:
„Tak tohle ti nevyjde.“
Do lokálu se najednou nahrnulo víc lidí, tak Gábina řekla:
„Pošlu Mirku domů, pomůžeš mi?“
Klára přikývla.
Asi hodinu obě sestry lítaly po lokále i pod podloubím a obsluhovaly hosty.
Na kávu přišel i pojišťovák René a pro změnu namísto s klientem přivedl svoji ženu Magdu. Objednali si latté a každý dva obložené chlebíčky. Kláru jejich objednávka překvapila.
„Nespěcháte domů?“
René s úsměvem odpověděl:
„Naše děti nám vysvětlily, že ve svém věku už nepotřebují, abychom s nimi jednali jako s miminy. Ujistily nás, že si doma vystačí samy a že prý si k večeři udělají omelety.“
Magda ho doplnila:
„No tak jsme si řekli, že to riskneme.“
Pak dodala:
„Ale ještě si musíme střihnout, kdo bude seškrabávat omelety ze stropu.“
René ji ujistil:
„Ony to zvládnou.“
Klára jim přinesla objednávku a se sestřiným souhlasem jako prémii misku čokoládových pralinek, které přidaly ke svému repertoáru Madla Plecitá a její snacha Blanka.
Pak se zeptala:
„Kolik vašim dětem vlastně je?“
Magda řekla:
„Deset a dvanáct.“
Klára ji uklidnila:
„Moje Klárka byla schopná v deseti letech uvařit kompletní oběd.“
Na Magdu mrkla:
„Proto je taky mnohem lepší kuchařka, než jsem já.“
Magda řekla:
„Na ty chlebíčky se těším. Ať žijou dny, kdy nemusím vařit.“
Cestou od stolu Reného a Magdy Klára posbírala použité nádobí. Všimla si, že se Gábina sklání nad stolem Oty Kropáčka, který jen o vlásek unikl smrti, již mu chystala jeho manželka Vendula. Ota se ale v nemocnici, kde se dlouho léčil z otravy, seznámil s Jaruškou, příjemnou a moc hodnou zdravotní sestrou, a teď se pokoušel nějak domluvit se svou pořád ještě oficiální manželkou Vendulou na rozvodu.
Pak se Klára vrátila do kuchyně a ukládala použité nádobí do myčky.
Za chvilku se tam objevila i Gábina s další náloží sklenek a šálků.
Řekla:
„Ta Vendula Kropáčková je ale mrcha. Pořád ještě
Kropáčkovi píše, že se chce vrátit k němu domů. Prý ho pořád miluje. To jí asi poradil její právník. Teď to ale vzal do rukou Jaroslav.“
Klára se rozesmála.
„Tak ta se bude ještě divit.“
Gábina přikývla.
„To bude.“
Obě si na podnosy naložily další objednávky.
Gábina vychlazené koly s plátky citronů pro skupinu studentů a Klára dvě cappuccina pro ředitele vlčické školy Josefa Lárníka a jeho manželku. Předtím, než se rozešly, se Gábina zeptala:
„Jak to teď vlastně vypadá s Kamilou?“
Klára přikývla.
„Řeknu ti to pak.“
Když se provoz v kavárně trochu uklidnil, sestry se posadily opět k pultu.
Klára řekla:
„O Kamile ti spíš řekne Jaroslav. Naše vypečená sestra je pořád ještě ve vazbě a čeká, až prokurátor uzavře vyšetřování. Mají toho na ni hodně, ale protože vlastně sama předložila důkazy o vině jejích bývalých kumpánů a oni ji málem zabili, prokurátor Heřman, s nímž jsem o tom mluvila minulý týden, mi slíbil, že bude shovívavý.“
Gábinu zajímalo:
„Myslíš, že dostane podmínku?“
Klára pokrčila rameny.
„To nevím. Znáš Heřmana, ten se ti k ničemu nezaváže. Tohle ti spíš poví Jaroslav. A kde vlastně můj švagr vězí? Myslela jsem, že se tu s ním dneska uvidím.“
Gábina řekla:
„To víš, je po tolika týdnech poprvé v kanceláři.“
Jaroslav se ale po chvilce ukázal.
Políbil svou ženu a na švagrovou se usmál.
„Tak, děvčata, Kamilin případ se trochu pohnul. Zítra za ní zajedu, abych ji informoval. Pokusím se pro ni usmlouvat, co to půjde, ale Heřman jí podmínku nenavrhne.“
Klára si povzdechla.
„Tak nějak jsem doufala, že jo.“
Jaroslav se napil červeného vína, které mu Gábina nalila.
Pak vysvětlil:
„Má toho na kontě dost a dost. Heřman navrhne nízký trest, já budu u soudu bojovat o podmínku, a když bude soudce podmínce nakloněn, připojí se k mému návrhu.“
Gábina uznala:
„Tak to nejsou úplně špatné zprávy.“
Klára taky přikývla.
Pak Jaroslava požádala:
„Myslíš, že bych ji mohla navštívit?“
Jaroslav přikývl.
Kláru ujistil:
„Zařídím to.“
Gábina řekla:
„Půjdu za ní s tebou, Kláro.“
Jaroslav téma uzavřel:
„Zítra to domluvím.“
Pak se zeptal Kláry:
„Protože se vyřešily všechny problémy okolo Pepiny, mohl bych se ujmout případu pana Karla Housky. Možná bys mi, Kláro, mohla pomoct se sjednáním schůzky.“
Klára přikývla.
„Jistě, zavolám Kratinovi.“
Jaroslav řekl:
„Už jsem do kanceláře obdržel veškeré spisy a podklady k případu. Prostuduju si to a spojím se s tím jeho advokátem. Mílkem. Doufám, že najdu důvody ke znovuotevření případu.“
Gábina ho políbila.
„Určitě najdeš. Příběh pana Housky mě dojal.“
Jaroslav jí polibek oplatil:
„Ale vy dvě se do toho nebudete plést, jasný?“
Obě sestry si za zády překřížily prsty a s nevinnými kukuči unisono zazpívaly:
„Jasně že ne.“