Oko za oko by Nakladatelství MOBA

za oko

Věnuji manželce Jitce a celé naší velké rodině

Jazyk se jí lepil na patro, v uších se ozývalo nepříjemné pískání, ale vůbec nejhorší bylo, že neviděla. Je to sen?

Chtěla zvednout ruku a protřít si těžká víčka, ale nešlo to. Honem se z toho snu probudit. Znovu se pokusila zvednout ruku. Proč to nejde?

„Au!“ zakřičela, když pohnula hlavou a vytrhla si pár vlasů i s kořínky. To nebyl sen. Pokusila se znovu pohnout hlavou, ale tentokrát opatrněji. Centimetr doprava, centimetr doleva, dál to nešlo. Hlavu měla zafixovanou nějakou lepivou páskou, podle kyselého zápachu to vypadalo na izolepu, stejnou, jako používala v expedici v porcelánce, když oblepovala kartony s křehkým porcelánem. Co se jí, proboha, stalo?

Několikrát za sebou rychle zamrkala. Trochu si oddechla, když kousek před sebou zahlédla uzoulinký, vodorovný proužek světla. Sláva, nejsem slepá.

Zacloumala rukama, ale i ty byly připevněny lepicí páskou. Stejně tak nohy, když se chtěla zvednout.

Rezignovaně klesla zpátky. Co tu dělám? To je nějaká hra? Jestli ano, tak pěkně pošahaná. Jestli to má na svědomí Marcel, tak ať si mě nepřeje.

„Koukej mě odvázat!“ zaječela. „A rychle!“

Jako by světlo reagovalo na hlas. Až ji zabolelo, když se naproti ní rozzářila silná žárovka.

Zavřela světlem poraněné oči a až za chvíli je začala pomalu otvírat. Před ní stál stolek, podobný těm, na kterých obědvali v podnikové jídelně, když ještě fungovala,

a na něm černá obdélníková krabice s tmavým displejem.

Za ní nějaký objekt přikrytý bílým plátnem. Dva metry za stolem dveře bez kliky. Na zdi vedle dveří několik černobílých fotografií, na nich poznala Johna Lennona, Boženu Němcovou a Einsteina s vyplazeným jazykem, ostatní portréty jí nic neříkaly.

Stočila oči na levou stranu. Betonová zeď. To samé na straně pravé. Okno žádné, pokud není za ní. Strohá místnost jí nic nepřipomínala. S Marcelem bydlela v garsonce a sklep žádný neměli, tak kde to, sakra, je.

Hlavou pohnout nemohla, tak alespoň sklopila oči a bylo to přesně, jak předpokládala. Obě předloktí měla přilepená hnědou izolepou k područkám dřevěné židle. Dolů k nohám už nedohlédla, ale i ty musely být podle lepkavého pocitu uvězněny stejně jako ruce. Oblečena byla v bílém nemocničním mundúru a zadek se jí nějak divně propadal do sedadla. Jestli to budou ty jeho podělané erotické hrátky, tak máš, chlapečku, utrum. I když, ona pár týdnů taky.

„Kde jsi, mizero!“

Po půl hodině, co se snažila marně dostat z pout, rezignovala. „Marceli,“ zaškemrala, „tak už mě konečně pusť. Potřebuju čurat.“

Náramkové hodinky jí nechal. Třináct dvacet.

Ve čtrnáct hodin zaječela: „Potřebuju na záchod!“

Ve čtrnáct deset konečně někdo zasunul klíč do zámku a do místnosti vstoupila žena v bílém plášti.

Okamžitě si uvědomila, o koho se jedná. „Co to děláte?“ vyjekla. „Proč jsem připoutaná?“

„Pšt,“ žena si přiložila prst k ústům a přešla ke stolu.

Obrátila se k dívce zády a začala mačkat knoflíky na černé krabičce. Když byla hotova, poodstoupila.

„Co to je?“ zeptala se dívka, když pohlédla na funkční displej a na něm čísla: 720:59:59.

Žena opět přiložila ukazovák ke rtům a sledovala své hodinky.

Dívka třeštila oči, netušila, co je to za hru. Pokud to je hra.

Uplynulo několik nekonečných minut a konečně se bílá postava hnula. Postavila se tak, aby dívka viděla, a stiskla na krabičce jedno z tlačítek. První dvojčíslí napravo se dalo do pohybu. 58… 57… 56… 55…

Odvrátila zrak, když se ozval přidušený hlas. „Už chápeš?“

„Co mám, proboha, chápat?“

Pochopila, když žena sňala bílé plátno, které krylo skleněný válec. V zakalené tekutině se vznášel jakýsi cucek beztvaré hmoty, a nebýt několika čísel napsaných na izolepě nalepené na skle, netušila by, o co se jedná. Začala křičet.

„Tak, Pepane,“ řekl rozšafně zavalitý muž v uniformě, „doufám, že tě tady už nikdy neuvidíme.“

„Ty roky strávené tady mně bohatě stačily,“ zabručel Josef Pilníček, přebírající si věci, které před třemi

lety, jež vyfasoval natvrdo, ukládal do papírového pytle

službukonající dozorce. Osm měsíců mu bylo odpuštěno vzhledem k jeho dobrému chování.

„Měl by sis raději změnit jméno,“ zasmál se bachař, „to tvoje tě k tomu přímo předurčuje.“

„Nechte si to, jo,“ loupl po něm Josef očima. „Já se taky nesměju tomu vašemu. Dráb. Opravdu příhodné jméno.“

„Náhodou jsem se k tobě choval slušně, ne,“ zasmál se strážmistr Karel Dráb, „rákoskou si nikdy nedostal, střechu nad hlavou jsi měl, pětkrát denně jídlo, zdravotní vycházky, i zuby ti spravili zdarma, co by za to dali normální lidi, a ještě ke všemu si odnášíš peníze.“

„Almužnu,“ zamumlal Josef, ode dneška, podle Drába, normální člověk.

„Tak si to zkontroluj,“ vyzval jej strážný, „abys nás náhodou nehnal k ombudsmanovi, že jsme tě vošulili,“ začal se smát, až se mu třásl dvojitý podbradek.

„Vtipné, opravdu vtipné,“ zašklebil se Josef Pilníček a přepočítal si za více než dva roky vydělané peníze. Že se nestyděj, tuhle sumu si kolikrát vydělal za pět minut.

„Co práce?“ změnil strážmistr téma. „Co máš v plánu? Myslím, že s tvým talentem nebudeš mít problém.“

„Trochu se rozkoukám a pak uvidím,“ odvětil Pilníček. „S tímhle dlouho nevyžiju.“

„Tak, Pepane, sbohem,“ napřáhl Karel Dráb pravici, „třeba se někdy uvidíme, ale ne tady,“ dodal a předal Josefa Pilníčka strážnému, který propuštěného nasměroval k bráně.

„Zlaté ruce má Pepan,“ řekl později Dráb strážnému, když se spolu posadili v malé útulné místnosti. „Jen by je měl používat na něco jiného než na otvírání zámků. Jsem zvědav, jestli ho tu ještě někdy uvidíme.“

„Vsadíme se?“ řekl strážný. „Já si myslím, do roka a do dne ho tu máme jak na koni.“

Teď už svobodný Josef Pilníček se zastavil na parkovišti před všehrdským nápravním zařízením a zhluboka se nadechl. Sice trávil každý den dvě hodiny na čerstvém vzduchu, ale tohle bylo něco jiného. Pár metrů ho dělilo od zdi, ale vzduch voněl úplně jinak. I ptáci zpívali nějak radostněji.

S batohem přes rameno ještě chvíli postál, nasával svobodnou atmosféru a pak vykročil. Neohlížel se, pouze za zády vystrčil pravý prostředník.

Asfaltová silnice ho navedla k výpadovce na Chomutov, který byl vzdálen něco kolem sedmi kilometrů, a Josef se ani nesnažil stopovat, stejně by mu nikdo nezastavil. Rád se projde.

Nespěchal, slunce příjemně hřálo, a tak se do Chomutova dostal až po dvou hodinách. V restauraci na náměstí si koupil malé pivo, vypil ho na stojáka a pak zamířil na vlakové nádraží, kam právě přijížděl rychlík z Prahy. Stačil si zakoupit lístek a za dvacet minut ho vlak vyklopil na kláštereckém nádraží. Byl zpátky doma.

Kapitánovi Petru Beránkovi končila dovolená, kterou trávil, stejně jako posledních pár let, v překrásném hrázděném domě kousek od Ostrova nad Ohří. Ten obýval můj tchán, také policista, ovšem v důchodu, kapitán Jerman.

Zaparkovali jsme vůz před vrátky. Ty byly odemčené, ale domek uzamčený, takže jediné místo, kde mohl on a děda být, bylo u řeky Ohře, která líně protékala sto metrů odtud.

Šárka odemkla, já jí pomohl přenést z auta naše věci a pak jsem se s dětmi vydal na místo, kde ti dva měli své rybářské stanoviště.

Stejná situace jako obvykle. Pruty nahozeny a oba spokojeně oddychovali v plátěných křesílkách. Mezi nimi měli roztažený obrovský slunečník. Několik prázdných lahví od piva, poházených kolem nich, mluvilo za své.

Chtěl jsem je překvapit, ale děti mě předběhly. „Ahoj dědo, ahoj strejdo,“ zahalekaly těsně u „spánkoviště“.

„Fuj,“ odplivl si Beránek. „Nepřejte si mě, jestli mně vyrazí opar.“

„Nebuďte nevrlý, komisaři,“ přivítal jsem se s ním. „Zdravím, dědo,“ pozdravil jsem tchána.

Petr Beránek si posunul z čela slamák a uchopil nejbližší lahev. „Teplý jak…“ nedopověděl, třebaže obě naše ratolesti čekaly na zbytek věty.

„Co jste tu, proboha, celý ten čas dělali,“ pokáral jsem ho. „Jste bílej jak pracovník kadaňské kaolinky. Chodil jste vůbec na sluníčko?“

„Slunce mně nic neříká, mistře,“ odpověděl. „Nejsem sebevrah, nechci se spálit. Přinejmenším.“

„Tak už vám to končí, co?“ řekl jsem trochu škodolibě. „Zase do rachoty, ale nebojte, v Klášterci je klid. Zločinci si asi taky vzali volno, ale žádné obavy. Pokud by se něco přihodilo, vzal bych si to na starost a možná bych to vyřešil dřív než vy.“

„Vtipnej,“ ušklíbl se Beránek a povstal. Sklonil se k vodě, vytáhl vezírek a obličej se mu protáhl. „To už jsme to všechno vypili?“

Děda pokrčil rameny. „Už to tak, kamaráde, vypadá a ve sklepě už není ani ň.“

„Radši si to ukliďte,“ vyzval jsem je. „Za chvíli je tu Šárka.“

Ani necekli a svorně sesbírali skleněnou baterii

a Beránek lahve prozatím ukryl do rákosí. „Pak to, mistře, ukliďte,“ přikázal mi. „Až odjedu.“

„V baráku není žádné pivo,“ ozval se zpovzdálí Šárčin hlas. „Měla jsem na jedno chuť.“

Škodolibě jsem si zamnul rukama, ale když jsem viděl jejich ztrápené obličeje, slitoval jsem se nad nimi a vrátil se do domu, popadl prázdnou přepravku, naskládal do ní lahve, naložil je do auta a zajel do Ostrova, kde byl nejbližší supermarket.

Když jsem se vrátil, děda seděl s dětmi pod ořešákem a kapitán Beránek byl pryč. „To si troufal řídit auto?“ zeptal jsem se dědy. „Vždyť požil.“

„Neměj, Ctirade, strach,“ uklidňoval mě, „to jsme nevypili všechno dneska, od rána měl jen jedno. Je soudnej, věděl, že až přijedete, pomašíruje zpátky. A beztak foukal do testeru.“

Tušil jsem to, Beránka jsem už za ta léta poznal. Pod vlivem alkoholu by si za volant nikdy nesedl.

Popadl jsem přepravku s pivem, jedno pro Šárku jsem uložil do lednice a ostatní odnesl do sklepa. Šárka mezitím udělala jednoduché těstoviny, po nich si šel děda opět odpočinout do křesla u řeky a my vyrazili k jezírku. Kopec jsme zvládli v rekordním čase a Markéta s Martinem pelášili, aby byli u jezírka první.

Návštěvu tohoto skvostu, o kterém se moc nevědělo, jsme už absolvovali nespočetněkrát, ale pokaždé, když se přede mnou objevila ta neskutečná krása, mohl jsem jen sepnout ruce. Vodní plocha měnící barvu podle toho, jaká byla obloha nad ní, příkré skály, na kterých rostly uzlovité borovice, jejichž větve se splétaly mezi sebou a vytvářely nad vodní hladinou téměř gotickou klenbu.

Slunce probodávalo vodu svými paprsky pouze okolo poledne, takže ta se nemohla dokonale prohřát, a proto jsme se nikdy ve vodě dlouho nezdržovali. Dvacet metrů na druhou stranu, dvacet nazpátek a pak honem na deku.

Když jsme sem přivedli děti poprvé a pokoušeli je svlažit, ječely, že kdyby nás slyšela sociálka, tak nám je odeberou. Ten rok se ještě do vody neodvážily, ale napřesrok byly odvážnější a nyní už plavou na druhou stranu a zpět s námi. Mimoto tu máme připravené ohniště

a v jeskyni opodál hromádku suchého dříví, takže když jim je zima, rozděláme oheň a opečeme si buřty.

To platí i o dnešku. Hupsly do vody, za pět minut byly zpátky a já mezitím rozdělal oheň a poté, co se rozhořel, jsme si se Šárkou udělali jeden okruh a pak jsme jektající zuby usedli u ohýnku.

„Je tu krásně,“ řekla Šárka s dekou přes ramena a obhlížela okolí.

Hlavou mi kmitla vzpomínka, jak mě sem přivedla poprvé. Byl jsem tehdy jako očarovaný.

„Už je to deset let,“ zašeptala, aby neporušila ticho, které se kolem nás rozprostíralo.

„Čteš mi myšlenky,“ zašeptal jsem stejně jako ona.

To nádherné ticho přerušila dost hrubá nadávka

z Markétiných úst, které spadl buřt do ohně. Poté, co jsem ho bleskurychle ze žhavého popela vyndal, jsem si šel svlažit popálené prsty do studené vody. Aspoň k něčemu je ta ledárna dobrá.

„No, dneska tu asi dlouho nebudeme,“ prohlásila Šárka, když jsme od Karlových Varů zaslechli zaburácení hromu.

Nemýlila se, během půl hodiny se začalo zatahovat, tak jsme v předtuše, že bude pršet, uhasili oheň, popadli věci a spěchali dolů k dědovi. Docela se ochladilo, takže jsme všichni uvítali praskot polínek v krbu. Markéta s Martinem se natáhli s knížkou na houni před krbem a my se usadili s lahví vína v křeslech.

„Je tady krásně,“ zašeptala Šárka dnes už podruhé. „Ať žije dovolená.“

„Holčičko, asi budeš mít problém,“ řekla naštvaně Marie Pavlů, když zvonila a pak i klepala na dveře. „Dost velký problém.“

Ač strávila v pracovním procesu víc než čtyřicet let, se svým důchodem nebyla vůbec spokojená, a proto, když jí bylo nabídnuto, že by si mohla přivydělat jako kontrolorka lidí v nemocenském stavu, neváhala.

Nemocných lidí bylo pořád dost, a když dvakrát do roka propukly chřipkové epidemie, to si mohla nohy ušoupat, ale jí to ani trochu nevadilo. Většina pacientů se chovala slušně a neměla žádné připomínky, když je vytáhla z postele, a těch pár jedinců, kteří byli nepříjemní, odkázala do patřičných míst.

Hanu Stříbrnou navštívila tento týden už podruhé a stejně jako při první návštěvě se nedozvonila. Rozepnula tašku, vyndala bloček s doručenkami a jeden lístek vyplnila. Poputuje do poštovní schránky a milá slečna Stříbrná, až se uráčí si ho vyzvednout, bude mít co vysvětlovat, pokud nebude chtít přijít o nemocenské dávky, a v horším případě se může stát, že zaměstnavatel nebude tolerovat její výmluvy, a klidně se může stát, že holka přijde o práci.

S lístkem v ruce ještě zazvonila u vedlejších dveří. „Dobrý den, paní Roubíková,“ pozdravila ženu, která okamžitě otevřela.

„Také přeji,“ odpověděla žena přibližného věku jako Marie. „Já nemarodím.“

„Nás nemusí nikdo kontrolovat,“ zasmála se Marie. „My máme důchod jistý.“

„No, doufejme, doufejme,“ pravila důchodkyně a načala téma nízkých důchodů a nekřesťanských cen v obchodech a vzápětí přeskočila ke zvyšujícím se nájmům a energiím. „Asi budu muset hledat něco jako vy,“ ukončila zbytečnou debatu. „Kvůli tomu tu asi nejste, že?“ zeptala se.

„To máte pravdu,“ odpověděla Marie. „Jsem tu už podruhé a slečna Stříbrná neotvírá, neviděla jste ji náhodou?“

„Tak s tím vám nepomůžu,“ zavrtěla hlavou paní Roubíková. „Naposledy jsem ji viděla, počkejte,“ přiložila si ukazováček k nosu. „Dneska máme pátek, tak to bude v pondělí, jo v pondělí, pošťačka mi přinesla balík a slečna zrovna zamykala dveře. Pozdravila a připadala mně nějaká bledá, přepadlá, chtěla jsem se jí zeptat, jestli jí nemůžu pomoct, ale ona šla hned ke schodům, výtah byl, stejně jako dneska, rozbitý, takže musela šlapat sedm pater. Jo a trochu pajdala.“

„A co ten její?“ zeptala se ještě Marie.

„Tak toho jsem taky neviděla od neděle, to vytíral chodbu. Sice je to takovej frajírek, ale o chodbu se stará, to se musí nechat, což se o tamté čúze,“ ukázala na protější dveře, „říct nedá, ručičky by se jí umazaly, fifleně. Zamete si jen přede dveřmi, a na ostatní kašle.“

„Tak já už budu muset jít,“ přerušila Marie její nářky, „mám toho ještě dneska dost.“

„Kdyby náhodou potřebovali nějakou výpomoc,“ volala na ni paní Roubíková, „klidně bych chodila jako vy.“

„Zeptám se,“ ozvalo se z patra.

V přízemí Marie Pavlů odklopila poklop u poštovní schránky, na které byla napsána jména Hana Stříbrná a Marcel Holý, a nakoukla dovnitř.

„Nevyzvedla si ani první upomínku,“ podivila se, když na dně schránky uviděla lístek, který do ní vhodila před třemi dny. „Můro jedna,“ zahučela a vhodila dovnitř druhý lístek.

„Tak vás pěkně vítám, pane kapitáne,“ přivítala Veronika Bělunková Petra Beránka, když se dostavil v sobotu na oddělení.

„I já přeju krásný, ničím nerušený den,“ odpověděl. „Abychom to nezakřikli,“ dodal a zamířil do kanceláře.

Stůl byl, díky Šárce, kterou vystřídal, uklizený, což se v opačném případě nestávalo.

Opřel se v pohodlném křesle a přemítal, co dělat. Byl víkend, pár restů, které odložil, než si vzal dovolenou, nebylo až tak důležitých, ale doma ho nic nedrželo, takže usoudil, že tady mu bude líp.

„Nedáte si kávu?“ zeptala se Veronika, která k němu opatrně nakoukla.

„Ani snad ne,“ zavrtěl hlavou. „Dám si pár dní pauzu, pak nás zase bude Šárka zásobovat jejich životabudičem. A co vy, Veroniko, něco nového? Kdo vám o víkendu hlídá kluky?“

Strážmistryně byla svobodná matka s dvěma chlapci, ale jak je, tak práci zvládala na jedničku. „Abych se přiznala, pane kapitáne,“ trochu se zapýřila, „sama už nějakou dobu nejsem.“

„A nepovídejte a kdo je ten šťastlivec?“ vyzvídal. „Doufám, že to není nikdo od nás.“

Věděl, že strážmistr Václav Jelen, známý klášterecký casanova se pokoušel několikrát svou kolegyni sbalit, ale ta ho vždy odkázala do patřičných mezí.

„Ještě to,“ zasmála se, „policajta. Jirka je učitel na druhém stupni.“

„Tak to by měl mít děti rád.“

„No, říkal, že si nemůže na žáky stěžovat, prý ho mají rádi. Dokonce byl loni nominován na Zlatého

Amose.“

„Hlavně, aby si rozuměl s těmi vašimi,“ uchechtl se Beránek. „Jsou to pěkná kvítka.“

„Jednou za čtrnáct dní je u nás veselo,“ zazubila se Veronika. „Jirka přivede své dva kluky, je totiž rozvedený a mají střídavou péči.“

„Tak to vám tedy nezávidím,“ prohlásil kapitán Beránek. „Ale svědčí vám to. Opravdu.“

Zadrnčel zvonek.

„Já to vyřídím,“ řekla Veronika a vrátila se do své pracovny. „Je tu nějaký pan Holý,“ zavolala.

„Co potřebuje?“

„Někoho kompetentního.“

„Tak to budu asi já,“ prohlásil Beránek. „Přiveďte ho, prosím.“

„Tak, co máte za problém, pane Holý?“ zeptal se kapitán Beránek poté, co se asi třicetiletý návštěvník představil, a vyzval jej, ať se posadí.

„Ztratila se mi přítelkyně,“ odpověděl rozpačitým hlasem. „Hana Stříbrná.“

„Jak to myslíte, že se ztratila?“

Mladík zvedl rezignovaně ruce a pak je položil na kolena. „Včera k večeru jsem se vrátil domů, a Hanka nikde. Pokoušel jsem se s ní telefonicky spojit, ale mobil je hluchý. A hluchý už je několik dní.“

„Počkejte, pane Holý,“ zarazil jej Beránek. „Ona se nehlásí několik dní? Proč jste tedy přišel až dnes?“

„Já vám to, pane kapitáne, vysvětlím,“ odpověděl Holý. „Jsem profesionální voják, četař, a sloužím kousek odtud,“ ukázal palcem za sebe. „Nahoře na Doupově. Přes týden jsem ve vojenském prostoru a na víkendy jezdím domů. Do služby odjíždím z domova vždy v neděli večer a vracím se, pokud si na nás velitelství něco nevymyslí, v pátek odpoledne.“

„To platilo i tento týden?“

„Přesně tak. Původně jsem si chtěl vzít na pondělí dovolenou a doprovodit Hanku k lékaři, kde byla objednaná na kontrolu, ale ona byla proti, že to zvládne sama, prý si mám dovolenou šetřit, chceme jet ke konci roku do Egypta. Takže jsem jako obvykle odjel večer, něco po sedmé hodině a v kasárnách jsem byl kolem osmé. Ještě jsem jí zavolal, že jsem dorazil, a pak jsme spolu mluvili

druhý den dopoledne, než šla k lékaři. Po prohlídce se ozvala, a to bylo naposled, co jsem s ní mluvil. Pak jsem se jí pokoušel dovolat v úterý, ve středu a ve čtvrtek, ale mobil byl stále vypnutý.“

„Proč jste, pane Holý, za ní nejel?“ divil se Beránek. „Je to přece kousek.“

„No právě, pane kapitáne, to je ten průser,“ odpověděl nešťastně, „v úterý naše četa odjížděla na Moravu a vrátili jsme se až dnes ráno.“

„Nemůže být u nějaké kamarádky nebo u rodičů?“

„Rodičům jsem volal, u nich není a stejně tak u známých, tedy, u těch, které znám,“ odpověděl. „A proč by vypínala mobil?“

„Zeptat se musím,“ řekl Beránek, „nepohádali jste se, než jste odjel?“

„To ne,“ zavrtěl hlavou, „ještě jsme spolu probírali naši dovolenou a hledali na internetu nejpřijatelnější destinace.“

„A ještě,“ Beránek trochu zaváhal, „omlouvám se, ale nemohla třeba někoho mít?“

„To jako myslíte nějakou bokovku?“ Vypadal docela naštvaně. „Tak to je vyloučené, máme se rádi,“ trochu se zarazil a poškrábal se na bradě. „Pane kapitáne, je tu ale jeden problém. Zmizel její kufr a nějaké oblečení a taky cestovní pas, o ostatních dokumentech nemluvím, ty měla s sebou, když šla k lékaři. Občanku, zdravotní kartičku a kreditní kartu.“

Tak, to ti, chlapče, asi pláchla, exotická dovolená bude pravděpodobně v prachu, napadlo Beránka, ale nahlas se nevyjádřil.

„Takže existuje, pane Holý, možnost, že si někam vyrazila. Já bych ještě počkal, určitě se vám dříve nebo později ozve.“

„Ne, to je nepravděpodobné,“ trval si na svém Holý, „to by mi neudělala.“

„Dobře,“ povzdechl si Beránek, „máte její fotografii?“

Četař Holý vytáhl mobil. „Tahle bude vyhovovat?“ ukázal Beránkovi smějící se dívku.

„Určitě,“ souhlasil, „přepošlete mi ji.“ Nadiktoval Holému svoje číslo. Zobrazil si snímek, když mu mobil zapípal. „Zkuste ještě zavolat,“ vyzval mladíka, který mu bez prodlení vyhověl.

„Nic,“ zavrtěl Holý hlavou. „Hluchý.“

„Potřeboval bych jméno lékaře, u kterého byla vaše slečna objednaná,“ zeptal se Beránek.

„K obvodnímu nešla, měla nějaké ženské problémy, byla objednaná na gynekologii.“

„Jeho jméno víte?“

„Tak to bohužel,“ odpověděl, „ale má ordinaci na zdejší poliklinice.“

„Tak to nebude problém zjistit,“ řekl Beránek.

„Že ji, pane kapitáne, najdete?“ zeptal se třesoucím se hlasem.

„Uděláme pro to všechno, nemusíte se obávat. Až budeme vědět něco víc, samozřejmě se s vámi spojím, číslo na vás mám.“

„Já zavolám našemu veliteli a pokusím se vyžebrat nějaké volno,“ prohlásil Holý.

„Já si myslím, že je to zbytečné,“ řekl mu Beránek.

„Radši si dovolenou šetřete, tady byste stejně nebyl nic platný. Dáme vám brzy vědět.“

„Děkuji moc, pane kapitáne,“ stiskl mládenec Beránkovi ruku.

„Veroniko, vyprovoďte pana Holého.“

Pak se posadil za počítač. „A je po klidu,“ zavrčel a dal se do práce.

576:13:42… 41… 40…Vzhledem k tomu, že její hlava byla pevně utěsněná mezi dvěma madly a čelo přelepené izolepou, měla, ač nechtěla, před očima skleněný válec, a přestože po většinu dne oči klopila nebo přivírala, ta věc se jí vryla hluboko do sítnice. Pouze v noci, kdy ji zahalila milosrdná tma, si mohla na pár hodin od té věci odpočinout. Ovšem, když se v noci probudila, a to se stávalo častěji a častěji, první, co spatřila, byl odpočítávaný čas.

Co se stane, až se na displeji objeví samé nuly? A co se stane s ní?

První den i kousek noci prokřičela, přestože jí věznitelka naznačila, že je to úplně zbytečné, nikdo ji neuslyší, a nemá cenu se zbytečně unavovat. Pak začala vyhrožovat a nakonec prosit, ať ji pustí, že to nikomu neřekne.

Odpovědí jí byl ledový pohled a poklepání ukazováčku na skleněný válec.

Třikrát denně jí rozlepila pravou ruku, aby se mohla najíst. Na záchod ji nepouštěla. V židli bylo vyříznuto sedadlo a ona potřebu vykonávala do kýble, umístěného pod židlí. Ruku si poté mohla opláchnout v lavoru.

Pokoušela se zjistit, co s ní zamýšlí dělat, ale nikdy se odpovědi nedočkala. A čas plynul.

570:51:18… 17… Co se stane za 570 hodin?

„Pepíku!“

Asi čtyřicetiletá žena s nelíčeným údivem hleděla na Josefa Pilníčka, který stál na zápraží domu a culil se jak měsíček.

„Tak už mě, ségra, pustili,“ rozesmál se, „za dobré chování. Můžu dál?“

Přistoupil k ní a objali se.

O čtyři roky starší Anna Heřmanová chytila bratra za ruku a popostrkovala ho do kuchyně. „Ani se tě nebudu ptát, jak ses měl,“ řekla, když před něj postavila čtvrtlitrový hrnek kávy a nakrájenou bábovku.

„Aničko, není o co stát,“ odpověděl s plnou pusou. „Výborná,“ pozvedl oči ke stropu. „Proto jsem ani nechtěl, abys za mnou jezdila. Kde máš Marcelu?“

„Sbírá jablka v Itálii a představ si, za dva měsíce si holka vydělá víc než já za půl roku, ale to víš, studia jsou drahá, sama bych to nezvládla.“

„A co Milan, platí na ni?“

„Ale to zas jo, je to přece jeho dcera.“

„Hele,“ Josef položil ruku na její, „říkal jsem ti, že pokud budeš potřebovat, můžeš si vzít z mých peněz, které jsem převedl na tvou kreditku, jsme přece rodina.“

„Já vím, že jsi hodnej, ale zatím to zvládám. Vezmi si ještě,“ přisunula k němu talíř. Nemusela ho pobízet.

„A co hodláš dělat?“ zeptala se ho, když se blaženě opřel o opěradlo židle.

„Budu makat. Vojta mně slíbil, že můžu příští tejden zase u něj nastoupit.“

„Tak to je fajn,“ usmála se Anna, „automechanik jsi dobrej.“

„Dobrej?“

„Výbornej. Co byt?“

„Něco si najdu.“

„To nepřichází v úvahu,“ prohlásila rázně. „Budeš bydlet tady, alespoň pro začátek,“ dodala, když spatřila, jak se zamračil. „Jsem v baráku sama a mužská ruka se hodí.“

„Dobře,“ souhlasil Josef, „ale budu ti přispívat a žádné řeči.“

„Tak pojď, ty prevíte,“ řekla něžně, „ukážu ti tvůj pokoj.“

V pondělí dopoledne vystoupal Petr Beránek po schodech do prvního patra klášterecké polikliniky a namířil

si to na konec chodby. Odhodlaně stiskl kliku dveří, na kterých na vyleštěné mosazné destičce bylo vyryto:

Gynekologická ordinace

MUDr. Vojtěška Zapletalová

Sestra: Václava Wassermannová

Když přejel pohledem pětici žen od patnácti do sedmdesáti let, které na něj, třebaže slušně pozdravil, udiveně hleděly, už tak odhodlaně nevypadal.

„Já jen… tady … totiž, potřebuji se na něco zeptat.

Doktorky,“ vykoktal ze sebe. Kupodivu, ani jedna neprotestovala, zřejmě návštěvu lékaře oddalovaly co nejvíce.

„Radši neklepejte,“ zarazil jej hlas jedné z těch mladších, „nemají to moc rádi.“

Poděkoval a opřel se o zeď hned vedle dveří. Sklopil oči k dlaždičkám na podlaze a proklínal Šárčinu dovolenou. Ona by se tu cítila rozhodně lépe než on.

Začal počítat bílé dlaždičky mezi tmavými a jeho oči klouzaly od jeho bot k botám naproti. Ještě že žijeme ve věku mobilních telefonů, říkal si, když si nenápadně prohlížel plejádu čekatelek na vyšetření. Všechny do jedné třímaly v rukou své miláčky a jezdily prsty po displejích, takže nehrozilo, že se ho budou vyptávat, co zde pohledává.

Konečně zaslechl za dveřmi tlumený hovor a pak, kupodivu, i smích. Že by to byla až taková sranda, pomyslel si, ale to už se dveře otevřely a vyšla z nich atraktivní blondýna a za ní trochu postarší sestra.

„Tak, kdopak je další?“ zahlaholila a patnáctiletá školačka ukázala na Beránka.

„Tady ten pán,“ zahihňala se.

„Nespletl jste se?“ zeptala se sestra a založila ruce v bok, jako by mu chtěla bránit ke vstupu.

Petr Beránek s trochu červenou tváří vytáhl z kapsy saka průkaz a nenápadně jej sestře ukázal. „Potřeboval bych malou informaci,“ zašeptal.

„Tak pojďte,“ zašeptala i sestra, vtáhla jej do ordinace a zavřela za nimi dveře. „Ode mě nebo paní doktorky?“ zeptala se.

„Asi od ní,“ odpověděl.

Sestra otevřela dveře a ukázala dovnitř. 11

Stále trochu nervózní vešel dovnitř, a než stačil pozdravit, ozval se hlas ženy s dlouhým copem, která k němu seděla zády a něco ťukala na počítači.

„Běžte za plentu a odložte si.“

Kapitán Beránek zakašlal a pak konečně promluvil.

Doktorka trochu nadskočila a rychle se otočila. „Tak to jsem nečekala,“ řekla překvapeně. „Ale, proč ne, konečně nějaká změna,“ zasmála se a vstala. „Na prohlídku asi nejdete, že, “ pokračovala. „Já vyšetřuji úplně jiné orgány, než máte vy muži.“

Kapitán Beránek se jí pro jistotu ještě jednou představil.

„Kriminálka?“ zeptala se lékařka. „Máme nějaký problém?“

Petr Beránek zavrtěl hlavou a lékařka jej vybídla, ať se posadí.

„Potřeboval bych informaci o jisté pacientce,“ začal Beránek. „Tedy, pokud patří k vám.“

„Jak se jmenuje?“

„Hana Stříbrná.“

„Tak to máte štěstí, pane kapitáne, patří ke mně,“ odpověděla k Beránkově radosti, neboť ten už si v duchu maloval hrůzný scénář, jak obchází další ordinace.

„Doufám ale,“ pravila, „že nepočítáte s tím, že vám budu sdělovat něco o jejím zdravotním stavu?“

„To ani v nejmenším, paní doktorko,“ zavrtěl Beránek hlavou. „Potřeboval bych pouze zjistit, kdy tu byla naposled.“

„Mám dojem, že minulý týden,“ zazněla odpověď.

„Přesněji by to nešlo?“

„Přesněji by to šlo,“ odpověděla. „Malý moment.“

Vstala a zašla za sestrou. „Tak tu byla,“ začala listovat v deskách, když se vrátila, „minulé pondělí dopoledne.“

Desky zaklapla.

„Tak to by souhlasilo,“ zabručel Beránek. „Přesně, jak říkal její přítel.“

„Říkal jste něco?“ zeptala se doktorka.

„Ne, to já jen pro sebe,“ mávl Beránek rukou. „Tak to bude vše, už vás nebudu zdržovat.“

Začal se zvedat, ale pak se opět posadil. „Vlastně, jestli ještě mohu,“ upřel na lékařku své modré oči, „má sjednaný nějaký další termín?“

Doktorka Zapletalová otevřela znovu desky. „Hele, má a dnes v jedenáct, to je,“ podívala se na hodiny nad Beránkovou hlavou, „za půl hodiny.“

„Tak to já bych si tady na ni, s dovolením, počkal,“ řekl Beránek, a když spatřil povytažené obočí lékařky, dodal: „Myslím v čekárně.“

Rozloučil se a rychle z ordinace vypadl. Posadil se v čekárně na uvolněnou židli a po vzoru ostatních vytáhl mobil a začal si projíždět nejnovější zprávy.

Šlo to jak na běžícím pásu, během půl hodiny zůstaly v čekárně pouze dvě ženy. V jedenáct hodin uložil mobil do kapsy a začal hypnotizovat vstupní dveře. V jedenáct patnáct zůstal v čekárně sám, a slečna Stříbrná nikde.

V půl dvanácté vstal ale zaklepal na dveře ordinace.

Teď už snad vynadáno nedostane.

„Mohu ještě?“ zeptal se sestry.

„Pojďte dál,“ řekla.

„Možná, že byste mi mohla pomoct,“ řekl. „Určitě máte číslo na slečnu Stříbrnou.“

„Všechny tu na sebe nechávají čísla,“ odpověděla.

„A byla byste tak hodná a pokusila se s ní spojit? Prosím.“

„Když tak hezky prosíte,“ usmála se a rozevřela desky připravené na stole. „Dnes se má dostavit,“ vysvětlila.

„Vím,“ odvětil Beránek, „paní doktorka říkala.“

Sestra naťukala číslo a přiložila sluchátko k uchu.

„Nedostupné,“ hlásila po chvíli.

„To jsem čekal,“ zahučel Beránek.

„Jak čekal?“ zeptala se sestra.

„To nic,“ odvětil, vytáhl z kapsy vizitku a tu sestře podal. „Kdyby se náhodou slečna Stříbrná objevila, okamžitě zavolejte na toto číslo.“

„Spolehněte se,“ řekla sestra a vizitku položila před stolní kalendář.

Venku před poliklinikou si Beránek zhluboka oddechl. 12

Josef Pilníček seděl v křesle pod podkrovním oknem miniaturního pokoje, v ruce lahev piva, a přemýšlel, jak naložit se znovu nabytou svobodou, a vzpomínal. Díky svým šikovným ručičkám, než se za ním krátce po tom, co dovršil třicátý třetí rok života, zavřela brána všehrdské věznice, si žil, dá se říci, jak v bavlnce.

Třebaže byl vyhlášený automechanik a práce měl až nad hlavu, tak jej ani trochu neuspokojovala. Chyběl mu adrenalin. Ze své tehdejší garsonky vyprovodil svou přítelkyni, nebo ji spíš elegantně vystrnadil, a ona respektovala jeho přání, neboť věděla, že Pepa nesnáší při spaní nikoho vedle sebe. Pak ležel naznak v převlečené posteli a spřádal plány, jak do sebe ten zatracený adrenalin napumpovat.

Během několika takových ležení si vypracoval svůj modus operandi. Po vzoru svých dětských hrdinů Robina Hooda a Juraje Jánošíka se rozhodl, že by mohl bohatým trochu provětrat jejich měšce. Ovšem druhou část, že bude podporovat chudé, tedy kromě své sestry,

kategoricky zamítl. Ostatně, to, co se tradovalo, že tito dva zbojníci veškerý svůj výdělek rozdělovali mezi ubožáky, asi nebyla až taková pravda. Loupežník ze Sherwoodu možná ani nežil a Juraj určitě nebyl až takový lidumil, jak se o něm později psalo, takže se bude držet svého plánu.

Do opravny automobilů, která patřila na okrese mezi jednu z nejlepších, a tudíž i poměrně dražších, zajížděli nejvíce ti movitější, a když se s nimi dal do hovoru, nenápadně se dozvídal to, co potřeboval. Důvěřiví majitelé luxusních vozů se rádi chlubili svými úspěchy a on si do svého sešitku vše zaznamenával. A po nějaké době, kdy si nenápadně obhlížel vytipovaný objekt, přešel do akce.

Příslušníci vyšších nebo středních tříd, o které měl zájem, přebývali většinou v klidnějších čtvrtích na kraji města, žili bohatým společenským životem a své vily nechávali první polovinu noci, kterou trávili mezi svými vrstevníky, prázdné. A na tom založil svůj plán.

Pod rouškou tmy se díky své zručnosti dostal do domu, aniž by poškodil zámek. Třebaže movití majitelé žili v luxusu, spousta z nich svůj majetek až tak zabezpečený neměla. Pokud ano, akci odpískal, ale nějak zvlášť mu to nevadilo. Jemu šlo hlavně o to, že si mohl dokázat, jak je dobrý, a do svého jednotvárného života přinést trochu vzrušení.

Když už se ale do nabouraného domu dostal, důkladně si ho prohlédl. Samozřejmě, na rukou měl tenké chirurgické rukavice, takže nebyl důvod se obávat, že po

sobě zanechá otisky prstů. Z bohatě zásobených barů si někdy nalil do sklenky luxusní destilát a při prohlídce jej pomalu upíjel. Před odchodem sklenici umyl a vrátil zpátky na své místo. Lidi jsou strašně důvěřiví, nedají si říct, kroutil hlavou, když v šuplíkách nacházel i dost velké sumy peněz, z kterých oddělil pár bankovek, a zbytek vrátil. V etujích se přehraboval ve špercích, které ale nikdy nebral. Čemu ale neodolal, byla návštěva lednic, a když objevil kvalitní sýr nebo uzeninu, uložil je s láskou do svého batůžku. Někdy si přibalil i nenačatou lahev destilátu nebo vína. Pak všechno uvedl, pokud možno, do původního stavu, dům uzamkl a spokojen s dobře provedenou prací odcházel do své garsonky. Majitelé domu se v noci vrátili, společensky unaveni ulehli do svých postelí a o tom, že jejich obydlí navštívil cizí vetřelec, neměli ani tušení.

Takhle to zdárně probíhalo až do toho zatraceného, podělaného okamžiku, který mu zajistil na pár let hotel s plnou penzí.

S majitelem realitní kanceláře, kterému dával do pořádku stříbrný lexus, vyplňoval formulář o opravě a pak se dali do řeči. Po zjištění, že Josef bydlí v garsonce, mu nabídl, ať se za ním staví, a jestli bude chtít, dohodí mu za rozumnou cenu byt trochu větší. Sice se se svým útulným bytečkem loučit nehodlal, ale nezávazně

slíbil, že se dostaví. Přitom se dozvěděl – asi se chtěl

postarší seladon pochlubit – že noc ze soboty na neděli bude trávit spolu se svou milenkou v hotelu v Karlových Varech, zatímco jeho manželka odjíždí na víkend za svými rodiči. Popřál tedy makléřovi mnoho zdaru a ještě týž den si šel obhlédnout vilku, kterou hodlal v sobotu navštívit.

Vzhledem k tomu, že za deset dní měl nastat nejkrásnější den v roce, vilová čtvrť zářila tisíci blikajícími

žárovičkami. Před některými domy stály vyšňořené jehličnany a jediné, co chybělo, byl sníh, ostatně tak jako už to bylo několik let zpátky.

Začalo drobně mrholit, takže ulice byly liduprázdné, což mu vyhovovalo. Pod rouškou tmy se za několik vteřin dostal za dřevěná vrata a pak už se musel pousmát, když zjistil, jaký zámek mu stojí v cestě.

V každém pokoji svítilo malé světlo, které mělo odradit případné nezvané návštěvníky, a proto nemusel použít malou svítilnu. Tak jako obvykle, jeho první návštěva směřovala do obývacího pokoje. Postupně otvíral šuplíky a opatrně je prohledával. Hned u třetího měl štěstí. V obálce našel asi centimetrový štůsek českých bankovek. Nezdržoval se přepočítáváním, sebral dvě tisícikoruny a obálku vrátil zpátky. Hned vedle objevil další obálku, tentokrát s dolary a eury. Při svých adrenalinových výjezdech nebral více než pět tisíc korun, to pro případ, že by jej, nedejbůh, někdo přistihl. Tato částka by se mohla, jak měl zjištěno, při případném soudu brát pouze jako přestupek. Přepočítal si momentální

kurs a za dvěma tisícikorunami putovalo do kapsy pět dvacetieurovek.

Potom udělal dvě zásadní chyby, které jej dlouho mrzely.

Ač vůbec nerozuměl výtvarnému umění, rozevřel velké papírové desky uložené v jakýchsi dřevěných jesličkách a začal se probírat grafickými listy. Zaujal jej barevný obrázek, na kterém se, podle něj, malíř s iniciálami AB vydováděl. Mezi sebou se proplétali lidičky se zvířecími hlavami, zvířata s lidskými obličeji, a to všechno v zářivých barvách. Usoudil, že by si mohl obrázek zarámovat a připevnit nad postel, takže měkký arch papíru vyndal, sroloval a uložil do batohu. Desky zaklapl a spokojen se vydal ke vchodu.

Když míjel zavřené dveře, za kterými tušil kuchyni, rozhodl se, tak jako obvykle, prozkoumat lednici. Dveře otevřel, a to byla druhá chyba. Ozvalo se hrdelní zavrčení, na hruď mu dopadlo nějaké obrovské těleso a povalilo jej na podlahu.

Ležel na zádech a na obličej mu kapala páchnoucí tekutina. Otevřel oči a skoro ho trefil šlak. Z nějakých dvaceti centimetrů na něj cenila zuby příšera jak z nějakého béčkového hororu. Minimálně šedesát kilogramů svalů, tedy o něco méně, než vážil on. Dvě krví podlité oči a kousek pod nimi z obnažených rudých dásní čněly špičaté tesáky. Z hrdla se ozývalo neustále hluboké vrčení.

„Hodnej pejsek,“ dostal ze sebe po chvíli a napadlo ho, že by mohl monstrum pohladit. Zvedl pravou ruku

asi o centimetr. Příšera bafla a on vrátil ruku zpátky na podlahu.

A jsem v prdeli, pomyslel si. Když mě nesežere, tak tu budu ležet do té doby, než se vrátí majitel, což bude nejdřív v sobotu.

Obluda sice tesáky schovala, ale výraz v jejích očích varoval, ať se ani nehne. Nic jiného mu nezbývalo. Hlídač ulehl vedle něj a po chvíli začal přivírat oči. Třeba usne, svitla v Josefovi naděje.

Počkal ještě několik minut a pak se začal pomalu zvedat. Psisko otevřelo oči a zavrčelo.

Rezignoval.

Klapnutí zámku u domovních dveří zaslechl pochopitelně jako první ten zatracený hafan, který se okamžitě zvedl, ale zůstal bohužel u ležícího těla. Takže k sežrání snad nedojde, oddechl si Josef a začal přemýšlet, jak bude majitelovi vysvětlovat svou přítomnost.

Z chodby se ozvalo ženské chichotání a hluboký mužský hlas. Obluda zaštěkala.

„Rexi, ticho,“ okřikla jej žena.

„Spíš tyranosaurus rex,“ zamumlal Josef.

Dásně se ohrnuly.

Aby ses nezbláznil, pomyslel si.

Konečně se otevřely dveře a v nich se objevila asi čtyřicetiletá žena a za ní o polovinu mladší muž. Takže paninka taky, proběhlo Josefovi hlavou, zatímco dáma zaječela.

„Zloděj! Rexi, hlídej!“

Co asi už hodinu dělá, říkal si.

Oko za oko

LUDĚK KUBÁT

Oko

za oko