Poslední zvonění pro vraha

Jana Hrabovská POSLEDNÍ ZVONĚNÍ PRO VRAHA Odpovědná redaktorka Tereza Halbichová Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz © Jana Hrabovská, 2024 Obálka © Ivana Dudková, 2024 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 Vydání první Vychází jako 393. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-1311-4

Jana Hrabovská

� � 5:20 Renáta Lašková se na něco ptá � ve skupině Liberečáci 13 h ●

�

© producer/Fotolia

Zkouším sílu Facebooku, už nevím kudy kam. Hledáme naši kolegyni, kamarádku, učitelku na ZŠ Lednická.

Máme o ni vážné obavy. Naposledy byla viděna v pátek odpoledne v Liberci, v ulici 5. května.

Od té doby nereaguje na volání ani SMS. Telefon už nezvoní. Moc vás všechny prosím o sdílení. Pokud máte nějaké informace o jejím pobytu, kontaktujte mne na čísle XXX 388 904. Děkuji

1 Ráno ve sborovně Renáta sotva popadala dech, když dorazila do prázdné sborovny. Dvě patra jí dala docela zabrat. Ani ji nepřekvapilo, že je v místnosti sama. Uvelebila se na svém místě v rohu hned vedle dveří. Výhodné pozorovatelně, která byla jednou z těch nemnoha výhod dlouholetého působení na stejné škole. Druhá služebně nejstarší učitelka. Otřásla se, když si nelichotivou skutečnost připomněla. Toto zasloužené místo jí obvykle poskytovalo dokonalý výhled na všechny kolegy a kolegyně. Ale dnes její pohled zaujal nezvyklý pohyb ve větvích statného javoru. Když dostatečně zaostřila, uvědomila si, že sleduje neúnavné běhání veverky. Nebyla si jistá, kdo koho vlastně pozoruje. Zda ona veverku, nebo jestli se veverka naopak náhodou nezajímá o dění ve škole. Renátu by asi hodně překvapilo, kdyby věděla, co tahle mrštná zrzečka za poslední půlrok ve sborovně všechno viděla a slyšela. Blažená nevědomost jí však dočasně nasadila růžové brýle. A probouzející se ranní chaos ve sborovně ji vrátil zpět do přítomnosti.

Rychlým pohybem zkontrolovala celou místnost, až se jí z toho prudkého trhnutí hlavou sesunuly brýle na čtení. Zastavily se o malou bambulku na špičce nosu.

Automatickým pohybem ukazováčku je vrátila zpět.

Jediný pohled jí stačil k tomu, aby zmapovala aktuál7

ní situaci. Hned bylo jasné, komu dnes ujela tramvaj a kdo si přispal. Povzdychla si a začala listovat v novém čísle časopisu Lidé a země. Barevnými lepicími papírky si označila destinace, o kterých dnes chtěla mluvit v osmé B. „Renči, zlato, tomu neuvěříš, co se mi před chvilkou stalo,“ zvonivým hlasem vyplnila celou sborovnu Barbora. Aniž vyčkala na otázku, cože se jí to dnes přihodilo, pokračovala dostatečně hlasitě, aby nikomu z přítomných neuniklo nic z jejího vyprávění. „Chtěla jsem odbočit na parkoviště. A víš, jakej je tam poránu provoz. No nic. Dala jsem levej blinkr, stojím, koukám, jestli na mě někdo blikne, jako že mě pouští. A proti mně nějaký stříbrný volvo. Za volantem takovej zralej důchodce a mává rukou. Tak jsem si myslela, jako že mě pouští. Rozjedu se a v tu stejnou chvíli i von. Už jsem viděla, jak mi zruší Evžena,“ chrlila ze sebe Barbora na jeden nádech a byla k nezastavení. „Naštěstí jsme to voba dobrzdili. A von místo toho aby se mi vomluvil, stáhnul vokýnko a začal na mě něco řvát. No hrůza! Ten mně teda poránu pěkně zvednul tlak.“ Představa, že by někdo naboural Evžena, jasně modrého mini coopera, ji děsila víc než měsíční leasingové splátky. Z rozčílení jí na čele a pod nosem vyrašily drobounké krůpěje potu. Papírovým ubrouskem tu pohromu zažehnala, když ucítila, jak se další kapky potu zastavily o kostice krajkové podprsenky. Tam se už ale s kapesníčkem neodvážila. „Bárb, dobré ránko,“ blahosklonně ji pozdravila Renáta.

8

„Ježíš, promiň, Renčo. Dobré ránko. Jakej jsi měla víkend? Vyrazily jste někam s holkama? Bylo krásně, viď? Hřích zůstat doma,“ sypala ze sebe bez přestávky Barbora. Mezi řečí si vyndala z kabelky těžký skleněný flakon s parfémem. Pcc, pcc, pcc! Zběžným pohledem do zrcátka si zkontrolovala make-up, odstranila neviditelná smítka prachu a načechrala si blonďatou hřívu, která hladila její subtilní ramena. Ještě jeden spokojený pohled do zrcátka, našpulení rtů a šup se zrcátkem zpět do kabelky.

Barbora Čápová rovná se živel. Když se poprvé setkaly, byl to pro Renátu šok. Na tolik otevřenosti a hlasitosti ve sborovně nebyla připravená. Chvilku to trvalo, než si k mladší kolegyni našla cestu. Přitom se skvěle doplňovaly. A i přes skoro desetiletý věkový rozdíl k sobě měly blízko. Živočišná Barbora měla na rozdíl od rozvážné Renáty naprosto dokonalou schopnost rozvířit „zaprděnou“ atmosféru ve sborovně. A člověk ji musel buď milovat, anebo nesnášet. Nic mezi tím. „Tak povídej! Co víkend? Kam jste vyrazily? Někam do přírody?“ dožadovala se odpovědí Barbora. „Ale jo,“ rozmluvila se váhavě Renáta a brýle uklidila do pouzdra. „Nakonec jsme se v sobotu vypravily na tu vyhlídku U Mokrého námořníka. Sešlo se nás ale jen pár. Květa ani Daniela nedorazily. Zase vyfasovaly na víkend vnoučata.“ Na jednu stranu na sebe byla hrdá, že výstup na vyhlídku zvládla – což se o všech členkách víkendové výpravy říct nedalo –, ale na druhou stranu ji mrzelo, že ona se možná nikdy hlídání vnoučat nedočká. „Podívej, dokonce jsme si zvládly udělat i selfíčko. Ale 9

já se tam zase šklebím, jako bych kousala do citronu,“ strčila Renáta displej telefonu Barboře mezi štětce a bílé čtvrtky papíru. Detailní záběr na obličeje čtyř zralých žen, kterým na dveře klepe padesátka. Velké hlavy a neúměrně malá těla. „Ale di, ty brebto! Vždyť ti to tam moc sluší. A to jsou ty nové sportovní boty, co jsme spolu vybíraly? Jé, a ta čepice, ta je boží,“ drmolila Barbora a mechanicky si připravovala hromádku cvičebnic angličtiny. Ze šuplíku vytáhla štos kopií s testem, který v pátek slíbila šesťákům. „A cos dělala ty? Nějaký romantický víkend?“ Renáta spiklenecky mžourala zpoza brýlí.

Barbora se jen ušklíbla. Nadšený výraz z jejího obličeje zmizel stejně rychle jako sníh o Velikonocích.

Nechtěla si kazit náladu probíráním svého nepříliš vydařeného víkendu. Ale na druhou stranu, Renáta je jedna z mála jejích skutečných přítelkyň. A hlavně, není to žádná drbna. „Renči, na tenhle víkend bych raději zapomněla. Zase jsme se chytli,“ postěžovala si Barbora. „Abych to urovnala, tak jsem nakonec využila ten dárkový kupón, co jsem od něho dostala k Vánocům. Poukaz do tetovacího studia, to může napadnout jen chlapa. Co je to za dárek?“ ptala se spíš sama pro sebe.

Ale v Renátě probudila zvědavost. „A co sis nechala udělat?“ vyzvídala. „Takový nenápadný. Pár hvězdiček na nártu. Takže to větší část roku nebude ani vidět,“ upřesnila a spiklenecky na Renátu mrkla. „Vlk se nažral a koza zůstala 10

celá.“ Letmo zkontrolovala čas na hodinkách a kvapně vstala. „Ukážu ti to o velký přestávce. Teď už musím jít umravnit ty nezbedy do šestý A. Let’s go!“ Gazelím krokem Barbora opustila sborovnu. Za sebou nechala oblak vanilkové vůně a několik upřených pohledů. Pánská menšina ve sborovně lačně sledovala houpavý pohyb Barbořiných boků, který roztančil její puntíkatou sukni. Vysoké semišové kozačky zakrývaly Barbořiny nohy sice až nad kolena, ale i to dokázalo roztočit kolotoč fantazie u mužského osazenstva na plné obrátky. Renáta se shovívavě usmívala. Přesně věděla, které části jejich těl jsou aktuálně prokrveny víc, než by se na tuto denní dobu a místo hodilo. Zato v očích ženské části učitelského sboru se hromadila závist a pohrdání.

Kdyby bylo možné vraždit pohledem, tak by Barbora padla k zemi, ještě než by opustila sborovnu. „Běhna!“ ozvalo se z protějšího rohu sborovny, kde stál stůl Lindy Mráčkové.

Jízlivou poznámku nešlo přeslechnout, ale všichni společně předstírali, že zůstala nevyřčená. Ani Linda si v tu chvíli nebyla jistá, jestli kousavý komentář pronesla nahlas, nebo jen v duchu. Ohromena vlastní odvahou se plaše rozhlédla kolem sebe. Nikdo jí pohled neopětoval.

Všichni si zodpovědně rovnali učebnice a sešity a spěchali na první hodinu. Každý se chtěl tomu trapnému okamžiku vyhnout.

Ve sborovně zůstala jen Renáta a Linda. Každá v jednom rohu. Renáta si v tu chvíli vybavila býčí zápas, který navštívila loňské léto ve Španělsku. Rychle si zapsala poznámku do svého notýsku: To by mohlo být 11

dobré téma pro další hodinu s osmáky. Jen nevěděla, kdo z nich dvou je toreador a kdo býk. Linda Mráčková jako rozzuřený býk běžně nepůsobila. A vlastně ani jako odvážný toreador. Renáta přemýšlela, které zvíře jí Linda připomíná nejvíce. Ale fauna nebyla zrovna její silná stránka. Takže chvilku váhala mezi vyděšeným králíkem a chvějící se čivavou. I když před pár minutami to byla spíš lvice odhodlaná k vražednému útoku. Renáta si brzy uvědomila, že těmihle myšlenkami pouze plýtvá časem. Možná se tím jen podvědomě vyhýbá hovoru s Lindou. A sborovnou se tak pozvolna šířilo toxické ticho. „Nevadilo by ti, kdybych tu na chvilku vyvětrala?“ nevydržela to nakonec a zahájila něco, co vzdáleně připomínalo rozhovor. „Jasně, klidně otevři. Ať se sem dostane trošku čerstvého vzduchu,“ souhlasila překotně Linda a vykoukla zpoza hustého černého mikáda, které lemovalo její bledý obličej. Byla Renátě za nekonfliktní konverzaci vděčná.

Chvějící se rukou si uvolnila hedvábný šátek uvázaný kolem krku ve snaze dostat do plic co nejvíce svěžího vzduchu. Ulevilo se jí. Ten neodbytný pocit, že každou chvilku omdlí, byl pryč. Ale Linda moc dobře věděla, že se zase brzy vrátí. Poslední dobou byly v jejím životě drobné záblesky štěstí vykoupeny nekonečnými hodinami strachu a výčitek. A prodlevy mezi okamžiky štěstí se bohužel čím dál víc prodlužovaly. Linda měla permanentní pocit, že se chvěje každá buňka v jejím těle. Nedokázala to ovládat, a tak jí občas z ruky vypadla propiska nebo sešit. A to se pak musela okamžitě napít z plastové 12

láhve, kterou měla vždy po ruce. Rychlý návrat do normálu. Jako teď, když už nevydržela mlčky přihlížet až příliš sebevědomému chování Barbory. Copak ta mrcha v sobě nemá ani kousek soudnosti? Jak si může jen tak proplouvat životem a na nikoho nebrat ohled? A vždycky jí všechno projde. To není fér! Lindě ta běhna vyletěla z pusy neplánovaně. Teď ji to mrzelo. Nechtěla se před kolegy takhle shodit. A kdyby věděli, jaká ostřejší slova jí běžela v hlavě, asi by se hodně divili. „Jsi dneska nějaká bledá. Děje se něco?“ snažila se pokračovat v rozhovoru Renáta. „Asi jsem něco špatného snědla,“ mlžila nepříliš přesvědčivě Linda. Nebylo jí příjemné lhát kolegyni, kterou znala už pár let. Neměla však jinou možnost. Třesoucí se rukou uklidila láhev zpět do kabelky a začala si dělat poznámky do sešitu s přípravami. Hlavou se jí však míhaly myšlenky jako splašení mustangové. A bránily jí, aby napsala cokoli smysluplného. Takže vše, co načmárala, vzápětí přeškrtala a začala psát znovu.

Renáta nakrčila čelo a zpoza tenkých obrouček vyslala k protějšímu stolu ustaraný pohled. Znala Lindu Mráčkovou dobře. Bylo jí jasné, že její propadlé tváře nemá na svědomí zkažené jídlo. Ale netroufala si znovu se zeptat.

To rozechvělé ptáče, které jí teď Linda připomínala, by se mohlo po přímé otázce rozsypat na tisíc kousků a nikdo už by ho neseskládal dohromady. Bylo očividné, že Lindu něco trápí. Ale co to je, Renáta netušila.

Ty dvě, Barbora a Linda, se nikdy moc nepřátelily, omezovaly se jen na nezbytnou konverzaci týkající se školních záležitostí, nic víc. A časem tak mezi nimi 13

vyrostla neproniknutelná hradba, která bránila vyostřenému konfliktu. Tedy až do dneška, kdy Lindě ujely nervy a nahlas vyřkla, co si už o Barboře dlouho myslela.

Běhna!

Nečekaně hlasité crr rozřízlo dusno, které se nahromadilo ve sborovně. Linda sebou trhla, ale vlastně jí zvonění přineslo úlevu. Nebude se muset zapojovat do další komunikace a snáze splyne s přestávkovým lomozem.

Sborovna byla plná během necelé minuty. Střídání stráží. Renáta si připravila úhlednou hromádku z učebnice zeměpisu a časopisů. Na stole vedle ní přistály učebnice angličtiny a následoval je vodopád písemek, které se sklouzly až na zem. Než se Barbora stačila sehnout, aby je posbírala, už se k zemi vrhl chemikář Gustav Gross.

Chvatně sesbíral všechny písemky, až mu pleš ozdobily kapičky potu. „Barborko, snad jsou všechny,“ provinile těkal očima po zaprášených parketách Gustav Gross, kterého ve škole kolegové shodně oslovovali Gusto. Jediná Barbora mu něžně říkala Gustíku. A on jí to oplácel servilním Barborko. „Gustíku, ty seš zlatíčko. Děkuju. To bych do tebe nikdy neřekla, že seš takovej čipera,“ usmála se, když z jeho zpocené ruky přebírala písemky. „Doufám, že si spolu zase trsneme na plese.“ Spiklenecky na Gustava mrkla, až mu z toho zrudl i krk. V tu chvíli se cítil nepopsatelně šťastný. „To byl zase zážitek! Já už vážně nevím, jak jim mám vysvětlit rozdíl mezi průběhovým časem a simplem. Ještě ve čtvrtek to vypadalo, že tomu rozumí, a po víkendu 14

mají hlavy zase úplně vysypaný. Jako makovice,“ chrlila ze sebe Barbora a s úlevou dosedla na židli vedle Renáty.

Ta se už zvedala, aby vyrazila na hodinu s osmáky, kde měla v plánu probírat další evropský stát. Něžně položila Barboře ruku na rameno a souhlasně přitom pokyvovala hlavou. Rozhodně se teď nechtěla zdržovat. Za chvilku bude zase zvonit.

Většinou do třídy vcházela společně se zvoněním, k malé radosti svých žáků. Jejich přidrzlé průpovídky už Renátu dávno nevyváděly z míry. Jako by snad zarudlé pupínky na jejich čelech a bradách omlouvaly vzdorovité chování. To vše brala jako přirozený kolorit ve všech třídách, kde se začínaly bouřit hormony. V době, kdy byla Renáta v jejich věku, nebylo možné cestovat do zahraničí tak snadno jako teď. A možná právě to byl jeden z důvodů, proč si později na pedagogické fakultě vybrala zeměpis. Díky tomu se mohla toulat po celém světě, aniž opustila hranice okresu. Skutečně cestovat začala až v posledních letech, s kamarádkami, které byly samy stejně jako ona.

Učební pomůcky si položila na katedru. Nasadila si brýle na čtení, sedla si na roh stolu a nalistovala v malém černém notýsku osmou B. Adler, Císařová, Dlouhý, Dittrich, Fulka, Holečková, Hnátková… Schválně, kdo z nich dnes dostane příležitost vylepšit si známku ze zeměpisu? „Nějaký dobrovolník, který by nám zopakoval pár zajímavostí o Portugalsku? Co třeba Hradílek?“ zvedla hlavu a rozhlédla se po třídě.

15

Sebastian Hradílek se neochotně vysoukal z lavice a mutujícím hlasem obnažil svoje nevědomosti. „Nó, Portugalsko je v Evropě, teda v západní Evropě.“ „Zkus to trošku upřesnit, Sebastiane. Je to vnitrozemský stát, nebo má moře?“ snažila se Renáta zkoušenému žákovi napovědět. „Nó, Portugalsko leží u moře. Bratranec Olda tam jezdí surfovat,“ radoval se Sebastian. „A prozradíš nám Sebastiane, jaké je to moře?“ Renáta začala nervózně poklepávat tužkou do notýsku. „Nó, já bych řek, že Středozemní,“ vítězně se usmíval na spolužáky. „No a já bych zase řekla, že by ses měl se svým bratrancem vídat častěji. Možná bys pak věděl, že Portugalsko leží u Atlantického oceánu, a ne u Středozemního moře,“ ukončila ten vědomostní ohňostroj žáka Hradílka. „Takže ty se necháš na příští hodině znovu vyzkoušet a podle toho ti pak uzavřu známku,“ zaklapla notes.

Hodina zeměpisu se přehoupla do příjemnější fáze.

Možnost sdílet svoje zážitky z cest a propojovat je s probíranou látkou byla jedna z nemnoha Renátiných radostí. Projektové hodiny. Zadat žákům zajímavé téma nebo destinaci, stanovit minimální rozsah. Nebyla to tradiční hodina. Pracovali ve skupinách, doplňovali se. Většinu informací si lehce vygooglili, na což si už taky zvykla.

Ideální vyučovací hodina. Měla pocit, že si to užívají i žáci. Alespoň někteří. Čas přeřadil na vyšší rychlost a zanedlouho už neodbytně drnčivý zvuk zvonku ohlásil velkou přestávku.

16

„Takže pro ty zapomětlivé připomínám: téma další projektové hodiny je ‚Folkor a hranice‘. A, Sebastiane, ty si k tomu přidej ještě opakování Portugalska, zkoušení tě nemine,“ snažila se Renáta překřičet nastalý hluk.

Posbírala si věci a namířila si to přímo do sborovny. Tam na ni už čekal Barbořin barvitý popis zážitků z tetovacího studia.

17

2 Konečně po Vánocích Renátiny dlaně pevně objaly hrnek horkého čaje.

Seděla u kuchyňského stolu a před sebou měla otevřený učitelský notýsek. Čas uzavřít pololetní známky. Bavlněný ubrus s vánočními motivy představoval poslední připomínku nedávných svátků. Renáta obracela stránky a vráska mračivka na jejím čele naznačovala úporné přemýšlení. Z vedlejšího pokoje k ní doléhaly zvuky televize. Terapeutická kulisa, aby se necítila v prázdném 3 + 1 tak sama. Z dětského pokojíčku na konci chodby se za posledních pár let stala šatna a odkladiště zbytečností.

Renáta tam chodila jen zřídka. Všechno jí tam připomínalo Helenku. A tak nejvíce času trávila v kuchyni a ložnici. Do obýváku chodila jen utírat prach a zalévat pár pokojovek, co se vyděšeně krčily na parapetu. Do čtvrtka musela uzavřít známky všem svým žákům, ale nebyla schopná udržet myšlenky na uzdě.

Už dlouho na ni doléhala neurotická atmosféra ve škole. Konkrétně ve sborovně. Nikdy to nebylo zrovna nejpohodovější místo na světě. Ještě minulý školní rok tam ovšem kromě pár žabomyších válek o místo v kabinetu nebo příplatek za třídnictví vládl klid a mír. Ale tenhle školní rok byl tak nějak jiný – kousavý. Nešlo o nic konkrétního, hmatatelného. Spíš jen nepolapitelné pocity, které se na sebe vrstvily jako akční letáky ve 18

vchodu paneláku. Sem tam nějaká ta pichlavá poznámka, špitající kolegyně, které přerušily hovor v půli věty, když do sborovny vešel někdo další, úšklebky a zlomyslné grimasy. Bylo to vážně nutné? kladla si otázku pokaždé, když někdo z kolegů či spíš kolegyň chytil jedovatou slinu. Sborovna připomínala minové pole, jak situaci nedávno komentoval fyzikář Josef Peterka, kterého téměř všichni přátelé a známí familiárně oslovovali Chosé. Impulzivní poznámka Lindy Mráčkové, kterou nedávno ucedila na adresu Barbory, byla jen špička ledovce. To, co mělo brzo změnit atmosféru ve sborovně, se ukrývalo hluboko pod povrchem. Běhna – kam Linda na ty výrazy chodí? Další myšlenka, která Renátu odváděla od uzavření pololetních známek.

Nesmí se rozptylovat.

Znovu procházela svůj černý notýsek. Přestože všechny známky poctivě zaznamenávala i v digitálním systému EduPage, stejně víc důvěřovala svým ručně psaným poznámkám. Důležité známky si značila červeně, ty méně významné pak menším písmem modře. A používala i spoustu dalších značek, které jí pomáhaly každého žáka ohodnotit individuálně a spravedlivě. Srdíčko za aktivitu, malý puntík za nepřipravenost, hvězdička za brilantní myšlenku a vlnovka pro laxní přístup. Svůj systém hodnocení pilovala už víc než dvacet let. Spravedlivé hodnocení žáků pro ni bylo naprosto klíčové. Přesto musela na třídních schůzkách nesčetněkrát diskutovat s rodiči, kteří měli naprosto jasnou představu o výsledné známce svého potomka. Doma si vzali do ruky kalkulačku a spočítali aritmetický průměr. Tím pak plamenně 19

argumentovali, obzvlášť když se jejich výsledek lišil od toho jejího. Často šlo o známky víc rodičům než jejich dětem. Ve skutečném životě přece nejde o známky, ale o znalosti. Nicméně takový argument Renáta použít ve škole prostě nemohla. Jakkoli byl pravdivý.

Procházela postupně jméno po jménu, třídu po třídě a výsledné známky obkroužila červeným perem. Adam Kučera, 9. B. Krátce zaváhala. Zeměpis lepší dvojka. Ale matematika, to bude trojka s odřenýma ušima. Na poslední hodině ho dokonce přistihla, jak si propiskou čmárá na okraj učebnice. Změť ostrých tvarů a čar. Duchem byl v jiném světě. A přihlášku na školu taky ještě nepřinesl podepsanou. Bude si o něm muset promluvit s Barborou.

Jako jeho třídní má určitě lepší představu o tom, co se s ním děje. Jestli třeba nemá nějaké problémy doma. Ani si nedokázala vybavit, kdy naposledy viděla jeho mámu ve škole. To zrovna nesignalizuje velký zájem o synovo vzdělání. Povzdychla si. Váhání bylo pryč a u všech jmen se červenalo pololetní hodnocení. Byla spokojená.

Teď už jen zbývalo přepsat konečné známky do digitální podoby a má hotovo.

Venku se setmělo a pár oken v protějším paneláku stále zdobily blikající světelné řetězy, připomínající nedávno skončené Vánoce. Renáta si svátky v posledních letech příliš neužívala. Od té doby, co ji opustila její jediná dcera Helenka, jí přišlo zbytečné zapojovat se do vánočního maratonu. Nezdobila stromeček, nesmažila kapra a ani neházela pantoflem, aby se dozvěděla, zda se ještě jednou vdá. Na začátku prosince upekla pár perníčků a přinesla je do sborovny. Ale jen proto, aby se nestala 20

terčem pomluv. Celý měsíc se úzkostně vyhýbala debatám o počtu upečených druhů vánočního cukroví a ve kterém supermarketu je zrovna v akci máslo. Neběhala po přeplněných obchodech jako smyslů zbavená, aby ulovila trendy kousky. Pro svoje přátele vybírala dárky v knihkupectví u Fryče. Vůně nových knih pro ni měla tu pravou sváteční atmosféru. Štědrý večer i celé svátky zůstávala doma. Sama. Zabalená do hřejivé deky byla schopná strávit celý den s novou detektivkou nebo cestopisem v ruce. To byly její Vánoce. Vypnuté zvonění na mobilu a notoricky známé pohádky v televizi od rána do večera. Občas ji rozvedené kamarádky vytáhly na nějaký turistický výlet po okolí. Ale to spíš jen výjimečně.

Nejvíc Renátu mrzelo, že ani letos jí Helenka neposlala přání k Vánocům. Ani esemesku. Vánoční zázrak se opět nekonal. Nebylo tedy divu, že se už dvacátého sedmého prosince těšila do školy. Práce pro ni byla vysvobozením z vanilkovo-skořicové nostalgie. Jakmile utichl silvestrovský hluk petard, byl to pro Renátu nový začátek. Do diáře si úhledně vepsala pár novoročních předsevzetí, která si rozmýšlela dlouho dopředu.

Na stole se rozsvítil displej telefonu a vyzvánění vrátilo Renátu do přítomnosti. Gusta? Co může takhle večer chtít? Neochotně přijala hovor. „Gusto, dobrý večer, děje se něco?“ zeptala se celkem zbytečně Renáta. Kdyby se nic nedělo, asi by jí kolega chemikář nevolal. „Renáto, neruším? Chtěl jsem se tě jen zeptat, jak to u tebe vypadá s Michalem Zahrádkou z osmé A? Zlepšil se z té matiky?“ neobratně vyzvídal Gustav Gross.

21

„Zahrádka?“ nedokázala skrýt svoje překvapení Renáta. „Gusto, to jsem netušila, že tě zajímá Záhrádkův prospěch. Ale ne, nezlepšil se. I ta čtyřka, co mu dám, je tak trochu z milosti.“ „No u mě se dost zlepšil, je vidět, že se snaží. Tak jsem myslel, že zabral i u tebe v matice.“ Renáta nechápala, kam ten hovor směřuje. Svá rozhodnutí o známkách s Gustou nikdy nekonzultovala.

Vlastně je nekonzultovala s nikým. Michal Zahrádka byl průměrný žák. Spíš slabší průměr. Jen jeho rodiče se s tím nehodlali smířit. Hlavně otec, majitel stavební firmy StaZa, inženýr Zahrádka. Ten se na třídních schůzkách objevoval sice jen zřídka, zato vždy důrazně a nevybíravě lobboval ve prospěch svého syna. Renátu však takový hulvát nerozhodil. Stála si za svým hodnocením, i když viděla brunátný obličej inženýra Zahrádky v nelichotivém detailu. Gustav naproti tomu měnil názory častěji než spodní prádlo. Když šlo do tuhého, vždycky uhnul. „Gusto, co ode mě chceš slyšet? Že Zahrádka dokáže vyřešit rovnici o dvou neznámých? Tak to tě zklamu.“ „Renáto, já, já, já jen měl pocit, jako by ho ta chemie začala bavit. I na hodinách je aktivnější, hlavně v laborkách. No, tak to asi jen zabralo to moje doučování. Díky a hezký večer,“ chvatně ukončil Gustav rozhovor a ani nepočkal na Renátinu odpověď.

Než si stačila uvědomit, že Gustav už telefon položil, ozvalo se vyzvánění znovu. Tady je to dneska jak v telefonní ústředně. Z displeje se na ni usmívala Barbora. To snad bude příjemnější hovor než s tím patolízalem.

22

„Ahoj, Bárb, to jsem ráda, že mi voláš!“ Renáta si s úlevou sundala brýle, které jí už beztak sjely až ke špičce nosu. „Renči, zlato, to neuvěříš, kdo mi před chvilkou volal. Gusta. Blábolil něco o Zahrádkovi, jak se snaží a jak poctivě chodí na doučování. No prostě zázračný obrácení lempla na studenta roku. Až jsem z toho měla pocit, že bych mu snad měla taky vylepšit známku z angličtiny. Zrovna jemu, kterej nacpe průběhovej čas úplně všude!“ Nezadržitelný gejzír slov zaplnil celou kuchyň.

Renáta byla ráda, že volá zrovna Barbora. Její příjemně zvonivý hlas byl jako hebká šála kolem krku. V zimě zahřál, v létě chladil. „No, mně volal před chvilkou. Nevím, co si o tom mám myslet. Vůbec jsem netušila, že mu na Zahrádkovi tak moc záleží,“ přerušila Barboru. „Renči, zlato, vždyť já ho učím už čtvrtej rok. Tak snad dokážu posoudit, jestli je studijní typ, nebo lempl. A Zahrádka je prostě flink a protekční spratek. A na střední se dostane, jenom když papínek zaplatí tučnej sponzorskej dar nebo rovnou koupí celou školu. Promiň, nějak jsem se rozohnila. Ale někdy mi ten Gusta připadá naivní jak bhútánský dítě.“ „Bárb, naprosto s tebou souhlasím. Ale chtěla jsem si s tebou promluvit ještě o Karolíně Brabcové. Ta se poslední dobou docela zhoršila. A k tomu je drzá, až to bolí,“ povzdechla si Renáta. Než stačila pokračovat, Barbora si vzala slovo. „To mi povídej! Představ si, že při výtvarce si klíďo píďo chatovala. A když jsem jí chtěla zabavit mobil, tak 23

mi tvrdila, že porušuju práva dětí. A prý mě nahlásí na lince bezpečí. Nevěděla jsem, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně,“ postěžovala si Barbora. „Tak to mi k ní docela sedí. Ale ještě jsem s tebou chtěla probrat Adama, Adama Kučeru,“ chtěla pokračovat v hovoru Renáta, ale už nedostala příležitost. „Zlato, promiň, už musím končit. Tony právě dorazil, jdeme na večeři. Tak pa a zítra si to všechno povíme ve škole, papapa.“ Barbora chvatně ukončila rozhovor.

Renáta se vrátila k pololetnímu hodnocení. Už zbývalo jen přepsat známky do digitální podoby a má na půl roku klid. Černý notýsek vyměnila za notebook. Prsty se jí rozeběhly po klávesnici a za chvilku měla hotovo.

S novým notebookem byla radost pracovat. Šlapal jako hodinky. To bylo jiné kafe než ta historická vykopávka, která ji nechala na holičkách před Vánocemi. Měla štěstí, když narazila na maličký krámek blízko radnice.

Neonový nápis osvětloval potemnělou uličku, a když za pultem uviděla Tomáše Smolíka, děkovala osudu. Byla jeho třídní pět let. Šikovný kluk, vlastně mladý muž, který už několik let pracoval jako ajťák. Co víc si mohla přát? Ochotně jí poradil s výběrem, notebook přivezl až domů, nainstaloval programy a ještě jí udělal cenu.

Těšilo ji, když její žáci byli v životě úspěšní. A tak si neplánovaně nadělila dodatečný vánoční dárek. Přestože si uvědomovala, že s novými technologiemi drží jen kulhavý krok, byla na sebe hrdá.

Když už měla notebook otevřený, jen tak pro klid duše zkontrolovala příchozí poštu. Běžná reklamní sdělení, nic, co by stálo za řeč, zahodila rovnou do koše.

24

Váhavě klikla na Napsat e-mail. Prsty však zůstaly nehybně stát na klávesách ASDF JKLŮ. Bříšky ukazováčků opakovaně kontrolovala výstupky na klávesách F a J, aby se ujistila, že bude psát bez překlepů. Ale odvaha napsat Helence další e-mail se vytrácela rychleji, než si byla ochotna připustit. Co jí mám vlastně napsat? Jak začít? Zopakovala si dechová cvičení, která praktikovala nejen na hodinách jógy, protáhla prsty a začala psát: Milá Helenko, jak jsi strávila Vánoce? Často vzpomínám na to, jak jsi jako malá opatrně rozbalovala každý dáreček, a než jsi otevřela krabici, tak jsi vždy úhledně složila balicí papír na hromádku. A teprve potom ses radovala z dárku. Jestlipak Ti tahle zvláštnůstka zůstala i v dospělosti?

Helenko, ozvi se mi. Alespoň pár řádků. Jak se Ti vede?

Moc mě bolí, že nereaguješ na moje maily. máma Jen co těch pár vět dopsala, nemilosrdně stiskla klávesu backspace a začala psát znovu. Spokojená byla až se čtvrtou verzí a tu také váhavě odeslala. Snad se jí Helenka přece jen ozve. Už to bude skoro deset let, co spolu mluvily naposledy. Vlastně to nebyl ani tak rozhovor, jako spíš další nesmyslná hádka, kterou zakončilo až strohé rozloučení ve dveřích. „Stejně za to můžeš ty!

Za všechno můžeš ty. I za tátovu smrt!“ To byla poslední slova, která na ni Helenka štěkla. Nic víc. Jen vzdorovitý 25

výraz v Helenčiných očích. Bouchnutí dveřmi, tiché nic a hluboká jizva v Renátině duši.

O jejím současném životě věděla tak žalostně málo.

To, že její jediná dcera pracuje v automobilce v Dortmundu, se dozvěděla náhodou od její kamarádky Veroniky. Potkaly se loni v létě ve frontě na poště. A Veronika se vlastně tak trochu podřekla, když se zmínila, že je Helenka v Německu. Šlo o poslední čerstvou stopu vedoucí k její dceři. Renáta byla vděčná, že na ni má alespoň ten e-mail. A přestože to byla pouze jednosměrná komunikace, nechtěla to vzdát. Bylo to jediné pouto, které jí dávalo naději, že možná jednou zase vytvoří s Helenkou rodinu. Někdy.

Jedním douškem dopila studený čaj a bezmyšlenkovitě položila prázdný hrnek do dřezu. Vypnula televizi v obýváku a zamířila do koupelny. Setřela si z obličeje neznatelnou vrstvu zdravíčka a zbytky řasenky. Hřebenem projela vlasy a zkonstatovala, že je nejvyšší čas objednat se ke kadeřnici na další melír. Než se vydala směrem do postele, natřela si na obličej tlustou vrstvu nočního krému. Pak si pohodlně podložila záda polštářem a zkusila se začíst do knížky, kterou dostala od Barbory k Vánocům. Krajina tichých nožů, nová detektivka. Myšlenky na Helenku jí však nedovolovaly soustředit se. Když si uvědomila, že jeden odstavec čte už potřetí, odložila knížku na noční stolek a zhasla. Ani tma však nedokázala změnit tok jejích myšlenek. Naopak.

Nezabraly ani osvědčené tipy z meditačních cvičení na hodinách jógy. Nakonec po paměti zašmátrala v šuplíku nočního stolku a vyloupla z platíčka jeden lexaurin.

26

3 Ples SRPŠ Malé černé, ty prý nikdy nevyjdou z módy. Píšou to snad v každém ženském časopise. Renáta si to pár let myslela taky. Ale letos už jí tenhle model připadal opravdu okoukaný. Kriticky zkoumala svůj odraz v zrcadle a zároveň si dlaněmi uhlazovala šaty z černého úpletu. Docela to ujde, říkala si, než se na sebe podívala z boku. Pokusila se zatáhnout mírně vyklenuté bříško. Marně. Nakrabatila čelo a rty se jí zkroutily do nespokojeného úšklebku. Na kolika plesech už je vlastně měla? Nechtěla na to ani pomyslet. Ale co, stejně většinu času stráví s jednou sklenkou tramínu u stolu s lidmi, které den co den potkává ve škole. Nikoho její šaty nebudou ani trochu zajímat. Narychlo přeleštila lodičky, do kabelky hodila mobil, kapesníčky a balíček žvýkaček. Ještě jeden kontrolní pohled do zrcadla.

Návštěva kadeřnice jí pomohla skrýt neodbytné šediny a světlý melír zjemňoval medové vlny, které padaly na pokleslá ramena. Možná by to chtělo nějaké vycpávky, pomyslela si kriticky. Na to už ale nebyl čas. Vlněný kabát zapnula jen na jeden knoflík a lodičky už klapaly na schodech. Před domem na ni čekalo nastartované auto.

Barbořin přítel Antonín Kalivoda pohotově vystoupil a galantně jí otevřel dveře.

27

„Zdravím,“ věnovala univerzální pozdrav celé osádce vozu. Nečekala v autě nikoho jiného než Barboru a Tonyho. „Jé, vy se asi neznáte? Renči, to je Valerie, moje kamarádka. Val, to je moje zlatá kolegyňka Renča.

A Tonyho už znáš. Tak když už se všichni známe, myslím, že si můžeme klidně tykat,“ zavelela Barbora ze sedačky spolujezdce dřív, než Tony vyjel z parkoviště.

Zadní sedadla se topila v záplavě smaragdového taftu, který při sebemenším pohybu vrhal odlesky na všechny strany. Renáta měla co dělat, aby se vedle Valerie vtěsnala. Rozvernost a bohatost zelené sukně spoutal těsný korzet, díky kterému ženino kypré tělo vypadalo neskutečně sexy. Val si toho byla vědoma a rozhodně to neskrývala. Při hovoru sebevědomě pohazovala hlavou a její zrzavé vlasy neposlušně poletovaly kolem pihatého obličeje. Výrazné vlasy, výrazné šaty, vlastně všechno bylo na Valerii tak nějak výrazné. Nebyla to typická krasavice jako Barbora, ale rozhodně ji nešlo přehlédnout. „Mám pocit, že my se známe, Valerie. Vy přece pracujete v ordinaci u doktora Pražáka,“ snažila se Renáta udržet konverzaci. A nebylo jí po chuti tykat si s Barbořinou známou. „No jo, to mě nenapadlo, že chodíme ke stejnýmu gynekologovi. Ale my se s Val známe spíš z hodin tancování, chodíme spolu na solo latino,“ chichotala se Barbora jako puberťačka. „No jo, máš pravdu, Bárb. Vlastně docela důkladně znám skoro celej učitelskej sbor, teda hlavně jeho 28

ženskou část. Přesněji řečeno určité partie,“ přisadila si dvojsmyslně Valerie. „To jsi toho viděla asi víc než my všichni dohromady? Tak se aspoň podíváš těm pacientkám do obličeje a nebudeš sedět sama doma jako pecka, “ mrkla spiklenecky Barbora do zpětného zrcátka a další pohledy už věnovala jen Tonymu.

Renátě se při představě, že bude trávit celý večer u stolu s touhle prostořekou pihovatou zrzkou, prohloubila mračivka na čele. Byla ráda, když Tony konečně zaparkoval u kulturáku.

V šatně si odložila kabát a kývnutím se pozdravila s ředitelkou Jonasovou a jejím manželem. Když se rozhlédla kolem sebe, zjistila, že téměř všechny přítomné ženy na sobě mají dlouhé večerní. Bezděčně si stáhla šaty více pod kolena a pospíchala ke stolu, aby si zabrala židli nejblíže ke stěně. Kdyby mohla, nejraději by splynula s těžkými sametovými závěsy na oknech. Ulevilo se jí, až když zjistila, že u jejich stolu sedí i kolega Josef Peterka. Elegán každým coulem. Určitě před plesem stihl navštívit nějaký barbershop. Prošedivělý plnovous měl čerstvě zastřižený a spíš než šedivý se v tlumeném světle Renátě jevil jako stříbrný. Stejně jako jeho kapesníček vykukující z kapsičky saka. Aspoň si bude mít s kým povídat. Znají se spolu už víc než dvacet let a oba dva jsou na plese bez partnerů.

Brzy se celý sál i přísálí zaplnily pedagogy, rodiči a přáteli školy. Jako každý rok ples SRPŠ – Sdružení rodičů a přátel školy – zahajoval plesovou sezonu v místním kulturním domě. Většinu z přítomných Renáta znala 29

osobně, hlavně z třídních schůzek. Brzy ocenila výhodnou polohu stolu, u kterého seděli. Měla skvělý výhled na taneční parket i na nedaleký bar. Vše jako na širokoúhlém plátně. Její pohled líně klouzal sálem od stolu ke stolu. Postupně si v hlavě k jednotlivým postavám přiřazovala jména svých žáků. Když jí v hledáčku uvízla kolegyně Jitka Netvarová, Renáta se škodolibě zaradovala. Teď už rozhodně nejsou její malé černé největším módním prohřeškem dnešního večera. Jitka Netvarová byla na škole teprve druhý rok. Učila přírodopis a pracovní činnosti. Barbora pro ni hned první den vymyslela přezdívku Jitule-Bižule. Jitce se však zatím nepodařilo zapadnout do pedagogického kolektivu. A nezapadala ani tady. V neforemných starorůžových šatech vypadala jako nemotorné slůně, zapomenuté na cestě k napajedlu.

Ples ještě ani pořádně nezačal, a jí se už v podpaží rozpíjely mokré skvrny. Prameny prošedivělých vlasů krotil skřipec a ty zbývající Jitce neuspořádaně padaly na ramena. Zřejmě pokus o ledabylou eleganci. Ale tenhle outfit už nemohlo vylepšit vůbec nic. „To je teda sexy model, koukejte, pche,“ komentovala Valerie Jitku, ještě než se stačila uvelebit na židli. „Bárb, není to ta tvoje kamarádka ze studií? Ta má teda ránu!“ „Val, pst! Kroť se, ať tě neslyší,“ okřikla kamarádku Barbora. Ladně přitom přehodila nohu přes nohu. Vysoký rozparek, končící až v půli stehna, jí to bez omezení dovolil. Kamarádkou by Jitku Netvarovou rozhodně nenazvala. Tomu, že se znají ještě z pedagogické fakulty, by dnes věřil málokdo. A i Barboře se zdálo, že od té 30

doby, co se setkaly poprvé, uběhla celá věčnost. Nikdy ji ani nenapadlo, že by se po tolika letech mohly opět sejít na stejné škole. Už dávno jejich společnou minulost vytěsnila z paměti. Když Jitku vloni do sborovny přišla představit ředitelka Jonasová, Barbora ji vůbec nepoznala. Až to neobvyklé příjmení oživilo vzpomínky, které už se dávno odsunuly na periferii mozkových závitů.

Chmelová brigáda a kofola s rumem. To už bylo dávno pryč. Jejich současná komunikace se smrskla na nezbytné pracovní rozhovory. A Barbora se rozhodně nehodlala vracet k něčemu, na co by nejraději zapomněla. Tohle „nastavování kaše“ ve vztazích nebyl její styl. „Tony, zlato, přinesl bys nám nějaké dobré vínko?

A raz, dva, tři, pět skleniček?“ vzhlédla Barbora k Tonymu, který si zrovna sundal sako. Nedbale ho přehodil přes okraj židle a mechanicky si ohrnoval rukávy košile. Obnažil tak šlachovitá předloktí, hustě pokrytá tetováním. To evidentně pokračovalo dál přes paže, kolem hrudníku a plazilo se po krku až k linii nakrátko střižených vlasů. „Copak sem ňáká chobotnice? Val, ani si nesedej!

Půjdeš se mnou a pomůžeš mi,“ rozhodl nekompromisně. Valerie se ochotně zvedla a cupitala s Tonym k baru.

Jejich odchod doprovázel šustivý zvuk taftu Valeriiny bohatě nařasené sukně. Postavili se na konec řady, která se s každou vteřinou prodlužovala a prodlužovala.

Všichni v sále měli zjevně stejný nápad. „Koukám, že naše Bloody Mary vyvedla i svého úspěšného muže,“ nadhodila Barbora nové téma ke konverzaci a sjela pohledem ředitelku Alžbětu Marii Jonaso31

vou, která seděla u stolu těsně pod pódiem. „Úspěšného a fešného.“ V jejím hlase se snoubila závist s přezíravostí.

Alžběta Jonasová se téměř neznatelně usmívala.

Tmavé vlasy si jako vždy stáhla do přísného drdolu, jen dnes ho zdobily malé třpytivé perličky. Úzké modré šaty jemně kopírovaly její postavu. A stejnou modrou barvu měly i obroučky brýlí jejího manžela Karla. Dokonalost ukrytá v detailu. Ona ředitelka základní školy, on majitel úspěšné spediční firmy. A oba synové na prestižním gymnáziu. Rodinka jako z billboardu. „Tak v tom s tebou musím jenom souhlasit,“ přidal se do hovoru Chosé Peterka a dlaní si uhladil plnovous. „Jednoznačně král dnešního plesu.“ „Jen si nejsem jistá, jestli se o Bety dá mluvit jako o královně. Vypadá spíš jako ta vrchní sestra z Přeletu nad kukaččím hnízdem,“ neodpustila si Barbora jedovatou poznámku.

Renáta vycítila napětí v jejím hlase. Ještěže u stolu není i Valerie, určitě by si přisadila. „Všimli jste si, že je tu dnes opravdu hodně rodičů?

Skoro víc než na třídních schůzkách,“ snažila se Renáta nasměrovat hovor na méně třaskavé téma. „Dokonce jsem tady zahlédla i paní Kučerovou. Na třídních schůzkách jsem ji neviděla, už ani nepamatuju. A přitom Adam by zrovna teď potřeboval v matematice pořádně zabrat.“ „Která to vůbec je?“ zeptala se Barbora ze zdvořilosti, aniž odtrhla pohled od stolu ředitelky Jonasové. „Tamhleta v těch šedivých šatech,“ kývla Renáta hlavou k baru. Chosé i Barbora se současně podívali 32

stejným směrem. Na druhé straně sálu nervózně přešlapovala žena s výrazným make-upem, který marně zakrýval hluboké rýhy v jejím obličeji. Nalepené řasy jí téměř nedovolily otevřít oči. Kostnatou rukou svírala poloprázdnou skleničku, kterou v pravidelných intervalech přikládala k rudým rtům. Náhle její tělo strnulo v křeči, když si všimla těch tří párů očí, které na ní zíraly.

Překvapení, zmatek, vztek. To vše se jí v rychlém sledu přehnalo vyžilým obličejem. Znovu se napila a tentokrát už ve sklenici nezůstala ani kapka. Nejistým krokem se zařadila na konec fronty, která se před barem kroutila jako tlustý, žíznivý had. Zpět k jejich stolu se už nepodívala. „Tohle že je jeho matka?“ kroutila hlavou Barbora. „Tak tu jsem vážně na třídních schůzkách nikdy neviděla. Ale takovejch rodičů, co se nevobtěžujou dostavit se do školy, mám ve třídě povícero,“ povzdechla si. „Každopádně tahle paní spíš vypadá jako jeho babička.

Nespletla ses, Renčo?“ dobírala si ji shovívavě Barbora. „Kdepak, tyhle výrazný typy si pamatuju. A nebude o moc starší než ty.“ „Renči, zlato, no dovol? To chceš říct, že vypadám jako ta troska u baru? To nemůžeš myslet vážně!“ Barbora se naoko urazila. „Bárb, takhle jsem to přece neřekla. Ale rozhodně je věkově blíž tobě než mně. Co myslíš ty, Chosé?“ „No, já bych hlavně řekl, že paninka chlastá první ligu. A to na ženský vždycky napáchá nenapravitelný škody. Což se vás samozřejmě netýká. Protože vy pijete s mírou, jako dámy.“ 33