Václav Gruber
PŘÍPAD DVAKRÁT MRTVÉ DÁMY
Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Dudková
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz
© Václav Gruber, 2025
Obálka © Ivana Dudková, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první
Vychází jako 412. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1783-9
Pozor, i smrt se může tvářit přívětivě.
Slunce bylo v tu chvíli ještě těsně pod obzorem, ale světla už rychle přibývalo.
„Pomoc! Pomoc!“
Na pokoji číslo 122 týnského interního oddělení leželi dva pacienti. Křičel ten na lůžku blíž k oknu. Josef Vondráček.
Doktor Klíma právě přicházel na oddělení, aby předtím, než se vydá na ranní vizitu, zjistil u sestřiček na inspekčním pokoji, jestli se během noci na oddělení něco zajímavého nestalo. A aby si vypil kávu, kterou mu sestřičky jako čerstvě atestovanému a navíc svobodnému sekundáři určitě rády uvaří. Téměř se srazil se sestrou, která se právě s podnosem plným maličkých mističek s pečlivě roztříděnými tabletkami vydala rozdávat pacientům ranní léky. V nemocnicích se vstává brzy.
Sestra udělala krok zpět právě včas, aby surrealistický obraz nemocniční chodby pestře puntíkované různobarevnými pilulkami zůstal jen neuskutečněnou představou. A to včetně pacientů posunujících se na kolenou
po čerstvě vytřené dlažbě a zmateně hledajících v pestré směsi ty správné prášky.
Klíma to také stihl ubrzdit ještě před vchodem na sesternu, takže se na první pohled nic nestalo.
„To je dvaadvacítka,“ vyrazila ze sebe sestřička a kývla hlavou doleva.
Internisti se většinou pohybují rozvážně, ale tentokrát mladý sekundář vystartoval tempem odpovídajícím více věku než profesi. Sestřička ho následovala, aniž by odložila podnos s připravenými léky. Ke dveřím dvaadvacítky tak dorazila o několik kroků za lékařem.
Klíma rychlým pohledem zkontroloval místnost. Josef Vondráček seděl na lůžku čelem k oknu vedoucímu do rozlehlé nemocniční zahrady. Jeho vytřeštěné oči lékař vidět nemohl, Vondráček k němu seděl zády. Druhý pacient, osmdesátiletý dědeček Bláha, se právě probouzel. Zhoršení sluchu ve vyšším věku někdy může alespoň částečně kompenzovat nižší kvalitu spánku.
„Pane doktore, já jsem se zbláznil,“ pronesl Vondráček už podstatně tišším hlasem a pomalu se otočil od okna. Teď mohli jeho zděšený pohled vidět oba. Lékař i sestřička. I dědeček Bláha už otevřel oči, ale zatím pozoroval jen bílý strop nemocničního pokoje.
„Copak, pane Vondráčku?“ Doktor Klíma, nyní už jako správný internista, volným krokem došel k vzdálenějšímu lůžku, posadil se na jeho okraj a vzal pacienta za zápěstí. Teď, když se ujistil, že oba nemocní na
dvaadvacítce jsou v pořádku, najel zase do standardních
kolejí. Na první pohled to vypadalo, jako by pacientovi měřil tepovou frekvenci, ale fakticky to byl jen jednoduchý manévr na zklidnění situace. Situace, pacienta Vondráčka i doktora. „Stalo se něco?“ pronesl Klíma tichým barytonem.
„Tam, za oknem.“ Josef Vondráček znovu otočil hlavu k oknu do zahrady. „Někdo tam letěl.“
„Prosím vás, kdo by vám lítal za oknem,“ usmál se Klíma.
„Anděl.“ Dědeček Bláha se široce usmál a pomalu se otočil k oknu. Možná v tu chvíli nevnímal, že se právě probudil na nemocničním lůžku a že ho čeká další dlouhý den naplněný popíjením nemocničního čaje, úsměvy sestřiček a pomalu ustupujícím zánětem pravé plíce. „Určitě to byl anděl,“ zopakoval a pokýval téměř lysou hlavou.
„Nejspíš se vám něco zdálo,“ navrhl Klíma.
„Někdo tam letěl,“ roztřesený pacientův hlas neztratil nic na svojí naléhavosti. „Letěl, opravdu.“
„A kam letěl, pane Vondráčku?“ zeptal se vlídně mladý internista.
„Tam.“ Josef Vondráček udělal nataženým ukazovákem do vzduchu krátkou svislou čáru.
Klíma pustil Vondráčkovu ruku a vstal. Hlavou mu bleskla absurdní věta: Andělé přece nelétají takhle střemhlav. Rychle udělal ty tři kroky k oknu a otevřel ho. Opravdu to nebyl anděl… „Zavolejte na ARO,“ křikl na sestru a vyrazil.
I tentokrát sestřička stihla uskočit, když doktor Klíma proběhl dveřmi pokoje zpátky na chodbu a zahnul ke schodišti. Došlo jí, co viděl na chodníku, který vede podél největšího bloku týnské nemocnice, a rozběhla se k inspekčnímu pokoji. Podnos s léky přitom dál pevně svírala v obou rukou.
Anesteziolog zaintuboval ležící ženu ještě na chodníku. Při zavádění plastikové kanyly do dýchacích cest si uvědomil nepřirozenou pohyblivost krční páteře. V prokrvácených tmavých vlasech nahmatal otok a současně měl pocit, že vnímá i drobné skřípání rozlámané temenní kosti. Doktor Klíma zatím pravidelně stlačoval nataženýma rukama hrudník bezvládného těla. Oba lékaři už věděli, že to je marná snaha, ale v té chvíli se těžko dalo odhadnout, kdo všechno se na ně dívá. Ranní šero rychle řídlo a okna z většiny lůžkových pokojů byla na jižní straně bloku směrem do nemocniční zahrady. Některé pokoje měly i malé balkonky.
Konečně se na místě objevil zřízenec a sestra se skládacím lehátkem. Vzápětí i jeden z chirurgů, který původně mířil na interní oddělení, kam byl pozvaný na konziliární vyšetření. Přemístit nehybné tělo na lehátko bylo dílem okamžiku.
„Kam pojedeme?“ zeptal se zřízenec, když spolu s Klímou zvedli nosítka do transportní polohy.
„Na emergency,“ řekl chirurg, který převzal od doktora Klímy provádění srdeční masáže a otočil se k anesteziologovi. Odvézt ji rovnou na patologii by bylo praktičtější, ale když si představil, jak by tlačili vozík před zraky pacientů po pískem vysypaném chodníku k nízké budově za hradbou stříbrných smrků…
Pacienti o tichém pracovišti ve východní části areálu samozřejmě věděli, ale i v tom nejhezčím počasí tím směrem při procházkách v nemocniční zahradě zamířil jen málokdo.
Anesteziolog jen přikývl. Anesteziologové toho většinou moc nenamluví. O to jsou důležitější.
Vozík obklopený malou skupinkou zdravotníků se dal do pohybu.
Na oddělení urgentního příjmu už na ně čekali. Po nemocnici se jakékoliv zprávy šíří rychlostí stepního požáru.
„Co se stalo?“ Michal Kameník se naklonil nad nehybné tělo ležící na transportním vozíku. Doktor Kameník patřil k nejzkušenějším chirurgům týnské nemocnice a na oddělení urgentního příjmu ho povolali zhruba před hodinou. Pacienta s bolestmi břicha měl vyšetřeného a právě se chystal napsat o tom příslušný zápis.
„Vyskočila z okna,“ odpověděl doktor Klíma.
„Od vás snad ne,“ prohodil Kameník a položil poraněné ženě tři prsty pravé ruky na krk. Lékař provádějící srdeční masáž ji na několik vteřin přerušil. „Nic,“ řekl tiše Kameník a kývl na druhého chirurga. „Ještě pokračuj.“
Anesteziolog už mezitím napojil kanylu, kterou zatím vháněl do plic vzduch ručním vakem, na dýchací přístroj. Rychle nastavil směs plynů a frekvenci dýchání. Potom vydal několik pokynů sestře, která už stihla zavést zraněné dlouhou jehlu do podklíčkové žíly. Sestra do ní aplikovala obsah připravené injekční stříkačky a napojila na žilní vstup infuzní láhev.
Asi čtyřicetiletá žena na sobě měla měkký župan a pod ním hedvábnou noční košili. Župan jí rozepnuli ještě v zahradě, teď podélně rozstřihli i průhlednou košili.
Srdeční masáž znovu prováděl internista Klíma. Přerušil ji, až když měla sestra nalepené tři elektrody na hrudníku pacientky a zapnutý monitor srdeční činnosti. Objevila se na něm vodorovná nepřerušená čára. Klíma se tázavě podíval na anesteziologa. Ten jenom kývl hlavou a dodal: „Pokračujeme.“
Sestra vyprázdnila do nitrožilní kanyly další injekční stříkačku. Při následném přerušení srdeční masáže se na monitoru objevila stejná čára jako poprvé.
Michal Kameník se podíval na hodinky. Když už se jednou s resuscitací začne, je nutné postupovat podle přesných pravidel. V podobné situaci se pokračuje,
dokud se neobjeví jednoznačné známky mozkové smrti. Čekáme na zázrak? Znovu se naklonil nad pacientku. Zvedl jí horní víčko u pravého oka a posvítil do něj malou baterkou, kterou mu podala sestra. Černý kruh zornice se nepohnul. Vrátil sestře svítilnu a zatlačil dvěma prsty současně na horní a dolní víčko. Když od sebe víčka znovu odtáhl, zornice už nebyla kruhová, utvořila vodorovně protáhlý ovál. „Myslím, že můžeme skončit,“ řekl.
Anesteziolog přikývl.
„Čas šest nula pět,“ řekl Kameník a sestra údaj zapsala do protokolu, kde bylo zaznamenáno vše, co se stalo od chvíle, kdy se vozík s poraněnou objevil na ambulanci pro neodkladné příjmy.
Anesteziolog vypnul dýchací přístroj, vypustil těsnicí manžetu a vytáhl kanylu z průdušnice pacientky. Sestra současně zrušila vstup do žilního systému a odlepila elektrody srdečního monitoru. Pak přikryla mrtvou prostěradlem.
„Odkud vyskočila?“ zeptal se Kameník.
„Není nakonec od vás?“ ozval se Klíma.
V přízemí hlavního traktu týnské nemocnice je lůžková část dětského oddělení a specializované ambulance. V prvním patře jsou pokoje interního oddělení, v druhém neurologie. Chirurgie je ve třetím poschodí, ve čtvrtém gynekologie. V nejvyšším podlaží až pod plochou střechou jsou už jen pokoje lékařů a šatny ostatního personálu.
„Ležela na západní straně,“ pokračoval Klíma, „asi dvacet metrů od vchodu do zahrady.“
Dveře do nemocniční zahrady jsou uprostřed budovy mezi dvěma symetrickými křídly.
„Myslím, že od nás není,“ zavrtěl Michal Kameník hlavou. „Na áčku neležela.“ Michal pracoval na chirurgické stanici A, která byla umístěna ve třetím patře západního křídla, takže si byl docela jistý.
„Takže je z gyndy?“
„Co když vylezla až na střechu?“ ozvala se sestřička, která uklízela použité nástroje a materiál.
„Logické by to bylo,“ připustil Klíma. „Vylézt co nejvýš.“
„Má na sobě jenom noční košili a župan,“ pokračovala sestřička. „Zvenku nejspíš nepřišla.“
„To je pravda,“ přikývl Kameník, „takže v první řadě se zeptat na gyndě, jestli jim nechybí pacientka.“
„A na neurologii,“ doplnil Klíma. „I když druhé patro je asi na tohle přece jen nízko.“ Krátce se podíval na nehybné tělo pod prostěradlem. „Taky bychom to měli říct ředitelce.“
„A zavolat policii,“ dodal Kameník, „ale šéfce napřed.“ Přešel k psacímu stolu u stěny ordinace, zvedl sluchátko telefonu a vytočil čtyřčíslí domácí sítě. „Kameník, je už tam paní ředitelka?“ zeptal se, když se na druhé straně ozval hlas sekretářky.
„Dobrý den, pane doktore, právě přišla. Hned vám ji dám.“
„Dobrý den, Kameník,“ představil se znovu, když se ve sluchátku ozval hlas ředitelky týnské nemocnice inženýrky Miroslavy Liškové, „máme tady sebevraždu…
jsme na emergency… paní, která vyskočila z okna… ano, je mrtvá. Byla mrtvá na místě, ale odvezli jsme ji sem, abychom nebyli tolik na očích… nejspíš z gynekologie, ze západního křídla. Anebo ze střechy,“ vzpomněl si na poznámku sestřičky… „Jasně, počkáme tady.“ Položil sluchátko a přejel pohledem přes ostatní. „Jde sem.“
Anesteziolog se krátce podíval na svoje hodinky. „Za půl hodiny začínáme u vás na sále.“
„Říkala, že běží hned.“
Anesteziolog pokrčil rameny. „Nevím, k čemu tu mám být užitečný, ale pět minut počkat můžu.“
IV.
Ředitelce Liškové to tak dlouho netrvalo. Do místnosti, ve které teprve před chvílí ukončili marnou resuscitaci, vešla za necelé dvě minuty. Přes střízlivě elegantní kostým měla přehozený bílý plášť. Štíhlá padesátnice s polodlouhými plavými vlasy vyčesanými do malého drdolu se obrátila na Michala Kameníka, který byl z přítomných tří lékařů nejstarší.
Michal už tenhle pronikavý pohled šedomodrých očí znal.
„Kdy se to stalo?“
„Sem přijela v pět dvacet dva. Našli ji těsně předtím,“ odpověděl.
„Vyskočila chvilku po páté,“ ozval se internista Klíma. „Všiml si jí jeden náš pacient. Já jsem se šel zrovna
13
připravovat na ranní vizitu, takže jsem u ní byl první.
Myslím, že v té chvíli už byla po smrti.“
Ředitelka Lišková se otočila k mrtvému tělu. Krátce se podívala do nehybné tváře, ze které anesteziolog odklopil prostěradlo, a kývla na něj, že ji zase může zakrýt. „Víme už, kdo to je?“
„Zatím ne,“ zavrtěl Michal hlavou.
„Říkal jste, že je pravděpodobně z gynekologie.“
„Naše není. A neurologie…“
„Chápu,“ přikývla Lišková.
„Měl bych jít na sál,“ ozval se anesteziolog, „záznam o resuscitaci je hotový, víc k tomu stejně nejsem schopný říct.“
„V pořádku, běžte,“ přikývla ředitelka. Zhluboka si povzdechla a vrazila obě ruce do kapes bílého pláště. „Vy odsud můžete?“ obrátila se znovu na Michala.
„Byl jsem tu jen na konziliu a v podstatě jsem hotov, takže můžu,“ odpověděl. „Půjdeme k vám?“
Přikývla. „Vy taky,“ řekla směrem k doktoru Klímovi.
„Jenom dám vědět primářce, kde jsem. Nejspíš už ví, co se děje.“
„Určitě,“ prohodila Lišková, „když už to vím i já, tak to ví celá nemocnice.“ Sáhla po telefonu. Číslo do pracovny primáře gynekologicko-porodnického oddělení Richarda Schustera znala zpaměti. Jenže tam nikdo telefon nezvedal.
„Zkuste vrchní na gyndě,“ navrhl Kameník.
„Jaké má číslo?“
Sestra, která už stihla uklidit použitý materiál, přisunula ředitelce desky s interním telefonním seznamem.
Vrchní sestra zvedla telefon hned. „Pan primář je na oddělení. Máme tady mimořádnou událost.“
„Vím,“ přikývla krátce ředitelka. „Ta paní je od vás?“
„Asi ano.“
„Sežeňte primáře Schustera a pošlete ho ke mně.“ Ředitelka položila telefon a podívala se na ostatní. „Jdeme.“
Gynekologický primář Richard Schuster dorazil do kanceláře ředitelky týnské nemocnice jako poslední. Kolem obdélníkového konferenčního stolku už seděli internista Klíma, chirurg Kameník a ředitelka Lišková.
„Posaďte se,“ kývla ředitelka na gynekologa, když vstoupil do místnosti.
„Jo, je naše. Byla,“ opravil se a ztěžka dosedl na židli potaženou tmavou koženkou. Vcelku pochopitelně se mračil a vůbec působil dost naštvaným dojmem. Nepřetvařoval se. Doktor Richard Schuster byl zkušeným lékařem a dost dobře si dokázal představit, jaké starosti ho v následujících dnech čekají. „Zdena Nádvorníková, jednačtyřicet let,“ zavrčel a hodil na konferenční stolek plastovou složku. „Vzal jsem s sebou chorobopis.“
„S čím u vás ležela?“
„Nádor na děloze,“ odpověděl gynekolog.
„Zhoubný nádor?“ zeptala se ředitelka.
„Jo. Karcinom děložního čípku. Plánovali jsme hysterektomii. Odstranění dělohy, vejcovodů i vaječníků,“ dodal pro ředitelku.
Jen přikývla. Inženýrka Lišková byla původní profesí ekonomka. Pohybovala se ale ve zdravotnictví už dostatečně dlouho, aby rozuměla většině toho, o čem si doktoři povídají. „Můžu?“ podívala se na Schustera a sáhla po chorobopisu.
„Jistě,“ kývl Schuster a přistrčil ředitelce desky s velkými číslicemi 418/2. Pro každé místo v nemocnici existují desky označené číslem pokoje a lůžka, do kterých se shromažďuje veškerá zdravotní dokumentace dotyčného pacienta. I v dnešní elektronické době je řada údajů, které je nutné archivovat, vedená na papíru. Mimo jiné i denní záznamy průběhu hospitalizace. „Kromě toho byla ta paní taky těhotná. Osm týdnů,“ dodal gynekologický primář.
Ředitelka rychle prolistovala záznamy. „Poslední zápis je ze včerejška,“ prohodila spíš pro sebe.
„Ano, je tam záznam z odpolední vizity. Sloužil doktor Poborský.“
„Už jste s ním mluvil?“
„Teď ne,“ zavrtěl hlavou primář. „Odjížděl z nemocnice po páté. Pospíchal do Prahy.“
Ředitelka Lišková překvapeně zvedla hlavu od chorobopisu.
„Jel na konferenci, podržel jsem zbytek služby za něj. Když mi to předával, neříkal nic.“
„Aha,“ přikývla ředitelka.
„Ptal jsem se i sester. Říkaly, že jim paní Nádvorníková připadala úplně normální. Klidná, na nic si nestěžovala.“
„To asi nebylo plánované těhotenství,“ prohodila ředitelka.
„Jistěže,“ zamračil se Schuster. „Nechtěla otěhotnět a souhlasila s operací.“
„Má nějaké děti?“ zeptal se Michal.
„Ne,“ odpověděl gynekolog.
„Kdo ji viděl naposled živou?“
Primář Schuster jen pokrčil rameny. „Nejspíš pacientka, co s ní leží na pokoji. Kleinová. Jindřiška.“
Poslední, kdo tu paní viděl živou, byl Josef Vondráček, pomyslel si doktor Klíma. Ale opravdu jen krátce. Ředitelku Liškovou to nejspíš napadlo také, protože se na Klímovi zastavila pohledem. „Když jsem k ní přiběhl, byla už nejspíš mrtvá,“ řekl nahlas. „Začali jsme ale resuscitovat. Honza Vild z ára tam byl hned za mnou.“
Nikdo nic nedodal, všichni u stolu se zvoleným postupem souhlasili. Zahájení pokusu o resuscitaci bylo v dané situaci správné.
„Hned jsme ji taky naložili na vozík a odvezli na urgentní příjem. Připadalo nám to v té chvíli nejrozumnější.“
„Asi jo, kam jinam,“ souhlasila ředitelka Lišková. „Jak dlouho jste pokračovali?“
„Na ambulanci ještě skoro tři čtvrtě hodiny,“ odpověděl Michal Kameník. „Ukončili jsme to v šest nula pět.“ Posunul k ředitelce vytištěný záznam o pobytu paní
Zdeny Nádvorníkové na ambulanci urgentního příjmu
týnské nemocnice. „Resuscitaci vedl doktor Vild, ale musel jít na sál. Já u toho byl po celou dobu taky.“
Lišková se natáhla pro další papíry.
„Honza to samozřejmě podepsal,“ řekl ještě doktor Kameník. „Já myslím, že papíry jsou v pořádku,“ dodal.
„To doufám,“ prohodila Lišková.
„Necháte si je už tady?“
„Asi ano,“ přikývla ředitelka. „Snad z toho nebude moc velký cirkus. Policajti po baráku, to není dobrá reklama.“
„Zavoláte místní?“ zeptal se primář Schuster. Manželku vedoucího týnského obvodního oddělení Policie České republiky měl zaregistrovanou jako svoji pacientku.
To nahlas neřekl, taky věděl, že to žádný význam mít nebude.
„Na sebevraždu přijedou z okresu,“ prohodil Michal Kameník. Samozřejmě také neměl radost z nastávajícího pohybu policajtů po zdravotnickém zařízení.
„No jo, co se dá dělat,“ povzdechla ředitelka Lišková, sáhla pro telefon a vytočila číslo místního obvodního oddělení.
„Policie České republiky, obvodní oddělení Týn, nadstrážmistr Ježek,“ ozvalo se ze sluchátka. Předpisová formulace.
„Nemocnice, Lišková, prosím vás, můžu mluvit s vaším velitelem?“
„Okamžik, předám.“
„Děkuju.“
„Bárta, dobrý den,“ ozval se hluboký hlas vedoucího obvodního oddělení.
„Tady Lišková, nemocnice, dobrý den, pane poručíku. Máme tu mimořádku. Sebevražda pacientky. Pád z výšky. Asi vyskočila z okna.“
„Jedu k vám,“ zareagoval policista, „zatím s ní nehýbejte.“
„Naši lékaři se pokoušeli o resuscitaci,“ pokračovala ředitelka, „máme ji na ambulanci.“
„Dobře, za chvíli jsem u vás. Konec.“ Poručík Rudolf Bárta už evidentně také přepnul do služebního modu.
„Přijedou hned,“ sdělila ostatním ředitelka. „Můžete tu počkat?“
„Já bych se měl vrátit na ambulanci,“ řekl Michal Kameník. „Musím tam dopsat papíry.“ Podíval se na hodinky. „Pak mám práci na oddělení, ale to už tak nehoří, dneska neoperuju.“
„V pořádku, běžte. Asi tam stejně přijdeme, ale pokud byste byl hotov dřív, tak se sem vraťte.“
Michal se zvedl, kývl ostatním na pozdrav a rychle vyšel z kanceláře.
„A vy?“ obrátila se ředitelka ke Klímovi a Schusterovi.
„Jo, na oddělení vědí, kde jsem,“ zabručel gynekolog.
„O mně ví taky,“ řekl Klíma.
Žádnému řediteli nemocnice nemůže udělat přítomnost policistů v jeho zařízení radost. První, co Miroslavu
Liškovou napadlo, když uviděla Rudolfa Bártu v uniformě se dvěma hvězdami na každém rameni, bylo, že se také mohl převléknout do civilu. Vzápětí si uvědomila, že to je dost jedno, protože teď už o tragické smrti pacientky gynekologicko-porodnického oddělení věděli v nemocnici všichni. Snad s výjimkou některých pacientů na neurologickém a interním oddělení, kteří žili ve svém vlastním světě, a novorozenců. Potlačila poněkud morbidní myšlenku na ty, kteří leží v nízké budově za stříbrnými smrky a ke kterým se paní Nádvorníková zanedlouho připojí.
Druhý policista byl z okresní kriminálky. Ten na sobě civilní oblek měl. Představil se jako Jiří Řezníček.
Ředitelka Lišková mu představila svoje spolupracovníky. S Rudolfem Bártou, který tady v Týně bydlel, se ostatní znali.
„Tak povídejte,“ vyzval zdravotníky nadporučík Řezníček, když se všichni usadili kolem konferenčního stolu. V té chvíli se do ředitelské kanceláře vrátil i Michal Kameník.
Ředitelka kývla na doktora Klímu.
„Já jsem se k ní dostal první. Prakticky hned po…“ trochu zaváhal, „po dopadu.“
„Jak jste…“
„Jak jsem to věděl?“ Klíma se trochu nevesele usmál, když přerušil kriminalistův dotaz. „Jeden z našich pacientů ji viděl. Letět,“ dodal.
„Vy jste byl u toho?“
„Zrovna jsem přišel na oddělení,“ pokračoval Klíma. „Ten pacient začal křičet. Vlítnul jsem na jeho pokoj
současně se sestrou, která rozdávala léky. Já tam byl první,“ dodal, ale nevypadalo to, že by se tím vytahoval. Doktor Klíma by byl samozřejmě daleko radši, kdyby byl v okamžiku pádu nešťastné paní Nádvorníkové na opačném konci interního oddělení, nebo ještě lépe na interní ambulanci, která je v jiném křídle nemocnice, nebo nejlépe, aby byl doma na náhradním volnu po službě. Bylo mu jasné, že tohle není poslední rozhovor s příslušníky policie ohledně dnešního rána.
Ostatním to bylo jasné úplně stejně.
„Bylo by možné, abych si s tím pánem, co ji viděl, promluvil?“
„Jo, už se z toho sebral,“ řekl Klíma.
„Kdo to je?“
„Josef Vondráček. Leží na dvaadvacítce. Pokoj číslo sto dvacet dva,“ upřesnil.
Nadporučík Řezníček si jméno poznamenal do notesu. I mezi policisty jsou takoví, co se drží tradičních metod. „Co bylo dál?“
„Křikl jsem na sestru, aby zavolala na ARO, a vyběhl jsem k ní,“ pokračoval doktor Klíma. „Anesteziolog tam byl taky skoro okamžitě. Doktor Vild,“ upřesnil. „Spolu jsme zahájili resuscitaci.“
„Ona nebyla mrtvá?“ zvedl nadporučík Řezníček pohled od notesu.
Klíma pokrčil rameny. „Dovedete si představit, jak by to vypadalo, kdybych k ní přiběhl, sáhl na pulz, položil fonendoskop na hrudník a zavolal na sestru, ať skočí pro prostěradlo, abychom ji mohli přikrýt?“
Řezníček přikývl. Všichni si to dovedli představit.
Ředitelka Lišková v duchu poděkovala svým doktorům za to, že mají dostatečně vyvinutou fantazii. I takhle se dají očekávat velice nepříjemné dotazy. A taky stížnosti. Povzdechla si. Snad ne žaloba na zanedbání péče.
„Byl na místě ještě někdo další?“
„Jo. Naše sestra a doktor Páv z chirurgie. Přišel se k nám na oddělení kouknout na jedno břicho a byl zrovna na inspekčáku. Tak ho sestra vzala s sebou. No a pak přišel zřízenec s vozíkem.“
„Kam jste ji odvezli?“
„Na emergency. Ambulance pro akutní příjmy,“ vysvětlil Klíma. „Během cesty jsme samozřejmě pokračovali v umělém dýchání a masáži srdce.“
„Na ambulanci jsem ji převzal já,“ ozval se Michal Kameník. „Pokračovali jsme ještě něco přes půl hodiny, pak jsme to ukončili.“
„Rozumím,“ přikývl znovu kriminalista Řezníček.
„Asi se na ni budete chtít podívat,“ pokračoval Kameník.
„To musím.“
„Zeptám se, jestli už ji nepřevezli na patologii.“ Doktor Kameník sáhl do kapsy pro mobil. Postřehl, že se poručík Řezníček zamračil, a tak dodal: „Na urgentním příjmu se provoz přerušit nedá.“
Řezníček přikývl.
Kameník stiskl předvolbu a vyměnil si se sestrou, která na ambulanci přijala hovor, několik vět. „Jo, už ji
odvezli,“ řekl nahlas. „Stejně už jsme s ní… manipulovali,“ dodal omluvně.
„Dobře. Tak nám pojďte ukázat místo, kde jste ji našli.“
Do nemocniční zahrady doprovázela oba policisty ředitelka Lišková a tři lékaři. Gynekologický primář Schuster, internista Klíma a Michal Kameník.
První šel Klíma, byl z téhle skupiny jediný, kdo ráno u Zdeny Nádvorníkové opravdu byl. „Tady,“ zastavil se a ukázal na betonový chodník. Na světle šedé dlaždici bylo ještě vidět několik tmavých skvrn.
Nadporučík Řezníček sáhl do kapsy a vytáhl malý igelitový sáček, ve kterém byla tyčinka obalená vatou.
Několikrát otřel vatovým tamponem krvavou stopu a uložil ho zpátky do sáčku.
Michal Kameník se lehce pousmál. Těžko někdo zpochybní, kdo tady před více než dvěma hodinami ležel, ale tohle je důkaz. Měl rád precizní profesionály. Zvedl hlavu a přejel pohledem po prakticky rovné stěně nemocniční budovy s mnoha okny. Některá byla otevřená a v některých bylo možné zahlédnout obličeje zvědavých pacientů. Bylo teplé dopoledne, babí léto se letos povedlo. Kruci, tohle přece vůbec není počasí na sebevraždu. „Na kterém pokoji leží ti, co ji u vás zahlédli?“ obrátil se k doktoru Klímovi.
„Na dvaadvacítce. Pokoj sto dvacet dva,“ upřesnil internista pro policisty. „Viděl ji jen jeden. Josef Vondráček, zrovna se koukal z okna.“
Michal se dál se zakloněnou hlavou díval na budovu před sebou. Vybavil si jeden okamžik v kanceláři ředitelky nemocnice. Primář Schuster se posadil ke kratší straně obdélníkového stolu a položil před sebe šedivé desky s chorobopisem zemřelé pacientky. Byla na nich velká černá čísla. Označovala pokoj a lůžko. 418/2. Pokoj číslo čtyři sta osmnáct. Přejel pohledem, kterým se snažil zaostřit okna ve čtvrtém patře, poněkud doleva k západnímu konci budovy. Trochu se při tom zamračil. „Něco se vám nezdá, pane doktore?“ zeptal se nadporučík Řezníček, který si Michalova pohledu všiml.
„Ta paní… Nádvorníková,“ vybavil si jméno, „ležela na osmnáctce?“ zeptal se Michal primáře z gynekologie.
„Jo, na osmnáctce.“ Schuster trochu pozdvihl pravou ruku, ve které nesl desky s chorobopisem. Byl příliš pečlivý na to, aby nechal zdravotnickou dokumentaci jen tak někde ležet. I když šlo o kancelář ředitelky nemocnice. Došlo mu totéž, co Michalovi. „Máš pravdu,“ pronesl polohlasně.
„Copak?“ zeptal se Řezníček.
„Lůžkové pokoje jsou ve všech patrech číslovány stejně. „První číslice odpovídá patru, takže na gynekologii je to čtyřka, u nás na chirurgii trojka na interně jednička.“
„Takže nad pokojem sto dvacet dva je na gynekologickém oddělení pokoj číslo čtyři sta dvacet dva,“ řekl policista.
„Přesně,“ přikývl Michal Kameník. „Z osmnáctky se sem doskočit nedá.“
„Ta paní tedy musela vyskočit z okna jiného pokoje,“ ozvala se ředitelka Lišková. „To je jasné, ne?“
„Ale proč?“ zeptal se Michal.
„Když se někdo rozhodne, že si sáhne na život, nechová se vždycky úplně logicky,“ ozval se poručík Bárta, který až doposud skoro pořád mlčel.
„Myslím, že je u nás dvaadvacítka prázdná,“ pronesl pomalu primář Schuster „To by mohl být důvod, proč šla na jiný pokoj. Ona je spíš otázka, proč to udělala.“
„Říkal jste, že měla zhoubný nádor,“ připomněla
ředitelka Lišková.
„Ona měla rakovinu?“ otočil se ke gynekologovi nadporučík Řezníček.
„To bylo řešitelné,“ namítl Schuster. „Nejdřív operace, pak následná léčba. Tenhle nádor by ji s nejvyšší pravděpodobností nezahubil.“
„Když někomu řeknete, že má rakovinu, může mu to přece psychikou pěkně zamíchat,“ pokračoval Řezníček.
„Navíc to těhotenství,“ ozval se Klíma.
„Může být,“ pokrčil rameny Schuster.
„No, pane primáři,“ obrátil se kriminalista ke gynekologovi, „v každém případě se půjdeme na vaše oddělení podívat.“
„Nebudu předstírat, že z toho mám radost,“ zavrčel lékař. „Chcete k nám jít hned?“
„Jenom si zavolám technika,“ nenechal se z klidu vyvést nadporučík a sáhl do kapsy pro mobil. Řekl do něj
jen několik slov a pak se znovu obrátil ke gynekologovi.
„Cestou se ještě zastavíme v prvním patře na interně.“
„Tam s vámi asi jít nemusím,“ řekl Schuster. „Máte pravdu, to opravdu není nutné,“ přikývl Řezníček.
„Budu v západním křídle na sesterně. Čtvrté patro, snad nezabloudíte.“
„Snad ne,“ souhlasil nadporučík.
„Já bych měl jít ještě zpátky na ambulanci,“ ozval se Michal Kameník. „Ten pán, co mě k němu volali, se trochu zhoršil, asi ho budeme překládat k nám. Stejně mě teď asi potřebovat nebudete.“ Tázavě se podíval na Řezníčka.
„V pořádku, doktore, běžte. Ale až půjdu na pitevnu, můžete jít se mnou? Buď vy, anebo ten anesteziolog.“
„Honza Vild bude na sále celý den. Já dnes neoperuju.
Zajistím ten příjem a pak můžu jít s vámi.“
„Zastavím se pro vás. Chtěl bych vidět všechna místa, kde dnes ta paní byla.“
„Počkám na vás na urgentním příjmu,“ řekl Michal. „Pokud by mě odvolali, sestry budou vědět, kde jsem.“
Nadporučík Řezníček přikývl a obrátil se k doktoru
Klímovi. „Ten pán, co říkal, že tu paní viděl letět, je váš pacient?“
„Ano.“
„Doprovodíte mě k němu?“
„Doprovodím,“ přikývl Klíma.
Rozhovor kriminalisty s pacientem Vondráčkem byl velice krátký. Josef Vondráček vcelku souvisle vypověděl, že seděl na svojí posteli otočený k oknu a díval se, jak venku svítá. Padající tělo zahlédl na zlomek vteřiny, ale poznal, že to je člověk. A náležitě ho to vyděsilo.
„Co jste udělal?“ zeptal se Řezníček.
„Začal jsem křičet,“ odpověděl pacient po pravdě.
Policista uznal, že to byla vcelku přirozená reakce.
Stařeček Bláha sice se zájmem poslouchal, o čem si ti pánové kolem něj povídají, ale žádnou použitelnou informaci nebyl schopný poskytnout.
Ještě na interně všechny tři policisty navlékli do lékařských plášťů. Aby nebyli tak nápadní. Do čtvrtého poschodí vyjeli výtahem.
„Pane primáři, vy už jste byl v nemocnici, když se to stalo?“
„Zrovna tou dobou jsme se střídali s doktorem Poborským, který v neděli sloužil,“ odpověděl primář Schuster. „Tak časně?“ podivil se nadporučík Řezníček.
„Za ta léta jsem zvyklý vstávat v kteroukoliv hodinu.
A doktor Poborský potřeboval odejít hodně brzy. Jel na odbornou konferenci do Prahy. Jeho přednáška byla hned v prvním bloku, a tak tam musel být včas.“
„To se už dnes asi do práce nevrátí.“
„Určitě ne,“ potvrdil Schuster. „Je v Praze na dva dny.“
„V kolik hodin jste službu přebíral?“
„Jak jsem vám říkal, v pět ráno. Spíš chvíli před pátou, na hodinky jsem se nedíval. Přijel jsem o něco dřív, protože mi Jakub v půl čtvrté volal, že jde ke komplikovanému porodu a že se tak možná budeme muset vystřídat přímo na porodním sále.“
„Jak to dopadlo?“ zeptal se nadporučík.
„Stihl ten porod dokončit sám, ani jsem se nemusel mýt. Šlo to nakonec lépe, než předpokládal.“
„Doktor Poborský se z Prahy vrátí zítra?“
„Předpokládám, že ano. Jak to má zorganizované ve své ambulanci, samozřejmě nevím. Dám vám jeho telefon.“
„To budete hodný. Teď se půjdeme podívat na oddělení.“
„Co chcete vidět?“ zeptal se primář.
„Nejdřív půjdeme na pokoj, kde ležela,“ navrhl nadporučík Řezníček.
Když otevřeli dveře, na kterých byl malý kovový štítek s číslem 418, čekal je vyděšený pohled asi třicetileté ženy. Ležela na nemocničním lůžku a oběma rukama si přidržovala okraj přikrývky pod bradou.
„Pane primáři…“
„Klid, paní Kleinová, klid,“ Schuster udělal rychle těch pár kroků, které ho dělily od pacientky, a vzal ji za zápěstí. Profesionální úchop, už pouhý dotyk lékařovy ruky uklidňuje a léčí.
„Pane primáři, je to pravda, že Zdena…“ nedokončila větu.
„No tak, nemyslete na to.“ Ještě než tu větu dořekl, uvědomil si nesmyslnost svého požadavku. Ti, co přišli s ním, budou naopak chtít, aby si vybavila co nejvíc detailů z dnešního rána. Měl pravdu.
„Dobrý den, paní Kleinová,“ promluvil nadporučík Řezníček a udělal krok do místnosti. „Mluvila jste dnes s paní Nádvorníkovou?“
Pacientka se nejistě podívala na primáře.
„Pánové jsou od policie,“ řekl Schuster a snažil se, aby to znělo pokud možno vlídně. Lhát se má co nejméně.
„Já jsem se Zdenou dnes vůbec nemluvila,“ odpověděla teď už poněkud klidněji. „Když jsem se probudila, nebyla tady.“
„V kolik to bylo hodin?“
„Po šesté.“
„Takže nevíte, kdy vstávala?“
„Ne, spala jsem tvrdě. Vzala jsem si večer prášek na spaní.“
„To znamená, že jste ji naposled viděla včera večer?“
Přikývla.
„Mluvily jste spolu?“
„Tak, normálně.“
„Nebylo na ní něco nápadného?“ pokračoval nadporučík Řezníček.
„Co jako?“
„Nenaznačovala, že by si chtěla něco udělat? Nebo nebyla nějak nápadně smutná nebo vyděšená?“
„Bála se operace,“ připustila paní Kleinová, „ale to je snad normální, v takové chvíli se bojí každý.“
„To máte pravdu,“ souhlasil policista. Taky bych se bál operace, pomyslel si, to patří k pudu sebezáchovy. Sebevražedné tendence naopak ne.
„O čem jste si večer povídali?“
„Já už ani nevím. Zdena říkala, že by měla jít na nějaké vyšetření.“
„Předoperační vyšetření na interně,“ doplnil primář Schuster. „Bylo plánované na dnešní dopoledne.“ Podíval se na hodinky a pak se otočil ke staniční sestře, která stála za ním. „Tu internu zrušte,“ řekl jí polohlasně.
„Chtěla jsem se vyspat,“ pokračovala paní Kleinová. „Asi v půl desáté jsem si vzala prášek a usnula jsem.“
„Byla v té chvíli paní Nádvorníková tady na pokoji?“
„Jo, byla. Ležela v posteli a četla si. Měla rozsvícenou lampičku,“ ukázala na malou lampu, která byla připevněna svorkou k čelu postele. Řezníček už se k svítidlu natahoval, že vyzkouší, jestli funguje, ale pak si to rozmyslel. „Vezmi z toho vypínače otisky,“ obrátil se k technikovi.
„Co rámy oken, ty taky?“ zeptal se postarší muž, který vešel do místnosti za nadporučíkem. Kufřík, který si nesl, položil na volné lůžko a otevřel ho.
Řezníček na okamžik zaváhal. Ne, z tohohle okna se opravdu nedá dopadnout na místo, kde nešťastnou pacientku gynekologie našli. „Asi ne, na tomhle pokoji je to nejspíš zbytečné.“ Došel k oknu, otevřel ho a vyhlédl do zahrady. Ne, tady to opravdu nemá smysl. Kromě toho tu všude otisky paní Nádvorníkové budou. „Nevšimla jste si, že by něco psala?“ obrátil se znovu k paní Kleinové.
„To myslíte jako…“ zaváhala, „nějaký dopis na rozloučenou?“ Oči se jí zalily slzami.
„Často to tak bývá,“ přikývl nadporučík.
„Ne, neviděla jsem, že by něco psala,“ zavrtěla hlavou.
Přikývl. Samozřejmě, to by byla velká náhoda, kdyby ji viděla psát zrovna tohle. Pokud sebevrah píše nějaký
vzkaz, většinou to nedělá před svědky. Vrátil se od okna k lůžku a zastavil se před nočním stolkem. Stál na něm hrnek s chladnoucím čajem a vedle něj malý talíř. Byl na něm krajíc chleba, zabalený tavený sýr a jablko.
Na nemocničním stolku ještě bývá časopis nebo kniha a občas květiny. Ani jedna z těch věcí na tomto stolku nebyla. Nadporučík se otočil k pacientce, která teď už přece jen vypadala o něco klidněji.
„Říkala jste, že si včera večer paní Nádvorníková četla.“
Paní Kleinová přikývla.
„Časopis nebo knihu?“
„Knihu.“
„Víte, co to bylo?“
„Ne,“ zavrtěla pacientka hlavou. „Víte, já moc na knížky nejsem.“
Nadporučík jen přikývl. Kdypak já jsem naposled četl opravdovou knihu. Letos to určitě nebylo. Sklonil se k nočnímu stolku a otevřel plechová dvířka. Skříňka byla rozdělená jednoduchou poličkou na dvě části. V té horní byla síťka se dvěma pomeranči, balíček sušenek a obnošená kabelka z hnědé kůže. V dolní části byla složená bavlněná noční košile, dvoje ponožky a několikery kalhotky. Všechno vyprané, vyžehlené, nepoužité. Kniha žádná.
„Nevšimla jste si, kam paní Nádvorníková rozečtenou knížku obvykle dávala?“
„Nevím.“ Paní Kleinová se tvářila dost nejistě. „Opravdu nevím.“
Nadporučík si znovu přidřepl ke skříňce a vyndal z ní kabelku. Narovnal se a otevřel ji. Malé zrcátko, hřebínek, balíček papírových kapesníků, nabíječka k telefonu, rtěnka velice nenápadné barvy a peněženka. Jednoduchá dámská peněženka ze stejného materiálu jako kabelka. Uvnitř peněženky našel dvě dvousetkoruny, jednu stokorunu, v kapsičce na drobné několik mincí a kolečko z umělé hmoty, které se používá k uvolnění zámku nákupního vozíku. Kromě toho v peněžence byl i občanský průkaz, průkaz pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovny a debetní Visa karta České spořitelny. Opět žádná drobnost, která by mohla prozradit trochu víc o zemřelé. Žádná fotografie, žádný papírek s poznámkami.
„Občanka tu je, ale řidičský průkaz ne,“ prohodil poručík Bárta, který vešel do pokoje za nimi a teď se kriminalistovi díval přes rameno.
„Vypadá to, že si sem s sebou vzala jen to nejnutnější,“ prohodil Řezníček. „Tady řidičák nepotřebovala.“ Vyndal z peněženky občanský průkaz. „Ty jsi ji asi neznal,“ obrátil se na Bártu.
„Ne,“ zavrtěl hlavou vedoucí místního obvodního oddělení. „Myslím, že není odsud.“
„Není,“ souhlasil Řezníček, který už si prohlížel zadní stranu občanky. „Plzeň, Heyrovského 256,“ přečetl nahlas. „To je na Borech. Kousek od Borského parku.“
„Má tam napsaného manžela?“
„Ne, jen je tu uvedeno, že je vdaná. Byla.“ Řezníček podal kartičku druhému policistovi.