Případ mizejících nevěstek by Nakladatelství MOBA

Martina Novotná

PŘÍPAD MIZEJÍCÍCH NEVĚSTEK

Odpovědná redaktorka Martina Ježová

Grafická úprava Petr Gabzdyl

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz

Vydání první

ISBN 978-80-279-1555-2

Prolog

Mezi kupkami sena vyhasíná další život, otec Benedikt se odhodlává ke spáchání hříchu, jenž zasáhne mnoho nevinných lidí

„Co to děláš?“ vykřikla dívka polekaně. „Tohle už je moc! Něco takového jsme si nedoml…“

Příjemný, melodický hlas, kterým se vždy pyšnila, přešel do nesrozumitelného chrčení, když jí muž pevně stiskl hrdlo.

Zmítala sebou, všemožně se snažila uvolnit z jeho sevření.

„Jen se snaž,“ pohrával muži na rtech zlý úsměv. „Třeba se ti to opravdu podaří!“ povzbuzoval ji jízlivě. Náhle sám stisk povolil, když stáhl pravou ruku, a dívku tak svíral jen levačkou.

Dívka se rázem hlouběji nadechla. Ti chlapi jsou prostě marní, mihlo se jí hlavou. To jí to ten hlupák jedna nadržená nemohl říct předem, že to má rád ostré?

Kdyby se vyjádřil hned, mohla mu sehrát divadlo, že by na něj do konce života nezapomněl! Není první zákazník, kterému se líbí, když se při tom perou a ona křičí, jako by ji na nože bral…

Vyděšeně vykulila oči, když se v bledém světle měsíce zaleskla čepel dýky. Chtěla vykřiknout, nedostávalo se jí ale dechu. Napjala poslední zbytky sil, aby se muži vytrhla…

Muž slastně přivřel oči a zhluboka dýchal. Když ucítil, jak mu do obličeje vytryskla čerstvá krev, řinoucí

se z hluboké rány na dívčině krku, dosáhla jeho vášeň vrcholu.

Těžce se svalil do sena vedle nehybného těla. Zvedl ruku a setřel si dívčinu krev z obličeje. Bezděky pozoroval, jak se mísí s jeho vlastní.

„Bojovala jako kočka,“ pokýval uznale hlavou, když si v bledém světle měsíce prohlížel hluboké škrábance na předloktí od nehtů své oběti. „Bylas dobrá, mnohem lepší než ta před tebou,“ prohodil obdivně. Natočil se k mrtvé a políbil ji na pozvolna chladnoucí rty. „Ta to vzdala hned,“ zamračil se znuděně.

Ještě hodnou chvíli ležel vedle zavražděné a vychutnával si opojný pocit. Náhle se zachvěl. „Fuj, to je zima,“ prohodil sám pro sebe a přejel si dlaněmi po pažích, aby se trochu zahřál. Vstal a připnul si plášť. Věčná škoda zakrývat ty krásné, rudé skvrny, co se mi skví na šatech, povzdechl si. Jenže jinak to nejde, ti chrapouni tam venku by hned strhli povyk… Znovu sjel pohledem nehybné tělo. Cítil, jak se ho při pohledu na krev stále vytékající z hluboké rány opět zmocňuje vášeň. Ne! přikázal sám sobě. Nemůže se již zdržovat, má nejvyšší čas jít. Kdyby přišel pozdě, chlapi by se zbláznili…

Otec Benedikt těžce klopýtal po Velkém náměstí. Ještě nikdy mu cesta z Kaplanky k faře nepřipadala tak dlouhá jako dnes! Konečně došel ke dveřím, spěšně je otevřel a vpadl dovnitř. Zabouchl za sebou a zasunul závoru.

Chtěl být sám, musel být sám! Jedině tak se mohl srovnat s tím, co se právě dozvěděl.

Zády se opřel o dveře, zhluboka dýchal ve snaze se aspoň trochu opanovat. Zvedl ruce a dlaněmi si přejel po sinalé tváři. Zavřel oči. Cítil, jak se zklidňuje, dech se stává pravidelnější, srdce přestává zběsile bušit.

Pozvolna otevřel oči, pohled mu padl na prostý kříž visící nad úzkým oknem v protilehlé zdi. Chvíli ho bez hnutí pozoroval, pak ale odmítavě zavrtěl hlavou. Ne, tady ani kříž nepomůže… Tady pomůže něco zcela jiného…

Znovu se zhluboka nadechl a odhodlaně vykročil kupředu. Přešel nevelkou místnost a zastavil se u prosté truhly stojící vedle postele. Otevřel ji a začal se v ní přehrabovat. Konečně našel, co hledal – malé, kožené pouzdro. S ním v rukou se usadil za bytelný, dubový stůl. Položil ho na něj a vyndal psací náčiní. Dlaní uhladil papír a dal se do psaní. Psal rychle, jako by měl strach, že ztratí odvahu dřív, než napíše vše, co potřebuje. Brk běhal ho stránce a zanechával za sebou řádky roztřeseného písma. Tentokrát se otec Benedikt nezdržoval tím, aby hledal nejvhodnější slovo či co nejlépe poskládal větu. Nyní mu víc než kdy jindy šlo o obsah sdělení, nikoli jeho vnější podobu… Konečně byl s psaním hotov. Nepočkal ani, až inkoust řádně zaschne, a stočil list do úzké ruličky. Tu pak na několikrát převázal stuhou a opatřil pečetí.

Vyskočil od stolu a vyběhl ven. Musí najít někoho, kdo jeho vzkaz doveze tam, kde je ho tolik potřeba… „Bože, dej, ať Česlav doručí můj vzkaz co nejrychleji a urozený pán se podle něj zachová!“ zašeptal otec Benedikt s pohledem upřeným na jezdce projíždějícího Mosteckou branou.

Když posel přejel Kamenný most a zmizel mu v dáli z očí, zvedl ruku a bezděky se pokřižoval. Nato se otočil ke kostelu svatého Mikuláše. Ještě nikdy se mu nevstupovalo do domu Páně tak těžce jako dnes. Cítil ale, že je načase, aby i on vyznal své hříchy, stejně jako aby Bohu svěřil to, co se dozvěděl v Kaplance.

Při vzpomínce na to, co tam vyslechl, se otřásl. Něco takového snad ani nemůže být pravda… Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, šeptal neslyšně, zatímco poklekal před oltářem a spínal ruce k modlitbě…

Kapitola 1

Tadeáš oplakává smrt dávného přítele, přesto nachází sílu překročit vlastní stín a vydat se do vzdálených končin

„Zmiz!“ zařval Tadeáš, muž v nejlepších letech s očima černýma jako uhlíky a havranovitě černými vlasy, když se ozvalo slabé zaklepaní na dveře jeho komnaty.

„Ať jsi, kdo jsi, táhni pryč!“ zavrčel vztekle, když se ono zaklepání opakovalo. Jeho slova ale měla zcela opačný účinek. Místo toho, aby nevítaný návštěvník odešel, začaly se dveře pozvolna otevírat. Jakmile byla skulinka mezi nimi a veřejemi dostatečně velká, protáhl se dovnitř mladík se světlými vlasy a chrpově modrýma očima.

„Moc se omlouvám, že vás ruším, urozený pane,“ soukal ze sebe přiškrceně. Nejistě přitom přešlapoval z nohy na nohu a nervózně žmoulal spodní lem své haleny z poměrně kvalitní látky. To dělával vždy, když měl před sebou něco nepříjemného, čemu se ale nemohl nebo nechtěl vyhnout. Jako právě teď…

„Jsi snad hluchý?“ obořil se na něj pán z Příhraz. Jeho hlas už ale nebyl zdaleka tak nepřístupný jako ještě před okamžikem.

Svého sluhu Vítka měl rád, nedokázal se na něj proto zlobit, ani když zrovna přesně neplnil jeho vůli. Což bylo ostatně velmi často. Ač se Vítek snažil být dobrým sluhou, jeho duch byl příliš divoký a nezkrotný na to, aby se dal spoutat dvorním protokolem.

„Snad jsem se vyjádřil jasně, že nechci s nikým mluvit,“ dodal a významně se zadíval na dveře.

Mladík dělal, že ono výmluvné gesto nepochopil. Místo toho, aby odešel, jak si jeho pán přál, za sebou dveře naopak zavřel a zůstal stát u nich.

„Omlouvám se, pane, vím, jak nemáte rád otevřeno,“ prohodil nevinně.

Tadeáš jen něco nesrozumitelného zabručel. Otevřené dveře skutečně nesnášel, a to z jednoho prostého důvodu. Pokud zůstaly dveře otevřené, snadno jimi utekla ta trocha tepla, co se v místnostech vytvořila. A to on velmi nerad. Jestli mu něco skutečně vadilo, byla to právě zima.

„Zase jste nic nesnědl,“ povzdechl si Vítek nešťastně, když mu pohled padl na netknutou misku smetanové omáčky se zaječím masem. Ta ležela na malém stole pod oknem přesně tak, jak ji tam on sám před hodnou dobou položil.

Tadeáš, pán na Příhrazech, neměl panoše jako ostatní urození z okolí. Místo něj měl osobního sluhu. A tím byl právě Vítek, mladík prostého původu s podivnými životními zkušenostmi. Všichni se podivovali nad tím, že si zrovna on, široko daleko známý svou ušlechtilostí a smyslem pro čest a spravedlnost, vzal na hrad někoho takového. A co víc, udělal z něj dokonce svého osobního sluhu!

Tadeáš si ale z kolujících klevet nic nedělal. Věděl, že z velké části pramení z uražené ješitnosti.

Když ze svých služeb propustil Lamberta z Bělé, nafoukaného, sebestředného mladíka, kvitovali to s radostí. Doufali, že si za panoše vybere zrovna jejich synka. Když se tak nestalo, začali očerňovat toho, kdo jim tak říkajíc vypálil rybník, bez ohledu na to, kdo jím byl a proč.

Kyselé hrozny, šklebil se pokaždé i Vítek, když něco v tomto duchu zaslechl. Pravda ovšem byla, že i on sám byl víc než překvapen, když mu pán z Příhraz projevil takovou důvěru, navzdory tomu, co o něm věděl. V mladíkově životě bylo nemálo věcí, na které nebyl hrdý a za které se do morku kostí styděl. A to svému pánu nepřiznal zdaleka vše…

„Nemám hlad,“ odtušil Tadeáš netečně.

S tím, že se Vítkovy přítomnosti nezbaví, se již smířil. Věděl, že když si něco vezme do hlavy, nedá si to vymluvit. Nedělal to ale z drzosti či neposlušnosti. Právě naopak. Na jeho pánu mu záleželo jako na nikom jiném a udělal by proto vše, aby mu pomohl. I nyní jeho chování pramenilo z čisté starostlivosti.

„Měl byste jíst, urozený pane. Takhle hrozně zeslábnete,“ domlouval Vítek mírně. „Klárka si dala tolik záležet, aby vám chutnalo,“ pokračoval takřka vyčítavě.

Klárka byla hlavní kuchařkou příhrazského hradu, a co hlavně, Vítkovou ženou.

Panu Tadeáši sloužila již před Vítkem, když pak ten nastoupil své místo, zakoukali se do sebe. Tadeáš jim vzájemnou lásku přál, a když se mu Vítek svěřil, že je Klárka v požehnaném stavu, neváhal ani okamžik a povolil jim svatbu. Necelý půlrok po ní se skalním hradem rozlehl pláč malého Gábinka.

„Proč jsi přišel?“ zeptal se Tadeáš věcně, aby odvedl hovor jiným směrem. Ač byla Klárka prostá služebná, cítil se vůči ní provinile. Nepochyboval o tom, že vskutku dělala, co mohla, aby ho potěšila. Zaječí ve smetanové omáčce bylo jeho nejzamilovanější jídlo. Ani tak ale nebyl s to něco pozřít. Krk měl stažený tak, že by nedokázal spolknout jediné sousto, i kdyby se snažil sebevíc.

„Přijel posel z Nymburka,“ odpověděl mladík prostě. Přešel blíže k panu Tadeáši a sáhl pod plášť. Z jeho záhybů vylovil velké, kožené pouzdro a uctivě oběma rukama mu ho podal.

„Z Nymburka?“ podivil se Tadeáš upřímně. „Ach tak,“ vydechl, když mu pohled padl na velkou pečeť přes stuhu, kterou byl svitek přepásán. „To je od otce Benedikta,“ prohodil, když poznal reliéf na ní vyobrazený.

„Ano, pane,“ potvrdil Vítek.

I on poznal, od koho vzkaz je. Navíc mu to s velkou pompou ohlásil i sám posel. Myslel si, jak tím na mladíka zapůsobí. Opak se ale stal pravdou. Vítek neměl duchovenstvo nikterak v oblibě a urputně se bránil všemu, co s ním jakkoli souviselo. Posel se tak namísto očekávané vstřícnosti a váženosti dočkal jen chladně formálního přístupu. O to více pak připomínal zmoklou slepici. A to doslova. Na Příhrazy dorazil v momentě, kdy se takřka ztrácely v hustém dešti. Blížil se konec října. Plískanice a lijáky tak byly na denním pořádku, stejně jako silný vítr, který bez milosti ničil vše, co se mu dostalo do cesty. Zrovna včera strhl přístřešek na ukládání dřeva na zimu. Naštěstí v noci, a padající střecha tak nikoho nezranila. O to více ale bylo práce ráno.

„Zve mě na jakousi slavnost, co v Nymburce pořádají,“ řekl Tadeáš bez zájmu poté, co svitek rozbalil a zběžně přelétl očima.

„A pojedete?“ zeptal se mladík živě. Věděl, že na rozdíl od něj, ve víře trestuhodně nedbalého, je pan Tadeáš hluboce věřící.

„Ne,“ odpověděl pán z Příhraz ledově a odhodil list na stůl, za nímž seděl. Ten byl na rozdíl od toho, na němž trůnila netknutá omáčka, určen k něčemu Tadeáši mnohem bližšímu, než bylo jídlo. A to ke čtení.

Tadeáš z Příhraz četl často a rád. Nad knihami dokázal trávit nekonečné hodiny. Právě ony mu ukracovaly někdy k nepřečkání dlouhé zimní večery. I nyní měl před sebou otevřenou knihu, v níž byl před Vítkovým příchodem plně pohroužen. Snad už po tisící pročítal Vyznání svatého Augustina. Světce uznávaného coby jednoho z největších a nejvýznamnějších raně křesťanských filozofů a teologů.

„Měl byste, urozený pane,“ ozval se mladík vemlouvavě. „Cesta by vám prospěla. Rozptýlil byste se, přišel na jiné myšlenky…“ vyjmenovával v dobré víře.

„Nechci se rozptylovat ani přicházet na jiné myšlenky!“ zavrčel Tadeáš takřka nenávistně. Nato vstal od stolu tak prudce, až málem povalil židli, na které doposud seděl. Přešel k oknu a zadíval se z něj. Potřeboval se k Vítkovi otočit zády, nechtěl, aby viděl, že mu po tváři kanou velké slzy. Jak přesně vystihovalo deštivé, uplakané počasí stav jeho duše!

Bylo ještě příliš brzy na to, aby se plně vypořádal s bolestivou ztrátou, jež ho postihla jen před několika málo dny.

V létě byl se svým správcem Dominikem z Chlumu na pravidelné obhlídce panství. Na zpáteční cestě je zastihla prudká bouře, doprovázená přívaly deště a kroupami. Když se konečně dostali na hrad, byli oni i koně promočení na kůži. Zatímco u pána z Příhraz se ona eskapáda obešla bez následků, správce Dominik ulehl. Několik týdnů se potýkal s vysokými teplotami a dusivým kašlem. Tadeáš ho ošetřoval ve dne v noci, nechával připravit nejroztodivnější lektvary, poslal pro felčary z širokého dalekého okolí. Když už se zdálo, že se vše obrátilo k lepšímu, udeřila nemoc znovu, ještě urputněji než prve. Zesláblé tělo nevydrželo a správce Dominik zemřel.

Od toho okamžiku nebyl Tadeáš tím, kým býval. Stáhl se do sebe, téměř nevycházel ze své komnaty. Kladl si za vinu, že jeho schopnosti a znalosti medicíny, na které byl vždy tak hrdý, byly nedostatečné. Vyčítal si, že nedokázal zachránit člověka, který mu byl vlastně otcem. O toho svého přišel velmi záhy a Dominik z Chlumu, který byl správcem již za života Tadeášova otce, mu ho do jisté míry nahradil. Pomáhal mu v nelehkých začátcích, kdy byl mladý Tadeáš nucen se takřka den ze dne stát z roztěkaného chlapce dospělým mužem, zodpovědným za rozsáhlé příhrazské panství a jeho obyvatele.

„Omlouvám se,“ hlesl Vítek pokorně a smutně sklonil hlavu k zemi. Horečnatě přemýšlel, co říct, jak svého pána povzbudit. Upřímně si povzdechl. Na takovou bolest, jakou pan Tadeáš právě prožívá, žádná slova nepomohou, uvědomil si. Tu může otupit jen čas, vyléčit ne, jen otupit…

Tadeáš sevřel ruku v pěst a tiše si do ní odkašlal.

Mladíkovi v ten moment přelétl přes rty letmý úsměv, který zmizel, sotva se objevil. Věděl, že takto jeho pán zahání rozpaky. Doufal, že je tomu tak i v tomto případě, že přece jen jeho odmítnutí není ještě zcela konečné.

Nemýlil se. Jen co Tadeáš domluvil, svých slov litoval. Nebylo správné, že byl na Vítka tak zlý, nezasloužil si to. Za nic nemohl, naopak se mu snažil pomoci…

„Stejně to není nic pro mě,“ prohodil, aby zamluvil hlavně pro sebe nepříjemný okamžik. Jako pán se sluhovi omluvit nejen nemohl, ale ani nesměl.

„Proč myslíte?“ zeptal se Vítek opatrně. Chránil se zakřiknout dobrou cestu, na kterou se podle všeho jeho pán vydal. Vždyť pokud ono pozvání hodnotí, znamená to, že ho zvažuje! Co víc by si mohl přát? „O co se jedná?“ vyzvídal.

„O oslavu svatého Huberta,“ odpověděl pán z Příhraz.

Přešel zpět ke stolu a vzal do ruky list, který prve tak rázně odhodil. Znovu ho přelétl očima. „Otec Benedikt mě zve na slavnostní mši pořádanou na oslavu tohoto světce a patrona všech lesníků, střelců a lovců,“ odcitoval.

„Jeje, to by bylo něco pro velitele Jozífka,“ zasmál se mladík upřímně.

„Hmm,“ zahučel Tadeáš. „Třeba by opravdu aspoň jednou poslouchal, co kněz říká,“ odtušil zamyšleně.

Jozífkův liknavý přístup k víře ho doslova dráždil. U Vítka to bylo něco jiného, mladík měl v sobě jakousi vnitřní překážku, zábranu, která ho od všeho duchovního držela zpět. Tadeáš byl již mnohokrát k pokušení zeptat se, co onu hradbu vytvořilo. Vždy se ale ovládl a neučinil tak. Rozhodl se počkat, dokud se mu mladík nesvěří sám.

Důvěru nejde nařídit ani vynutit…

U velitele hradní posádky Jozífka to ale bylo jiné, ten byl prostě jen zhýralý a prostopášný. Před chozením do kostela dával přednost nejrůznějším krčmám a šenkům, kde v hojné míře holdoval pivu a ženám. Jediná sukně si před ním nebyla jistá, nutno ovšem říct, že jim to nikterak nevadilo.

Velitel Jozífek byl muž, jak má být, takže se jeho zájmem cítily spíše polichoceny a vyznamenány než obtěžovány.

Tadeáš jeho chování neschvaloval a často se s ním kvůli tomu vadil. Nebýt toho, že byl velitel Jozífek tak dobrým a oddaným vojákem, dávno by na Příhrazech nebyl.

Jedinou věcí, kterou velitel Jozífek miloval víc než ženy, víno a zpěv, jak s oblibou parafrázoval svatou trojici, ovšem vždy tak, aby ho hluboce věřící pán z Příhraz

neslyšel, byl lov. Kdyby mohl, trávil by honem za zvěří celé dny. Ani v tom ale nenacházel u svého pána pochopení. Tadeáš naopak štvanicím neholdoval a nijak je nevyhledával. Účastnil se jich jen v nejkrajnější nouzi, když už opravdu nebylo zbytí.

„Pokud si pamatuji, kázání otce Benedikta byla vždy velmi zajímavá,“ přikyvoval Vítek horlivě.

„Nelži! Tys nebyl snad ani na jednom!“ zpražil ho Tadeáš přísně.

„To sice asi ne, ale pamatuji si, co jste o nich říkal vy, můj pane,“ nenechal se mladík zaskočit. „A vám se podle všeho líbila velmi,“ připomněl.

„Hmm,“ zahučel Tadeáš. Kázání otce Benedikta byla opravdu jedna z nejlepších, která kdy slyšel. A že jich za svůj již poměrně dlouhý život slyšel požehnaně!

„Třeba má i nyní připraveno něco, co by stálo za poslechnutí,“ podsouval mladík neoblomně. Řekl a udělal by cokoli, co by jeho pána vytrhlo z letargie.

„Horší než ďábel našeptávač,“ zamumlal Tadeáš sám pro sebe. „Takže myslíš, že bych tam opravdu měl jet?“ zahleděl se znovu do pozvání, jako by se chtěl přesvědčit, že se za tu krátkou chvíli, co mluvil s Vítkem, nic nezměnilo.

Ač to nechtěl přiznat ani sám sobě, vidina rozmluvy s někým tak vzdělaným, jako byl otec Benedikt, ho lákala. Je to ale správné, když držím smutek za blízkou osobu? užíral se pochybnostmi.

„Myslím, že určitě!“ přitakal Vítek živě. Co by za to dal, kdyby se pan Tadeáš vskutku rozhodl jet a překročil tak vlastní stín, do něhož se po smrti správce Dominika stáhl jako šnek do ulity.

Pán z Příhraz byl samotářský vždy, lidskou společnost nevyhledával, naopak se jí spíše stranil. Odtažitost

posledních dní ale byla něco mnohem silnějšího. Vítka doslova děsila.

„Bylo by asi vskutku neslušné, kdybych pozvání otce Benedikta odmítl…“ uvažoval Tadeáš nahlas.

Zamyšleně se posadil na židli a natáhl se po poháru stojícím na stole. Vítek přiskočil a vmžiku ho naplnil vínem ředěným vodou. Ač pan Tadeáš patřil k nejbohatším pánům v okolí, a mohl si tak dovolit i to nejlepší, nechával víno ředit vodou. Důvod byl prostý, chtěl se napít, ne opít.

„Navíc by si to ani nezasloužil! Víte přece sám, můj pane, jak se nám snažil pomoci s vyšetřováním, které jsme… ehm… jste tam vedl!“ opravil se mladík spěšně, v tváři rudý jako rak. Hanbil se za své přeřeknutí, které ovšem ve skutečnosti žádným přeřeknutím nebylo. Skutečně to bylo jejich vyšetřování. Co Vítek vstoupil do služeb pana Tadeáše, pomáhal mu s odhalováním nejrůznějších zločinců. Byl na to náležitě hrdý a považoval to za velkou čest.

„Vskutku?“ zeptal se Tadeáš okázale udiveně a zpříma se zadíval Vítkovi do očí.

Ten ale spěšně uhnul pohledem stranou. Věděl, že lhal, že pravý opak byl pravdou. Když společně se svým pánem před více jak rokem na rozkaz samotného krále Václava II. pátral v Nymburce a jeho okolí po mladém šlechtici, který zmizel beze stopy, nepomohl jim místní kněz vůbec v ničem. Pana Tadeáše tím přiváděl takřka k zuřivosti. Ovšem jen do okamžiku, kdy se ukázalo, že jeho nevstřícné chování bylo zavdáno zpovědním tajemstvím, jímž byl vázán. Jeho neprolomitelnost Tadeáš bezezbytku uznával.

„No, každopádně nám… tedy vám… pomoci určitě chtěl…“ blekotal mladík rozpačitě. Pravá ruka opět

bezděky sjela ke spodnímu lemu haleny, který začala nervózně žmoulat.

„Nech toho!“ okřikl ho Tadeáš. Šaty byly drahé, bylo potřeba si jich vážit, a ne je takto zbytečně ničit.

„Omlouvám se, pane!“ vyhrkl Vítek a honem strhl ruku zpět. Věděl, jak jeho zlozvyk pan Tadeáš nesnáší. Ať se ale snažil sebevíc, nedokázal se ho zbavit.

„Dojdi za velitelem Jozífkem a vyřiď mu, aby předal velení hradní posádky Ondrovi. Zítra hned za svítání mě doprovodí do Nymburka!“ rozhodl Tadeáš náhle. Nato se pohodlně usadil, opřel se a natáhl si nohy. Na rtech se mu dokonce na krátký okamžik objevil letmý úsměv. Ukončením váhání, zda jet, či nikoli, se mu značně vnitřně ulevilo.

Vítek měl v ten moment pocit, že se mu hruď rozskočí samou radostí. Povedlo se! Pán pojede! Snad je to důkazem toho, že se vše obrací k lepšímu, a život na Příhrazech se tak začne vracet do starých pořádků! Kéž by to tak bylo! zadoufal.

„Hned to vyřídím, urozený pane!“ téměř vykřikl. „Bude určitě potěšen, že tentokrát pojede s námi. Však si pořád stěžuje, že ho nikam nevezmeme, a on tak přichází o všechna dobrodružství…!“ drmolil o překot. Samým vzrušením zapomněl, s kým vlastně mluví. Teprve když si Tadeáš významně odkašlal, chytil se polekaně za pusu.

„Nepojede s námi, ale se mnou,“ opravil ho Tadeáš věcně.

Mladík zbledl jako čerstvě napadlý sníh. Jeho předchozí nadšení bylo pryč.

„Vím, že si za svou prostořekost zasloužím trest, ale až takový?“ vydechl nevěřícně. „Pane, prosím!“ vzpamatoval se. „Nechte mi napráskat, ale netrestejte mě tím, že mě necháte na hradě!“ sepjal ruce v prosebném gestu.

Tadeáš ale odmítavě zavrtěl hlavou.

„Nejde o to, že bych tě trestal… i když by sis to tedy zasloužil!“ dodal významně. Zvedl ruku, aby hned v počátcích zarazil mladíkův proslov, k němuž se už už nadechoval. Na něco takového neměl ani čas, ani náladu. „Jde o to, že musíš zůstat na hradě!“ řekl pevně.

„Proč? Co jsem provedl, že chcete… že nechcete…“ vyrážel ze sebe Vítek nešťastně.

„Nic jsi neprovedl,“ mávl Tadeáš rukou. „Právě naopak!“ dodal. Vstal ze židle a přešel k Vítkovi. Důvěrně mu položil ruce na ramena. „Opravdu potřebuji, abys tu zůstal. Když je…“ zmlkl uprostřed věty a bolestně přivřel oči. Smrt Dominika z Chlumu jím otřásla víc, než se zdálo a než byl i sám sobě ochoten přiznat. Důkazem byla bodavá bolest u srdce, již pociťoval při každé, byť sebemenší, vzpomínce na zesnulého přítele. Tudíž vlastně pořád. „… příhrazské panství bez správce,“ pokračoval po chvíli tiše, aby nebylo slyšet, jak se mu hlas třese rozrušením, „musíš tu zůstat, abys na všechno dohlédl,“ vysvětlil pravý důvod, proč trvá na tom, že ho tentokrát mladík doprovázet nebude. „Vítku, prosím, pochop, že potřebuji někoho, komu mohu plně důvěřovat… A to jsi jediný ty!“ zahleděl se mu upřeně do očí.

Vítek překvapeně zamrkal, otevřenost pánova prohlášení mu doslova vyrazila dech.

„Ani není o co stát. Dojedu do Nymburka, promluvím s otcem Benediktem, zajdu na mši, abych učinil společenským povinnostem zadost, a pojedeme zase zpátky,“ dokládal pán z Příhraz nezáživnost zamýšlené cesty.

„Jak si přejete, můj pane,“ vysoukal ze sebe Vítek, dokonce se lehce uklonil, což dělával jen zcela výjimečně. Po tom, co právě slyšel, již neměl odvahu se přání svého pána jakkoli protivit. Už proto, že ho právě vyslovená

důvěra potěšila jako máloco. Jsem jediný, komu můj pán

může svěřit správu příhrazského panství, zatímco on sám bude pryč! opakoval si v duchu. Nemohl se dočkat, až to poví Klárce! Pane jo, ta bude ale koukat!

„Děkuji,“ usmál se Tadeáš a vděčně Vítka objal. Když byli sami, často s ním jednal nikoli jako s neurozeným poddaným, ale spíše jako se vzdáleným příbuzným z nějaké chudší rodové větve.

„Mohl bych vás o něco požádat, můj pane?“ zeptal se Vítek plaše, když se vzpamatoval z dalšího nečekaného projevu přátelství.

„Copak bys rád?“ zeptal se Tadeáš zvědavě. Na podobnou uctivost nebyl u Vítka zvyklý. Aby použil oslovení můj pane, a to hned dvakrát za sebou, nebylo jen tak.

„Vzal byste s sebou Prokopa?“ zaprosil mladík. „Zrovna nedávno mi říkal, jak se mu po Nymburce stýská a jak by se tam chtěl zase jednou podívat,“ vysvětlil, když viděl, jak Tadeáš překvapeně zvedl obočí.

„Jistě,“ souhlasil pán z Příhraz bez rozmýšlení. „Bez něj se Příhrazy obejdou… Na rozdíl od tebe…“ opakoval důvod ponechání Vítka na hradě. „A pak, přece bys nechtěl kvůli svatému Hubertovi opustit Klárku a malého Tadeáška!“ plácl Vítka po zádech tak silně, až ten hekl a popolétl o dva tři kroky dopředu.

Dobře věděl, jak moc mladík svou ženu miluje. Stejně jako to, že svého malého syna doslova zbožňuje. Nedivil se mu, co on by za to dal, kdyby měl také syna!

I to byl důvod, proč se nabídl coby Gábikův kmotr a propůjčil mu své jméno Tadeáš, čímž oběma rodičům doslova vyrazil dech. Měl ale jednu podmínku, nechtěl, aby se o tom vědělo. Bylo zbytečné mezi sloužícími vyvolávat zlou krev. Úplně stačilo, že někteří koukali na Vítka s Klárkou skrz prsty kvůli tomu, že jim dovolil

přebývat v jedné z komnat vystavěných v dřevěné části hradu místo toho, aby přespávali v čeledníku jako všichni ostatní.

Příhrazy byly skalní hrad rozprostírající se na několika pískovcových věžích. Část tak byla vyhloubena přímo do skal, kdy do skalního masivu byly vylámány různě velké místnosti. Druhá část, výrazně pohodlnější, pak byla dřevěná. Tu představovala hradní kaple, zasvěcená svatému Augustinovi, s přilehlou postranní komůrkou, již obýval otec František. Kněz sloužící na Příhrazech od jejich založení. Dále panský palác, obdélníková stavba s rovným stropem a na dané poměry rozlehlým sálem, kde se odehrával veškerý veřejný život příhrazského panství.

Panu Tadeáši ale byla nejbližší třetí část hradu, a to samostatná věž vybudovaná na pískovcovém masivu stojícím poněkud stranou všech ostatních. Právě tam měl soukromou komnatu, stejně jako Vítek s rodinou svou místnost, aby byli panu Tadeáši vždy po ruce, jak říkal. Ve skutečnosti chtěl ale malému kmotřenci zabezpečit co největší pohodlí. Co by za to dal, kdyby i on měl syna…

Jednotlivé části pak byly propojeny důmyslným systémem žebříků a schodišť. Ty se v případě potřeby daly strhnout či vytáhnout nahoru. Pokud k tomu došlo, neměli útočníci šanci dostat se na lidi ukryté v obytné části hradu. Ta ovšem byla vskutku velmi malá. Všechny užitkové budovy, stáje, chlévy, ale i čeledník byly vystavěny v podhradí. To chránila vysoká palisáda z kulatin s mohutnou bránou a ještě mohutnější závora na ní. Její úctyhodné rozměry odrazovaly všechny, kdo by se snad chtěli pokusit neoprávněně vniknout do sídla pana Tadeáše, od jejich záměru. Stejně jako početná hradní posádka,

v jejímž čele stál právě velitel Jozífek se svou pravou rukou Ondrou.

„Ve stáji ať mi připraví Myšáka,“ začal Tadeáš plánovat zítřejší odjezd. „A Prokopovi řekni, že ho s sebou vezmu jen pod podmínkou, že pojede na koni a že za celou cestu neuslyším jedinou stížnost!“ vyjmenovával.

„Nebojte, pane, už je to s ním mnohem lepší,“ uculoval se Vítek pobaveně. „Už spadne jen občas,“ pochichtával se.

„Tak po cestě do Nymburka nebude padat vůbec!“ řekl Tadeáš naoko přísně. Koutky úst mu to ale cukalo. Nedokázal se ubránit vzpomínkám na chlapcovy začátky v sedle. To, co předváděl, by nesvedl ani ten nejnadanější komediant. Prokop to ovšem nedělal pro obveselení obyvatel příhrazského hradu, ale z nešikovnosti, lépe řečeno ze strachu. Koní se doslova děsil. Ani to ale hradního pána neobměkčilo a Prokop byl nucen se této dovednosti naučit. Naštěstí ji ale nemusel využívat nijak často.

Tadeáš se zhluboka nadechl a vydechl, doslova cítil, jak se mu ulevuje. Jak mu rozhovor se všetečným Vítkem pomáhá rozehnat chmury, které se mu usadily na duši. Znovu se zhluboka nadechl. Bylo načase začít se chovat jako dospělý muž, utápěním se v žalu nikomu a ničemu neprospěje…

„Říkáš, že si Klárka dala záležet?“ zeptal se a zadíval se na misku na stole pod oknem. Ten byl spolu s druhým stolem, seslí, vyřezávanou truhlou a postelí jediným nábytkem v místnosti. Víc by se ho tam ani nevešlo. Pokoj byl malý, s bídou pro jednoho člověka.

„A jak!“ vyhrkl Vítek upřímně. „I ty placky pekla kvůli vám již dnes, a ne až příští týden, jak bylo naplánováno!“ přidal doufaje, že po tomto prohlášení Tadeáš přece jen něco málo sní. „A Jozífek se zapřísahal, že vám

ulovil toho nejlepšího zajíce v celém panství!“ přisadil, když uviděl, že pán stále váhá.

„V tom případě bych měl asi opravdu aspoň ochutnat,“ prohodil Tadeáš.

K jídlu obecně měl velkou úctu, stejně jako k lidské práci. Příčilo se mu tudíž, aby oboje přišlo vniveč jen proto, že není schopen se trochu zapřít.

Přešel ke stolu a posadil se k němu. Vzal lžíci a zalovil v misce. Nabral malý kousek zaječího masa a upřeně se na něj zadíval. Pak si ho pomalu a opatrně, jako by se bál, že je ještě horký, vložil do úst. V ten okamžik pocítil doslova vlčí hlad, dny půstu drženého od smrti správce Dominika se projevily s naléhavou urputností.

Tadeáš pevněji sevřel lžíci a pustil se do jídla. Než bys řekl švec, byly miska i ošatka, kde prve ležely žitné placky, prázdné. Stejně jako konvice, ze které Vítek nestíhal dolévat víno.

„Měl jsi pravdu, skutečně se to Klárce povedlo,“ pokýval Tadeáš hlavou, když si otíral ruce do nohavic. Spokojeně mlaskl. Ostatní páni mi Klárku a její kuchařské umění závidí oprávněně, uculoval se sám pro sebe.

„A teď již jdi!“ ukázal rázně na dveře. Náhle na něj padla takřka hmatatelná únava. Zvedl se a přešel k posteli. Tak, jak byl, na ni padl a jako krtek se zavrtal do pokrývek. Bezděky politoval krále Václava II., pověstného nespavostí. Jestlipak se s ním ještě někdy setkám, mihlo se mu hlavou těsně předtím, než se propadl do říše snů.

„Dobrou noc, můj pane,“ popřál Vítek.

Sesbíral nádobí a jako myška se vytratil z komnaty. Rovnou cestou zamířil do kuchyně v podhradí. Nemohl se dočkat, až Klárce vypoví, jaký úspěch zajíc na smetaně měl. Na to, jak bude velitele Jozífka zpravovat o tom, že tentokrát bude pana Tadeáše doprovázet on, se těšil již

o poznání méně. A to, že bude mít zodpovědnost za celé příhrazské panství, ho doslova děsilo. Jenže se nedalo nic dělat. Pan Tadeáš se vyjádřil jasně…

„Připraven na dlouhou cestu?“ zeptal se Tadeáš a přátelsky poplácal po krku statného hřebce nezvyklé šedé barvy.

Ač byl pán z Příhraz vyhlášeným milovníkem koní, jiného tohoto odstínu neznal. A právě kvůli němu neřekl zvířeti na Příhrazech nikdo jinak než Myšák, ač jeho pravé jméno Griseus bylo mnohem vzletnější a spíše se hodilo k jeho ušlechtilému původu a hodnotě.

„Připraven, urozený pane,“ odpověděl za koně mladý muž širokých ramen. „Osobně jsem na to dohlédl!“ vypjal se hrdě.

Velitel hradní posádky Jozífek měl dlouhé, hnědé vlasy, které mu v hustých pramenech spadaly až na ramena. Lemovaly tak hladce oholenou, upřímnou tvář, jíž vévodily zářivě modré oči. Jejich pohled dokázal být podmanivý tak, že mu žádná žena neodolala. Pokud ovšem chtěl, proměnily se v chladný led, jenž naháněl hrůzu i otrlým zločincům. Tadeáš ho dokonce chvílemi podezíral, že jejich barvu dokáže měnit dle nálady. Ruku do ohně by nedal za to, že když se Jozífek zlobí, jeho oči zelenají. Nyní se ale spokojeně smály. Jejich majitel byl doslova nadšený, že bude doprovázet hradního pána na jeho cestě do dalekého královského města Nymburka. Tedy ne že by až tak stál o nějaké církevní slavnosti. O co ale stál moc, bylo dokázat svému pánu, že i on má hlavu na přemýšlení.

S Vítkem si byli blízcí, přátelili se od okamžiku, kdy mladík nastoupil službu. Ani tak se ale nedokázal plně ubránit závisti, spíše žárlivosti, na to, že Vítek panu

Tadeáši pomáhá při vyšetřováních, zatímco on jen hlídá hrad. Celé dny a noci stával jako solný sloup na stráži a čučel do okolních lesů, zda se v nich neobjeví nepřítel, zatímco Vítek si jezdil bůhví kde. Dnes je to ale obráceně! radoval se. Když mu mladík oznamoval vůli pana

Tadeáše, byl si jist, že si z něj utahuje. Což ostatně dělával často a rád. Když se ale Vítek začal ohánět přísahou na svatý kříž, uvěřil mu. Do rána pak samým vzrušením nemohl zamhouřit oka. I proto brzy ráno vstal a šel do stáje, aby dohlédl na sedlání zvířat.

„Správně,“ pochválil ho Tadeáš prostě a zaklesl nohu do třmenu. Nečekal, až mu někdo pomůže, a vyhoupl se do nijak zdobeného sedla. Ostatně nikdo se k tomu, aby mu s nasedáním pomohl, ani neměl. Nebylo to ale dáno tím, že by přítomní poddaní a sluhové neprojevovali svému pánu náležitou úctu. Spíše naopak, Tadeáš z Příhraz nesnášel, když někdo byť jen nepatrně naznačil, že je starý a nemohoucí. A přesně tak posluhu s nasedáním vnímal…

„Na co čekáš, Prokope?“ houkl na chlapce s bídou odrostlého dětskému věku, neklidně přešlapujícího z nohy na nohu vedle mohutného valacha.

„Na nic!“ vyhrkl oslovený polekaně. Pevně sevřel otěže a začal se škrábat koni na hřbet. Ten patřil v příhrazských stájích k tomu nejhoršímu, co mohly nabídnout. Co ale bylo mnohem důležitější, i k tomu nejklidnějšímu.

Starý Herkules měl svá nejlepší léta dávno za sebou, a byl tak rád, že vůbec chodí. Prokop byl za to vděčný. Když mu předchozího večera Vítek oznámil, že pojede s panem Tadeášem do Nymburka, města, kde se narodil a strávil dětství, byl v sedmém nebi. Nic na tom nemohlo změnit ani to, že bude muset jet na koni, což ho poněkud děsilo. Tak dlouhou cestu v sedle dosud nikdy

nepodstoupil. Na druhou stranu, ač se koní stále trochu bál, byl rád, že může na jednom z nich jet. Kvůli zmrzačené noze by tak velkou vzdálenost nikdy neušel.

Zimu před tím, než se seznámil s panem Tadeášem a odjel s ním na Příhrazy, si zranil kotník. Nymburský felčar mu sice na příkaz otce Benedikta, u kterého tehdy sloužil, nasadil jakousi dlahu, tím ale veškerá léčba skončila. Když si na chlapce po několika týdnech vzpomněl a dřevěné tyčky, přivázané k noze ušmudlaným motouzem, sundal, ukázalo se, že kotník zatím srostl. Kloub se stal zcela nepohyblivým. Prokop od té doby silně pajdal.

„Ajeje, to bude cesta,“ obrátil velitel Jozífek oči v sloup, když viděl, jak se Prokop marně snaží vyškrábat do sedla. Kůň byl sice klidný a mírný, to ale neměnilo nic na tom, že byl výrazně vyšší než všichni ostatní. Však ho pan Tadeáš nepojmenoval Herkules pro nic za nic.

Jozífek pustil otěže svého skvostného bělouše a přešel k chlapci. Shýbl se a z dlaní udělal jakési stupátko, které chlapec s díky využil. Zapřel se o něj nohou a doslova se nechal vyzvednout do sedla. Nato se v něm co nejpohodlněji uvelebil.

„Tak snad už konečně vyrazíme,“ zahučel velitel sám pro sebe, když viděl, že je u chlapce vše v pořádku. Vrátil se k bělouši a jedním mohutným skokem se mu ocitl na zádech. Tázavě se otočil na hradního pána. Ten neznatelně přikývl. Bylo načase vydat se na cestu. Byl podzim, dny tak byly krátké. Pokud chtějí do Nymburka dorazit ještě dnes, neřkuli za světla, nesmí se zdržovat.

Kapitola 2

Tadeáš se odmítá podílet na hanebných zločinech, za svou nepozornost zaplatí krvavou cenu

„Vstup!“ ozval se zpoza dveří jasný mužský hlas příjemného zabarvení, sotva na ně Tadeáš zabušil. Pán z Příhraz tedy vzal za petlici a otevřel.

„Pochválen budiž náš Pán…“ začal uctivě, sotva vešel do nijak velkého, zato dobře udržovaného domku.

„To jsi ty, pane Tadeáši!“ přerušil ho radostný výkřik. „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady! Modlil jsem se, abys přišel!“ chrlil ze sebe muž v dlouhé, černé klerice.

Doslova vyskočil od stolu, za nímž prve seděl, a spěšně mířil k Tadeáši. Než mu ten v tom stihl zabránit, pevně ho sevřel v objetí.

„Jsem tak rád, žes přišel!“ opakoval kněz.

Tadeáš měl na moment pocit, jako by se mu hlas dokonce třásl dojetím.

Sevřel ruku v pěst a tiše si do ní odkašlal, nečekaně vřelé přivítání ho uvedlo do rozpaků. „Přijel jsem hned, jak jsem dostal vaše pozvání, důstojný otče,“ odpověděl poněkud zaskočeně.

„Ano, přijel jsi brzy!“ přikyvoval kněz souhlasně.

„Dokonce dříve než Česlav, kterého jsem k tobě poslal. Proto mě tvůj příchod tak překvapil,“ drmolil překotně.

Tadeáš se bezděky kousl do rtu, na posla otce Benedikta zcela zapomněl. Čert ví, kde je mu konec… Pak nad tím ale mávl rukou, to byla Vítkova starost, ne jeho…

„Což je ovšem skvělé! Nedovedeš si představit, jak jsem rád, že jsi již tady!“ rozplýval se otec Benedikt. „Každá minuta má cenu zlata!“ dodal, prohlížeje si Tadeáše od hlavy k patě, jako by se potřeboval stále znovu a znovu ubezpečovat o tom, že je to skutečně Tadeáš z Příhraz, koho má před sebou.

„Proč?“ zeptal se Tadeáš podezíravě. „Do slavnosti svatého Huberta je přece ještě dost času!“ ucedil. „Navíc si nemyslím, že kvůli ní byste tak moc oceňoval můj příjezd!“ nadhodil chladně. Tváří v tvář podivnému chování otce Benedikta, kterému nerozuměl, a které ho tím pádem o to víc znervózňovalo, se ho začínalo zmocňovat nepříjemné tušení.

„Prosím, posaď se, pane Tadeáši,“ zvážněl mladý kněz rázem. Rukou ukázal na čestné místo v čele stolu, u kterého on sám ještě před malou chvílí seděl.

Tadeáš se mlčky posadil a tázavě hleděl na svého hostitele.

Otec Benedikt byl mladý muž jemných rysů a vybraného chování. Byl vysoký a štíhlý. Možná až přespříliš, mihlo se Tadeáši hlavou. Světlehnědé vlasy měl střižené krátce a tvář hladce oholenou, stejně jako před rokem, když se s ním pán z Příhraz setkal poprvé. Co se ale změnilo, byly jeho kaštanově hnědé oči. Tentam byl jejich mírný, uklidňující výraz. Nyní byly naopak neklidné a nejistě těkaly kolem sebe, když otec Benedikt pomalým, rozvážným krokem přecházel místnost na opačnou stranu. Z police na protější stěně sejmul pohár.

S ním se pak vrátil ke stolu a postavil ho před pana Tadeáše. Vzal konvici a vlastnoručně pohár naplnil. Pak ji položil zpět, zatímco pohár naopak podal Tadeáši. Ten ho váhavě přijal. Knězovo chování ho překvapovalo čím

dál tím víc, nemohl si nevšimnout, jak se mu při nalévání vína třásly ruce.

Z předchozího pobytu v Nymburce si otce Benedikta pamatoval jako vyrovnaného člověka, kterého hned tak něco nevyvede z míry. Pokud se tedy nyní choval tak, jak se choval, musel mít na srdci něco vskutku vážného. Co by to tak mohlo být? vrtalo mu hlavou. Chránil se ale dát svou zvědavost najevo, nechtěl jí mladého kněze urazit.

Vstal, zvedl pohár nad hlavu a pronesl formální přípitek na zdraví panovníka.

Otec Benedikt se k němu k jeho nesmírnému překvapení nepřidal. Místo toho seděl strnule na lavici a nervózně si třel ruce dlaněmi o sebe. Myšlenkami se toulal bůhví kde…

I Tadeáš se tedy posadil a mlčky upíjel nečekaně dobré víno. Co ale hlavně, teplé víno! I za ten krátký kousek cesty sem na faru z šenku U Královské pochoutky, kde se hned po příjezdu do města ubytoval, značně prochladl.

Nebe připomínalo šedé moře, ze kterého co chvíli padaly proudy vody, doprovázené nepříjemným větrem.

Na faře se rozprostřelo tíživé ticho.

V momentě, kdy se Tadeáš rozhodl ho prolomit – trpělivost nebyla nikdy jeho silná stránka –, se ozval otec Benedikt: „Je sice pravda, že v nejbližších dnech budeme slavit slavnost svatého Huberta, a bude mi nesmírnou ctí, pokud se jí budeš účastnit, pane Tadeáši, ale…“ odmlčel se a naprázdno polkl. Natáhl se po poháru, z něhož pil, než pán z Příhraz vstoupil, a notně si z něj zavdal. Náhle měl v ústech sucho, že se mu vyprahlý jazyk lepil na patro a bránil mu tak mluvit dál.

Tadeáš toho využil a vzal si slovo.

„Ale pozval jste mě kvůli něčemu jinému,“ dokončil zcela samozřejmě. Zvědavost jím doslova lomcovala.

Nemohl se dočkat, až se konečně dozví, co za tím vším vězí.

„Ano, urozený pane,“ potvrdil otec Benedikt, v tváři rudý ruměncem studu. „Přiznávám, že jsem zneužil slavnost svatého Huberta k tomu, abych tě vylákal do Nymburka…“ soukal ze sebe sotva slyšitelně s pohledem přibitým k zemi. Od chvíle, kdy začal mluvit, na Tadeáše ani nepohlédl.

„Proč?“ zeptal seTadeáš věcně. V duchu přitom děkoval Bohu, že se rozhodl jít na faru sám. Velitel Jozífek se sice nabízel, že ho doprovodí, on to ale odmítl. Nyní tomu byl ze srdce rád, bylo zbytečné, aby u tohoto rozhovoru byl někdo další…

„Měl jsem obavu, že kdybych ti napsal rovnou, o co se jedná, odmítl bys přijet,“ odpověděl kněz sotva slyšitelně.

„A o co jde?“ procedil Tadeáš skrze zatnuté zuby. Chození kolem horké kaše neměl nikdy rád.

„O Hostivíta z Hořátve,“ vydechl otec Benedikt, nyní pro změnu bledý jako smrt. Zvedl pohár k ústům a znovu si z něj notně zavdal. Potřeboval nabrat sílu k pokračování v hovoru.

„Neznám,“ zavrtěl Tadeáš odmítavě hlavou. „Kdo je to? Proč jsi mě kvůli němu pozval do Nymburka?“ vyptával se podrážděně. Zvědavost, kterou prožíval na počátku, se pomalu, ale jistě měnila ve vztek. Při představě, že vážil dlouhou a namáhavou cestu z Příhraz až sem kvůli nějakému Hostivítovi z Hořátve, o kterém v životě neslyšel, se mu tak říkajíc vařila krev v žilách.

„Je… vlastně byl to velitel městských biřiců,“ dal se otec Benedikt do vysvětlování. „Ty ses s ním asi nesetkal, když jsi tu loni byl kvůli…“

Znovu nechal vyznít hlas do ztracena. Ani toto téma

pro něj nebylo nijak lehké. S událostmi, na které narážel a které ho osobně zasáhly, se dosud plně nevyrovnal.

„Vím, proč jsem tu loni byl,“ poznamenal Tadeáš nepřístupně. I on by na vyšetřování, jímž byl pověřen samotným panovníkem, nejradši zapomněl.

„Tehdejší rychtář Vojen z Hlávkovic na něj žárlil. Měl pocit, a to zcela oprávněný, že je chytřejší než on, a proto ho neustále pověřoval všemožnými úkoly…“ vykládal mladý kněz zeširoka.

„Jak to souvisí s tím, kvůli čemu jste mě pozval do Nymburka, důstojný otče?“ skočil mu Tadeáš ostře do řeči. Strasti zdejší posádky ho v nejmenším nezajímaly.

„Úzce,“ neubránil se otec Benedikt smutnému úsměvu. „Jistě si pamatuješ, že jsem tenkrát často odjížděl z Nymburka, a to i v době, kdy byly městské brány již zavřené. Stráže mě přes ně pouštěly dovnitř i ven na výslovný rozkaz právě Hostivíta z Hořátve… Hodně mi tím pomohl a já bych mu nyní chtěl onu pomoc oplatit,“ přiznal nejistě.

„Ale co s tím mám společného já?“ zavrčel Tadeáš. Pohár jeho trpělivosti pozvolna přetékal.

„Hodně,“ odpověděl otec Benedikt neurčitě. Než ale stihl Tadeáš něco zavrčet, pokračoval. „Z těch, které znám, jsi jediný, kdo ho může zachránit,“ dopověděl, čímž Tadeáši doslova vyrazil dech.

„Zachránit? Před čím?“ zamrkal překvapeně. Zvědavost byla zpět.

„Před smrtí.“

„Smrtí? Jak to? Unesli ho snad nějací lapkové?“ napadlo Tadeáše okamžitě. Nebylo to tak dlouho, co skutečně pomáhal objasňovat únos velitele městských biřiců.

„Ne, to ne, nikdo ho neunesl…“ zavrtěl otec Benedikt odmítavě hlavou.