Pátek 26. listopadu 2021

Jihlava

Sebastian právě spouštěl svůj pracovní počítač, když do místnosti na vysokých podpatcích přiklapala udržovaná padesátnice s krátkými rusými vlasy, za pochodu si nasazující velké dioptrické brýle.

„Ahoj,“ pozdravil Sebastian svoji tetu a usedl do kancelářského křesla.

Teta, doktorka Daniela Špačková, významná jihlavská advokátka, odhodila svoji drahou bílou kabelku na židli umístěnou u okna a plynule přešla ke skříni se spisy. Pozdrav svého synovce ignorovala.

Zatímco se tedy Sebastian věnoval přihlašování do pracovního mailu, jeho teta se přehrabovala ve spisech a mumlala si pro sebe jakési nadávky.

„Neviděl jsi Královou?“ obrátila se po chvíli na Sebastiana. Ten se otočil na židli a zavrtěl hlavou.

„Aha,“ odtušila teta a poškrábala se na předloktí. „Zbyněk je dneska u soudu, takže všechny úkoly čekají na tebe.“

„Dobře,“ přikývl Sebastian. Nebyla to pro něj žádná novinka. Zbyněk jako advokátní koncipient jezdil na soudní jednání namísto Sebastianovy tety čím dál častěji, neboť ona se dle svých slov potřebuje soustředit na klíčovou klientelu, a proto běžné formality, pokud to jde, předává dál.

„Na jedenáctou mi přijde novej klient,“ pokračovala teta, „tak buď připravenej, kdyby bylo náhodou potřeba něco kopírovat.“

Vždycky je potřeba něco kopírovat, to věděl Sebastian moc dobře. Přeci jen již nějaký ten pátek pro svoji tetu pracuje. V její advokátní kanceláři nacházející se v Palackého ulici v centru Jihlavy působí na pozici praktikanta, tedy studenta – aktuálně studuje čtvrtý ročník brněnské právnické fakulty –, neboli jinak nazývané sekretářky. I když na druhou stranu musí tetě přiznat, že vedle kopírování, tisku a zakládání dokumentů do spisů mu sem tam zadá zajímavější úkoly odpovídající účelu jeho praxe.

„Tak zatím,“ rozloučila se teta a odebrala se do své soukromé komnaty.

Znovu se objevila až těsně před jedenáctou, rudá v obličeji, s pevně semknutými rty. Sebastian hned věděl, že je něco špatně. Nezbývalo mu však než čekat, zda to bude malichernost jako každý druhý den, nebo zda se tentokrát skutečně stalo něco vážného.

„Tak pan klient nepřijde,“ prohlásila nakvašeně a stoupla si k oknu, z něhož měli výhled přímo na rušnou jihlavskou ulici. „Nevím, co si ty lidi myslí. Že jim tady budu dělat vola? Že jsem nějaká provinční advokátka, která se přes noc modlí, aby za ní ráno přišli a svěřili se jí s těma kravinama, za který si můžou sami? No nic, do hajzlu s nima.“

Otočila se na Sebastiana. „Večer přijď v sedm.“

„Jo,“ přikývl. Na večer naplánovala teta teambuilding.

Nebo se spíš chce pochlubit svým novým bytem, jak se Sebastian se Zbyňkem shodli. Tým totiž tvořili jen oni dva a teta.

„Už jsem nakoupila nějaký to pití,“ ušklíbla se.

„Hm.“

„Ty seš zase hovornej, ty jo,“ poznamenala. „Mimochodem, nevíš, jestli nemá Zbyněk nějakej problém?“

Kromě toho, že ho platíš hůř než uklízečku? pomyslel si. „Nevím, nic neříkal.“

„Zdá se mi poslední dobou takovej tajemnej,“ vysvětlila. „Ale nic neřekne, viď. Abychom se pak nedivili.“

Musel jí však dát za pravdu. Sám si všiml, že Zbyněk se začal před časem chovat jinak, více se uzavřel do sebe a chvílemi připadal Sebastianovi i trochu nervózní. Neměl ale odvahu se ho zeptat, co se děje. Zas tak dobře se neznali.

„Dostaneme to z něj večer,“ mrkla na něj teta.

„Můžeme to zkusit,“ přitakal.

„Co máma?“ pokračovala v rozpravě. „Musím jí taky zavolat, i když se mi moc nechce. To jsou vždycky hovory o ničem.“

„Nemluvil jsem s ní,“ zamumlal a doufal, že tím utne jakýkoli další rozhovor o jeho matce. Důvod byl jednoduchý. O své matce by nejraději už nikdy neslyšel. Stejně tak o otci. Zhruba před rokem ho totiž rodiče seznámili s poněkud šokující novinou. Za naprostého utajení se rozvedli. Matka se odstěhovala do Prahy, kde si sehnala novou práci. Otec zůstal kvůli svému podnikání v Jihlavě. Sebastian je za jejich krok nenáviděl. Vždy si myslel, že jeho rodiče mají fungující manželství, a ne že mu jednoho dne sdělí opak. Ve své nenávisti ani nerozlišoval, který z jeho rodičů za rozpad manželství může, byť viníkem byl nejspíše otec se svojí o dvacet let mladší Zuzankou.

Nastalou situaci vyřešil Sebastian radikálním krokem, kterým se chtěl rodičů nadobro zbavit. Odstěhoval se z domu. Jenomže to nepomohlo, neboť matka mu asi ve snaze ulevit svému svědomí domluvila praxi v advokátní kanceláři své sestry. Otec mu zase začal přispívat na bydlení, když Sebastianovi došlo, že nemá peníze, a sám proto za otcem poníženě přiklusal.

Kat přistoupil k mrazáku ve spižírně. Průhledný igelitový pytel si předem připravil. Byl poměrně překvapený, jakou mu dalo práci sehnat něco tak primitivního jako průhledný pytel. Při přípravách jich nakoupil několik, jenže jednou byl moc velký, pak zase malý, jindy nebyl dostatečně průhledný nebo zase až moc prosakoval. Nakonec se však Katovi podařilo sehnat ten správný. Umístil do něj tedy hlavu, zavřel mrazák a vydal se dokončit svůj plán.

„Čus,“ kývl Sebastian na svého spolubydlícího, Filipa Nováčka, který se válel na pohovce a sledoval televizi.

„Zdarec,“ odpověděl Filip, aniž by odtrhl oči od obrazovky.

„Za chvilku jdu k tetě,“ oznámil svému spolubydlícímu. „Musí se pochlubit bytem. Tak si sem můžeš pozvat nějakou roštěnku.“

„Vole,“ odfrkl si Filip, „dneska půjdu radši spát.“

„Těžkej den?“ Sebastian si mezitím zapojil mobil do nabíječky.

„Celkem jo,“ zívl Filip.

Byl to právě Filip, kdo Sebastianovi po rozvodu rodičů nejvíc pomohl. Seznámili se spolu kdysi jako dobrovolníci na festivalu dokumentárních filmů, který se v Jihlavě každoročně koná, a od té doby spolu byli v kontaktu. Když se pak Sebastian zmínil, že odešel z domu, nabídl mu Filip pokoj ve svém bytě. Nejdřív to sice vypadalo, že Sebastian nabídku odmítne, protože se pojila s povinností platit polovinu záloh na energie a samozřejmě přispívat na jídlo a nějaké základní bytové potřeby. Uvědomil si ale, že levnější varianty se možná nedočká, a tak si vyškemral u svého otce příspěvek na bydlení.

Během půlhodiny se Sebastian vysprchoval, převlékl, a jakmile se jeho mobil dobil na uspokojivé procento, ponechal svého spolubydlícího u televize a vydal se na tu mega párty, kterou teta připravila. Kéž by jí došlo, že on i Zbyněk ve svých třiadvaceti, potažmo sedmadvaceti letech by raději trávili večery jinak než s osamělou padesátnicí, která se zjevně po večerech nudí.

Osamělá padesátnice ho přivítala se zářivým úsměvem, jakým obvykle rozhodně neplýtvala.

„Čauky,“ prohodila laškovně a zavedla ho do obývacího pokoje s plazmovou televizí pověšenou na zdi, šedou pohovkou a skleněným konferenčním stolkem, na němž byla mísa s brambůrky, sklenice na víno spolu s lahví svatomartinského a připravené panáky.

„Co tomu říkáš?“ objala ho teta kolem ramen.

„Pěkný,“ pochválil obývák. „Bude prohlídka?“ sama pro sebe. Nudnou ségru v Praze a na rodiče nemám nervy.“

„Jasný,“ usmála se. „Ještě počkáme na Zbyňka. Kde vůbec je?“ Zkontrolovala hodinky a prohrábla si vlasy.

„Vážně tady budeme jen ve třech?“ zeptal se Sebastian beznadějně.

„To já taky ne,“ povzdechl si.

„Tak se zatím posaď,“ ukázala na pohovku. Sama sáhla pro víno, odzátkovala ho a začala nalévat.

Převzal si od ní sklenku, počkal, až si k němu přisedne, a přiťukli si.

„Co škola?“ pustila se po napití do konverzace.

„Nic. Za chvíli zápočty a zkoušky. Pak snad chvíli odpočinek a hurá do letního semestru,“ popsal neutrálně pokračování svého studijního života.

„Ten tvůj spolubydlící, teď už nevím, jak se jmenuje…“ zamračila se.

„Filip Nováček.“

„To příjmení mi něco říká,“ zamyslela se. „Klient asi ne, tak možná protistrana. No, to je jedno,“ mávla rukou.

„Spíš jsem se chtěla zeptat, jestli taky studuje.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou a upil vína. „Dělá obchodního zástupce u telefonního operátora.“

Než mu stihla položit další otázku, zazvonil jí kdesi v kuchyni mobil.

„Že by Zbyněk?“ Vyběhla z obýváku. „Dobrý večer, paní doktorko,“ ozval se po chvíli její hlas. Sebastianovi bylo jasné, že to Zbyněk nebude.

I jemu už ale začínalo vrtat hlavou, kde Zbyněk je. Od soudu se už musel dávno vrátit. Jestli ho nechá na holičkách a nepřijde vůbec, to by bylo fakt pěkné.

„Tak v pondělí ve tři?“ slyšel za rohem telefonující tetu.

Pro zkrácení čekání se vrhl na brambůrky.

„Taky, nashle,“ loučila se teta s volající a současně se vracela do obýváku.

„Jak vidíš, dobře platícím klientům musíš být k dispozici neustále,“ poučila Sebastiana a sedla si zpátky na pohovku.

„Co to znamená – dobře platící klient?“ zajímal se.

„To je klient, díky kterýmu se můžeš vybodnout na ty zevláky, co se diví, že za odvedenou práci chceš peníze,“ vysvětlila poněkud vyhýbavě. „Vem si například toho idiota z dneška. Nejdřív mě týden uhání, abych se s ním sešla, že má věc, kterou potřebuje akutně řešit, a pak to najednou zase tak akutní není.“

„Třeba onemocněl,“ navrhl. Sklenku už měl vypitou. „To je dneska hned.“

„Doleju ti,“ zaznamenala, že nemá co pít. „Neonemocněl. Jen mu do toho údajně vlezlo něco důležitějšího,“ navázala na jeho slova. Doplnila sklenici a znovu se podívala na hodinky. „Zbyněk se na nás asi vykašlal, co?“

„Kolik je?“

„Bude tři čtvrtě na osm,“ sdělila mu čas. „Nepsal ti?“

Zkontroloval si mobil, žádnou zprávu od Zbyňka ale neměl. Jen od otce, jestli se nechce zítra stavit na oběd.

„Co se tak mračíš?“ zasmála se teta.

„Fotr mě zve na oběd,“ zabručel.

„Ta jeho fifinka snad umí vařit?“ podivila se. Hned však změnila téma: „Dáme zmrzku?“

„Klidně,“ souhlasil a opřel si hlavu o opěradlo. Bude to dlouhý večer. A nudný. Zbyněk ho v tom stoprocentně nechal. To si sakra myslí, že potřebuje strávit páteční večer se svojí tetičkou?

Kat si promnul ruce a zapojil rychlovarnou konvici do zásuvky. Přišel čas na večerní čajíček. Úkol je splněn. Zážitek z jeho vykonání navíc přebil veškerá očekávání. Takhle silný, plný energie a radosti ze života Kat dlouho nebyl. Oblečení již má vyprané, sekyrku omytou. I v kůlně poklidil. Nabyté energie si bude ještě užívat. Brzy ale znovu nadejde den, kdy si vše zopakuje.

„Myslím, že mám nějakou s kousky čokolády,“ ozval se z kuchyně tetin hlas.

„To by šlo,“ zavolal nazpátek.

Téměř neslyšně zavrzal mrazák. Poté nastalo ticho.

Možná trvalo jen jednu dvě vteřiny, ale Sebastian okamžitě poznal, že se něco stalo. Jako by se zastavil čas. A pak, zrovna když se Sebastian nadzvedl z pohovky, aby se šel do kuchyně podívat, protkal ticho tetin zděšený výkřik. Výkřik, při kterém tuhla krev v žilách.

Sebastian se rozběhl. Ignoroval bušící srdce. Jestli se něco stalo a teta je v nebezpečí, je jediný, kdo jí může pomoct.

Doběhl do kuchyně a ve dveřích se zarazil. Teta stála u mrazáku, oči vypoulené, ruku před ústy a ve zcela nehybném postavení zírala dovnitř.

„Co se děje?“ oslovil ji Sebastian. Sotva si uvědomoval, že se mu třese hlas.

Teta neodpovídala, a tak k ní přistoupil. Přiložil jí ruku k bedrům a zadíval se jí do obličeje. Děs, který v jejích očích viděl, ho přinutil otočit hlavu k mrazáku.

Stačil mu jediný pohled, aby se v něm vzedmula žluč. Rychle skočil ke dřezu a vyzvracel se. Věděl ovšem, že se bude muset znovu otočit. Jen při té představě se začal zase dávit.

„Co budeme dělat?“ zašeptala teta. Nevěděl, zda se ptá jeho, nebo mluví sama se sebou.

Pustil do dřezu studenou vodu a opláchl si pusu. Pak sebral odvahu a otočil se. Jedna z přihrádek v mrazáku byla vysunutá. A v ní byla uložena Zbyňkova hlava zabalená v igelitovém pytli. Oči otevřené, jako kdyby je pozorovaly.

„Panebože,“ ozval se tetin šepot. „Ježíši.“

Opatrně vzal tetu za ruku a odvedl ji z místnosti.

S hrnkem čaje se Kat usadil k počítači a přihlásil se do facebookové skupiny ohnehead CZ/SK. Tuto skupinu objevil zhruba před půlrokem, když bezcílně bloumal po internetu. Zprvu mu sice nepřišly příspěvky zveřejňované ostatními členy této uzavřené skupiny zajímavé. Pak ale jeden uživatel místo snahy o napsání co nejvtipnějšího příspěvku vsadil na upřímnost a popsal své pocity. Ne že by to zcela změnilo Katův pohled na tuto skupinu. Byl to ale právě tento konkrétní uživatel a jeho příspěvek, který nevědomky určil Katovo další životní směřování.

K pohovce přistoupil urostlý chlap s krátce střiženými vlasy a prohlédl si Sebastiana, stále ještě utěšujícího roztřesenou tetu.

„Kapitán Karásek,“ představil se chlap Sebastianovi.

„S paní doktorkou se známe,“ dodal ještě krátce a upravil si chirurgickou roušku.

„Sebastian Hagelmann,“ odvětil Sebastian.

„Od kolegů,“ kývl Karásek hlavou směrem dozadu, kde se nashromáždil poměrně početný dav sestávající z kriminalistických techniků a kriminalistů, „vím, že obětí je Zbyněk Novotný, který u paní doktorky pracoval jako koncipient.“

„Ano,“ vzchopila se najednou teta, „dneska měl být celý den u soudu a na sedmou měl přijít sem.“

„Zeptal bych se postupně, jestli můžu,“ obrátil se na ni Karásek. „Nebo jestli ještě nejste OK, můžu si zatím promluvit tady s pánem,“ řekl a obrátil se na Sebastiana.

„Ne, v pohodě,“ zarazila ho teta. Poupravila si vlasy a o kousek si od Sebastiana odsedla.

„Pardon, v jakém jste vy dva vztahu?“ otázal se Karásek.

„Je to můj synovec,“ obeznámila ho teta.

„A pracuju u tety v kanceláři jako praktikant,“ doplnil ji Sebastian.

„Aha,“ zakýval Karásek hlavou. „Dobře, tak říkala jste, že Zbyněk Novotný byl u soudu. Kde?“

„Jel do Ústí nad Orlicí.“

„O co šlo?“ zajímalo Karáska.

„Pardon, ale i za těchto okolností jsem vázána mlčenlivostí,“ odmítla mu odpovědět teta.

Sebastianovi bylo stále těžko. Cítil mrazení v zádech a nemohl se zbavit pachuti zvratků v ústech. Do kuchyně odsud neviděl. Přesto tušil, že tam policisté momentálně prohlížejí Zbyňkovu hlavu a snaží se objevit veškeré stopy, které tam jsou.

Co se to děje? Ještě včera Zbyněk nadával, že se musí táhnout někam do prčic. A dnes najdou jeho hlavu v tetině mrazáku?

„Kdy jste ho viděli naposledy?“ ptal se Karásek.

„Včera,“ zareagoval Sebastian jako první. „V práci. Kolem pátý jsme, myslím, odcházeli.“

„Já taky včera, někdy v průběhu odpoledne. Pak jsem už v kanceláři nebyla,“ navázala na jeho slova teta.

„Můžete nějak ověřit, jestli dneska u toho soudu byl?“ požádal ji Karásek. Teta přikývla a poodešla s mobilem stranou.

„Povězte mi něco o Zbyňkovi,“ oslovil Karásek Sebastiana. „Jaký jste spolu měli vztah, jaký byl, nepřišlo vám u něj v poslední době něco nápadného?“

Jaký spolu měli vztah? To ho snad podezírají?

„Potkávali jsme se akorát v práci. Já tam chodím ve čtvrtek a v pátek na praxi. Jinak jsem ho ani moc neznal.“

„Mimo práci jste se teda spolu nestýkali?“ přerušil ho Karásek.

„Ne.“

„Pokračujte,“ vyzval ho zase hned kriminalista. „Nezdál se vám v poslední době v něčem jiný?“

„Byl takovej uzavřenější, možná nervóznější, ale nevím proč.“

Do toho se vrátila teta a pohrávala si s mobilem. „Tak v Ústí nad Orlicí nebyl,“ informovala Karáska. Ten jen nadzvedl obočí.

„Dovolala jsem se advokátovi protistrany, kterej mi vítězoslavně oznámil, že jsme prohráli a že takhle jednoduchej proces dlouho nezažil. A zeptal se, proč tam od nás nikdo nebyl.“

Od Karáska však žádná další reakce na tuto informaci nepřišla. Místo toho položil další otázku: „Můžete mi říct něco o jeho soukromí?“ Přitom hleděl střídavě na tetu a na Sebastiana.

„No,“ ozvala se teta, „já o něm vlastně v tomto směru moc nevím.“

To Sebastiana nepřekvapovalo. Její koncipient ji nikdy nezajímal. A synovec vlastně také ne. Zkusil tak odpovědět za ni: „Myslím, že měl přítelkyni, se kterou bydlel. A rodiče měl ve Žďáru nad Sázavou.“

„Ještě poslední jedna dvě otázky, paní doktorko, pak vás už nechám,“ směřoval Karásek ke konci. „Zajímalo by mě, jestli s někým bydlíte nebo jestli má někdo do vašeho bytu přístup. Protože jsme nenašli žádné stopy násilného vniknutí.“

Teta již při pokládání otázky vrtěla hlavou. „Ne, klíče mám jenom já. Samozřejmě si je mohl teoreticky nechat bývalý majitel, ale ten se odstěhoval do Rakouska.“

„Potřebovali bychom jeho údaje,“ chytil se toho Karásek.

„Budou v kupní smlouvě,“ zvedla se teta a odběhla. Za malou chvilku se vrátila se sešitými papíry. „Klidně si ji vemte celou, pak mi ji vrátíte,“ předala smlouvu Karáskovi.

„Děkuji.“ Karásek si převzal smlouvu, a jakmile se teta posadila, položil svoji poslední otázku: „Váš synovec vypověděl, že Zbyňka Novotného viděl naposledy včera v kanceláři kolem páté. Otevřela jste mezi včerejší pátou hodinou odpolední a dnešním večerem mrazák?“

„Ne,“ vydechla teta.

„To bude prozatím vše,“ uzavřel Karásek. „Ještě bych vás ale poprosil, jestli byste mi teď nesepsali, co jste včera a dnes dělali, pokud možno s časovými údaji, s kým jste se setkali, pokud možno s kontaktními údaji, a kde všude jste byli. Můžete to potom předat některému z mých kolegů, pokud bych zrovna nebyl na dosah.“

Těžko říct, co se Karáskovi honilo hlavou. Sebastian se však nemohl zbavit dojmu, že ani on, ani teta nejsou vyloučeni z okruhu podezřelých.