Sobota 27. listopadu 2021

Jihlava

Kolem deváté ráno ho probudil zvonek. Když nad ránem dorazil domů, neměl ani sílu dojít do postele. Ze skříňky v kuchyni si vzal láhev vodky. Láhev nejspíš patřila Filipovi, ale to mu bylo v tu chvíli jedno. Pořádně si přihnul, došoural se k jídelnímu stolu, kde se skácel na židli. Ve snaze vypudit Zbyňkovy mrtvolné oči ze své hlavy se napil ještě několikrát.

„Ty vole! Tys vychlastal skoro celou vodku.“ Filip vstoupil do kuchyně v tričku a spoďárech a postavil se s téměř prázdnou láhví nad Sebastiana, který se pokoušel zvednout třeštící hlavu.

„Sorry,“ zamumlal a promnul si oči. Třeba se mu všechno jenom zdálo. Možná se s tetou a se Zbyňkem včera opili a on v tom pokračoval i po příchodu domů. Za chvíli mu určitě přijde zpráva od Zbyňka, proč se museli včera tak ožrat. Ale ne, na tom Sebastianovi něco nesedělo. Nikdy se Zbyňkem nikde nebyl. A pochyboval, že by se Zbyněk takhle odvázal před svojí šéfovou.

Hlava v mrazáku. Ta vzpomínka zničehonic udeřila na Sebastianovu probouzející se mysl jako blesk z čistého nebe.

Znovu se ozval zvonek a Filip zavolal, že už jde. Vzápětí se vrátil do kuchyně následován Sebastianovou tetou.

„Ahoj,“ pozdravila synovce.

Vzhlédl k ní a snažil se v jejích očích vyčíst, jestli se skutečně stalo to, co se mu začíná postupně vybavovat. Stále se ještě držel naděje, že ne. Nebo že se mu to jen zdálo.

„Jak se cítíš?“ přisedla si k němu.

Nebyl schopen odpovědi. Těžko by se ho ptala, kdyby se včera jen opili. To by za ním nechodila domů.

„Pardon, někdo mi volá,“ vysvětlil Filip svůj odchod poté, co mu začal vibrovat mobil odložený na kuchyňské lince.

„Je to strašné,“ promluvila následně teta. „Sama jsem nezamhouřila oči. Ale život jde dál,“ povzdechla si.

Přikývl a odebral se ke dřezu, aby si napustil sklenici vody. Hlava se mu mírně motala a bolest nijak nepolevovala.

Mezitím se opět objevil Filip a překvapeně na ně hleděl. „Právě mi volala policie a chtěla potvrdit, že jsem tě včera a předevčírem po práci viděl doma,“ obrátil se na Sebastiana.

„Víte, Filipe,“ zvedla se teta a přešla k Sebastianovi. „Včera byl zavražděn náš kolega.“

Filip mírně pootevřel ústa a zůstal na ni hledět.

„Mohla bych vás poprosit, jestli byste nás nenechal o samotě? Potřebovala bych si se Sebastianem promluvit,“ požádala pak teta Filipa, který se s nevěřícným výrazem ve tváři odebral do svého pokoje.

Poté vzala teta Sebastianovi sklenici z ruky, odložila ji na linku a chytila ho za ramena.

„Sebastiane.“

Díval se jí do očí. Byly chladné. Jako vždy. Tentokrát však pocítil ke své tetě obrovský respekt, jelikož se se včerejšími událostmi dokázala vyrovnat alespoň do té míry, aby byla schopná rozumně uvažovat a nedávala na sobě nic znát.

„Chci tě jenom poprosit, až s tebou bude někdo od policie mluvit, nesděluj jim nic o našich klientech nebo případech, které momentálně řešíme. Nemyslím si, že by jim to při hledání Zbyňkova vraha nějak pomohlo. A nám by to navíc mohlo uškodit, protože policajti jsou zvyklí do všeho šťourat, i když se to pak ukáže jako zbytečný. Klienti to taky těžko ocení. A já do toho všeho nechci mít tahanice s kárnou komisí a vysvětlovat jim, že jsem se nijak neprovinila.“

„Takže mám kdyžtak říct, že jsme vázáni mlčenlivostí?“ ověřil si.

„Přesně tak,“ potvrdila. „Neznamená to samozřejmě, že jim budeme v něčem bránit. Já ještě dneska sjedu do kanceláře, podívám se na spisy, především na ty, na kterých Zbyněk pracoval nejvíc, a kdybych měla pocit, že by o něčem měla policie vědět, okamžitě se spojím s klientem, vysvětlím mu situaci a vyžádám si souhlas, abych vše předala policii. Ty to ale raději neřeš a nech to na mě, jo?“

Neměl tušení, jestli se teta nebojí kárného stíhání až příliš. Věděl sice, že z porušení mlčenlivosti můžou mít advokáti velké problémy, tady jde ale o brutální vraždu. Rozhodl se však, že tetu poslechne. Přeci jen má daleko méně zkušeností než ona. Navíc jí věřil, že pokud sama na něco přijde, bude policii informovat.

Poté, co teta odešla a on se stihl v koupelně opláchnout, zpozoroval, že má nepřijatý hovor. Než se mu podařilo zatelefonovat zpět, přišel za ním do pokoje Filip.

„Co se vlastně stalo?“ vyzvídal.

„Nevím, jestli ti to můžu říct,“ nechtěl mu Sebastian vše prozradit. „Zkrátka někdo zabil Zbyňka.“

„Toho koncipienta?“ otázal se Filip.

„Ano,“ přitakal Sebastian. „Promiň, někdo mi volal,“ upozornil pak svého spolubydlícího a naznačil mu, že by potřeboval být sám.

Jakmile se zavřely dveře od pokoje, vytočil číslo, které se mu objevilo na displeji.

„Dobrý den, tady kapitán Karásek,“ ozval se v telefonu hlas policisty ze včerejška. „Pan Hagelmann?“

„Ano, dobrý den. Mám od vás nepřijatý hovor.“ Co mu chce? Nepříjemný pocit, který měl Sebastian už včera, když jim Karásek pokládal otázky, se opět probudil k životu.

„Pane Hagelmanne, mohl byste dnes na jednu hodinu přijít k nám na ředitelství? Ulice Vrchlického.“

Sebastian se zarazil. Znamená to, že ho vážně podezírají? Nebo chtějí jen sepsat protokol?

„Slyšíme se?“ vytrhl ho Karásek z myšlenek.

„Ano, ano. Přijdu. V jednu tam budu,“ vyhrkl Sebastian. Co teď? Má zavolat tetě? I když ona mu přece říkala, ať policii nesděluje nic o jejich aktuálních případech. To znamená, že počítá s tím, že s nimi budou chtít ještě mluvit. Třeba se opravdu nic neděje a bude to jen formalita. Ale co když ne?

Kat se pohodlně opřel do křesla. Z vedlejšího stolku si vzal hnědou krabičku a zapalovač. Po výkonu z přechozích dnů si jistě zaslouží menší odměnu. Opatrně si vložil doutník do úst a užíval si jeho chuť. Brzy, velice brzy si musí tu radost zopakovat.

Za deset minut jedna stál Sebastian u vrátnice krajského policejního ředitelství a předával pánovi za plexisklem občanku. „Jdu za panem Karáskem,“ ohlásil se.

Zatímco vrátný zapisoval jeho příchod do počítače a poté se snažil Karáskovi dovolat, Sebastian se pokoušel uklidnit. Zvedal se mu žaludek a podpaží měl úplně propocená. O části obličeje zakryté respirátorem ani nemluvě.

Vrátný si odkašlal a podíval se na něj. „Nebere to, tak se zatím posaďte,“ ukázal směrem k sedačkám naproti.

Sebastian se tedy usadil. Vnímal svůj zrychlený tep, těžký dech a neklidné ruce. Nevěděl, co s tím. Sám sebe se ptal, z čeho je tak nervózní. On přeci nic neudělal. Ani Karásek mu nic takového nenaznačil. Jenomže proč si ho sem nepozvali až v pondělí? Kdyby ho z ničeho nepodezírali, tak by snad kvůli němu nemrhali víkendem.

Periferně zpozoroval vysokou postavu vcházející do budovy. Nebyl to ale Karásek, nýbrž policista v uniformě se sáčkem rohlíků v ruce. Policista pozdravil vrátného a pokračoval dál.

„Zkusím to ještě jednou,“ prohlásil vrátný a znovu si přiložil sluchátko k uchu. „Á, dobrý den, vrátnice. Je tady pan Hagelmann.“

Konečně! pomyslel si Sebastian. Postavil se a napjatě vyhlížel Karáska.

„Tak kde je, co?“ promluvil po dalších deseti minutách vrátný.

Sebastian pokrčil rameny. Zajímalo by ho, z jakého důvodu ho Karásek pozval na jednu, když uplynulo půl druhé a on stále ještě čekal na vrátnici.

Dočkal se až za dalších patnáct minut, kdy přiběhl muž, kterého zahlédl už včera v tetině bytě. Muž pozvedl na pozdrav pravou ruku, na jejímž předloktí se skvělo tetování v podobě čínského písma. „Omlouvám se, že jsme vás nechali čekat,“ zvolal. „Museli jsme vyřídit pár telefonátů a v sobotu to vždycky trvá, než někoho seženete. Pojďte dál.“

Společně pak nastoupili do výtahu.

„Kolega Karásek už čeká u sebe v kanclu,“ vysvětlil muž Karáskovu nepřítomnost. Poté vedl Sebastiana několika chodbami, až došli ke kanceláři, v níž se nacházel stůl ve tvaru písmene L, několik židlí a na stěnách za hlavou sedícího Karáska byly pověšené plakáty závodních automobilů.

„Zdravím vás,“ povstal Karásek a nabídl Sebastianovi jednu ze židlí. Jeho kolega pak usedl vedle Karáska a přitáhl si klávesnici od počítače.

„Omlouvám se, že jste musel tak dlouho čekat,“ omluvil se i Karásek. „Nedáte si vodu?“

„Ne, děkuju,“ odmítl Sebastian a modlil se, aby už to měl za sebou.

„Tak jo,“ posadil se Karásek a zadíval se na Sebastiana. „Objevilo se ještě pár otázek, na které od vás potřebuji odpověď. Tady kolega Nešpor,“ kývl směrem k muži u počítače, „bude rovnou zapisovat, co tady zazní, ať se nezdržujeme. Ničeho se ale neděste, vyšetřujeme vraždu, proto s vámi mluvíme už podruhé a navíc v sobotu. Čas utíká strašně rychle a upřímně, s každou další minutou se naše šance na dopadení vraha snižují.“

Sebastian doufal, že Karásek nevidí, jak moc je zpocený.

Karásek vzal do ruky papír. „Máme tady váš popis, co jste ve čtvrtek a v pátek dělal.“ Policista jménem Nešpor současně s Karáskovými slovy bušil do klávesnice. „Jakým způsobem se dopravujete do práce?“ udeřil Karásek.

„MHD a kus pěšky,“ odpověděl Sebastian a po očku sledoval zapisujícího Nešpora.

„Jel jste tak i ve čtvrtek odpoledne z práce a v pátek ráno do práce?“

„Ano, jel.“

„Jezdíval jste někdy z práce nebo do práce společně se Zbyňkem?“

„Ne, to se nikdy nestalo,“ zavrtěl Sebastian hlavou.

„Zbyněk většinou mířil za svojí přítelkyní. Myslím, že ji vyzvedával z práce.“

„Když říkáte, že většinou, tak co v těch zbylých případech?“

Pokrčil rameny. „To asi jezdil přímo domů. On ale bydlel na druhý straně Jihlavy, takže jsme neměli společnou cestu.“

„Jeho přítelkyně ale pracuje vaším směrem,“ prohlásil Karásek.

Sebastian si otřel dlaní čelo a poupravil respirátor, který mu sklouzával z nosu. „Za ní ale chodil pěšky. Mám dojem, že jí chodil naproti.“

„Moment,“ přerušil je Nešpor. „Takže: když Zbyněk vyzvedával svoji přítelkyni, chodil pěšky. Mám dojem, že jí chodil naproti,“ zopakoval a pohyboval při tom prsty po klávesnici.

„Ano,“ přikyvoval Sebastian.

„Dokázal byste popsat vztah vaší tety a Zbyňka?“ přešel Karásek k další otázce. „Kromě toho, že byl její zaměstnanec,“ dodal. „Zajímá mě, jak spolu vycházeli, co si on myslel o ní, co si ona myslela o něm a tak dále.“

Sebastian se zamyslel. „Pracoval u ní docela dlouho. Skoro tři roky. Už se právě měl začít chystat na advokátní zkoušku. Co si ale o sobě navzájem mysleli, to asi spíš nevím. On samozřejmě občas nadával…“

„Na co například?“ skočil mu Karásek do řeči.

„Třeba že musí jet do Ústí nad Orlicí. Nebo obecně jakým způsobem mu teta zadává úkoly, jak často musí být v práci přesčas. Ale zároveň to podle mě bral tak, jak to je, protože advokátní koncipienti to mají asi všude těžký.“

„O tom mi povídejte,“ souhlasil Karásek. A poté, co se na něj Sebastian tázavě podíval, vysvětlil: „Kdysi dávno jsem byl taky advokátní koncipient. Takže vím, jaký to je. A tuším, že se od mých dob nic moc nezměnilo. Rozhodně ne k lepšímu.“

„Teta, teda paní Špačková,“ navázal Sebastian, „Zbyňka, myslím, respektovala, i když to ne vždy dávala najevo. Ale ona prostě taková je.“

„Jaká?“ zeptal se Karásek.

„Taková, že někdy hledí spíš jen na sebe a neuvědomuje si, že by měla vnímat i ostatní.“

Karásek se poškrábal na bradě s dvoudenním strništěm.

„A když se to někomu nelíbilo, měl na ni vztek nebo na ni nadával, neštvalo vás to?“

Sebastian překvapeně zamrkal. Kam tím Karásek míří?

„Mluvili jsme se slečnou Lekešovou,“ nečekal Karásek na jeho reakci nebo mu možná stačila ta neverbální.

„Vztah Zbyňka a vaší tety popsala trochu dramatičtěji.

Zbyněk se prý vracel domů totálně vyždímaný, často na ni nadával, a dokonce uvažoval, že podá výpověď. Věděl jste o tom?“

Kromě zavrcení hlavou nepřišel Sebastian na žádnou kloudnější odpověď.

„Objevila se ale i shoda s vaší výpovědí, když jste uvedl, že byl v poslední době nervózní. Slečna Lekešová to připisuje tomu, že už ho vaše teta možná zlomila.“

„To si nemyslím,“ bránil Sebastian svoji tetu.

Karásek se na okamžik odmlčel. Čekal. Na co? Až mu Sebastian všechno vyklopí? Jenže on neměl, co by mu vyklopil.

„Mám už jen poslední otázku,“ prolomil Karásek ticho, „pak vás propustím. Jak daleko jste ochoten zajít, abyste ochránil svoji tetu?“

„Cože?“ neudržel se Sebastian. „J-jak to myslíte?“ vykoktal.

„Povím vám takovou myšlenku.“ Karásek se opřel lokty o stůl a probodával Sebastiana pronikavým pohledem.

„Docházíte do kanceláře své tety na praxi. Setkáváte se tam každý týden ve čtvrtek a v pátek s jejím zaměstnancem, který místo aby projevoval trochu vděčnosti a náklonnosti, na vaši tetu nadává. Jak jste sám uvedl, nadával na spoustu věcí. Jenomže teta je vaše rodina. Možná vás k ní táhne poměrně silné pouto. A jednoho dne toho máte prostě dost. Dost těch nadávek a pomluv, které Zbyněk šíří. Možná