Jiří Dobrylovský
SVATBA ZNESVĚCENÁ VRAŽDOU
Meč a pergamen
Odpovědná redaktorka Anna Sances
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz
© Jiří Dobrylovský, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první
ISBN 978-80-279-1780-8
meč a pergamen
meč a pergamen
Urostlý rytíř Blahota z Lítožnice, velitel vojenské posádky na Pražském hradě, zvedl hlavu od bohaté snídaně a pokývnutím pozdravil svého přítele Kryštofa, kanovníka svatovítské kapituly. Hned však podrážděně zavrčel: „Myslel jsem, že jsme přijeli na svatbu. Někdy si říkám, že je to snad osud.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se zvědavě Kryštof, sedající si ke stolu z opačné strany.
„Myslím tím, že kam vlezu, tam na mě čeká mrtvola.“
„Jestli tě to utěší, jsme na tom stejně, ty mrtvoly se pletou do cesty nám oběma.“
„A to mě má utěšit? Přijel jsem se poveselit, dobře se najíst a napít. A zatím, podívej se kolem sebe.“
„Všiml jsem si,“ přikývl Kryštof. „Vlastně se divím, že už těch mrtvol není touhle dobou víc,“ okomentoval přítomné šlechtice, alespoň ty schopné chůze, jak se vyhýbají jeden druhému, s podezřením si měří ostatní a nespouštějí přitom ruce z jílců dýk za svým pasem.
„A to buď ještě rád, že ses ráno tak zdržel v kapli na jitřní. Já tam nebyl, stejně jako většina hostů. Což je jen dobře, po tom nočním popíjení by ještě v kapli poblili podlahu,“ poznamenal obrovitý rytíř cynicky.
„Blahoto!“
„Nojo, promiň, já vím.“
„Nic nevíš. V kapli jsem se nezdržel kvůli jitřní bohoslužbě, ale utěšováním nevěsty. Náš vznešený hostitel mne hned za úsvitu odchytil a požádal mne, abych jeho novomanželce tu zprávu nějak šetrně oznámil. Tak jsem k tomu využil příležitost po jitřní.“
„Proč ty? Proč jí to neřekl sám?“
„Vím já?“ pokrčil Kryštof rameny. „Možná je pověrčivý a nechce být poslem špatných zpráv hned první den manželství, aby se to snad nestalo příčinou nešťastného svazku. Anebo je podle něj rozhovor s manželkou o noční vraždě bezvýznamná lapálie, kterou může zařídit někdo jiný, zatímco on má na starost udržet mír mezi svými beztak znesvářenými hosty. A samozřejmě vypátrat vraha,“ dodal. „Já se toho ale ujal vcelku rád, Viole jsem dělal rádce a důvěrníka už před deseti lety, když jí zabili královského manžela, což Rožmberk dobře ví. No a Viola mi před chvílí o tom osudu říkala prakticky totéž, co ty, jenže ona na to má o dost větší právo.“
„Jo,“ zahučel Blahota, „chudák Viola. Po první svatbě jí manžela za necelý rok zapíchli a na té druhé se vražda stala hned během svatební noci. Ještě že obětí tentokrát nebyl její manžel.“
„To sice ne, ale dodatečně se jí klidně může stát. Myslíš, že mu panstvo z Jindřichova okolí ten mord odpustí? Zvlášť po tom, jak nedávno hodil Jindřicha z Lipé přes palubu? Podej mi taky jedno stehno a chleba.“
„Posluž si,“ posunul Blahota stříbrný tác s pečenou husou, ošatku s chlebem a veliký zdobený džbán piva doprostřed stolu. „Tak co s tím uděláme?“
Navzdory vážnosti situace se Kryštof neubránil úsměvu, ta dvojznačnost otázky jeho přítele si o to přímo říkala: „Sníme to, co jiného?“
„Vtipný! Ale na to jsem se neptal.“
„Já tě pochopil,“ vzdychl si v protikladu se svou předchozí veselostí Kryštof. „Akorát že nevím, co ti na to říct. Hrad plný velmožů, včetně takových, proti kterým jsme my dva úplní nýmandi. A aby toho nebylo málo, ti velmoži jsou rozdělení do dvou táborů. Petr z Rožmberka je chtěl pozváním na svou svatbu smířit, jenže teď po té vraždě bude zázrak, jestli mezi oběma stranami nenastane krveprolití. Co bys s tím asi tak chtěl udělat?“
„Máš ve všem pravdu. I v tom, že jsme v téhle společnosti nýmandi, přičemž když se zrnko pšenice dostane mezi dva mlecí kameny, obvykle to s ním nedopadne nejlíp. Být míň rytíř, než jsem, navrhl bych se hned po snídani sebrat a ukázat Krumlovu záda. Dřív, než se panstvo probere z kocoviny a poteče krev.“
„Naštěstí ale rytíř jsi, a to jeden z nejlepších, co jich po zemi chodí,“ zkonstatoval Kryštof. „Navíc by to nebylo moudré, protože ten, kdo by se odtud jako první ztratil, by byl jako první v podezření, že má tu vraždu na svědomí. Ostatně, stejně se odtud nedá vypadnout. Když jsem ráno s Rožmberkem mluvil, řekl mi, že nechal až do vyšetření případu hrad uzavřít.“
„To je sice rozumné, ovšem nebude to jednoduché,“ usoudil Blahota.
„Proč myslíš?“
„Mělo by smysl hrad uzavřít tak, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven, ale jak to chceš udělat na tomhle staveništi?“ poukázal rytíř na fakt, že hrad Krumlov je, či spíše v budoucnu bude, ohromný, jenže v současné době představuje s výjimkou své nejstarší části s bergfritovou věží, kde měl sídlo sám hradní pán, jednu nesmírně rozlehlou stavbu. Stavbu v některých částech horečně dokončovanou, aby patřičně reprezentovala nejbohatšího šlechtice
Českého království, avšak v jiných částech představovanou pouze nedokončenými obvodovými zdmi a místy i jen sotva vyzděnými základy. Vždyť i kaple svatého Jiří byla dobudována toliko prozatímně, aby v ní mohl být mocný Rožmberk oddán s vdovou po posledním přemyslovském králi Václavu III.
„No, pokud bys chtěl z hradu prchat po lešení, zřejmě by to nějak šlo,“ mínil Kryštof střízlivě. „Koně bys ale musel v takovém případě nechat tady. Neumím si představit, že by se vrah dopustil podobné pitomosti. Nejenže by se útěkem prozradil, ale utíkat po svých zimní krajinou? Pokud by ho vyslané hlídky nedopadly, tak by někde bídně zmrznul. Těžko říct, co je horší.“
„Pravda,“ uznal Blahota. „Pokud jde o nás dva, bude pro nás nejbezpečnější držet se pokud možno stranou a co nejmíň na sebe upozorňovat. Ale jinak jsi mi připomněl, že se musíme zajít do stájí podívat na naše koně, jestli jim nic nechybí. Určitě to tam bude útulnější než tady,“ rozhlédl se kriticky po provizorně zastřešeném rytířském sálu, na jehož podlaze dosud někteří hosté vyspávali následky svatebního veselí.
Žádný lidský plán nikdy nevyjde tak, jak byl zamýšlený; to není nic jiného než parafráze známého přísloví „Chceš-li Boha rozesmát, pověz mu o svých plánech“. Nevyšel pochopitelně ani Blahotův nápad, že se budeme držet v ústraní a co nejmíň na sebe upozorňovat, abychom se nestali oním pšeničným zrnkem v případě, že mezi svatebními hosty vzplanou vášně a vznešení pánové z obou mocenských klik si mezi sebou začnou vyřizovat účty.
Zatímco jsme se sunuli na první nádvoří ke stájím, zasáhl osud. Nebo bych snad měl říct, že zasáhl Petr z Rožmberka, Nejvyšší komorník a nejbohatší muž v království? Ať tak, nebo tak, právě ten, koho jsme si přáli nejméně potkat, nám znenadání vyšel ze stájí v ústrety. Došlo k tomu ve chvíli, kdy nám samotným do stájí chybělo sotva dvacet kroků, takže nepřipadalo v úvahu se na patě otočit a zmizet.
„Buď zdráv, rytíři Blahoto, i ty, otče kanovníku,“ pozdravil nás mocný Rožmberk. „Kam tak časně? Pokud byste si chtěli vyrazit na projížďku, tak jsem už nad ránem zde otci kanovníkovi říkal, že jsem nechal hrad uzavřít.“
Samozřejmě že nepřipadalo v úvahu odpovědět něco ve smyslu „milý Rožmberku, nevšímej si nás, jako když tu
nejsme“. Naštěstí nám náš hostitel naservíroval vhodnou výmluvu: „Máš pravdu, pane Petře,“ odpověděl Blahota za nás oba poněkud rozpačitě, „potřebujeme si po tom nočním hýření trochu pročistit hlavu, i když,“ rozhlédl se nespokojeně po studeném a zasněženém okolí, „je tak ošklivě.“ To jest tak ošklivě, jak je to jen od poloviny ledna možné očekávat. „Podíváme se jenom na naše zvířata a pak se půjdeme vyvětrat na hradby. Ale s tím uzavřeným hradem to bylo velice moudré,“ řídil se můj přítel zásadou, že chválou ještě nikdo nic nezkazil.
Petr z Rožmberka, stěží přemáhající hněv, temperamentně zavrtěl hlavou: „Uzavřít hrad bylo nutné, i když se to třeba někomu nebude líbit. Nějaký ničema mi zkazil svatbu a já si nedám pokoj, dokud ho nedostanu. Ať je to kdokoliv.“
„To by na tvém místě udělal každý,“ podotkl Blahota chápavým tónem. „Chtěl jsi smířit rozhádané šlechtice, proto jsi je na svou svatbu pozval, a odměnou je ti taková urážka.“
Rozčilený hradní pán se trochu uklidnil. Bylo to patrné z jisté bezradnosti, kterou v dalších větách projevil: „V první chvíli se mi vůbec nechtělo věřit, že by se někdo z mých hostů dopustil takové věrolomnosti, proto jsem hned, jakmile jsem se o tom mordu dověděl, pospíchal k bráně. Ujistit se, že byla celou noc zamčená a že strážní nezahlédli nic podezřelého,“ vysvětlil. „Když ale bylo jasné, že nemohlo jít o žádného vraha zvenčí a že jsem si opravdu hřál hada na prsou, nařídil jsem hlídkám zostřený režim s tím, že po celý den nesmí z hradu proklouznout ani myš. To musí pochopit každý rozumně uvažující člověk, jenže i tak mám obavy, co bude dál. Teď se ještě většina hostů drží zpátky kvůli kocovině, a díky Bohu za to, ovšem až vystřízliví…“
Rozmluva se začínala stáčet nebezpečným směrem, považoval jsem proto za vhodné pokusit se zjistit něco bližšího o té neblahé noční události. Vždycky je lepší být dobře informovaný, člověk se díky tomu snáze vyhne všemožným problémům: „Odpusť mi, pane z Rožmberka, vím, že mi do toho nic není, ale kdo byl ten člověk, co ho ráno našli s dýkou v srdci?“
Velmož se trochu zarazil, zřejmě mu má otázka nebyla ani trochu po chuti, ale rychle se opanoval: „Jaroslav z Beškova. Postavením méně významný příslušník rodu pánů z Dubé, až na to, že patří, nebo spíš patřil, k oddaným stoupencům Jindřicha z Lipé. A to je malér, protože vztahy mezi mnou a uvězněným Jindřichem nejsou zrovna nejlepší,“ pokrčil Rožmberk povšechně rameny.
No, bodejť by byly, pomyslel jsem si v duchu na jeho adresu, když jsi zrušil přísežné zasnoubení s Jindřichovou dcerou a sám jsi přešel z tábora protikrálovských rebelů mezi nejvěrnější přívržence Jana Lucemburského. Něco takového by ti Jindřich z Lipé nedaroval, ani kdyby byl naprostý světec. Jakože není.
Jenže mocný Rožmberk ještě pokračoval: „Slyšel jsem v Praze, že vy dva už jste rozřešili nejeden případ, se kterým si nikdo jiný nevěděl rady. Proto se mě ptáš? Myslíš, že byste byli ochotní se s rytířem Blahotou ujmout pátrání? Nevidím jiný způsob, jak zabránit hroznému krveprolití, ať už dneska, anebo v budoucnu při různých krevních mstách, než vraha co nejdřív vypátrat a usvědčit. A věřte mi, nebudu nevděčný, pokud to dokážete.“
Petr z Rožmberka na nás hleděl s nadějí, Blahota mne probodával vražednými pohledy a já sám bych si nejradši nafackoval. Co jsem to měl za stupidní nápad vyptávat se na cokoliv v souvislosti s nočním mordem?
„Nebylo by to vůbec jednoduché,“ pokusil se Blahota o chabý ústup. Neuspěl.
„To mi vážně nemusíš vysvětlovat,“ přikývl náš hostitel. „Jakmile lidi přestane bolet hlava a spraví se jim žaludek, změní se můj hrad na sršní hnízdo. Sebemenší podnět a představitelé obou panských stran se na sebe vrhnou jako rozdivočelí psi. Ale kdybych jim ještě předtím, dokud jsou malátní, mohl dát příslib rychlého vypátrání viníka, snad by se dalo zabránit nejhoršímu. Jména vás dvou by tomu mohla hodně napomoci, spousta vysoce postavených velmožů z obou táborů vás zná. Tak co, pomůžete mi?“
Co jsme měli dělat? Odmítnout hostiteli v nesnázích? Ba co hůře, jednomu z nejmocnějších mužů v království a vysloužit si tím jeho nehynoucí nenávist? Nebylo lepší získat si raději jeho přízeň?
Blahota, který by mne ještě před chvílí nejradši uškrtil, naštěstí došel ke stejnému závěru: „Spolehni se, pane Petře. Přece nenecháme našeho hostitele v nouzi. Na chviličku se půjdeme nadechnout čerstvého vzduchu, aby nám to líp myslelo, ale hned jsme zpátky. Zatím můžeš zkusit své hosty uklidnit, že ten hrozný zločin nezůstane nepotrestán, ať už ho spáchal kdokoliv.“
„Zaručím se za to svou ctí,“ pokýval Rožmberk spokojeně hlavou. „To by mělo aspoň na nějakou dobu horké hlavy uklidnit. A vám dvěma děkuji.“
O chvíli později, když jsme stáli na hradbách bezpečně mimo doslech, se na mne Blahota osopil: „Ty jsi ale vůl!“
„Jsem,“ uznal jsem kajícně. „Ale myslel jsem to dobře, chtěl jsem využít příznivého Rožmberkova rozpoložení a dovědět se něco, co by nám pomohlo se orientovat. Nerad bych skončil jako to tvoje pšeničné zrnko mezi dvěma kameny.“
„Tak ty jsi to myslel dobře,“ setřel mne Blahota ironicky, „no, to nám teď ohromně pomůže, když jsme v tom zapadlí až po uši, a to jsme přitom s nějakým vyšetřováním ještě vůbec nezačali. Umíš si představit, co nás čeká?
To nebude jako jindy, když jsme s královským pověřením vyslýchali rychtáře, měšťany nebo nějaké bezvýznamné venkovské rytíře. Tady v Krumlově se shromáždil výkvět nejvyšší české šlechty, pro kterou jsme my dva stěží něco víc než obtěžující mouchy. Pusť z hlavy, že bysme je mohli předvolávat k výslechu. Považovali by to za urážku na cti, a i kdyby jinak byli nevinní jako andělé, neřekli by nám ani slovo.“
„Ledaže by…“
„Co?“
„Nic,“ zavrtěl jsem hlavou, pokoušeje se zachytit ten zárodek nápadu, který se mi v ní vylíhl.
„Něco jsi chtěl říct.“
„Dej mi chvilku. Potřebuju si to promyslet. Jestli to bude za něco stát, řeknu ti to dřív, než se vrátíme dovnitř.“
„Když myslíš…“ pokrčil Blahota rameny, poněvadž mne dobře znal a věděl, že pokud nechci, nic ze mne nevytáhne.
Potom jsme nějakou dobu jen tak mlčky stáli a pohlíželi na Vltavu hluboko pod námi, snažíce se nevnímat chlad, který z ní vydechoval, až už byl čas se otočit a vrátit se zpátky do „sršního hnízda“. Blahota na mne vrhl zkoumavý pohled.
Nevydržel jsem to: „Možná je to blbost,“ raději jsem předem zaujal obranné pozice, „ale něco mě napadlo.“
„To jsem zvědavý!“
„V každém případě nám musí pomoct Rožmberk, děláme to přece pro něj a na jeho žádost. Minimálně on by měl být ochotný s námi mluvit.“
„No dobře, s tím souhlasím.“
„Nevím jak ty, ale já většinu těch hostů na hradě neznám, natož abych věděl, ke které klice kdo z nich patří. Tohle nám musí Rožmberk ujasnit, roztřídit nám svoje hosty, kdo je kdo.“
„Pořád ještě to beru.“
„Výborně. Dál by měl přesvědčit lidi ze své strany, tedy královy přívržence, k tomu, aby s námi spolupracovali. Hodně na tom záleží.“
„Tak tady už se začínám ztrácet. I kdybys měl pravdu a Rožmberk by lidi ze svého tábora ke spolupráci s námi opravdu přesvědčil, jak nám to pomůže u lidí z opačné strany?“
„Nechápeš?“
„Ne.“
„Dobře, tak si zkus představit, že obě panské strany uzavřou dočasné příměří s tím, že nás pověří vyšetřováním. Na Lipovce ale, jak jsi sám říkal, nemůžeme uhodit jen tak zhurta.“
„Na koho?“
„Na Lipovce, přívržence Jindřicha z Lipé.“
„Příšerný výraz, hlavně ho nepoužívej před nimi. Ale jinak v pořádku, jenže co s tím chceš dělat?“
„Uvažuj! Když si pozveme ne k výslechu, to slovo vůbec nesmí padnout, ale na rozhovor o tom, co kdo viděl, jednoho pána z královské strany a on nám bude ochotně odpovídat, a pak si pozveme dalšího velmože, znovu z královské strany a opět se stejným výsledkem, tak když si jako dalšího zavoláme někoho z Lipovců, vypadal by před všemi ostatními asi dost divně, kdyby odmítl, nemyslíš? A nebyl by rázem podezřelý?“
„To je dobrý nápad, Kryštofe! Takhle by to mohlo jít. A pokud začneme z obou mocenských klik lidmi, kteří
nepatří mezi vyhlášené buřiče a rváče, mohli by jít příkladem i pro ty největší náfuky.“
„Jenže si nejsem jistý, jestli je to možné,“ zareagoval jsem sklesle hned poté, co jsem si uvědomil průvodní potíže. „Nemůžeme totiž vyslechnout všechny, tolik času při tom počtu hostů nemáme. Uvědom si, že jde o svobodné muže a většinou hodně hrdé šlechtice. Dneska jsou tou vraždou všichni zaskočení, možná budou ochotní i určitým způsobem spolupracovat, ale od zítra už je v Krumlově nikdo neudrží. Ani sám Rožmberk se neodváží nechat svůj hrad zavřený ještě i příští den. Proto se budeme muset omezit jen na ty, kteří aspoň trochu připadají v úvahu, že by s tou vraždou mohli mít něco společného.“
„Tím chceš říct, že budeme mít na vyřešení případu jenom jeden den?“
„Obávám se toho.“
„To jsou vyhlídky!“ povzdychl si Blahota. „Tušíš aspoň, jak vytřídit ty nejvíc podezřelé?“
„Moc ne,“ připustil jsem nerad. „Ale nějak si poradit musíme. Například bych úplně vyloučil všechny, co spali v jiném křídle hradu než ten Jaroslav z Beškova.“
„Na tom něco je. Tím, že se na hradě chlastalo až do rána a na všech schodištích, v chodbách a kolem dokola všech nádvoří celou noc svítily rozžaté pochodně, bylo příliš veliké riziko, že by si někdo mohl všimnout něčeho podezřelého. Nemám na mysli ty ožraly, ti neviděli nic než svůj pohár,“ vysvětlil, „ale služebnictvo kmitalo celou noc až do rozbřesku, a protože pořád pobíhalo mezi sklepem, kuchyní a rytířským sálem, tak na nádvořích pořád někdo z nich byl a mohl by postřehnout, že někdo šel někam, kde neměl co dělat. Musíme se tudíž vyptat i hradní čeledi.“
„To jistě,“ souhlasil jsem, „ale jestli se ukáže, že nikdo z čeledi si ničeho neobvyklého nevšiml, tak se tím jenom potvrdí, že pachatele musíme hledat v tom hradním křídle, kde spal i Jaroslav z Beškova.“
„Teď mě něco napadlo, Kryštofe.“
„Povídej,“ řekl jsem pobízivě.
„Myslíš, že by Petr z Rožmberka svoje hosty úplně promíchal? Že by je na spaní rozmístil tak, aby byli pohromadě lidé ze strany královské i Jindřicha z Lipé?“
Zarazil jsem se, tohle byl nápad, který stál za prozkoumání. „To se mi moc nezdá,“ pronesl jsem pomalu. „Petr z Rožmberka je sice mladý, ale není blázen. A není taky žádný idealista, to bylo jasně patrné z toho, jak pohotově zrušil zasnoubení s Jindřichovou dcerou, sotva jejího tátu zavřeli na Týřově. Možná že chtěl na své svatbě opravdu smířit obě panské strany, ale určitě to nedělal z nějaké nezištné lásky k bližním. Kdyby se mu to povedlo, král Jan by ho za to zahrnul všemožnými dary a poctami. Proto si určitě dal pozor, aby své hosty rozmístil tak, aby ani nedopatřením nemohlo dojít k nějaké rozepři, ne-li dokonce konfliktu.“
„Přesně to jsem měl na mysli.“
„No jo, ale uvědomuješ si, co z toho vyplývá?“ pohlédl jsem na svého přítele, co na to on.
„Že pokud zavražděný Jaroslav z Beškova patřil mezi oddané přívržence Jindřicha z Lipé, potom všichni v tom samém hradním křídle k nim nejspíš patřili taky. A že tedy musíme vraha hledat mezi těmi tvými Lipovci.
Z čehož taky vyplývá, že ten tvůj původní nápad začít s výslechem králových stoupenců je nejspíš k ničemu.
Pokud máme s tím rozmístěním hostů pravdu, v křídle, kde došlo k vraždě, žádný stoupenec Jana Lucemburského nespal,“ uzavřel Blahota s brilantní logikou.
„Asi to tak bude. Ale co motiv?“ řekl jsem zamyšleně. „Pomsta, spory o majetek, milenka, jako obvykle,“ odvětil sebejistě Blahota. „Vlastně,“ dodal, přemýšlivě při tom mhouře oči, „nejspíš by to tak bylo i v případě, kdyby Rožmberk ubytoval pohromadě Lipovce s přívrženci krále. Nezdá se mi totiž, že by se mezi sebou velmožové mordovali jen kvůli tomu, k jaké straně kdo patří, protože většina z nich ji za svůj život mockrát vymění. Tím by si akorát zbytečně vytvářeli nepřátele z lidí, se kterými můžou být za pár let spojenci. Přepadnout cizí hrad, vypálit soupeřovu vesnici a pobrat při tom kořist, to ano, protože tím se dá obohatit, ale podřezávat si hrdla kvůli politickým rozmíškám?“
„To je dobrá myšlenka,“ přikývl jsem uznale, „s tím by se dalo začít, až se vrátíme do hradu.“
„Jak si to představuješ?“
„Jednoduše, něco přece musíme všem těm velmožům na úvod říct, nemůžeme mezi ně jen tak vpadnout a začít se jich vyptávat na všechno možné. Nemyslíš, že spíš budou ochotní pachatele odhalit, když je přesvědčíme, že se jedná o sprostého úkladného vraha, než kdyby byly ve hře jen nějaké mocenské pletichy?“
„Zákeřné vrahy nemá rád nikdo a ochotně je vydá zaslouženému potrestání,“ souhlasil Blahota, „už proto, aby se sám nemohl někdy později stát jejich obětí. Tak dobře, uděláme to takhle,“ uzavřel naši debatu a byl vskutku nejvyšší čas, poněvadž jsme akorát vcházeli dovnitř paláce s rytířským sálem.
Ze všeho nejdřív jsme vyhledali Petra z Rožmberka.
„Rádi ti pomůžeme, pane Petře,“ oznámil mu za nás za oba Blahota. „Ale budeš muset trochu pomoct i ty nám. Už jsi s hosty mluvil?“
„Ještě ne, protože řada z nich se dosud neprobrala z opilosti. Těm, co se v noci tolik nezřídili a byli na tom o něco líp, už jsem samozřejmě leccos naznačil, aby neztropili povyk předčasně. Co od mne budete potřebovat?“
„To, o čem jsme před chvilkou mluvili na nádvoří.“ Blahota rožmberskému pánovi zevrubně vysvětlil, že jako hostitel musí ke svým hostům promluvit v tom smyslu, že se jim omlouvá za nepříjemnost, která jistě každého zaskočila, slíbit rychlé vyšetření zločinu a potom už předat slovo nám dvěma.
„Spíš tobě,“ zasáhl jsem do rozmluvy. „Každý, kdo aspoň občas přijede do Prahy, tě zná a ví, že jsi pravá ruka Nejvyššího purkrabího. Jelikož Beneš z Michalovic je tu taky, může se za tebe v případě potřeby přede všemi zaručit. Bylo by ale dobré, pane z Rožmberka,“ obrátil jsem se k hostiteli, „abys raději všechno předem projednal i s pánem Oldřichem z Říčan, aby nemohlo dojít k nějakému nedorozumění. Blahota potom ke všem shromážděným šlechticům promluví, slíbí jim, že úkladného vraha dopadneme, a požádá je, abychom si s nimi mohli pohovořit, jestli někdo z nich nezahlédl nebo nezaslechl něco podezřelého. Ještě nám řekni, pane, ten Jaroslav z Beškova byl podle tvých slov stoupencem uvězněného Jindřicha z Lipé, je to tak?“
„Ovšem. I když stoupencem poněkud problematickým.“
„Jak to myslíš?“
„Byl totiž na ženské. S oblibou se proviňoval proti šestému přikázání, a co na tom bylo nejhorší, občas se toho dopouštěl i se ženami sobě rovných urozených mužů. Hřešil přitom mimo jiné na to, že byl skvělým šermířem, který v soubojích o čest zabil přinejmenším čtyři vyzyvatele. Proto jsem říkal, že byl problematickým
stoupencem, ale Jindřichovi to z nějakých důvodů příliš starostí nedělalo.“
„No, toho se teď na důvody zeptat nemůžeme,“ pokrčil jsem rameny. „Ale teď dvě nejdůležitější otázky. V tom hradním křídle, kde byl ubytovaný zavražděný Jaroslav, byli ubytováni jen představitelé tábora Jindřichových přívrženců, anebo byl mezi nimi i někdo z králových stoupenců?“
Petr z Rožmberka se přemýšlivě zatahal za své krátce střižené vousy: „Pokud vím, všichni patřili mezi přátele
Jindřicha z Lipé. Nemohl jsem si dovolit je mezi sebou pomíchat. I kdyby za střízliva zachovávali umírněné postoje, nikdo nemohl odhadnout, jak to dopadne, až se napijí a propukne mezi nimi, ať už kvůli čemukoliv, nějaká hádka.“
„Výborně! A teď ta druhá otázka; máš, pane, veliký hrad, ale některé části ještě nejsou dostavěné, takže místa v něm zatím není tolik, jako bude po jeho dokončení. Při tom počtu pozvaných hostů proto asi nebylo možné přidělit jim samostatné komnaty, nemýlím se?“
„Máš pravdu. Samostatné komnaty dostali jen nejvýznamnější pánové v zemi, samozřejmě Beneš z Michalovic jako Nejvyšší purkrabí a dále pánové Jindřich z Weilnau, Oldřich z Říčan a Vilém Zajíc z Valdeka,“ jmenoval Nejvyššího hofmistra, Nejvyššího sudího a Nejvyššího podkomoří. Nejvyššího komorníka samozřejmě neuváděl, poněvadž jím byl on sám, a Nejvyšší maršálek Jindřich z Lipé toho času nedobrovolně dlel na nedobytném hradě Týřově. „Protože se ale jedná o spolehlivé přívržence krále Jana, tak ani jeden z nich nebydlel v tom hradním křídle, kde došlo k vraždě,“ dodal pro úplnost. „Všichni ostatní hosté byli ubytováni po dvou, stejně jako ty s Blahotou.“
„A vzpomeneš si, pane, kdo sdílel komnatu s Jaroslavem z Beškova?“
„Normálně bych takové podrobnosti samozřejmě nevěděl,“ usmál se trochu samolibě majitel rozlehlého hradu, který, až bude dostavěný, bude moci svou velikostí soupeřit i s Pražským hradem. „Ale po našem rozhovoru dole na nádvoří jsem si uvědomil, že je to důležité a že se o to budete zajímat, a proto jsem to mezitím zjistil. Spolunocležníkem Jaroslava z Beškova byl Strada z Robče. I když, jak se to vezme,“ zatvářil se Petr z Rožmberka uštěpačně. „Spíš by se dalo říct, že byl spolunocležníkem všech těch pánů, kteří si podobně jako on ustlali pod stolem nebo v lepším případě někde stranou na podlaze hodovní síně. Leží tam ostatně až doteď.“
„Takže Jaroslav byl tedy ve své komnatě sám,“ ujišťoval jsem se.
„Přesně tak.“
„Je mrtvola ještě pořád tam, nebo byla mezitím odnesena jinam?“ pokračoval jsem ve vyptávání.
„Je pořád tam. Kromě povolání ranhojiče, který už nemohl dělat nic jiného než konstatovat smrt, se zatím s tělem nehýbalo. Ráno byla kaple potřebná pro jitřní bohoslužbu a zakrvácená mrtvola by se při ní vyjímala dost špatně,“ vysvětloval velmož. „No a potom jsem měl dost jiné práce. Teď už ale nechám Jaroslavovo tělo do kaple přenést.“
„Nespěchej s tím, pane.“
„Pročpak?“
„Rádi bychom si s Blahotou všechno prohlédli. Máme už jisté zkušenosti.“
„Aha, chápu. Komnata je zavřená a na stráži před ní stojí dva mí muži. Zajdu tam s vámi a přikážu jim, aby
vás nechali dělat, cokoliv budete považovat za potřebné. Pak půjdu zařídit to svolání všech hostů.“
V Rožmberkově doprovodu jsme přešli nádvoří, poté po spuštěném padacím mostě přes příkop, oddělující takzvaný
Dolní hrad od nově budovaného Horního hradu, dokončeného zatím jen zčásti, a konečně do toho křídla Horního hradu, které bylo již dostavěné a bylo tudíž schopné přijímat hosty. Po schodišti jsme vystoupali do druhého patra.
„Byli hosté ubytovaní podle nějakého systému?“ zeptal jsem se zdánlivě bez zájmu.
„Jaký systém máš na mysli?“
„Třeba to, jestli je náhoda, že Jaroslav bydlel v druhém patře, zatímco jiní hosté v prvním.“
„Ach tak. No, to je jednoduché, hosté ve vyšším věku byli v prvním patře, bylo by nezdvořilé nechat je stoupat po tolika schodech.“
„Rozumím,“ přikývl jsem.
V druhém patře jsme od schodiště zahnuli chodbou za roh a hned jsme spatřili dva zbrojnoše, stojící u jedněch dveří.
„Tamhle to je,“ ukázal náš průvodce, jako by to bylo potřeba vysvětlovat. Pak, když jsme k nim došli, Petr z Rožmberka své ozbrojence instruoval, že nás mají nechat dělat si naši práci a nijak do ní nezasahovat, nanejvýš že mají odhánět případné zvědavce.
„Ještě něco ode mne budete potřebovat?“ pohlédl tázavě na mne a na Blahotu.
Ten pouze zavrtěl hlavou, avšak já jsem jeden požadavek měl, a kromě toho jsem usoudil, že by bylo na místě projevit trochu nadšení: „Chtěli bychom tě požádat, pane z Rožmberka, zda bys sem za námi nemohl poslat ranhojiče, abychom se ho zeptali, jestli si u mrtvoly něčeho nevšiml.“
„To zařídím,“ přikývl Rožmberk, „hned ho za vámi pošlu. Ještě něco?“
„Už jen kdybys byl tak laskav a promluvil s pány Benešem z Michalovic a Oldřichem z Říčan, než budeš všechny svatební hosty svolávat do rytířského sálu. My si mezitím komnatu důkladně prohlédneme. Nečekám ale, že se tu nějak zdržíme; myslím, že budeme zpátky v rytířském sálu dřív, než se tam všichni hosté shromáždí. A to, co tě asi zajímá nejvíc, věřím, že budeme schopní celý ten neblahý případ vyřešit.“
„Nezbláznil ses? Tos musel tak najisto slibovat, že si s tím levou zadní poradíme?“ zasyčel mi do ucha Blahota, když od nás Petr z Rožmberka odešel, aby zařídil vše potřebné.
„Tak zaprvé, neříkal jsem, že to zvládneme levou zadní, to jsi zřejmě špatně poslouchal,“ odvětil jsem rovněž tlumeně, poněvadž jsem nepotřeboval, aby nás strážci na opačné straně dveří slyšeli. „A zadruhé, zkus uvažovat. Mohli jsme udělat celkem tři věci. Buď říct, že na to kašleme, a jakmile se hrad otevře, z Krumlova se vytratit. Tím bysme to sice měli z krku, jenomže za tu cenu, že Rožmberka smrtelně urazíme a uděláme si z něj nepřítele. Nevím jak ty, ale já po celý zbytek života nehodlám čekat, kdy se mu uráčí dát mi to sežrat.“
„To neříkám, ale –“
„Nebo jsme mu mohli dát nějaký neslaný nemastný příslib,“ nenechal jsem Blahotu domluvit, „něco ve smyslu ‚no tak my to teda zkusíme, ale asi nic kloudného nedokážeme, a jestli se kvůli tomu pozvané panstvo naštve ještě víc, tak za to už nemůžeme‘. Neboli předem upozornit, že nejspíš naděláme víc škody než užitku. Možná že ty to vidíš jinak, ale já bych řekl, že tohle by
bylo snad ještě horší než ta první možnost. Na ni máme totiž právo, opravdu není naše povinnost tahat za Rožmberka horké kaštany z ohně, ale slíbit pomoc, a nakonec nechat všechno v ještě horším stavu, než když jsme se toho ujali, no, jak myslíš, že by se na to náš hostitel tvářil?“
Blahota se krátce zamyslel: „Budiž, dejme tomu. Ale proč si myslíš, že to tvoje holedbání bylo lepší? Protože přes veškerou naši snahu to může tou škodou větší než užitkem skončit.“
„Protože to znělo jako naše odhodlání nešetřit se a pustit se do vyšetřování ze všech sil. To Rožmberk ocení i v případě, když to nakonec dopadne stejně blbě jako v tom druhém případě. Někdy se prostě ani při veškerém úsilí práce nezdaří, tak už to zkrátka chodí, ale musíme při tom ukázat, že jsme se snažili a nic nezanedbali, aby nám nebylo co vyčítat. A kromě toho, pořád je tu šance, že vraha vypátráme.“
„Závidím ti tvůj optimismus.“
„Proč? Něco už jsme se přece dověděli. Vrahův motiv očividně není politický, takže se může, jak jsi sám říkal, jednat nejspíš o pomstu, majetkové neshody, anebo spory kvůli ženské. Všechny tři motivy ale budou mít příčinu v minulosti, a o té se musíme dovědět co nejvíc.“
„A jak to asi máme udělat a kdy to stihnout?“ otázal se ustrnulý Blahota. „Když přitom ty sám tvrdíš, že máme na pátrání stěží jeden den?“
„Musíme s tím vyrukovat na Petra z Rožmberka, ten ví určitě všechno důležité. Nedávno, než Jindřicha z Lipé zatkli, byl jeho hlavním spojencem, teď je pro změnu hlavní oporou krále Jana, tak kdo by měl být do všech intrik zasvěcený nejvíc? A nám se tu nabízí skvělé alibi. Musíme dát Rožmberkovi nůž na krk.
Buď nám řekne všechno, co pro pátrání potřebujeme, anebo ne, a potom nám případný neúspěch nemůže mít za zlé, jelikož za něj bude moct on sám. Osobně si myslím, že nám všechno neřekne a my budeme díky tomu z obliga.“
„Jsi horší intrikán než Jindřich z Lipé i s Petrem z Rožmberka dohromady,“ peskoval mne Blahota, ale já přitom v jeho tónu zaslechl cosi jako neochotné uznání. „No tak dobře, sice o tom ještě nejsem úplně přesvědčený, ale jelikož sám žádný kloudný nápad nemám, zařídíme se podle tebe. Ovšem s tou zpovědí ohledně minulosti na Rožmberka vyrukuješ ty, z toho se nevykroutíš.“
„Vykroutím. Já ho prakticky vůbec neznám; párkrát jsem ho potkal na Pražském hradě, a protože on je někdo, tak jsem samozřejmě věděl, kdo proti mně jde, ale já byl pro něj zhruba totéž, co vzduch. I tady na Krumlově jsem pro něj jenom dávný rádce jeho ženy, který ji do Čech doprovázel z rodného Těšínska a kterého si tudíž na své svatbě přála mít. Naproti tomu ty jsi poměrně významná osobnost, a navíc jsi s Rožmberkem zřejmě nějak spřátelený, když tě pozval na svou svatbu.“
Blahota mávl rukou: „O žádné velké přátelství nejde. Pravda je, že ho dost často vítám při jeho příjezdech na Pražský hrad a prokazuji mu při tom s nastoupenou jednotkou vždycky ty nejvyšší pocty. Tím nikdy neurazíš a můžeš při tom i vyměnit pár srdečných slov. Při jedné takové příležitosti se ukázalo, že máme dost podobné osudy. Mladá léta strávená v klášteře,“ vysvětlil mi, vida můj tázavý pohled. „Prostě mne ze své pozice trochu respektuje jako pravou ruku Nejvyššího purkrabího a jako jednoho z mála rytířů, kteří umějí podobně jako on číst, psát a mluvit latinsky. To je všechno to přátelství.“
„Dobrá, dost žvanění,“ vyzval jsem důrazně. „Máme práci, musíme se tu porozhlédnout.“
Komnata byla zařízena nad očekávání prostě, až to u tak bohatého velmože, jako je Petr z Rožmberka, zaráželo. Blahota to vnímal stejně jako já, avšak hned připojil pravděpodobně znějící vysvětlení: „Je vidět, že jsme v novostavbě, kde se kvůli termínu svatby ještě na poslední chvíli spousta věcí narychlo dodělávala. Na vybavení nábytkem už nezbyl čas.“
Což přesně vystihovalo situaci, poněvadž v místnosti nebylo nic jiného než dva slamníky – kdepak postele! –, dvě stoličky a jedna truhlice se zámkem, očividně určená na uschování případných cenností. Ta ovšem byla, jak jsme se hned přesvědčili, prázdná. Ne vypáčená a vyloupená, poněvadž nepoškozený zámek s klíčem volně visel na nezajištěné petlici. Do téhle truhlice nikdo nic neschoval.
Pak konečně došlo na mrtvolu samotnou. Ležela na zádech na jednom ze slamníků svlečená do půl těla a všude kolem byla spousta krve. A tou spoustou mám na mysli, jak se občas obrazně říká, jako z vola.
Značná část se vsákla do slamníku, ale ta zbývající pořád stačila kolem dokola udělat slušné jezírko, touto dobou ovšem už sražené. Ten člověk očividně vykrvácel skoro do poslední kapky, neklamný důkaz, že vražedný útok byl veden přímo do srdce.
Blahota měl oproti mně menší náskok, když začal toho Jaroslava odborně prohlížet. „Jediná rána,“ hlásil vzápětí. „Čistá práce, žádná řezničina,“ ohodnotil dílo neznámého vraha.
„Co je to za kudlu?“ ukázal jsem na dýku, ležící vedle těla. Z rány ji při ohledání mrtvoly vytáhl nejspíš ranhojič.
„Normální dýka,“ ukázal Blahota vražednou zbraň, prostou všech ozdob, poté co si ji sám důkladně prohlédl.
„Mohli bychom chtít ode všech hostů ukázat, že mají svoje dýky při sobě, ale asi by to byla zbytečná práce,“ mínil jsem.
„To by určitě byla,“ souhlasil můj přítel. „Ten precizní zásah dokazuje, že vrah přesně věděl, co dělá, a dělal to s rozmyslem. „Žádné několikanásobné bodnutí, které by se dalo čekat od nějakého nervózního, nejistého zabijáka. A to znamená, že byl na svou práci předem připravený.
Nedokážu si představit, že by pak za těchto okolností odešel z místnosti pryč a svou dýku, podle které by mohl být snadno usvědčený, tu zapomněl.“
„Ledaže by ji někomu ukradl,“ navrhl jsem. „Opilců, u kterých to bylo možné udělat zcela bez rizika, se tu povalovalo dost.“
Blahota se nad tím zamyslel, ale posléze to zavrtěním hlavy zamítl: „Můžeme se zkusit zeptat, jestli někomu dýka neschází, ale nevěřím tomu. Úplně bez rizika by to totiž nebylo. Ten opilec by se mohl najednou probrat, ztropit poplach, a to by znamenalo konec připraveného plánu. Potom už by mohl vrah na svůj záměr zapomenout, protože po podobném incidentu by byl automaticky hlavním podezřelým. Ne, tohle vypadá jako promyšlený mord, při kterém vrah využil příležitosti v podobě svatby. Ta mu zahrála do noty, a tak se předem dobře připravil. Kromě své dýky, kterou může kdykoliv komukoliv ukázat, si vzal ještě jednu, zcela obyčejnou, s tím, že byl rozhodnutý ji nechat na místě. To od něj bylo celkem rozumné. Určitě bylo jednodušší dýku zabodnout, pustit a vypadnout než ji složitě čistit od krve, riskovat, že se přitom od krve ušpiní i on sám, a to už vůbec nemluvím o tom, že sebou musel hodit, aby třeba mezitím někdo nevešel do dveří.“
„To, co říkáš, má hlavu a patu,“ uznal jsem. „Jenom nechápu, kde bereš tu jistotu, že se jednalo o dopředu naplánovaný zločin.“
„Pokud bys šel na takového šermířského mistra, jako byl Jaroslav, určitě by sis všechno důkladně promyslel a naplánoval. Kdyby ses rozhodl improvizovat, nejspíš by nakonec byla mrtvola z tebe.“
„No dobře,“ řekl jsem poněkud rozmrzele. Štvalo mne, že je můj přítel ve svém uvažování pořád o krok napřed. Pak jsem ale naštěstí dostal nápad, kterým jsem i já mohl přispět svou hřivnou ke společným zjištěním.
„Zajímalo by mne, jestli se ten jeho spolunocležník Strada z Robče tak strašně ožral sám od sebe, nebo jestli mu někdo pomohl. Pokud vím, leží tam v sále na podlaze ještě teď. Vrahovi by jistě hodně pomohlo, kdyby mohl Jaroslavova spolubydlícího odstavit stranou.“
„To je pravda,“ souhlasil Blahota, zamyšleně pokyvuje hlavou. „A to tím spíš, že na dveřích je sice závora, ale dokud byl Strada pryč, Jaroslav ji nemohl zastrčit, protože jak by se pak jeho spolubydlící dostával dovnitř? Takže nechal dveře nezajištěné a když potom usnul, stal se snadnou obětí. No nic, pojď se ještě podívat na jeho věci.“
Ty věci, jak je Blahota nazýval, se v komnatě nacházely dvoje, Jaroslavovy a Stradovy. Usoudili jsme, že každý z nich měl ty své poblíž vlastního improvizovaného lože, jenže než jsme se stačili pustit do jejich prohlížení, ozvalo se zaklepání na dveře.
„Kdo je?“ houkl nerudně Blahota.
„Já, ranhojič Ratibor,“ ozvalo se zpoza zvolna otevíraných dveří.
„Aha, výborně,“ změnil můj přítel okamžitě tón. „Právě na tebe čekáme, pojď dál.“
Do komnaty vstoupil muž střední postavy, ani mladý ani starý, s hnědými, na skráních již poněkud prošedivělými vlasy. „Co pro vás můžu udělat, urození pánové?“ zeptal se zdvořile, avšak nanejvýš důstojně. Ani náznak nějaké úklony nebo jiného projevu devótnosti. Nu, to se dalo pochopit, koneckonců, on byl lékař, a když je nějakému člověku ouvej, je to spíš on, kdo lékaři prokazuje úctu. I kdyby se jednalo o samotného krále.
Jelikož jsem to byl já, kdo si Ratiborův příchod vyžádal, Blahota mi dal pohledem pokyn, abych v rozhovoru převzal iniciativu.
„Nebudeme tě dlouho zdržovat,“ řekl jsem na úvod. „Slyšeli jsme, že prý jsi byl zavolaný tady k Jaroslavovi z Beškova, když bylo jeho tělo objevené.“
„Kdo taky jiný,“ pokrčil ranhojič lhostejně rameny.
„Přirozeně. Nás by ale v té souvislosti zajímalo, jestli jsi při ohledání těla dokázal aspoň přibližně určit dobu, kdy asi tak mohl být zavražděný.“
„Máš na mysli, jestli už mrtvola začala tuhnout, když jsem ji prohlížel?“
„Přesně tak,“ přikývl jsem, a přitom jsem se zadostiučiněním postřehl, jak se Blahota přemáhá, aby se rukou nepraštil do hlavy, že nedostal stejný nápad.
„Pak tedy odpověď zní ano. Tělo už opravdu začalo tuhnout, a protože v místnosti se netopilo a byla tu tedy pořádná zima, řekl bych, že ten muž mohl být zavražděný někdy okolo půlnoci. Je to ovšem hodně nepřesný odhad,“ naznačoval lékař důraznou gestikulací, že za nic neručí. „Od vraždy už ale každopádně muselo uběhnout pěkných pár hodin. To se dalo poznat i z toho, že všechna ta vyteklá krev na zemi byla sražená stejně jako teď.“
„Toho zavražděného jsi odstrojil, dýku z rány vytáhl a tady na slamník jsi ji položil ty?“
„Já.“
„Ještě poslední otázka. Všiml sis něčeho jiného, co by běžného člověka třeba vůbec nenapadlo, ale co tobě jako lékaři bylo nápadné?“
„Ne. I když…“
„Ano?“
„Ta rána byla zasazená naprosto přesně. To není nic jednoduchého, ani když oběť tvrdě spí, a to tím spíš, že to bylo v noci. Dole v hodovní síni, na chodbách i na nádvoří se sice svítilo, ale tady v jizbě musela být tma jako v pytli.“
„A z toho usuzuješ?“ zeptal jsem se, i když mi bylo jasné, co tím chce Ratibor naznačit.
„Že ten, kdo ho přišel zapíchnout, si na to musel svítit.“
„Já ti rozumím. A ten někdo nemohl dovnitř vejít potmě a pokoušet se oheň vykřesat až v komnatě, protože v takovém případě by se klidně mohlo stát, že by Jaroslav byl vzhůru a vrah by tudíž přišel o výhodu překvapení.“
„A mrtvola by se snadno mohla stát z něj,“ dokončil mou úvahu ranhojič.
„Dobře, to je všechno, děkujeme ti za tvůj čas i za pomoc.“
Ratibor tentokrát na rozloučenou lehce pokývl hlavou a beze slova odešel.
„Teda Kryštofe,“ spustil Blahota, když lékařovy kroky odezněly v dáli, „ty jsi hlava! Tahle věc mě vůbec nenapadla, a přitom to bylo tak samozřejmé.“
„No, ještě nejásej. Nevíme nic víc, než že toho chlapa nezapíchli až někdy nad ránem, ale už v průběhu noci. Jestli nám to bude něco platné, to je otázka.“
„To sice možná jo, ale každá drobnost se nakonec může hodit. I to s tím světlem. Jestli vrah šel sem nahoru s rozžatou svíčkou, tak byl dost nápadný a třeba si ho
někdo všiml. Na chodbách se přece svítilo, tak proč by si někdo s sebou nesl vlastní svíčku?“
„Třeba aby si s ní posvítil ve své komnatě, ve které byla na rozdíl od chodby tma? Vůbec bych se nedivil, kdyby to tak udělali skoro všichni.“
„No,“ zatvářil se Blahota otráveně, „ty dovedeš člověku zkazit každou radost.“
„To je dobře,“ ujistil jsem ho. „Protože kdy nás naposled potkalo, že by nám v podobných případech přálo štěstí?“
„Řekl bych, že nikdy.“
„Řekl bych totéž,“ poznamenal jsem suše. „Ale mě v té souvislosti něco napadlo.“
„Pochlub se!“
„Myslím, že vrah se musel s tím Jaroslavem docela dobře znát.“
„Jak tě to napadlo?“
„Představuju si to asi takhle. Vrah Jaroslava během hostiny sledoval, a když ho viděl, jak odchází z hodovní síně, usoudil, že si nejspíš šel lehnout. Tak ještě nějakou dobu počkal, a když už to trvalo dost dlouho, aby se mohl spolehnout, že jeho oběť spí, vypravil se za ní do Horního hradu. S sebou měl svíčku, to je podle mě hotová věc, ale zatím zhasnutou. Jednak aby mu ji vítr nesfoukl, a taky proto, že jak jsi sám říkal, člověk s rozžatou svíčkou je mnohem nápadnější, a o to vrah určitě nestál.“
„No dobře, a dál? Pořád nechápu, proč by se měl vrah se svou obětí znát.“
„Protože teprve před dveřmi Jaroslavovy jizby vrah od nějaké pochodně na stěně chodby svíčku zapálil, ale určitě měl starost, jestli náhodou jeho oběť navzdory všemu očekávání není ještě vzhůru. Proto potichu zaklepal na dveře, a teprve když nikdo neodpověděl, vstoupil dovnitř
už s jistotou, že všechno vychází. Kdyby ale Jaroslav nespal a něco by zevnitř odpověděl, potom by vrah bez váhání vstoupil dovnitř, že jde na kus řeči. A to uznej, že je možné jenom v případě, že by se ti dva nějak blíž znali.“
„To v žádném případě neuznám,“ odmítl Blahota rezolutně mou úvahu. „Ono by totiž úplně stačilo, kdyby se vrah omluvil, že si spletl dveře, a normálně je za sebou zase zavřel a odešel. Taková věc se na cizím hradě, kde jsi prvně v životě, snadno může stát, a Jaroslavovi by na tom nemohlo být nic podezřelého. Samozřejmě za předpokladu, že by nečekaný noční návštěvník opravdu bydlel na té samé chodbě, což je ale přesně to, s čím od začátku počítáme.“
„Hm,“ zahučel jsem, protože můj přítel mohl mít docela klidně pravdu. „No nic,“ řekl jsem, abych to zamluvil, „tak se podíváme na ty krámy, co měl u sebe.“
Vysypali jsme obsah Jaroslavova cestovního vaku na zem. Nic zajímavého. Něco málo na oblečení a pár nepostradatelných věcí, které by bylo možné najít ve výbavě každého rytíře, jako křesadlo a podobně. Ačkoliv…
„Co je tohle?“ ukázal Blahota, který si toho všiml současně se mnou.
„Nějaké kameny,“ zavrtěl jsem nechápavě hlavou. „Proč je s sebou tahal?“
„Okamžik,“ vzal můj přítel do ruky nevzhledný tmavošedý šutr zhruba velikosti mužské pěsti, na povrchu jakoby poďobaný drobnými důlky, a pozorně si ho prohlížel.
„Co vidíš?“ chtěl jsem vědět.
„Jak víš, sloužil jsem v mládí několik let na Bezdězu,“ řekl Blahota zamyšleně, „a nedaleko od něj směrem na východ se podobné kameny dost často vyskytovaly. Jestli mám pravdu…“
„Tak co?“
„Potřeboval bych to rozbít. Pojď, tady končíme. Vezmi ty ostatní šutry a zajdeme ještě za kovářem.“
„A co tam?“
„Má kladivo.“
Ke kováři jsme museli projít celým areálem od Horního hradu přes druhé nádvoří s Dolním hradem až na nádvoří první, kde se nacházely rozlehlé stáje, a kromě nich i různá související hospodářská stavení. Včetně kovárny.
Kovář měl přitom naštěstí nejen kladivo, nýbrž i kovadlinu a železný sekáč, který když ke kamenu přiložil a šikovně, nijak zvlášť silně do něj kladivem klepl, ozvalo se ostré křupnutí, asi jako když se nakřápne dobře vypálená keramická mísa, a na povrchu kamene se objevila tenounká prasklina. Nyní kovář svůj sekáč nasadil ostřím přímo do té trhliny a několika opatrnými údery se ji snažil rozšířit. Po třetím ťuknutí se kámen rozlomil na dvě zhruba stejně veliké poloviny a já zůstal ohromeně zírat na to, co se skrývalo uvnitř. Najednou už to nebyl šeredný šutr, ale nádhernými barvami zářící drahokam.
Zamyšleně jsme se vraceli zpátky do Dolního hradu, v němž se toho času nacházel rytířský sál, sloužící i jako hodovní síň. Ale jen dočasně, protože až bude Horní hrad kompletně dokončený, rytířský sál se přemístí tam. Z toho nového sice zatím nebylo vidět víc než jeho půdorys, avšak i ten zřetelně prozrazoval, jak impozantní prostory zde v budoucnu vzniknou.
„Tušil jsem to,“ přiznal Blahota. „Jak jsem říkal, podobné kameny znám ze severovýchodních Čech, odkud pocházel i Jaroslav. Jenomže tenhle objev nám ještě víc komplikuje situaci,“ dodal vztekle.
„Jak to?“
„Protože na první pohled by člověk řekl, že tu máme motiv jako hrom. Kdo by se nechtěl zmocnit vzácných kamenů? Akorát že kvůli nim se určitě nemordovalo, to by je tam vrah nenechával. Takže tu máme další otázku –souvisí ty kameny s vraždou, nebo s ní nemají žádnou spojitost? A před Rožmberkem o těch drahých kamenech ani slovo,“ kladl mi Blahota na srdce. „Pozor, už jde!“ sykl vzápětí výstražně, když našeho hostitele zpozoroval jako první.
„Všichni pánové se zanedlouho shromáždí v rytířském sálu,“ zvěstoval nám hostitel, poté co došel až k nám. „Ani to nebylo nic těžkého, všichni mají nejspíš za to, že jim chci poděkovat za návštěvu a rozloučit se s nimi, což by mělo spoustu z nich obměkčit. Nevím ale, jak se budou tvářit, až zjistí, že o loučení nejde a že se tu budou muset zdržet. A že dokonce dojde na vyšetřování,“ zatvářil se ustaraně. „Beneše z Michalovic a Oldřicha z Říčan jsem už vyhledal a zasvětil do toho, co mám v úmyslu, a oni mi přislíbili pomoc.“
„Kvůli tomu jednání s hosty se nemusíš zneklidňovat, pane Petře, o většinu z toho se postarám já,“ postřehl Blahota výtečnou příležitost stát se nepostradatelným. „Úplně stačí, když všechny oslovíš a pak mi předáš slovo.
A když na závěr pánové Oldřich a Beneš, kteří budou stát vedle tebe, potvrdí, co řeknu. Zejména pán Oldřich, který je Nejvyšší zemský sudí, což by mělo všechny zklidnit. To mi připomíná, byl bys tak laskav a představil mne tvé zbrojné posádce? V rámci vyšetřování budeme muset s Kryštofem pobíhat po hradě a možná i mimo něj, přičemž tví zbrojnoši by se kvůli tvému zákazu opouštět hrad mohli zdráhat nás pustit. Sice bych kvůli tomu mohl zajít za tebou, ale to by znamenalo zbytečné
zdržení, a kromě toho bych tě nerad obtěžoval s každou maličkostí.“
„Žádný problém, to s tou posádkou vyřešíme hned, jak vyřídíme promluvu k mým hostům,“ oddechl si Petr z Rožmberka, že má na koho přenést břímě odpovědnosti za vývoj, jenž se bude líbit jen málokomu.
Blahota jeho příznivého rozpoložení ihned využil:
„Dospěli jsme již s přítelem Kryštofem k určitým závěrům.“
„Vážně? Tak rychle?“
„Ano. Považujeme za jisté, že příčina spáchaného zločinu leží v hlubší minulosti. O té ovšem my dva mnoho nevíme. Byl bys ochoten, pane Petře, nás do jejích tajů zasvětit? Pro naše pátrání je to velice důležité, přičemž ty jako hlava mocného a starobylého rodu jsi jistě informovaný jako málokdo.“
„To máš pravdu, rytíři Blahoto,“ zatvářil se náš hostitel polichoceně. Jistě mu udělala dobře poznámka o starobylosti jeho rodu, na níž si šlechtici zakládají jako na ničem jiném. „A pokud tím můžu nějak přispět k vypátrání pachatele, rád pomůžu. Až budeme mít za sebou tu nepříjemnost v rytířském sále, tak se mne ptejte, na co jen chcete.“
Skvělý tah! Pochvalně jsem na Blahotu mrkl okem, jak dovedně se zhostil toho, co jsem já sám považoval za takřka nezvládnutelný problém.
V hodovní síni to stále vypadalo spíš jako v polním lazaretu než na slavnosti. Vzhůru byli sice již všichni, avšak někteří hodovníci jen bezvládně seděli na lavicích, jiní vrávoravě postávali u otevřených oken, jimiž do sálu proudil čerstvý chladný vzduch, a našlo se i pár takových, kteří seděli na zemi, opírajíce se zády o stěnu a držíce si hlavu v dlaních. Byli však i tací, na něž noční hýření nemělo sebemenší vliv. Nedalo se ovšem říci, že by proto patřili mezi více podezřelé. Někdo prostě zná svou míru a dovede se ovládat, anebo má aspoň výdrž, vůbec z toho však neplyne, že by se záměrně udržoval ve střízlivém stavu, aby mohl spáchat zločin. A naopak ten, kdo jej doopravdy spáchal, se klidně mohl následně zpít do bezvědomí, aby ve své mysli ten strašlivý zážitek na chvíli potlačil.
Vstoupili jsme, já a Blahota, do sálu v doprovodu nejvýše postavených velmožů království. Já se však ihned skromně uklidil stranou, naproti tomu Blahota hrdě kráčel bok po boku s Nejvyšším purkrabím, Nejvyšším sudím a Nejvyšším komorníkem. A přestože situace byla mimořádně napjatá, bylo na mém příteli zjevné, že si ten okamžik slávy náležitě vychutnává. Společně došli do čela sálu a uchystaná scéna mohla začít.