Vražda na Matterhornu by Nakladatelství MOBA

Vražda na Matterhornu

PROLOG

Věděla, že je konec. Ztratila poslední kontakt se skálou a nebylo cesty zpět. Projel jí chlad do morku kostí. Zastavilo se srdce. Adrenalin vyprchal. Viděla kolem sebe hrůzostrašnou krásu prudkých horských stěn a ledu a nezadržitelně se řítila k zemi. Zažila dotek věčnosti. Jako by se zastavil čas a ona poznala život v jeho úplné nahotě. Není nic než život, nebo smrt. Je čas žít a čas umírat. Stačila sotva vydechnout a všechno nabralo ohromnou rychlost a její tělo se ve zlomku okamžiku roztříštilo o skály.

ČÁST PRVNÍ

1

„Ne!“ vykřikl a probudil se celý od studeného potu. Zhluboka si vydechl. Byla to jen noční můra. Stále se mu několik let vracela. Leze po skále, ujede mu noha a ucítí prudkou bolest. Zlomená holeň. Následuje složitá a dlouhá cesta z nepřístupných hor do údolí.

„Spi, Viktore, zejtra vstávám do práce,“ otočila se k němu Klára zády a jako by za to mohl, nespokojeně si povzdechla.

„Jasně, promiň.“

Vstal z postele, protože se znal a věděl, že teď už neusne, a vydal se bosý do kuchyně. Natočil si ledovou vodu do sklenice a postavil se k oknu. Ulice byla pokrytá tmou, ale jinou než v horách. Tohle nebyla žádná tma. Světelný smog z projíždějících aut, blikajících semaforů a lamp byl všudypřítomný a vytvářel nad městem nažloutlý opar.

To v horách tvoří tma neproniknutelnou černotu, ve které není vidět ani na krok, ale která zato bystří sluch. Noční návštěvník hor tak naslouchá sebelehčímu vánku v korunách stromů, zpozorní při pádu sutin ze skalisek zahalených tmou a zastaví se mu dech, když zaslechne hluboké troubení jelena.

Viktor zatoužil po další výpravě v horách. Několik let na žádné nebyl a přepadl ho pocit, že příliš zpohodlněl. Scházela mu dřina při náročných výstupech v kopcích s těžkou krosnou na zádech a pocit zadostiučinění po zdolání vrcholu. V horách se cítil živý a svobodný.

Chybělo mu ticho a ledový vzduch hor. Chyběla mu nekonečná zelenající se údolí a výhledy na zasněžené vrcholky hor. Dostal chuť dát si pivo někde v útulné horské chatě a zchladit si chodidla v horském jezeře.

Musel si přiznat, že v posledních letech podlehl komfortnímu životu ve městě. Přizpůsobil se pravidelnému rytmu práce a povinností. Zkrátka zapomněl na to, že výzvy a vůle překonávat sama sebe jsou pro něj tak důležité. Přitom nechce, aby se z jeho života stala nudná rutina bez kapky dobrodružství a vzrušení.

To dřív vyrážel o víkendech během léta pravidelně v pět ráno do rakouských Alp. Za šest hodin mohl být z Prahy ve Vysokých Taurách nebo za necelých sedm v Ötzalu kousek za Innsbruckem. Před výstupem přespal na horské chatě a v neděli pozdě v noci byl zase doma.

Pozoroval liduprázdnou ulici a zívl. Chystal se vrátit do postele, ale zničehonic se u rohu protilehlého domu něco pohnulo ve stínu a Viktor zahlédl kočku. Usmál se, vzal z lednice konzervu a jenom v trenkách a triku sešel po schodech ven.

„Tu máš,“ vykydnul kus masa z konzervy na nízkou přilehlou zídku. Kočku tady potkával pravidelně a čas od času ji nakrmil.

„Jen si dej. Dobrota, co?“

Možná jsem jenom nervózní ze zítřejšího dne, přemýšlel. Proto se mi zase vrátila ta zatracená noční můra. To bude určitě ten důvod.

Opřel se o lampu a natáhl před sebe pravou nohu, aby si dobře prohlédl jizvu. Zdobila celou holeň, kterou zpevňovaly dva titanové šrouby. Zapřel se o beton, aby nohu zkusil zatížit, ale necítil žádnou bolest. Zlomenina byla za ty roky dávno dobře srostlá a občas se ozvala jenom v těch největších mrazech.

Černá kočka s bílou tečkou na čele spokojeně předla a otírala se mu o zjizvenou nohu. Když ji ale chtěl pohladit, naježila se a poodběhla o kus dál. Jakmile byla mimo jeho dosah, otočila se a drze na něj zírala.

„Seš ale coura, co? Tak masíčko by sis dala, ale pohladit se nenecháš,“ pobaveně prohodil Viktor sám pro sebe a vydal se zpátky do bytu.

Tam našel Kláru, jak se rozvaluje přes celou postel.

Věděl, že spí tvrdě a že ji jen tak něco neprobudí. Odstrčil jí ledabyle nohu, přikryl ji peřinou a během pár minut usnul.

Nevyspalý seděl nekonečné dvě hodiny na tvrdé dřevěné židli a přemýšlel, co si dá k obědu. Na telefonu si vyhledal nejbližší restaurace. Jedna měla docela slušné hodnocení a v poledním menu vepřový řízek, špagety nebo rýži s kuřecím. Byl ale červenec a na řízek s bramborovým salátem bylo až moc velké vedro.

„Povstaňte, jménem republiky,“ uslyšel soudkyni. Vstal a letmo se podíval doleva směrem ke svému klientovi. Vypadal odevzdaně a vedle něho stojící justiční stráž otráveně. Viktor byl z celého procesu znechucený. Soudit podobné věci podle něj byla ztráta času, která stojí daňové poplatníky spoustu peněz.

„Obžalovaný Antonín Kmenta, narozen 13. září 1975, se uznává vinným, že dne 28. dubna 2023 přibližně ve dvě hodiny ráno poškozené Lucii Peterkové, narozené 15. května 1985, která odmítla pokračovat v požívání alkoholu, pohrozil ve snaze získat prostředky k nákupu dalšího alkoholu bezprostředním násilím, načež mu poškozená vydala z peněženky finanční obnos o částce padesát tři korun českých…“

Spíš to budou špagety, rýži tento týden Viktor už měl. Kmenta obrátil oči v sloup a jinak na sobě jako zkušený rutinér nedal nic znát. Viktor se podíval do spisu. Kmenta byl u soudu pošesté, takže dobře věděl, jak to tady chodí.

Podobných příběhů odrážejících smutný koloběh

života zažil Viktor u soudu desítky. Dětský domov, v osmnácti na ulici, spousta levného alkoholu, výtržnosti a v lepším případě to končí loupeží. Z ulice do vězení. Z vězení na ulici a zpět. Život tam venku měl svá pravidla.

„Čímž spáchal zvlášť závažný zločin loupeže…“

Teď Kmenta přestal zastírat znechucení a nenávistně zabodl svůj pohled do soudkyně. Když chce, umí se tvářit pěkně nepříjemně, pomyslel si Viktor. Nebýt tady justiční stráž, mohlo by to dopadnout zajímavě.

Poškozená Peterková průběh hlavního líčení silně prožívala. Seděla v lavici přímo za Kmentou a hlasitě brečela a naříkala. Kdyby nebylo kamerového záznamu a jedné přehnaně zapálené svědkyně, nikdo by tenhle opilecký incident neřešil a tihle dva by se spolu dál spokojeně potulovali ulicí.

„A odsuzuje se k trestu odnětí svobody ve výměře třicet měsíců…“

Konec, teď už to Peterková určitě nevydrží. Na to ji Viktor za těch několik měsíců policejního vyšetřování poznal až moc dobře. A je to tady. Úplně rudá vstala z lavice: „Ty krávo, co si to dovoluješ! Do prdele, vždyť to je můj Tonda!“

Soudkyně přestala číst a pohoršeně se přes brýle podívala na Peterkovou. Přemýšlela, jestli jí má rovnou udělit pořádkovou pokutu. S povzdechem si pomyslela, kdepak, to nemá žádný smysl. Jak se říká, kde nic není, ani exekutor nebere. Zakroutila hlavou a radši pokračovala ve čtení rozsudku: „A výkon tohoto trestu

se podmíněně odkládá na zkušební dobu čtyřicet osm měsíců.“

Viktorovi se ulevilo. Tak to dopadlo dobře, Kmenta dostal jenom podmínku. Posadil se a znovu ho rozbolel zadek z tvrdé židle, zatímco soudkyně podrobně odůvodňovala svůj rozsudek. To už ale poslouchal jenom na půl ucha a pomalu si uklízel trestní zákoník a spis do brašny.

Zato státní zástupkyně Králová přijala verdikt soudu se zamračeným výrazem. V obžalobě navrhovala dvacet čtyři měsíců natvrdo. Uznání viny ale stejně dosáhla, tak co, a aspoň to má z krku.

„Paní předsedkyně, pěkně jste to odůvodnila,“ odkašlala si státní zástupkyně Králová k dotazu soudkyně, jestli bude podávat proti rozsudku odvolání. „A práva podat odvolání se vzdávám. Nemělo by to smysl a s panem Kmentou se ještě někdy potkáme. O tom nepochybuju.“

„A co vy? Taky se vzdáte, ať to máme dneska pravomocný?“ obrátila se soudkyně na Viktora, který se vydal rychlým krokem za Kmentou a zapadl na lavici vedle něj. Udržoval si od něj dostatečný odstup, ale ne takový, aby si myslel, že se ho štítí.

„Děkuju, pane advokát. Jste dobrej.“

„Jojo. Odvolávat se asi nebudeme, co?“

„To ne, takhle dobrý.“

„Tak jo, takhle to bude teda vyřízený. Dokud vám neuplyne podmínka, tak žádnou neplechu, nebo půjdete sedět, jo?“

„Jasně,“ odpověděl Kmenta a v očích mu blýskalo. „Vždyť mě znáte, že se do toho vždycky jenom nějak přimotám a že nejsem žádnej sígr.“

Je to rošťák, pomyslel si Viktor a nemohl si pomoct, ale v tomhle jeho ztraceném boji s větrnými mlýny justice mu fandil.

„Tak hodně štěstí v životě.“

„Vám taky, pane advokát. Nashle.“

Drž se chlape, přál mu Viktor v hlavě, ale bylo mu jasné, že čtyřiceti osmi měsíční podmínka byla zatraceně dlouhá doba. Nevsadil by na něj ani korunu.

„Kdepak, paní předsedkyně, taky se nebudeme odvolávat,“ mávl Viktor rukou.

„Já jsem si to myslela,“ soudkyně si sundala brýle a unaveně klesla do židle. „Skvělý, tak to je vše, můžete jít. A vy, pane Kmento, sekejte latinu, jinak bude průšvih. Slyšel jste, jak si na vás tady paní státní zástupkyně brousí zuby.“

„Jasně, paní soudkyně, budu jako beránek,“ holedbal se Kmenta a státní zástupkyně Králová udělala na Viktora obličej, jako že zvrací. Ale samozřejmě nenápadně, aby to soudkyně neviděla.

I když ho to pobavilo, na státní zástupkyni se Viktor na oko zamračil jak na nezbednou školačku. To už měl ale v ruce brašnu, rozloučil se se soudkyní a zastavil se až na chodbě. Tam si ze sebe sundal zmačkaný talár a ledabyle si ho poskládal do pouzdra. Bylo mu o něco lépe, dnes už ho žádný soud nebo jiná nepříjemnost nečekala.

„Na státním hledáme nový státní zástupce, kdybyste chtěl,“ spustila na něj na chodbě státní zástupkyně Králová. „Máme podstav a práce až nad hlavu. Občas mám chuť se na to vykašlat. Těchhle Kmentů a podobnejch vejlupků už mám po krk.“

„Díky za nabídku, ale já bych na to neměl žaludek, posílat tyhle chudáky do vězení,“ Viktor se tvářil jako ten největší svatoušek.

„A obhajovat, to jo?“

„Ale jo, to jo,“ usmál se. „Někdo jim musí dát šanci, když vy se k nim chováte jak ke psům.“

„Vy jste ale vtipálek, fakt hotovej Srstka. Tak zas někdy,“ kroutila státní zástupkyně Králová pobaveně hlavou a pomalu si to šinula na konec chodby na další hlavní líčení.

Viktor se vydal z budovy soudu ven. U dveří pozdravil ještě justiční stráž a v hlavě si počítal, kolik mu dnešní ex offo vydělalo. Bohužel to nebude žádná sláva a není divu. Odměnu si vypočítá ze sazebníku advokátních odměn, které se naposledy zvyšovaly v době, kdy pivo v hospodě stálo dvacet korun.

Proč teda sakra tyhle ex offo případy pořád bral? Tyhle syrové a pestré příběhy z ulice ho svým způsobem přitahovaly a bavil ho kontrast mezi jeho klienty.

Ráno třeba obhajuje někoho, komu hrozí tři roky za opakovanou krádež tenisek, a odpoledne za ním přijde klient z úplně jiného světa, který se hroutí, protože mu pronajímatel nezaslal včas vyúčtování služeb.

Viktor zkrátka chtěl být součástí toho všeho kolem a byl rád, že díky své práci nežije v uzavřené bublině. Jeho klientem mohl být prakticky každý. Zastupoval architekty, dělníky, autobusáky, doktory nebo bezdomovce a každý měl svůj jedinečný příběh, se kterým za ním chodil pro pomoc.

Vedro nevedro, za odměnu si dá řízek s bramborovým salátem a k tomu vychlazenou plzínku, i když si to později v kanceláři bude nejspíš vyčítat.

Odpoledne v maličké kanceláři v centru Prahy se vleklo. Okna směřovala na jih a neměla žádné žaluzie ani závěsy. Dusno bylo k nesnesení a Viktor se v košili šíleně potil. Moc nepomáhal ani malý větrák, který jel v rohu místnosti naplno.

Viktor si sedl k pracovnímu notebooku a hned se pustil do vyúčtování ex offo odměny za obhajobu pana Kmenty. Když viděl výsledek, raději to zkontroloval ještě jednou, ale byla to pořád stejná bída.

Vyúčtování odeslal datovkou soudu a teď bude pár měsíců čekat, než mu soud přizná a vyplatí odměnu.

V horším případě mu ji ještě o něco zkrouhne, protože neuzná jako úkon třeba poradu s klientem trvající padesát osm minut, a to jenom proto, že to nebyla celá hodina.

Naštěstí ex offo případy tvořily menší část Viktorovy advokátní praxe. S ostatními klienty si sjednával slušnou hodinovou sazbu a nemohl si stěžovat, že by si žil špatně. Navíc byl pánem svého času a toho si cenil ze všeho nejvíc.

Po odeslání vyúčtování se konečně mohl pustit do svých soukromých případů. Jedné z klientek dnes slíbil připravit kupní smlouvu na nemovitost a návrh na vklad do katastru nemovitostí. Té stejné klientce pomáhal s kupní smlouvou už před pěti lety, když tenkrát

byt kupovala. Koupě jí nevyšla vůbec zle. Teď prodává skoro za dvojnásobek.

Zato Viktor bydlel ještě v nájmu a teprve letos měl v plánu konečně řešit hypotéku. Když ale viděl, o kolik byty za posledních pár let v Praze podražily, představa vyřizování hypotéky ho znechucovala. Pravou chvíli ke koupi bytu netrefil a podvědomě byl smířený s tím, že jakmile si byt sám pořídí, jako naschvál ceny okamžitě spadnou o třetinu.

Dál kromě pár telefonátů neměl moc práce a pomalu se chystal domů. Podíval se, v kolik mu pojede tramvaj. Za deset minut z Národní třídy. To by měl stihnout. Rychle zaklapl notebook a zvedl se k odchodu. Nejdřív ale vypnul větrák.

Vtom zazvonil zvonek. Viktor se lekl a upřel pohled ke dveřím. A znovu. Opravdu někdo zvonil.

Kdo to mohl být? Na pošťáka bylo pozdě, ten chodí vždycky dopoledne, a klienta žádného domluveného neměl. Doufal, že to rychle odbude, aby stihl tramvaj. Jinak bude muset čekat patnáct minut na další.

„Viktor Kafka, dobrý den,“ představil se příjemným tónem, jak měl ve zvyku.

„Marie Mrázková, pustil byste mě prosím nahoru?“ ozval se zoufalý hlas starší ženy. „Vím, že už je dost hodin, ale musíte mi pomoct.“

Viktor se podíval na hodinky. Bylo šest hodin pryč a dneska slíbil přijít domů brzo. To bude mít Klára zase řečí.

„Jasně,“ zmáčkl bzučák a během minuty uvítal ve dveřích slušně oblečenou starší paní. Viktor ji odhadoval tak na pětašedesát.

Většinou by takového klienta po zaplacení zálohy vzal, navíc v poslední době neměl tolik práce. U téhle paní mu ale blikaly varovné signály. Běžně si klient předem domluví schůzku a nepřiřítí se z ulice. Navíc takhle pozdě.

Radši si od toho nebude nic slibovat. Vyslechne ji, a když to bude vyložená blbost, utne to a na něco se vymluví.

„Pojďte, posaďte se,“ vedl ji do rohu místnosti ke konferenčnímu stolku. „Vodu, kafe? Nebo čaj?“

Mrázková se křečovitě pokusila o úsměv a kroutila hlavou na znamení, že si nic nedá: „Jde o moji dceru Anežku.“

„Povídejte,“ Viktor se posadil naproti s propiskou a poznámkovým blokem s logem své advokátní kanceláře. Přitom si uvědomil, že byl nejvyšší čas staré logo změnit, aby nevypadal jako devadesátkový podnikatel.

„Před rokem spadla na horách. Ve Švýcarsku. Na Matterhornu. Asi jste o tom slyšel? Tenkrát to bylo ve všech televizních zprávách.“

Něco mu to říkalo. Snad podobný titulek někde i četl. Zřejmě ale zapadl mezi přece jenom častější internetové články o úmrtích a úrazech Čechů v Tatrách. Občas se mu zdálo, že to byl český národní sport si nadělat u sousedů pořádnou ostudu.

„Asi jo, ale podrobnosti si bohužel vůbec nevybavuju.“

„Policie to odložila jako nehodu,“ nechápavě pokračovala Mrázková. „Vůbec se tím nezabývala. Asi by s tím bylo příliš práce. Jinak si to vysvětlit nedokážu.“

Viktor se snažil naslouchat. Ze zkušenosti věděl, že je nejlepší nechat klienty nejdřív pořádně se vymluvit. Jinak můžou mít pocit, že na ně nemá čas nebo že se je snaží odbýt. Většinou ale stejně po pár větách věděl, jestli jim dokáže pomoct, nebo ne. U této paní zatím vůbec netušil, na čem je.

„A přitom…“ Mrázková polkla a zvýšila hlas.

„A přitom to byla vražda!“

„Vražda?“ zpozorněl Viktor a překvapením se zavrtěl ve křesle. „Kdo ji měl proboha zavraždit?“

„No ten horský vůdce!“ odpověděla Mrázková, jako by to Viktorovi mělo být dávno jasné. „Musel to být on. Vím to! Jsem si tím naprosto jistá.“

„A…“ Viktor zvážněl a snažil se tvářit zúčastněně:

„Proč si to vůbec myslíte? Máte nějaký důkazy, nebo jak jste na to přišla?“

„Anežka by nikdy nespadla,“ Mrázková kroutila rozhodně hlavou. „Naše Anežka, ta se něco nachodila po horách. Chodila po nich už od mala, víte? S manželem jsme po revoluci každý rok vyjížděli do Dolomit nebo do rakouských Alp a Anežka hory milovala.“

Tak z toho nejspíš nic nebude, pomyslel si Viktor.

Zažil spoustu klientů, kteří nedokázali akceptovat výsledek policejního prověřování, a to jenom proto, že nebyl podle jejich představ. Navíc jestli v případě úmrtí v horách policie nic nezjistila, pochyboval, že by po takové době mohl sám něco objasnit.

„Paní Mrázková…“

„Počkejte! Já vím, co mi řeknete…“

„Ale…“

„Nejste první advokát, u kterého jsem…“

Mrázková mluvila klidně. Aspoň, že se nejedná o vyšinutého klienta.

„A vím, že šance objasnit to s takovým velkým časovým odstupem jsou skoro nulový, ale já musím vědět, co se jí stalo. Musím se o to aspoň pokusit. Bylo to naše jediný dítě a bez ní jsme zůstali s manželem na všechno sami.“

„Poslyšte…“ Viktor jí nechtěl dávat plané naděje, ale taky se jí chtěl pokusit pomoci. Působila sympaticky a vzbuzovala důvěru. „Můžu zajít nahlídnout do trestního spisu a podívat se na to, ale nic neslibuju.“

„Děkuju, děkuju!“ Mrázková vděčně chytla Viktora za ruce, a i když podobné osobní projevy náklonosti od cizích lidí neměl rád, v této situaci se to vlastně docela hodilo.

„Co ode mě budete potřebovat?“

Přece jenom jí nalil sklenici vody. Než ji vypila, připravil plnou moc, bez které by ho do trestního spisu policie nepustila. Tiskárna zlobila, ale nakonec dokument k Viktorově úlevě vytiskla.

„Tady to podepište, prosím.“

„Manžel se smířil s tím, že to byla obyčejná nehoda,“ prohodila při podpisu. „Myslí si, že spadla sama. Často se kvůli tomu hádáme.“

Najednou Mrázková hrozně zestárla a rozbrečela se. Bylo mu jí líto.

„Proč si to myslí?“ podal jí papírový kapesník.

„Víte…“ hlasitě zasmrkala: „Anežka se občas bavila. Možná až moc a manželovi se to nelíbilo. Nechápal,

že mohla před výstupy popíjet třeba pivo, a podle něho spadla určitě kvůli tomu. To víte, manžel učil matematiku na vysoký škole a byl na ni vždycky až moc přísnej.“

„Co tím myslíte, že se občas bavila?“

„Co já vím, jak se dneska mladí lidi baví. Bydlela u nás poslední rok a občas se vracela nad ránem nebo radši u někoho třeba po akci přespala, aby neměl manžel řeči.“

„Chápu. Matterhorn je ale dost těžká hora, i když si předtím pivo nedáte. Nehody se tam stávají často i tak. Vy jste ale přesvědčená, že šlo o vraždu.“

„Jde o toho horskýho vůdce. Je to její bývalej. Já ho viděla v životě jenom dvakrát, ale neudělal na mě dobrej dojem. Byl takovej surovej, nespolečenskej a neskončili spolu vůbec v dobrým.“

Viktora zmínka o bývalém příteli zaujala. Z advokátní praxe věděl, že prvním podezřelým při násilné smrti je vždycky přítel nebo manžel.

„Co se stalo?“

„Podnikali spolu ve Švýcarsku a nějak jim to nevyšlo. Myslím, že chtěli vyrábět sportovní ponožky. Nebo tak něco. Byl to Anežčin nápad. Víte, když se rozešli, tak se k nám zase nastěhovala, a po nějakým čase nám od něj přišla domů dokonce předžalobní upomínka. Snad si myslel, že mu dcera něco dlužila.“

„A dlužila?“

„Nevím. To opravdu nevím. Pár dnů po doručení dopisu nás sice žádala o peníze, ale my jsme rozhodně nic nezaplatili a dcera šedesát tisíc franků určitě neměla. Kde by je proboha vzala? Spíš ještě brigádničila, vždyť byla pořád ještě tak mladá.“

Viktor se zamračil. Pokud dcera chtěla, aby za ní rodiče zaplatili dluh, zřejmě k tomu musela mít dobrý důvod. Nejspíš ho uznávala, jinak by za nimi přece vůbec nechodila. Ale že by ji kvůli tomu bývalý přítel zavraždil? Co by z toho měl?

„Kdy se rozešli a jak dlouho spolu vůbec byli?“

„Bydlela u něj ve Švýcarsku tak dva roky a rozešli se zhruba rok před nehodou. Já byla tehdy moc ráda, že se nám vrátila domů.“

„Dobře. Tu předžalobní upomínku mi prosím zašlete na e-mail. Tady máte moji vizitku, najdete na ní i můj e-mail. Já zajdu v týdnu nahlídnout na policii do spisu a ozvu se vám, co jsem zjistil.“

Po jejím odchodu si vyhledal tragickou událost na internetu. Všechny zprávy se shodovaly, že to byla nehoda. Osmadvacetiletá Anežka Mrázková se zřítila ze stěny 17. července 2023 kousek nad chatou Hörnlihütte.

Přivolaní záchranáři jí nedokázali pomoct. Na místě konstatovali, že zemřela okamžitě po nárazu do skály.

Ve Viktorovi rostly pochybnosti, jestli se nechystá chytat stíny. Za roky praxe si zvykl brát klienty a jejich příběhy s rezervou. Jestliže si byli jistí, že jim někdo dluží, že jim někdo něco provedl nebo že jsou jinak v právu, zdaleka ne vždy tomu tak bylo.

Je možné, že se matka jenom nedokáže vyrovnat se smrtí svojí dcery a stále hledá způsob, jak si ji v životě nějakým způsobem udržet. Dokud bude police prověřovat nehodu, dcera pro ni bude stále živým tématem.

Ale taky je dost možné, že si chce vybít zlost za předžalobní upomínku na dceřině bývalém příteli. Co

myslela tím, když ho označila za surového? Byl fyzicky

agresivní, nebo byl jenom neurvalý a moc mlaskal při jídle a hlasitě mlátil příborem?

A vlastně je to všechno nejspíš jedno. Šance zjistit, co se stalo před rokem na švýcarské velehoře, se blížila nule. Zajde nahlédnout do spisu a zjistí, že s případem nedokáže pohnout. Mrázkové nezbude než akceptovat výsledek policejní práce a posunout se v životě dál. Nakonec mu to nedalo a vyhledal si fotky Matterhornu. Osamocený tesák nad Zermattem. Majestátní. Brutální. Odhalená temná žula ostrých skal jenom místy pokrytá ledem budí strach. Na první pohled strmé stěny nenabízí žádnou cestu na vrchol. Sen tisíců a tisíců horolezců po celém světě.

„Vystydla ti večeře,“ vítala Viktora naštvaná Klára. „Kde seš zase tak dlouho?“

„Nemůžu za to, že jsem měl hodně práce.“

Rovnou šel do kuchyně a talíř se studenými těstovinami dal do mikrovlnky. Než je vytáhl, stihl se převléct a odložit talár do skříně. Raději ho odkládal tady než v kanceláři, protože často chodil k soudu přímo z domova.

Na stole ho čekala záplava klubíček. Zvedl nevěřícně oči, i když ho to u Kláry nemohlo překvapovat. Klubíčka nacházel po celém bytě už několik měsíců. Měl pocit, že dneska plete snad každá druhá ženská. Klára by ho teda opravila, že neplete, ale háčkuje! Radši ale neřekl nic a několik klubíček dal stranou, aby si vůbec měl kam dát talíř s večeří.

„Ex offo pana Kmenty?“ zeptala se Klára najednou mile. Trestní případy ji totiž vždycky zajímaly a chtěla znát všechny podrobnosti.

„Jasně, ty si ho pamatuješ?“

„To je ta záležitost s těmi dvěma bezďáky, ne? Jak bych to mohla zapomenout?“

Nepřestávala ho udivovat. I po letech mu pořád naslouchala a pamatovala si, co jí kdy vyprávěl. Kéž by to samé mohl říct i o sobě. Věděl sice, že pracuje jako

personalistka, ale dost dobře si neuměl představit každodenní náplň její práce.

„Jojo, dostal podmínku, ale mám novou klientku,“ Viktor kousl do studeného kusu masa.

Měl nechat mikrovlnku běžet o něco déle, ale teď už se mu nechtělo vstávat od stolu, a navíc by to vypadalo, že si nedokáže ani ohřát jídlo. „Těžko říct, kolik s tím bude práce a jestli to někam vůbec povede.“

Vyprávěl jí o průběhu hlavního líčení a oba se škodolibě zasmáli nad výbuchem poškozené Peterkové. Podobné člověčinky je bavily a Klára měla často pocit, že Viktorova práce je vlastně takový kabaret. To bylo dáno ale hlavně tím, že si Viktor tísnivější případy a vyhrocené situace radši nechával pro sebe, aby se o něj zbytečně nestrachovala.

Nový případ o mrtvé holce v horách ji ale přece jenom zaujal víc než nadávající Peterková. Měl detektivní zápletku a ty měla nejraději.

„Stalo se to na Matterhornu? Jo? To vím. O tom jsem něco četla.“

Viktora nepřekvapilo, že nešťastnou událost zaznamenala. Měla přehled o všech více či méně důležitých událostech ve světě. Zato on většinu odbyl přečtením nadpisu a internetové články dál nerozklikával. K čemu by mu byla informace, že při autonehodě v Portugalsku zahynuli tři cestující nebo že na Filipínách spadlo letadlo?

„Připadá mi přitažený za vlasy, že by ji měl bývalej přítel shodit, ale slíbil jsem klientce se podívat aspoň do spisu. Zjistím, koho všeho policie vyslechla a jestli na něco třeba nezapomněla.“

„To jo, nehod se tam stává určitě až až,“ přitakala

Klára. „Proč ji vlastně měl chtít shodit? Jakej má motiv?“

„Asi nesrovnalosti v penězích.“

„To by končil vraždou každej druhej rozchod,“ uchechtla se Klára, ale hned zvážněla. „Nechtěli jste tam jet náhodou před lety s Míšou?“

S kamarádem Michalem jezdívali do Alp skoro každý rok, ale z Matterhornu měli oba velký respekt. Hora je nesmírně složitá jak po fyzické, tak po technické stránce. Bez dostatečných zkušeností s lezením i ve vyšších stupnicích horolezecké obtížnosti je hazard se o vrchol vůbec pokoušet.

„Jo, ale asi si možná pamatuješ, že jsem si zlomil nohu,“ kysele odpověděl Viktor.

Před třemi roky lezli začátkem sezony z italské strany na Weißkugel. Měla to být zkouška a o měsíc později se měli pokusit vystoupit na Matterhorn. Byl ale teprve začátek června, všude bylo hodně sněhu a Viktorovi při sestupu podjela na skále noha. Nebyl to ani žádný exponovaný úsek, prostě blbá náhoda. Snad nedostatek pozornosti. Vrchol měli za sebou a cestu zpátky není těžké podcenit. S Michalem pak měli hodně starostí, aby sestoupili několik stovek výškových metrů do bezpečí. Od té doby na horách nebyli.

„Na to si vzpomínám moc dobře. Těch pár týdnů, cos měl berle, bylo snad nejhorších, co jsem s tebou zažila.“

„Neblázni,“ Viktor dojedl a umyl po sobě talíř s příborem. „Já si to pamatuju docela jinak. Najednou jsme měli na sebe dost času.“

„Kterej jsi chtěl trávit u piva v hospodě,“ dodala káravě Klára.

Viktor nemohl zapírat, že po večerech rád chodil po staročeských hospodách na dobré jídlo a na pár kousků. Pokud to teda nebylo s kamarády. S těmi to nezůstalo u pár piv, ale stejně se nikdy neopíjel tak, že by druhý den nemohl pracovat hned od rána.

„Ale s tebou. To je snad hezký, ne?“ Viktor našel neprůstřelnou odpověď.

Hned si taky vzpomněl, že se s Klárou seznámili před lety kde jinde než právě v hospodě, a tenkrát jí pivo rozhodně nevadilo. Viktor tehdy dělal ještě advokátního koncipienta a nosil konfekční oblek, ve kterém podle kolegů z kanceláře vypadal jak tučňák. Když pak po jednom soudu zamířil do pajzlu na Národce, Klára si ho spletla s obsluhou a objednala si u něj pivo. Viktor se vykašlal na kamarády, kteří popíjeli na baru, a pivo jí donesl. Do dneška toho většinu času nelitoval.

„Ty musíš mít vždycky pravdu, co?“ Klára vytrhla Viktora ze vzpomínání.

Viktor neodpověděl a jenom pokrčil rameny. Holt si nemohl pomoct, ale občas ho bavilo Kláru provokovat. A vlastně to bylo dost často.

„Tak abys nemusel kvůli klientce až na vrchol Matterhornu,“ škodolibě se usmála a Viktorovi při představě nebezpečného výstupu zatrnulo.

Druhý den si Viktor telefonicky na policii objednal nahlížení do trestního spisu. Hned na odpoledne. Tak moc ho případ zajímal. Měl štěstí, že policejní oddělení, které případ vyšetřovalo, sídlilo na Praze 1 nedaleko jeho advokátní kanceláře. Případ vedl poručík Kaštánek, ale jméno mu nic neříkalo.

„Občanku nebo průkazku advokáta,“ uvítala Viktora paní na recepci, a když jí vysvětlil, za kým jde, dostal návštěvnickou kartičku a posadila ho do vedlejší zatuchlé čekárny.

Usadil se naproti dvojici v důchodovém věku, která si povídala příliš nahlas, takže jim chtě nechtě musel naslouchat.

Paní uvěřila v rychlé zbohatnutí a chtěla investovat do kryptoměn. Neznámému internetovému investorovi poslala několik stovek tisíc a teď chtěla podat trestní oznámení na banku kvůli tomu, že jí v tom nezabránila. Z banky jí tehdy sice opravdu volali, aby si ověřili, jestli platbu myslí vážně, ale i když to několikrát do telefonu potvrdila, paní je stejně přesvědčená, že pochybili oni. Vždyť jí v tom měli nějak zabránit. Jako by byla nesvéprávná.

„Zasranej stát,“ přitakal bábě postarší pán. „Kam se furt cpou ty prachy, když policie je úplně k hovnu a nedokáže nic vyšetřit.“

„To jo, dávno už ho měli chytit, hajzla, a vrátit mi moje peníze.“

„Jo, to by ale museli taky makat, zevláci jedni.“

Doteď se Viktor nedokázal rozhodnout, jestli má podobné lidi vůbec litovat. Měl už dlouho pocit, že se po revoluci někteří lidé hodně rychle naučili vykřikovat svoje práva, ale odpovědnost za svoje chování jim je často cizí. Sebereflexe nula. Takoví hledají chyby všude jinde než u sebe. Za problémy můžou všichni okolo, jen ne oni sami.

„Advokát ve věci slečny Mrázkové?“ po deseti minutách čekání vysvobodil Viktora poručík Kaštánek.

„No moment, my jsme přišli první!“ vyjel na poručíka Kaštánka postarší pán. „Děláte si z nás legraci nebo co?“

„Nezlobte se, ale tady pan advokát je objednanej na třetí hodinu, tak má přednost,“ vysvětlil poručík Kaštánek.

Když odváděl Viktora z čekárny, vyslechl si ještě za sebou, že musí být určitě podplacený bankou, která měla podvést tu nešťastnou paní. Viktora vedl úzkou chodbou plnou tiskáren a židlí až do své kanceláře.

Nebo spíše špeluňky s rozkládací postelí a starým kancelářským nábytkem.

„Plnou moc máte?“

„Jasně, tady,“ Viktor mu předal jednu kopii a pustil se do spisu, který byl nachystaný na stole.

Nebyl příliš objemný, měl zhruba sto padesát stránek a obsahoval hlavně úřední záznamy s výslechy svědků a zprávu z pitevny. Svědci byli vyslechnuti formou

dožádání švýcarskou policií. Během necelé hodiny měl spis nafocený a podrobně si ho pročte až v klidu u sebe v kanceláři.

„Nic nenasvědčuje tomu, že by to nebyla nehoda,“ prohodil poručík Kaštánek, když mu Viktor podepisoval záznam z nahlížení do spisu. „Kopii záznamu budete chtít?“

Viktor přikývl. „Co jsem to proletěl, všichni svědci vypovídali plus mínus stejně, co?“

„Víceméně. Ve skupince lezlo pět lidí. Horský vůdce a čtyři klienti. Tyhle všechny naši švýcarští kolegové k žádosti vyslechli. Teda pochopitelně kromě tý mrtvý. Výpovědi svědků se shodovaly, že slečna Mrázková spadla z okraje skály v momentě, kdy ještě nebyli navázaní na laně.“

„Viděl někdo, co se přesně stalo?“

„Kdepak. Celý se to odehrálo kolem pátý ráno a všude byla ještě tma. Každej měl dost práce s lezením a sám se sebou a pak jenom uslyšeli výkřik a byla pryč. Snad jenom Krammer, to je ten horskej vůdce, ji zahlídl padat. Celou událost mají všichni tak trochu v mlze. To víte, šok.“

„A horskej vůdce byl kde, když se to stalo? Musel být blízko, když ji měl vidět padat.“

„Jestli se dobře pamatuju, tak Krammer lezl kousek nad ní,“ poručík pokrčil rameny. „Tuhle věc jsem dlouho pořádně neviděl. Je dávno odložená, tak bude nejlepší, když se spisem prokoušete sám. Jestli se ale nepletu, tak někde za ní lezl snad ještě jeden Němec, ale i podle něho to musela být nehoda. Snad se špatně zachytila, ztratila rovnováhu a zřítila se.“

„Z jaký výšky vůbec spadla?“

„Zhruba z třech a půl tisíc. Než dopadla, letěla pěknejch pár stovek metrů.“

Viktora napadlo, jestli se Krammer přece jenom i tak nemohl dopustit něčeho alespoň z nedbalosti. Nemohl jako horský vůdce udělat pro bezpečnost svých klientů víc? Nebo dokonce neměl?

„Proč nebyli uvázáni na laně? To je normální chodit po Matterhornu jen tak bez lana?“

„To se samozřejmě taky řešilo, ale tenhle úsek byl ještě bez ledu a běžně se tam leze bez lana. To jsme si ověřovali u jiných horských vůdců.“

„Takže z jeho strany bylo podle vás všechno v pořádku?“

„Naprosto,“ horlivě přikývl poručík Kaštánek. „Všichni lezci měli při výstupu helmy a všechno vybavení, co měli mít. V tomhle opravdu nic nezanedbal.“

„Jít se čtyřmi klienty je taky v pořádku?“ Viktorovi se zdál počet klientů příliš vysoký na to, aby je všechny mohl horský vůdce po celou dobu kontrolovat a jistit.

„To je trošku nestandardní počet, to jo, to máte pravdu. Běžně chodí horští vůdci jenom s jedním klientem, ale není zakázaný chodit i s více, takže ani takhle pan Krammer neporušil žádnou svoji zákonnou povinnost a vlastně se mu ani nedivím. Čím víc klientů měl, tím víc si vydělal.“

Tohle opravdu vypadalo na jasnou nehodu, smiřoval se Viktor, ale napadlo ho zkusit poručíka ještě nalomit.

„Víte, že to byl její bývalej?“

„Jasně, ale nenašli jsme tam žádnej motiv, proč by ji měl chtít shodit. Naopak všechno zjištěný jasně podporovalo vyšetřovací verzi s nehodou. Podle pitvy měla slečna v krvi trochu trávy, a i to mohlo přispět k tomu, že udělala chybu a spadla. K tomu jsme se nakonec přiklonili a Švýcaři to taky dál neřešili.“

„Nemohl mít motiv, když mu měla Anežka dlužit peníze?“ nevzdával se Viktor, ale tušil, že to je marná snaha.

„I o tom nám matka zemřelé opakovaně povídala. Vyzývali jsme ji, aby nám předžalobní upomínku dodala do spisu, ale pak s námi úplně přestala komunikovat s tím, že na to prý kašleme,“ kroutil poručík Kaštánek hlavou. „A aby bylo mezi námi jasno. I kdyby ji dodala, tak by to stejně nic neprokazovalo.“

Žádné další otázky Viktora nenapadaly, a tak mu nezbývalo než se rozloučit. U sebe v kanceláři si spis prostuduje ještě jednou a pořádně. Třeba přece jenom přijde na nějakou nesrovnalost nebo policejní pochybení.

„Snad jediný, co tam úplně nesedělo,“ prohodil poručík, když už se Viktor chystal odejít, „bylo, že večer před výstupem se na horský chatě Mrázková a právě Krammer pohádali, ale nepodařilo se úplně objasnit proč.“

Viktor zbystřil. „Co k tomu řekl Krammer?“

„Nejdříve zapíral a nakonec to bagatelizoval s tím, že vlastně nešlo o nic vážnýho. Prý se pohádali kvůli brzkýmu vstávání. Krammer po ní měl chtít, aby už šla spát, ale ona místo toho dál popíjela. Víc se zjistit nepodařilo a žádnej z lezců dobře neslyšel, kvůli čemu se to vlastně hádali.“

Zajímavý, pomyslil si Viktor. Tak vedle nezaplacené pohledávky mohl mít ještě další motiv. Nebo se snad pohádali právě kvůli Anežčině dluhu? Jak ale Viktor po více než roce zjistí pravý důvod hádky?

„Nechtěli jste ho kvůli tomu nechat ještě znovu vyslechnout? Vždyť ji kvůli tomu mohl druhej den klidně shodit,“ zamračil se Viktor.

„Nebyl důvod ho znovu vyslýchat, vždyť co by řekl novýho?“ rázně odmítl poručík Kaštánek. „Všechno nasvědčovalo nehodě, kterých se tam koneckonců každej rok stane několik. Státní zástupce by mi nedovolil donekonečna protahovat prověřování hledáním imaginárního pachatele. To víte, musím ve lhůtách ukončovat spisy, jinak z toho mám popotahování.“

„Jasně, chápu,“ Viktor zklamaně podal poručíkovi na rozloučenou ruku.

Paní na recepci vrátil návštěvnickou kartičku a poručík Kaštánek si převzal podvedenou paní s kryptoměnami. To mu opravdu nezáviděl.

Vražda na Matterhornu

LUKÁŠ ZÁRYBNICKÝ