Tomáš Klimek
Vyplavená smrt
Odpovědná redaktorka Tereza Halbichová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Tomáš Klimek, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
ISBN 978-80-279-0784-7
Mrtvola chycená ve vrši
Bouře dorazila s nevídanou prudkostí. Vítr lomcoval korunami stromů, prudký déšť bičoval vodní hladinu a nad strmými kopci nad řekou se obloha střídavě rozjasňovala a zase temněla. Prokop si za ohlušujícího burácení hromů vykasal plátěné kalhoty, narazil si čepici pevněji na hlavu a chvatně vstoupil do vodního toku. V místech, kde byla řeka ze dvou třetin šikmo přepažena přehradou z vyskládaných balvanů, se snažil dostat do jejího středu. V mělčinách pod jezem nedaleko brodu sice voda nesahala výš než po kolena, ale chůze byla kvůli kamenitému dnu obtížná. Prokop navíc neměl volné ruce a nemohl se tak snadno opřít o kameny hráze, mírně vyčnívající nad hladinu. Několikrát špatně došlápl, ztratil rovnováhu a jen balancováním odvracel hrozící pád. Nadával si, že nevyrazil včas a musí vše zachraňovat na poslední chvíli.
Nakonec však překonal nástrahy a na místo určení zdárně dopravil své zavazadlo – proutěnou vrš, chytrý vynález známý rybářům od pradávna. Byl to dlou-
hý kuželovitý košík z proutí, do jehož trychtýřového vstupu se ryby chytaly jako do pasti, z níž nedokázaly uniknout. Prokop dospěl k bodu, kde se hráz z kamenů lomila a vytvářela tak z většiny říčního toku jakousi nálevku. Do jejího hrdla vrš potopil a začal nosit kameny k jejímu zatěžkání. Byňovec a Těma již své nástrahy nalíčili, ale Odolenova tu chyběla. „To je ale lenoch! Divím se, že s ním má Kateřina takovou trpělivost,“ mumlal si pro sebe Prokop a kroutil hlavou. Stékaly po ní praménky deště. „Že sem ani Martina nepošle?! Nu co, každému podle jeho snahy…“ Všiml si, jak proud zalomcoval Byňovcovou vrší, a přidal na ni ještě dva kameny. Kromě Odolena byla teď sbírka kompletní, ostatní rybáři v pondělí líčit nemohli – tak zněla všemi respektovaná úmluva. Nemělo by smysl, kdyby se všichni přetlačovali o malý prostor.
Teď už se děj vůle Boží, ale to by v tom byl čert, aby se v takovém nečase do rána vrše nenaplnily rybami až po okraj, pomyslel si ještě Prokop, naposledy se přesvědčil, že líčidla nemají jak odplavat, a rychle se brodil nazpět. Co chvíli ustaraně vzhlédl k obloze, protože se obával, aby jej některý z blesků nakonec nezasáhl. Bouřky jsou čím dál prudší, pomyslel si. Zanedlouho vylezl na břeh a rozběhl se schovat před lijavcem do chalupy. „Prosím, ochraň nás, svatý Jene,“ zadrmolil ještě při svém úprku.
Bezděčně si vzpomněl na vyprávění dědečka, mnohokrát opakované, že kdysi se řeka nebrodila přímo v Mokropsech, ale kus po proudu, jenže prudké lijavce vytvořily na protějším břehu z koryta potoka rokli a cesta se do ní propadla. „Je to už dávno, dneska je
už císař Karel věkem sešlý, ale tehdy ještě zdaleka nevládl ani jeho otec. I za mýho děda se už chodilo do Mokropes,“ vzpomínal kmet. „Ale co jsou bouře z mýho mládí proti těm, co zažíváme dneska! Kam to povede? Něco v povětří je špatně a to není samo sebou, to jednou nedobře skončí, to si pamatujte!“
Prokop rychle proběhl remízkem ořezaných vrb a přeskákal rozbahněné úvozy vedoucí k brodu. V ohradě po pravé straně to zabečelo, a když běžel zadem kolem Byňovcovy chalupy, zaslechl i přes stěnu a prudký déšť nějaký hluk. Nevěnoval tomu pozornost. Pavlena už je taková, nadává Byňovcovi pořád, ať chodí k Převozníkovi, nebo nechodí a ať chytí deset okounů, nebo jenom mřenky, co zas pustí zpátky do vody. Je přesvědčená, že ulovila špatnou partii. Ale překvapivě čím víc svým mužem pohrdá a je na něho zlá, tím beznadějněji ji Byňovec miluje. Aby to unesl, začal pít víc, než je zdrávo, a propracoval se k pověsti místního opilce.
Konečně se Prokop dostal k vlastnímu domu. Hned mu bylo jasné, že tentokrát bude dusno i u nich. Otec přecházel nervózně po zápraží, a když klapla zadní vrátka, sjel ho nevlídným pohledem.
„Dost, že jdeš!“ procedil mezi zuby.
Mařka asi zase nebude doma, napadlo Prokopa, ale raději se neptal a vklouzl rychle do chalupy. V síni pověsil na hřebík čepici, splihlou od vydatného deště, a vešel do jizby.
„Ani si to nesvlíkej!“ zarazila ho na uvítanou matka, míchajíc u pece kaši pro brečícího malého Jiříka, když viděla, že si rozepíná opasek a chystá se stáhnout přes
hlavu promočenou tuniku. „S tátou není k vydržení, Mařka zase někde běhá. Já se tady z toho už snad zblázním. Běž se podívat do krčmy, jestli tam zase s někým nevysedává!“
Prokop se už už chystal projevit svůj názor na zadaný úkol, ale odporovat matce si netroufl. Vrhl významný pohled k lavici, z níž se na něj pobaveně šklebila jeho malá sestra Keruše, a vyběhl znovu do deště.
U Převozníka bylo jako obvykle hlučno a plno. Prokop zahlédl v družném rozhovoru statkáře Ondřeje s Těmou, na druhé straně seděli obecní kovář Ondřej z Lehova, Václav Váňa a Pala, jako obvykle zabraní do hry v kostky. U dvou stolů viděl dva cizí chlapy, z nichž jeden zrovna něco bujaře vykládal o slávě, s jakou v Praze před třemi lety uvítali Karla po dobytí nenáviděných Branibor, a vzadu v tmavém koutě matně se rýsující siluetu osamělého pijáka, klopícího do sebe pivo z korbele. Mařena nikde.
„Uhni mi!“ osopila se na něho krčmářka Běta a Prokop taktak stačil uskočit před korbely nesenými k statkáři Ondřejovi s Těmou. „Co tady chceš?“ zeptala se ho při zpáteční cestě, když ho viděla postávat na stejném místě. „Pivo ti nenaleju, nechci mít zas problémy s tvým otcem!“ prohlásila rezolutně.
„Nechci pivo, hledám Mařenu,“ opáčil Prokop a zatvářil se dotčeně.
„Jo, Mařenu?“ ušklíbla se Běta, „tak ta dneska obchází jiná místa.“
„Jak to myslíš?“ zamračil se Prokop.
„Zeptej se Kačky od Vaculy,“ poradila mu Běta.
U dvou stolů obsazených místními, kteří na půl oka
a ucha sledovali jejich rozhovor, to vyvolalo bouřlivé veselí.
„Jó, to něco uslyšíš!“ přisadil si Václav Váňa. „Zvyjebenci!“ procedil Prokop téměř neslyšitelně
skrz zuby a vyrazil znovu do deště. Kde má teď Mařenu hledat? To jí má snad namísto otce domlouvat? Na to se může tak akorát vykašlat. S trudnou náladou se vrátil přes náves domů.
Za úsvitu byla již obloha bez mráčku, příroda jako by se chystala na včerejší řádění živlů nadobro zapomenout, slunce začalo vykukovat zpoza kopců nad řekou, ptáci zpívali a vše se probouzelo do nového parného letního dne. Jen rozbahněná náves plná kaluží a větve popadané z jabloní, slív a hrušní do dvorků a zahrad připomínaly včerejší běsnění. Do potemnělé chalupy se skrze malá okna příliš slunečních paprsků neprodralo, ale přesto se tamní obyvatelé začali tak jako s každým východem slunce probouzet k životu. Prokop se na slamníku rozespale obrátil na bok a jeho zrak padl na otce, který již nervózně přecházel po jizbě a připravoval se k odchodu.
Ta je vážně bezhlavá, pomyslel si, když pohlédl na opuštěný slamník vedle sebe a bylo mu jasné, že Mařena se v noci domů nevrátila. Raději rychle vyskočil na nohy, a obávaje se, aby otcův hněv nezasáhl jeho, zavolal do jizby: „Dobré ráno, otče! Půjdu se podívat, co nám v noci do vrše připlavalo.“ Nečekal na odpověď a s úlevou vypadl z chalupy do vlahého jitra.
Za pár minut již vkročil do vody, udělal pár kroků do středu řeky a vtom ji uviděl. Voda po bouřlivé
noci získala hnědou barvu, ale ani ta nedokázala zakrýt hrůzostrašný výjev. Zpod hladiny se na Prokopa dívala tvář jeho sestry. Její výraz byl mrtvolně strnulý. Nohy měla Mařena zaklesnuté do větví navršených před kamennou hrází, které do vody spadly během bouře. Silný proud hnal tělo k hladině a řeka se s ním vířila v posmrtném tanci. Prokop zařval hrůzou a dral se zpátky ke břehu. Dvakrát spadl do řeky, až voda mocně vystříkla, ale hned se zase rukama odrazil ode dna a zvedl se. Nedbal na oděrky ani na nebezpečí, že by ho proud mohl strhnout, a jakmile vylezl z řeky, utíkal domů, co mu síly stačily.
„Mařena, Mařena,“ vypravil ze sebe sípavým hlasem a nemohl popadnout dech.
Otci, jak ho viděl, udýchaného, na kost promočeného, z odřené ruky kapala krev, bylo hned jasné, že je zle. „Kde je?!“ sevřel ho za obě paže a zacloumal s ním.
„Mluv!“
„Pojď,“ vyzval ho namísto odpovědi Prokop a společně se rozběhli k řece.
„Zabiju ho!“ zařval nešťastný Kubela, když ve vodě spatřil svou dceru. „Zabiju toho, kdo jí to udělal!“
„Ty myslíš, že tam nespadla sama?!“ obrátil se na něho s hrůzou v očích Prokop.
„Nevidíš, co má na krku?!“ Otec popadl horní část Mařenina těla a vyzdvihl jej k hladině. A opravdu, i skrz vodu se Mařeně na krku rýsovaly tmavé skvrny!
Kubela se nohama pevně zapřel o dno a silou vyrval Mařenino tělo z vodní pasti. Prokop přispěchal, aby sestře zvedl nohy, zamotané do suknice nasáklé vodou. Společnými silami vynesli její tělo na břeh a tam jej
opatrně položili na záda. Mařeniny ztuhlé končetiny a strnulý pohled nenechávaly nikoho na pochybách, že je již nějakou dobu mrtvá. Otec jí s výrazem plným žalu zatlačil oči a Prokopův zrak padl na roztrženou halenu na jejím levém boku. Zlehka ji odhrnul a naskytl se mu pohled na mohutný škrábanec. Mohla jej způsobit špičatá větev nebo nějaký nástroj s hrotem, určitě však nebyl od nože, usoudil Prokop, když si zranění prohlížel. Obrátil se s tázavým výrazem na otce, ale ten klečel na zemi s hlavou skloněnou a rukama sepjatýma, pohroužen v modlitbu za Mařeninu duši. Okolní svět pro něho v tuto chvíli neexistoval. Prokop na okamžik zaváhal, ale pak opatrně začal prohlížet tělo pod halenou. Nejprve ji vyhrnul od pasu k prsům, pak zlehka odtáhl výstřih a nahlížel jím dolů. Pravé rameno bylo poškrábané, na levé paži se vybarvila velká modřina. Prokop opatrně halenu vrátil do původního stavu. Až nyní si všiml, že Mařena má plná modřin i obě předloktí, a když se jí podíval pozorněji do tváře, zjistil, že levé oko je mírně napuchlé. Nebylo pochyb – na jejím těle se nacházely stopy po fyzickém útoku.
Otce i syna vyrušil z myšlenek dětský výkřik. Na vyvýšenině nad řekou stála malá dívka a vytřeštěně se dívala na scénu na břehu. Klečící Kubela se ohlédl a dítě se s jekotem rozeběhlo do vesnice. Netrvalo dlouho a na prostranství nad břehem se začali shromažďovat lidé ze vsi. Stáli tam jako přimražení, dál se nikdo neodvážil. To už ale dorazil i rychtář Vítek, kolem ramen svůj fialový pláštík, na hlavě koženou čapku s perem. Hned dal pokyn jednomu z výrostků, aby doběhl na náves k hospodě pro žebřík. Během
chvíle byl žádaný nástroj po ruce. Po krátkém zaváhání sešel rychtář dolů ke Kubelovi. Položil mu ruku na rameno.
„Pojď, vezmeme ji nahoru do vsi,“ pronesl s účastí v hlase. Kubela nereagoval, Vítek se tedy obrátil k ostatním a lehkým pohybem hlavy naznačil nejblíž stojící dvojici, aby sešla za ním. Ta pak bez dalších okolků naložila Mařenino tělo na žebřík a pevným krokem vykročila od vody do vesnice, s Vítkem v těsném závěsu. Zástup nad břehem se uctivě rozestoupil, a jakmile trojice s tělem prošla, vydali se všichni za nimi. Kubela s Prokopem šli jako ve snách také. Podivný průvod, kolem nějž pobíhaly děti a houfy štěkajících psů, dorazil na náves a tam nosiči na Vítkův pokyn tělo opatrně složili na udusanou hlínu.
Lidé ze vsi se postupně shlukli kolem mrtvé, tísnili se kolem ní v několika řadách a ti, co přišli později, nakukovali přes ramena lidem stojícím před nimi nebo se snažili protlačit před ně. Nikdo si nechtěl neobvyklé divadlo nechat uniknout.
„Počkejte, uhněte, rozestupte se trochu!“ začal vše organizovat rychtář Vítek. Chytil za tuniku jedno z malých dětí, které se o překot draly vpřed, neodbytné jako dotěrný hmyz. Zvedl ho levačkou do vzduchu, volnou rukou mu vrazil pořádný záhlavec a zařval:
„Ženský, pro Krista, hlídejte si ty děti! Nemusí všechno vidět!“
Dvě tři z nich poslechly a snažily se za ruku nebo za vlasy chytnout některé z rozdivočelých dětí. Ta, které se to povedlo, vždy vzápětí drobečkovi nemilosrdně
uštědřila pořádný pohlavek, ať už patřil k ní, nebo ne.
Drzý Valentin dostal od sousedovic Doroty takovou ránu, až spadnul na zem. Ostatní matky se ale nijak nenechaly vyrušovat od pozorování neobvyklého představení, které se jim tak nenadále naskytlo. Rychtář Vítek začal mrtvolu ohledávat podobně, jako to již na břehu udělal Prokop, jen si nebral takové servítky a mokrou halenu, zakrývající Mařenino tělo, jednoduše roztrhl. V zástupu to zašumělo údivem. Shromážděným se naskytl pohled na nahé tělo kyprých, ale pevných tvarů, jehož kůže ale již byla dlouhým pobytem ve vodě scvrklá a nepřirozeně bledá. A přitom tyhle křivky s dmoucími se oválnými prsy ještě včera lákaly snad každého muže, kterého Prokopova sestra během svého krátkého života potkala. Ano, Mařena byla opravdu krásná, uvědomil si Prokop. Totéž se nejspíš honilo hlavou i většině přítomných žen, jen Mařenině přitažlivosti přikládaly jiný význam. Mokropeští venkované nebyli jedinými přihlížejícími výjevu. Trochu stranou od shluku místních stáli čtyři snědí kupci, cizinci, kteří přenocovali v krčmě. Již v brzkou ranní hodinu byli vystrojení v cestovním oděvu – krátkých kalhotách, košilích, barevných pláštících přehozených přes ramena a zapnutých na jeden knoflík pod krkem, s nezbytnou čapkou s ptačím pérem na hlavě a krátkým mečem za pasem. Zvědavě pokukovali od kraje návsi a většina si od shluku držela odstup, ale jeden výrostek z jejich družiny, obzvláště tmavé pleti a s rozčepýřenými hnědými vlasy, kluk, jehož si Prokop všiml včera u ohrady, se rozhodně neostýchal, vmísil se mezi místní a nahé mrtvé tělo si prohlížel pěkně
zblízka. Spokojeně se šklebil, jako by to byla nějaká
atrakce, a Prokop dostal chuť vrazit mu jednu pěstí. Potom ale na výrostka jeden z kupců něco zavolal řečí, kterou Prokop matně odhadoval na italštinu, kluk cosi zamumlal a neochotně se stáhl zpátky.
„Někdo ji uškrtil,“ poznamenal rychtář, skloněný nad mrtvou, obraceje se k mužům kolem sebe.
„Dost možná jí držel hlavu pod vodou a pak ji nechal jen tak v řece…“ přidal se mlynář Mach, který se rovněž sehnul k mrtvé.
„Proč myslíš, že ji držel pod vodou?“ zajímal se kovář Ondřej z Lehova, zvyklý rychle a jednoduše vyhodnocovat situaci.
„Podívej se pořádně na ty skvrny,“ ukazoval od přírody rozvážnější Mach na Mařenin krk. „Podle toho, jak jdou ze šikma, pod bradou vejš než v zátylku, bych řek, že ji někdo svíral zezadu a ona nestála, ale byla v předklonu pod ním, kdyby to bylo někde v mělký vodě, tak…“
„Jo, ale to ji taky moh natlačit třeba na lavici,“ skočil mu do řeči kovář Ondřej.
„Nechte toho, chlapi!“ zasáhl rázně rychtář Vítek.
„Sežeňte mi radši mladýho Holbu!“
Holba od statkáře Ondřeje, nazrzlý pihovatý kluk, byl osvědčenou rychtářovou spojkou. Netrvalo dlouho, řady přihlížejících se rozestoupily a kluk se objevil před rychtářem. Vítek mu udělil několik pokynů a Holba se vzdálil, aby osedlal svého Juráška, olysalého koně, kterého na statku využívali pro práce všeho druhu. Zajede s ním do kláštera sv. Jiří na Pražský hrad. Tamní jeptišky byly pro mokropeské vrchností a rychtář je o takové události, jakou byla vražda, musel neprodleně zpravit.
Pražský hrad je z Mokropes kus cesty, ale když si Holba pospíší, měl by tam na koni za hodinu dorazit.
Co teď? Rychtář Vítek se poněkud bezradně rozhlížel kolem. Jeho pohled padl na hlouček snědých cizinců.
„Někdo by měl zařídit, aby nevzali roha,“ zamumal si pro sebe. Pátravým zrakem přehlížel shluklé sousedy, až našel obtloustlého statkáře Ondřeje, jehož syna Holbu právě vyslal na Hrad. Vykročil k němu, chvíli spolu polohlasem mluvili a následně bylo Ondřeje vidět, jak spolu s Těmou a Václavem Váňou odchází směrem ke skupince Italů a vrhají na ně podezíravé pohledy. Gesty a několika německými slovy je vyzvali, aby se připojili k ostatním lidem ze vsi. Italové chvilku váhali, ale nakonec poslechli.
Vtom se k návsi ze směru od řeky přiblížila mohutná postava. Nemohlo se jednat o nikoho jiného než o Klicha z Horních Mokropes, neboť jeho energický a rozhodný způsob chůze byl nezaměnitelný. „Pozdrav Pánbůh, sousedé!“ zahalasil a vkročil do jejich shluku. Jeho strojeně bodrý projev a určitá přezíravost ve výrazu tváře budily pozornost a jistý respekt všude, kam přišel.
Co ten tady zase dělá? pomyslel si Prokop. Klicha, pravou ruku mokropeského faráře, znal hlavně z kostela. Nemohl mu upřít nebývalou přirozenou autoritu, ale stejně jako další vesničané ho rád neměl. Uměl si představit, že když na to přijde, odkopne Klich kohokoliv jako prašivého psa, který se mu připletl do cesty.
„Ukažte mi ji!“ pronesl Klich tónem, který nestrpěl odporu. Lidé se opravdu rozestoupili a uvolnili mu cestu k mrtvé Mařeně.
Jak může tak brzy vědět, co se tady stalo? honilo se Prokopovi hlavou, ale to už Klich zaburácel: „Svolejte všechny chlapy! Všichni chlapi z vesnice sem!“ A přítomní poslouchali, jako by jim rozkazoval samotný císař. Přinejmenším svou případnou neochotu nebo odpor nedávali najevo. Dokonce ani rychtář Vítek se nezmohl na jediné slovo. Chlapi se rozhlíželi po ostatních a přemýšleli, kdo z nich schází. Mrtvola na návsi zapůsobila jako neodolatelný magnet. Byl tu Těma a oba Ondřejové, rychtář Vítek a mlynář Mach, Beneš, Pala, Václav i Vacula, přišla celá strana od řeky, Jakub, Adam, Zvěst i Havel, Jiří i Beneš Kopecký, se všemi ženami, které se marně snažily odhánět menší děti. Byli tu i oba staroši – starý Václav od Adama a starý Beneš od Havla. Prokop se je bezděky snažil spočítat.
„Odolen chybí!“ zvolal najednou Adam a všichni se po něm začali ohlížet. V zástupu nastal neklid, který postupně přecházel v halasnou vřavu, shromáždění lidé živě gestikulovali a přecházeli z místa na místo.
„Klid! Stůjte!“ zavelel Klich. „Pošlete nějakého kluka, ať se po něm poohlédne a vy, chlapi, se zatím seřaďte do řady za sebe. Všichni!“ Rychtář Vítek přikázal dalšímu z výrostků, aby zaběhl k Odolenovi. Jeho Kateřina tu také nikde nebyla a ani Martina nebylo vidět. Prokop sledoval otce, jak se poslušně zařadil do zástupu a zůstal tam stát se svěšenou hlavou jako ovce jdoucí na porážku.
Klich řadu sešikoval tak, aby první z mužů stál čelem k mrtvému tělu zhruba dva kroky od něho, a ostatním rozkázal, aby se trochu posunuli a udělali tak větší místo. Cizí kupci vytvořili malý hlouček kou-
sek stranou. Mezitím přiběhl zpět uřícený kluk vyslaný
k Odolenovi, aby chvatně vyhrkl, co bylo již při pouhém pohledu na něho každému zřejmé: „Odolen doma není, ale Kateřina s Martinem za chvíli přijdou!“
Kam mohl tak brzy jít? přemítal Prokop. Jak to, že ho takový rozruch nepřilákal na náves? V zástupu to zašumělo, ale Klich nemínil nikomu předávat otěže.
„Ticho, to vyřídíme potom!“ rozkázal velitelským tónem. „Teď pojďte vy, co jste tady. První z řady přistoupí k mrtvole. Jen jeden povídám!“ Prokop bedlivě pozoroval tváře mužů okolo. Většina z nich nasadila nezúčastněný pohled, jen statkář Ondřej s Těmou si ještě šeptem něco živě vykládali. V čele stál Václav
Váňa, méně výrazný kumpán kováře Ondřeje a Paly. Poněkud pobledl a váhavým krokem se vydal vpřed.
„Přilož prsty na krk mrtvé,“ rozkázal Klich, když Váňa došel k ležícímu tělu. Ten zvedl pravou ruku se zdviženým ukazováčkem a prostředníčkem, aby to všichni zúčastnění viděli, poklekl k mrtvé a oběma prsty se na okamžik dotkl jejího krku. Aniž hnul brvou, zvedl se a odešel stranou. Nic se nestalo. Následoval Pala, vysoký plešatec s křivým výrazem, který měl ve vsi největší stádo ovcí, ale ani nyní se nedělo nic neobvyklého. Stejně jako jeho druh se dotkl prsty Mařenina krku a postavil se stranou. Potom byl na řadě vysoký Vacula. Když mu Klich pokynul, aby vyrazil, Vacula se rozklepal, ale ovládl se a úkon zvládl bez dalších obtíží. Zástup lačně sledoval krk nešťastné Mařeny. Černé skvrny velikost nezměnily, krev se neobjevila, žádná změna, ukazující Božím řízením na viníka, nenastala. Vacula se tvářil neutrálně.
Prokop si vybavil včerejší řeči v hospodě. „Zeptej se Kačky od Vaculy!“ zněl mu v hlavě výrok krčmářky Běty a paměť mu předestřela i škodolibé výrazy chlapů – kováře Ondřeje, Václava Váni a Paly.
Nebo to snad u Paly nebyla škodolibost? napadlo ho teď, když o tom uvažoval. Když si zpětně vybavil jeho tvář, jako by v jejím výrazu zachytil ještě i odstín něčeho jiného.
A co Vacula a Mařena? Opravdu spolu něco měli? Báby je několikrát zahlédly, jak krátce po sobě odcházejí stejným směrem ze vsi do míst, kde ani jeden neměl žádnou práci. Prokop sám nejednou zachytil sestřiny významné pohledy, když se s Vaculou míjeli na návsi nebo při cestě z polí. A pak, je to asi rok, tu byla ta příhoda, kdy Kačka udělala výstup při praní prádla. Prokop tu historku znal jen z vyprávění. Kačka se s Mařenou potkala u řeky, něco jí řekla, Mařena prý jen něco odsekla a Kačka jí bez varování dala ránu pěstí. Pak si vjely do vlasů. Čtyři ženské měly tehdy co dělat, aby je od sebe odtrhly. Mařena přišla domů s fialovým monoklem.
„To ti za tvou hloupost patří, měla jsi dostat víc,“ reagovala tehdy nesoucitně matka. Mařena se zavřela v komoře a zbytek večera probrečela. Ale to už je rok… Vesnice měla od té doby o Vaculovi a Mařeně jasno, ovšem Prokop sestře, která se po čase otci dušovala, že od té doby s Vaculou nikdy nebyla o samotě, věřil.
Jenomže co když se dávná touha ozvala znovu?
Mezitím k mrtvé důstojným krokem došel obtloustlý statkář Ondřej. Dotkl se jí, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a rozvážně odkráčel stranou,
dostatečně daleko od hloučku „prověřených“. Ani další z chlapů neměli s aktem větší obtíže, byť se netvářili tak povýšeně jako statkář Ondřej. Ten měl proč si vyskakovat, byl z těch tří zdaleka nejbohatší, čert ví, kde ke všemu tomu majetku přišel.
Mohl by vůbec být Vacula vrahem? pokračoval ve svých neveselých úvahách Prokop. Při jeho veselé, dobrosrdečné povaze? A co ta jeho rázná, udělaná zrzka? Ano, jistě, Katka po Mařeně vyjela, jenže psi, kteří štěkají, nekoušou.
Prokop sledoval výrazy mužů, kteří měli teprve přijít na řadu. Mlynář Mach vypadal, jako by se ho to netýkalo, ten byl ostatně také vždycky spíše na peníze než na ženské. A ti další? Mařena se občas chovala divně, sem tam zmizela z dohledu… Co když, co když Vacula nebyl jediný. Anebo po ní při její pověsti někdo z chlapů něco chtěl a…
Zrovna tohle by mu sedělo na kováře Ondřeje z Lehova. Prokop ho pozoroval, jak se blíží k mrtvé, aby se také on dotkl jejího krku. Prohlížel si jeho svalnatou postavu, rovné držení těla, tupý, téměř prázdný výraz. Ondřej nebyl hloupý, ale byl to muž praktické až pragmatické inteligence, prostý veškeré hloubavosti a prohnanosti. Ženské na něho letěly a on byl zvyklý dostat, co si usmyslil. Jednou byl Prokop svědkem, jak před zraky své manželky chytil pekařku Katru, jednou rukou ji za zadnici zvedl do vzduchu, druhou jí natlačil na prsa a důkladně jí je zmasíroval, a to i pod živůtkem. Katra pištěla, kopala, snažila se vší silou vyprostit, ale kovář Ondřej na nic nedbal a hned tak ji nepustil. Zašel daleko za hranice přípustného žertu, ale jako by mu to
bylo úplně jedno. Prokop si tehdy pomyslel, že kdyby toho byl svědkem pekař Jakub, snad by musel Ondřeje na místě zabít, ať už s ním kamarádil, nebo ne. Nebo by spíše zabil Ondřej jeho… Kovářova žena Hana se snažila dělat jakoby nic, ale svůj nesouhlas skrývala jen těžko. Očividně se Ondřeje bojí. Prokop si nevšiml, že by kdy něco proběhlo mezi Ondřejem a Mařenou, ale copak sledoval každý její krok? Otec ho často posílal, aby na ni dohlédl, ale hlídat dívku jejího věku, navíc s takovou povahou, nebylo nic snadného.
K mrtvé přistoupil Byňovec, dnes obzvláště zachmuřený, nevýrazný, šedivě působící chlápek se zarudlým nosem. Pavlena, ve svém věku stále ucházející, si ho před lety vzala snad jen proto, že se jí kdysi neúnavně a nevtíravě dvořil a vzhledem k věku představoval partii slibující bezproblémové zajištění. Pro skromného
Byňovce byla atraktivní žena jediným životním povyražením. Kdysi, ještě než bydleli v Mokropsech, mu dala dvě děti. To je ale dávná historie, jejich potomky ani v Mokropsech nikdo nezná a Byňovec se za celou tu dobu, co tu s Pavlenou bydlí, nijak nezměnil a v životě nikam nepostoupil. Pavleně začal být malý domek proti mokropeské krčmě příliš těsný a manželova péče nudná.
Byňovec se dotkl Mařenina krku a poté se tiše a rychle stáhl do ústraní, jako vždy, když se nedopatřením ocitl na očích více lidem.
Po dalších pěti chlapech následoval Kubela. Prokopova zdrceného otce musel Klich podpírat, ale pevnou rukou ho k tělu dovedl. Nakonec už zbýval jenom rychtář Vítek. Tázavě se na Klicha podíval. „Ty taky,“ pronesl
neúprosně Klich. Vítek se zatvářil vztekle a chvilku váhal, jestli má smysl protestovat, ale pak jen sevřel rty a přešel k tělu. Tím se všichni dospělí muži dostali na jednu stranu a na druhé zbývaly zvědavé ženy, mládež a děti.
Klich se ale obrátil na skupinku Italů. „Hej,“ zavolal, „kommen! Du, kommen!“ Italové očividně rozuměli, ale ani se nehnuli.
„Zajisti to,“ obrátil se Klich na Vítka. Rychtář opět pokynul kováři Ondřejovi a ten spolu s Těmou a Václavem Váňou přistoupil ke skupince cizích kupců. Václav
Váňa vzal jednoho z nich za ruku, Ital se mu prudce vytrhl a sáhl po meči. Jeden z jeho druhů ale okamžitě přiskočil, sevřel mu obě paže, silou mu je držel u těla a odtlačil ho od Váni pryč. Něco na něho zuřivě křičel a pustil ho, až když se druhý Ital uklidnil. S rozmáchlým gestem omluvy se pak ten umírněnější obrátil zpět na mokropeské a vyrovnaným krokem vykročil vstříc Klichovi a mrtvému tělu.
Situaci zachránil v posledním možném okamžiku. Než se mu to podařilo, napětí mezi přítomnými se dalo krájet, a pokud by prchlivý Ital skutečně svůj krátký meč vytáhl, skupince cizích kupců by ochranu nikdo nezaručil. Moudřejší kupec dobře věděl, s jakým nebezpečím si jeho společník zahrává. V situaci, jakou byla tato, by se jeho druh útokem přihlásil k vraždě. V takovém případě by hrozilo, že mokropeští venkované celou skupinu na místě umlátí. Takto se podvolili, postupně se všichni dotkli Mařenina krku, a když se nic nestalo, mokropeští je nechali být a dál si jich nikdo nevšímal. Italové ještě chvilku postávali opodál, pak se sebrali a odešli, aniž vzbudili větší pozornost.
„Teď starší synové,“ dirigoval dál neúnavně Klich. „Ne, počkej, Vítku, co je s tím Odolenem?“
„Dnes ráno odjel,“ vystoupila z řady žen Kateřina, ještě bledší než obvykle.
„Kam?“ obrátil se na ni Klich.
„Řekl mi, že sehnal práci, že bude pár týdnů vozit kamení na stavbu,“ vysvětlovala Kateřina.
„Kamení?“ obrátil se na ni rychtář Vítek. „Na jakou stavbu?“
„Nevím, to mi neřekl,“ znejistěla Kateřina.
Mezitím přiběhl další z výrostků, který se vydal pátrat na vlastní pěst: „Odolenova loď zmizela!“ zavolal celý schvácený, jak na náves běžel od řeky.
Odolen?! To snad… Prokop tomu nemohl uvěřit. Odolen, se kterým… ne, to je nesmysl!
Zatímco začal propadat zoufalství, Václav Váňa
zvolal: „Podívejte se! Podívejte se na mrtvou!“ Prokop se zděšeně otočil, ale to už se k ležícímu tělu nahrnul zástup přihlížejících.
„Stát!“ řval Klich a roztaženýma rukama zadržel nejrychlejší zvědavce. Jen nezměrnou vahou své autority se mu podařilo přimět všechny vesničany zastavit.
„Podíváme se na to v klidu,“ rozhodl a poodstoupil tak, aby nepřekážel ve výhledu na zabitou. Všichni přítomní strnuli. Prokop se protlačil davem dopředu a pohlédl na sestřino tělo. Její krk poněkud změnil barvu. Prokop nevěřícně zíral. Ano, mýlka nebyla možná, objevilo se na něm množství drobných zarudlých oděrek.
„Bůh nám dává znamení,“ pronesl Klich důleži-
tým tónem ke ztichlému davu. „Ukazuje, že viník není
v tuto chvíli mezi námi! Ničí dotek tělo nezměnil. Teď se ale, jakmile se začalo mluvit o Odolenovi, objevila barva krve. Dál nemusíme pokračovat. Vrahem je Odolen!“ Ozvalo se tupé žuchnutí. Kateřina, doteď stojící mezi ostatními ženami, se bezvládně skácela k zemi. Její neduživé, vychrtlé tělo se chvělo jako osika.
Odolen. Lidé na návsi se postupně rozešli po svém, mrtvá Mařena byla na příkaz Vítka přikryta plachtou a ponechána na místě a Prokop poodešel kus k řece, dál ode všech, sedl si na pařez a pokoušel se uklidnit. Nešlo to. Vybavoval si všechno, co s tím mohutným zarostlým chlapiskem, Medvědem, jak se mu ve vsi říkalo, kdy prožil. Když si Prokopův táta přivydělával vozením kamení na přestavbu kostela v Dublovicích a celé týdny nebyl doma, bylo Prokopovi asi pět. Odolen mu otce nahrazoval, jako kdyby byl jeho vlastní. Určitě to bylo i proto, že se Prokop kamarádil s Odolenovým synem Martinem. Koneckonců zahrady měli takřka společné a Prokop ani Martin, zabráni do dětských her, přes den nerozlišovali, zda jsou zrovna u sebe, nebo u toho druhého. Snad jen závan z Odolenova prasečího chlívku dával Prokopovi s přicházejícím soumrakem na srozuměnou, že nastal čas, aby prošel brankou v plotě domů.
Když byl Prokopův tatík pryč a koncem podzimu a přes zimu nebylo tolik práce, Odolen s sebou brával
oba kluky do lesa. Nejlepší lesy se nacházely za řekou, ale tam hrozilo nebezpečí v podobě královského lovčího a jeho psů, a tak raději chodili do křovinatějších porostů nad vesnici, kde byl klid. Odolen je tam učil střílet z luku, na jehož výrobu si opatřil zimostrázové dřevo a hedvábnou tětivu, hledali spolu med a vybírali ho ze včelích hnízd. Také chodili k Černému potoku na raky a na pstruhy, které Odolen dokázal ulovit tak, že je pod vodou nabodl na kopí. Ukázal jim, jak z lipového dřeva vyrobit píšťalu tak velkou a hlasitou, že jim ji ostatní kluci mohli jen závidět, a jednou, když byl v obzvláště dobrém rozmaru, se jim svěřil i se svým pytláckým tajemstvím. V nejhustších křovinách ve srázu nad potokem vyklestil dlouhou úzkou uličku a ve výšce pod kolena nakladl několik dobře zamaskovaných ok. Dokázal takhle během roku chytit několik srn, které pak vždy v noci podřízl, hned na místě je vyvrhl, maso schoval a pověsil v tajném kamenném sklípku, který si tam v houštinách vybudoval. Jeho mlsnému žaludku takové potěšení stálo za trochu toho rizika. Kluci mu pak pomáhali jeho tajný revír po nocích kontrolovat.
Poslední dobou byl však Odolen nějaký divný. Teprve když o tom nyní Prokop přemýšlel, začalo mu docházet, jak moc divný Odolen byl. Až doteď přičítal Odolenův ochablý zájem o něho tomu, že už byl velký. Oba měli dost své práce a na lovení raků nebo střelbu
z luku nezbýval čas. Ostatně, nakolik mu bylo známo, ani svou pytláckou uličku už Odolen neudržoval. Jistě, Prokopa mrzelo, že se s ním dávný kumpán v podstatě nebaví, nanejvýš prohodí pár zdvořilostních
slov, když se někde potkají, ale nijak zvlášť se tím nezabýval.
Teď si ale vybavoval, co mu o Odolenovi před nedávnem říkal Martin. Stěžoval si, že je táta jako vyměněný, o nic se nestará, doma nechává všechno na ostatních. Je často pryč, domů se chodí jen najíst. Tuhle odjel na delší čas z Mokropes a ani nikomu neřekl kam. K mámě že se chová jako k cizí ženské. Je slušný, Martin nemůže říct, že by ji mlátil nebo něco podobného, ale jako by o ni ztratil zájem. Ostatně totéž prý platí i o vztahu
k němu. Matka že je z toho nešťastná a zoufá si. Vypadá jako uštvaná zvěř a je stále hubenější a hubenější.
Některé z jejich hádek zaslechl přes plot i sám Prokop.
Hystericky křičící Kateřina, třeskot hrnců, jak jimi praštila o podlahu, nezúčastněná, až netečná Odolenova reakce. Vždy jen něco zamumlal a odešel.
A co Mařena? Jaký ta vlastně měla k Odolenovi vztah? Když byl ještě kluk a často se s ním vídal, chodíval Odolen i k nim domů a pak samozřejmě mluvil s mámou i s Mařenou. Znal ji jako dítě, byl svědkem toho, jak dospívá. Určitě ji několikrát zahlédl i nahou, když se převlékala nebo u žlabu při ranním mytí, ale co si Prokop pamatuje, Odolen vždy hned s pochopením odvrátil zrak. A Mařena? Ano, ta provokovala jako vždycky a každého. Bodlo ho u srdce, když si vybavil její rozverný výraz, průpovídky, které si každý mohl vysvětlit jako výzvu.
Z přemítání Prokopa vytrhlo zatahání za rukáv. Prudce vzhlédl a spatřil bábu Maretu z kraje vsi od Havla. Jak měl nervy rozjitřené, pohled na ni ho vyděsil, až se roztřásl. Ve svých obnošených, splýva-
vých, pomačkaných šatech, z jejichž krátkých rukávů vykukovaly žilnaté rozpraskané ruce, vypadala Mareta, ohnutá a opřená o silnou hůl, jako stará čarodějnice.
„Víš, chtěla jsem to říct tvýmu otčíkovi,“ začala opatrně, „ale když jsem ho tam u vás před domem viděla, ten jeho pohled, ten žal, neměla jsem na to to srdce. Kdo by se tomu divil, vždyť to byla jediná dcera. No ale, vlastně už dlouho jsem…“ snažila se tvářit účastně, ale přesto ve svém hlase nedokázala skrýt jistou škodolibost.
„O co jde, matko?“ přerušil ji rázně Prokop.
Stařena se na něho pátravě zadívala. „Viděla jsem Mařenu s Odolenem,“ pronesla pomalu.
„Jakže?!“ vyhrkl.
„A nebyla jsem sama,“ pokračovala Mareta. „Stará Dorota je také viděla.“
Prokopovi se zatmělo před očima. „To je lež!“ vykřikl a vyskočil z pařezu.
„Měl bys mi poděkovat, a ne na mě křičet,“ ohradila se. „Taky to říkám jen tobě. Nechci s tím chodit za rychtářem ani za kýmkoliv jiným. Ani bych to nikomu neříkala, nepotřebuju lidem kazit štěstí, ale když se teď stalo tohle…“
Prokop se ztěžka znovu posadil. „Kde jsi je viděla?“
Jeho výraz byl nyní odevzdaný.
„Dovolíš?“ hrnula se Mareta k jeho pařezu a přisedla si k němu. „Také mě to překvapilo,“ spiklenecky ztišila hlas tak, že skoro šeptala. „Bylo to letos na jaře. Chystala jsem se udělat pár košíků. Proutí tady kolem
vesnice už bylo hodně probrané, tak jsem si řekla, že se
půjdu podívat pod skály ke Klučku.“ Prokop samozřejmě věděl, o jakém místě mluví. Bylo to až na hranicích s křižovnickými Dobřichovicemi. Vléval se tam do řeky malý potůček a proutí tam rostlo hodně, protože ženské ze vsi byly líné chodit tak daleko, když jen o trochu nižší mohly ořezávat za domem.
„Vyrazila jsem ale pozdě,“ pokračovala Mareta, „protože Zbyňka ještě chtěla pohlídat malou, šla s ženskýma na borůvky nebo něco takového.“ Prokop přikývl na znamení, že chápe, všiml si už, že Zbyňka, když může, nechává batole u tchyně. Ta, ačkoliv již měla ve svém požehnaném věku problémy s chůzí, byla aktivnější a celkově se měla víc k světu než poněkud pohodlná snacha.
„Připravila jsem si již několik otepí a chystala jsem se je naložit na záda, abych byla v chalupě před setměním, když vtom jsem slyšela nějaké divné zvuky, které jako by vycházely z té rokliny mezi skalami.“ Prokop opět kývl. „Tak jsem tam opatrně nahlédla, no a tam to taky bylo – váleli se po sobě, šaty měli strhaný – no pfuj pfuj!“ odplivla si přímo před sebe na zem. „Hanebnost. Jako divá zvěř!“
„A co na to řekli, žes je tam načapala?“ ptal se zničený Prokop.
„Pche!“ uchechtla se Mareta. „Byli do toho zabraní tak, že si mě vůbec nevšimli. A s Dorotou to bylo nemlich to stejný. Akorát je prej viděla už o dost dřív.
Jsme husy hloupý, měly jsme to tvýmu otčíkovi říct… No, tak aspoň teď…“ Nato se Mareta zapřela o hůl, ztěžka se zvedla a se vzdychnutím se bez dalšího slova
odbelhala pryč.
