v letech 1954–1957 jako člen Brněnského vysokoškolského komorního souboru. Pro toto seskupení rovněž obstarával vhodný repertoár a ujímal se průvodních slov ke koncertům. Tehdy se Pečman coby interpret nadchl pro hudbu Bohuslava Martinů, který nebyl tehdejším vládnoucím režimem oblíben. Stejně tak propagoval skladby mladých experimentujících autorů, domácích i zahraničních. Aktivně se účastnil organizování festivalu Brněnský hudební máj, od roku 1958 byl činný v Kruhu přátel hudby při brněnském Parku kultury a oddechu, psal popularizační texty a ve svých četných přednáškách přibližoval veřejnosti svět tzv. vážné hudby. Roku 1966 se Rudolf Pečman spolu s přáteli a spolupracovníky odhodlal k založení nového hudebního festivalu, Mezinárodního hudebního festivalu Brno, dnes nazvaného Moravský podzim. Málokdo již dnes ví, že u zrodu tohoto úspěšného podniku stál právě Pečman společně se svou věrnou spolupracovnicí a později životní družkou Jaroslavou Zapletalovou (1920–2001). Festival byl koncipován na svou dobu neobvykle jako monotematický, zaměřený pouze na dílo jednoho skladatele či na jeden hudební okruh (komorní hudba, stará hudba, slovanská hudba apod.). Titulním skladatelem prvního ročníku nového festivalu nebyl nikdo jiný než Bohuslav Martinů. Dramaturgie festivalu se ujal znalec díla Martinů Zdeněk Zouhar. Přes všechny počáteční pochybnosti se dostavil velký úspěch, reflektovaný tehdy v domácím i zahraničním tisku. Za mnohem větší úspěch však můžeme považovat fakt, že se festival udržel pod Pečmanovým vedením a za vydatné pomoci Jaroslavy Zapletalové dalších deset let, a to na špičkové úrovni. Pečman v době normalizace doslova zápasil o jeho existenci a úroveň s mnohdy polovzdělanými a tomto podniku nepřejícími členy tehdejších brněnských orgánů komunistické strany. Jeho vytříbená a do detailu promyšlená dramaturgie pro ně totiž byla a priori podezřelá, neboť mohla posluchače přivádět k vyšším, duchovním hodnotám, což
44 oči Brna
nebylo pro režim žádoucí. Jakmile se však festival po desetiletém snažení svých zakladatelů etabloval na tuzemské i zahraniční kulturní scéně, musel nestraník Pečman odejít z funkce jeho generálního tajemníka. To jej však od další pilné práce ani v nejmenším neodradilo. Nadále působil v Kruhu přátel hudby, pro jehož koncertní cykly psal pravidelně tematické programové brožury. Je z nich patrný Pečmanův obrovský kulturní rozhled, láska k literatuře, umění i k antice a latinskému jazyku. Hlavním Pečmanovým zaměstnáním však zůstávala vědecká a pedagogická práce na univerzitě, ze které především čerpal inspiraci jak pro svou festivalovou dramaturgii, tak i pro přednášky a popularizační texty pro veřejnost. Zaměřoval se na evropskou hudbu starších období. Po vzoru svého učitele Jana Racka věnoval svou pozornost nejprve Ludwigu van Beethovenovi, který se stal tématem jeho diplomové a zároveň rigorózní práce. Ta po půl století uzrála v monografii Jevištní dílo Ludwiga van Beethovena (1999). Dalším předmětem Pečmanova odborného zájmu bylo působení českých skladatelů 18. století v cizině. Z nich jej nejvíce zaujal úspěšný skladatel italských oper Josef Mysliveček (1737–1781), kterému Pečman věnoval svou kandidátskou práci a posléze monografii Josef Mysliveček. Hudební profily (1981). Pečmanovo okouzlení světem italské hudby a zvláště italské opery 17. a 18. století dokazují další knižní opusy: Georg Friedrich Händel (1986), Hudební kontexty staré Itálie (2006) a Vivaldi a jeho doba (2008). Jedním z vrcholů Pečmanovy odborné práce na tomto tématu se stala tříměsíční studijní cesta do Itálie na přelomu let 1973–1974. Jeho hlavním úkolem bylo vyhledávat v italských archivech hudební bohemika; nebyl by to však Rudolf Pečman, kdyby se zároveň neúčastnil tamního hudebního dění a nepodával o něm zprávy brněnskému hudebnímu publiku. Zážitky z tohoto inspirativního pobytu se odrazily nejen ve výše zmíněných publikacích o italské hudbě, ale staly se také vítaným zpestřením
