a prožil též protestní akce za srpnové okupace r. 1968. Vyprávění třetí rekapituluje Oslzlého léta vysokoškolská, kdy se stal „osobním studentem“ svého celoživotního guru, tehdy ještě asistenta JAMU Bořivoje Srby. Se záhy zakázaným Quidamem ještě provokoval Poslední bitvou krále Sardanapala, zažil první střety s StB u pokusu proniknout na festival do Vratislavi nebo při soudním procesu v Roudnici nad Orlicí, po němž byl uvězněn jeho kolega, dnešní profesor JAMU Ivo Krobot. Srbovým přičiněním se stal dramaturgem i hereckým protagonistou čerstvě zprofesionalizované Husy na provázku (v nevelké výstavní Procházkově síni Domu umění uváděla za sezonu až desítku novinek!), r. 1972 promoval (za ročního vojákování na letišti v Žatci jeho parta vyhrála celostátní armádní soutěž), oženil se s mladší ročníkovou kolegyní Evou, francouzštinářkou a češtinářkou, a po odmítnutí lákavé nabídky armádní kariéry se do „Husy“ vrátil. Další kapitoly se podrobně, víceméně titul za titulem, jak je připravovali režisérská trojice Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil a Eva Tálská i částečný mimický solitér Boleslav Polívka, zabývají prací tohoto souboru v období husákovské normalizace. V Srbových intencích prosazoval tzv. nepravidelnou dramaturgii autorských scénářů v českých premiérách (na repertoáru míval okolo dvaceti dnes už slavných, zde popisovaných inscenací), stmelen antirežimní orientací, ideou obětavého „kolektivního žití divadlem a v divadle“ při rotačním střídání šéfů a soustavným trénováním zejména pohybových interpretačních technik nebo až osmi (!) jinojazyčných verzí některých profilových „hitů“. Při pravidelném schvalování dramaturgických plánů šlo o šestnáctiletý úporný vysilující zápas s oficiálně neexistující cenzurou, v němž se za úmorných jednání s nadřízenými státními a stranickými orgány v systému „předváděček“ proti nim úspěšně uplatňovala taktika „bílých psíčků“. Divácká podpora neustále vyprodaných představení
provázely pravidelné zájezdy do Prahy a − přes kladení všelijakých překážek – stále častěji také do blízkého i vzdálenějšího zahraničí, kde se navazovala inspirativní přátelství s mnoha spřízněnými divadelními tvůrci, ústící do rozmáchlých společných projektů (Vesna národů − 1980, Mir Caravane – 1989 atd.). Jednotný ansámbl, spojující úsilí o volnost uměleckého vyjádření s bojem za svobodu občanskou, odolal tlakům na podpis Anticharty i snahám o jeho likvidaci a vyrovnal se r. 1978 se začleněním do komplexu Státního divadla, po němž byl na šéfovský post dosazen Jaroslav Tuček. Dovídáme se o významných spisovatelských návštěvách v Brně (John Updike, Kurt Vonnegut, Bohumil Hrabal aj.), konspiračních bytových seminářích, undergroundovém kině i galerii, o přehlídkách Divadlo v pohybu, scénickém časopisu Rozrazil a mnoha dalších oceněníhodných podnicích. Poslední dvě kapitoly podávají stručné, spíše jen enumerativní svědectví o „sametové revoluci“: divadelnické stávce, pádu komunistického režimu, zvolení Václava Havla prezidentem a Oslzlého působení na Hradě coby jeho poradce. Následně pak zmiňují vyprávěčovu činnost po návratu do „Husy“, která s přestěhováním do moderní novostavby (1993) zahájila novou etapu, podobně jako když její šéf nastoupil svou akademickou dráhu. Vázanou, typograficky solidně vybavenou knihu uzavírá Výběrová bibliografie Petra Oslzlého a seznam autorů dvou set černobílých, pečlivě popsaných fotografií, vkládaných přímo do jednotlivých Vyprávění. Ta jsou podávána v časové návaznosti faktograficky spolehlivě, s nerozbíhavou soustředěností, čtenářsky přístupně a vtipně, zejména v líčení kuriózních až absurdních historek, vyplývajících z vyčerpávajícího zápolení s normalizačními institucemi. Také kritický sledovatel brněnského divadelnictví oněch let najde v této dokumentární montáži nejen osvěžení paměti, ale i poučení. recenze 47
