Barokní knihkupectví světa by Muzeum umění Olomouc

Barokní knihkupectví světa

Nizozemské tisky 16.–18. století ze sbírek Vědecké knihovny v Olomouci Wilken Engelbrecht / Gabriela Elbelová eds.

1 ~ 1

Barokní knihkupectví světa

Nizozemské tisky 16.–18. století ze sbírek Vědecké knihovny v Olomouci Wilken Engelbrecht / Gabriela Elbelová eds.

Olomouc 2015

Záštitu nad výstavou převzali Jeho Excelence Ed Hoeks, velvyslanec Nizozemského království v Praze, Jeho Excelence David Maneaut, zástupce Vlámské vlády v České republice, a Jeho Magnificence Jaroslav Miller, rektor Univerzity Palackého v Olomouci.

Barokní knihkupectví světa

Nizozemské tisky 16.–18. století ze sbírek Vědecké knihovny v Olomouci Muzeum umění Olomouc ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci a Vědeckou knihovnou v Olomouci

Výstava Arcidiecézní muzeum Olomouc / Galerie Václavské nám. 3, 771 11 Olomouc 20. 5. 2015 – 13. 9. 2015 Koncepce – Wilken Engelbrecht, Gabriela Elbelová Kurátorka – Gabriela Elbelová Grafické řešení – Marek Novák Překlad – Wilken Engelbrecht Zapůjčitel – Vědecká knihovna v Olomouci

Katalog Editor – Wilken Engelbrecht, Gabriela Elbelová Redaktor – Gabriela Elbelová Texty – Milena Baslerová, Lucie Doležilová, Wilken Engelbrecht, Petra Hubená, Tereza Kovaříková Překlad – Wilken Engelbrecht Fotografie – Muzeum umění Olomouc: Markéta Ondrušková (2, 17, 20-21, 35; katalog: 1, 3-4, 51, 102-104, 107-108), Zdeněk Sodoma (5); Rijksmuseum Amsterdam (1, 3, 7, 10, 13, 23, 25); Scheepvaartmuseum Amsterdam (6); Státní okresní archiv Olomouc (15); Vědecká knihovna v Olomouci (4, 8-9, 15, 14, 18-19, 22, 24, 26-34, 36-44; katalog: 2, 5-50, 52-101, 105-106, 109-141); Vlastivědné muzeum Olomouc (16) Obálka a grafická úprava – Petr Šmalec Předtisková příprava – Petr Šmalec Tisk – GRAFICO s.r.o., U Panského mlýna 1438/33, Opava-Kylešovice Náklad – 400 Recenzenti – prof. Mgr. Adam Bžoch, CSc., Slovenská akadémia vied, prof. dr hab. Stefan Kiedroń, Uniwersytet Wroclawski Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc 1. vydání Olomouc 2015 ISBN: 978-80-87149-95-9 (Muzeum umění Olomouc) ISBN: 978-80-244-4653-0 (Univerzita Palackého v Olomouci) Foto na obálce – Ilustrace z knihy Gerrita de Veer, VVaerachtighe Beschryvinghe Van drie seylagien…, Amsterdam, 1598, č. kat. 102, (detail). Frontispis – Anonymní rytec podle Willema van Swanenburg a Jana Cornelise Woudana, Pohled do knihovny leidenské univerzity, 17. století, mědiryt, papír, MUO G12953, (detail). Výstava a katalog vznikly mj. díky následujícím grantům: De culturele erfenis van Karel V – 500 jaar Nederlanden in drie tentoonstellingen (Kulturní dědictví Karla V. – 500 let Nizozemí ve třech výstavách) – grant nizozemsko-vlámského mezivládního referátu pro podporování nizozemského jazyka a nizozemské a vlámské kultury Nederlandse Taalunie (OLOMOU( 124)/ KW/ kwh) Nizozemské staré tisky (1500–1800) z fondu Vědecké knihovny v Olomouci a jejich bývalí majitelé – grant Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (IGA FF 2014 012)

Úvodem – Nizozemí jako „knihkupectví světa“ Wilken Engelbrecht

1 Grant WROCLA(40)/MLC/rv organi-

zace Nederlandse Taalunie. 2 Fondy, které byly probádány, se

nachází v následujících institucích: Brno: Moravský zemský archiv (fond starých tisků, G 21); Moravská zemská knihovna Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci; Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc Praha: Knihovna řadu menších bratří frantiskánů u kostela Panny Marie Sněžné; Knihovna premonstrátského kláštera na Strahově; Národní knihovna v Praze (Klementinum); Národní muzeum. Wroclav: Biblioteka Uniwersytecka ve Wrocławiu. Bádání v Brně a Olomouci zajistil tým z Univerzity Palackého v Olomouci (Mgr. Jana Engelbrechtová, Ph.D., doc. dr. Wilken Engelbrecht, cand. litt., Mgr. Petra Kujová), badání v Praze podnikli pražští nederlandisté z Univerzity Karlovy (PhDr. Zdenka Hrnčířová, Mgr. Irena Bonková, Mgr. Lucie Sedláčková a Drs. Nienke van de Waal) a ve Wroclavi tamější nederlandisté (prof. dr hab. Stefan Kiedroń, Mgr. Joanna Skubisz a Mgr. Jan Urbaniak). 3 Grant OLOMOU(91)/jb organizace

Nederlandse Taalunie. Bádání zajistili tyto řešitelské týmy: Olomouc – prof. dr. Wilken Engelbrecht, Mgr. Hana Černá, Mgr. Petra Hubená a Mgr. Zuzana Vaidová; Praha – Mgr. Marcel Ištván, Mgr. Jana Kijonková a Mgr. Tereza Mrazková; Wroclav – prof. dr hab. Stefan Kiedroń, Dr. Małgorzata Dowlaszwicz, Mgr. Edyta Grzesik, Mgr. Joanna Skubisz a Dr. Jan Urbaniak.

V roce 1999 se konala v Londýně konference The Bookshop of the World. The Role of the Low Countries in Book-trade 1473–1941 (Knihkupectví světa. Role Nizozemí v knižním obchodu v letech 1473–1941). Při té příležitosti se zrodila myšlenka, aby mezinárodní česko-polský výzkumný tým probádal přítomnost starých tisků nizozemského původu na území bývalých zemí Koruny české. Pojem „nizozemský“ zde definuje ty části severozápadní Evropy, které patřily v patnáctém a šestnáctém století k takzvanému burgundskému kraji. Ty jsou víceméně totožné se současným Beneluxem – Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem. Nizozemsko-vlámská mezivládní organizace Nederlandse Taalunie (Nizozemská jazyková unie) financovala v letech 2004 a 2005 pilotní projekt.1 V těchto letech probádali nederlandisté z Prahy, Wroclavi a Olomouce řadu knihoven, aby zjistili, zda se ve jmenovaných městech opravdu zachovaly knihy nizozemského původu. Projekt vedl prof. dr. hab. Stefan Kiedroň z Wroclavi, místními koordinátory byli PhDr. Zdenka Hrnčířová (Univerzita Karlova v Praze) a doc. dr. Wilken Engelbrecht (Univerzita Palackého v Olomouci). Externím poradcem byl dr. Karel Bostoen z leidenské univerzity, jenž již dříve spolupracoval na katalogizaci historických fondů ve Wroclavi a který rovněž zná historické fondy v pražském Klementinu.2 Protože pilotní projekt prokázal, že se v Praze, Olomouci i Wroclavi zachovalo odhadem kolem 50.000 starých tisků nizozemského původu, rozhodl se zvolený tým pokračovat v dalším badání. Výsledky pilotního projektu, ve kterém bylo popsáno celkem 912 starých tisků, byly publikovány v dvojjazyčné publikaci Nederlandse oude drukken in Bohemen, Moravië en Silezië (1500–1800)/ Netherlandish Old Prints in Bohemia, Moravia and Silesia (1500–1800), která vyšla v roce 2010 ve Wroclavi. Obrovské množství tisků vedlo k rozhodnutí, aby se další projekt omezil jen na tři hlavní fondy – fond starých tisků ve Vědecké knihovně

v Olomouci, fond starých tisků v Národní knihovně Klementinu v Praze a fond, který původně pocházel z městské knihovny ve Wroclavi a který se nyní nachází v tamější Univerzitní knihovně. Tyto tři fondy představují nejvýznamnější zdroj zachovaných starých tisků. Nizozemsko-vlámská mezivládní organizace Nederlandse Taalunie opět financovala projekt Oude drukken uit de Lage Landen uit de post-incunabele periode (1500–1800) in de universiteitsbibliotheken van de landen van de Boheemse kroon (Staré tisky z Nizozemí z období 1500– 1800 v univerzitních knihovnách zemí Koruny české ), nyní pod vedením prof. dr. Wilkena Engelbrechta. Projekt probíhal od září 2010 do května 2013, výsledky byly předány grantové organizaci v roce 2013.3 Těsně před zahájením projektu prezentovali všichni tři vedoucí dílčích týmů během pražského kulturního festivalu NethWorks2010.cz na žádost nizozemského velvyslanectví jak výsledky pilotního projektu, tak projekt nový. Na konferenci Bibliotheca Antiqua 2012 představili prof. dr. Wilken Engelbrecht a členka olomouckého týmu Mgr. Zuzana Vaidová některé výsledky olomoucké části projektu.

Karel V. V roce 2015 si připomínáme 500 let (přesně 26. února 1515) od nástupu prvního habsburského vladaře Karla V. (1500–1558), dědice někdejšího vévodství burgundského. Mladý vladař se stal rok poté španělským králem a v roce 1519 byl zvolen císařem Svaté říše římské – ke korunovaci došlo dne 23. října 1520. Do roku 1543 připojil Karel V. všechny (až na lutyšské biskupské knížectví) nizozemské provincie, které dříve nebyly pod burgundskou nadvládou, k svému panství a posléze je systematicky spojil do jednoho státu. Za tímto účelem musel provincie vyvázat z jiných státních útvarů, k nimž původně patřily. V roce 1529 uzavřel tzv. Dámský mír v Cambrai, který ukončil válku mezi Španělskem a Francií. Při té příležitosti

8 ~ 9

Rozvoj nizozemského knihtisku Lucie Doležilová

vynález knihtisku a jeho rozšíření Pro nás Evropany je nejdůležitějším a také známým faktem, že knihtisk vynalezl v polovině 15. století Johannes Gutenberg (kolem 1397–1468). Ve světovém měřítku však existovaly země, které měly před Gutenbergem několik století náskok. Pokud bychom se podívali na prvopočátky tiskařského umění, dostali bychom se až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Již ze sumersko-babylonsko-asyrské oblasti pocházejí nálezy kamenných válečků, používaných jako pečetidla, či nápisy na cihlách, vytvořené otiskem hliněných destiček. Ještě dále na východ, v Číně, bylo od třetího tisíciletí známé umění kamenorytu. Vynález výroby papíru na přelomu prvního a druhého století předurčil Čínu k rozvoji masového tisku. Na konci šestého století zde byl vynalezen deskotisk (xylografie), který se následně v průběhu osmého až dvanáctého století rozšířil přes Japonsko a Koreu do Egypta. V Evropě se deskotisk rozšířil jako technika dekorování látek a na počátku 15. století se využíval při výrobě hracích karet a devoční grafiky. Počátek techniky tisku pohyblivými písmeny ve světě není přesně určen. Prameny v tomto směru hovoří o Rusku (okolo roku 990), Číně (1040–1041) a Koreji. Právě z Koreje pochází nejstarší datovaný výtisk technikou pohyblivých písmen (Sanden Remum z roku 1234).1 V Evropě se knihtisk objevil zřejmě ve stejné době na několika místech současně, avšak uznané prvenství patří Johannu Gutenbergovi. Prvními pokusy s knihtiskem se zabýval od roku 1438 ve Štrasburku. O jeho pokrocích víme i z pramenných záznamů Helmaspergerova notářského instrumentu dne 6. listopadu 1455.2 Zásadní význam Gutenbergovy techniky spočíval v používání litých liter, které bylo možno rozmetat a použít v další sazbě. K jejich výrobě používal licího strojku, který byl spolu s vhodnou slitinou také jeho vynálezem. Samotný tisk realizoval na tiskařském lisu

Rozvoj Nizozemského kNihtisku

zkonstruovaném na základě dřevěného papírnického lisu a sám vyvinul také kvalitativně vhodnou tiskařskou barvu. Jeho genialita však spočívala především ve spojení různorodých jednotlivých postupů do jednoho koordinovaného výrobního procesu. Německo má rozhodně největší zásluhu na rozvoji knihtisku na starém kontinentu. Němečtí učenci šířili řemeslo do okolních zemí nebo se u nich naopak učili tiskaři z okolních států. Pravděpodobně zde se knihtisku naučili také nizozemští učenci. Knihtisk se po Evropě šířil rychle. Do roku 1500 existovalo ve více než 250 evropských městech přes 1.100 tiskařských dílen.3 Na rozdíl od ručního přepisování knih byl knihtisk od samého počátku městským řemeslem a jen výjimečně se používal v klášterech, protože byl silně závislý na ekonomické situaci, kupní síle, surovinovém a technickém zázemí a mecenášství. Vzdělávací a mocenské instituce měly na rozvoj a stav tiskařských dílen velký vliv. Zejména cenzura, omezování počtu dílen, institut privilegií a další byly silnými nástroji, které tiskařské řemeslo korigovaly. Gutenbergova metoda tisku pomocí pohyblivých písmen přetrvala až do počátku průmyslové revoluce. Spolu s rozvojem knihtisku se rozvíjela také řemesla a činnosti s ním spojené – výroba ručního papíru, knihvazačské a písmolijecké práce, tiskařství, tvorba sazby. Ke konci 18. století a na počátku 19. století se díky vývoji tiskařského lisu zdokonalily výrobní technologie, které umožnily sázet i velkoformátové tisky.

rozšíření knihtisku v nizozemí Období prototypografií a inkunábulí (1455–1500) Nizozemí bylo v letech 1384–1477 pod nadvládou burgundských šlechticů. Tato nadvláda padla v roce 1477, kdy byl Karel Smělý poražen v bitvě u Nancy a na trůn nastoupila jeho dědička Marie

1 Voit 2008, s. 456. 2 Voit 2008, s. 457. 3 Voit 2008, s. 458. 4 Hadrianus Junius, Batavia in qua prae-

ter gentis & insulae antiquitatem, originem, decora, mores, aliáque ad eam historiam pertinentia, declarantur quae fuerit vetus Batavia. Lugduni Batavorum 1588, s. 255–258. (Viz č. kat. 5). 5 Dříve byly v Nizozemí tyto prototypo-

grafie označovány souhrnným názvem Costeriana, protože se mělo za to, že jejich autorem byl haarlemský tiskař Coster. Tato mylná informace se rozšířila již ve druhé polovině 16. století, kdy Hadrianus Junius přiřadil vynález knihtisku právě Laurensi Janszoonovi Costerovi. 6 První anglická tištěná kniha The Recu-

yell of the Historyes of Troye byla z tehdejší dílny Williama Caxtona v Bruggách z roku 1473 a pochází tedy z nizozemské oblasti.

Jan II. van de Velde podle Petra Scriveria, Vynález knihtisku Laurensem Janszoonem Costerem kolem roku 1440, 1626/28, mědiryt, papír, Rijksmuseum Amsterdam RP-P-A0-9-31-1.

7 Hellinga-Querido 2002, odstavec

„1460–1585: Inleiding.“ 8 Formát knihy odpovídající dnešnímu

formátu A3 (420 × 300 mm). 9 Kraj víceméně totožný s dnešními

nizozemskými provinciemi Overijssel a Drenthe. 10 Devotio Moderna bylo duchovní hnutí

působící od konce 14. do 16. století, které se zaměřovalo na vnitřní spiritualitu a snažilo se o opravdové následování Ježíše Krista. 11 Gerard Leeu z Goudy do Antverp

a Hendrick Eckert z Delftu také do Antverp.

Burgundská. Díky sňatku Marie s Maxmiliánem I. Habsburským se dostalo Nizozemí pod habsburskou nadvládu. Ještě za vlády Burgunďanů do Nizozemska doputoval také knihtisk. Jak již bylo zmíněno v úvodu, je možné, že se knihtisk objevil v průběhu patnáctého století na několika místech Evropy současně. Stopy vedou mimo jiné také do nizozemského Haarlemu k Laurensi Janszoonovi Costerovi (kolem 1370–1440), který údajně dostal nápad, jak by mohl vypadat tisk shora při procházce parkem, když viděl na zem spadnout větvičku, která se zformovala do tvaru písmene A, přičemž zanechala v hlíně obtisk. Mýtus Costerova prvenství, který byl v Nizozemí velmi silný, pravděpodobně pochází ze spisu Batavia nizozemského humanisty Hadriana Junia (1511–1575).4

Cesta knihtisku z Německa do Nizozemí trvala zhruba osm až deset let. Z této doby (1463–1465) pocházejí takzvané prototypografie,5 tedy anonymní tisky, vydané před prvními oficiálně datovanými nizozemskými tisky (1473). Skupina nizozemských prototypografií se skládá ze čtyř ilustrovaných výtisků Speculum humanae salvationis, školních učebnic a skupiny textů, určených pro akademickou půdu (latinské zpracování Homérovy Illiady a několik dalších krátkých textů). První oficiálně datovaný výtisk z roku 1473 pochází z dílny utrechtských tiskařů Nicolause Ketelaera (kolem 1473) a Gherarda de Leempt (aktivní 1473–1488). Další inkunábule z let 1473 a 1474 jsou pracemi Dirka Martense (1446/7–1534) a Johana van Westfalen (aktivní 1474– 1499) z Aalstu, Williama Caxtona (kolem 1415–1491)6 Colarda Mansiona z Brugg (aktivní 1440–1484) a Johana Veldenera z Lovaně (aktivní 1474–1483).7 Termín inkunábule je souhrnný název pro všechny tisky, vydané před rokem 1500. Je pro ně typické, že tiskař odvedl veškerou práci sám, počínaje návrhem liter, jejich odléváním až po samotný tisk. Jediným dodaným artiklem ve výrobním procesu byl papír. Tisky vydané do poloviny 16. století bývají nazývány postinkunábule a jsou již pracemi více řemeslníků. Zatímco inkunábule pocházející z Mohuče a později také z Říma a Benátek, byly folianty 8 biblí, díla duchovních otců, kanonického práva a klasické texty, v Nizozemí šlo především o učebnice určené pro základní vzdělání v latině. V Nizozemí však byly tištěny také oborné knihy pro vzdělané publikum, a to především ve městech Lovaň (roku 1425 zde byla založena první nizozemská univerzita) a Deventer. Tiskli je převážně tiskaři, kteří se svému řemeslu vyučili za hranicemi Nizozemí, což byla v té době běžná praxe. Například Johan van Westfalen a Dirk Martens předtím, než začali pracovat v Aalstu a Lovani, nejprve navštívili Benátky a Padovu. V 15. století se knihtisk koncentroval hlavně v oblasti jižního Nizozemí, což souviselo především s politickou, ale částečně i ekonomickou situací v zemi. Nadvláda Burgunďanů v severním Nizozemí způsobila, že se dvorní vrstva přesunula do Brabantska, kde však ve velkých městech nepanoval příliš velký zájem o tištěné knihy. Jiná situace byla v provinciích Holand, Zéland, Utrecht, Oversticht 9 a Frísko, kde se zájem o tištěné knihy projevoval hlavně díky šíření myšlenek duchovního hnutí Devotio Moderna.10 Tyto okolnosti vysvětlují, proč se až na výjimky 11 neusazovali první severonizozemští tiskaři ve velkých obchodních městech té doby (Amsterdam, Middelburg, Zierikzee, Groningen, Dordrecht a Stavoren). Specifická situace byla ve městech Zwolle a Deventer, která byla jednak centry Devotio Moderna a také měla výhodnou polohu na řece IJssel, po níž byly knihy exportovány do Německa, především na kolínskou univerzitu.

12 ~ 13

Zlaté století (1585–1700) Republika spojených nizozemských provincií, která v roce 1588 získala suverenitu, byla konfederací sedmi nezávislých celků spravovaných regenty. V důsledku rozvoje zahraničního obchodu, objevných plaveb, podpory vědy a příznivé politické situaci došlo k jejímu rychlému rozkvětu. Nejdůležitější provincií se stalo Holandsko (Holland) s městy Amsterdamem, Leidenem, Haagem a Rotterdamem.25 Severní Nizozemí udávalo v Evropě 17. století tón v mnoha oblastech, mimo jiné také v typografii. Vedoucí pozice byla opět důsledkem ekonomického rozkvětu, mezinárodního věhlasu nizozemských univerzit, ale především svobody tisku, myšlenek a relativní náboženské tolerance.26 Nizozemské atlasy byly považovány za nejobsáhlejší a nejdůvěryhodnější. Novinky z oblasti matematiky, vojenské strategie, a stavby lodí pocházely v té době většinou z Nizozemí nebo zde byly alespoň publikovány. Vznikaly nové a kvalitní tiskařské dílny a nakladatelství, které expandovaly i do zahraničí a ovládly evropský trh. Mezi mezinárodně uznávané a žádané nizozemské tisky patřily tzv. elsevírky,27 vydávané tiskařskou rodinou Elsevírových a Atlas Maior Joana Blauea. Poměrně běžnou praxí bylo, že se v Nizozemí tisklo mnoho zahraničních manuskriptů. Jednak z důvodu neexistence preventivní cenzury, a také proto, že nizozemští tiskaři vynikali kvalitně odvedenou prací. Vedle toho sklízela nizozemská typografie úspěchy také díky písmu, novému kapesnímu formátu (tzv. elsevírskému) a poměrně levné produkci. Na konci 16. století byla v severním Nizozemí zavedena výroba papíru, čímž se místní tiskaři a nakladatelé stali zcela nezávislými na zahraničních zdrojích. Novinka se objevila také v distribuci knih prostřednictvím dražeb či od šedesátých let 17. století také formou objednávky. Případný zájemce se zapsal na seznam uchazečů o publikaci, dopředu za ni zaplatil, a tím byly zajištěny finanční prostředky na její vydání.28 Vedle toho se zvýšila také poptávka knih na trhu, protože rostla základna gramotného obyvatelstva.29 Nákup knih se pomalu stával pravidelností a téměř každá domácnost v 17. století vlastnila almanach.30 V průběhu 17. století se forma knihy ještě více přiblížila té, kterou známe dnes. Formát knih se lišil, nejvíce převažoval kvarto formát (4o),31 ale různé příručky se vyskytovaly ve folio formátu a klasické texty pak ve formátech menších.32 Od roku 1625 vydávala nakladatelská a tiskařská rodina Elsevierova své elsevírky v typickém kapesním formátu (12o), přezdívaném též elsevírský. Obliba národních románů, zpěvníků, pamfletů, historických spisů, cestopisů a dalších populárně vědeckých děl poklesla, zvláště za pohnutých časů reformace. Díky

Rozvoj Nizozemského kNihtisku

5 Anonymní rytec podle Willema van Swanenburg a Jana Cornelise Woudana, Pohled

do knihovny leidenské

univerzity, 17. století, mědiryt, papír, MUO G12953.

volnějším politickým poměrům získal nizozemský knižní trh na počátku 17. století mezinárodní charakter, což se odrazilo i na produkci knih. Tiskaři se zaměřovali na tisk latinských děl, určených pro vzdělanou vrstvu celé Evropy. Vysoce ceněná byla obnovená latinská vědecká díla (tištěná rodinou Elsevierů), kartografická díla a atlasy. V první čtvrtině 17. století začali nizozemští mořeplavci představovat výsledky objevných plaveb a byly vydávány první mapy. Tyto mapy a později také atlasy tištěné v Nizozemí platily v Evropě za nejpřesnější. Nejvýznamnějším atlasem je bezpochyby Atlas Maior (Velký atlas) tiskaře Willema Blaeua a jeho syna Joana, poprvé vydán v roce 1635 pod názvem Atlas Novus (Nový atlas) a následně ještě dvakrát doplněn. Blaeův atlas byl pýchou obchodníků a stal se čestným darem, který dávaly generální stavy vzácným návštěvám.33 V 17. století se začala postupně projevovat specializace tiskařů. Malé tiskárny se orientovaly na specifické žánry, velké městské a státní tiskárny na vládní zakázky. Tiskly ordonance a jiná státní nařízení ve formě plakátů, které však zůstávaly mimo knižní obchod. Některé tiskárny se zaměřovaly téměř výhradně na zahraniční klientelu, zhotovovaly zejména bible pro anglický trh nebo knihy v hebrejštině produkované především v Amsterdamu. V tomto období vznikly také dva nové žánry – dražební katalogy (od 1599) a noviny. Prvními novinami vydanými v roce 1618 byly Courante uyt Italien, Duytslandt, &c. (Noviny z Itálie, Německa atd.).34

25 Bots 2002. 26 V roce 1618 byl sice ortodoxní kalvinis-

mus prohlášen na Dordrechtské synodě jediným oficiálním náboženstvím. Občané jiného vyznání mohli svobodně věřit, avšak neměli na svou odlišnou víru poukazovat. Furstner 1985, s. 37 a Israel 1998, 394–395 a 462–463. 27 Elsevírky bylo souhrnné označení pro

více než 2700 latinských, holandských, francouzských, dánských a řeckých publikací, vydaných mezi lety 1583–1712 rodinou Elsevierovou. 28 Bots 2002. 29 Počet mužů, kteří se uměli podepsat

vzrostl z 57% v roce 1630 na 85% v roce 1780. Počet žen ve stejném období pak vzrostl z 32% na 64%. Hoftijzer – Lankhorst 2000, s. 161–162. 30 Bos 2002. 31 Formát kvarto (4 o) je dvakrát přeložený

a uprostřed svázaný arch papíru, o velikosti zhruba dnešního formátu A4. 32 Janssen 2002. 33 Jansen 1950, s. 65. 34 Bos 2002.

Vývoj obchodu s knihami v Nizozemí od 15. do 18. století Milana Baslerová

Nizozemský obchod s knihami v období 15.–18. století v sobě odráží obchodní potenciál národa. Knihkupci se mnohdy museli vyrovnat se ztíženými obchodními podmínkami v důsledku náboženských nepokojů, ale zároveň z nich dokázali vytěžit co nejvíce zisku a inovace. Největší slávu a mezinárodní prestiž zažil obchod s knihami v průběhu 17. století, kdy nizozemští knihkupci zásobovali takřka celou Evropu.

Počátky obchodu s knihami v Nizozemí

1 Seznam obsahuje krom jiného osmnáct

učebnic, šest breviářů, dvě sbírkové knihy, jedno evangelium, vigilie, jednu knihu s kázáním, sedm gramatik, šest knih o logice a metafyzice, osm knih o medicíně a jednu desku zobrazující v té době sedm známým planet. Wolter de Hoge prodával vedle knih i populární devoční grafiky, protože knihy samotné by ho neuživily. Koch – Nalis – Lankhorst 2007, s. 40–44. 2 Od roku 1540 se technika tisku knihy

více méně nezměnila po dobu dalších čtyř století. Proto je rok 1540 označován jako rok, kdy postinkunábule končí. 3 Furstner 1985, s. 20.

Knihy se v Nizozemí začaly prodávat již před vynálezem knihtisku (1447/1448). Prvním centrem knižního trhu se stalo hanzovní město Deventer, kde se usídlili také první nizozemští tiskaři. Ve městě působil kazatel, mystik a náboženský reformátor Geert Groote (1340–1384), který svým kladným vztahem ke knihám ovlivnil také četné stoupence Grootem založeného duchovního společenství Bratři společného života. První známý knihkupec, Wolter de Hoge (†1458/9), se ve městě oficiálně zapsal roku 1457. Dochoval se seznam knih, které nabízel k prodeji, a ten je vůbec nejstarším dokumentem svého druhu v Nizozemí.1 Vedle Deventeru se s knihami obchodovalo také v biskupském Utrechtu. Toto město proslulo produkcí opisovaných knih opatřených miniaturami, které silně konkurovaly miniaturám z vlámských Brugg. Z toho důvodu Bruggy roku 1426 zakázaly dovoz samotných miniatur z Utrechtu, prodávány mohly být pouze ty, které byly součást textu. Knihy vydávané v období mezi vynálezem knihtisku a koncem 15. století jsou označovány jako inkunábule neboli prvotisky. Jednotlivé postupy při jejich výrobě byly technologicky a časově náročné, jejich zhotovení se teprve vyvíjelo a zdokonalovalo. Tyto knihy ještě neměly velký odbyt na trhu, proto tiskaři volili zpravidla osvědčené tituly v omezeném počtu a tiskli málo nových publikací. Knihtisk se

v Nizozemí začal celoplošně šířit kolem roku 1473, především díky tiskařům z Kolína nad Rýnem stěhujícím se do Nizozemí a také díky migraci benátských tiskařů, kteří opouštěli své město z důvodu velké konkurence v oboru. Zatímco v severním Nizozemí se v 15. století zakládala menší tiskařství a vydavatelství (Deventer, Utrecht, Zwolle, Delft, Gouda), vznikaly v jižním Nizozemí, především v Antverpách, spíše velké podniky. Ještě v 15. století tvořily tiskařské dílny jeden celek s vydavatelstvím. Podnik byl zodpovědný za výběr a redigování knihy, její sazbu a tisk a nakonec i prodej. Tiskař – vydavatel musel být dobrým znalcem oboru. Byl nucen vybírat takové knihy, které by mu přinesly dostatek financí na papír, dovážený především z Kolína nad Rýnem, aby měl kapitál pro tisk dalších publikací.

Postinkunábule a zakázané knihy (1500–1572) Mezi lety 1500–1540,2 kdy byly tisknuty takzvané postinkunábule, bylo v Nizozemí vydáno okolo 4.500 titulů, z toho okolo 2.480 v Antverpách a 800 v Deventeru.3 V tomto období zde působilo již 139 tiskařství (84 na jihu a 55 na severu). Největším knižním centrem v Nizozemí byly Antverpy, kde převážně kvetl zahraniční obchod a odkud byly vyváženy knihy v angličtině, španělštině, francouzštině a dánštině. Roku 1515 usedl na trůn burgundský vévoda Karel V. (1500–1558), který od roku 1516 vládl i jako španělský král a o dva roky později se stal rovněž císařem Svaté říše římské. Od roku 1518 se z Německa šířilo Lutherovo učení, proti kterému katolicky orientovaný Karel tvrdě vystupoval. I přes zákaz tisku a šíření Lutherových děl se jeho knihy tajně tiskly v Antverpách, Leidenu a Zwolle. V roce 1526 byl v Antverpách vydán Lutherův překlad Nového a následně Starého zákona, známý jako Liesveldtbijbel a tiskly se stále další. Před rokem 1540 bylo v Antverpách vydáno čtyřicet z osmačtyřiceti

18 ~ 19

Joan Blaeu, Mapa Deventeru, 1649, Atlas van Loon, Scheepvaartmuseum Amsterdam.

dosavadních překladů.4 Mezi čtenáři a vlastníky kacířských publikací byli jak soudci a ředitelé škol, tak i katoličtí kněží. Tisk a vydávání knih se mělo řídit podle ediktů, které byly od roku 1521 vydávány císařem Svaté říše římské, jejíž součástí tehdy Nizozemí bylo. Podle těchto nařízení byly páleny knihy Luthera a jeho příznivců (jako první protestantští mučedníci byli popraveni v roce 1523 dva augustiniáni, Jan van Esschen a Hendrik Voes) a tisknout se směly pouze schválené konkrétní tisky. Následující edikt z roku 1544 zakazoval tisknout knihy ve španělštině, angličtině, italštině nebo v jiné řeči, kterou se v zemi běžně nekomunikovalo. Tiskaři museli rovněž vést seznamy tištěných knih, které minimálně dvakrát ročně kontrolovaly úřady. Kontrola tištěných knih byla dána patenty, jimiž byl každý tiskař od roku 1546 povinen se řídit. V tomtéž roce navíc vyšel první index knih doporučených pro školní výuku. Roku 1556 vystřídal Karla V. na trůně jeho syn Filip II. (1527–1598), který v otcově restrikční politice pokračoval. Roku 1567 pověřil správou Nizozemí místodržícího vévodu z Alby (1507–1582). Během jeho působení v Nizozemí (1567–1573) dohled nad

vývoj obchodu s kNihami v Nizozemí od 15. do 18. století

tisknutými knihami neustal a pronásledování tiskařů zakázané literatury velmi zesílilo. Nezřídka jim byl zabavován celý majetek, byli vězněni a v některých případech i popravováni. To vedlo k časté emigraci do sousedního Německa, kde panovaly svobodnější podmínky tisku. Zde se vydávala Lutherova díla, která se tajně šířila prostřednictvím drobných obchodníků do Nizozemí. Poptávka po zakázaných dílech byla tak vysoká, že knihy byly tištěny tajně pod pseudonymy bez tiskařské značky a bližších informací o tisku. Neudržitelná politická situace vyústila v otevřené povstání, do jehož čela se postavil královský místodržitel Holandska, Zélandu a Utrechtu, princ Vilém Oranžský (1533–1584), který byl roku 1572 povstaleckými generálními stavy opět instalován ve své funkci, ovšem už jako jejich zástupce. Severní Nizozemí přestalo být ovládáno Španělskem, které však nadále tvrdě prosazovalo katolickou víru v jižním Nizozemí. Situace se proměnila i ekonomicky – zatímco v první polovině 16. století vzkvétalo především jižní Nizozemí, kde se dařilo obchodu, umění a vědě, od konce 16. století začala s velkou rychlostí prosperovat severní část země.

4 Imhof 1994.

Medailony vybraných významných tiskařů a vydavatelů Milana Baslerová

Gheraert Leeu

(1445/1450 Gouda – 1492 Antverpy) Gheraert Leeu bývá označován za nejoriginálnějšího nizozemského vydavatele patnáctého století.1 Svou tvorbou jednoznačně ovlivnil produkci knih v Nizozemí. Kromě inovací v podobě převodu veršovaných textů v prózu, použití nových fontů a jasné struktury knihy se orientoval na potřeby čtenáře a prokázal brilantní ekonomické myšlení. Mezi jeho nejznámější knihy patří zvířecí příběhy. Přitažlivost knih podporoval na svoji dobu vysokým počtem dřevořezeb, které z ekonomických důvodů opakoval ve více titulech a také je pronajímal ostatním tiskařům. Úspěšné edice tiskl několikrát po sobě, přičemž každou novou pečlivě upravoval – měnil použité fonty, odstraňoval chyby a obměňoval dřevořezby. Knihy vydával jak v nizozemštině, tak i v latině a francouzštině.2 Vždy usiloval o co nejvěrnější překlad z originálu. Orientace na čtenáře a ekonomické myšlení se projevilo i ve struktuře knih, kterou používal pro všechny své edice. Po titulu knihy následoval samotný text rozdělený do pěti základních celků. V následující části knihy byl titul zopakován a případně rozšířen, ale hlavně zde byl uveden krátký obsah celé knihy se seznamem všech kapitol a jejich krátkou charakteristikou. Jako třetí v pořadí následoval prolog. Ten obsahoval instrukce k četbě a interpretaci knihy. Čtvrtým celkem knihy byl samotný text v rozličných fontech, doplněný četnými ilustracemi a jako poslední následoval kolofon, ve kterém tiskař uvedl své jméno, čímž si udělal reklamu. Během svého šestiletého působení v Goudě vytiskl Gheraert Leeu přinejmenším 69 edic, jeho dílna v Antverpách se pak postarala o dalších 162 tisků. Toto množství, které obsahuje pouze dochované tisky, však může být i několikanásobně vyšší. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Van den Vos Reynaerde (O lišákovi Ferinovi) a Dyalogus creaturarum dat is twijspraec der creaturen (Dialog stvoření ). Gheraert Leeu se orientoval především na tituly

určené k individuální četbě, čímž významně přispěl k rozšíření tištěné nizozemské literatury a k celkovému zvýšení tiskařské produkce v Nizozemí. Narodil se mezi lety 1445–1450 v holandském městě Gouda. Svou první knihu vytiskl na jaře roku 1477, tedy v době, kdy objev knihtisku slavil třicet let. V jeho knihách se objevuje tiskařská značka tvořená písmeny „G“ a „L“. Jedná se pravděpodobně o autorovy iniciály, ale rovněž se za těmito písmeny může skrývat nizozemské „God Lof“ neboli „Chvála Bohu“.3 Roku 1482 se Gheraert Leeu vydal na roční cestu do Itálie. Do Goudy se vrátil se dvěma novými typy fontů, tzv. veneticami, které začal používat především pro tisky v latině. Tímto písmem se přiblížil evropskému formátu a pomohl mu s odbytem na mezinárodním trhu. Po návratu z Itálie začal Gheraert Leeu vydávat i cestopisy Roku 1484 vydal cestopis Marca Pola v latině, který se dostal až do rukou samotného Kryštofa Kolumba a stal se mu studijním materiálem před cestou do Indie).4 Roku 1485 se Gheraert Leeu usadil v Antverpách, aby se přiblížil francouzskému a britskému trhu. Během svého pobytu v Belgii se tiskař setkal s tehdy ještě neznámým mnichem Erasmem, který ho ve svém dopise frískému humanistovi Jacobu Canterovi popisuje jako „impressoriae artis opifex, vir sane lepidus“ tedy jako „tvůrce knihtisku a velmi vkusného muže“.5 Jeho život byl tragicky ukončen v Antverpách roku 1492. 1

Hellinga – Hellinga 1966. Knihy v nizozemštině byly určeny domácímu publiku, které sestávalo především z měšťanů bez velké čtenářské zkušenosti. Tyto knihy proto vždy obsahovaly jasnou instrukci pro četbu a výklad textu. Knihy ve francouzštině byly určeny zkušenému čtenáři, a proto obsahovaly méně instrukcí. Latinskými texty směřoval Gheraert Leeu na mezinárodní trh. Často byly určeny učitelům, kteří je posléze představovali svým žáků. Ghearert Leeu v knihách používal i různé fonty. Knihy v nizozemštině tiskl ve fontu vycházejícím z místní tradice. Ostatní texty vycházely především ve venetikách, které se přibližovaly mezinárodnímu standardu. 2

Těmito slovy se v patnáctém století běžně zakončovaly knihy. Od roku 1478 se v knihách objevuje již plné jméno tiskaře, a proto o jejich původu není pochyb. 4 Goudriaan 1992. 5 Idem.

Jacob van Breda (? – po 1518)

Díky knihám Jacoba van Breda se město Deventer stalo na přelomu 15. a 16. století tiskařskou velmocí v Nizozemí a zároveň významným tiskařským centrem Evropy. Celá čtvrtina všech knih z Nizozemí byla vytištěna právě zde.6 K tomuto úspěchu města přispěly tři faktory. Ve městě fungovala vyhlášená latinská škola, Deventer byl součástí hanzy a navíc zde bylo velké odbytiště náboženské literatury pro celé okolí. Do města se proto stěhovalo velké množství nových tiskařů. Aby se Jacob van Breda odlišil od své konkurence, používal svoji tiskařskou značku. Tou první byla dřevořezba, která zobrazovala čtyři kruhy se symboly a jmény čtyř evangelistů a nápisem IHS uprostřed pomyslného kříže. Tuto značku používal tiskař do roku 1509. O šest let později představil novou značku, kterou užíval až do konce své kariéry. Byla jí opět dřevořezba zobrazující dění v tiskařské dílně s nápisem Prelum Jacobi tedy Jakobova dílna. Tato značka je nejstarším zobrazením tiskařské dílny v Nizozemí. Poslední datovaná kniha z dílny Jacoba van Breda pochází z roku 1518. O dalším osudu tiskaře je dále známo pouze to, že jeho dílnu převzal jeho zeť Dirk van den Borne, který nápis na tiskařské značce pozměnil na Prelum Bornense. Údaje o jeho dětství a mládí jsou neznámé, první známá informace se váže k roku 1483, kdy se stal občanem Deventeru a oženil se zde. Tiskařskému řemeslu se vyučil u prvního deventerského tiskaře Richarda Pafraeta (aktivní 1477–1491). Pafraet mu věnoval část vybavení své dílny, aby si Jacob van Breda mohl v roce 1485 otevřít svou vlastní. Ta stála na velmi výhodném místě mezi radnicí a latinskou školou, která

24 ~ 25

se těšila velmi vysoké prestiži. Studovali na ní filosofové Erasmus, Geert Grote a mystik Tomáš Kempenský. Díky latinské škole bylo ve městě potřeba velké množství knih, které vydávali oba tiskaři. Jednalo se především o moderní gramatiky a svazky textů antických autorů pro výuku cizích jazyků. Jeho knihy se nepoužívaly pouze v Deventeru, ale i v jiných nizozemských městěch, a dokonce se rozšířily až za hranice. Jacob van Breda tak přispěl k šíření humanismu a mnoha soudobých textů od deventerských autorů po Evropě. 6

Moerentorf. Roku 1584 se Plantin stal hlavním tiskařem leidenské univerzity a později i tiskařem nizozemského parlamentu. Během svého působení v Leidenu spolupracoval i s Louisem Elsevierem, zakladatelem významné generace tiskařů v Nizozemí. Před svým návratem do Antverp předal svou leidenskou dílnu svému zeti Franciscu Raphelengiovi (1539–1597), který spolu se svými syny pokračoval v tiskařské tradici. Po svém návratu do Antverp v roce 1585 našel Plantin svoji dílnu v zuboženém stavu. Podařilo se mu zaplatit největší dluhy a znovu rozběhnout výrobu, ale jeho obnovená činnost již nedosáhla bývalé slávy. Christophe Plantin zemřel ve věku sedmdesáti pěti let v roce 1589. Jeho ostatky byly uloženy do apsidy antverpské katedrály.

Smit 2005.

Christophe Plantin

(kolem 1520 Saint-Avertin – 1589 Antverpy) Christophe Plantin se narodil kolem roku 1520 poblíž francouzského Tours. Ve věku kolem patnácti let pobýval dva až tři roky v Lyonu, tehdejším významném středisku francouzského tisku, kde se blíže seznámil s tiskařským řemeslem. Další dobrou zkušenností pro něj byl pobyt v Caen, kde se učil obchodovat s knihami. Oženil se zde a se svou ženou odjel do Paříže, aby zde využil své znalosti spojené s tiskem a prodejem knih. Christophe Plantin v Paříži poznal mnoho vlámských tiskařů a knihkupců, kteří ho vzhledem k nepříznivé politické situaci pobízeli k přestěhování do Antverp. Plantin si byl vědom lákavého obchodního prostředí, které město nabízelo, a tak se roku 1548 přestěhoval. Vzhledem k velké konkurenci se nejprve zaměřil na prodej a vazačství knih, posléze se však přeorientoval na tisk samotný. Jeho tiskařská dílna Officina Plantiniana7 z počátku vydávala pouze osvědčené tituly a Plantin se velmi rychle vypracoval na úroveň místních tiskařů, které často předčil precizností svých děl. Do své tiskárny přijal i mladého Jana Moerentorfa (Johannes Moretus, 1543–1610) a pověřil ho prodejem knih a tisků. Mladík se velmi rychle osvědčil jako schopný prodejce a nakonec se oženil s jednou ze šesti Plantinových dcer a založil tiskařskou generaci, která pokračovala v řemesle až do devatenáctého století. Christophe Plantin si v Antverpách brzy vydobyl zásadní postavení. V nejlepších letech svého podnikání (1568–1576) zaměstnával na 150 zaměstnanců, kteří obsluhovali celkem šestnáct tiskařských strojů. Tiskařské dílny jeho konkurentů v té době běžně disponovaly dvěma až třemi stroji. Díky kontaktům na krále Filipa II. Španělského i papeže získal Plantin privilegium pro tisk všech římsko-katolických liturgických knih. Mezi lety 1568–1572 vydal jedno ze svých nejvýznamnějších děl, Antverpskou polyglotu, označovanou rovněž jako Královská bible. Toto vydání bible obsahovalo text v pěti jazycích, a sice v řečtině, latině, aramejštině, syrštině a hebrejštině, přičemž každý z jazyků byl vytištěn jiným fontem. Officina Plantiniana však netiskla pouze

Hendrick Goltzius, Christoffel Plantijn, 1581–1585, mědiryt, papír, Rijkmuseum Amsterdam RP-P-1884-A-7748.

náboženské texty. Významně se postarala o šíření vědeckých knih. Plantin vydával právnické a vědecké publikace (knihy o botanice), filologické svazky, hudební díla a také klasickou literaturu v řečtině a latině. V jeho publikacích měly své významné místo ilustrace a Plantin byl jeden z prvních, který začal používat v knihách techniku mědirytu, což bylo technicky podstatně náročnější než používání dřevořezových obrázků sázených současně s textem. Pro mědirytinu se na písmeny vysázené stránce ponechávalo volné místo a tiskla se dodatečně. Esteticky však tato inovace podobu knih značně obohatila, což ovlivnilo mnohé další tiskaře a vydavatele a mědirytinami bohatě ilustrované publikace se postupně staly celoevropským standardem. Christophe Plantin odešel do Antverp bez znalosti vlámštiny a brzy po svém příchodu zjistil, že na trhu není jediný francouzsko-vlámský slovník. Začal tedy jeden psát pro svou vlastní potřebu. Pak ovšem zjistil, že na francouzsko-vlámském slovníku pracuje již někdo jiný,8 a tak práci na svém slovníku přerušil. S konečným výsledkem svého konkurenta však nebyl spokojený, a proto obnovil práce na dokončení svého původního slovníku. Ten byl roku 1573 vydán jako Thesaurus Theutonicae Linguae. Schat der Neder-duytscher spraken (Poklad nizozemského jazyka). Kromě výrazů ve francouzštině a vlámštině obsahoval tento slovník i pojmy v latině. Mezi lety 1583–1585 se Plantin z důvodu nepříznivé politické situace vlivem osmdesátileté války přestěhoval do Leidenu. O jeho antverpský podnik se po tu dobu staral jeho zeť Jan

medailoNy vybRaNých výzNamNých tiskařů a vydavatelů

Tiskařská dílna je součástí antverpského Museum Plantin-Moretus, které bylo jako první muzeum vůbec roku 2005 zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO, a to právě kvůli mimořádně dobře zachovalé tiskařské dílně ze šestnáctého století. 8 Gabriel Meurier vydal v roce 1562 u Waesberghe v Antverpách malý slovník Vocabulaire françois-flameng in duodecimo, 113 stran. Viz Ledeboer 1859, s. 43.

Jan I. van Waesberghe

(kolem 1528 Aalst – 1590 Rotterdam) Jan van Waesberghe se narodil kolem roku 1528 ve vlámském Aalstu. V mládí odešel do Antverp, aby se zde vyučil tiskařem a knihkupcem. Roku 1555 se stal antverpským občanem a oženil se s Elisabeth Roelants, dcerou místního tiskaře. V roce 1557 byl zapsán do cechu svatého Lukáše jako tiskař a prodejce knih. Van Waesberghe sympatizoval s protestanty a tiskl jejich díla, která stála na seznamu knih zakázaných španělským králem. Roku 1568 byl tiskař a vydavatel obviněn ze šíření zakázané literatury, vsazen do vazby a odsouzen k trestu, který mu byl zkrácen z důvodu vážné nemoci. Po návratu

Tiskařský emblém Jana II. van Waesberghe.

Nizozemské tisky (16.–18. století) v historických fondech Vědecké knihovny v Olomouci Petra Hubená

Kapitola z dějin jezuitské knihovny v Olomouci 1 Seznámíme se s původními institucemi

i konkrétními majiteli tisků, kteří se ne vždy dobrovolně vzdali svých knihoven. V mnoha případech se jednalo o donace, obsažené v závětích církevních představitelů a šlechtických mecenášů 18. století. 2 Náš příspěvek představuje pouze majite-

le a pozdější donátory jezuitské knihovny, kteří darovali knihy nizozemské provenience. Podrobněji Glonek 2011. 3 Petrus Torrentinus (Rurremondensis),

rektorem v roce 1596; Joannes Decker, rektorem 1607–1612, a Leopoldus Henndt (1700–1703), seznam viz Fiala 2002. Zajímavostí je, že mezi studenty jezuitského gymnázia, založeného společně s kolejí, se objevovali i studenti ze severního a jižního Nizozemí. 4 Katalogy přírůstků knihovny před rokem

1704 nejsou dochovány, stopou po bývalých majitelích zůstávají provenienční záznamy a v případě odvezených knih pak katalogy švédských knihoven (např. Stadbibliothek Västerås). 5 Dramatické okolnosti švédského rabova-

ní a záchranu vzácných rukopisů a tisků popisuje Smejkal 1966, s. 4. 6 Viz Zemek. 7 Poznámka o Breunerově nadaci se

nachází též v nederlandiku: VKOL, sign. III 28.994 (č. kat. 54) Soranus: Annales ecclesiastici, zde na horním okraji titulního listu připsáno perem: Ex Liberalitate et Fundatione Reverendissimi et Illustrissimi D L. Joann: Frid: Com: Breuner Decani Ecclesiae Cathedralii Olomucensis. a uprostřed vepsána poznámka Collegii Societatis Jesu Olomucii Catalogo Inscriptus Anno 1699. 8 VKOL, sign. 38.281/3. Antverpský spis

Jerónima Bautisty de Lanuza, Homiliae quadragesimales. Antverpy 1649 (mimo katalog). 9 VKOL, sign. II 20.038. Johann Nieuhof,

Die Gesandtschaft der Ost-Indischen Gesellschaft, Amsterdam 1666 (stejný exemplář, ale s proveniencí z kláštera Hradisko, viz č. kat. 104). 10 Smejkal 1966, s. 4.

Zachované sbírky rukopisů a fondů starých tisků patří k mimořádnému bohatství Vědecké knihovny v Olomouci. Knihovny původních majitelů již nejsou dochovány ve své originální podobě a netvoří samostatné fondy. Knihovny i jednotlivé tisky v minulosti prožívaly pestré osudy, o kterých jsme zpravováni z jednotlivých provenienčních záznamů. Téměř všechny tisky nizozemské provenience spojuje shodný provenienční záznam: provenienční razítko univerzitní knihovny a způsob jednotného signování. Podíváme-li se na pohnuté osudy samotné knihovny, objevíme události, které přispěly k rozrůstání (ale i ztrátám) bohatého fondu knihovny. Nacházíme v nich historii jednotlivých knižních celků a jejich majitele.1 Počátky knihovny jsou spojeny s příchodem Tovaryšstva Ježíšova do Olomouce v roce 1566 a se založením jezuitské akademie (prvního stupně vysokého učení). Akademie vznikla z iniciativy a za přímé podpory olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova (1534–1572). Knihovna začala být budována již v prvním roce nové akademie, jejím prvním knihovníkem se stal jezuita Bartoloměj Weissig, magistr filozofie. Knižní fond se postupně církevními i měšťanskými donacemi rozrůstal a s ním se rozšiřovaly i prostory knihovny.2 Vznik tzv. Severské koleje – Collegium nordicum, přijímající studenty ze severní i východní Evropy, zvýšil prestiž akademie a zcela jistě obohatil fond knihovny mimo jiné i o tisky nizozemské provenience 16. století. Mezi rektory koleje nalezneme i několik zástupců z jižního Nizozemí,3 a proto usuzujeme, že v tomto období byly pořízeny do fondu knihovny tisky v nizozemském originále.4 V následujícím století pak došlo ke dvěma výraznějším ztrátám knih, nejprve za stavovského povstání (1619–1620), podruhé v průběhu obsazení Olomouce Švédy (1642–1650).5 V důsledku českého

povstání proti císaři Ferdinandovi II. a následným obsazením Brna stavovským vojskem byli jezuité z Olomouce rozhodnutím moravského zemského sněmu roku 1619 vypovězeni. Vrátili se až po porážce stavovského vojska na začátku roku 1621. Knihy, které se v těchto bouřlivých časech ztratily, ovšem záhy nahradily zisky z pobělohorských konfiskací. Knižní fond také narůstal díky velkorysým darům a odkazům jednotlivců, a to z řad biskupů, zemských úředníků, měšťanů a především pak olomouckých kanovníků. Například Jan Bedřich Breuner, svobodný pán na Stubingu a Rabensteinu (1583– 1638),6 učinil olomouckou jezuitskou kolej svým univerzálním dědicem.7 Knihovna získala nové prostory během přestavby koleje v letech 1651–1652 a její fond byl prostřednictvím nákupů dále rozšiřován. Jezuitské knihy snadno identifikujeme pomocí různých typů exlibris. Např. verze z poloviny 17. století zní Collegii Academici Societatis Jesu Olomucii Catalogi inscriptus Anno 1650.8 Jiný příklad o necelé století později pak uvádí pozměněnou formulaci Catalogo Collegii Soc. Jesu Olomucii inscriptus 1739.9 Druhá polovina 17. století v Olomouci představovala dobu pozvolné stabilizace a v církevním prostředí se vyznačovala nebývalým rozkvětem. Vydrancované kostely a kláštery se po útrapách třicetileté války opět obnovovaly, a to zejména díky úsilí mecenášů, kteří své mnohaleté snažení korunovali bohatými odkazy jak jezuitské knihovně, tak i dalším olomouckým církevním institucím. Příznivé období se prokazatelně promítlo také do historie knihovny. V devadesátých letech 17. století například byly do jejího vybavení pořízeny glóby, které jsou dnes součástí sbírek Vlastivědného muzea v Olomouci.10 Zachovaný svazkový katalog z roku 1704 nás také informuje, že jezuité v té době vlastnili více jak 4.000 svazků, umístěných nejen v knihovně, ale i v jednotlivých kolejích. V roce 1747 byl fond knihovny rozšířen o více jak 500 knih, které daroval olomoucký kanovník

28 ~ 29

Jiří Jindřich Mayerswald (1676–1747).11 Pomocí grafických exlibris12 lze identifikovat fragmenty jiné, původně bohaté sbírky dalšího olomouckého kanovnika, Františka Řehoře hraběte Gianniniho, člena olomoucké Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis.13

Dramatické osudy univerzitní knihovny na konci 18. století Na sklonku 18. století dochází k radikálním změnám ve vlastnictví i celkovém složení fondu jezuitské knihovny. Knihovna se dostává z církevní správy pod státní dozor a její fond je postupně obohacován o fondy dalších moravských jezuitských knihoven i o knihovny klášterů zrušených za josefinských reforem. Společně s knihovnami klášterů přechází do fondu univerzitní knihovny i řada původně soukromých knihoven. Tyto soukromé knihovny patřily především zástupcům z řad šlechty a vyšších církevních představitelů, kteří za svého života podporovali jednotlivé řády a většinou jim ve své závěti darovali svou knihovnu nebo její část. Univerzitní fond knihovny tímto způsobem získal například část šlechtické knihovny Zástřizlů. V návaznosti na zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byla olomoucká knihovna spolu s univerzitou převedena do správy státu. Knihovna byla zařazena pod dohled Dvorské studijní komise c. k. Zemského gubernia v Brně. Rokem 1775 se otevřela jako veřejná univerzitní knihovna v Olomouci širšímu okruhu čtenářů.14 Původní fond jezuitské knihovny nebyl ale zachován ve své celistvosti. Bývalým členům řádu bylo umožněno si při odchodu ponechat vlastní knihy a společně s nimi zmizely často také ty, které byly umístěny v příručních knihovnách.15 Chybějící části fondu knihovny pak měly být doplněny přírůstky z jiných zkonfiskovaných klášterů. Do Olomouce byly převedeny fondy pěti zaniklých jezuitských knihoven z Moravy (Brno, Jihlava, Telč, Uherské Hradiště a Znojmo). Během let 1782– 1787 knihovna obdržela fondy z 34 knihoven dalších zrušených klášterů na Moravě a ve Slezsku.16 Mnoho vzácných knih bylo během třídění přírůstků vyřazeno či rozprodáno, a tak navždy pro fond knihovny ztraceno. Převzaté knihy byly roztříděny podle klíče vypracovaného olomouckým knihovníkem Janem Aloisem Hankem. Zpracování rozsáhlého fondu pokračovalo i za jeho nástupce Josepha A. Karmaschka a dalších.17 Vedle jezuitského fondu lze za jeden z nejvýznamnějších zdrojů nově vznikající knihovny považovat knihovnu premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce. Původně benediktinský klášter, založený již před rokem 1078 olomouckým údělníkem Otou I. Sličným a jeho manželkou

Martin Engelbrecht podle Friedreicha Bernharda Wernera, Jezuitská kolej a kostel Panny Marie Sněžné, kolem 1724, mědiryt, papír, Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc.

Eufemií, byl za působení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (kolem 1083–1150) osazen premonstráty a po třicetileté válce započal s monumentální obnovou celého areálu. Opat Norbert Želecký z Počenic (opatem v letech 1679–1709) nechal vytvořit velkorysý umělecký koncept, který počítal i s nádhernou výzdobou knihovního sálu, jež se zachovala dodnes. Po zrušení kláštera však připadl veškerý majetek státu a v areálu v letech 1785– 1790 sídlil generální seminář pro výchovu kněží. Jeho rektorem se stal jeden z nejvýznamnějších českých jazykovědců a historiků, Josef Dobrovský (1753–1829), kterému právě olomoucká lycejní knihovna a kapitulní archiv poskytly cenný materiál ke studiu.18 Klášter Hradisko získával četné dary od osobností z řad olomouckých kanovníků. Tak se do jeho knihovny dostal i knižní fond Ferdinanda hraběte Schröffla ze Schröffenheimu (kolem 1645–1702), který klášter učinil dědicem veškerého svého majetku. Společně s celou premonstrátskou knihovnou se tak kanovníkovy knihy dostaly po zrušení kláštera roku 1784 do fondu dnešní Vědecké knihovny v Olomouci. Z Schöffelovy knihovny lze uvést svazek, opatřený tištěným exlibris a přijatý klášterem Hradisko.19 Podobný osud, který postihl klášter Hradisko, zasáhl i velký premonstrátský klášter v Louce u Znojma. Vznikl koncem 12. století, po husitských válkách upadal a renesanční obnovu inicioval až opat Šebestián Freytag z Čepiroh (opatem 1573–1585), instruktor Rudolfa II., maltézský rytíř a účastník bitvy u Lepanta. Freytag proslul nejen coby horlivý zastánce katolicismu, ale také jako příkladný hospodář, milovník hudby a umění, který roku 1578 nechal v rámci velké renesanční přestavby zchátralých budov postavit novou

Nizozemské tisky (16.–18. století) v histoRických foNdech vědecké kNihovNy v olomouci

11 Viz Pumprla. Dále Smejkal 1966, s. 5. 12 VKOL, sign. 31.078 Calmet: Histoire

de la Vie de Jesus Christ – zde vlepeno erbovní exlibris s textem: Franciscus Greg. S.R.I. Comes de GIANNINI ex March: Carpinetarum Dominus in Hulczin et Dobroslawitz &c. Cath: Olom: infulatus Praelatus Scholasticus, Eiusdem et Wratislawien. Can. Praepositus infulatus ad S. Mauricium Olomucii nec non S. Sedis Aplicae. Proto Notarius honoris etc. 13 Hradil 2010, s. 315. 14 Knihovna od svého založení sloužila

výhradně pro studijní účely vlastních posluchačů a vyučujících. 15 Dvorský dekret z 19. září 1773, který

přikazoval řádovým duchovním vrátit všechny vypůjčené knihy. Dekret otištěn in: Jaksch 1828, s. 11–17. Podrobný seznam knihovníků z 18. století podává Smejkal 1966, s. 5–6. Přehled knižních katalogů Glonek 2011, s. 157–158. 16 Dekret dvorské komise z 20. 5. 1782. 17 Některé exempláře jsou dnes ulože-

ny v Moravském zemském archivu v Brně, další pak v Österreichisches Staatsarchiv ve Vídni. Blíže o zpracování a roztřídění knižních sbírek zrušených klášterů J. A. Hankem viz Glonek – Krušinský 2011, s. 143–155. 18 Navarová 1975, s. 298. 19 VKOL, sign. 20.934 (č. kat. 56), du

Choul: Veterum Romanorum religio… – vlepeno tištěné erbovní exlibris s textem: FERDINANDUS Schröffel de Schröffenhaim, Canonicus Olomucensis, Protonotarius Apostolicus, & ad Divum Mauritium Olomucij p. t. Parochus. Na titulním listu vepsáno Conventus Gradicensis Catalogo Inscriptus.

Specifické knižní žánry v historických fondech Vědecké knihovny v Olomouci Lucie Doležilová

Kolekce nizozemských starých tisků je žánrově velmi pestrá a to hlavně v důsledku časového rozpětí tří století, mezi nimiž se do Vědecké knihovny v Olomouci dostalo téměř 4.000 tisků z oblasti dnešního Nizozemska a Belgie. Tyto země prošly v období 1500–1800 bouřlivým vývojem na poli politickém, ekonomickém, společenském, náboženském, ale také na poli vědy, výzkumu a vzdělání, který se nutně odráží v literatuře, díky níž se nám do ruky dostávají knihy rozličných žánrů, autorů i jazyků. Na druhé straně je složení knih ve Vědecké knihovně v Olomouci také výsledkem společenské situace, panující na našem území v rámci Habsburské monarchie,1 ale také dokladem zájmů konkrétních osob a institucí, díky nimž se nizozemské tisky do Olomouce dostaly. Ačkoliv je katalog žánrově velmi pestrý, vyčleňují se zde skupiny specifických žánrů, které je možné charakterizovat jako „typicky nizozemské“. Z nich bylo vytvořeno pět tématických podskupin: cestopisy a atlasy, antická a křesťanská literatura, comeniana, technické a přírodní vědy, právnické spisy a prohibita.

atlasy a cestopisy Dnešní Belgie a Nizozemsko se od konce 16. století postupně staly kartografickými centry Evropy. V rámci žánrů spojených s cestováním se setkáváme s mapami jako takovými, atlasy a také cestopisy. Kartografií se tak zabývali nejen sami cestovatelé, ale také vydavatelé, kteří mapy sbírali a následně vydávali. Vydávání kartografických materiálů ovládly v Amsterdamu tiskařské rodiny Jodoca Hondia st. a Jana Janssonia st., kterým od konce 16. století začal konkurovat Willem Janszoon Blaeu. V průběhu století pak přibyli další, zejména podnik Covens-Mortier, tiskaři Frederik de Wit a Pieter Schenk. V Antverpách pak vedle kartografa Abrahama Ortellia působil tiskař Gerard de Jode. První význačnou nizozemskou osobností v oblasti kartografie byl nakladatel a kartograf

Gerardus Mercator, Mapa Moravy, 1671, ATLAS MINOR Gerardi Mercatoris..., č. kat. 110.

Abraham Ortellius (1527–1598), jehož dílo Theatrum Orbis Terrarum (Divadlo zemí světa; Antverpy 1570)2 bylo první soubornou kartografickou prací, tedy tím, co dnes nazýváme atlas. V době vydání Ortelliova díla však ještě termín atlas používán nebyl, jak je patrné z názvu. Až do 17. století byly používány latinské termíny speculum (zrcadlo) či theatrum (divadlo). Ve sbírce Vědecké knihovny v Olomouci se nachází mladší antverpská verze Theatrum Orbis Terrarum (Antverpy, 1609; č. kat. 108). Pro soubor map použil označení atlas 3 poprvé vlámský kartograf a fyzik Gerardus Mercator (1512–1594), ve svém díle Atlas Sive Cosmographicae Meditationes De Fabrica Mundi et Fabricati Figura (Atlas,

Specifické knižní žánry v hiStorických fondech vědecké knihovny v olomouci

1 Habsburská monarchie byl státní útvar,

nacházející se na našem území od roku 1526 do roku 1804, tedy téměř po celou dobu, z níž pocházejí zkoumané nizozemské staré tisky. 2 První vydání obsahovalo 53 map, mezi

kterými se nacházela také kopie mapy Čech (Regni Bohemiae descriptio). Viz Voit 2008, s. 649 a s. 75. 3 Vedle kartografie se termín atlas pou-

žívá také pro soubor nákresů z jiných vědeckých oborů (anatomický, botanický atlas aj.).

Létající ryba, kolem 1668, ilustrace z knihy Legatio Batavica ad Magnum Tartariae Sinaeque Chamum…, č. kat. 103.

a Cornelis Claesz.6 Cestopisy mívaly často ve svém názvu určitým způsobem zachycenou podobu slova cesta (nizozemsky reis) – reisverslagen, reisbeschrijvingen, reisboeken, reisjournaals. Jazyk a styl děl se lišil v závislosti na účelu cesty, mohly být psány formou deníků, pamětí či dopisů v zábavném či naučném duchu.7 Literární představu o autorových zážitcích doprovázely náčrty, ilustrace, mapy a nezřídka kdy také slovníky. V 17. století vycházely cestopisy většinou v nizozemštině, vzdělanci je někdy psali také latinsky a od 18. století se vlivem politických změn objevuje často také francouzština. S přibývající oblibou novin a časopisů se informace cestopisného charakteru začaly publikovat také v nich. V našem katalogu se nachází celkem šest cestopisů, vydaných mezi lety 1568 a 1711. Příkladem bohatě ilustrovaného cestopisu je Legatio Batavica ad Magnum Tartariae Chamum Sungteium (Holandské poselství k velkému chánovi Tatarů Sungtei) Johana Nieuhofa (č. kat. 103), který obsahuje 36 celostránkových rytin, 108 ilustrací a rozkládací mapu. Cestopis Cornelise de Houtman (1565–1599) Diarium nauticum itineris Batavorum in Indiam Orientalem (Deník lodní cesty Holanďanů do východní Indie; č. kat. 101), popisující vůbec první cestu nizozemských lodí do Indonésie, obsahuje vedle samotného textu navíc pět map, nákresy a slovník. Cestopis Gerrita de Veera (asi 1570–1598) Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt

so vreemd ghehoort (Opravdový popis tří plachetních cest, tak podivných, že nebyly nikdy na světě slyšené; č. kat. 102) popisuje tři expedice, probíhající v letech 1594–1597, které měly za cíl přes dálný sever objevit cestu do Asie. Zajímavostí v případě cestopisu Johana Nieuhofa (1618–1672) Die Gesandtschaft der Ost-Indischen Gesellschaft in den vereinigten Niederländern, an den tartarischen Cham (Poselství Východoindické společnosti v spojených Nizozemích k chánovi Tatarů; č. kat. 104) je, že obsahuje také portrét samotného autora. Dva nejmladší cestopisy, u nichž nejsou uvedena jména autorů, jsou francouzsky psané Nouveau voyage vers le Septentrion (Nová cesta na sever; č. kat. 105) a Recueil des voyages qui ont servi à l’établissement & au progrès de la Compagnie des Indes Orientales (Vyprávění z cest, které sloužily k založení a pokračování Společnosti východních Indií; č. kat. 106). Předpokládá se, že v prvním případě je autorem Martin de la Martinière (1634–1690) a u druhé knihy René August Constantin de Renneville (1650–1723).

antická a křesťanská literatura V průběhu 16. – 18. století došlo v Nizozemí k mnoha společenským, kulturním a náboženským změnám, které se nutně projevily také na vydávání a oblibě určitých skupin knih, jimiž byly mimo jiné teologické a filosofické texty. V našem katalogu je

Specifické knižní žánry v hiStorických fondech vědecké knihovny v olomouci

6 Barent Langenes vytiskl zprávu o cestě

do Indie Cornelise de Houtman (1597) a Cornelis Claesz pak o rok později cestovní záznamy Gerrita de Veera (Veer 1997). 7 Voit 2008, s. 158.

Medailony významných donátorů v historických fondech Vědecké knihovny v Olomouci Tereza Kovaříková

významní majitelé – církevní korporace žďár nad sázavou Václav Vejmluva

(1670 Brno – 1738 Žďár nad Sázavou) Václav Vejmluva (1670–1738) se narodil v rodině sládka Jana z pivovaru kláštera cisterciaček na Starém Brně. Roku 1689 vstoupil do noviciátu cisterciáckého kláštera Fons Beatae Mariae Virginis ve Žďáru nad Sázavou. Teologii studoval v Praze, kde byl roku 1695 vysvěcen na kněze. Po návratu do kláštera zastával různé funkce, stal se správcem kuchyně a veškerého zásobování.1 Roku 1705 byl zvolen opatem, čímž začala doba největšího rozkvětu kláštera. Václav Vejmluva se projevil jako praktický hospodář, který pozvedl ekonomickou situaci kláštera a vyřešil dlouhotrvající právní spory. Proslul ovšem také jako mecenáš a příznivec jednoho z největších barokních architektů, Jana Blažeje Santiniho-Aichla (1677–1723), jehož pověřil stavbou velkolepého poutního areálu s chrámem sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou (1719–1722, resp. po 1735). Santiniho stavby ve stylu tzv. barokní gotiky našly své příznivce zejména z řad opatů těch klášterů, které po úpadku způsobeným husitskými válkami a třicetiletou válkou znovu rozšiřovaly své řady a obnovovaly chrámy, a to s poukazem na zlatou éru rozkvětu v době gotické. Mezi tyto vědy

Ex libris Václava Vejmluvy, č. kat. 69.

a uměnímilovné osobnosti patřil také Vejmluva, který některé z nich poznal již v době svých pražských studií.2 Žďárskou klášterní knihovnu v roce 1710 obohatil o knihovnu po hrabatech Kounicích z Křižanova, roku 1725 přikoupil knihovnu Jiřího Václava rytíře ze Schwalbenfeldu za 4.000 zlatých. Knihy nakupoval také na svých cestách po Čechách i v zahraničí.3 Do fondu Vědecké knihovny v Olomouci se žďárská kolekce dostala po zrušení kláštera, během revize knihoven, kterou zde v roce 1789 prováděl Jan Alois Hanke. Část knih připadla vídeňské dvorní knihovně, část olomoucké lycejní knihovně a zbytek byl převezen do budov kláštera Hradisko u Olomouce.4 Ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci lze identifikovat grafická exlibris v podobě aliančního erbu opata Vejmluvy a kláštera ve Žďáru.5 1

Zemek – Bartušek 1962, s. 49–50. Horyna 1998, s. 103–105. 3 Lifka 1964, s. 61–62. 4 Lifka 1964, s. 109–112. 5 VKOL, sign. II 50.836 (č. kat. 135) Grotius: De jure belli ac pacis libri tres – zde tištěné exlibris s opatským erbem a textem: WENCESLAUS ABBAS FONTIS BEATAE VIRGINIS MARIAE AD ZAAR:, doprovázeným erbem klášterním s textem: SIGILLUM CONVENTUS FONTIS BEATAE VIRGINIS MARIAE IN ZAAR: 2

se nachází v Antverpách tištěná kniha, jež je opatřena písemnou vlastnickou poznámkou.7 6

Kroupa 1997, s. 30–32. VKOL, sign. 1.871 Prudentius: Opera – na titulním listu poznámka perem: Conv. Lucensis. Sebastianus Frejtag à Czepiroh T. O. Doctor. et P. Abbas Lucka Anno 1516 (č. kat. 41).

Řehoř Lambek (též Gregor, Gregorius Lambeck) (1712 Popice u Znojma – 1781 Louka u Znojma)

Také Řehoř Lambek (1712–1781) je znám svou zálibou v umění a architektuře. Narodil se v Popicích u Znojma, roku 1735 složil řádové sliby, po studiích filozofie byl roku 1746 zvolen archivářem a o tři roky později převorem.8 Opatem premonstrátského kláštera v Louce u Znojma se stal roku 1764, tedy právě v době, kdy probíhala monumentální barokní přestavba celého areálu. Inicioval ji již Lambekův předchůdce, Hermenegild Mayer (opatem 1745–1764), a to dle plánů Franze Antona Pilgrama (1699– 1761) a po jeho smrti Franze de Paula Antona Hildebrandta (1719–1797). Knihovní trakt, který

louka u znojma Šebestián Freytag z Čepiroh (1533 Čepirohy – 1585 Louka u Znojma)

Šebestián Freytag z Čepiroh (1533–1585) pocházel ze zemanské rodiny, stal se instruktorem budoucího císaře Rudolfa II., maltézským rytířem, účastnil se bitvy u Lepanta a roku 1573 jej císař Maxmilián jmenoval louckým opatem. Freytag proslul jednak, coby horlivý zastánce katolicismu, ale také jako příkladný hospodář, milovník hudby a umění. Uspořádal též klášterní archiv a roku 1578 nechal v rámci velké renesanční přestavby zchátralých budov postavit novou knihovnu.6 Ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci

Ex libris Řehoře Lambeka, č. kat. 82.

46 ~ 47

vznikal za působení opata Lambeka, obsahoval sál, zdobený freskou malíře Franze Antona Maulbertsche (1724–1796) a vybavený luxusními skříněmi z ořechového dřeva. Obojí se zachovalo jen díky iniciativě strahovského opata Václava Josefa Mayera (opatem 1779–1800), který skříně zakoupil po zrušení louckého kláštera Josefem II. v roce 1784 a Maulbertsche angažoval pro zhotovení kopie malby v knihovně strahovského kláštera. Menší části obrovského knižního fondu, čítajícího 10.536 svazků, se dostaly do premonstrátských klášterů na Strahově a v Nové Říši, dále do benediktinského kláštera v Rajhradu a do Lycejní knihovny v Olomouci.9 Zde se dosud nachází také několik knih nizozemské provenience, vytištěných na území dnešní Belgie (Lovaň, Antverpy, Namur aj.), opatřených tištěným erbovním exlibris (č. kat. 81 a 82). Prostory kláštera pak využívala nejprve armáda, poté v nich sídlila továrna na tabák, prohnala se skrz ně napoleonská vojska a od roku 1851 probíhaly adaptace na vojenskou akademii. Převážně vojenským účelům pak areál kláštera sloužil až do roku 1994. 8 9

Kroupa 1997, s. 41. Loudová 2003, s. 203–204.

olomouc – klášter hradisko Klášter Hradisko u Olomouce již před rokem 1078 založil olomoucký údělník Ota I. Sličný se svou manželkou Eufemií. Původně benediktinský klášter byl za působení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (asi 1083–1150) osazen premonstráty, kteří úspěšně pokračovali v rozvoji bohatě nadaného kláštera. Rozkvět však přerušily husitské války a zejména vpád Švédů na Moravu během třicetileté války, který znamenal nejen vyhnání mnichů do Zábrdovic, ale také naprostou zkázu klášterních budov a odvoz všech cenností. Mezi ně můžeme počítat také vzácné knihy, které se pravidelně stávaly válečnou kořistí, odváženou poté do Švédska. Takový osud potkal nejen další olomoucké řády (jezuité, bernardini, augustiniáni, dominikáni), ale též knihovny ostatních moravských klášterů a na prvním místě pak bohatou mikulovskou knihovnu kardinála Dietrichsteina.10 Monumentální barokní obnova areálu je pak spojena s opatem Norbertem Želeckým z Počenic (opatem 1679–1709), jehož velkorysý umělecký koncept, rozsahem podobný klášteru v Louce u Znojma, počítal rovněž s nádhernou výzdobou knihovního sálu. Prostoru vévodí nástropní malba Innocenza Christophora Montiho (1644– 1710) s námětem Oslavy jména Ježíš, kterou doplňuje bohatá štuková výzdoba Baldassara Fontany (1661–1733). Po roce 1726 probíhala dostavba jižní části areálu, a to v režii Giovanniho Pietra Tencally (1629–1702) a Domenica Martinelliho (1650–1718). Jedná se o novou prelaturu spolu

biskupem olomouckým. Vynikal učeností, elegantním vystupováním i hlubokou zbožností, takže se stal poradcem císaře Ferdinanda III. i polského krále Zikmunda III. Od mládí prý toužil vstoupit do jezuitského řádu, ale učinil tak až krátce před svou smrtí. Tovaryšstvo Ježíšovo podporoval již během svého života a olomouckou jezuitskou kolej učinil univerzálním dědicem.14 Mezi nederlandiky se nachází svazek, v němž rozpoznáváme poznámku právě o Breunerově donaci (č. kat. 54). 14

Zemek.

Kanovník Ferdinand hrabě Schröffel ze Schröffenheimu (kolem 1645 Olomouc – 1702 Olomouc)

Barokní vazba knihy z knihovny kláštera Hradisko, č. kat. 104.

s kostelem sv. Štěpána a velkým nádvořím, přičemž celý koncept vyniká vysokou uměleckou kvalitou. Vlna rušení klášterů za vlády Josefa II. však dopadla i na Hradisko, jehož majetek připadl státu a v areálu tak v letech 1785–1790 sídlil generální seminář pro výchovu kněží. Jeho rektorem se však stal jeden z nejvýznamnějších českých jazykovědců a historiků, Josef Dobrovský (1753–1829), kterému olomoucká lycejní knihovna a kapitulní archiv poskytli cenný materiál ke studiu.11 Klášter se pak během napoleonských válek změnil ve vojenskou nemocnici a témuž účelu slouží jeho budovy dodnes. Z množství knih, které kdysi klášteru patřily, lze některé identifikovat na základě poznámek12 nebo jednoduchého grafického exlibris s přípisem.13

Ferdinand hrabě Schröffel ze Schröffenheimu (kolem 1645–1702) byl přijat sídelním kanovníkem olomouckým již roku 1665, od roku 1667 působil také jako farář u kostela sv. Mořice v Olomouci, jenž nechal opravit a nově vyzdobit, a k němuž na své náklady postavil novou budovu fary, dokončenou roku 1682. Svému kostelu odkázal též finanční hotovost, avšak univerzálním dědicem se stal klášter Hradisko, který obdržel mimo jiné i bohatou sbírku obrazů.15 Z kanovníkovy knihovny lze uvést svazek, opatřený tištěným erbovním exlibris a přijatý klášterem Hradisko (č. kat. 56). 15

Zemek.

Navarová 1975, s. 282–283. Navarová 1975, s. 298. 12 Např. č. kat. 47. 13 Např. č. kat. 83. 11

zástupci z řad církve Kanovník Jan Bedřich Breuner svob. pán na Stubingu a Rabensteinu (1583 Vídeň – 1638 Olomouc)

Kanovník Jan Bedřich Breuner (též Breiner) svobodný pán na Stubingu a Rabensteinu (1583– 1638) se narodil ve Vídni, studoval v Římě a olomouckým kapitulním děkanem se stal roku 1614. O čtyři roky později získal kanonikát při katedrální kapitule ve Vratislavi. Roku 1637 byl jmenován titulárním biskupem v Risanu a světícím

medailony významných donátorů v hiStorických fondech vědecké knihovny v olomouci

Ex libris Ferdinanda hraběte Schröffela, č. kat. 56.

katalog

52 ~ 53

Vysvětlení zkratek: STCN – Short Title Catalogue Netherlands (www.stcn.nl), retrospektivní národní bibliografie Nizozemska, ve které jsou registrovány všechny staré tisky nizozemského původu z let 1540–1800. V současné době (stav prosinec 2014) obsahuje cca 204.000 titulů. STCV – Short Title Catalogus Vlaanderen (http://www.vlaamse-erfgoedbibliotheek.be/stcv), retrospektivní národní bibliografie Vlámska. Má za cíl registrovat všechny staré tisky vlámského původu ze 17. a 18. Století. V současné době (stav březen 2015) obsahuje 21.643 titulů.

předválečná olomouc v kulturně-historických souvislostech

Katalog Wilken Engelbrecht Členění katalogu není provedeno standardně podle abecedy ani chronologie vybraných exponátů. Otiskuje mnohovrstevnatost tématu starých nizozemských tisků ze sbírek VKOL v několika rovinách, které jsou vytyčeny již v předchozí části této publikace – počátky rozvoje nizozemského knihtisku, jednotlivá významná tiskařská města, nejvýznamnější nizozemské tiskaře; dalším okruhem zájmu jsou původní maji telé z církevních kruhů i šlechty a v neposlední řadě potom specifické skupiny nizozemských tiskařských žánrů.

rozvoj nizozemského knihtisku Inkunábule 1

Sermones sensati. Gouda (Gerardus Leeu), 20. února 1482. Latina, 212 folií, 272 × 170 mm (malé folio). 63 mm široké a vysoké dřevořezové iniciály v bohatém stylu nizozemské ornamentiky. Filigrány, textura. Vědecká knihovna v Olomouci: II 48.352. Provenience: Knihovna konventu bernardinů v Olomouci. Součást konvolutu II 48.352 –II 48.353. STCN record 101468172; ISTC record is00472500. Literatura: Louda 1666, Schubert 1450.

Vědecká knihovna v Olomouci vlastní celkem šest publikací nizozemského průkopníka knihtisku Gheraerta Leeua, které mají svůj původ

v knihovnách moravských klášterů. Sermones sensati je nejstarší z nich. Pro jeho goudské období (1477–1484) je kniha poněkud netypická, protože Leeu tehdy vydával převážně tisky v nizozemštině. Mezinárodní katalog Incunable Short Title Catalogue uvádí celkem 37 dochovaných exemplářů. Kniha poskytuje v 59 odděleních (sermones) vzory latinských kázání pro různé příležitosti. Titul, doslovně Citlivé řeči, již sám prozrazuje, co anonymní autor slibuje v úvodu: krásně znějící kázání, která by měla dojímat posluchače, aby je kazatel obrátil k lepšímu životu. Knihu vlastnil konvent bernardinů v Olomouci. 2

Praecepta elegantiarum de latinis orationibus. Antverpy (Gheraert Leeu), (2. září) 1488. Latina, 16 folií, 4 o.

Na fol. 1r je 21 mm široká a vysoká gotická ornamentální iniciála P; 11 mm široká a vysoká iniciálová spacia. Filigrány. Konec s impresem chybí, textura. Vědecká knihovna v Olomouci: 21.822/d. Provenience: Knihovna františkánského konventu v Kroměříži. Součást konvolutu s 21.822/a, 21.822/b a 21.822/c, všechny mají stejnou provenienci. Není v STCV. Literatura: Louda 1527, Schubert 1312.

Také tato kniha sloužila praktickému účelu, poskytovala čtenáři návody, jak psát krásnou latinou. Původně byla součástí jednoho svazku spolu s Elegantiae terminorum ex Laurentio Valla et aliis collectae, tj. sbírkou aforismů z děl různých humanistů. V současné době Incunable Short Title Catalogue uvádí pouze 11 dochovaných exemplářů knihy, z nichž 4 obsahují jen Praecepta a chybí jim tiráž s datem tisku. Právě olomoucký exemplář je jedním z inkompletních, vázaný v jednom svazku s třemi německými prvotisky. Původně patřil kroměřížským františkánům. 3

Aesopus moralisatus. Deventer ( Jacobus de Breda), 30. července 1494. Latina, 38 folií nečíslovaných, 4 o. Na fol. 1r 85 mm široký a 97 mm vysoký dřevořez, na černém podkladě bílý kříž a v něm písmena IHS, vepsaný kruh o průměru 37 mm se čtyřmi poli, se znaky evangelistů. Filigrány. Vědecká knihovna v Olomouci: 48.777. Součást konvolutu 48.776–48.782. Provenience: Klášter augustiniánů v Olomouci. STCN record 104816295. Literatura: Louda 9, Schubert 17. Online: https://archive.org/stream/ned-kbn-all00002106-001#page/n0/mode/2up [exemplář KB Den Haag, sign. 171 G 29]

K oblíbeným knihám pro školní mládež patřily bajky, které byly vůbec prvními tištěnými knihami s ilustracemi. Prvním dílem tohoto druhu byla kniha Der Edelstein švýcarského dominikána Ulricha Bonera (kolem 1280–po 1349), kterou vydal tiskař Albrecht Pfister v roce 1461 v Bambergu a měla 101 ilustrací. V roce 1476 vyšlo v Ulmu u Johanna Zainera vydání

54 ~ 55

byl obviněn, že schválně spálil staré anglické rukopisy, aby tak kryl své falšování anglických dějin. Pozdější generace ovšem velice ocenili jeho kritický a pečlivý přístup k dějinám. 14

Ioannes Ramus OIKONOMIA SEV DISPOSITIO REG VLARVM VTRIVSqVE IVRIS IN LOCOS COMmunes, breui interpraetatione subiect, quae commentarij & locorum communium Ioannis Rami Iureconsulti ad easdem Regulas, instar sit Enchiridij. Ad calcem inuenias locorum communium, per quos regulae dedicuntur & incedunt Tabulas. Lovaň (Bartolomaeus Gravius), 1557. Latina, 7, 176, [2], 85 stran, [12] stran, 8 o. Tmavohnědá vazba s pozlacenými potisky – čtyři lilie v rozích (jedna je poškozená vodou) a ornament uprostřed. Vědecká knihovna v Olomouci: 8.150. Provenience: Thomas Vogelius Vueyssenhornius (=Thomas Vogel z města Weissenhorn v Švábsku). Joan Bern. Mayr, 1642. Součást konvolutu 8.150–8.151. Není v STCV. Literatura: Pettegree – Walsby 2011, č. 26258.

Johann Ramus (1535–1578) se narodil v zélandském městě Goes. Po studiu práv působil nejdříve ve Vídni jako profesor filozofie, poté se vrátil do Nizozemí, kde učil práva v Douai a v Lovani. Jeho Oikonomia je považována, spolu s přepracovanou verzí Dispositio regularum juris per locos communes (Štrasburk 1570),2 za jeho

nejdůležitější dílo. Vědecká knihovna vlastní také jeho latinský překlad Hesiodových děl.3 2

VKOL 8.176 vlastní pozdější vydání Cynosura utriusque iuris: sive Commentariorum in omnes. 3 Hesiodi Ascraei Opera. Lipsko ( Joanne Rhamba), 1577 – VKOL 22.297. 15

(ed. Hannard van Gameren) EPISTOLAE IAPANICAE, DE MVLTORVM GENTIli in varijs Insulis ad Christi fidem per Societatis nominis Iesu Theologos conuersione. In quibus etiam mores, leges, locorumque situs, luculenter describuntur. Lovaň (Rutgerus Velpius), 1569. Latina, 2 svazky v 1 vazb, 1. svazek: [51], [1 blanko], 263, [1] stran, 2. svazek: 310, [1], [1 blanko] stran, 8 o. Kniha svázána v původních dřevěných deskách se světlou vepřovicovou vazbou. Líc i rub je zdoben rámovým slepotiskovým dekorem. V rámci alegorické postavy. Uprostřed letopočet 1574. Titulní strana s filigránovým rámcem. Zdobené iniciály v textu na začátku každého oddělení. Vědecká knihovna v Olomouci: 30.052. Provenience: Augustiniánští kanovníci ve Šternberku. Není v STCV. Literatura: Pettegree – Walsby 2011, č. 16517.

Dle dostupné literatury je anonymní autor identický s jezuitou Hannardem de Gameren. Gameren pocházel pravděpodobně z Maaseik4 nebo z Nederhemert.5 Studoval podle všeho v Lovani a kolem roku 1564 působil

v bavorském Ingolstadtu jako učitel řečtiny. V roku 1568 se stal rektorem latinské školy v Tongerenu, poté přešel v roce 1571 ve stejné funkci na latinskou školu v Harderwijku. Následkem nizozemského povstání odešel do Lucemburska, kde působil na dvoře Juana d’Austria. Datum jeho úmrtí je neznámé. Spis je přehledem korespondence jezuitských misionářů z Japonska. 4

Zedler sv. 2 (1750), s. 852 uvádí tento původ. Nieuw Nederlandsch Biographisch Woordenboek 8, s. 583–584.

Thomas de Lemos ACTA OMNIA CONGREGATIONVM AC DISPVTATIONVM quAE CORAM SS CLEMENTE VIII ET PAuLO V SuMMIS PONTIFICIBuS SuNT CELEBRATAE IN CAuSA ET CONTROVERSIÂ ILLÂ MAGNÂ DE AuxILIIS DIVINAE GRA TOAE quAS DISPuTATIONES EGO F, THOMAS DE LEMOS EÂDEM GRATIÂ ADjuTuS SuSTNuI CONTRA PLu RES Ex SOCIETATE.

katalog | rozvoj nizozemSkého knihtiSku

Lovaň (Aegidius Denique), 1702. Latina, [8], XII stran, 1364 sloupců, [7] stran, 2 o. Novodobá vazba, tištěný darovací lístek: Ex libris A.R. & Ex. P. Dominici Loiper, bis Provincialis ac Procuratoris Generalis Actualis piè defuncti, Acessit Bibliothecae Wranoviensi, Annô 1733, na titulní straně ručně další provenience s podobným obsahem. Titulní strana červeno-černý tisk s mědirytem, který představuje řeholníky na audienci u papeže Pavla V. Na zdi je umístěna Bulla Pauli quinti contra Molinos. Vědecká knihovna v Olomouci: II 29.428. Provenience: P. Dominicus Loiper, prokurátor

irenopolis (=amsterdam) (s.n. = h. boom & F. Kuyper), 1656 (ve skutečnosti: 1668). latina, [2], 812 stran, 5, 2 o. Svázán v původních dřevěných deskách se světlou vepřovicovou vazbou, slepotisk. Vědecká knihovna v Olomouci: iii 2.632/ Socinus. Provenience: Neznámá. Na druhém titulním listu razítko univerzitní knihovny v Olomouci z roku 1773. STCN record: 27381866X. literatura: Weller i, 368.

Francouzština, [24], 481 stran, [23] stran, 12 o. Pergamenová vazba, frontispis s alegorickou mědirytinou. Na hřbetě štítek se starou signaturou (h 22) a záznam inkoustem Bibliotheque Universelle PAR CLERC. Vědecká knihovna v Olomouci: 20.522/1 (první díl z pětadvaceti přítomných, 1687–1693). Provenience: Neznámá. STCN record: 318747650.

Universální a historická knihovna vyšla v letech 1686–1693 celkem v pětadvaceti dílech. Autorem byl osvícený švýcarský teolog Jean le Clerc (1657–1736), který roku 1682 odešel z Ženevy přes Londýn do tolerantnějšího Nizozemska. V Amsterdamu se setkal mimo jiné s Johnem Lockem a přidal se zde k umírněným remonstrantům. Protože byl obviněn ze socianismu (viz č. kat. 29) nemohl se stát profesorem teologie, ale přesto se stal profesorem církevních dějin, filozofie a klasické filologie na remonstrantském semináriu v Amsterdamu. Zemřel v roce 1736. Le Clerc komentoval bibli, přičemž zkoumal historickou přesnost některých faktů, a chtěl ji probádat současnými vědeckými metodami. Největší vliv měly jeho encyklopedie, které jsou typickými příklady začínajícího osvícenství.

Faustus Socinus (vlastním jménem Fausto Sozzini, 1539–1604) byl italským teologem a právníkem. Odmítl dogma božské trojjedinosti a Ježíše vnímal hlavně jako morální příklad pro lidstvo. Ježíš byl podle něj pouze člověkem, ale kvůli své výjimečnosti bývá nazýván „Božím synem“. Protože Socinus rovněž odmítl dědičný hřích, nepovažoval Ježíšovou smrt za vykoupení lidstva, ale za potvrzení jeho morálního učení. Logicky Socinus odmítl i tzv. predestinaci. Nejen katolická církev ho považovala za kacíře, ale zejména kalvinisté utočili na Socinovu teologii ještě vehementněji, protože se dotkl jejich centrálního dogmatu – predestinace. Od roku 1578 žil Socinus v Polsku, kde umřel v malopolské vesnici Lusławicích. V Malopolsku a okolí Kralova získal poměrně velký počet žáků – nějaký čas byli tzv. Polští bratří jednou z uznávaných polských církví. Další velké skupiny příznivců jeho učení vznikly v Sedmihradsku. Spisy hlavních sociniánských teologů vyšly

všechny v rozsáhlé edici Bibliotheca Fratrum Polonorum quos unitarios vocant (Knihovna polských bratrů, řečených unitařů) u amsterdamských tiskařů, kteří se ovšem schovali za jméno Godefridus Philadephus v městě Irenopolis. 30

‫ תובר שרדמ‬: ‫תוליגמ שמחו הרותה לע‬ ‫רוציקו השמ ידיו הנוהכ תונתמ ׳יפ םע‬ ‫ ראות הפי‬... ‫םהילע ףיסומ הלאו‬: ‫׳יפ‬ ‫ רזעילא ׳ר תנשמ‬... ‫םהרבא ערז ׳יפו‬.

[=Midraš rabot: al ha-Torah v.a-h.ameš megilot im pe. Matanot kehunah v.i-Yede Mošeh v.e-k.itsur Yefeh to ar v.e-eleh mosif alehem: pe. Mišnat R. Eli ezer u-fe. Zera Avraham] amsterdam (aharon di šelomoh antonis), [5]485 (=1725). hebrejština, 246, 95 fol., 2 o. Vazba v dřevěných deskách potažených světlým pergamenem. bohatý grafický titulní list s obrazy z Tóry (nahoře v medailonu archa úmluvy doprovázena dvěma cherubíny, vedle titulního textu Áron a Mojžíš, dole v medailonu král david v chrámu, vlevo jakobův zápas s andělem, vpravo jakobův sen). Vědecká knihovna v Olomouci: iii 1.047. Provenience: Neznámá. Není v STCN. british library record: asia, Pacific & africa 1953.d.6.

Faustus Socinus Sinensis OPERUM TOMUS ALTER Continens ejusdem SCRIPTA POLEMICA. Quorum Catalogum versa pagina exhibet. ObSahuje další SPiSy:

• Ad Jac. Palaeologi librum, cui titulus est Defensio verae sententia de Magistratu Politico &x. • De Jesu Christi invocatione disputatio. • Responsio ad libellum Jacobi Wuieki De divinitate Filii Dei & Spiritus Sancti.

Kniha je edicí tzv. Midraším, rabínských komentářů Bible. Obsahuje komentáře pěti knih Tóry (Midraš Rabba) a pěti svátečných svitků (knihy Ester, Rút, Píseň písní, Pláč Jeremjášův, Kazatel). Překlad titulní strany zní: Midraš Rabba na Torah a na pět svitků, spolu s komentáři Mattanot Kehuna a Yedei Moše, včetně zkrácené verze Yafe Toar, jak byly vytištěny ve Frankfurtu nad Odrou.

64 ~ 65

pozici na katedře matematiky v Boloni. Patavinus byl v kontaktu se všemi důležitými astronomy a kartografy své doby (mj. Tyche Brahe, Johannes Kepler, Abraham Ortellius), jeho kvalitní mapy se často stávaly podklady pro atlasy vydávané Jodokem Hondiem a Vilémem Blaeuem. Vědecká knihovna v Olomouci vlastní rovněž jeho starší spisy, např. Ephemerides coelestium motuum ab AD 1581 usque ad annum 1620 secundum Copernici hypotheses (Benátky 1582),15 v němž na základě vlastního pozorování a dle teorií Koperníka vypočítal pohyby planet pro léta 1581–1620. Náš atlas vyšel v roce jeho smrti a shrnul jeho dosavadní teorie. 15

VKOl 9.361.

joannes Verwey NOVA VIA DOCENDI GRAECA, In qua Tribus Declinationibus & duabus Conjugationibus breviter omnis Flexio: Facili item & accurata ratione, omnis Litterarum, Syllabarum, Quantitatum, Accentuum, Licentiae Poëticae, nec non construendi & investigandi ratio sic traditur & explicatur, ut intra tempus brevissimum solida Graeci studii fundamenta jaci queant. PRAECEPTIS MAXIME NECESSARIIS (quae quantum fieri potuit, concept sunt verbis CLENARDI VOSSIANI) subjectae Annotatuiones multae perutiles. IN USUM EORUM, Qui unà cum Latinis Graecas litteras & discere & docere cupiunt diligentius ac commodious quam olim Edidit & acciravit Omnia JOANNES VERWEY, Gymnasiarcha Gaudanus, intexta passim opera Methodus Doctor[is] Paris[iensis] & Welleri. Accedunt I. Paradigmata Omnia Rudimentorum, Tabulis accuratissimis expressa. II. Colloquia vetera Scholastica, Graeca Latina, emendatous edita, & notis illustrate. III. Lectiones Atticae, Jonicae, Doricae, Poëticae. De quibus omnibus Praefatio. Τά κοινά κοινϖς.

jacob Foster ZESTIEN PREDIKAETSIEN OVER ZEER GEWICHTIGE STOFFEN. Uit het Engelsch vertaelt. harlingen (Folkert van der Plaets), 1737. Nizozemština, [6], 504 stran, 8 o. lepenková vazba, mramorovaný barevný papír, červeno-černý titulní list. Vědecká knihovna v Olomouci: 38.195. Provenience: Neznámá. Knihu zkonfiskoval j. b. de brueil et Madelon po kontrole p. Oliveria legiponta, nedatováno. Nápis: Rejicitur, p. Oliverius mpp. Confiscatus à Josepho Bernardo de Brueil et Madelon suae Sacrae Caesareo Regiae Apostoílicae Maj[es]ta[t]is Officii Bancalis Olomucensis Praefecto. Razítko univerzitní knihovny v Olomouci z roku 1773. STCN record: 296953512.

James ( Jacob) Foster (1697–1753) patřil k hlavním baptistickým teologům v Anglii. Pocházel z Exeteru, kde původně studoval na pietistickém semináři. V desátých letech 18. století vypukla v Exeteru teologická kontroverze ohledně přesného charakteru trojjedinosti Boha. Foster odmítl podepsat velice ortodoxní stanovisko a musel odejít. Postupně z něj vyrostl nonkonformní myslitel, který se snažil spojit poznatky moderní vědy s teologií. V roce 1724 se stal baptistou a byl vyhledáván jako oblíbený kazatel. Získal si značné renomé hlavně mezi volnomyšlenkářskými teology u protestantů, katolíků i u radikálního

katalog | rozvoj nizozemského knihtisku

deistického proudu anglikánské církve. Nizozemský spis představuje překlad jeho šestnácti nejznámějších kázání, vydaných pravděpodobně pro účely velmi silných novokřtěnských společenství ve Frísku. Spis byl zabaven jako heretický. 38

jacobus Nyloë AANLEIDING TOT DE NEDERDUITSCHE TAAL, TEN DIENSTE ZYNER LANDGENOTEN OPGESTELT DOOR J. NYLOË. NU VERMEERDERT MET EEN VERVOLG. leeuwarden (hero Nauta), 1711. Nizozemština, [3], 122 stran, [4], str. 123–158, 8 o. hnědá lepenková vazba s mramorováným barevným papírem. štítek se starou signaturou (G 33). Vědecká knihovna v Olomouci: 22.380. Provenience: Neznámá. STCN record: 305265229.

Gouda ( justus van der hoeve) – amsterdam (henricus Wetstenius), 1691. latina a řečtina, [8], 382 stran, 8 o. hladká pergamenová vazba. Vědecká knihovna v Olomouci: 21.788. Provenience: Neznámá. STCN record: 203712641.

Johannes Verwey (1648–1692), který používal též humanistický přídomek Phorbaeus, se narodil v Goudě nebo Delftu. V Goudě se stal v roce 1678 rektorem latinské školy a roku 1687 se přestěhoval do Haagu, kde až do své smrti zastával stejnou funkci. Jeho Nová cesta k výuce řečtiny vyšla poprvé v roce 1684 a do roku 1737 potom ještě několikrát v nových edicích. Díky této užitečné a praktické knize se stal titulárním profesorem řečtiny.

Jacobus Nyloë (1670–1714) byl ve své době známý spíše jako kazatel v řídce obydlené provincii Drenthe. Kvůli špatnému zdraví zažádal v roce 1702 o předčasný emeritát a přestěhoval se do Groningenu, kde bydlela jeho matka. Zemřel v roce 1714. Je autorem spisu Úvod do nizozemského jazyka, jako služba krajanům sestaven J. Nyloëm, který vyšel anonymně v roce 1709 a byl oceněn nizozemskými gramatiky. Vyšel celkem pětkrát (naposled v roce 1752) a exemplář ze sbírek Vědecké knihovny v Olomouci je jeho druhým vydáním.

druhotná usňová vazba, poškozená. Titulní list s tiskařským signetem nad impresem. druhá část má zvláštní titulní list, ilustrace v celém spise. Vědecká knihovna v Olomouci: 10.157. Provenience: 1) Ex libris Adamj Dores 1665. 2) Ex libris Joan[n]is Franconi 1733. 3) Pro Conventu ad S[anctam] M[ariam] Magdal[enam]. Razítko univerzitní knihovny z roku 1773. STCN record: 09054921X.

Je známo, že Willem Janszoon Blaeu byl vzdělán v astronomii, zhotovoval glóby a vedle toho se zabýval pro námořníky velmi důležitým problémem přesného určení pozice na moři. Jeho Astronomický návod k použití zemských a nebeských glóbů a planisfér vyšel poprvé v roce 1634 s titulem Tweevoudigh onderwijs van de hemelsche en aardsche globen v nizozemštině. První latinské vydání ze stejného roku je zároveň prvním tiskem, který měl na titulní straně později známé impresum se slunečními hodinkami. Kniha se dostala přes dva majitele – neznámého Adama Dorese a Joanna Franconiho, jehož jméno se objevuje v proveniencích častěji – do knihovny františkánského konventu sv. Maří Magdalény v Brně. Po zrušení konventu se kniha dostala do majetku olomoucké univerzitní knihovny. 49

Martinus Martinius, S. j. NOVVS ATLAS SINENSIS A MARTINO MARTINIO SOC[IETATIS] IESV DESCRIPTVS ET SEREN[ISSIMO] ARCHIDUCVI LEOPOLDO GVILIELMO AVSTRIACO DEDICATVS. amsterdam (ioannes blaeu), 1655. latina, [10], 171, [27], 33, [3] stran, [17] map, 2 o. jednoduchá lepenková vazba potažená světlým pergamenem. Titulní list s alegorickým námětem papeže obsluhovaného anděly a s textem: ITE, ANGELI, VELOCES AD GENTEM CONVVLSAM ET DILACERATAM IESAIAE XVIII. V předním plánu výjevu drží putti mapu a zeměkouli se zobrazením východní asie. Vědecká knihovna v Olomouci: iV 51.739. Provenience: Catalogo Collegij Soc[ieta]tis IESV Brunae inscriptus A[nn]o 1670. STCN record: 121539326.

Martinus Martinius, S. J. (Martino Martinio, 1614–1661) se narodil v jihotyrolském Tridentu, kde rovněž studoval. Roku 1632 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a pokračoval ve studiích klasické filologie, filozofie, matematiky a astronomie v římském Collegiu Romanu. Studia dokončil v Portugalsku, kde byl vysvěcen v roce 1639 na kněze, o rok později byl na vlastní žádost vyslán do Číny. V portugalské kolonii Macao se dokonale naučil čínsky, působil jako misionář v městě Chang-čou na východním pobřeží a procestoval celou zemi. V roce 1651 byl poslán jako zástupce čínské jezuitské misie do Říma, aby hájil jezuitskou politiku tzv. akulturace, tj. přizpůsobení křesťanské teologie a rituálů ( jezuité v Číně například tolerovali tradiční kult předků), která byla od roku 1645

na popud dominikánů a františkánů odmítána a zakazována. Delegace „čínských“ jezuitů pod vedením Martina Martinia dokázala dosáhnout v roce 1656 od papeže znovuobnovení politiky akulturace. Martinius se vrátil v roce 1658 do Číny, kde zemřel v roce 1661 následkem cholery v Chang-čou. Byl pochován v městské katedrále, kterou sám budoval po návratu a která je považována za jednu z nejkrásnějších evropských budov v Číně. Martinův spis Nový čínský atlas vznikl v průběhu jeho pobytu v Evropě na základě vlastních poznatků a je považován za nejlepší historický popis Číny. Exemplář Vědecké knihovny byl pořízen brněnskými jezuity.

Pod patronací strýce studoval práva a klasickou filologii v Orléansu a v Bourgesu. Po vážné nemoci se obrátil ke kalvinismu a v roce 1548 odešel do Ženevy. Pařížský parlament zkonfiskoval jeho majetek a nechal veřejně spálit jeho

Theodorus beza NOVVM TESTAMENTVM Domini nostri IESV CHRISTI; Interprete THEODORO BEZA. amsterdam (Typis i. blaeu, sumptibus Societatis), 1673. latina, 408 stran, 24 o. jednoduchá tmavohnědá, téměř černá usňová vazba, opatřená slepotiskem (rámeček) na okraji. Vědecká knihovna v Olomouci: 203. Provenience: Původní majitel neznámý (možná koupena přímo pro olomoucké jezuity), přípisek na předsádce Ad Cathalogum librorum Prohibitorum Bibliothecae Olomucenses 1688. STCN record: 09635139X.

Theodorus Beza (vlastním jménem Théodore de Bèze, 1519–1605) pocházel z francouzské části burgundských zemí, tzv. Pays-Hauts.

72 ~ 73

Burgundského. Patřil mezi první lékaře, kteří se věnovali neurologii. V traktátu De cerebri morbis (Basilej 1549) se snažil se o empirické vysvětlení nemocí a vyloučil ďábelskou příčinu různých mánií. Jinou oblastí, v níž byl na svou dobu velmi pokrokový, byla gynekologie a zejména porodnictví. Toto zaměření se stalo předmětem představeného odborného spisu O těhotenství a porodu.

humanistu Josepha Scaligera).20 Tuningius komentoval Corpus Juris a jeho sbírka aforismů v různých jazycích se dostala na index zakázaných knih. Přesto ji vlastnili olomoučtí augustiniáni. Vzácným tento exemplář činí také dedikace samotného autora leidenskému městskému písaři, právníkovi Joostu Isaacsoonovi van Swanenburg (1577–po 1609), který byl synem malíře a starosty Isaaca van Swanenburg (1537–1614). Jak se vlastnoručně podepsaná kniha dostala do Olomouce, není známo.

Geraerdus Tuningius APOPHTHEGMATA GRAECA, LATINA, ITALICA, GALLICA, HISPANICA, collecta à GERAERDO TVNINGIO Leidenis, I.C. s.l. [=leiden] (ex officina Plantiniana Raphelengii), 1609. latina, [20], 95, [9], 100, [4], 136, [4], 116, [4], 96, [8] stran, 8 o. Poškozená pergamenová vazba. Vědecká knihovna v Olomouci: 26.602. Provenience: Na titulním listu je ručně psané věnování autora leidenskému městskému písaři: Praestantissimo, prudentissimo, ornatissimoque viro, Justo Swaneburgio, J.C. urbis Leidae Grafiario, G. Tuning D.D.A.M. Na přídeští tištěné exlibris olomouckých augustiniánských kanovníků, viz katalog č. 65. STCN record: 058838457.

Gerardus Tuningius (1566–1610) pocházel z Leidenu, kde vystudoval práva. Po krátkém působení v Haagu se vrátil v roce 1590 do Leidenu, aby se stal profesorem práv na místní univerzitě. Byl humanistického zaměření a velmi se snažil o prosazení svých myšlenek na univerzitní půdě (např. do Leidenu pozval

Ommen 2013, s. 58–59.

Filip Marnix svobodný pán z Sint-Aldegonde (1540–1598) pocházel z jihonizozemské šlechty. V letech 1584–1585 fungoval jako tzv. Buytenborchemeester (doslova vnější starosta, tj. starosta odpovědný za vnější vztahy a bezpečnost města) během oblehání Antverp španělským vojskem. Marnix studoval teologii v Lovani, Paříži, Padově a Ženevě, kde pod vlivem Theodora de Beza (viz č. kat. 50) konvertoval ke kalvinismu. V roce 1566 dočasně emigroval, aby se vyhnul katolickému útlaku, psal v emigraci různé důležité pamflety a protikatolické spisy. Od roku 1571 byl jako diplomat ve službě Viléma Oranžského. Připravil mj. tzv. Gentskou pacifikaci (1576), pokus o ukončení občanské války smířením všech znepřátelených stran. V letech 1583–1585 velel obraně Antverp proti Španělům, ukázalo se však, že je lepším diplomatem než vojevůdcem. Poté, co ho generální stavy obvinili z pádu Antverp, se stáhl z politiky na svůj hrad Souburgh na zélandském ostrově Walcherenu, kde se věnoval mimo jiné překladu Bible. Jeho spis O vzdělávání dětí princů a šlechticů byl vydán posmrtně ve Franekeru. Marnix je v Nizozemsku dodnes známý jako pravděpodobný autor písně Wilhelmus, dnešní národní hymny Nizozemského království. Spis je součástí konvolutu většinou německých protestantských spisů, který patřil Maximiliánu Hermanovi z Brunšvíku. 68

johannes Cools hornanus FABRICAE TEMPLI PACIS ARCHITECTI POLITICO-SAECULARES, SIVE Saecularium S. R. Imperii Ducum, Marchionum, Principum, Landgraviorum, Comitum, Quatuor-Virorum, Baronum, aliorumque

Cisterciácký klášter ve Žďáru nad Sázavou 67

Philippus Marnixius, dominus Sanctoaldegondanus DE INSTITVTIONE Principum, ac Nobilium Puerorum, LIBELLVS VTILISSIMVS, Luci è Manuscripto jam recens datus A SIXTO ARCERIO, Doctore Medico, & Professore ordinario in illustrâ Frisiorum Academia Franecarana. Franeker (Rombertus doyema), 1615. latina, 48 stran, 4 o. Fialová lepenková vazba. Vědecká knihovna v Olomouci: 22.577 [Součást konvolutu 22.576–22.589]. Provenience: Inscriptus Catalogo M[o]n[aste]rij Zarensis. [Z první práce vyplývá, že celý konvolut se dostal v roce 1700 do majetku kláštera. dřívější majitel byl Maximilianus hermanus (?) brunsvigius.] STCN record: 830606963.

katalog | historické moravské a olomoucké knihovny

Moeurs, de la Religion, & du Langage de cette Nation, inconnuë jusques à present aux Peuples de l’Europe. Nouvelle Edition, reveuë & corrigée. PREMIÉRE PARTIE. (Druhý titulní list má stejné znění, s poznámkou TOME SECONDE).

do exilu do Anglie. Tady vydal své Dějiny Savarambů (History of Severambes, Londýn 1675; Histoire des Sevarambes, Paříž 1676). Tyto dějiny fiktivního národa v jižních zemích (Terres Australes) měly velký úspěch a byly brzo přeloženy do nizozemštiny (1683), němčiny (1689) a italštiny (1728). Společenská kritika v románu byla namířena hlavně proti katolické církvi. Dílo inspirovalo další osvícené spisovatele jako Jean-Jacquese Rousseaua (viz č. kat. 79).

k zostuzení herečky Claire-Josèphe-Hippolyte Léris de la Tude, známé jako Mademoiselle de Frétillon (1723–1805). Představený román Druhá Janička, či nová příchozí selka líčí časté ženské dilema při výběru ze dvou nápadníků.

amsterdam (estienne Roger), 1716. Francouzština, dvě díla v jednom svazku, 333 stran, [5] mědirytin, 348 stran, [5] mědirytin, 12 o. Vazba z lepenky potažené šedým papírem. Před prvním a druhým titulním listem nesignovaný frontispis, oba titulní listy v červeno-černém tisku s vinětou nad impresem. iniciály, verzály, viněty, kustody, signatury, mrtvá záhlaví, arabské číslování v horních rozích. Vědecká knihovna v Olomouci: 18.962. Provenience: Na předním a zadním přídeští heraldické exlibris. Přední: 110 × 84 mm. erb arnošta sv. pána locelly. erb z roku 1764 (povýšení do stavu rakouských svobodných pánů). Text: Ernst Freijherr v[on] Locella Ihro K[aiserlich] K[öniglichen] Apo[sto]lischen M[a] ije[stä]t Rath beij dero K[aiserlich] K[öniglichen] Amte in Schlesien. Assessor Cantzleij Director und Müntz und bergweesens Repraesentant. heslo nad erbem: Thue Recht – Forchte Gott – und Scheue Niemand. Na zadním přídeští: jednodušší erb (původní italská verze) bez přileb, štít krytý baronskou korunou. Text: Ernestus L[iber] B[aro] de Locella S[uae] C[aesareae] R[egiae] A[postolicae] Majestatis Consiliarius et R[egii] Officij Ducatus Silesiae Assessor Cancellariae et in Monetarijs et Montanisticis Director. heslo nad erbem: Vitae Socia Virtus : Mortis Comes Gloria. Na titulním listu přípisek Eduard F[re]ij[herr] Locella mpp. STCN record: 315088621.

Denis Vairasse d’Allas (kolem 1630–1672) se narodil v protestantské rodině, vystudoval právo a po zrušení Nantského ediktu odešel

Pierre alexandre Gaillard de la bataille JEANNETTE SECONDE, OU LA NOUVELLE PAYSANNE PARVENUE, Par Mr. G*** DE LA BATAILLE. PREMIERE PARTIE. amsterdam (Par la Société des libraires), 1758. Francouzština, tři díla v jednom svazku, 120, 150, 157 stran, 8 o. lepenková vazba. Vědecká knihovna v Olomouci: 31.523. Provenience: Na předním přídeští podobné heraldické exlibris jako u č. kat. 87. Původně zde byly dvě pečeti, které nyní chybějí. Na titulním listu přípisek: Eduard F[re]ij[herr] Locella mpp. STCN record: 216112567.

Pierre-Alexandre Gaillard de la Bataille (1708–1779) byl hlavním finančním správcem francouzského království a věnoval se také psaní literatury galantního směru osvícenského románu (libertinismus). Napsal několik románů, z nichž L’Histoire de la Vie et des Moeurs de Mademoiselle Cronel dit Fretillon (1739–1743) byl namířen

s.n. (=johann Wilhelm von archenholz) MEMOIRES CONCERNANT CHRISTINE REINE DE SUEDE, POUR SERVIR D’ECLAIRCISSEMENT A L’HISTOIRE DE SON REGNE ET PRINCPALEMENT DE SA VIE PRIVEE, ET AUX EVENEMENS DE L’HISTOIRE DE SON TEMS CIVILE ET LITERAIRE: CONTENT ENTR’AUTRES UN OUVRAGE DE CETTE SAVANTE PRINCESSE SUR SA PROPRE VIE. De mème qu’une courte narration de ce qui s’est passé depuis la mort de GUSTAVE ADOLPHE son Pére, jusqu’au tems qu’elle résigna la Couronne: comme aussi un Abrégé de l’Histoire de son propre Reigne, composé par ses ordres & accompagné de ses remarques; ses Négociations, son Commerce de Lettres, ses Instructions données à ses Ministres depuis l’an 1657 jusqu’à sa mort &c. Le tout accompagné de Remarques. Enfin on y a ajouté quelques autres Traités de la composition de la Reine. Vincet amor Patriae… VIRGIL. Aenaeid. Lib. VI. vs. 823. TOME TROISIEME. amsterdam – leipzig ( jean Schreuder & Pierre Mortier, le jeune), 1759.

88 ~ 89

Princ z Colloredo-Mansfeld 96

NN (=Fridrich ii., pruský král) OEUVRES PRIMITIVES DE FRÉDERIC II, ROI DE PRUSSE, OU Collection des Ouvrages qu’il publia pendant son règne. „Imitateur heureux d’Alexandre et d’Alcide,/ Il aimait mieux pourtant les vertus d’Aristide!“ VOLTAIRE. TOME I. amsterdam (s.n.), 35 1790. Francouzština, 361, [1], [13] stran, 8 o. lepenková vazba, na hřbetě potažená hnědou kůží. Na frontispisu mědirytina pruského krále s nápisem: FREDERIC II, NÉ LE 24 JANV[IER] 1712, MORT LE 17 AOUT 1786. Afin d’Eterniser sa Gloire, il Protégea les Arts,/ Et Favori de Mars,/ Des Filles de Mémoire,/ il est encor le Cesar de l’Histoire. Signováno: A. Graf. Vědecká knihovna v Olomouci: 649.772/1 (první díl ze čtyř dílů). Provenience: Na přídeští tištěné heraldické exlibris s erbem knížat Colloredo-Mansfeld. Text: Ex – Libris Principis de Colloredo Mansfeld. STCN record: 168317486.

94a

94b

Jeho spis oslavující přednosti ženského pohlaví na příkladech antických hrdinek De nobilitate et praecellentia foeminei sexus vyšel v latině v roce 1529.34 S nástupem osvícenství, které znovu oživilo zájem o okultismus a hermeneutické vědy, se několik spisů Agrippy z Nettesheimu opět dočkalo vydání.

Johannes Isaac Hollandus byl vlámský alchymista pravděpodobně židovského původu, který žil v 16. století ( jeho bližší životní data jsou neznámá). Nejstarší Hollandovy rukopisy pocházejí z doby kolem roku 1560, první tisky se datují do roku 1572. Arnhemská edice je sbírkou všech zachovaných autorových spisů.

Fridrich II. Veliký (1712–1786) se stal v roce 1740 pruským králem a jeho přísný, vojensky založený otec Fridrich I. očekával, že syn půjde v jeho stopách. Ten však projevoval zájem především o kulturu a literaturu. Psal filozofické spisy, korespondoval s Voltairem, bavil se hrou na příčnou flétnu, komponoval a miloval umění. Vedle toho byl ale také velmi schopným politikem a vladařem a tak jeho osoba odpovídala dobovým moderním ideálům osvícenství. Není proto divu, že jeho spisy byly velmi populární a v německé

V historických fondech Vědecké knihovny je kolínský výtisk z roku 1532 (VKOl 997.223), který se nakonec dostal do piaristické koleje v Strážnici.

Filip hrabě Mansfeld 95

joannes isaac hollandus D. MAGISTRI IOANNIS ISAACI HOLLANDI, VIRI IN PHILOSOPHIA, POTISSImum vero in arte Chymica celeberrimi. OPERA MINERALIA, ET VEGETABILIA, SIVE de lapide Philosophico, quae reperire potuimus, omnia. NVNQVAM ANTEHAC Edita, ac nunc primum ex optimis manscriptis Teutonicis exemplaribus fidelissime in Latinum sermonem conuersa. arnhem (ioannes iansonius), 1616. latina, [14], 431 stran, 8 o. Tvrdá lepenková vazba potažená pergamenem, původní zelené tkaničky chybějí. V knize rytiny s alchymistickou tématikou. Vědecká knihovna v Olomouci: 15.313. Provenience: Přípisek na přídeští: Ex dono Excell[entissi]mi comjtis Philippi à Mansfeld. Přípisek na titulním listu: Ex bibliotheca Conventus Vranovicensis. Razítko staré univerzitní knihovny v Olomouci. STCN record: 831348682.

katalog | významní donátoři

109

110

kde žil a pracoval až do smrti. Zhotovil zde velkou nástěnnou mapu světa, v níž poprvé použil tzv. Mercatorovo mapové zobrazení. Připravoval velký atlas světa, ale ten byl vydán až posmrtně v roce 1595 jeho synem. Exemplář na výstavě je desátou edicí tohoto díla.

auch Von derselbem Festen Ländern/ Inseln/ Brunnen/ Flüssen/ und Ahrten der Tiere/ Beume/ Stauden/ und anderer fremden Gewächse; Als auch von den Gottes- und Gözen-diensten/ Sitten/ Sprachen/ Kleider-trachten/ wunderlichen Begäbnissen/ und sowohl alten als neuen Kriegen/ ausführlich gehandelt wird; Durch und durch mit vielen nach dem Leben in Ameriken selbst entworfenen Abbildungen gezieret. Durch Dr. O. D.

110

Gerardus Mercator ATLAS MINOR Gerardi Mercatoris à Hondio plurimis aeneis tabulis auctus atque illustratus.

111

Amsterdam ( Jacob von Meurs), 1673. Němčina, [1], [6], 658, [22] stran, 2 0. Kniha vázaná v bílé kůži s protlačovanými dekorativními prvky, přední deska uprostřed doplněna o supralibros manželů ze Zástřizl. Červená ořízka, zachovalé kovové spony s rytým zdobením. Hřbet nahoře červeně popsán zkráceným titulem díla, titulní mědiryt America, 16 dvoustraných map a 107 mědirytin sídel, osob i zvířat. Vědecká knihovna v Olomouci: II 19.575. Provenience: Oválné heraldické supralibros manželů Zuzany Kateřiny Libory ze Zástřizl a Jána Bohuše Václava Morkovského ze Zástřizl, text zlaceného nápisu kolem erbů: IOAN[NES]. BOHUSLAUS. WENCELAUS. MORKOWSKY. PAN Z. ZASTRZIZL – SUSANNA. CATH[ARINA] LIBO[RIAE]. ZASTRZIZL. ROZ[ENA]. PANI. Z. ZASTRZIZL. STCN record: 843116307. Literatura: Vaculínová 2013.

Olfert Dapper Die Unbekante Neue Welt/ oder Beschreibung des Welt-Teils AMERIKA, und des Sud-Landes: Darinnen von Vrsprunge der Ameriker und Sudländer/ und von den gedenckwürdigen Reysen der Europaer darnach zu. Wie

Olfert Dapper (1636–1689) se narodil v Amsterdamu a vystudoval medicínu v Utrechu. Po studiu se vrátil do rodného města a byl činný hlavně jako historik. V letech 1668–1688 vydával popisy exotických zemí v Africe, Asii a Americe, které se staly velmi populárními a vycházely v angličtině, francouzštině a němčině. Sám tyto

Arnhem (Ioannes Ianßonius), 1671. Latina, [8], 683 stran, oblong 4 o, 190 × 24 mm. Vazba lepenková potažená hnědou usní, nezdobená. Vědecká knihovna v Olomouci: 19.683. Provenience: Přípisek na titulním listu: Comparavit pro Mon[aste]rio Welehradensi P. Thomas Prof[…]. A[nn]o 1706. Literatura: Koeman II, Me 192.

Menší atlas byl „kapesní verzí“ velkého Mercotorova atlasu. Jako první s tímto formátem přišel Jodocus Hondius (1563–1612), jehož zeť Johannes Janssonius (1588–1664) pokračoval pro velkou oblibu v jejich dalším vydávání. Atlas patřil cisterciáckému klášteru na Velehradě.

exotické země nikdy nenavštívil, ale při psaní vycházel z autentických materiálů, které mu poskytli Isaac Vossius (1618–1689) a Samuel Blommaert (1583–1651). Zejména Blommaert byl jako bývalý důstojník Západoindické společnosti, který žil několik let v Africe, Indonésii a Karibiku, s životem a zvyklostmi v těchto zemích velmi dobře obeznámen.

111a

98 ~ 99

In Universa FL[AVII] JOSEPHI Opera, JOANNIS COCCEI, EZECHIELIS SPANHEIMII, HADRIANI RELANDI, & selectae ALIORUM. ADJICIUNTUR IN FINE CAROLI DAUBUZ Libri duo pro Testimonio FL[AVII] JOSEPHI de Jesu Christo; Et ejusdem Argumenti EPISTOLAE XXX, virorum Doctorum, ut REINESII, SNELLII, JO[ANNIS] FR[ANCISCI] GRONOVII aliorumque, Philologiae & Historicae, ut & PETRI BRINCH Examen Chronologiae & Historiae Josephicae; JO[ANNIS] BAPTIST[AE] OTTII Animadversiones ad JOSEPHUM & specimen LEXICI FLAVIANI; CHRIST[IANI] NOLDII Historia Idumaea, seu de Vita & Gestis Herodum &c. &c. Quorum Syllabus exstat ante initium Libri Primi Antiquitatum. Omnia collegit, disposuit, & post JO[HANNEM] HUDSONUM ad Codices fere omnes, cum inpressos, tum Manuscriptos, praecipue LUGDUNO-BATAVOS, diligenter recensuit, Notasque passim suas, & quinque in fine Indices adjecit SIGEBERTUS HAVERCAMPUS; Linguae Graecae, Historiarum & Eloquentiae Professor, in Academia, quae Lugduni est, Batava. TOMIS DUOBUS.

122a

122b

Vazba z lepenky potažené hnědou kůží, nezdobená, frontispis zobrazující píšícího Phaedra a atributy z bajek, nesignován, červeno-černě tištěný titulní list s vinětou vydavatele nad impresem. Vědecká knihovna v Olomouci: 649.547. Provenience: Neznámá. STCN record: 304136719.

JOANNIS HUDSONI, S.T.P. Aulae B. Mariae Virginis Principalis, & Bibliothecarii Bodlejani. Accedunt nunc primum Notae integrae, ad Graeca JOSEPHI & varios ejusdem Libros, D. EDUARDI BERNARDI, JACOBI GRONOVII, FRANCISCI COMBEFISII, JO[ANNIS] SIBRANDAE, HENDR[ICI] ALDRICHII, Ut & ineditae

Amsterdam (apud R. & Wetstenios) – Leiden (apud Sam[uelem] Luchtmans) – Utrecht (apud Jacobum Broedelet), 1726. řečtina a latina, [6], 28, [28], 982 stran, 2 o. Původní vazba v dřevěných deskách potažených bílou vepřovicovou kůží, ozdobená slepotiskem (jednoduché rámce, uprostřed florální motiv), frontispis s alegorickým zobrazením, titulní strana v červeno-černém provedení.

123a

123b

Phaedrus byl původem otrok. Narodil se v thrácké Pydně kolem roku 15 před n. l., již v mládí odešel do Říma a od císaře Augusta získal svobodu. Byl prvním latinsky píšícím bajkářem, který přeložil do latiny a zveršoval Ezopovy bajky (srov. č. kat. 3). Jeho verze způsobila hněv Lucia Aelia Seiana (20 před n. l. – 31 n. l.), mocného velitele pretoriánské gardy za císaře Tiberia, protože v některých bajkách spatřoval kritiku své osoby. Zemřel kolem roku 50 n. l. David van Hoogstraten (1658–1724) pocházel z Rotterdamu, studoval medicínu v Leidenu a stal se lékařem v Dordrechtu. V roce 1685 přijal místo učitele na latinské škole v Amsterdamu. Ve volném čase se aktivně účastnil debat kolem nizozemského jazyka, psal latinsko-nizozemský slovník (1704) a učebnici nizozemské rétoriky (tiskem posmrtně 1725). Sám skládal verše v nizozemštině a latině dle klasických vzorů, byl zástupcem tzv. klasicistů. Jako učitel připravil několik školních vydání antických autorů, z nichž Phaedrus je typickým příkladem. 122

Flavius Josephus FLAVII JOSEPHI QUAE REPERIRI POTUERUNT, OPERA OMNIA GRAECE ET LATINE, Cum Notis & Nova versione katalog | specifické knižní žánry

DíLČí TITULy:

Adrianus Metius Alcmarianus Geometricae Practicae. Pars I–II. Quae rei cujusvis memorabilis vim, proprietates, & habitudines interpretatur & exercet. Franeker (Uldericus Balk), 1625 Latina, 229 stran, 8 o. Vědecká knihovna v Olomouci: 601.258/1.

Adrianus Metius Alcmarianus Geometricae Practicae. Pars Tertia. Vsum Circini & Regulae Proportionalis Explicans. Franeker (Uldericus Balk), 1625 Latina, strany 230–278 , 8 o. Vědecká knihovna v Olomouci: 601.258/2.

Adrianus Metius Alcmarianus Geometricae Practicae. Pars Qvarta. Continens Munitionum deliendarum muniendarumque genuinam & propriam Justitutionem. Franeker (Uldericus Balk), 1625 Latina, strany 279–308 , 8 o. Vědecká knihovna v Olomouci: 601.258/3.

Adrianus Metius Alcmarianus Geometricae Practicae. Pars Quinta. Continens Problemata Astronomica Geometricè delineata, & Arithmeticè resoluta. Franeker (Uldericus Balk), 1625 Latina, [8], 34 stran, 8 o. Vědecká knihovna v Olomouci: 601.258/4.

Adrianus Metius Alcmarianus Geometricae Practicae. Pars Sexta. Quae est dè Sciatericis HorologiisSuperficiebus planisinscribendis. Franeker (Uldericus Balk), 1625 Latina, strany 35–102, 8 o. Vědecká knihovna v Olomouci: 601.258/5. STCN record: 060012005 (registrace platí pro celé dílo včetně přívazků).

128

129

128

Adrianus Metius Alcmarianus ADRIANI METII ALCMAR[IANI] D. M. Et Matheseos profeß[oris] ordin[arii] PRIMVM MOBILE ASTRONOMICÈ, SCIOGRAPHICÈ, GEOMETRICÈ et HYDROGRAPHICÈ Nova Methodo Explicatum IN I. Sphaera, II. Planisphaerio, III. Triang[ulis] Sphaericis, IV. Tab[ulis] Astronomicis, Loxodromicis, V. Lineamentis Geometricis. Opus absolutum, IV. Tomus distinctum. Amsterdam (Ioannes Ianßonius), 1631. Latina, I) [1], [22], 366, [2] stran; II) 3, 271; III) 3, 256; IV) 3–146, [14] stran, 4 0. Vazba ve žluté kůži. Titulní list s obrazem autora, titulů celého spisu, včetně všech děl, vsazen do mědirytiny, na níž jsou symbolické postavy a nástroje astronomie, aritmetiky, geometrie a vojenské techniky. Číslování arabské v horních rozích. Signatury, kustody, ozdobné linky, viněty. Matematické obrazce, linky a značky. Iniciálky různé. Vědecká knihovna v Olomouci: 9.621 (celkem 4 díla v jednom svazku). Provenience: Neznámá. STCN record: 056360797 (registrace platí pro celé dílo včetně přívazků).

Adrianus Metius Alcmarianus (vlastním jménem Adriaan Adriaanszoon Metius, 1571–1635) se narodil v holandském Alkmaaru. Po studiu ve Franekeru a Leidenu v letech 1589–1594 pracoval u Tycha de Brahe na dánském ostrově Hven a studoval v Jeně a Roztokách. Po návratu v roce 1598 se stal profesorem matematiky, astronomie a vojenské techniky ve Franekeru, kde mu byla umožněna výuka v nizozemštině namísto obvyklé latiny. V letech 1603 a 1632 působil jako rektor univerzity. Zemřel ve Franekeru. Ve svém traktátu Fortificatie ofte Stercktenbouwinge vysvětlil přesně matematické základy pro pěti- a sedmihranné pevnosti. Knížka byla základem pro

pozdější práce o budování pevností a v latinském překladu Trigonometria planorum methodus je součástí prvního zde popsaného díla (č. kat. 127). Metiův otec Adriaen Anthonisz van Alcmaer (1541–1620) patřil k nejlepším inženýrům pevností ve své době. Pro Viléma Oranžského vyprojektoval několik vojenských staveb. Vypočítal matematické číslo π přesně na šest decimálek. Díla Adriana Metia jsou dobrým příkladem postupu církevní cenzury. Samotný Metius byl podezřelý jako kalvinista, avšak jeho geometrické práce byly velmi užitečné. V seznamu zakázaných knih z roku 1667 se konstatuje, že Metiova práce De genuino usu utriusque globi (Franeker – Amsterdam 1624, 1626) je permissus cum expurgatione, tj. použitelná po vyčistění, navigační práce jsou přijatelné v plném rozsahu a ostatní spisy (č. kat. 217 a 218) jsou povoleny, pokud se připíše, že autor je ( jako kalvinista) zatracen. Pater Jan Damascenus Kapaun a Beata Virgine Maria (1732–1806), který tuto knihu pravděpodobně koupil, byl piarista a matematik. Reformoval v sedmdesátých a osmdesátých letech školství v piarististických klášterech v Českém království a Malopolsku. Při své práci zcela určitě použil i Metiovu matematickou práci, aniž se zabýval připsáním vyžadované poznámky o kacířském postavení autora. 129

Andreas Alexander LOGOMETRON ARCHITECTURAE MILITARIS FREITAGIANAE. Kunstmäß der Freitagischen Bevestigung/ Mit gnugsamer Erklärung des Gebrauchs und zugehörigen Theilungs-Tafeln; außgefertiget durch Andreas Alexandern/ aus der Marck Brandenburg.

106 ~ 107

svou druhou manželku a všechny děti kromě dcery Marie a zemřel ve věku devadesáti let. Krátce před smrtí popsal, jak postupně dosloužilo jeho vlastní tělo. Představený latinský spis je čtyřdílným shrnutím všech objevů a spisů Antonieho van Leeuwenhoeka.

Právnické spisy 134

Hugo Grotius MARI LIBERO et P. MERULA de MARIBUS Leiden (Ex officina Elzeviriana), 1633. [16], 267 stran, 24 o. Jednoduchá pergamenová vazba, na titulním listu mědirytina s nizozemskou lodí, která nese na plachtách jméno autora a název knihy. Vědecká knihovna v Olomouci: 619.294. 42 STCN record: 832736082. 135

Hugo Grotius HUGONIS GROTII DE JURE BELLI AC PACIS LIBRI TRES, In quibus Jus Naturae & Gentium, item Juris Publici praecipua explicantur. CUM COMMENTARIIS GULIELMI VANDER MUELEN, Domini d’Oudt-Brouckhuysen, Decani D. Mariae,

135

136

Aggerum, qui inferiorem Leccae partem coërcent, Praefecti, &c. ACCEDUNT Et Auctoris Annotata, ex postremo ejus ante obitum cura; & Joan Fred[erici] Gronovii Notae in totum opus.

k doživotnímu vězení v Loevesteijn. Odtud v roce 1621 utekl údajně v truhle na knihy (viz č. kat. 52) a usadil se v Paříži, kde se těšil podpoře francouzského krále. V roce 1631 se marně pokoušel o návrat do vlasti, v letech 1634–1644 působil jako švédským vyslanec ve Francii. V roce 1644 ho královna Kristýna odvolala a pozvala, aby působil jako vědec u švédského dvora. Na cestě jeho loď ztroskotala a Grotius zemřel na následky zápalu plic v roce 1645 v Roztokách. Jeho spis Mare liberum (O svobodné moře) z roku 1604 je základem mezinárodního teritoriálního práva a De iure belli ac pacis (1625) základem práva válečného.

Amsterdam (Apud Janssonio-Waesbergios & Wetstenios), 1704. Latina, [1], [15], 74, 307, 57, [29] stran, 2 0. Soudobá tvrdá lepenková vazba potažená bílou kůží, zdobená slepotiskem (rámcová kompozice), na frontispisu alegorické představení knihy, signováno: K. V. Vranon fecit, červeno-černě tištěný titulní list. Vědecká knihovna v Olomouci: II 50.836/1 (první ze tří svazků). Provenience: Na přídeští tištěné alianční exlibris, vlevo erb opata Václava Vejmluvy. Text nápisu: WENCESLAUS ABBAS FONTIS BEATAE VIRGINIS MARIAE ZAAR. Vpravo erb cisterciáckého klášteru Studnice Blahoslavené Panny Marie s nápisem: SIGILLUM CONVENTIS FONTIS BEATAE VIRGINIS MARIAE ZAAR. Na titulním listu razítko Univerzitní knihovny v Olomouci z roku 1773. STCN record: 304548057.

134

katalog | specifické knižní žánry

Hugo Grotius (Hugo de Groot, 1583–1645) je nejznámějším nizozemským právníkem, považovaným za základatele mezinárodního práva. Narodil se jako syn delftského obchodníka, studoval v Leidenu a Orléansu právo. V roce 1600 se stal advokátem, od roku 1607 plnil různé oficiální funkce a v roce 1613 byl jmenován radním města Rotterdamu. Ve sporech mezi tzv. remonstranty a kontraremonstranty se Grotius postavil na stranu mírnějších remonstrantů (tchán byl remonstrantský starosta zélandského města Veere), byl zatčen místodržícím Mořicem a kvůli udajné velezradě v roce 1619 odsouzen

Pod stejným číslem jsou registrovány dva exempláře stejného vydání s podobnou vazbou. Jeden exemplář je neznámého původu, druhý pochází z Troppauer Museumbibliothek (staré přeškrtnuté razítko na titulním listu). 136

CORPUS JURIS CIVILIS PANDECTIS ad Florentinum archetypum expressis, INSTITUTIONIBUS, CODICE ET NOVELLIS. Addito textu Graeco, ut & in Digestio & Codice, Legibus & Constitutionibus Graecis, cum optimis quibusque Editionibus collatis. Cuim notis integris, repetitae quintum praelectionis, DIONYSII GOTHOFREDI PRAETER JUSTINIANI EDICTA, LEONIS & ALIORUM IMPERATORUM NOVELLAS, Ac Canones Apostolorum, Graecè & Latinè, Feudorum Libros, Leges XII. Tabul[arum] & alios

PříVAZEK:

Petrus Dathenus De CL PSALMEN Des Propheten DAVIDS, Met eenige andere LOF-ZANGEN: Uyt den Francoyschen in Nederlandtschen Dichte overgeset/ door PETRUM DATHENUM. En tot gemack des Sangers/ de Musijcknoten op eenen Sleutel destelt/ na de correctie van Mr. CORNELIS de LEEUW. Mitsgaders De Christelicke Catechismus/ Formulieren/ en Gebeden der Christelicke Kercken. Amsterdam (H. Burgers, I. van der Putte, C. Oterlyk, P. Verschueren, d’Wed[uwe] G. Bouman, Ph. Losel, in Compagnie), 1741. Nizozemština, 235 stran, 12 o. Vědecká knihovna v Olomouci: 437. STCN record: 182896137.

140

protestantů král odvolal Camerona z funkce profesora v Saumuru a navrhl Placaea, který však pro přísnější stranu nebyl přijatelnějším. Teprvé v roce 1631 protestantská synoda v Charentonu tuto změnu povolila a Placaeus se stal profesorem teologie. V roce 1640 publikoval spis De statu hominis lapsu ante gratiam, ve kterém zpochybnil dědičný hřích a tvrdil, že každý člověk má vlastní stav hříchu. Spis způsobil velký rozruch ve francouzské kalvinistické církvi, ale Placaeus přesto obhájil profesorské místo, které zastával až do své smrti. V otázce centrálního dogmatu o trojjedinosti Boží byl však pravověrným, jak ukazuje i jeho dílo Diskuse o argumentech ze Starého a Nového zákona ohledně opravdového božství našeho pána Ježíše Krista proti sociniánům, zejména proti J. Crelliovi (srov. č. kat. 29 a 124).

Tato subtilní kniha je typickým příkladem v Nizozemsku velmi běžného vydání Nového zákona. I přivázání Žalmů bylo poměrně standardní zvyklostí. V letech 1609–1618 docházelo uvnitř nizozemské protestantské církve k roztržkám mezi mírnějšími protestanty, věřícími v určitý vliv křesťana na vlastní spasení, a radikálnějšími protestanty, kteří naopak věřili, že je již od stvoření světa předurčeno, kdo bude spasen a kdo ne (odtud predestinace, tj. předurčení). Konečný verdikt (ve prospěch přísnější skupiny tzv. kontraremonstrantů) učinila v roce 1619 národní synoda, která byla

141

svolána do Dordrechtu – odtud název Dordtse Synode. Při té příležitosti se církevní vrchnost rozhodla k vydání nového, normativního překladu bible. Překlad připravila skupina překladatelů z celého Nizozemí v letech 1626– 1635. Starý zákon byl přeložen přímo z hebrejštiny a aramejštiny, Nový zákon z řečtiny. Překlad zaplatil federální parlament Nizozemské republiky, tzv. Generální stavy. Proto je známý jako Statenvertaling, tj. Státní překlad a poprvé vyšel v roce 1637 v Leidenu. Důvod přivázání žalmů je prostý: ve všech křesťanských církvích se žalmy s oblibou zpívají a doslovný nebásnický překlad Státního pře kladu se k tomuto účelu příliš nehodil. Proto protestantské církve používaly překlad Petra Datheena z roku 1566. Petrus Datheen (1531– 1588) byl jedním z prvních kalvinistů. Původně byl karmelitánským mnichem a kolem roku 1548 konvertoval k protestantismu. V roce 1571 organizoval první nizozemskou kalvinistickou synodu v Emdenu, kde bylo přijato Confessio Belgica či Nizozemské vyznání víry. Byl znám svou velkou přísností. Zemřel v Elbinku roku 1588. Jeho Psalmberijming van Datheen (Žalmy v rýmo vaném překladu Datheena, 1566) byly až do roku 1773 normou nizozemské protestantské církve. Některé přísnější kalvinistické sbory v Zélandu používají tuto verzi dodnes. V kalvinistických sborech je těžištěm bohoslužby čtení z Bible. Vždy se čte ze Starého a Nového zákona. Přečtená pasáž z Nového zákona pak bývá základem kazání. Hlavní zpěv vychází ze žalmů. Většina nizozemských protestantů vlastní proto kapesní vydání Nového zákona, svazáné s vydáním žalmů opatřeným notovým záznamem. Naše vydání navíc obsahuje ještě úryvky z katechismu, pořad bohoslužby a hlavní modlitby. Původním majitelem knihy musel být neznámý nizozemský protestant.

Het Nieuwe Testament ofte alle boecken Des Nieuwen Verbondts onses Heeren IESU CHRISTI door Last van de H[oog] M[ogende] Heeren STATEN GENERAAL der Vereenigde Nederlanden en volgens het besluijt van de Sinode Nationaal gehouden in de Jaren 1618 en 1619 tot DORDRECHT. s.l. (=Amsterdam) (s.n.)(=Hendrik Burgers, Isaak vander Putte, Cornelis Oterlijk, Pieter Verschueren, Wedue Gerrit Bouman, Philippus Losel), 1742. Nizozemština, 220 folií, 12o. Lepenková vazba potažená černou kůží, na krajích vytlačené rámečky. Vědecká knihovna v Olomouci: 436. Provenience: Původní majitel neznámý. Knihu zkonfiskoval J. B. de Brueil et Madelon. Nápis na přídeští: N. 48 Rejicitur p.Oliverius. Confiscatus à Josepho Bernardo de Br [nápis nedokončen]. Na následující straně: Confiscatus à Josepho Bernardo de Brueil et Madelon Suae Sacrae Caesareo Regiae et Apostolicae Maj[es]ta[t]is Officii Bancalis Olomucensis Praefecto. STCN record: 339889802.

141

112 ~ 113

Literatura

Ackersdijck 1831 W. C. Ackersdijck, Bijdragen tot de Geschiedenis van den Pauselijken Aflaathandel in Nederland. Archief voor Kerkelijke Geschiedenis, inzonderheid van Nederland 3, Leiden 1831, s. 411–431.

In: Jos M. M. Hermans – Goffe Jensma – Jacob van der Sluis – Lydia Wierda (eds.), De Franeker universiteitsbibliotheek in de zeventiende eeuw. Beleid en belang van een academiebibliotheek. Hilversum 2007, s. 19–28.

Benedikt 1959 Backer – Sommervogel – Carayon Augustin de Backer – Carlos Sommervogel – A. Carayon, Bibliothèque de la Compagnie de Jésus, 11 sv., Bruxelles – Paris 1890–1932.

Baillet 1690 Adrien Baillet, Auteurs deguisez sous des noms etrangers; empruntez, supposez, feints à plaisir, chiffrez, renvbersez, retournez, ou changez d’une langue en une autre. Paris 1690.

Bajger 2007 Bajger, Matyáš F. Česká františkánská knižní kultura. 2007, s. 564. Dostupné online: http:/bajger.wz.cz/frk/ pdf/ceska_frantiskanska_knizni_kultura.pdf

Heinrich Benedikt, Der Pascha Alexander von Bonneval. Graz – Köln 1959.

Frédéric Barbier (ed.), Est – Ouest: Transferts et réceptions dans le monde du livre en Europe (XVIIe–XXe siècles). (L’Europe en réseaux. Contributions à l’histoire de la culture écrite 1650–1918 Vol. II). Leipzig 2005.

Barnes 1988 Robin Bruce Barnes, Prophecy and Gnosis. Apocalypticism in the Wake of the Lutheran Reformation. Stanford (CA) 1988.

Peter G. Bietenholz – Thomas B. Deutscher (eds.), Contemporaries of Erasmus. A Biographical Register of the Renaissance and Reformation. Volumes 1–3. A–Z. Toronto – Buffalo – London 2003.

Hans Bots, Bibliothèque Universelle et Historique (1686–1693). In: Jean Sgard (ed.), Dictionnaire des journaux, 1600–1789. Paris 1991, vol. I, č. 173, s. 205–206. Dostupné online: http://www.dartmouth.edu/~mavall/ libguides/documents/french/bibliotheque4.pdf.

Bloemendal – Heesakkers 2009

Bots 2002

Jan Bloemendal – Chris Heesakkers (eds.), Bio-bibliografie van Nederlandse Humanisten. Den Haag 2009. Digitální edice na www.dwc.knaw.nl/biografie/ humbio/

J. A. H. G. M. Bots, 1585–1725 – Het boek als fysiek object: Inleiding. In: Bibliopolis. Handboek. Overzicht van het gedrukte boek in Nederland (kapitola 2.1.1). Online encyklopedie, Den Haag 1998–2002. Dostupné online: http://www.bibliopolis.nl/handboek/search/ recordIdentifier/HBB%3A2.1.1/maximumRecords/1.

Eugène de Bock, Beknopte geschiedenis van de boekhandel in de Nederlanden. Antwerpen 1943 (2. vydání).

Boheeme – Lof – Meurs 1986 P. A. M. van Boheeme – Nico J. P. van der Lof – Ellen van Meurs, Het boek in Nederland in de 16e eeuw. Catalogus van de tentoonstelling in het Rijksmuseum Meermanno-Westreenianum/Museum van het Boek te ’s-Gravenhage van 12 sept. t/m 22 nov. 1986. ’s Gravenhage 1986.

Baudet 1871 Pierre J. H. Baudet, Leven en Werken van Willem Jansz. Blaeu. Utrecht 1871.

Bedaux 1998 Jan C. Bedaux, Met Erasmus naar school: handschriften, boeken en voorwerpen uit de tijd van Alexander Hegius als rector van de Latijnse School in Deventer: Handschriften, Bücher und Objekte aus der Zeit von Alexander Hegius als Rektor der Lateinschule in Deventer = Zur Schule mit Erasmus. Deventer 1998.

Bekkum 2007 Wout van Bekkum, Hebraica en Rabbinica aan de universiteit van Franeker. Op basis van de publicatie der Franeker bibliotheekcatalogi 1626–1656 en 1691–1694.

literatura

Jan Bos, 1725 – 1830 – Productie: taal/genre. In: Bibliopolis. Handboek. Overzicht van het gedrukte boek in Nederland (kapitola 3.2.11). Online encyklopedie, Den Haag 1998–2002. Dostupné online: http://www. bibliopolis.nl/handboek/search/recordIdentifier/ HBB%3A3.2.11/maximumRecords/1.

Bots 1991 Bietenholz – Deutscher 2003

Bock 1943 Barbier 2005

Bos 2002 (3.2.11)

Bos 2002 (2.2.11) Jan Bos, 1585 – 1725 – Productie: taal/genre. In: Bibliopolis. Handboek. Overzicht van het gedrukte boek in Nederland (kapitola 2.2.11). Online encyklopedie, Den Haag 1998–2002. Dostupné online: http://www. bibliopolis.nl/handboek/search/recordIdentifier/ HBB%3A2.2.11/maximumRecords/1.

Bos 2002 (3.1.1) Jan Bos, 1725 – 1830 – Het boek als fysiek object: Inleiding. In: Bibliopolis. Handboek. Overzicht van het gedrukte boek in Nederland (kapitola 3.1.1). Online encyklopedie, Den Haag 1998–2002. Dostupné online: http://www.bibliopolis.nl/handboek/search/recordIdentifier/HBB%3A3.1.1/maximumRecords/1.

Bowen – Imhof 2008 Karen L. Bowen – Dirk Imhof, Christopher Plantin and engraved book illustrations in sixteenth-century Europe. Cambridge 2008.

Bruin 2008 Martine de Bruin, Een profeet uit het Oosten. Spiritualist Hendrik Niclaes en de Nederlandse liedcultuur. In: Louis P. Grijp – Frank Willaert (eds.), De fiere nachte gaal. Het Nederlandse lied in de middeleeuwen. Amsterdam 2008, s. 219–230.

Buijnsters-Smets 2002 L. Buijnsters-Smets, 1725–1830 – llustraties en decoratie. In: Bibliopolis. Handboek. Overzicht van het gedrukte boek in Nederland (kapitola 3.1.5). Online encyklopedie, Den Haag 1998–2002. Dostupné: http:// www.bibliopolis.nl/handboek/search/recordIdentifier/ HBB%3A3.1.5/maximumRecords/1.

Cejpek 2002 Jiří Cejpek (ed.), Dějiny knihoven a knihovnictví. Praha 2002 (2. vydání).

Clair 1960 Colin Clair, Christopher Plantin. London 1960.

resume

118 ~ 119

Introduction – the Netherlands as “the Bookshop of the World” Wilken Engelbrecht

Historical Background In the 16th century, the Low Countries formed the so-called Burgundian Circle (French: Cercle de Bourgogne, Dutch: Bourgondische Kreits) with seventeen provinces ruled in personal union by the Dukes of Burgundy. The Dukes of Burgundy started in 1384 to function in the Low Countries and gathered till 1477 by marriage, inheriting, occupation or even financial acquisition one province after another. The definitive number of seventeen provinces was finished by Charles V (1500–1558) in 1543 by his acquisition of the Duchy of Gueldres and the Frisian lands. Only the Prince-Bishopric of Liege stayed outside Burgundian territories. Charles V was born in the Flemish capital Ghent. On 26 February 1515 he accessed to the throne as lord of the inherited Burgundian lands. In 1516, he became King of Spain, he was chosen Emperor of the Holy Empire in 1519 and was crowned as such 23 October 1520. By the Ladies’ Peace of Cambrai (1529), he succeeded in finishing the long lasting wars with France, and to free Flanders, Artois and the Tournésis formally from French lordship. On 4 November 1549, Charles V decreed the Pragmatic Sanction, stating that the Burgundian Circle should be forever an indivisible unity under one lord. Formally, the Circle was part of the Holy Empire, but it was not subordinate to its laws and thus in fact an independent territory. The unity didn’t last for a long time. Charles V had already many problems with growing Protestantism that won many hearts of the inhabitants of the Low Countries. The Liesveldt bijbel (1526) was the first translation of the Luther translation. Later, the northern Netherlands tended more towards the Calvinist version of Protestantism. Charles’ son Philip II who inherited the throne in 1556, had no understanding for the civilian society of the Low Countries with its innumerable privileges, exceptions and a rather independently thinking, in average well-educated population. His policy of absolutist unification of the state managed to estrange within one decade all society classes from the industrial worker in the manufacturing cities of Ypres, Ghent and Leiden, through freethinking merchants in centres as Antwerp, Dordrecht, Alkmaar and Amsterdam, till middle protestant

and high catholic nobility. His absolutely inadequate reaction on the Beeldenstorm (iconoclastic outbursts) of 1566, provoked a national uprising in 1568. The Pacification of Ghent (1576) was the last action of all Habsburg Low Countries’ provinces, trying to end all hostilities and to establish peace. Unlucky Spanish policy, however, resulted in 1579 in the splitting of the territory in the Union of Artois in the south and the Union of Utrecht in the north. In 1581, the States-General finally abjured Philip II as their king, thus making the last step towards an own state. After the Eighty Years’ War (1568–1648), the Peace of Münster (part of the Peace of Westphalia) signed on 15 May 1648, acknowledged the existence of two separate territories: the Republic of the United Provinces in the north and the Spanish Netherlands in the south – from those unities sprang in the 19th century the present monarchies of the Netherlands, Belgium and Luxemburg.

Intellectual Background The Catholic University of Louvain was founded in 1425 by the Dukes of Brabant as the first Dutch university. It became soon a leading institution of higher education in Northwest Europe, playing an important role in the Catholic reactions on Protestantism and as well in Counterreformation. In 1575, the rebellious provinces founded in a reaction their own university in Leiden. Although originally intended to be a strictly Protestant institution, the University of Leiden developed itself soon into a leading humanist institution, thus provoking the foundation of more universities in Franeker, Groningen, Utrecht and Harderwijk – the first two being really Protestant institutions. The existence of a well-educated and in average well-being population, many academic institutions, the meticulously guarded privileges and independency of all provinces and most of the bigger cities, thus the absence of a strong central government, were good conditions for a strong and free book market. Before the Uprising, from the midst till the end of the 16th century, Antwerp was the natural merchant centre of this part of Europe, the city where trade networks from the Mediterranean, the North sea and Baltic Sea, the German lands, France and

from the Spanish colonies met each other. After 1585, this connecting point moved to Amsterdam that became in the 17th century the financial and trade centre of Europe.

The Project In 2004–2005 and 2010–2013, the Chairs of Dutch Studies of Charles University in Prague, Palacký University in Olomouc and the University of Wrocław researched the libraries of their cities on the presence of old prints from the 16th till 18th centuries originating from the Low Countries. In the Research Library of Olomouc, the heiress of the former University Library of Olomouc, some 4,000 of such prints were detected. Last year, a team of researchers from Palacký University in Olomouc selected a representative group of books from the detected neerlandica in order to identify the function of these books in former times in Moravia. The team tried to identify former possessors, to see how the books arrived in Moravia. The 500 years’ jubilee of the accession to the throne of Charles V is an excellent occasion to make the results of this research accessible to the public in the form of an exhibition, showing thus far hidden intellectual contacts between the Low Countries and this part of Central Europe. The exhibition has been made possible by grants of the Netherlands Language Union, Palacký University in Olomouc, the Flemish Government, the Dutch Embassy and by the very generous cooperation of the Research Library in Olomouc and the Olomouc Museum of Art.

120 ~ 121

Barokní knihkupectví světa Nizozemské tisky 16.–18. století ze sbírek Vědecké knihovny v Olomouci Muzeum umění Olomouc ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci a Vědeckou knihovnou v Olomouci Editor – Gabriela Elbelová, Wilken Engelbrecht Redaktor – Gabriela Elbelová Texty – Milena Baslerová, Lucie Doležilová, Wilken Engelbrecht, Petra Hubená, Tereza Kovaříková Překlad – Wilken Engelbrecht Fotografie – Muzeum umění Olomouc: Markéta Ondrušková, Zdeněk Sodoma; Vědecká knihovna v Olomouci; Rijksmuseum Amsterdam; Scheepvaartmuseum Amsterdam; Okresní archiv Olomouc; Vlastivědné muzeum Olomouc Obálka a grafická úprava – Petr Šmalec Předtisková příprava – Petr Šmalec Tisk – GRAFICO s.r.o., U Panského mlýna 1438/33, Opava-Kylešovice Náklad – 400 Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc 1. vydání Olomouc 2015 ISBN: 978-80-87149-95-9 (Muzeum umění Olomouc) ISBN: 978-80-244-4653-0 (Univerzita Palackého v Olomouci)