Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624-1695) by Muzeum umění Olomouc

Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695)

Olomoucký biskup a kníže střední Evropy Ondřej Jakubec (ed.)

Karel z LichtensteinuCastelcorna (1624–1695) Olomoucký biskup a kníže střední Evropy Ondřej Jakubec (ed.)

Olomouc 2019

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

Editor: Ondřej Jakubec Redakce: Ondřej Jakubec, Martina Potůčková Technická redakce: Michal Soukup Jazyková redakce: Lenka Havelková, Ondřej Jakubec, Martina Potůčková Rejstříky: Gabriela Elbelová, Simona Jemelková, Martina Potůčková Texty: Ladislav Daniel, Jan Dvořák, Gabriela Elbelová, Kateřina Fajtlová, Petr Fidler, Soňa Chmelíková, Ondřej Jakubec, Simona Jemelková, Miroslav Kindl, Kryštof Kouřil, Miroslav Myšák, Radka Nokkala Miltová, Zuzana Orálková, Tomáš Parma, Martin Pavlíček, Martina Potůčková, Radmila Prchal Pavlíčková, Věra Slavíková, Jan Videman, Helena Zápalková, Jana Zapletalová, Ondřej Zatloukal Překlady: Ashley Davies, Daniel Olt, Tereza Pálková, Daniel Řezníček, Matthew Sweney, Dominik Whittaker, Eva Žallmannová Lektorovali: prof. dr hab. Andrzej Kozieł, prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc. Fotografie: Albertina Museum, Wien; Archiv Milana Tognera; Archivio Segreto Vaticano; Bibliothèque nationale de France; bkp – Staatliche Kunstsammlungen Dresden, Herbert Boswank; Brukenthal- Nationalmuseum, Sibiu; Petr Fidler; Aleš Karban; Knihovna Benediktinského opatství Rajhrad; Kunsthistorisches Museum Wien; Mendelovo muzeum, Brno; Moravské zemské muzeum; Muzeum umění Olomouc (Kateřina Fajtlová, Markéta Lehečková, Miroslav Myšák, Zdeněk Sodoma, Helena Zápalková, Ondřej Zatloukal); Martin Mádl, Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i.; Museo Nacional del Prado; Národní filmový archiv; Národní galerie Praha; Národní památkový ústav, ú. o. p. Brno; Österreichische Nationalbibliothek; Residenzgalerie Salzburg; Residenzgalerie Salzburg – Fotostudio Ulrich Ghezzi; Rijksmuseum Amsterdam; Royal Museums of Fine Arts of Belgium, Brussels – J. Geleyns; Správa Pražského hradu, Prokop Paul; Staats- und Stadtbibliothek Augsburg; Státní okresní archiv Olomouc; Universitätbibliothek Erlangen-Nürnberg; Jana Zapletalová; Zemský archiv v Opavě Obálka a grafická úprava: Petr Šmalec Předtisková příprava: STUDIO TRINITY, s.r.o., Olomouc Tisk: GRASPO CZ, a.s., Pod Šternberkem 324, 763 02 Zlín Náklad: 600 ks Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2019 © Muzeum umění Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, Masarykova univerzita ISBN 978-80-88103-49-3 Kolektivní monografie byla vydána z finančních prostředků Ministerstva kultury České republiky prostřednictvím Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI II) v rámci projektu DG16P02M013 „Za chrám, město a vlast: Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna uprostřed barokní Evropy“. Vydání kolektivní monografie podpořil Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Obsah

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna – biskup, kníže a mecenáš středoevropského raného baroka

Ondřej Jakubec

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna v kontextu: salcburská předehra a olomoucké finále

Ondřej Jakubec – Radmila Prchal Pavlíčková

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století

Radmila Prchal Pavlíčková

III

Komunikační sítě biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna na základě rozboru jeho korespondence

Soňa Chmelíková – Kryštof Kouřil – Zuzana Orálková – Věra Slavíková

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna a správa moravské církve v závěru 17. století

Tomáš Parma

Dominium olomouckého biskupství za Karla z LichtensteinuCastelcorna: rozsah, správa a hospodářství Jan Dvořák

101

Mincovnictví Karla z Lichtensteinu-Castelcorna

125

Miroslav Myšák – Jan Videman

VII

Agenti a obchodníci ve službách biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna

141

Jana Zapletalová – Zuzana Orálková

VIII

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna a import luxusního zboží v kontextu životního komfortu duchovního aristokrata

165

Zuzana Orálková – Jana Zapletalová

Umělci od lombardsko-ticinských jezer ve službách biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna

179

Jana Zapletalová

Giovanni Pietro Tencalla a středoevropská architektura v době episkopátu Karla z Lichtensteinu-Castelcorna

193

Petr Fidler

Zahradní kultura za biskupa Karla z LichtensteinuCastelcorna v evropském kontextu

217

Ondřej Zatloukal

XII

Freskaři ve službách Karla z Lichtensteinu-Castelcorna: charakter a proměna vizuální kultury na raně novověké Moravě

231

Jana Zapletalová

XIII

Umělecký mecenát Karla z Lichtensteinu-Castelcorna: utváření biskupovy malířské sbírky v kontextu evropského sběratelství

249

Ladislav Daniel

XIV

Nizozemští umělci ve službách biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna Miroslav Kindl

267

Středoevropští malíři ve službách biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna

285

Gabriela Elbelová – Martina Potůčková

XVI

Sochaři a sochařství v okruhu biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna

305

Martin Pavlíček

XVII

Umělecká řemesla druhé poloviny 17. století v olomoucké diecézi za biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna

317

Helena Zápalková – Simona Jemelková

XVIII

Vznik a provoz kroměřížské biskupské kapely v kontextu hudební kultury druhé poloviny 17. století

337

Kateřina Fajtlová

XIX

Identita a reprezentace biskupa Karla z LichtensteinuCastelcorna v ikonografii jeho uměleckých programů

351

Radka Nokkala Miltová

Seznam zkratek

360

Obrazové přílohy

361

Literatura

366

Rejstřík jmenný

380

Rejstřík místní

388

Resumé

392

Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna je pro většinu našich současníků neznámý. Někteří si na něho vzpomenou jen v souvislosti s upálením děkana Kryštofa Lautnera. Ve skutečnosti jde o mimořádnou osobnost, která nechala na Moravě významnou pozitivní stopu. Byl přirozeně dítětem své doby, z níž vycházel, ale kterou taky výrazně překračoval, takže i po staletích žasneme nad jeho odkazem. Mám radost, že díky práci mnoha odborníků zapojených do společného projektu Muzea umění Olomouc a několika dalších významných institucí máme před sebou první z plánovaných knih, které nám biskupa i knížete přiblíží. Jde o světské zpracování církevní osobnosti. Přesto ukazuje jeho duchovní rozměr a vidím v něm i povzbuzení a inspiraci pro dnešek. Všem pracovníkům zapojeným do tohoto projektu děkuji. Co mě zaujalo? Přišel do země zničené třicetiletou válkou. Nepláče. Má velké vize, které postupně realizuje. Neodsuzuje renesanční myšlení, které přes své křesťanství

je až příliš zaujaté pohanskou antikou. Z dnešního pohledu se nám může zdát zvláštní, že jedno z jeho mimořádných děl, Květná zahrada v Kroměříži, je plné ne křesťanských, nýbrž antických témat. Základní myšlenka je však ryze biblická. Zatímco poušť a zpustošená země se považují za místa hříchu a vlády ďáblovy, zahrada je už od té rajské místem přítomnosti Boha a setkávání se s ním, místem života a naděje. Ostrov ušlechtilosti a přírodní krásy přinášel naději a stal se následovaným příkladem, školou barokního vidění a základem nového rozvoje společnosti s bohatým duchovním životem i kulturním a ekonomickým rozvojem. Vysoká hodnota nových chrámů nabízela vytržení z bahna bídy, nadechnutí se krásy a posílení přítomností Boží, kterou si lidé odnášeli do svého života a svých domovů. Kéž tato kniha rozšíří poznání a pomůže odbourat falešné představy o minulosti, ale zároveň prezentací zkušenosti, že ušlechtilá krása umění a harmonie pomáhá pozvednout obecnou kulturu života, je i povzbuzením pro současnost.

Mons. Jan Graubner Arcibiskup olomoucký a metropolita moravský

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna – biskup, kníže a mecenáš středoevropského raného baroka Ondřej Jakubec Tato kniha o olomouckém biskupovi Karlu z Lichtensteinu-Castelcorna představuje první svazek z celku dvou publikací, jejichž cílem je aktuální představení jedné z nejvýznamnějších historických a kulturních osobností raně novověké historie Moravy, ale bezpochyby i celé střední Evropy. Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna na jedné straně nepatří k postavám, jež by unikaly zájmu historiků, na straně druhé však nepředstavuje historickou postavu, která by zcela pronikla do obecnějšího povědomí. Prostředkování významu tohoto biskupa se většinou ujímali specialisté (muzikologové, historikové umění) a s výjimkou díla „kroměřížského patriota“ Františka V. Peřinky, nebyl v uplynulém století učiněn žádný pokus o komplexní zpracování života a působení tohoto olomouckého preláta. Svou roli přitom jistě sehrál kontext novodobých českých dějin, v nichž příliš štěstí nepřálo postavám s ne-českým původem. O to více, pokud byly ještě spojovány s „dobou temna“, příznačně chápanou stereotypně a s mnoha předsudky. Tento profil biskupa Karla byl jakoby symbolicky podtržen i jeho účastí v pověstném filmu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice (1969). Zde vykreslená raně novověká atmosféra počínajícího baroka jistě mnoho sympatií nevyvolává, jakkoliv je tento obraz notně zkreslen. Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna přirozeně zapadá do období zásadní restrukturalizace pobělohorské společnosti, jak ve smyslu sociálním, tak náboženském. Nemá to však nic společného s konstrukcí našich obrozenců, kteří si vymysleli baroko jako dobu politického, jazykového a náboženského útlaku českých zemí a jejich kultury. Toto je však bohužel i v novodobé mentalitě stále nemálo zakořeněná, obecná představa.1 Postavení a aktivity olomouckého biskupa Karla nelze samozřejmě vnímat v tomto pokřiveném zrcadle. Nebyly ničím cizorodým, ani „nepřátelským“. Nejen proto, jakou měrou se svým mecenátem a oživením kultury (nejen výtvarné) nesmazatelně zapsal do dějin našich zemí, a jak jeho umělecké podniky představují zásadní obohacení naší kulturní krajiny. Biskup totiž stejně tak navazoval na zdejší tradici a identifikoval se s ní. Jako představitel biskupského úřadu, v němž společně se svými předchůdci odvozoval svůj původ až ke svatým Cyrilu a Metodějovi, nemohl být lhostejný k dějinám této země. Naopak, vědomě se s nimi ztotožnil a stal se jejich součástí. Vedle údajného barokního „tmářství“ mohl širšímu obeznámení s osobou biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna

1 Miloš Havelka (ed.), Spor o smysl českých dějin: 1895–1938, Praha 1995. – Zdeněk Hojda, Náboženská perzekuce po Bílé hoře jako součást českého mýtu, in: Ivan Hlaváček – Jan Hrdina (eds), Facta probant homines, Praha 1998, s. 181–204. – Jiří Rak – Vít Vlnas, Druhý život baroka v Čechách, in: Vít Vlnas (ed.), Sláva barokní Čechie: Stati o umění, kultuře a společnosti 17. a 18. století, Praha 2001, s. 13–60. – Vít Vlnas, Byl pohřben národ drahý […]: Bílá hora očima starých dějepisů, Dějiny a současnost XXVI, 2004, č. 5, s. 12–14. – Idem, „Médea to česká s dítek vraždou“: Mýtus Bílé hory, Dějiny a současnost XXIX, 2007, č. 11, s. 14–16 2 Václav Medek, Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982, s. 212. 3 Václav Bůžek, Frühneuzeitliche Adelgeschichte in der tschechischen Geschichtsschreibung, in: Ronald G. Asch – Václav Bůžek (eds), Adel in Südwestdeutschland und Böhmen 1450–1850, Stuttgart, 2013 s. 261–288. 4 Jana Hrbáčová (ed.), Jindřich Zdík (1126–1150): Olomoucký biskup uprostřed Evropy, Olomouc 2009. – Ondřej Jakubec (ed.), Stanislav Pavlovský z Pavlovic (1579–1598): Biskup a mecenáš umírajícího věku, Olomouc 2009. – Leoš Mlčák (ed.), Kardinál František z Dietrichsteina (1570–1636): Prelát a politik neklidného věku, Olomouc 2008. – Martina Miláčková (ed.), Arcibiskup Theodor Kohn (1893–1904): Neklidný osud talentovaného muže, Olomouc 2012. 5 Ondřej Jakubec, Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské doby: Umělecké objednávky biskupů v letech 1553–1598, jejich význam a funkce, Olomouc 2003. – Alessandro Catalano, Zápas o svědomí: Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách, Praha 2008. – Tomáš Parma, František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii: Prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve, Brno 2011. – Jiří M. Havlík, Jan Fridrich z Valdštejna: Arcibiskup a mecenáš doby baroka, Praha 2016. 6 Peter Keller – Johannes Neuhardt (eds), Erzbischof Paris Lodron (1619–1653): Staatsmann zwischen Krieg und Frieden, Salzburg 2003. – Roswitha Juffinger – Christoph Brandhuber – Walter Schlegel – Imma Walderdorff (eds), Erzbischof Guidobald Graf von Thun 1654–1668: Ein Bauherr für die Zukunft, Salzburg 2008. – Gerhard Ammerer – Ingonda Hannesschläger (eds), Strategien der Macht: Hof und Residenz in Salzburg um 1600 – Architektur, Repräsentation und Verwaltung unter Fürsterzbischof Wolf Dietrich von Raitenau 1587 bis 1611/12, Salzburg 2011. – Christoph Brandhuber (ed.), Fürsterzbischof Maximilian Gandolph Graf von Kuenburg: Regisseur auf vielen Bühnen 1668–1687, Salzburg 2018.

bránit i sám jeho šlechtický a duchovní status. Biskup – kníže, urozený šlechtický mecenáš – to je opět jisté stigma v rámci historiografie po druhé světové válce, tedy v době, která stále formuje historické vědomí současníků. Tradičně rezervovaný vztah k církvi, opět však utvářený až v tradici národního obrození, se mohl rovněž podepisovat v marginalizaci tohoto tématu, případně přímo v dehonestaci postavy olomouckého biskupa Karla. Tu může výmluvně zastupovat tendenční charakteristika Václava Medka, který zdůrazňoval „nelidskou tvář olomouckého biskupa“ a jeho „surové a nekřesťanské vystupování“, přesně v intencích vztahu komunistického režimu vůči šlechtě, obzvláště té duchovní, která byla synonymem třídně definovaného zpátečnictví a útlaku.2 Téma šlechty raného novověku a zkoumání jejího zásadního přínosu pro kulturu naší země se tak mohlo stát předmětem intenzivního a nezaujatého výzkumu až po roce 1989.3 Není náhodou, že se výzkum historického a kulturního přínosu duchovních elit, stejně jako prezentace výsledků tohoto studia, dostaly do vínku Arcidiecézního muzea Olomouc, resp. Muzea umění Olomouc, již od počátku existence této instituce. Ta si vzala mimo jiné za cíl rehabilitovat vztah k této nepominutelné a významné součásti českých dějin. Odborná práce Muzea umění Olomouc má v tomto smyslu za sebou již několik výstav a monografií významných postav olomouckých (arci)biskupů: Jindřich Zdík, Stanislav Pavlovský, František z Dietrichsteinu či Theodor Kohn.4 Současný projekt věnovaný biskupu Karlu z Lichtensteinu-Castelcorna je logickým pokračováním těchto aktivit. V tomto směru vědecké a prezentační aktivity Muzea umění Olomouc plně korespondují s trendy současné historické vědy i dějin umění, které nejen v českých zemích toto téma objevně zpracovávají.5 Tuto činnost olomouckého muzea je přitom možné srovnat s analogickým koncentrovaným úsilím jiných podobných institucí v zahraničí. V našem případě se nabízí zejména výstavní, ediční a badatelská činnost salcburských muzeí, která zpřítomňují odkaz významných politiků a mecenášů z řad arcibiskupů v Salcburku,6 což je město, kde započala kariéra pozdějšího olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Kým tedy vlastně biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna byl a co pro svou diecézi, Moravu, české země, ale i širší prostor střední Evropy znamenal? Byl to nepochybně typický vysoce postavený prelát své doby, který svým vzděláním

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna – biskup, kníže a mecenáš středoevropského raného baroka

a schopnostmi maximálně plnil svěřené úlohy ve správě své diecéze. Rámec toho udával ideál církevního správce, jak jej chápala reformovaná a sebevědomá potridentská církev. Nepřekvapí proto, že za řadou jeho aktivit můžeme nacházet jasně deklarované, jistě někdy rétoricky akcentované úsilí tohoto duchovního pastýře pečovat o svěřené stádo svých věřících.7 Tento kultivovaný a vzdělaný duchovní, politik a hospodář se také ocitl v pravý čas na pravém místě. K osobnostním předpokladům je třeba ještě připočíst jeho historickou situovanost ve středoevropském prostoru. V parafrázi na známá slova Františka Palackého by se chtělo říci, že pokud bychom biskupa Karla neměli, museli bychom si jej snad vymyslet. Tento muž na olomoucký biskupský stolec zasedl v době rekonstrukce a hledání evropské stability po Vestfálském míru a v tomto ohledu je téměř „zákonitým“ dějinným zjevem, jako řada jeho současníků v čele (arci) diecézí v širokém prostoru Svaté říše římské. „Dílo“ biskupa Karla je přitom spojeno nejen s dobově typickými kroky biskupa, politika, ale i s neméně charakteristickými principy kulturního angažmá, s jeho mecenátem – v širším slova smyslu, nejen v rozměru uměleckých realizací. Ty jsou přirozeně hlavním předmětem našich knih. Role olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna je bezesporu historická, tj. v tom smyslu, jak se stal (a stále se i prostřednictví těchto knih stává) klíčovým reprezentantem dějin nejen moravských, ale i širšího středoevropského prostředí. Jeho působení je spojeno s proměnou výtvarné kultury a vizuality, které v obecné shodě říkáme „rané baroko“. Tento fenomén nelze jistě redukovat na tvarosloví dílčích uměleckých forem. Je naopak užitečné jej chápat jako komplexní prostředí, v němž nově formující vizualita propojovala na řadě trajektorií nejrůznější kulturní, společenské či náboženské aspekty. Jejich charakter byl v některých ohledech tradiční, v řadě však přinášel zcela nové impulsy, které rezonovaly v nových formách a funkcích uměleckých děl. Jejich utváření v horizontu episkopátu biskupa Karla přitom zcela odpovídalo časové i prostorové situaci a možnostem, které se nabízely a jež také tento biskup plně využil. Těmito možnosti je míněn osobitý potenciál středoevropského prostředí, jehož rámec byl, je a bude předmětem řady úvah. Ve svém nejširším vymezení, jak jej nabízí severoamerický historik umění a znalec umělecké kultury tohoto prostoru, Thomas DaCosta Kaufmann, může tato oblast zahrnovat teritorium definované na západě hranicemi Svaté říše římské, na jihu Alpami a linií osmanské říše, na severu Baltem a na východě územím sahajícím po Dněstr. Zde všude především v období raného novověku, tedy v 15.–18. století, působili jakyzově italští (ticinští), francouzští, nizozemští a další umělci, kteří pronikali do stávajících struktur společnosti a umělecké praxe, stejně jako se podíleli na utváření nesčetných sítí pestré kulturní výměny. Dějiny vizuální kultury byly ve střední Evropě především utvářeny tímto plodným spolupůsobením řady faktorů, lokálních, importovaných, adaptovaných a transformovaných.8 Umělecké prostředí episkopátu Karla je bezesporu

charakteristickým svědectvím této kulturně živné půdy, na níž díky jeho působení a prostředkování kvetlo specifické umění a kultura středoevropského raného baroka. Opět, jako ostatně i v renesanci, se střední Evropa druhé poloviny 17. století stávala místem jedinečného kulturního transferu. Importovaný kulturní a umělecký model, zvláště italizujícího původu, se zde setkával s poptávkou zdejších společenských elit, které jej adaptovaly a využívaly v rámci stavovské reprezentace. Výsledkem pak byla obohacující „modernizace“ středoevropského prostředí jako neobyčejně umělecky plodné kulturní krajiny.9 K pochopení této umělecké a kulturní proměny se v naší knize snažilo z různých stran přispět jednadvacet historiků, kteří prostřednictvím devatenácti studií nahlížejí na éru olomouckého biskupa Karla z perspektivy obecných, církevních či hospodářských dějin, z hlediska numismatiky i muzikologie a přirozeně a nejvíce z hlediska dějin výtvarné kultury. Výjimečnou úlohu v této práci sehrála skupina olomouckých historiků, kteří extenzivním zpracováním archivních pramenů, především ohromující biskupovy korespondence, poskytli výjimečnou příležitost pro zásadně nové zpracování našeho tématu. Je třeba přirozeně poděkovat také autorům za jejich soustředěnou a nelehkou práci, díky které vynášeli na světlo nové poznatky o osobě biskupa Karla a jeho době. Tohoto úkolu se ujali badatelé jak z Muzea umění Olomouc, tak Katedry dějin umění Univerzity Palackého a Semináře dějin umění Masarykovy univerzity, ale i z dalších institucí, které pojí nejen kolegiální vztahy, ale i dlouhodobý zájem o tuto problematiku. Přirozeně je třeba poděkovat všem dalším jedincům a institucím, díky nimž mohlo být naše úsilí završeno tímto hmatatelným výsledkem. V různé době a různou formou tak mnozí napomáhali ke vzniku našich svazků a jejich výčet by mohl být, stejně jako náš dík, nezměrný. Soubor textů v této knize představuje spolu s navazujícím druhým svazkem pokus o první komplexní pohled na olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Není to však prostá monografie historické osobnosti. Naopak, rozšířené pole badatelských perspektiv, témat a otázek situuje tuto významnou osobnost moravských, respektive středoevropských dějin 17. století do celého kontextu dějin a raně barokní kultury po bok dalších osobností a fenoménů tohoto období. Předmětem naší knihy tak primárně není jen osoba biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, ani jednotlivá umělecká díla s ním spojená. Jim se dostává soustředěné pozornosti především ve druhém svazku. Zde se tyto památky spíše stávají rámcem pro definování jeho role v souřadnicích dobových dějin a umělecké kultury, na jejichž utváření se výjimečným způsobem spolupodílel. Byli bychom rádi, pokud by toto naše soustředné úsilí nejen prostředkovalo řadu nových zjištění, ke kterým se nám společně podařilo dojít. Neméně bychom však uvítali, pokud by se i díky této knize a souvisejícímu projektu, v němž byl řešen,10 podařilo osobu olomouckého biskupa Karla učinit nejen neodmyslitelnou součástí moravských a českých dějin, ale i pevnou součástí našeho historického vědomí.

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

7 Caroli Episcopi Olomucensis Renovatio Statutorum Francisci Principis a Dietrichstein Epis. Olom. respectu uniformitatis contractus matrimoniorum, Olomucii 1674, f. 6v. 8 Thomas DaCosta Kaufmann, Court, Cloister and City: The Art and Culture of Central Europe 1450–1800, Chicago 1995, s. 22. 9 Marina Dmitrieva, Italien in Sarmatien: Studien zum Kulturtransfer im östlichen Europa in der Zeit der Renaissance, Stuttgart 2008.

Projekt Ministerstva kultury České republiky NAKI II: Program na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2020 (DG16P02M013) „Za chrám, město a vlast: Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna uprostřed barokní Evropy (Karel z Lichtensteinu-Castelcorna)“.

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) I: Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna v kontextu: salcburská předehra a olomoucké finále Ondřej Jakubec – Radmila Prchal Pavlíčková Žádná jiná diecéze ve středoevropském prostoru ovládaném Habsburky nebyla v závěru 17. století po tak dlouhou dobu – na tři desetiletí – řízena jediným biskupem. S délkou episkopátu olomouckého biskupa Karla lze snad srovnat jen téměř půlstoleté období vlády pražského arcibiskupa, kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1598–1667, v úřadu 1623–1667),1 který ovšem představoval příslušníka jiné generace a umřel krátce po Karlově nástupu na olomoucký stolec. Naopak – v poslední třetině 17. století se představitelé okolních diecézí poměrně rychle střídali, za dobu Karlova episkopátu se na jiných stolcích vystřídali dva, tři, ale i čtyři biskupové. Biskup Karel měl na rozdíl od svých současníků na stejných postech mimořádnou příležitost dokončit své projekty – ať už máme na mysli pastorační práci či umělecké podniky. Nepochybně i to je příčinou jisté mimořádné pověsti, jíž se tento biskup v regionálně ukotvené paměti vždy těšil.2 Smyslem této kapitoly je zasadit život a působení Karla z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695, olomouckým biskupem 1664–1695) do dobového kontextu, a to jednak v rámci jeho vlastního před-episkopálního života, tak ve srovnání průběhu Karlova episkopátu s církevními kariérami jeho současníků v geograficky blízkých diecézích. Cílem je pokusit se nazřít jeho církevně správní, politické i umělecké podniky v souvislosti se zkušeností, kterou si přinesl ze svého staršího působiště v Salcburku, a také s obdobnými aktivitami dalších hodnostářů na okolních (arci)biskupských stolcích, pojmenovat stejná či podobná témata, jež provázela jejich episkopáty, a nabídnout komparaci toho, jak se s obdobnými problémy vypořádávali. Podobné srovnání umožnuje bohatá literatura různých oborů, jež se působením (arci)biskupů v 17. století zabývá. Smyslem není nivelizovat činnost a osobnost olomouckého biskupa Karla, naopak upozornit na skutečnost, že celá řada jevů má v soudobé střední Evropě, vymezené rakouskými a českými zeměmi a říšským prostorem, společné jmenovatele a analogie.

Alessandro Catalano, Zápas o svědomí: Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách, Praha 2008. 1

2 Blíže následující kapitola Radmily Prchal Pavlíčkové „Vzpomínání na biskupa: Konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století“ v tomto svazku. 3 Petr Maťa, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004, s. 478–522. 4 Bettina Braun, Princeps et episcopus: Studien zur Funktion und zum Selbstverständnis der nordwestdeutschen Fürstbischöfe nach dem Westfälischen Frieden, Göttingen 2013, s. 57–77. – Zuzana Orálková, František Antonín z Ditrichštejna – šlechtic v řadách Tovaryšstva Ježíšova,Theatrum historiae XX, 2017, s. 93–122. – Lenka Maršálková, Walter Xaver z Dietrichsteina na kavalírské cestě (1683–1688) a jeho boj proti předurčené budoucnosti, Theatrum historiae XX, 2017, s. 123–156. 5 Peter Hersche, Die deutschen Domkapitel im 17. und 18. Jahrhundert II: Vergleichende sozialgeschichtliche Untersuchungen, Bern 1984, s. 87–96. 6 Ibidem, s. 98–101. Více než pět kanonikátů se objevuje ojediněle na počátku 17. století a postupně klesá. Týká se zejména významných říšských rodin a příslušníků rodiny Habsburků či Wittelsbachů. 7

Ibidem, s. 53–54.

Manfred Josef Thaler, Das Salzburger Domkapitel in der Frühen Neuzeit (1514 bis 1806): Verfassung und Zusammensetzung, Frankfurt am Main 2011, s. 366–368. Nedávná práce mapující personální složení salcburské kapituly v raném novověku přinesla dosud nejdetailnější informace k salcburskému působení biskupa Karla, založené na autorově důkladné znalosti archivních pramenů ze Salcburského zemského archivu. 8

Ibidem, s. 364–365, 369–370.

K roli příbuzných a vlivných rodinných přátel pro církevní kariéru budoucího pražského arcibiskupa Jana Fridricha z Valdštejna viz Jiří M. Havlík, Jan Fridrich z Valdštejna: Arcibiskup a mecenáš doby baroka, Praha 2016, s. 21–52.

Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 364. – Christoph Brandhuber, Iter ad astra – Der Weg zu den Sternen, in: Roswitha Juffinger – Christoph Brandhuber – Walter Schlegel – Imma Walderdorff (eds), Erzbischof Guidobald Graf von Thun 1654–1668: Ein Bauherr für die Zukunft, Salzburg 2008, s. 59–88, zvl. s. 63.

Roman Müller, Calculus Candidus: Leich vnd Lobpredig, Neben hochklagendem Betrawen vber den in Gott verblichenen Liechten Stein. Jn Fürstlicher beysetzung, vnd hochansehlicher Leichbestattung Deß Hochw: in Gott Fürsten vnnd Herrn Herrn Johann Christoff Graven von Liechtenstein rc. Bischoffen zu Chiemsee, deß Ertz- vnd hohen Stiffts zu Saltzburg Thumbdechanten rc. Gepredigt. Jn dem Ertzbischofflichen Münster vnnd ThumbKirchen, Salzburg 1643. Universitätsbibliothek Wien, sign. I-195.100. – Christoph Brandhuber, Sic transit gloria mundi: Sterben, Tod und Begräbnis der Salzburger Barockfürsten, in: Gerhard Ammerer (ed.), Höfe und Residenzen geistlicher Fürsten: Strukturen, Regionen und Salzburgs Beispiel in Mittelalter und Neuzeit, Ostfildern 2010, s. 487–502, s. 496, obr. 5.

Počátky církevní kariéry a salcburská předehra Nevíme, za jakých okolností bylo rozhodnuto o kariérním směřování Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Volba církevní kariéry v řadách světského kléru byla ovšem poměrně obvyklou variantou, zejména pro neprvorozené

šlechtické syny.3 O životní dráze dětí rozhodovala hlava rodiny v jejich dětském věku a nepředpokládalo se, že by se vůči předurčenému osudu bránili, byť i takové případy lze najít.4 V případě, že se rodina rozhodla své druhorozené syny zaopatřit v církevním prostředí, pokoušela se prostřednictvím příbuzných a přátel získat pro mladíka již od jeho dětských let a během studia kanovnická místa v dómských kapitulách.5 V ideálním případě získal šlechtic postupně několik kanonikátů, obvykle do pěti,6 a své ambice mohl realizovat jako kandidát uprázdněných biskupských stolců. Získání biskupského stolce a knížecího titulu bylo nejvyšší metou, k níž se propracovaly v 17. a 18. století pouze 4 % kanovníků, nejčastěji příslušníci říšských knížecích a hraběcích rodin.7 Budoucí olomoucký biskup představuje v kontextu této obvyklé církevní šlechtické kariéry naprosto typický případ. Ve svých jedenácti letech, roku 1637, obdržel salcburský kanonikát a v následujících letech se věnoval studiu.8 V té době působili v salcburské kapitule jeho příbuzní Johann Christoph Lichtenstein-Castelcorno (1591–1643) a Konstantin mladší Lichtenstein-Castelcorno (1593–1662),9 jejichž role mohla být, jak víme z analogických případů,10 v systému přímluv a patronátů zásadní pro to, aby se v Salcburku uchytil i jejich synovec Karel. Johann Christoph byl v té době nejenže v kapitule již dlouhou dobu, ale zastával zde také významné úřady. Vrchol jeho církevní kariéry znamenalo jmenování knížecím biskupem v Chiemsee roku 1624 a volba kapitulním děkanem roku 1642.11 Když o rok později 1. prosince 1643 v Salcburku zemřel, bylo vytištěno pohřební kázání rektora univerzity, benediktina Romana Müllera, jehož některá vydání obsahují i vyobrazení castra doloris.12 Rod Lichtensteinů-Castelcornů ale nepatřil k šlechtickým rodinám prvního řádu, které se soustředily na církevní kariéru. Měli sice silné postavení v Salcburku, kde působilo z jejich rodu osm kanovníků, celkový počet získaných kanonikátů však – oproti rodinám, které dokázaly ve svých rukou v 17. a 18. století kumulovat přes padesát i šedesát kanovnických míst, představuje spíše skromnější zisk.13 Následující léta věnoval Karel z Lichtensteinu-Castelcorna studiu, nejprve v Innsbrucku, poté několik let v Salcburku a Ingolstadtu, roku 1646 se zapsal na univerzitě v Sieně 14 a roku 1658 ukončil studia získáním titulu doktora obojího

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna v kontextu: salcburská předehra a olomoucké finále

práva na univerzitě v Ingolstadtu. Starší domněnku, již v život uvedla moravská barokní historiografie, a sice že snad biskup studoval v Římě, se v nejnovějších výzkumech nepodařilo prokázat.15 Faktem je, že v této době skutečně mnoho pretendentů na církevní kariéru v Římě studovalo, buď na Collegiu Germanicu, Romanicu nebo i Hungaricu. Delší pobyt v Římě a zdejší studium teologie v papežském semináři zvyšovalo šance na získání přízně kurie a papežské provize.16 Kupříkladu pražský arcibiskup Jan Fridrich Valdštejn (1675–1694) si vytvořil během svých pobytů v Římě v letech 1663–1667 pozoruhodné množství kontaktů na nejvýznamnější církevní představitele, což Jiří Havlík považuje společně s příbuzenskými vazbami a zbožnou pověstí za nejdůležitější předpoklad jeho církevní kariéry.17 Také z kulturně-uměleckého hlediska mohl několikaletý pobyt v Římě přispět k tomu, že ze studujících mladíků vyrostli znalci a podporovatelé umění,18 kteří posléze své římské umělecké a intelektuální kontakty využili při realizaci vlastních stavebních podniků, jak ukazuje znovu příklad Valdštejna a jeho uvedení architekta Jeana Baptisty Matheye do Čech.19 Řada Karlových současníků, a to i ze salcburské kapituly, skutečně v Římě studovala, například v letech 1634 až 1636 studoval na Collegiu Germanicu budoucí salcburský arcibiskup Guidobald Thun (1654–1668) a paralelně s ním další tři salcburští kanovníci.20 Zástupce mezi studenty Collegia Germanica najdeme i mezi členy Karlovy rodiny – v letech 1607–1612 zde studoval již zmíněný Karlův strýc Johann Christoph Lichtenstein-Castelcorno.21 Na druhou stranu nelze říci, že by byl budoucí biskup Karel neabsolvováním Germanica výjimkou – ze všech říšských biskupů vládnoucích od druhé poloviny 17. století jich absolvovala Collegium Germanicum jen necelá polovina, konkrétně 40 %.22

Z dosud známých informací jak ze salcburských, tak olomouckých archivů se též zdá, že biskup Karel s největší pravděpodobností neabsolvoval ani kavalírskou cestu. V této době již bylo běžné, že šlechtici, a to včetně těch, kteří se připravovali na církevní kariéru, absolvovali namísto peregrinace po školách náročnou poznávací a několik let trvající cestu po Evropě, v rámci níž procestovali Itálii, Francii, Nizozemí, Anglii, někdy i Španělsko, absolvovali výuku u soukromých učitelů, na univerzitách a šlechtických akademiích, naučili se jazyky, získali všeobecný přehled, pronikli do společnosti, osvojili si správné normy chování své vrstvy a upozornili na sebe významné patrony. Kavalírská cesta měla do určité míry iniciační charakter a představovala přechodový rituál, jímž se měla uzavřít mladická část šlechticova života a po němž měla následovat již dospělá kariéra, ať už ve světských, či církevních kruzích.23 Například již zmíněný Guidobald Thun, Karlův současník a salcburský arcibiskup v letech Karlova děkanování, absolvoval po studiích ve Štýrském Hradci, Římě a Sieně dvouletou cestu, během níž navštívil Španělsko, Francii, Anglii, Belgii a Nizozemí a přes Říši se vrátil do Prahy.24 Podobně o něco mladší Jan Fridrich z Valdštejna (1642–1694), v době Karlova působení v Olomouci pražský arcibiskup (od roku 1675), absolvoval v letech 1661–1663 cestu, v rámci níž studoval v Lovani a následně v Římě.25 Dokončením univerzitního vzdělání a získáním doktorátu z obojího práva zvolil biskup Karel ve své době méně obvyklý postup. Šlechtičtí kandidáti na kanovnická místa nebyli povinni prokázat dokončení univerzitního vzdělání, vyžadovalo se od nich pouze dvouleté studium teologie. Rozsáhlá komparace Petera Herscheho, v níž podrobil výzkumu 28 říšských kapitul, v nichž v 17. a 18. století

Hersche, Die deutschen Domkapitel (pozn. 5), s. 140–170. Autor rozdělil rody do čtyř kategorií podle počtu celkem získaných kanonikátů v průběhu 17. a 18. století. V první úrovni se vyskytují rody, které byly schopny obsadit celkem 39–61 míst, např. Fürstenberg, Galen, Manderscheid, Salm, Thun aj. Lichtensteinové-Castelcorni s osmi získanými kanonikáty spadají do čtvrté, nejnižší skupiny.

Studium v Sieně je doloženo zápisem v matrice sienské univerzity, viz Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 367. K oblibě Sieny po celé 17. století Jiří Kubeš, Náročné dospívání urozených: Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750), Pelhřimov 2013, s. 24–32.

Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 366–368. Autor zmiňuje, že se v literatuře objevuje domněnka o jeho studiu v Římě, archivní doklady pro ni však nenašel. Biskup Karel není evidován ani v seznamech studentů Collegia Germanica, viz Peter Schmidt, Das Collegium Germanicum in Rom und die Germaniker: Zur Funktion eines römischen Ausländerseminars (1552–1914), Tübingen 1984. – Andreas Steinhuber, Geschichte des Collegium Germanicum Hungaricum in Rom, Freiburg im Breisgau 1895, s. 420–421, 433–444.

Hersche, Die deutschen Domkapitel (pozn. 5), s. 62.

Havlík, Jan Fridrich z Valdštejna (pozn. 10), s. 36–37.

Zdeněk Kalista, Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic: Zrození barokního kavalíra, Praha 1932.

Mojmír Horyna, Římský vliv v pražské sakrální architektuře 17. století a Jean Baptista Mathey, in: Vilém Herold – Jaroslav Pánek (eds), Baroko v Itálii – Baroko v Čechách, Praha 2003, s. 533–558. – Arkadiusz Wojtyła, Zwischen Rom und Prag – Erzbischof Johann Friedrich und die barocke Kunst und Kultur in Böhmen, in: Zdislava Röhsner (ed.), Wallenstein und noch viel mehr: 850 Jahre Familie Waldstein, Wien 2009, s. 103–116.

Wenzel Wilhelm von Hofkirchen, budoucí biskup v Seckau, Adam Lorenz z Törringu, který se stal biskupem v Řezně, a Franz Lodron, který posléze získal biskupství Gurk. Viz Brandhuber, Iter ad astra (pozn. 11), s. 61.

Schmidt, Das Collegium Germanicum (pozn. 15), s. 270.

Braun, Princeps et episcopus (pozn. 4), s. 93.

Jako přechodový rituál k dovršení dospělosti interpretuje kavalírské cesty Kubeš, Náročné dospívání urozených (pozn. 14).

Brandhuber, Iter ad astra (pozn. 11), s. 61–62.

Havlík, Jan Fridrich z Valdštejna (pozn. 10), s. 34–35.

Hersche, Die deutschen Domkapitel (pozn. 5), s. 59.

Braun, Princeps et episcopus (pozn. 4), s. 88.

Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 366–368.

Braun, Princeps et episcopus (pozn. 4), s. 91–92. – Friedhelm Jürgensmeier, Geistliche Leitung oder nur Fürsten? Die Fürstbischöfe des Reiches im 17. und 18. Jahrhundert, in: Bettina Braun – Mareike Menne – Michale Ströhmer (eds), Gestliche Fürsten und geistliche Staaten in der Spätphase des Alten Reichches, Epfendorf/Neckar 2008, s. 13–30, zvl. s. 23. – Stephan Kremer, Herkunft und Werdegang geistlicher Führungsschichten in den Reichsbistümer zwischen Westfälischen Frieden und Säkularisation, Fürstbishöfe, Weihbischöfe, Generalvikare, Freiburg im Breisgau 1992.

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

Castel Corno, ruiny rodového hradu. 2

Jiří Jan Černoch, Portrét biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, 1673, olej, plátno, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž.

Hersche, Die deutschen Domkapitel (pozn. 5), s. 87.

Brandhuber, Iter ad astra (pozn. 11), s. 60–62.

působilo 5725 kanovníků, ukázala, že šlechtici věnující se této církevní kariéře ukončili univerzitní vzdělání jen ve 40 případech, tj. tvoří méně než 1 %.26 Neobvyklost Karlovy formy studia vynikne i ve srovnání s jinými salcburskými kanovníky. Z téměř 300 zdejších kanovníků jich jen 34 po dobu celého 16. až 18. století uzavřelo studium získáním univerzitního gradu. Rovněž ve srovnání se vzděláním, jehož dosáhla většina říšských knížecích biskupů vládnoucích v době po vestfálském míru, patří Karel svým doktorátem z obojího práva k minoritě. Ačkoli se tridentský koncil usnesl požadovat od pretendentů na biskupský stolec univerzitní vzdělání završené licenciátem nebo doktorátem z teologie nebo kanonického práva, ve skutečnosti se tímto vzděláním mohlo prokázat pouze 14,5 % říšských biskupů – ostatní obdrželi bez potíží dispens.27 Naopak volba oboru i univerzit v prostoru jihoněmeckých katolických oblastí byla naprosto běžná, kromě Salcburku a Ingolstadtu směřovali adepti na salcburské kanonikáty do Dillingenu a také do rakouských oblastí, Vídně či Štýrského Hradce. Obvyklý byl také pobyt na jedné z oblíbených italských univerzit, kde vedle Sieny dominovala Padova, Bologna a Perugia.28 Studium práva podporovala i ustanovení Tridentského koncilu a právní vzdělání

Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 366–368.

Víme například, že po smrti Parise Lodrona vizitoval Karel z Lichtensteinu-Castelcorna v rámci přebírání vlády společně s Guidobaldem Thunem a Karlem Ferdinandem z Muggenthalu archiv dvorského soudu, komorní archiv a tajnou a italskou kancelář. Viz Brandhuber, Iter ad astra (pozn. 11), s. 69.

Gerhard Ammerer, Verfassung, Verwaltung und Gerichtsbarkeit von Matthäus Lang bis zur Sakularisation (1519–1803): Aspekte zur Entwicklung der neuzeitichen Staatlichkeit, in: Heinz Dopsch – Hans Spatzeneger (eds), Geschichte Salzburgs: Stadt und Land: Neuzeit und Zeitgeschichte II/1, Salzburg 1988, s. 325–374, zejm. s. 338–341. – Heinz Dopsch – Robert Hoffmann, Geschichte der Stadt Salzburg, Salzburg – München 1996, 324–338. – Friederike Zaisberger, Geschichte Salzburgs, Wien – München 1998, s. 116–123, 145–148.

Johann Hirnsperger, Die Statuten des Salzburger Domkapitels (1514 bis 1806): Eine rechtshistorische Untersuchung zur inneren Verfassung des weltgeistlichen adeligen Salzburger Domkapitels, Graz 1998, s. 44–45, 59, 136–130. – Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 16–49.

Salzburger Landesarchiv (dále SLA), Do�� mkapitelprotokolle 118–119 (1648–1649), 120 (1650), 122 (1652), 123–124 (1653–1654), 125–126 (1654–1656), 127–128 (1656–1658), 130–131 (1659–1660), 132–133 (1661–1662), 134–135 (1663–1664).

volil zhruba stejný počet duchovních jako vzdělání teologické. Odpovídalo to ostatně dobře praktickým potřebám jejich budoucích úřadů, v nichž se museli vedle duchovně-správní činnosti vyznat i v řadě státoprávních záležitostí.29 V době, kdy Karel z Lichtensteinu-Castelcorna dokončoval svá studia, již postoupil úspěšně v získání dalších kanovnických míst – roku 1641 v Olomouci a o dvanáct let později v Pasově. Podobně postupovali prostřednictvím kumulace kanonikátů i jeho současníci, běžné bylo získání dvou až tří kanovnických míst.30 Rovněž vícekrát zmíněný Guidobald Thun získal roku 1630 kanovnické místo v Magdeburku, salcburským a brixenským kanovníkem se stal roku 1633.31 Kariéra Karla z Lichtensteinu-Castelcorna byla ve svých počátcích bytostně spjata se Salcburkem a jeho kapitulou. Karel z Lichtensteinu-Castelcorna patřil ke kapitulní elitě: 23. 9. 1648 se stal kapitulářem, tedy plnoprávným členem kapituly, který měl právo se účastnit kapitulních shromáždění, v roce 1654 byl zvolen kapitulním děkanem a ustanoven prezidentem dvorské komory a tyto úřady zastával celých deset let.32 Dosavadní literatura logicky předpokládala, že právě zdejší mnohaletá zkušenost zásadně a nutně v mnoha směrech ovlivnila a formovala biskupův umělecký vkus, kulturní zájmy, formy sebevědomé reprezentace i způsob vlády knížecího biskupa. Bude proto žádoucí nyní lépe než dosud popsat, jak vypadala Karlova kariéra v Salcburku, jaké úřady zde zastával, jaké pocty, činnosti a kompetence byly s těmito úřady spojeny a jaké bonusy v podobě dovedností, praktických znalostí, ale též sociálního kapitálu si z nich Karel mohl pro své budoucí biskupské působení odnést. Dómská kapitula měla v systému sdílené vlády volitelného říšského duchovního knížectví významnou roli: v době sedisvakance se ujímala vlády,33 volila arcibiskupa, předkládala mu kapitulace a podílela se společně s ním a se zemským sněmem na zemské vládě.34 Kanovníci si ze svého středu volili dva hodnostáře – probošta a děkana, kteří v kapitule požívali přednostního postavení. Další kanovnické úřady – například špitálmistra, kustoda či scholastika – již nebyly spojeny se získáním zvláštního hierarchického statutu. Funkce kapitulního děkana obnášela vedení chóru, tedy dohled nad dómským klérem, dohled nad provozem dómu, včetně osobní přítomnosti a dohledu nad bohoslužbami, také právo trestat nevhodné chování kléru. Současně byl děkan pověřen řízením kapituly, vedl kapitulní korespondenci, svolával kapitulní sezení, předsedal jednáním, a nesl také zodpovědnost za provedení jejich usnesení. S ohledem na časové nároky svého úřadu byl povinen dodržovat rezidenci.35 Kapitulní protokoly z období Karlova děkanátu dokládají, že budoucí biskup plnil své povinnosti svědomitě: od podzimu roku 1648, kdy se stal kapitulářem, se poměrně pravidelně účastnil kapitulních sezení.36 Je třeba nicméně dodat, že disciplína kanovníků byla obecně poměrně vysoká a většiny zasedání se účastnilo deset až dvanáct kanovníků. Hned 1. října 1648, kdy přišel čerstvý kapitulář Karel na zasedání kapituly poprvé, byl pověřen společně

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna v kontextu: salcburská předehra a olomoucké finále

s Karlem Ferdinandem svobodným pánem z Muggenthalu prohlídkou a vizitací kapitulních dvorů a dalších kapitulních budov.37 Osm následujících měsíců tehdy oba kanovníci strávili kontrolou a popisem stavu budov, než na konci června dalšího roku mohla být na zasedání kapituly přečtena jejich relace o výsledcích obhlídky. Podobným aktivitám se budoucí stavebník mnoha biskupských rezidencí věnoval v době salcburského působení ještě několikrát. Například v září 1653 upozorňoval kapitulu na nedokonalou práci kapitulního tesaře, která se projevila při nedávných opravách kanovnických dvorů, a navrhoval dát k ruce stárnoucímu řemeslníkovi, který nevydrží dlouho stát, pomocníka.38 Nepochybně v těchto letech získal řadu praktických zkušeností s tím, jak posoudit stav budov, jejich „chatrnost“ (Paufelligkeit),39 jak vše popsat do smysluplné relace a také posoudit kvalitu řemeslnických prací při opravách. Další skupina zkušeností a dovedností získaných v této době souvisí s tím, že byl v prosinci roku 1650 ustanoven spolu s dvěma dalšími kolegy komisařem.40 Jako takový byl pověřován kontrolou hospodaření různých kapitulních majetků, v roce 1652 například několikrát v průběhu

roku osobně referoval a také předložil písemnou zprávu o své vizitaci v Traunsteinu, Pettingu a na dalších místech.41 V roli komisaře působil jako jakýsi prostředník mezi kapitulou a správci hospodářských dvorů, předkládal kapitule k rozhodnutí jejich dotazy ekonomického charakteru.42 Ze zpráv je patrné, že funkce komisařů spočívala nejen v přijímání relací místních správců, ale také v osobních návštěvách a kontrolách přímo na místě. Budoucí biskup Karel získával v těchto letech praktické zkušenosti s hospodařením velkostatku, jeho řízením a kontrolou. Zmíněné přidělení zvláštního úkolu hned při první účasti na jednání kapituly jako by předznamenalo charakter Karlova působení v následujících letech: kapitulář Karel vystupuje na stránkách zápisů kapitulních protokolů jako poměrně akční muž, který si často bere slovo, zasahuje do jednání, aktivně přináší návrhy na řešení různých věcí a také je pověřován různými úkoly spojenými s chodem kapituly. Karlova zvýšená aktivita v rámci kapitulních zasedání je dobře patrná ve srovnání například s jeho strýcem Konstantinem ml. Lichtensteinem-Castelcornem. Konstantin se sice účastnil bez výjimky všech zasedání kapituly ve

Veduta Salcburku, mědiryt (Matthäus Merian – Martin Zeiller, Topographia Bavariae, Frankfurt am Main 1644, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž). 4

Johann Heinrich Schönfeld, Portrét salcburského arcibiskupa Guidobalda Thuna, 1654, olej, plátno, Residenzgalerie Salzburg.

SLA, Domkapitelprotokolle 118–119 (1648–1649), fol. 30.

SLA, Domkapitelprotokolle 123–124 (1653–1654), fol. 91.

SLA, Domkapitelprotokolle 130–131 (1659–1660), fol. 42.

SLA, Domkapitelprotokolle 120 (1650), fol. 38.

SLA, Domkapitelprotokolle 122 (1652).

SLA, Domkapitelprotokolle 123–124 (1653–1654).

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

sledovaných letech 1648–1662, jeho jméno se však vyskytuje prakticky vždy jen v úvodním seznamu účastníků. V navazující části zachycující průběh jednání, jednotlivé problémy, kterými se kapitula zabývala a návrhy kanovníků, se jeho jméno nevyskytuje. Výrazně vstupuje do zápisů paradoxně až po své smrti 7. července 1662 v souvislosti s projednáváním jeho dědictví na začátku září téhož roku.43 Na rozdíl od něj Karel byl s to vzít si slovo v průběhu jednoho zasedání i několikrát. Od roku 1654 se Karlova role v rámci kapitulních zasedání zásadně měnila směrem k ještě aktivnějšímu působení. Poté, co byl zvolen kapitulním děkanem, se z řadového kapituláře stal faktickou hlavou kapituly, svolával jednání, předsedal jim a řídil je.44 V zápisech ze zasedání se od této chvíle nejen ještě zvyšuje frekvence Karlova vystupování, ale také se mění slovník, jímž písař popisoval jeho činnost. Vedle starších „referiren“ nebo „vermelden“ (referoval, oznámil) se objevují výrazy jako: představil, přednesl, ohlásil, připomněl, ale také „exhibiren“, ve smyslu „předložit“, „ukázat“ (dopis). Jeho úlohou totiž od této chvíle bylo vést kapitulní korespondenci, přijaté dopisy prezentovat kapitule, navrhnout odpověď a nakonec se postarat o její odeslání. Nejpozději od roku 1654 a dalších deset let byl tedy zvyklý čile úředně korespondovat. Při této příležitosti navázal korespondenční vztahy s řadou významných lidí v regionu, ale i mimo něj – například na konci září 1659 zpravoval kapitulu o dopise, který obdržel od rektora Germanica v Římě a zdejšího agenta.45 O šíři jeho kontaktů svědčí titulář, který vznikl ve druhé polovině padesátých let v Salcburku a který si biskup Karel jako svou byrokratickou pomůcku přivezl do nového působiště v Olomouci.46 Vzhledem ke spoluzodpovědnosti kapituly na zeměpanské vládě byli její členové zastoupeni také ve dvorských a státních úřadech. Ujímali se vedení konsistoře, dvorské rady, dvorské komory a dvorské válečné rady. Biskup Karel byl po celou dobu svého děkanování prezidentem dvorské komory, orgánu, který řídil finanční a ekonomické záležitosti země, včetně hornictví, lesnictví, stavby cest a vodohospodářství.47 Salcburské duchovní knížectví patřilo v této době k největším a nejbohatším duchovním teritoriím Svaté říše římské, a to zejména díky rozvinuté těžbě soli v alpských oblastech, zejména v nedalekém Halleinu, a těžbě drahých kovů v údolích Taur, zejména železné rudy, olova a mědi.48 Nový rozvoj horního podnikání nastal právě před polovinou 17. století v souvislosti s rozvojem používání střelného prachu. V kompetenci dvorské komory byla kontrola veškerých finančních záležitostí, dohled nad solným podnikáním, těžbou kovů a obchodem s nimi, nad těžbou dřeva, které představovalo klíčovou surovinu při získávání, úpravě a transportu soli i pro hornictví a hutnictví, a tento úřad také spravoval daně. Všechny příjmy a výdaje byly stvrzovány nejprve podpisem předsedy dvorské komory a poté arcibiskupa. Karel z Lichtensteinu-Castelcorna se tedy během posledních deseti let svého působení v Salcburku ocitl v samém nitru institucí, řídících církevní, zemské a zejména

SLA, Domkapitelprotokolle 132–133 (1661–1662), fol. 193–216.

SLA, Domkapitelprotokolle 123–124 (1653–1654), fol. 414–416, popis Karlovy slavnostní instalace do úřadu děkana.

SLA, Domkapitelprotokolle 130–131 (1659–1660), fol. 47.

Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc (dále jen ZAO–O), fond Arcibiskupství Olomouc (dále AO), sign. I 17, inv. č. 299.

Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 64–72.

Gruber Fritz – Karl-Heinz Ludwig, Salzburger Bergbaugeschichte, Salzburg 1982.

ekonomické záležitosti země. Získal zkušenosti s politickým vyjednáváním v církevní instituci, s čímž byla nutně spojena nejen orientace v právních záležitostech, ale také diplomatické dovednosti, byrokratická přesnost, píle a určité manažerské schopnosti. Vyznal se v hospodářských záležitostech rozličného charakteru, za něž byl na celozemské úrovni zodpovědný. Vedle profesních znalostí a dovedností přišel budoucí biskup Karel během svého salcburského působení do kontaktu s mnoha zajímavými a společensky důležitými osobami – ať už písemně, či přímo. Jako dómský děkan byl integrální součástí šlechtické společnosti, která tvořila dómskou kapitulu. Salcburská kapitula se – analogicky jako jiné podobné instituce – v průběhu raného novověku silně aristokratizovala. Salcburským kanovníkem se mohl stát jen šlechtic, přičemž prokazování původu se postupně v 16. a 17. století zpřísňovalo. V době, kdy byl do kapituly přijat Karel z Lichtensteinu-Castelcorna, musel doložit šlechtické předky do čtvrtého pokolení, přičemž z otcovy strany se muselo jednat výhradně o šlechtice z říšského prostředí. Kapitula se tímto opatřením bránila přílivu italských šlechticů. V polovině 17. století byli v kapitule zastoupeni především svobodní páni a hrabata, kteří tvořili 80–86 %

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna v kontextu: salcburská předehra a olomoucké finále

kanovníků.49 Většina šlechticů se rekrutovala z rakouských a českých zemí a také z jihoněmeckých říšských oblastí, zejména Švábska a Bavorska.50 Vedle toho, že se v Salcburku budoucí biskup Karel potkal s mnoha členy řady důležitých a politicky aktivních šlechtických rodů z rakouských a českých zemí a Říše, je nutno připomenout, že patřil z titulu svých úřadů, zejména prezidenta dvorské komory, ke dvoru salcburského arcibiskupa Guidobalda Thuna (1654–1668). Propojení kapituly s arcibiskupským dvorem bylo značné – kanovníci nejen předsedali čtyřem zmiňovaným dvorským radám, ale stávali se také vrchními komorníky, hofmistry apod. Z pozice kapitulního děkana se tak Karel z Lichtensteinu-Castelcorna dostával do blízkosti významných osob, které při různých příležitostech přijížděly na arcibiskupský dvůr, trávil s nimi čas, případně pro ně připravoval program. Pro konkrétní představu o společenských kontaktech a zkušenostech, které zde získával, poslouží jeden mimořádně dobře dokumentovaný příklad, a sice popis intronizačních slavností Guidobalda Thuna v září 1654, jichž se Karel zúčastnil již jako čerstvě zvolený kapitulní děkan.51 Do Salcburku byli pozváni významní hosté, mimo jiné pražský arcibiskup, kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu, který

ve svých denních lístcích zachytil detailně dění v průběhu svého pobytu v Salcburku od 22. září do 3. října,52 včetně náročného slavnostního a zábavního programu. V některých případech tušíme, že mezi početnou společností, jež se sešla „u tabule“,53 snad mohl být přítomen i salcburský děkan: možná se zúčastnil společného rybolovu v Hellbrunnu, prohlídky tamních vodních hrátek (Wasserspiele), o nichž si Harrach poznamenal, že „někteří se přitom namočili“,54 prohlídky zámku Mirabell nebo čtyřhodinové komedie, již si připravili v univerzitní koleji benediktíni, prohlídky pevnosti Hohensalzburg, kde hosté obdivovali zbrojnici a byly pro ně připraveny ukázky střelby z kanónů, nebo výletu do Ebenau, kde si Harrach pochvaloval prohlídku železářské huti a výroby dělových hlavní. Velmi pravděpodobně se ze své pozice děkana účastnil bohatých náboženských oslav spojených nejen s intronizací arcibiskupa, ale také se svátky patrona diecéze svatého Virgila dne 27. 9. a následujícího dne sv. Václava, při nichž většinou sloužil mši sám arcibiskup nebo kardinál Harrach. Jediný záznam dokládá přímo Karlovu přítomnost mezi touto prestižní společností. Dne 27. září, právě po náročném programu v pevnosti Hohensalzburg, pořádal pro „všechna knížata“ večeři kapitulní děkan, který hostil „vskutku vybraně“ a „na počest jeho pěkných sklenic se přitom dosti hodovalo“.55 Budoucí biskup Karel zde získával patrně poprvé zkušenosti s hoštěním tak významné aristokratické společnosti – a dle Harrachových slov si vedl dobře. Ne vždy jsme schopni doložit přímou účast děkana Karla na mnoha hostinách, slavnostech, honech a lovech, jichž byl arcibiskup Guidobald milovníkem a jež pořádal nebo na něž byl zván tyrolskými habsburskými arcivévody či mnichovskými Wittelsbachy.56 Jedno je přesto zřejmé: děkan měl možnost buď přímo se účastnit, nebo v každém případě alespoň pozorovat náročný společenský ruch kolem arcibiskupa. To, že tento způsob seberealizace mohl být pro biskupa Karla inspirující a formativní, nepřímo dokládá skutečnost, že si s sebou nově zvolený biskup Karel při stěhování ze Salcburku v létě 1664 přibalil nákresy slavnostních tabulí při vzácných návštěvách na salcburském dvoře s umístěním vybraných hostů kolem stolů.57 Biskup Karel si zde neodvážel jen listiny a náčrtky, ale také pojetí způsobů dvorského chování a společenské reprezentativní seberealizace: zálibu v pořádání hostin, banketů, masopustních svátků, hudebních produkcí, lovů a honů za účasti pozvaných šlechtických hostů. Vláda Guidobalda Thuna, jež se časově kryje s působením Karla z Lichtensteinu-Castelcorna na postu kapitulního děkana, mohla být pro biskupa Karla inspirativní v mnoha dalších ohledech. Guidobald Thun se realizoval jako stavebník a objednavatel umění. Dostavěl věže dómu, jež ještě zbývaly k dokončení monumentální novostavby katedrály probíhající od roku 1611 a vysvěcené 1628, propojil ji arkádovou chodbou s rezidencí (tzv. Dombögen), nechal k rezidenci přistavět nový úzký trakt, do nějž umístil obrazárnu (tzv. Lange Galerie), ve městě postavil zimní jízdárnu, budovu mincovny a celou řadu kašen, včetně té na rezidenčním náměstí.58

Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 57–59.

V době, kdy byl Karel z Lichetnsteinu-Castelcorna kapitulním děkanem, byli kanovníky: Johann Jakob hrabě Königsegg (1606–1663), Otto Friedrich hrabě Puchheim (1661–1664), Johann Franz, svobodný pán Preysing (1625–1671), Konstantin ml. hrabě Lichtenstein-Castelcorno (1626–1662), Johann Dietrich hrabě Muggenthal (1626–1677), Adam Lorenz hrabě Törring (1629–1666), Franz Vigil hrabě Spaur (1637–1670), Johann Baptista hrabě Lodron (1638–1681), Karl Ferdinand hrabě Muggenthal (1638–1687), Franz Karl hrabě Khuen (1638–1659), Albrecht Zikmund, vévoda bavorský (1638–1657), Zikmund František, vévoda rakouský (1639– 1664), Maximilian hrabě Trautmannsdorf (1641–1663), Wenzel Wilhelm hrabě Hofkirchen (1642–1678), Wenzel hrabě Thun (1643–1673), Berthold hrabě Königsegg (1643–1662), Konrad Fortunat hrabě Spaur (1644–1694), Carlo hrabě Castelbarco (1644–1689), Maximilian Gandolf hrabě Kuenburg (1644–1668), Karl Philipp svobodný pán Ulm (1649–1660), Ferdinand Leopold hrabě Martinic (1652–1691), Johann Franz svobodný pán Haslang (1654–1669), Ernst hrabě Trautson (1654–1686), Wolf Sigmund hrabě Lieblfing (1657–1667), Johann Jakob ml. hrabě Khuen (1660–1678), Christoph hrabě Waldburg (1660–1681), Franz Anton hrabě Königsegg (1662–1706), Johann Ernst hrabě Thun (1662–1687), Wolf Friedrich sv. pán Laimingen (1663–1675). Viz Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 95–96.

Pro detailní popis všech částí několikadenní slavnosti viz Brandhuber, Iter ad astra (pozn. 11), s. 79–84.

Alessandro Catalano – Katrin Keller (eds), Tagebücher und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667): Bd. 5: Tagzettel 1644–1654, Wien – Köln – Weimar 2010, s. 760–764.

Dne 22. září si Harrach zapsal, že po příjezdu do Salcburku byla hostina, jíž se zúčastnila „große compagnia […] und haben zwar zimblich offt getrunckhen, doch maistens in leidenlichen kleinen glesern.“ Viz ibidem, s. 760.

„[…] etliche darüber woll naß gemacht“, in: Brandhuber, Iter ad astra (pozn. 11), s. 82–84. – Catalano – Keller (ed.), Tagebücher und Tagzettel (pozn. 52), s. 762.

„[…] vorgestern sein die samentlichen fürstlichen persohnen zum abendt bei dem thumbdechanten gewesen, welcher gar delicatamente tractirt hatt, undist seinen schönen glesern zu ehren zimblich darbei gezecht worden.“ Viz Catalano – Keller (ed.), Tagebücher und Tagzettel (pozn. 52), s. 763. Editoři deníku kapitulního děkana mylně ztotožnili s Franzem Vigilem von Spaur, který byl salcburským kanovníkem a biskupem v Chiemsee, Thaler, Das Salzburger Domkapitel (pozn. 8), s. 498–499.

Christoph Brandhuber – Roswitha Juffinger, Fürst der Feste und des Feierns, in: Juffinger – Brandhuber – Schlegel – Walderdorff (eds), Erzbischof Guidobald Graf von Thun (pozn. 11), s. 129–138.

ZAO–O, AO, sign. I8, kniha č. 300, Popsání hostin při vzácných návštěvách na dvoře arcibiskupství salcburského (Hofftractament), 1619–1659.

Christoph Brandhuber – Roswitha Juffinger, Der Fürst und seine Bauten, in: Juffinger – Brandhuber – Schlegel – Walderdorff (eds), Erzbischof Guidobald Graf von Thun (pozn. 11), s. s. 89–116. – Walter Schlegel, Erzbischof Guidobald Graf von Thun als Bauherr, in: ibidem, s. 205–254. – Roswitha Juffinger, Guidobald Thun und dessen Gemäldesammlung, in: ibidem, s. 257–301.

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

Melchior Küsell, Interiér salcburského dómu, 1682, mědiryt, papír, Salzburg Museum. 6

Bartholomäus Kilian podle Johanna Baptisty Bottana, Univerzitní teze Hieronyma Friedricha hraběte von Lanthieri – „Theatrum Gloriae“ salcburské dómské kapituly, detail se salcburským děkanem Karlem z Lichtensteinu-Castelcorna, Štýrský Hradec, 1658, mědiryt, papír, Staatliche Museen zu Berlin. Děkan Karel z Lichtensteinu-Castelcorna je zobrazen v levé řadě, druhý zprava.

Kromě konkrétní inspirace projekty právě vládnoucího arcibiskupa je pro další biskupovo působení nepochybně velmi důležité dvojité postavení salcburských arcibiskupů, kteří byli na straně jedné duchovními správci rozsáhlé diecéze se značnými kompetencemi, jež svou nezávislostí na papeži v prostředí říšské církve neměly obdoby,59 na straně druhé vládli jako knížata říšskému duchovnímu teritoriu. Jakožto říšský kníže byl salcburský arcibiskup členem říšských stavů a říšského sněmu v knížecí kurii. Specifická kumulace duchovní a světské moci, tak jak se ve středověku vyvinula v říšské církvi (Reichskirche), umožňovala říšským knížecím biskupům rozsáhlou politickou, vojenskou a diplomatickou suverenitu.60 Přes veškerou reformační kritiku tohoto stavu, nevyhovujícího z hlediska církevních ideálů, se spojení berly a žezla v tzv. říšské církvi, tedy dvojitá funkce duchovních knížat, udržela a poskytovala knížecím biskupům velký prostor pro seberealizaci v typicky světských vladařských oblastech.61 Konkrétně Guidobald Thun se podle názoru odborné literatury realizoval spíše ve státnických a diplomatických věcech, než jako „biskup“,62 a roku 1662 byl císařem Leopoldem I. ustanoven za komisaře (Prinzipialkommisar) na stálém říšském sněmu v Řezně, kde měl hájit císařovy zájmy, zejména při vyjednávání o pomoci říšských stavů proti obnovenému tureckému

Především je třeba zmínit právo salcburských biskupů dosazovat do svých Eigenbistümer a sufragánních biskupství biskupy bez papežského souhlasu.

Heinz Hürten, Die Verbindung von geistlicher und weltlicher Gewalt als Problem der Amtsführung des mittelalterlichen deutschen Bischofs, Zeitschrift für Kirchengeschichte LXXXII, 1971, s. 16–28. – Konrad Repgen, Der Bischof zwischen Reformation, katholischer Reform und Konfessionsbildung (1515–1650), in: Peter Berglar – Odilo Engels (eds), Der Bischof in seiner Zeit: Bischofstypus und Bischofsideal im Speigel der Kölner Kirche, Köln 1986, s. 245–314. – Egon Johannes Greipl, Zur weltlichen Herrschaft der Fürstbischöfe 1648 bis zur Säkularisation,Römischen Quartalschrift LXXXIII, 1998, s. 252–264.

Peter Hersche, Muße und Verschwendung: Europäische Gesellschaft und Kultur im Barockzeitalter I, Wien 2006, s. 242–247.

„Es war vielleicht mehr zu einem Diplomaten oder Staatsmann geboren als zu einem Bischof“, viz Reinhard Rudolf Heinisch, Die Zeit des Absolutismus, in: Dopsch – Spatzeneger (eds), Geschichte Salzburgs (pozn. 34), s. 167–244, zejm. s. 223.

Ibidem, s. 223–226.

nebezpečí. Thun absolvoval na začátku své komisařské kariéry 29. srpna 1662 pompézní vjezd do Řezna a v následujících letech až do své smrti roku 1668 téměř Řezno neopouštěl.63 Jeho úspěšné politické působení mu vyneslo nejen jmenování řezenským biskupem, ale rok před smrtí i udělení kardinálského klobouku. Co všechno tedy mohl biskup Karel do svého profesního a kariérního portfolia získat v salcburském působišti? Kromě kulturních a uměleckých inspirací, jejichž důležitost literatura znala, to byla nutně celá škála dalších profesních dovedností, spojených s ekonomicko-politickým působením. Byl zvyklý na značnou pracovní zátěž, na povinnost rezidence, k níž jej zavazoval děkanský úřad, na administrativní práci v podobě vyřizování korespondence. Uměl řídit pracovní schůzky kapituly, konané dvakrát až třikrát v měsíci, referovat na nich o nejrůznějších záležitostech, spojených s provozem kapituly, a dohlížet na své podřízené. Vedle organizačních dovedností získal ve funkci prezidenta dvorské komory, již zastával rovněž deset let, ekonomické znalosti, jejichž základy nabyl již za svého kanovnického působení. Uměl se pohybovat v nejvyšší aristokratické společnosti a osvojil si návyky spojené s obvyklými sebereprezentačními formami suverénního duchovního a světského vladaře.

Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna v kontextu: salcburská předehra a olomoucké finále

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století Radmila Prchal Pavlíčková

„V tak překrásné pozůstavené památce“: Smrt a pohřeb biskupa Karla v kontextu paměťových studií

1 „in so herrlicher hinterlassener Gedächtnuß“, Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor erhobene Cron, Das ist: Sch�� uldigste und höchst-verdiente Lob – und Ehren-Rede Uber das Leben, rühmliche Thaten und Tugenden, Deß Weyland Hochgebohrnen Fürsten und Herrn, Herrn Caroli, Von Gottes Gnaden Bischoffen zu Ollmütz, Hertzogen, deß Heil: Röm: Reichs-Fürsten, Der Königlichen Böheimbischen Capellen, und zu Liechtenstein Graffen. Welcher den 23. Septemb: 1695. das Zeitliche geseegnet, und das Ewige angetretten. Vorgetragen Einem Hochwürdigisten und Betreuen Thumb-Capitel: Wie auch Einem Hoch-Adelichen und Volckreichen Auditorio, Jn deß Hohen Thumb-Stiffts Cathedral-Kirchen S. Wenceslai zu Ollmütz. Bey Dreytägiger Leich-Begängnuß den 26. Octobris Anno 1695. Vědecká knihovna v Olomouci (dále jen VKOL), sign. II 34.561.

Dne 23. září 1695 zemřel po 31 letech vykonávání biskupského úřadu Karel z Lichtensteinu-Castelcorna. Diecéze se se starým biskupem loučila na mnoha místech, v kostelech se sloužily zádušní mše, lidé se modlili, kazatelé připomínali věřícím skutky a ctnosti zesnulého. Některá z těchto rozloučení byla nutně významnější než jiná, neboť byla spojena s místy, jimž biskup vládl, kde pobýval, kde měl své sídlo, v nichž fundoval kostely či části kostelních zařízení nebo během svého života bohatě dotoval tamní náboženské korporace, například kolegiátní kapituly nebo náboženská bratrstva. Hlavní pozornost se upírala ke katedrále sv. Václava, v níž se mělo biskupovo tělo podle jeho přání vloženého do testamentu pochovat.2 Na konci 17. století už patrně nebylo mnoho pamětníků, kteří by takovou událost – tedy pohřeb biskupa v katedrálním kostele v Olomouci – pamatovali, vždyť naposledy byl olomoucký biskup pohřbíván ve své katedrále už před téměř šedesáti lety. Tehdy, dne 29. ledna 1637, bylo v kryptě svatováclavského dómu uloženo k poslednímu odpočinku tělo kardinála Františka z Dietrichsteinu, zesnulého již 19. září 1636 v Brně. Podle jeho přání, vysloveného v testamentu, i podle zpráv dobových svědků mělo jít o tichý noční převoz beze všech ceremonií a prostý pohřeb bez vnější pompy, nicméně s velkým množstvím zádušních mší, na něž kardinál vyhradil v poslední vůli částku 6000 moravských tolarů.3 Rozsáhlou kryptu katedrálního kostela nechal zbudovat během přestavby presbytáře dómu, a to se dvěma hrobkami – pro olomoucké biskupy a olomoucké kanovníky. Jeho nástupci na stolci olomouckých biskupů byli pohřbeni mimo diecézi: Jan Arnošt Platejs sice zemřel v srpnu 1637 v Olomouci, ale jeho ostatky byly na základě jeho přání převezeny do Prahy a uloženy v kostele sv. Václava bosých augustiniánů na Zderaze.4 Další dva biskupové z rodu Habsburků, Leopold Vilém a Karel Josef, byli pohřbeni v nedávno založené rodové habsburské hrobce v klášteře kapucínů ve Vídni.5 Podzimní smuteční slavnosti roku 1695 proto nutně musely vzbudit v moravské společnosti, zejména v jejích církevních a šlechtických kruzích, nemalý rozruch.

2 Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc (dále jen ZAO–O), fond Metropolitní kapitula Olomouc (dále MCO), sign. F a 9/1 c, inv. č. 3573, kart. 207. 3 Miloš Kouřil, Pohřeb a hrob Františka kardinála Ditrichštejna, in: Evžen Kordiovský – Miroslav Svoboda (eds), Kardinál František z Ditrichštejna a jeho doba, Brno 2007 (XXIX. Mikulovské sympozium 2006), s. 179–183. – Tomáš Parma, František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii: Prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve, Brno 2011, s. 407. – Tomáš Parma, Commendantes corpus nostrum exanime terrae […]: Biskupské testamenty kardinála Dietrichsteina a jeho pohřeb v olomoucké katedrále, Studia Theologica XVII, 2015, č. 2, s. 203–220. 4 Miloslav Pojsl, Problém dochování sepulkrálních památek olomouckých biskupů a arcibiskupů, in: Epigraphica & Sepulcralia IV, 2013, s. 345–371. 5 Magdalena Hawlik van de Water, Der schöne Tod: Zeremonialstrukturen des Wiener Hofes bei Tod und Begräbnis zwischen 1640 und 1740, Wien – Freiburg – Basel 1989. – Magdalena Hawlik van de Water, Kapuzinergruft: Begräbnisstätte der Habsburger in Wien, Wien 1993. – Karl Vocelka – Lyne Heller, Kultur- und Mentalitätsgeschichte einer Familie, Wien 1997, s. 305–319. 6 Mark Hengerer (ed.), Macht und Memoria: Begräbniskultur europäischer Oberschichten in der Frühen Neuzeit, Köln – Weimar – Wien 2005. 7 Ernst Kantorowicz, Dvě těla krále: Studie středověké politické teologie, Praha 2014. 8 Jan Assmann, Smrt jako fenomén kulturní teorie: Obrazy smrti a zádušní kult ve starověkém Egyptě: S doprovodnou studií Thomase Macha Smrt a truchlení v kulturologické perspektivě, Praha 2003, s. 13. 9 „Ja der Todt entdecket erst mit seiner Sensen das Liecht, welches bey Leb-Zeiten unter der Aschen vergraben gelegen“, „wo die Tugend auch nach dem Todt den Ruhm verewiget […], da ist die Gedächtnuß eines rühmlichen Todts weit Schallreicher, als das Leben selbst.“ Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor (pozn. 1), nepag.

Pro prostředí české šlechty, zejména jihočeských šlechtických rodů v předbělohorském období viz Pavel Král, Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku, České Budějovice 2004.

Pohřeb měl vždy v prostředí vládnoucích elit významnou úlohu: vedle křesťanského uložení těla do země s vykonáním příslušných obřadů byly stejně důležité jeho mocenské a reprezentativní funkce, vyplývající ze specifického sepjetí moci a paměti 6 a související s transferem moci zesnulého na jeho následovníka ve chvíli pohřbu a uložení těla do země.7 V této souvislosti byl pohřeb rovněž mimořádnou příležitostí k formování a upevňování kolektivní paměti na zesnulého, instituci, rod a hodnoty, jež ve své osobě představoval. Konfrontace s pozemskou konečností a definitivností lidského života vzbuzovala bytostnou potřebu tuto aktuálně zažívanou pomíjivost překonat, „překročit horizont vlastního ohraničeného života“,8 a pomocí rozličných prostředků zachovat v mysli přítomných žádoucí památku na zesnulé. Smrt, pohřeb a s ním spojenou ceremoniální slavnost tak je nutno chápat jako zlomový okamžik pro konstituování paměti. Jak se ostatně praví v jednom z pohřebních kázání nad biskupem Karlem: „Ba, teprve smrt svou kosou odhalí světlo, které za života leželo pohřbeno v prachu“, a „tam, kde ctnost i po smrti zvěčňuje slávu, je památka věhlasné smrti daleko zvučnější než život sám.“9 Zatímco do této chvíle to byl především zesnulý, kdo mohl určovat a utvářet paměť na svou osobu, odtud spočívala zcela v rukou pozůstalých, rodiny, přátel, zástupců institucí a úřadů, které během života zastával. Ti organizovali – na základě přání zesnulého, vložených například do testamentu, na základě církevních ceremoniálních předpisů a místně obvyklé praxe, ale také na základě vlastních preferencí a představ – jak proběhne poslední rozloučení: určovali datum pohřbu, délku obřadů, rozesílali pozvánky, stanovili, kudy se bude ubírat pohřební průvod, kdo bude poctěn a ponese rakev se zesnulým, jak se sezvaní hosté seřadí do pohřebního průvodu, tak aby jejich pořadí a blízkost k rakvi správně vyjadřovala jejich vztah k zesnulému i sociální status. Určovali, jak bude rakev ozdobena a které odznaky moci budou v průvodu neseny v její blízkosti. A také museli rozhodnout, kdo bude sloužit zádušní mši či mše, kdo bude kázat a jak bude interiér kostela smutečně vyzdoben. Pohřební obřady a zádušní slavnosti byly ve vyšších společenských vrstvách mimo jiné reprezentativními setkáními významných světských a církevních osob – a událost se jim měla patřičným a kýženým způsobem vtisknout do mysli a uchovat v paměti.10 Proto se značná pozornost věnovala posledně jmenovaným aspektům funerální slavnosti: její audiovizuální

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století

rakve do kostela, castra doloris, případně i další výzdoby interiéru kostela, a samozřejmě také přepis nebo parafráze slov, jež nad rakví v kostele pronesli pohřební kazatelé.13 Společenství lidí, kteří se mohli podílet na režii pohřební slavnosti, představuje – v pojetí paměťových studií – svědky, nositele komunikativní paměti, kteří přetavili svou zkušenost do paměti medializované, kulturní.14 Pohřeb a zádušní obřady konané po diecézi byly, nebo v představách pozůstalých nutně měly být, klíčovým okamžikem pro další podobu paměti na biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Není proto divu, že některá z těchto rozloučení zanechala trvalejší stopu v podobě popisů událostí v pamětních dobových záznamech15 a některá byla dokonce zhmotněna v médiích veřejných, a tedy z hlediska konstituování kulturní či mediální paměti na biskupa vlivnějších a trvalejších. Jsou jimi tři tištěná pohřební kázání: jedno je spojeno s brněnskými exekviemi, které se konaly již 17. října 1695 v kolegiátním kostele sv. Petra a Pavla, další dvě byla proslovena o týden později v olomoucké katedrále sv. Václava při pohřbu a třídenních zádušních obřadech.

„Žijte blaze, odcházím“: Tři pohřební kázání nad biskupem Karlem 18

podobě, jež mohla vhodným způsobem sestavit obsah paměti na zesnulého, a tedy do budoucna pomocí výběru určitých témat a jejich žádoucí interpretace ovlivňovat, jak si účastníci budou zesnulého a jeho pohřeb pamatovat. Příprava smuteční výzdoby chrámového interiéru, stejně jako příprava pohřebního kázání, s nímž kazatel vstupoval před smuteční auditorium, vyžadovala jistou selekci témat a jejich hierarchizaci, přičemž mnohé aspekty života zesnulého z časových důvodů nemohly či z jiných důvodů ani nechtěly být vzpomenuty a odsoudily se k zapomnění.11 Jak upozornila při analýze caster doloris Liselotte Popelka, tento ideový záměr mohl být promýšlen pro smuteční oslavu jako celek a být předmětem širší debaty zainteresovaných osob – pozůstalých, ale především profesionálů, učených specialistů, zběhlých v dějinách, antické mytologii, teologii, emblematice a podobně.12 Tito inventoři vyjednali ideový rámec, v němž se měla památka na zesnulého v rámci pohřbu a zádušní mše zhmotnit, vybrali klíčové symboly, ze kterých se mělo vše vyvíjet, zvolili významy, kolem nichž mělo vše oscilovat, a vytvořili jejich pořadí. Se snahou zachovat památku a překonat pomíjivost jedinečné události, jíž pohřeb stále byl, souvisí vznik nejrůznějších funerálních médií, jež měla za úkol zobrazovat – obrazem, slovem nebo jejich vzájemnou kombinací – některé části pohřební slavnosti a fixovat je pomocí reprodukčních technik pro budoucnost. K nejhojněji znázorňovaným okamžikům a sekvencím pohřebních slavností patřilo vystavování mrtvého těla, pohřební procesí a nesení

Mattheus Ignatius Scholtz, Der zu einem Zeichen auffgerichte Genes: 28. Cap: mit sechs Nahmen belegte, oder gezierte Stein, Brünn 1695, Knihovna Benediktinského opatství Rajhrad. 19

Joanes Grünsklee, Sol in Aequinoctio, Olomucii 1695, titulní list, Vědecká knihovna v Olomouci.

Tištěná pohřební kázání nad společensky významnými zesnulými nepředstavovala v této době ani v katolickém prostředí žádnou výjimku, naopak, můžeme je pro konec 17. století ve středoevropském srovnání považovat již za plně etablovaný prostředek funerální a komemorativní kultury vyšších společenských vrstev.17 Vyšší počet tisků pohřebních kázání nad církevním aristokratem, pronesených na různých místech, v různých dnech a při různých příležitostech, přesto spíše odráží zvyklosti, jak je známe z prostoru říšského, kde množství tisků kopírovalo kumulaci obročí nebo zvýšené ambice různorodého spektra pozůstalých. Vždy však smysl tištěných mediálních památek spočíval ve snaze získat podíl na památce zesnulého, případně v úsilí o symbolické zmocnění se určitého aspektu této památky. Smyslem následujících řádků je analyzovat a navzájem komparovat obsah všech tří pohřebních kázání z hlediska toho, jak – pomocí jakých témat, motivů, symbolů, rétorických figur a emblematických struktur – chtěly utvářet památku na zesnulého biskupa. Klíčovou otázkou zejména je, jak se ve chvíli smrti a pohřbu biskupa minulost konstruuje s ohledem na aktuální okamžik a požadavky přítomnosti,18 jaké osoby či jaká společenství můžeme za jejich invencí a vznikem příběhu (či příběhů) o biskupovi identifikovat a jaké narativy nejsou v tu chvíli pro vzpomínající společnost aktuální a žádoucí; tedy jak mělo být nastaveno vzpomínání, ale také (ne)vzpomínání a zapomínání.19 Účelné proto bude představit si nejprve každé kázání zvlášť, jeho autora, další okruh případných inventorů a kontext jeho vzniku, a teprve poté se pustit do komparativní tematické analýzy.

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

Jan Assmann, Kolektivní paměť a kulturní identita, in: Alexander Kratochvil (ed.), Paměť a trauma pohledem humanitních věd: Komentovaná antologie teoretických textů, Praha 2015, s. 50–61.

Liselotte Popelka, Castrum doloris oder „Trauriger Schauplatz“: Untersuchungen zu Entstehung und Wesen ephemer Architektur, Wien 1994, s. 132–134.

Maja Schmidt, Tod und Herrschaft: Fürstliches Funeralwesen der Frühen Neuzeit in Thüringen: Ausstellungskatalog und Katalog der Leichenzüge der Forschungsbibliothek Gotha, Erfurt 2002. – Eva-Maria Dickhaut (ed.), Leichenpredigten als Medien der Erinnerungskultur im europäischen Kontext, Stuttgart 2014.

Kratochvil (ed.), Paměť a trauma (pozn. 11).

Autorem popisu biskupova pohřebního průvodu 24. října 1695 je hradiský diarista Ambrož Malder, který se pohřebního průvodu osobně zúčastnil a zaznamenal řadu detailních postřehů; viz Moravský zemský archiv v Brně, fond E 55, Premonstráti Klášterní Hradisko, kniha 5, fol. 261v–263v. – Jana Oppeltová, Mors, pompa funebris et vita aeterna: Smrt, uložení těla a péče o blaho duše zemřelého v narativních pramenech českých a moravských premonstrátských kanonií raného novověku, in: Martin Holý – Jiří Mikulec (eds), Církev a smrt: Institucionalizace smrti v raném novověku, Praha 2007, s. 229–243, zvl. s. 240.

„Lebt wohl, ich gehe dahin.“ Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor (pozn. 1), nepag.

Radmila Pavlíčková, Triumphus in Mortem: Pohřební kázání nad biskupy v raném novověku, České Budějovice 2008.

Maurice Halbwachs, Kolektivní paměť, Praha 2009.

Manfred Weinberg, Historický přehled, in: Kratochvil (ed.), Paměť a trauma (pozn. 11), s. 12–30.

Nejstarší kázání pronesl již 17. října 1695 při exekviích v kolegiátním kostele sv. Petra a Pavla v Brně Matyáš Ignác Scholtz, tamní kanovník a farář u sv. Jakuba v Brně.20 Proslov vyšel tiskem ještě téhož roku v brněnské tiskárně Františka Ignáce Sinapiho.21 V dedikaci a textu kázání dominují dvě skupiny lidí, jež můžeme považovat za zástupce společenství, pro něž byla smuteční slavnost určena a jimž bylo adresováno i tištěné pohřební kázání. V prvé řadě jsou to biskupovi příbuzní: jeho synovec Maxmilián Adam (1647–1709), jemuž biskup Karel v roce 1670 pomohl k postu brněnského probošta,22 a Kateřina, rozená Pavlovská, manželka biskupova nejmladšího synovce Františka Karla.23 Oslavě starobylosti a urozenosti Lichtensteinů-Castelcornů věnuje kazatel ostatně delší pasáž, v níž vyjmenovává devět významných předků, počínaje tridentským biskupem Georgem Lichtensteinem-Castelcornem z počátku 15. století a konče otcem zesnulého biskupa, kladským hejtmanem Filipem Rudolfem. Podobný postup není v pohřebních kázáních ničím neobvyklým – kazatelé si vybírají zejména předky se slavnou vojenskou, církevní a dvorskou kariérou a pomocí mikropříběhů z dějin rodu dokazují význam a urozenost zesnulého a jeho pozůstalých. Také Scholtzův rétorický výlet dějinami rodu přes tři století má jediný cíl: zdůraznit, že „prastarý“ rod vždy vynikal významnými muži, neboť z něj pocházeli, jak Scholtz závěrem sumarizuje, čtyři biskupové, čtyři vysocí císařští úředníci a čtyři rytíři Řádu zlatého rouna. Druhou osobou, již můžeme za uspořádáním smuteční slavnosti a jejím zvěčněním v podobě tisku smutečního proslovu hledat, je nejvyšší zemský komorník, Antonín František hrabě Collalto (1630–1696). Kázání je mu dedikováno s poukazem na přátelské vztahy mezi oběma šlechtickými domy. Antonín František Collalto měl k biskupovi opravdu velmi blízko. S biskupem jej pojilo nejen generační pouto, ale také zájem o hudbu.24 Ke Collaltovi měl ovšem blízko i biskupův synovec Maxmilián Adam, dlící v Brně coby probošt kolegiátní kapituly. Ten často navštěvoval hraběte Collalta v jeho brněnském domě, ba dokonce patřil mezi jeho nejčastější návštěvníky.25 Brněnské společenství, v němž se měla uctít a oslavit památka na zesnulého, bylo zakotveno silně v rodinných vazbách a také ve vrstvě šlechtické reprezentace země – a v těchto souvislostech měl být biskup také vzpomínán. Svědčí o tom nejen zmíněná rodopisná pasáž, ale také způsob, jakým je biskup Karel vztahován k prostoru, jemuž více než třicet let duchovně vládl. V textu kázání se nikde nehovoří o olomoucké diecézi – vždy důsledně o Markrabství moravském a o Moravě, chápané jako vlast („Vatterland“), jíž zemřel otec vlasti („Pater Patriae“).26 Společnost shromážděná v kostele má ovšem v textu kázání ještě další symbolickou úlohu: úvod kázání vystavěl Scholtz umně na iluzi hledání ztraceného kamene, do něhož zapojil právě přítomné, mezi nimiž akcent klade na Maxmiliána Adama a jeho kanovníky, jeho rodinu a urozenou šlechtu. Iluze kolektivního hledání ztraceného „zářícího“ kamene (tedy biskupa), kterou v úvodu Scholtz

Matyáš Ignác Scholtz obdržel 30. června 1687 faru u sv. Jakuba, roku 1694 se stal kanovníkem kapituly sv. Petra a Pavla v Brně, umírá 1710. Je autorem tisku z roku 1702, oslavujícího obranu Brna při švédském obléhání roku 1645. Mattheus Ignatius Scholtz, Reliquiae Cogitationum, das ist: Das übrige der Gedancken. etc. den ZS Tag im Heümonath am Fest oder Feyertag deß heil Apostels Jacobi deß Grössere, etc. Statt Patron, allen Ehrliebenden Brünnern zu ein Löblicher Gedächtnuß, Ihrer dapffern Gegenwehr, und das Siegs-Kräntzlein dem Feind abgewinnenden Standhafftigkeit verehret, Brünn 1702. VKOL, sign. 38.620. – Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren: 2. Abt.: Brünner Diöcese: 1. Bd, Brünn 1856, s. 81. – Libor Jan, Dějiny kapituly, in: Libor Jan – Rudolf Procházka – Bohumil Samek, Sedm set let brněnské kapituly, Brno 1996, s. 41–105, zvl. s. 86.

Pro edici kázání viz Pavlíčková, Triumphus in Mortem (pozn. 17), s. 232–248.

Maxmilián Adam byl druhorozený syn biskupova bratra Maxmiliána. Biskup se o své synovce, jejich kariéru a sňatky, vždy zajímal a finančně i autoritou svého úřadu je podporoval. Jan, Dějiny kapituly (pozn. 20), s. 41. – Adolf Pilař – František Moravec, Moraviae historia politica et Ecclesiastica cum Notis et animadversionibus criticis probatorum auctorum: Pars III, Brno 1787, s. 84–85. – Radmila Pavlíčková, Svatební vůz olomouckého biskupa Karla z Liechtensteinu-Castelcorna svému synovci Kryštofu Filipovi roku 1668: Příspěvek k podobě vlivů Francie Ludvíka XIV. ve středoevropském prostoru, Střední Morava VI, 2000, č. 10, s. 89–94.

Karlův bratr Maxmilián († 1676) měl tři syny: Kryštofa Filipa (1641–1685), oženil se s Marií Barborou Slavatovou; Maxmiliána Adama (1647–1709), který byl od 1670 proboštem brněnské kapituly; a Františka Karla (1648–1706), který se oženil s Kateřinou Florentinou Karolinou Pavlovskou z Pavlovic, viz Michal Konečný (ed.), Kryštof Pavel z Liechtensteinu-Castelkornu a Morava v časech třicetileté války, Brno 2010, s. 32–35.

Theodora Straková, Hudba na brtnickém zámku v 17. století, Časopis Moravského musea L, 1965, s. 183–202. – Jiří Sehnal, Pavel Vejvanovský a biskupská kapela v Kroměříži, Kroměříž 1993, s. 57–58. – Bronislav Chocholáč, Brněnské hostiny u nejvyššího zemského komorníka na konci 17. století, in: Bronislav Chocholáč – Libor Jan – Tomáš Knoz (eds), Nový Mars Moravicus aneb Sborník příspěvků, jež věnovali prof. Dr. Josefu Válkovi jeho žáci a přátelé k sedmdesátinám, Brno 1999, s. 489–499, zvl. s. 493.

Bronislav Chocholáč, Návštěvy u nejvyššího zemského komorníka: Dvůr a hosté Františka Antonína hraběte Collalta v Brně koncem 17. století, in: Václav Bůžek – Pavel Král (eds), Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku, České Budějovice 1999, s. 575–595, zvl. s. 587.

Pavlíčková, Triumphus in Mortem (pozn. 17), s. 238.

„[…] die gantze Hochgräffliche Familia von Lichtenstein, hat verlohren jhren werthesten Diamant, jhr wehrtestes Kleinod, das vornehmste Perl Carolum […] Und ist nich wahr, daß du Hochwürdigster, Hoch-und Wohlgebohrner Herr Adame Maximiliane, Graff von Lichtenstein, dieser Ansehnlichen Collegiat-Kirchen Infulirter Probst, sambt allen deinen Canonicis, sambt den Fürnehmsten Herren in Marggratffthumb Mähren, sambt allen getreüen Schäfflein deß Gestorbenen Seelen Hirtens, sambt der gantzen betrübten Hochgräfflichen Familien, heütiges Tags die Kertzen und Fackeln wollest anzünden, damit wiederumb möge gefunden werden der verlohrne Lichte-Stein?“, viz Pavlíčková, Triumphus in Mortem (pozn. 17), s. 235–236.

Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor (pozn. 1).

rozehrává, staví do středu pozornosti právě tyto skupiny účastníků exekvií, seřazené pod vedením biskupova synovce, aby rozžali světla a pustili se do hledání kamene – zesnulého biskupa: „Celá vysoce hraběcí rodina z Lichtensteinu ztratila svůj nejdrahocennější diamant, nejcennější klenot, nejpřednější perlu Karla. […] A není snad pravda, že jsi dnes chtěl, vysoce urozený pane Adame Maxmiliáne, hrabě z Lichtensteinu, infulovaný probošte tohoto uctivého kolegiátního kostela, společně se všemi svými kanovníky, s nejpřednějšími pány Markrabství moravského, se všemi věrnými ovečkami zesnulého duchovního pastýře, s celou zarmoucenou vysokohraběcí rodinou, zapálit svíce a louče, aby mohl být ztracený kámen světla opět nalezen?“27 Scholtzovo brněnské kázání se v tomto aspektu zajímavě liší od kázání proslovených o týden později v olomoucké katedrále, kde byl zesnulý biskup, jak vzápětí uvidíme, vztahován důsledněji k diecézi, olomoucké kapitule, případně dalším církevním institucím, zatímco celozemský, moravský a patrioticko-šlechtický akcent Scholtzova kázání tam zcela chyběl.28 Scholtzovo kázání obsahuje výslovné popisy smuteční výzdoby interiéru kostela a další silné vizuální prvky, které lze považovat za explicitní popis emblematické výzdoby kostela. Z obojího lze soudit, že kostel sv. Petra a Pavla

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století

byl v den konání exekvií potažen, jak bývalo obvyklé, černým suknem, vyzdoben lebkami, tedy tradičním vizuálním odkazem na lidskou smrtelnost, a množstvím svící a loučí. Emblémy, jež popisuje v kázání Scholtz, visely nejpravděpodobněji na způsob plakátů na zdech či pilířích kostela, alespoň to lze vyvodit z toho, že na přítomnost náročnější vizuální efemérní výzdoby, a sice castra doloris, kazatel vůbec neupozorňuje, v rámci jinak silně vizuálně utvářeného kázání.29 Ústřední metafora, na níž se koncept Scholtzova kázání zakládá, tkví ve ztotožnění biskupa Karla s „kamenem světla“ či „světelným / zářícím kamenem“, a to na základě jeho přízviska. Podobný prvek není nijak překvapivý a byl ostatně v rodinné komemoraci již dříve vyzkoušen – stejná symbolika, čerpající z přízviska „Lichtenstein“, se nachází například v pohřebním kázání nad biskupovou tetou, druhou manželkou jeho strýce Kryštofa Pavla, Claudií Cecílií, z roku 1665.30 Metafora světla a kamene je u Scholtze ústředním prvkem názvu, zvolených biblických citátů, ale také struktury textu. Kazatel biskupa Karla – tedy kámen světla – zdobí postupně dalšími šesti drahými kameny, a sice diamantem, safírem, rubínem, perlou (sic!), topazem a achátem. Šest relativně samostatných pasáží, oddělených od sebe opakujícím se biblickým citátem (Ex 28, 10) „Pone sex Nomina in Lapide uno. Lege sechs Namen in einen Stein“, se věnuje vždy nejprve vzhledu a přírodním vlastnostem, připisovaným danému kameni teology, přírodovědci či filozofy, poté duchovní interpretaci těchto vlastností a následně aplikaci na biskupův život, skutky a ctnosti. Scholtz tak kumuluje klíčovou metaforu Karla jako kamene světla s dalšími symbolickými vlastnostmi drahých kamenů a paralelizuje vlastnosti drahých kamenů s vlastnostmi a ctnostmi zesnulého biskupa.

Olomoucké třídenní pohřební slavnosti se konaly týden po brněnských a jsou z nich dnes známa dvě tištěná pohřební kázání. 25. října 1695 proslovil latinské kázání Jan Grünsklee (1655–1710), člen Tovaryšstva Ježíšova, doktor teologie a v té době děkan teologické fakulty,31 dnes známý zejména díky svému návrhu zemského glóbu, jenž byl realizován právě v této době, v letech 1695–1697,32 a biskup na něj těsně před svou smrtí stačil finančně přispět. Latinské oratio funebris bylo vydáno ještě téhož roku v olomoucké tiskárně Jana Josefa Kiliána.33 Informaci o tom, že na biskupově pohřbu pronesl pohřební kázání Grünsklee, si jezuité zaznamenali do svého kolejního diaria – jako příznačně jedinou informaci o biskupově pohřbu.34 Kázání Grünsklee dedikoval stejnému muži, který stál v pozadí brněnských smutečních obřadů, tedy biskupovu synovci, Maxmiliánu Adamovi z Lichtensteinu-Castelcorna, který je však – na rozdíl od brněnského tisku, v němž je identifikován pouze s tamní kolegiátní kapitulou a se svým tamním úřadem probošta – titulován všemi svými úřady a díky tomu chápán rovněž (nebo možná především) v místním, olomouckém kontextu, když je na prvním místě titulován jako olomoucký probošt a na posledním jako rektor u sv. Anny v Olomouci. Také v závěru tohoto kázání se objevuje pasáž velebící dějiny a starobylost rodu Lichtensteinů-Castelcornů („Celebratissima Familia Liechtensteinica!“), když Grünsklee vyjmenoval několik rodových hrdinů, tentokrát výhradně z 14. až 15. století. Jediné další společenství, k němuž byl zesnulý biskup v prvním dni exekvií v katedrále sv. Václava vztahován, jsou jezuité. Ústřední metaforou Grünskleeho kázání se stalo slunce: Karel z Lichtensteinu-Castelcorna je „nejzářivějším“ sluncem nejen na základě vnější podobnosti, neboť slunce

Radmila Prchal Pavlíčková, Vizuální a performativní prvky v pohřebním kázání nad olomouckým biskupem Karlem z Lichtensteinu-Castelcorna z kostela sv. Petra a Pavla v Brně z roku 1695, Opuscula historiae artium LXVI, 2017, s. 150–165.

„Tím ohněm a tou horkostí když v nemoci své všeckna jest byla rozpálená, ještě naposledy světlým lichtenštejnským kamínkem a jasnou rodu toho svící se býti ukázala, která vlastně onoho přípisu užívati mohla: Dum aliis prosum, consumor, když jiným svítím sobě hasnu.“ Miloš Sládek, Vítr jest život člověka aneb Život a smrt v české barokní próze, Praha 2000, s. 188–207, zvl. s. 203–204.

Grünsklee vstoupil do řádu roku 1671, ve svých šestnácti letech, v letech 1672–1673 absolvoval noviciát v Brně a následně v letech 1674–1676 studium na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a nakonec 1682–1685 teologická studia v Olomouci. Působil pak na různých místech, zejména však v Praze a v Olomouci (zde v letech 1693–1696), jako profesor poetiky, rétoriky, etiky, kazatel a zpovědník, rektor koleje a v posledních letech jako vyslanec české provincie u císařského dvora ve Vídni. Ivana Čornejová – Anna Fechtnerová, Životopisný slovník pražské univerzity: Filozofická a teologická –�� 135. – Bio-bibliofakulta 1654–1773, Praha 1986, s. 134�� grafická databáze řeholníků, Grünsklee, Joannes SJ, 1655–1710, http://reholnici.hiu.cas.cz/katalog/ l.dll?hal~1000101120, vyhledáno 21. 5. 2017. 31

Karl A. F. Fischer, Die �� Astronomie und die Naturwissenschaften in Mähren, Bohemia XXIV, 1983, č. 1, s. 19–103, zejm. s. 36. – Vít Voženílek et al., Kouzlo starých map, Olomouc 2014, s. 10–11.

Johann Grünsklee, Sol in aequinoctio, Anno 1695. die 23. Septembris, Incidente in piissimum Obitum Reverendissimi & Celsissimi Principis Caroli, Dei Gratia Episcopi Olomucensis, Ducis, S. R. I. Principis, Regiaeque Capellae Bohemiae et de Liechtenstein Comitis, &c. &c. Submississime observatus; Et Coram Illustrissimis ac Reverendissimis Praelatis, Totoque Fideli Capitulo Cathedralis Ecclesiae Olomucensis, Oratione Funebri Propositus, In Basilica Cathedrali S. Wenceslai Die primo Exequiarum, qui fuit 25. Mensis Octobris, eodem Anno 1695 […], VKOL, sign. II 630.213 (10).

ZAO–O, fond Universita Olomouc, inv. č. 61, kniha č. 13, Diář jesuitské koleje v Olomouci (1683–1700), 23.–24. 10. 1695. Zajímavé je, že diarista převoz rakve i kázání posunul oproti jiným zprávám o jeden den dříve. K jezuitským diariím viz Klára Zářecká, Diarum Colegii Reginaehradecensis (1662–1666): Historiografický pramen z prostředí Tovaryšstva Ježíšova, Folia Historica Bohemica XXXI, 2016, č. 2, s. 199–236.

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

je „lesklý žhavý kámen“, ale také na základě stejných vlastností: schopnosti zářit a planout, být původcem života, okem světa bdícím nad veřejným blahem. Slunce podle kazatele symbolicky ohraničuje dobu jeho episkopátu dvojí rovnodenností – biskup Karel byl zvolen v době jarní rovnodennosti, v březnu roku 1664, a zemřel 23. září, v době podzimní rovnodennosti. Metafora slunce a světla byla ve své době poměrně frekventovaná, a to nejen v panovnické reprezentaci, ale také v kázáních na oslavu světců.35 Ztotožnění biskupa se sluncem ozařujícím zemi rezonovala již v řadě oslavných tisků za biskupova života, poprvé patrně u příležitosti jeho zvolení biskupem roku 1664,36 a nápadně se připomíná v dalších kázáních. To, co v Grünskleeho pojetí odlišuje již dříve využívaný motiv biskupa jako slunce, je ztotožnění paprsků, jež biskup-slunce vysílá, s misionáři Tovaryšstva Ježíšova. Biskup je sluncem, jež „jako své nejúčinnější paprsky“ rozeslalo „do všech končin rozsáhlé diecéze apoštolské misionáře z Tovaryšstva Ježíšova, aby zaháněli vnější i vnitřní temnoty hereze, jež prchá před světlem“. Paprsky, jež biskup vyzařuje, představují jezuité – to oni, vyslaní svým biskupem-sluncem, pronikají „k bahnu a špíně nejopovrženíhodnějších lidí, téměř zcela propadlých peklu“, aby je přetavili „a proměnili v ryzí zlato důstojné pro stavbu nebeského Jeruzaléma“. Implicitní akcent, směřovaný Grünskleem do nitra vlastního řádu, ještě umocňuje způsob, jakým kazatel dokládá biskupovu podporu mariánské úcty: uvádí totiž jen dvě konkrétní informace, v obou případech místa spojená s jezuitským řádem, a sice poutní lokalita v Tuřanech, jež biskup Karel svěřil do duchovní správy brněnských jezuitů,37 a latinskou sodalitu Nanebevzetí Panny Marie v jezuitské akademii v Olomouci, jejímž byl biskup Karel čestným členem.38 Společenství, v němž měl být biskup vzpomínán v kázání Johanna Grünskleeho, bylo na straně jedné rodinné, na straně druhé jezuitské. O olomoucké metropolitní kapitule – jakožto organizátorovi pohřbu a garantovi kontinuity – kázání prakticky mlčí. Poslední tištěné kázání nad biskupem Karlem bylo prosloveno německy následujícího dne, 26. října 1695. Z kazatelny katedrály sv. Václava je pronesl kapucín Bonifacius Pražský a vyšlo tiskem, stejně jako řeč Grünskleeho, v olomoucké tiskárně Jana Josefa Kiliána ještě v roce 1695.39 Páter Bonifác z Prahy (?–1712) vstoupil ke kapucínům roku 1661 a působil jako kazatel v olomoucké katedrále.40 Také toto kázání je dedikováno jednomu ze synovců biskupa Karla, nejmladšímu Františku Karlovi (1648–1706), který byl v té době přísedícím moravského zemského práva a zemským podkomořím. Text kázání ovšem neobsahuje, na rozdíl od obou předchozích, oslavnou rodopisnou pasáž. Daleko významněji než rod – nebo dokonce kazatelova řádová příslušnost – zde (konečně) vystupuje do popředí olomoucká kapitula, již ostatně můžeme považovat za vlastního organizátora a investora třídenních pohřebních obřadů. Obvykle po smrti biskupa nastávalo složité období sedisvakance, v němž metropolitní kapitula dočasně přejala vládu nad diecézí a připravovala volbu nástupce. Na konci září roku 1695 však bylo vše jiné – již během Karlových

Interiér krypty pod presbytářem, Olomouc, katedrála sv. Václava. 21

Bonifacius, Abgefallene Und wiederumb Empor erhobene Cron, Olmütz 1695, titulní list, Vědecká knihovna v Olomouci.

Jana Maroszová (ed.), Vera mundi lumina: Výbor dominikánských barokních kázání, Praha 2016, s. 53, 64, 209.

Petr Ingerle, Paris Gille: Infula pro Karla II. Liechtensteinu-Castelkorna: Emblematická apologie církevního aristokrata, in: Beket Bukovinská – Lubomír Slavíček (eds), Pictura Verba Cupit: Sborník příspěvků pro Lubomíra Konečného, Praha 2006, s. 57–68.

Josef Kratochvil, Matka Boží Tuřanská: Dějiny a zázraky Matky Boží „v Trní“ na poutním místě v Tuřanech na Moravě, Praha 1998. – Zdeněk Kalista, Česká barokní pouť: K religiozitě českého lidu v době barokní, Žďár nad Sázavou 2001, s. 31–70.

Latinská sodalita Nanebevzetí Panny Marie byla založena roku 1581 pro studenty teologie a filozofie olomoucké univerzity a patřila k nejprestižnějším kongregacím v Markrabství moravském s mnoha významnými členy z řad vyšší šlechty, kapituly, úředníků konsistoře a prelátů významných klášterů. Zdeněk Orlita, Náboženská bratrstva v olomoucké diecézi v pobělohorském období (1620–1740) (disertační práce), Slezská univerzita v Opavě, Opava 2011, s. 92–93, 304.

Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor (pozn. 1), nepag.

Miroslav Pacifik Matějka, Nekrologium provincie kapucínů v ČR, Praha 2009, s. 8.

Rudolf Zuber, Osudy moravské církve v 18. století I, Praha 1987, s. 42–43, 91–93.

„Valete, valete, gehab dich wol Hochwürdiges, Getreues Thumb-Capittel, dich hab ich allezeit alß ein Kleynod in meinem Hertzen getragen, 31. Jahr haben wir zusammen gelebt [...] lebt wohl, ich gehe dahin“, Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor (pozn. 1), nepag.

posledních let bylo o jeho nástupci rozhodnuto, když byl jako koadjutor s právem nástupnictví zvolen již roku 1694 Karel Lotrinský.41 Namísto nejistoty způsobené smrtí vládnoucího biskupa a namísto složitých diplomatických vyjednávání souvisejících se snahou císařského dvora a papežské kurie prosadit ve volbě svého pretendenta se tak mohla kapitula plně soustředit na slavnostní rozloučení s mužem, jenž více než třicet let určoval poměry v diecézi. Druhého dne exekvií se jí dostalo patřičné pozornosti i z úst kazatele. Již na titulním listě je metropolitní kapitula zmíněna při výčtu auditoria, před nímž kázání zaznělo, na čelném místě a její prioritní postavení se manifestovalo i v rámci vlastního proslovu. Biskup Karel je zde poprvé vnímán primárně a výhradně ve vztahu ke své diecézi, tedy jako duchovní správce biskupství (nikoli země – Moravy), a ve vztahu ke svému katedrálnímu kostelu, o němž je výslovně řeč a jenž je nazýván, jak bylo obvyklé, jeho nevěstou. V závěrečném Vale – rétoricky inscenovaném rozloučení zesnulého – se na prvním, čestném místě těch, s nimiž se biskup symbolicky loučí, objevuje právě metropolitní kapitula. Její vztah k biskupovi zobrazil kazatel jako velmi blízký až intimní: „Valete, valete, sbohem, vysoce důstojná, věrná metropolitní kapitulo, tebe jsem po celou dobu nosil ve svém srdci jako klenot, třicet jedna let jsme spolu žili; […] žijte blaze, odcházím“.42

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století

Podobně – ve vztahu ke kapitule a ke sdílené vládě nad diecézí – lze vnímat i volbu biblického citátu kázání. Úryvek z Pláče Jeremiášova (Lam 5, 16), „Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec. Spadla koruna z naší hlavy“, využil kazatel dvojím způsobem. Motiv proměny veselí ve smutek a smutku znovu ve veselí používá v úvodu jako paradox, k němuž se znovu vrací, a antitezí žalu a radosti nakonec kázání uzavírá, když se „smutné rekviem promění v nekončící aleluja“ po informaci o nepochybné spáse biskupa.43 Koruna spadlá „z naší hlavy“ je pak ztotožněna s biskupem – zesnulý Karel z Lichtensteinu-Castelcorna se opakovaně nazývá „naší spadlou korunou“. Druhou metaforou Bonifaciova kázání se společně s korunou stalo jablko: život zesnulého biskupa kazatel přirovnal ke čtyřem ročním obdobím, éra olomouckého episkopátu představuje podzim, v němž stromy vydávají své nejlepší plody. Nápaditě sestavené kázání, v němž se oba motivy, koruna a jablko, rafinovaně proplétají až do obrazu jablka říšského („Ach, jak pěkné jablko, náš v Pánu odpočívající kníže, říšské jablko, naše spadlá koruna“)44 snad částečně odkazuje na biskupovy ambice imitovat hodnosti, postavení a stav říšských knížecích biskupů nejen prostřednictvím formálního titulu říšského knížete.45 Všechna tři kázání tak reflektují – dedikací, textem, tématy – trochu jiná společenství, v nichž měla biskupova památka rezonovat, být uchována a v budoucnu čtením aktivována. Každé z těchto společenství kladlo na modelování paměti na biskupa poněkud jiné akcenty a volilo jiné, nicméně z textu jasně patrné strategie, jak si památku na biskupa dle svých intencí utvořit a také obsadit či přímo domestikovat.

„Jenž rozdrtil odporné sochy luterského kacířství“: Rekatolizace diecéze v biskupově sebeprezentaci a pohřebních kázáních 46

V předchozí pasáži jsme kladli důraz na specifika a odlišnosti, vyplývající do určité míry z charakteru místa, na němž se na biskupa po jeho smrti vzpomínalo, a z charakteru společenství, které se vzpomínání účastnilo, spoluorganizovalo je a v jeho rámci se prezentovalo. Následující část bude naopak sledovat ty motivy v konstrukci obrazu zesnulého Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, které jsou všem třem kázáním společné. Ústřední myšlenka všech tří kázání je totiž shodná a relativně prostá – je to oslava biskupa jako vítěze nad herezí. Ani toto téma nebylo v biskupových oslavách ničím novým. Vzpomeňme tu alespoň známou olomouckou univerzitní tezi z roku 1678,47 která připodobňuje biskupa Karla ke slunci, ozařujícímu svými paprsky zemi a rozpouštějícímu, jak zdůrazňuje nápis nesený andílky pod biskupovým portrétem, „různé noci“. Poslední zbytky hereze představuje ďábel, had a netopýr ve stínu vrženém mapou Moravy, zatímco nápis v knize před personifikací Moravy hlásá, že „nejvznešenějším knížetem biskupem Karlem byly k víře navráceny četné tisíce duší“. Zatímco teze věnuje vyvážený prostor oslavě biskupa jako obnovitele náboženské jednoty diecéze a oslavě

biskupa jako mecenáše, stavitele a podporovatele umění s přímými odkazy ke Květné zahradě a k jeho velkolepé stavební činnosti, funerální komemorativní texty se soustředily prakticky na jedinou rovinu jeho činnosti: utvářely příběh o zesnulém biskupovi jako zbožném pastýři, jenž přichází do země zamořené luteránskou herezí a přivede ji k pravé, tedy katolické víře, čímž zachrání desítky tisíc duší před zatracením, a dovede je zpět na cestu spásy. Snad jen v Bonifaciově kázání zaznívá i vzdálené echo dalších biskupových uměleckých investicí, řekněme necírkevních, když kapucín chválí jeho všestrannou obnovu diecéze „velmi zničené švédskou válkou“: „biskupství a katedrálu tak spravil, uvedl v takový rozkvět a blahobyt, zmnožil důchody, vystavěl rezidence, vztyčil paláce, obohatil rozmanitými skvostnými biskupskými ornáty se všemi náležitostmi [...]“.48 Ostatní kázání se soustřeďují výhradně na církevní fundace, které uvádějí jako přímý důkaz biskupovy zbožnosti a péče o diecézi, a o jeho další umělecké aktivity, jež nelze primárně vztáhnout k péči o zbožnost svěřených duší, nezavadí ani tímto způsobem. To, v čem se jednotlivá kázání mohla odlišovat, byly konkrétní informace, jimiž jednotliví kazatelé dokládali společnou ústřední tezi. Oslava rekatolizace se v nich stala výhradním narativem, který v textu pohřebních kázání nepřichází do konkurence jiných příběhů a jiných témat, tak jak jsme to viděli například ve výše zmíněné univerzitní tezi. Motiv obnovy vztahují smuteční kazatelé výlučně k obnově náboženské a jejím prizmatem vnímají vše ostatní, včetně biskupových fundací a podpory uměleckého života. Společnou informací, pomocí níž všichni tři kazatelé dokládají biskupův klíčový vliv na uskutečnění rekatolizace, je vykořenění kacířství díky finanční podpoře a vysílání misionářů. V detailech popisu podpory misijní práce se už jednotliví kazatelé různí. Bonifacius hovoří obecně o vysílání misionářů na biskupovy vlastní vysoké náklady, jezuita Grünsklee – jak jsme již ukázali – a také Scholtz ztotožňují misie s Tovaryšstvem. V těchto dvou kázáních se též objevuje geografická specifikace misií, v níž opakovaně zaznívá Jesenicko a Šternberk: „Hodnotu tohoto přeslavného úsilí ještě nyní dokládá Šternberk a jeho široké okolí, které upadlo do kacířské nákazy rozdmýchané pekelným žárem, avšak vhodně zvoleným precizním přístupem zde opět jasně zářila spásonosná víra. Stejně svědčí i Hlubčice, které byly slavně zbaveny téže pohromy. Mluví i celé vévodství Opavské a Krnovské, obě starostlivě očištěná od téhož jedu. Mluví hornatá oblast sousedící s Uhry, jíž horlivé pastýřské nasazení dodnes proměňuje k lepšímu.“49 Společný je všem textům údaj ohledně vysokého počtu konvertitů – „jichž lze napočítat přes čtyřicet tisíc“.50

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

„da wird sich das traurige Requiem in ein jmmerwährendes Alleluja verwandlen“, Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor (pozn. 1), nepag.

„Ach was vor ein schöner Apffel unser in Gott ruhende Fürst ein Reichs-Apffel unser gefallene Cron“, Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor (pozn. 1), nepag.

Radmila Pavlíčková, Portrétní galerie olomouckých biskupů, in: Martin Elbel – Ondřej Jakubec (eds), Olomoucké baroko I: Proměny ambicí jednoho města, Olomouc 2010, s. 262–268.

„welcher die abscheüliche Statuen der Lutherischen Ketzereyen also zerschlagen“, viz Pavlíčková, Triumphus in Mortem (pozn. 17), s. 239.

PZ [Petra Zelenková], heslo Biskup Karel z Liechtensteinu-Castelkorna jako slunce ozařující Moravu: Olomoucká univerzitní teze Františka Ernesta ze Schertzu, in: Ondřej Jakubec – Marek Perůtka (eds), Olomoucké baroko II: Výtvarná kultura z let 1620–1780: Katalog, Olomouc 2010, s. 402–403. Zde obr. na s. 227.

„[…] was, sprich ich, dieser Herbst vor Früchte gebracht, indeme solcher das zuor so sehr desolirte und durch Schwedische Kriege in Miserablen Standt schwebende Bisthumb und Hohe Thumb-Stifft dermassen eingericht, in solchen Flor und Wohlstandt gebracht, in Renthen vermehret, Residentzien erbauet, Paläste auffgeführet, mit sehr köstlichen vielfältigen Bischöflichen Ornaten, sambt allen Zugehörigen, auff viel Jhr bereichet“, Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor (pozn. 1), nepag.

Grünsklee, Sol in aequinoctio (pozn. 33), nepag.

„[…] über viertzig Tausend können gezehlet werden“, Pavlíčková, Triumphus in Mortem (pozn. 17), s. 239.

Pavlíčková, Triumphus in Mortem (pozn. 17), s. 83–100.

„Fruchtbahr in vielen schönen Fundationibus, in Stifftungen dreyer Collegien und Seminariis vor die Jugend, denen Viel-Ehrwürdigen Vättern Piae Scholae, in Erbauung der Kirchen, vielfältigen Spitälern, in Allmosen denen Hauß-armen Leuthen, Wittwen und Waisen, mit so freygebiger Hand, daß ich von einem seiner Officiren glaubwürdig in Erfahrung kommen, daß alß man die Außgaben dieses letzten Jahrs, so in 3. Viertel Jahr bestehet, calculiret und zusammen gerechnet hat, mehr denn fünfftausend Floren blosses Allmosen außgezogen worden“, Bonifacius Pragensis, Abgefallene Und wiederumb Empor (pozn. 1), nepag.

Obraz biskupa jako zachránce duší svedených ďábelskými svody luteránského kacířství kazatelé dále doplňují chválou podpory četných církevních institucí a výčty fundací, informacemi o výstavbě kostelů, budování oltářů a podpoře poutních míst. V jednotlivých preferencích a v použití konkrétních dokladů biskupovy podpory církve se všichni tři kazatelé navzájem liší: Scholtz mezi nejdůležitější místa založená biskupem počítá kostel sv. Jana v Kroměříži, poutní kostel ve Staré Vodě a piaristickou kolej v Příboře, z oltářních fundací uvádí oltář poutního kostela Panny Marie na Svatém Kopečku a oltář kolegiátního kostela sv. Petra a Pavla v Brně, kde kázání zaznělo, a zdůrazňuje rovněž podporu nedalekého poutního areálu v Tuřanech, který byl brněnským účastníkům exekvií blízký a známý. Grünsklee preferuje coby člen Tovaryšstva Ježíšova ty aktivity, v nichž se biskup potkával s jezuity – tedy vedle podpory misií zmiňuje opět Tuřany a sodalitu Nanebevzetí Panny Marie při jezuitské univerzitě v Olomouci. Dómský kazatel, kapucín Bonifacius, na prvním místě zdůrazňuje péči o katedrální

Bonifacius, Abgefallene Und wiederumb Empor erhobene Cron, Olmütz 1695, viněta na konci knihy, Vědecká knihovna v Olomouci. 23

Johann Karl Beer, rakev Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, 1696, cín, Olomouc, krypta v katedrále sv. Václava.

kostel, jejž biskup učinil ve své závěti dědicem svého majetku, a dále nekonkrétně sumarizuje množství fundací. Všechna tři kázání se však shodují v mnohoslovné chvále biskupovy štědrosti, almužnictví a fundací. Chápají je výhradně jako doklady jeho dobré pastýřské péče o svěřenou diecézi a prolínají se jimi obvyklé topické fráze, jež utvářejí standardní posmrtnou oslavu církevních hodnostářů:51 „Plodný v mnoha pěkných fundacích, v založení tří kolegií a seminářů pro mládež zbožných otců piaristů, ve stavění kostelů, rozmanitých špitálů, v almužnách chudým, vdovám a sirotkům, s tak štědrou rukou, takže jsem se od jednoho jeho úředníka důvěryhodně dozvěděl, že když se spočetly výdaje v posledním roce, který spočívá ve třech čtvrtinách roku, bylo jen na almužny vydáno více než pět tisíc florénů.“52 Motiv pastorace a rekatolizace, na němž jsou všechna tři kázání vystavěna, není pro posmrtnou oslavu představitelů diecézí ničím neobvyklým. Koneckonců reflektuje základní smysl duchovní pastýřské práce – péči o spásu věřících. V jednom ohledu jsou přesto kázání nad biskupem Karlem ve středoevropském kontextu jedinečná – jistým zpožděním

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století

tohoto tématu oproti například říšskému prostředí. Zde dominuje zobrazení biskupů jako rozhodných bojovníků proti herezi zhruba o sto let dříve a kolem poloviny 17. století, s uklidněním náboženské situace po vestfálském míru, toto téma v zásadě mizí.53 Pohřební kázání nad biskupem Karlem navazovala na jeho vlastní sebeprezentační strategie a důsledně rozvíjela obraz, který biskup sám o sobě během svého episkopátu mnoha rozličnými prostředky budoval a který už za jeho života rezonoval v mnoha oslavných textech stojících mimo jeho přímou objednávku. Sebestylizace biskupa do role podporovatele a přímo obnovitele zbožnosti je patrná například v monumentálním chrámovém umění. Projevila se osazováním jeho erbu v interiérech kostelů, na oltářích, nad vstupem, na korunní římse, ale také umisťováním biskupova znaku na mnohé jím objednávané liturgické předměty. Již Peřinka poznamenal v Dějinách města Kroměříže, že biskup „dbal, aby na všem, co pořídil pro biskupství, byl jeho znak“.54 Do své závěti vložil biskup ustanovení, že na zlaté a stříbrné liturgické předměty, které budou přelity, má být znovu vyryt jeho erb.55 Jak nedávno upozornil Ondřej Jakubec analýzou dvou párů znakových a nápisových desek, jež nechal biskup Karel osadit

v kostele sv. Mořice v Kroměříži, i tyto drobné, na první pohled nepříliš umělecky atraktivní artefakty mohly být pro sebestylizaci biskupa do role dobrého pastýře a obnovitele zbožnosti značně efektivní.56 Symbolika, s jejíž pomocí je příběh o biskupu Karlovi jakožto vítězi nad herezí v posmrtné oslavě vyprávěn, využívá navíc tradiční metafory a symboliku, jež se hojně uplatňovala v panegyricích již za biskupova života a která primárně vycházela z významu rodového přídomku Lichtenstein, tedy „světlý kámen“, a doplňovala jej o další motivy, související se zářením, osvětlováním, vysíláním paprsků a podobně. Se symbolikou světla pracovaly již oslavné tisky vzniklé u příležitosti volby a nástupu biskupa Karla na olomoucký stolec roku 1664. Na rytině podle návrhu Martina Antonína Lublinského byl biskup zpodoben jako svíce, jež má osvítit svěřenou diecézi. Motiv světla dále rozvíjí citát z Lukášova evangelia (Lk 11,33): „Na svícen; a světlí jako světlo blesku“, stejně jako andílci v levém dolním rohu, kteří zapalují jiskrami pochodeň, na níž je připevněn erb olomouckého biskupství.57 Zatímco motiv svíce a svícnu v dalších panegyricích nenašel uplatnění a nesetkáváme se s ním ani v pohřebních kázáních, jiné rané motivy související se světlem byly podstatně životnější a pohřební kázání přinášejí jejich přímou repetici. Stejnou symboliku, pracující s motivem slunce, ohnivého či zářícího kamene, případně s vlastností drahých kamenů, použila obě oslavná díla vydaná u příležitosti biskupova nástupu na olomoucký stolec. Emblematické dílo salcburského benediktina Parise Gilla vyšlo tiskem u příležitosti Karlova zvolení olomouckým biskupem a znovu roku 1681, v souborném vydání Gillových emblematických děl oslavujících salcburské arcibiskupy a duchovní.58 Jeden z devíti emblémů s nápisem „In omnes Fulget et ardet“ (Na všechny září a plane) zobrazuje Apollóna se slunečním obličejem, z nějž vyzařují paprsky na zeměkouli s vyznačenou Moravou. Karel se tu ztotožňuje se žhnoucím knížetem, z jehož jména vyzařují světelné paprsky, přinášející naději „nešťastné Olomouci“.59 Stejné motivy, oslavující biskupa jako světlý kámen, se objevily v oslavném tisku olomouckých jezuitů u příležitosti biskupovy intronizace, která proběhla roku 1665.60 S podobnými symboly pracoval v návrzích četných univerzitních tezí, dedikovaných biskupu Karlovi, také malíř Martin Antonín Lublinský. Motiv záře vycházející z portrétu biskupa Karla použil v známé univerzitní tezi Františka Ernesta ze Schertzu z roku 1678, jen namísto všeobecného dobrodiní přicházejícího se světlem, jak o něm psal Gille, se Karel jako nejsvětlejší kámen a slunce velebí v dedikaci výslovně za to, že svou září „odevšad z olomoucké diecéze vyhání temné hereze“.61 Stejnou ideu, tedy zásadní podíl na rekatolizaci Moravy, vyjadřuje i obrazová část teze: Karlova podobizna je umístěna v slunci, jehož paprsky dopadají na Květnou zahradu a celou Moravu. Paprsek s citátem „odstraňuje temnoty, vyhání stíny“ dopadá na krajinu v pozadí, putto klečící na zemi před personifikací Moravy ukazuje na text v knize, v němž se praví, že pod biskupem Karlem

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

Jan Jiří Středovský, Mercurius Moraviae memorabilium […], Olomucii 1705, titulní list, Vědecká knihovna v Olomouci.

Pavlíčková, Triumphus in Mortem (pozn. 17), s. 86–95.

František Vácslav Peřinka, Dějiny města Kroměříže II/1–2: Kroměříž za války třicetileté: Nový život – biskup Karel z Lichtenštejna, Kroměříž 1947, s. 676.

Antonín Breitenbacher, Dějiny arcibiskupské obrazárny v Kroměříži I, Kroměříž 1925, s. 68–73.

Ondřej Jakubec, Chrám sv. Mořice v Kroměříži jako „místo paměti“ olomouckého biskupství a biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, Opuscula historiae artium LXVI, 2017, s. 2–19.

Petra Zelenková, Martin Antonín Lublinský jako inventor grafických listů: Pohled do středoevropské barokní grafiky druhé poloviny 17. století, Praha 2011, s. 294–297.

Ingerle, Paris Gille (pozn. 36), s. 57–68.

Ibidem, s. 59, 61. – Paris Gille, Infula Illustrissimo Et Reverendissimo Domino Domino Carolo Ex Comitibus De Liechtenstein Episcopo Olomucensi Candido Lapillo Lecta, & adcantata Ab Apolline Et Musis Salisburgensibus, Salzburg 1664. Regensburg, Staatliche Bibliothek: 999/2 Hist. pol. 557 angeb. 11, http:// reader.digitale-sammlungen.de/de/fs1/object/display/ bsb11055485_00002.html, vyhledáno 19. 4. 2017.

Carolinum Seu Peristylium Gloriae, & Porticus Columnarum Duodecim, E totidem Lapidibus Sacris, Lucentibus, Pretiosis, Honori […] Principis Episcopi Olomucensis, Regiae Capellae Bohemiae Comitis &c. Domini Domini Caroli Comitis A Lichtenstain Ad Thronum Principatus Hierarchici, Sacra, & solenni pompa progredientis […], Olomucii 1664. Österreichische Nationalbibliothek Wien, http://data.onb.ac.at/ ABO/%2BZ182156402, vyhledáno 23. 5. 2017.

Zelenková, Martin Antonín Lublinský (pozn. 57), s. 142–147.

Ibidem, s. 168–173.

Ibidem, s. 210–215.

Pavlíčková, Triumphus in Mortem (pozn. 17), s. 244–245.

bylo „k víře navráceno mnoho tisíc duší“. Nicméně, teze se zdaleka nesoustřeďuje jen na tuto duchovní rovinu Karlova působení a stejnou měrou oslavuje též jeho stavební a mecenášské aktivity i moudrou vládu nad biskupskými statky. Jen o tři roky později vzniká, a to opět podle návrhu Martina Antonína Lublinského, univerzitní teze Františka Maria Cerboniho, na níž je biskup Karel zobrazen jako Orfeus. Jeho harfu, jež k sobě dle řecké mytologie vábila vše včetně kamení, zdobí zářící kámen s biskupovým erbem, z něhož vycházejí paprsky, přitahující k sobě magnetickou silou vše – dravá zvířata, umění i divé muže pohanského vzezření.62 Teze Františka Biretty z Brandenfelsu z roku 1686, založená na analogii mezi milánským arcibiskupem sv. Karlem Borromejským a biskupem Karlem, jenž je chápán jako následník Borromejského kněžských a pastýřských ctností, opět o Karlovi hovoří mimo jiné jako o slunci, jež přivádí svůj lid a výslovně Slezany „zpět od temné hereze“.63 Teze akcentuje, stejně jako jsme to viděli v pohřebních kázáních, biskupovu péči o zbožnost a jeho mariánskou úctu: v centru výjevu stojí P. Marie, ukazující pravicí na plán a levou rukou na stavbu poutního kostela sv. Anny ve Staré Vodě, jehož výstavba v té době probíhala a jenž je zde vyobrazen částečně pod lešením. Rovněž poutní kostel v Tuřanech a tamní jezuitská rezidence odkazuje k biskupově mariánské úctě. Za oltářem, na němž plane biskupovo srdce, zabíjí Herkules hydru kacířství a klamu. Brněnské Scholtzovo kázání, v němž popisuje, jak biskup Karel společně s P. Marií „přitahují k Bohu celé Markrabství moravské“ se k symbolice této teze těsně hlásí.64 S podobnou symbolikou – tedy chválou zásluh o zbožnost a osvětlováním věřících – pracuje rovněž poslední dosud známé grafické vyobrazení biskupa Karla, které vzniklo jen dva roky před jeho smrtí. Jde o frontispis misálu olomoucké diecéze z roku 1693. Biskup Karel je vyobrazen jako starý muž sedící v křesle pod baldachýnem nesoucím jeho erb. Z něj vychází proud paprsků, který dopadá na průčelí olomoucké katedrály sv. Václava a nese nápis „Osvítím“ (Eccl 24,45). Další nápisy odkazují k jeho péči o duchovní život diecéze.65 Metaforu kamene a světla k biskupově oslavě používali i autoři, kteří patrně nestáli pod přímým biskupovým vlivem a osobně s ním nespolupracovali, jako například brněnský jezuita Johannes Dilatus, který své poutní hymnografické knihy z roku 1682 věnoval biskupu Karlovi a dedikační přípisy vystavěl právě na symbolice světla a kamene.66 Pohřební kázání tak mnohoslovně konzervovala nejtypičtější (auto)stylizační prvky, které během svého života Karel z Lichtensteinu-Castelcorna sám používal. Vznikaly v okruhu s ním spolupracujících umělců a aktivně se používaly i v prostředí sociálně vzdálenějším. Zatímco během jeho života spolu v nekonfliktní symbióze v panegyricích, zejména grafických, koexistovaly různé vrstvy jeho aktivit, včetně oslavy jeho stavební a mecenášské činnosti související s výstavbou světských rezidencí a zahrad, pohřební kázání se soustředila cele pouze na jedinou charakteristiku a nerozmělňovala vzpomínku konkurenčními motivy

Zelenková, Martin Antonín Lublinský (pozn. 57), s. 350–351.

Jan Kvapil, Dilatova dilatace aneb Pojednání o šíři a dosahu hymnografického kontextu poutní knihy Marianische Kirchfahrt (1682) moravského jezuity Johanna Dilata, in: Hana Jordánková – Vladimír Maňas (eds), Jezuité a Brno: Sociální a kulturní interakce koleje a města (1578–1773), Brno 2013, s. 157–169, zvl. s. 159–160.

Zuber, Osudy moravské církve (pozn. 41), s. 93.

Následující text pomíjí rukopisná pojednání o církevních a moravských dějinách, dochovaná například v Cerroniho sbírce nebo ve fondu MCO atp. Důvodem je jejich částečná anonymita, ale zejména fakt, že se jedná o nepublikované práce, které tím, že zůstaly omezeny na autograf, se nestaly veřejně sdíleným médiem a nepodílely se na formování kulturní paměti, resp. o jejich širší recepci je třeba mít – na rozdíl od tištěných prací, dostupných na knižním trhu a v knihovnách – určité pochyby.

Jan Jiří Středovský (1679–1715) byl roku 1703, po studiích bohosloví ve Vídni a v Olomouci, vysvěcen na kněze a do své smrti roku 1715 působil jako farář v Pavlovicích u Přerova. Zabýval se církevními dějinami, v duchu Balbínových Rozmanitostí a Výtahu i on sbíral rozsáhlý vlastivědně-historický materiál k řadě témat. Již roku 1705 vydal vlastivědného průvodce po moravských pamětihodnostech (Mercurius Moraviae memorabilium), o pět let později dílo věnované svatým Cyrilu a Metodějovi (Sacra Moraviae historia) a 1712 dílo o Janu Sarkandrovi Rubinus Moraviae. Miloslav Hýsek, Jan Jiří Středovský, in: Idem – Jan Jakubec (eds), Z dějin české literatury: Sborník statí věnovaný Jaroslavu Vlčkovi k šedesátinám od jeho spolupracovníků a žáků, Praha 1920, s. 115–126. – František Kutnar – Jaroslav Marek, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1997, s. 106.

Kroměřížští piaristé Adolf Pilař (1742–1795) a František Moravec (1734–1814) publikovali v letech 1785 až 1787 třídílné latinské dějiny Moravy, dovedné do jejich současnosti. Pojednání o období druhé poloviny 17. století je součástí 3. svazku, kde je u biogram biskupa Karla, viz Kutnar – Marek, Přehledné dějiny (pozn. 69), s. 170. – Pilař – Moravec, Moraviae historia politica (pozn 22).

František Xaver Richter navázal na dějiny olomouckých biskupů olomouckého humanisty a kanovníka Augustina Käsenbrota a jeho pokračovatele a roku 1831 je vydal doplněné a s komentářem pod názvem Augustini Olomucensis Episcoporum Olomucensium series. Jeho dílo vyšlo v české edici v knize Bohumila Zlámala, Katalog moravských biskupů, arcibiskupů a kapitul staré i nové doby, Olomouc 1977.

K osobě Gregora Wolneho (Tomáše Řehořa Volného) viz Kutnar – Marek, Přehledné dějiny (pozn. 69), s. 262, 316. – Iva Kvapilová – Tomáš Knoz, Tomáš Řehoř Volný (20. 12. 1793 – 3. 5. 1871), Vlastivědný věstník moravský XLV, 1993, č. 4, s. 379–382.

K Antonínu Breitenbacherovi viz Iva Butulová-Vlčková, Dr. Antonín Breitenbacher a Kroměříž, Vlastivědný věstník moravský XXII, 1970, č. 3, s. 321–332. – Cyril Měsíc, Výročí 70 let od smrti Dr. Antonína Breitenbachera, Střední Morava XIV, 2008, č. 26, s. 153.

K Rudolfu Zuberovi viz Jan Skutil, Nad historiografickým dílem dr. Rudolfa Zubera, Vlastivědný věstník moravský XLIV, 1992, č. 2, s. 261–263. – Zdeněk Fišer, Nad životem a dílem PhDr. Rudolfa Zubra, Časopis Matice moravské CXV, 1996, č. 1, s. 210–214. – František Spurný, PhDr. Rudolf Zuber, in: Rudolf Zuber, Osudy moravské církve v 18. století II, Olomouc 2003, s. 503–505.

K Bohumilu Zlámalovi viz Miloš Kouřil, Dvojí výročí prof. Bohumila Zlámala, Vlastivědný věstník moravský LVI, 2004, č. 4, s. 418–419. – Bohumil Zlámal, Příručka českých církevních dějin sv. 7: Doba barokní katolicity (1650–1750), Olomouc 1970.

K Metoději Zemkovi viz Libor Blažek, Archivář: Příklad Metoděje Zemka, Mojmíra Švábenského a Antonína Ševčíka, in: Lukáš Fasora – Jiří Hanus – Jiří Malíř – Denisa Nečasová (eds), Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století, Brno 2011, s. 219–240.

Zuber, Osudy moravské církve (pozn. 41). – Idem, Osudy moravské církve v 18. století II, Olomouc 2003.

Zlámal, Katalog moravských biskupů (pozn. 71).

a příběhy. Biskup měl být pamatován výhradně jako exkluzivní obnovitel katolického duchovního života na Moravě, jako ten, který svým světlem potlačil hereze a přivedl desetitisíce zbloudilých duší ke spáse. Pohřební kázání byla zpravidla prvním textovým shrnutím života zesnulého a mohla se do budoucna chápat jako životopis a faktografická opora mladším dějepiscům. Je proto nutné se nyní podívat, zda památka, sestavená a fixovaná v tištěných funerálních médiích, mohla spoluovlivnit utváření paměti na biskupa v dalších desetiletích a staletích, respektive posoudit, jak a zda se proměňovala památka na biskupa v měnícím se světě, jenž se odkouzloval, sekularizoval, modernizoval, odborně zvědečťoval, ale také marxizoval, a co z tradičních obsahů památky, utvářené katolickými duchovními o katolickém duchovním, mohlo zůstávat stále aktuální, případně jaká nová témata do vzpomínání na biskupa vstoupila.

„Pomník i vzor pro příští pokolení“: Paměť na biskupa v domácí církevní historiografii od Středovského po Zubera 67

Jak to v úvodní stati následujícího, druhého svazku této publikace trefně vyjádřil Rostislav Švácha, skupinou, jež měla tradiční a trvalý zájem o pěstování památky na biskupa, byla církev. Jde o mnohá tištěná historická, topografická, vlastivědná a též uměleckohistorická pojednání 68 nejrůznějších představitelů moravského kléru, buď spojených s různými církevními řády a jejich kláštery na Moravě, nebo teologicky vzdělaných badatelů, často vysvěcených kněží, svázaných kariérně s institucí olomouckého arcibiskupství, ať už v roli farářů, anebo v moderní době profesionálních archivářů, knihovníků a historiků. Na první pohled by se mohlo zdát, že takto vymezená skupina je příliš nesourodá. Snad by se dalo i namítnout, že není vhodné do jedné vývojové linie řadit barokně vlastenecky laděná díla pavlovického faráře Jana Jiřího Středovského (1679–1713),69 osvícenskou historiografií ovlivněné kroměřížské piaristy Adolfa Pilaře (1742–1795) a Františka Moravce (1734–1814),70 kněze a olomouckého knihovníka Františka Xavera Richtera (1783–1871),71 topograficky orientovaného benediktinského mnicha z Rajhradu Gregora Wolnyho (1793–1871)72 a kněze s teologickým a historickým vzděláním v pozici arcibiskupských knihovníků, archivářů a historiků, Antonína Breitenbachera (1874–1937)73 a (alespoň v počátku své kariéry) Rudolfa Zubera (1912–1995),74 či teology, kněze a církevní historiky spojené s akademickým prostředím, jako byl Bohumil Zlámal (1904–1984)75 či Metoděj Zemek (1915–1996).76 Přestože z hlediska historiografie jde o laické nadšence i profesní badatele s různým vztahem k dějinám a s různým historiografickým (ne)školením, všechny tyto muže spojuje to, že je formovalo katolické prostředí a církevní školy, že se v určité etapě svého života rozhodli vstoupit do církve a přijmout kněžské svěcení, že spojili své životy s různými církevními institucemi

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století

a že důležitou motivací jejich historického zájmu o dějiny církve byl osobní aktivní vztah ke katolickému kléru a vřelá příslušnost ke katolickému náboženství. Právě proto bude užitečné podívat se na to, jak ve svých pracích pojednávali o biskupovi a zda se památka na něj v průběhu tří staletí proměňovala. Všem těmto pracím je dlouho, v podstatě až do Zuberových Osudů moravské církve v 18. století,77 společná snaha představit dějiny biskupství a zdejší církevní dějiny pomocí životopisných medailonků jednotlivých biskupů. Prezentace dějin instituce pomocí biogramů jejích představitelů měla své kořeny ve středověku a humanistické historiografii78 a sám biskup Karel na ni navázal vizualizací posloupnosti olomouckých biskupů, když nechal pro olomouckou rezidenci namalovat známý cyklus portrétů. 79 Na starší práci přímo navázal roku 1831 Richter, který životopisné medailonky biskupů dovedl do své současnosti.80 Metoda krátkých biogramů byla nakonec přitažlivá ještě roku 1949, kdy Metoděj Zemek publikoval svou Posloupnost biskupů a arcibiskupů olomouckých,81 a částečně biografický princip využil i Rudolf Zuber, zejména v prvním díle Osudů moravské církve v 18. století.82 Biogramy biskupa Karla mívají zpravidla tutéž strukturu a liší se jen množstvím dílčích informací k jednotlivým bodům: biskup Karel je v úvodu charakterizován jako „neobyčejně horlivý církevní kníže“,83 který našel svou diecézi „v hlubokém úpadku následkem dlouhých válek a 25leté nepřítomnosti biskupovy“. „Proto věnoval nesmírné úsilí rekatolizaci země“,84 „nechal vyčistit diecézi od hereze“,85 „vyhlazoval bludaře, horlivě potlačoval nenávistníky kněží, reformoval církevní kázeň, prosazoval náboženskou úctu a všechno dobré“.86 Jednotlivé práce se liší v detailních příkladech rekatolizace – většina však opakuje, že biskup podporoval jezuitské misie, které zřizoval na vlastní náklady, nechybí ani konkrétní desetitisícové počty obrácených. Podrobnější biogramy, jako v moravských církevních dějinách Pilaře a Moravce z roku 178787 nebo Gregora Wolnyho z roku 1855 v prvním díle církevní topografie olomoucké arcidiecéze,88 vypočítávají detailně další aktivity, spojené s reformou církevního života a světského kléru. S pastorační prací biskupa souvisí další, zpravidla navazující komplex informací – biskupovy fundace směřující různým církevním institucím, u nichž autoři biogramů poukazovali na obrovské sumy peněz („fundace zvýšil na tři sta tisíc“,89 „desetitisícové sumy věnované církvi“)90 nebo je výběrově vyjmenovávali. Zpravidla v tomto výběru nechybí katedrála, kroměřížská kapitula, tuřanští jezuité a piaristé v Příboře a Staré Vodě.91 Teprve nyní přichází ve struktuře životopisu z pera církevních autorů informace o biskupových světských uměleckých aktivitách – rezidencích, zahradách, obrazárně a knihovně.92 V žádném z těchto životopisů nechybí závěrečné stručné zhodnocení Karlova episkopátu, často pomocí shrnující oslavné věty, která je z jednoho díla do druhého přejímána nebo jen částečně inovována. Věta „Memoria eius in benedictioni et exemplo“ se poprvé objevila v textové části biskupova portrétu, jenž byl součástí Karlem vytvořené obrazové galerie

Justus van den Nypoort, Portrét Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, mezzotinta, papír (Urban Franz Augustin Heger, Die FürstBischofliche Olmucische Residentz-Stadt Cremsier. Sambt denen nechst dareby Neuerhobt, […] Lust- Blum- und Thier-Garten, Crembsier 1691, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž). 26

Bartholomäus Kilian podle Burkharda Schrammanna, Karel z Lichtensteinu-Castelcorna přijímá biskupský prsten, frontispis (Paris Gille, Infula Illustrissimo et Reverendissimo Domino Domino Carolo ex Comitibus de Liechtenstein Episcopo Olomucensi […], Salzburg 1664, Vědecká knihovna v Olomouci).

Ke vztahu portrétů k textu posloupnosti viz Antonín Breitenbacher, Legendy na obrazích olomouckých biskupů v kroměřížském zámku, Kroměříž 1922. – Pavlíčková, Portrétní galerie (pozn. 45), s. 262–268.

František Xaver Richter, Augustini Olomucensis Episcoporum Olomucensium series, Olomouc 1831. Český překlad Richterova medailonku obsažené v jeho díle z roku 1831 viz Zlámal, Katalog moravských biskupů (pozn. 71), s. 80–81.

Metoděj Zemek, Posloupnost biskupů a arcibiskupů olomouckých I–II, Olomouc 1949 (nedatovaný rukopis uložený v ZAO–O).

Zuber, Osudy moravské církve (pozn. 41), s. 89–179.

Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften: 1. Abtheilung: Olmützer Erzdiöcese: I. Band, Brünn 1855, s. 99.

Zemek, Posloupnost biskupů (pozn. 81), s. 20–21.

Wolny, Kirchliche Topographie (pozn. 83), s. 99.

Richter, Augustini Olomucensis (pozn. 80), s. 80–81.

Pilař – Moravec, Moraviae historia politica (pozn. 22), s. 544–551.

Wolny, Kirchliche Topographie (pozn. 83), s. 98–102.

Richter, Augustini Olomucensis (pozn. 80), viz Zlámal, Katalog moravských biskupů (pozn. 71), s. 80–81.

Zemek, Posloupnost biskupů (pozn. 81), s. 20–21.

Patrně nejdetailnější informace v tomto ohledu přinesl Gregor Wolny v biskupově medailonku v kombinaci s informacemi roztroušenými v jednotlivých svazcích své Církevní topografie viz Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften, Brünn 1855–1866: Abtheilung 1: Olmüzer Ärzdiöcese: Band 1 (1855); Band 2 (1857); Band 3 (1859); Band 4 (1862); Band 5 (1863); Abtheilung 2: Brünner diöcese: Band 1 (1856); Band 2 (1858); Band 3 (1860); Band 4 (1861); General index (1866).

Pilař – Moravec, Moraviae historia politica (pozn. 22), s. 544�� –�� 551, zvl. s. 546�� –�� 547. Práce kroměřížských piaristů přinesla ve své době dosud nejdetailnější tištěné informace zejména o výstavbě Kroměříže a Květné zahrady s jejím popisem. 92

Breitenbacher, Legendy na obrazích (pozn. 79), s. 20.

Richter, Augustini Olomucensis (pozn. 80), s. 243.

Zlámal, Katalog moravských biskupů (pozn. 71), s. 81.

Wolny, Kirchliche Topographie (pozn. 83), s. 102.

Zemek, Posloupnost biskupů (pozn. 81), s. 20–21.

Wolfgang Reinhard – Heinz Schilling (eds), Die katholische Konfessionalisierung, Heidelberg 1995.

Shrnutí konceptu a jeho vývoje, včetně domácí reflexe naposledy nabídla Olga Fejtová, Město v převratech konfesionalizace, in: Eadem (ed.), Město v převratech konfesionalizace v 15. až 18. století (Documenta Pragensia 33), Praha 2014, s. 9–26.

olomouckých biskupů.93 Roku 1831 ji do své Posloupnosti převzal Richter („Cujus memoria in benedictione et exemplo“,94 „Jeho památka bude stálým požehnáním a příkladem“),95 o pár let později ji z Richtera citoval v závěru biskupova medailonku Gregor Wolny.96 Zemek v roce 1949 zohlednil nové výzkumy a památku spojil výslovně s biskupovou podporou umění: „Zemřel 23. září r. 1695, zanechávaje pověst jednoho z největších mecenášů mezi olomouckými biskupy.“97 Nejmladším z řady historiků, které charakterizuje jejich úzký osobní i profesní vztah ke katolickému náboženství a církvi, byl Rudolf Zuber, přestože své původní zaměstnání v arcibiskupském archivu v Kroměříži, stejně jako kněžské svěcení, musel opustit a pracovat ve zcela světském prostředí v archivu na Jesenicku. Za vrchol jeho vědecké práce jsou považovány dvoudílné Osudy moravské církve v 18. století, a to zejména díky modernímu metodologickému přístupu, silně ovlivněnému moderními trendy západních historiografií, například francouzskou školou Annales a konceptem konfesionalizace, rozvíjeným od osmdesátých let v návaznosti na zakladatelské práce Wolfganga Reinharda a Heinze Schillinga.98 Zuber, pracující v důchodu a také v určité vědecké izolaci předrevolučního socialistického Československa, tak patřil k prvním, kdo koncept konfesionalizace dovedně aplikoval pro výklad zbožnosti a jejího vývoje u nás.99 Přestože se primárně věnoval období 18. století, řada témat jeho široce rozkročené syntézy si žádala kontextuální výklad staršího období náboženských dějin na Moravě, při němž se příležitostně vyjadřoval i k osobě biskupa

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století

„Der kunstsinnigeund baulustige Fürstbischof“: Sekularizace paměti v uměleckohistorickém a historickém bádání 108

Karla. Byť jde o nehojné poznámky, roztroušené na celkem devíti stech stranách, mají pro pochopení pojetí Karlova episkopátu v nejmodernější době a pro utváření paměti na něj v církevní historiografii značný význam. Biskup Karel je v každém případě „jeden z nejpozoruhodnějších olomouckých biskupů vůbec“,100 který po sobě zanechal „velkolepé dílo jako pomník i vzor pro příští pokolení“.101 Kromě této parafráze již známé pochvalné věty všech výše zmíněných Posloupností přidává ovšem Zuber ke Karlovu hodnocení další superlativní epiteta – biskup je podle Zubera „velmi důsledný“,102 „nadmíru obezřetný“,103 „nesmazatelně se vepsal do dějin olomoucké diecéze“.104 Byl to „muž hodný jména biskup“ a jeho éru je možno brát jako „předěl v rekatolizaci Moravy“.105 V polovině devadesátých let přitom Zuber příznačně konstatuje, že je biskupovo „rekatolizační dílo známo jen kuse“ a že zůstává „v pološeru“,106 na rozdíl od zhodnocení jeho vlivu na umění. Církevní autoři od počátku 18. století po naši současnost tedy ve svých pracích jednoznačně rozvíjejí památku, jak se už tvořila za Karlova života a v jeho posmrtné oslavě. Přesto dosud chybí moderní zhodnocení biskupovy církevně-správní a pastorační činnosti.107 Jediným, kdo se z této skupiny poněkud vymyká, je arcibiskupský knihovník a archivář Antonín Breitenbacher. Jeho dílo o biskupově obrazárně rozvíjí odlišný narativ, který do vzpomínání na biskupa vstoupil s rozvojem dějin umění jako samostatné vědecké disciplíny.

Paralelním příběhem o biskupu Karlovi je chvála jeho uměnímilovnosti a oceňování jeho významu pro rozvoj barokního umění na Moravě. Na první pohled by se mohlo zdát, že téma bylo vždy tak jako tak v paměti na biskupa přítomno; jistě, informace o jeho uměleckých podnicích nechybí v žádném ze starších textů. Nicméně rozdíl spočívá ve způsobu interpretace biskupova mecenátu. Zatímco starší historiografie ve fundacích – shodně s funerální homiletikou – spatřovala především a někdy výhradně důkaz biskupovy skvělé pastýřské práce, nyní se tato oblast jeho aktivit oceňuje čistě z hlediska estetického. Příběh o uměnímilovném biskupovi a vášnivém stavebníkovi dominuje zejména v pracích topografických a uměleckohistorických: brněnský architekt August Prokop (1838–1915)109 roku 1904 ve 4. díle svého impozantního popisu vývoje umění na Moravě od románského po barokní sloh jej označil za osobnost mimořádného významu pro rozvoj baroka na Moravě.110 Základní rámec, v němž příběh Karlova episkopátu líčí, i zde tvoří kontrast mezi zuboženým stavem diecéze a zejména biskupských sídel, jež měly ležet v době jeho nástupu v ruinách, a mezi jeho rozsáhlými stavebními akcemi. Proměna však nespočívá v duchovní obrodě diecéze, ale ve vybudování skvělých architektonických památek. Důležitým prvkem sekularizace paměti o biskupu Karlovi je vřazení jeho sakrálních uměleckých podniků do kontextu uměleckého (slohového) vývoje na Moravě: založení piaristických kolejí, poutních kostelů nebo jezuitské rezidence v Tuřanech se již nechápe – jak tomu bylo v pohřebních kázáních anebo starším dějepisectví – jako součást obnovy zbožného života diecéze. Informace o nich se mísí s popisy výstavby světských rezidencí a vše se svorně vykládá ve smyslu rozvoje barokního slohu na Moravě, jemuž měl biskup Karel vtisknout svou pečeť. Ruku v ruce se změnou optiky se mění hierarchie při hodnocení jeho zakladatelských a stavebních počinů: zatímco v pohřebních kázáních a textech církevních historiků a topografů naprosto dominovaly církevní fundace, jako důkaz jeho správné pastýřské činnosti, a jen v jednom textu se marginálně objevila zmínka o rezidencích, nyní se na piedestal dostávají právě biskupova sídla: „Zejména jsou to ale jeho velkolepé, vevnitř co nejskvostněji vybavené rezidence v Olomouci a Kroměříži, které k němu [k biskupovi] přitahují obzvláštní pozornost a zajistí mu navěky svůj význam v uměleckém světě.“111 Upření pozornosti na biskupovy umělecké podniky, vytržené z původních souvislostí a chápané cele jako součást slohového vývoje, podpořil svými autoritativními pracemi o biskupově obrazárně Antonín Breitenbacher.112 Arcibiskupský knihovník a archivář, doktor teologie a kněz,113 sestavil v úvodu svého prvního pojednání z roku 1925 psychologizující črtu biskupa, do níž vkomponoval tradiční narativní schéma (biskup po svých předchůdcích

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

100

Zuber, Osudy moravské církve (pozn. 41), s. 91.

101

Ibidem, s. 93.

102

Ibidem, s. 88.

Rudolf Zuber, Osudy moravské církve v 18. století II, Olomouc 2003, s. 292. 103

104

Ibidem, s. 383.

105

Ibidem, s. 383.

106

Ibidem, s. 383.

Nejblíže se tomu přiblížila nepublikovaná diplomová práce historika a archiváře Jaroslava Dřímala, jenž donedávna představovala jedinou odbornou moderní práci na toto téma. Jaroslav Dřímal, Náboženská činnost Karla II. Lichtenštejna v biskupství olomouckém (státní práce), Brno 1928. Archiv města Brna, fond T7 (Doc. PhDr. Jaroslav Dřímal, archivář města Brna, 1928–1975), kart. 25, inv. č. 145. V současné době se tématu, také v této publikaci věnuje Tomáš Parma. 107

108 August Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung IV, Wien 1904, s. 987. 109 K Augustu Prokopovi viz Pavel Zatloukal, Brněnská architektura 1815–1915: Průvodce, Brno 2006, s. 230–231. 110 Prokop, Die Markgrafschaft Mähren (pozn. 108), s. 987. 111

Ibidem, s. 988.

Breitenbacher, Dějiny arcibiskupské obrazárny (pozn. 55). – Idem, Dějiny arcibiskupské obrazárny v Kroměříži II, Kroměříž 1927. 112

113

Měsíc, Výročí 70 let (pozn. 73), s. 153.

převzal „dědictví vskutku smutné“ a chtěl „vzkřísit nový život“), ale doplnil je o nový dramatický moment – biskupa charakterizuje jako člověka věčně nemocného, který přes vážný zdravotní handicap vynikal nesmírnou duševní vitalitou a činorodostí: „ač těla chorého a mdlého“, duševně byl „neobyčejně svěží, hybný, agilní, plný iniciativy, houževnatosti a vytrvalosti i energie. Jeho hlava byla stále plná plánů a trvale provázena nezlomnou chutí k práci, podnikání, opravování a budování“.114 Biskupovu stavitelskou a sběratelskou činnost Breitenbacher hodnotí četnými superlativy, Karlův episkopát je provázen „okrašlováním, opravováním a budováním“. K jiným biskupovým aktivitám, například církevnímu patronátu a obnově duchovního života, se Breitenbacher ani okrajově nevyjadřuje. Příznačné pro posílení příběhu o uměnímilovném biskupovi, který buduje a staví, protože má „přirozený sklon a vrozenou zálibu i lásku k umění“, je způsob, jakým Breitenbacher použije „staré“ označení biskupa za otce vlasti, s nímž jsme se setkali v pohřebním kázání a jež deset let po jeho vydání použil Středovský.115 Citát ze Středovského moravských pamětihodností z roku 1705 Breitenbacher totiž využil jako svědeckou výpověď biskupova současníka při oslavě Karlovy „úžasné stavitelské činnosti“, zatímco Středovský původně chválil duchovní obrodu a obnovu katolictví v zemi. Zcela v tomto duchu koncipoval obraz biskupa Karla ve svých Dějinách města Kroměříže František Václav Peřinka (1878– 1949).116 Na rozdíl od profesionálně školeného a v paměťových institucích arcibiskupství pracujícího Breitenbachera byl Peřinka učeným a nadšeným laikem, který „po pracovní době v úřadu pracoval doma dlouho do noci s vypůjčenými archiváliemi“.117 V jeho rozsáhlé práci o dějinách Kroměříže biskup jako „druhý zakladatel města“118 získal privilegované postavení: Peřinka v líčení dějin města v době Karlova episkopátu dokonce mění perspektivu a místo městských dějin dává prostor komplexnímu popisu biskupovy vlády a osobnosti a také stavební i mimokroměřížské činnosti, s odůvodněním, že si zaslouží větší pozornost, neboť „má ze všech svých předchůdců i nástupců největší zásluhy o naše město“.119 Superlativní charakteristika biskupovy osobnosti vychází z Breitenbacherova pojetí: „Odešel v něm muž těla věčně chorého a mdlého, ale duševně svěží tak, že je nutno pokloniti se jeho energii“.120 Peřinka mnohoslovně chválí biskupovu houževnatost, vytrvalost a duševní svěžest: „Hlava stále plná plánů, trvale provázena nezlomnou vůlí k práci, podnikání, opravování a budování. Nelze pochybovati, že měl přirozený sklon a vrozenou zálibu i lásku k umění, zvláště k malířství a stavitelství.“121 Přestože se Peřinka snaží o komplexní zhodnocení biskupovy vlády a osoby a zabývá se i dosud literaturou nedotčenými tématy, jako například jakými jazyky biskup vládl, s jak významnými aristokraty moravskými a říšskými udržoval vztahy, jací agenti pro něj ve světě pracovali, jak vypadal jeho jídelníček atd.,122 informace o biskupově duchovně-správní činnosti se omezily na pouhý odstavec, v němž s odkazem na Richtera opakuje standardní obecné, zcela nekonkrétní teze.123 Naopak – rozsáhlou pozornost věnuje biskupovým stavebním aktivitám. Peřinka přitom čerpá z četné

Bartholomäus Kilian podle Burkharda Schrammanna, pátý emblém „In Omnes Fulget et adret“ (Paris Gille, Infula Illustrissimo et Reverendissimo Domino Domino Carolo ex Comitibus de Liechtenstein Episcopo Olomucensi […], Salzburg 1664, Vědecká knihovna v Olomouci). 28

Philipp Kilian, Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna, mědiryt, papír, Österreichische Nationalbibliothek, Wien.

114 Breitenbacher, Dějiny arcibiskupské obrazárny (pozn. 55), s. 17–18, 72–73. 115 „Communi totius Moraviae fama pater patriae dictus.“ Jan Jiří Středovský, Mercurius Moraviae memorabilium, Olomucii 1705, s. 106. 116 K Františkovi Václavu Peřinkovi viz Jaroslav Pinkava, F. V. Peřinka: Ojedinělý badatel, Kroměříž 2004. 117

Ibidem, s. 14.

118

Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 54), s. 566.

Ibidem, s. 572. Životopisný medailonek biskupa tvoří samostatnou 34. kapitolu s názvem „Lichtenštejn umírá. Přehled jeho vlády“. 119

120

Ibidem, s. 931.

121

Ibidem, s. 931.

Peřinkův průnik do biskupovy každodennosti jde tak daleko, že je s to se například vyjádřit k tomu, že biskup neměl rád modrou barvu, ibidem, s. 945, pozn. 59. 122

123

Ibidem, s. 935.

124

Ibidem, s. 632.

125

Ibidem, s. 685–716.

126

Ibidem, s. 677–678.

korespondence biskupa a jeho úředníků a nabízí tak velmi detailní pohled do stavebního provozu: popisuje zajišťování stavebního materiálu, vyjednávání o ceně lámaného kamene, způsob přepravy kamenných bloků z lomu do Kroměříže, dodávky cihel, obstarávání skob pro stavbu lešení, zajišťování zedníků a tak dále. Biskupa představuje jako obratného a tvrdého manažera, jenž na vše dohlíží: „Biskup, byl-li zdráv, sám denně dohlížel na pokrok stavby, byl-li nemocen, dával si denně o něm referovati.“124 Touto optikou praktického zajišťování staveb – optikou zprostředkovávanou použitým pramenným materiálem – pak Peřinka líčí i fundace a stavební podniky církevních institucí v Kroměříži (jiným se – na rozdíl od světských sídel – nevěnuje). Založení zdejší piaristické koleje je v jeho podání především sledem ustanovujících právních kroků a pak dějinami výstavby piaristických objektů, kolej se chápe jako „kulturní centrum“, nikoli náboženská instituce. To, co se dříve vnímalo jako součást biskupovy pastýřské péče, se stává dějinami výstavby budov.125 Monumentálním dílem o Kroměříži, vydaným ve čtyřicátých letech 20. století, Peřinka potvrdil dříve nastoupený trend sekularizované paměti, která biskupa Karla vnímá především – a někdy i výhradně – jako náročného podporovatele umění: „chtěl vše míti skvostné, opravdu knížecí.“126 Odcírkevnění biskupa konvenovalo poúnorové historiografii a dějinám umění, byť ani v padesátých a šedesátých

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století

Leonhard Heckenauer podle Martina Antonína Lublinského, Univerzitní teze Františka Maria Cerboniho – olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna jako Orfeus, 1681, mědiryt, papír, Staatliche Kunstsammlungen Dresden. 30

Leonhard Heckenauer podle Martina Antonína Lublinského, Univerzitní teze Františka Biretty z Brandenfelsu – olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna jako „soupeř ve ctnostech“ sv. Karla Borromejského, detail s portrétem biskupa Karla a Herkula zabíjejícího hydru, 1686, mědiryt, papír, Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc.

letech nenastala drastická či trvalá marxizace jeho obrazu. Nejextrémněji v duchu nové ideologie biskupovu osobnost vyložil drobný průvodce městskou rezervací a zámkem, vydaný Státním ústavem památkové péče roku 1960. Jarmila Vacková zde biskupa Karla představila jako typického představitele feudální třídy, který vyniká bezohledností k utlačovaným poddaným a ctižádostivostí.127 Z předchozí tradice zůstala v její charakterové črtě biskupa pouze teze o jeho zaujetí pro stavitelství a jeho odborné kompetence,128 vše ostatní se podřídilo marxistické interpretaci dějin: „Byl typickým představitelem tuhého pobělohorského feudalismu,“ příslušníkem „cizácké šlechty“, „nutil zubožené měšťany, aby stavěli“, a jen nelítostné metody mu umožnily zbudovat tak velké dílo. Text dokonce tvrdí, že peníze na stavby biskup získával „vyvražďováním celých rodů – vzpomeňme jen na jím inscenované čarodějnické procesy ve Slezsku“.129 Jen o tři roky mladší kolektivní monografie o dějinách města se už střízlivěji a bez třídního ideologizování soustředila na popis biskupových stavebních aktivit.130 O biskupovi jako uměnímilovném a poučeném mecenáši, který se osobně angažuje a s umělci vede informovaný dialog, se znovu začalo diskutovat v šedesátých letech. Postupně se toto pojetí biskupovy osobnosti zabydlovalo

a zpřesňovalo,131 a to zejména další analýzou jeho korespondence s architekty, štukatéry a agenty. Díky výzkumům muzikologa Jiřího Sehnala byla v rámci biskupových uměleckých aktivit nově zhodnocena jeho podpora hudby.132 Perspektiva se v mnoha pracích obrátila – v biskupově životopisném medailonku ve výpravné publikaci o kroměřížském zámku a zahradách z roku 2009 se na prvním místě a rozsáhle vyjmenovávají jeho stavitelské a další kulturní počiny, teprve poté následuje lakonické sdělení, že „Lichtenstein byl nekompromisním propagátorem katolické víry podle zásad tridentského koncilu“.133 V jiných pracích tato rovina biskupova snažení absentuje vůbec.134 Oblast investic do sakrálních budov se přitom přestávala chápat jako součást duchovní obnovy potridentské církve, přestala se spojovat s tématem pastorace, kněžské disciplinace a zavádění tridentských reforem, a dominantním diskurzem pro výklad rozsáhlého budování církevních budov a jejich vybavování uměleckou výzdobou se staly sekularizované dějiny umění, které začaly vyprávět nový příběh a akcentovat jiná, pro 20. století a vědecký rozvoj oboru důležitější témata. Obě paměti, církevní i uměleckohistorická, sice vycházely ze stejné myšlenky, a sice že biskup Karel přinesl rozkvět a na ruinách vystavěl nový svět. Zatímco paměť budovaná

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

127 Dle autorky to byl „muž neobyčejně ctižádostivý a naprosto bezohledný, odchovanec pražských jezuitů – pravý představitel pobělohorské církevně feudální reakce u nás“, Jarmila Vacková, Kroměříž: Městská památková reservace a státní zámek, Praha 1960, s. 9. 128 „Značnou jeho výhodou byly rozvinuté organizační schopnosti a přímo vášnivé zaujetí pro stavební podnikání […] Sám se staral o všechny jím organisované rozsáhlé stavební podniky, a to až do posledního detailu. I nejmenší řemeslníci byli pod jeho přímým dohledem, biskupovou rukou procházely všechny návrhy a nákresy […].“, ibidem, s. 10. 129

Ibidem, s. 10–13.

Vilém Jůza – Ivo Krsek – Jaroslav Petrů – Václav Richter, Kroměříž, Praha 1963, s. 37. 130

131 Tezi o projekčních aktivitách biskupa Karla viz Jaroslav Mathon, Kroměříž, Praha 1948, s. 18. 132

Sehnal, Pavel Vejvanovský (pozn 24).

Milan Togner, Barokní rezidence, in: Ladislav Daniel – Marek Perůtka – Milan Togner (eds), Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, Kroměříž 2009, s. 35–50, zvl. s. 36. 133

134 Radmila Pavlíčková, Sídla olomouckých biskup: Mecenáš stavebník Karel z Liechtensteinu-Castelkorna 1664–1695, Olomouc 2001.

církevními historiky spatřovala smysl této obrody ve všestranném posilování katolictví a budovatelství na poli uměleckém se k ní druhotně přidružovalo, od konce 19. století se v rámci rozvoje dějin umění prosazovala obrácená perspektiva, která postupně biskupovu pastýřskou roli marginalizovala. V obou proudech pak v podstatě absentoval další dominantní příběh, v němž biskup Karel do určité míry figuroval.

„Nevědí, co mluví, vždyť i ďábel má svoje mučedníky“: Paměť na biskupa v rámci výzkumu čarodějnických procesů 135

Roku 1859 publikoval moravský politik a historik Christian d'Elvert (1803–1896) se svým spolupracovníkem Ferdinandem Bischofem první rozsáhlejší práci o dějinách víry v čarodějnice a o čarodějnických procesech, v jejímž centru stály losinsko-šumperské procesy z let 1678–1703, zejména jejich nejznámější, neboť prominentní oběť, šumperský děkan Kryštof Lautner, upálený po pěti letech věznění, výslechů, tortury a konfrontací s dalšími obviněnými v Mohelnici 18. září 1685.136 Autoři se snažili zasadit místní procesy do celoevropských souvislostí a poctivě pochopit z pohledu poloviny 19. století již nelogickou víru v čarodějnictví a nehumánní likvidaci domnělých čarodějnic a čarodějníků. Současně detailně popsali zejména Lautnerův případ a zveřejnili řadu pramenů, například výslechové protokoly nebo Bobligovu zprávu o Lautnerově upálení, určenou biskupovi. Pomineme-li stručné zmínky o procesech ve starší literatuře,137 představuje d'Elvertova práce první souvislý popis událostí a také první hodnocení role biskupa Karla v nich.138 Dva motivy stojí za naši pozornost: d'Elvert v úvodu pojmenovává komplex příčin, jež stály v pozadí čarodějnických procesů. Vedle třicetileté války, která měla díky své délce zrodit pokřivenou generaci uvyklou brutalitě, vedle hamižnosti soudce a dalších aktérů procesů to je podle něj nevědomost lidu a náboženský fanatismus té doby. Víra v čarodějnice byla hluboce zakořeněná nejen mezi pověrečným lidem, ale i mezi vzdělanými a mocnými lidmi: vždyť i vrchnost, biskup a císař, věřili na čarodějnictví a „podporovali upalování čarodějnic jako bohulibé dílo“.139 Přes veškerou snahu o porozumění dobovému kontextu se d'Elvert v závěru studie, při líčení Lautnerova upálení, pokusil konfrontovat dosavadní obraz biskupa se svými zjištěními. Uvádí, že „horlivý ve víře, podnikavý, ušlechtilý, dobročinný a uměnímilovný biskup Karel“ procesy i Lautnerovo upálení schválil, po celý život toho pak ovšem litoval.140 Jako by nový, s dosavadní superlativní tradicí ostře kontrastující pohled na biskupovy aktivity potřeboval d'Elvert alespoň zmírnit nijak nepodloženou poznámkou o biskupově pozdní lítosti. Tak jako u d'Elverta, tak také v mladší historiografii141 jsou v dějinách velkolosinských a šumperských procesů dominantními postavami především dva hlavní protagonisté – děkan Kryštof Alois Lautner a inkviziční soudce Heinz Friedrich Boblig z Edelstadtu.142 Oba hlavní hrdiny postavil

135 Martin Elbel, Strach z ďábelských sil v kultuře raného novověku, in: Elbel – Jakubec (eds) (pozn. 45), s. 159–165, zvl. s. 159. – Ferdinand Bischof – Christian d'Elvert, Zur Geschichte des Glaubens an Zauberer, Hexen und Vampyre in Mähren und Oesterr. Schlesien, Brünn 1859, s. 55. 136 Bischof – d'Elvert, Zur Geschichte des Glaubens (pozn. 135). 137 Poprvé se v biskupově životopise objevila zmínka o Lautnerově případu roku 1787 viz Pilař – Moravec, Moraviae historia politica (pozn. 22), s. 548. 138 K osobě Christiana d'Elverta viz Ivo Barteček, Christian d'Elvert, spisy Historicko-statistické sekce a ediční pokusy k dějinám českých zemí 17. století, Folia Historica Bohemica XIV, 1990, s. 301–327. 139 Bischof – d'Elvert, Zur Geschichte des Glaubens (pozn. 134), s. 4. 140

Ibidem, s. 106.

Zuzana Haraštová, Historiografie čarodějnických procesů v českých zemích, Vlastivědný věstník moravský LXII, 2010, č. 3, s. 245–264. 141

Přestože soudce Boblig vystupuje v popisech procesů jako klíčová postava, teprve nedávno vznikla jeho první životopisná črta, upozorňující na některé chybné stereotypy, tradované v souvislosti s vykreslováním Bobliga jako negativní postavy bez dostatečného vzdělání a pohybující se téměř mimo právní rámec. Pavla Slavíčková, Soudce Heinz Friedrich Boblig z Edelstadtu, in: Elbel – Jakubec (eds), Olomoucké baroko I (pozn. 45), s. 174–181. 142

143 Václav Kaplický, Kladivo na čarodějnice, Praha 1963. Stejnojmenný film natočil režisér Otakar Vávra roku 1969, vzhledem k politické situaci a možnosti vykládat události jako paralelu k politickým monstrprocesům 50. let 20. století se film nacházel až do revoluce 1989 v trezoru. K okolnostem vzniku románu a vztahu literárního díla k historii a historiografii viz Zuzana Haraštová, „Kladivo na čarodějnice“ Václava Kaplického jako historický pramen? Historica Olomucensia XLI, 2012, s. 285�� –299�� . –�� Eadem, Regionální výzkum severomoravských procesů s čarodějnicemi z let 1960–2000 ve službách státu?, Východočeské listy historické XXXIV, 2015, s. 53–68. 144 Václav Medek, „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner, Severní Morava XIII, 1966, s. 9–18, zvl. s. 18. 145 František Spurný – Vojtěch Cekota – Miloš Kouřil, Šumperský farář a děkan Kryštof Alois Lautner, oběť čarodějnických inkvizičních procesů, Šumperk 2000, s. 8. 146

Medek, „Čarodějnický děkan“ (pozn. 144), s. 9.

do morálního kontrastu Kaplického román a jeho filmové zpracování v režii Otakara Vávry a jimi iniciovaná a úzce propojená odborná, zejména regionální literatura.143 Bude nyní užitečné podívat se, jakou roli vedle těchto dvou hlavních postav dramatu hraje v historiografii, ale i v literárním a filmovém umění biskup Karel. Historická literatura zpravidla při líčení dramatického děje, v němž na straně jedné měl stát Lautner jako „kněz nevšedních kvalit“,144 „vzdělaný, statečný kněz, světlý zjev v oné době temna“ a Boblig jako „hrabivý, bezohledný a lstivý inkvizitor“, který řídí „orgie zla a krutosti“,145 nedává příliš prostoru dalším aktérům, kteří by základní linii příběhu a dualitu dobra a zla rozmělňovali a komplikovali. Signifikantní je hodnocení celého období jako doby „opravdového temna“,146 zcela ve shodě s poúnorovým vnímáním pobělohorských českých dějin. Biskup Karel, ostatně stejně jako světské vrchnosti, na jejichž panstvích procesy probíhaly, tak i nadále hraje při výkladu čarodějnických procesů z pera historiků spíše druhořadou úlohu, přestože jeho role jako duchovního

Vzpomínání na biskupa: konstrukce paměti ve funerálních památkách a historiografii 18. až 20. století

představeného obviněných kněží byla podstatná. Je zobrazován – v rozporu s reálnou mocí plynoucí z jeho úřadu – v poměrně pasivní roli, jako ten, kdo stál pod vlivem svého sekretáře Schmidta, jenž měl lobovat za Bobligovy zájmy, včetně poměrně nepřesvědčivých a ahistorických pokusů umenšit biskupův podíl na rozhodnutích, jež vedly k Lautnerovu upálení: „Ten [sekretář Schmidt, pozn. aut.] je také podepsán na zřizovací listině inkvizičního tribunálu; zatímco biskup k tomu přičinil v levém dolním rohu pouze svou parafu.“147 Historikové v rámci líčení dramatického děje evidují všechna biskupova rozhodnutí, na jejichž počátku stojí jmenování vyšetřující komise, která měla posoudit obvinění vznesená proti kněžím, uprostřed souhlas s použitím tortury při Lautnerových výsleších a na konci souhlas s rozsudkem smrti a upálením. Všechny situace, v nichž biskup rozhoduje, přijímá korespondenci, reaguje na ni, něco nařizuje či stvrzuje atd., jsou v pracích historiků pouze evidovány, aniž by ale na něj svou pozornost soustředili, nebo dokonce jeho postoj hodnotili.148 Vedle literatury, založené na kontrastu dobra a zla představovaného Lautnerem a Bobligem, jež byla úzce provázána s Kaplického knihou i Vávrovým filmem, a měla silně regionální charakter,149 je zde ovšem ještě proud literatury, která se snažila procesy s čarodějnicemi zasadit do nového, komunistickou ideologií podmíněného výkladu světa a dějin. Procesy s čarodějnicemi tak vyložil Bedřich Šindelář 150 v sedmdesátých letech 20. století jako nástroj

vládnoucí třídy, feudálů, třímajících ve svých rukou moc, který jim sloužil k tomu, aby pomocí strachu ovládala lidové masy, které tak byly „připravenější pro zmanipulování ve smyslu plánů a záměrů pojatých od příslušníků vládnoucích špiček“.151 Procesy s čarodějnicemi jsou podle něj „integrální součást feudálního umění, jak účinně manipulovat a ovládat masy“.152 Jejich aktéry jsou na straně jedné rafinovaní manipulátoři, jdoucí tvrdě za svými hamižnými cíli, na straně druhé „pověrčiví hlupáci na zodpovědných místech, kteří o existenci čarodějnic a jejich nesmírné škodlivosti pro lidské pokolení – v souladu s fantasmagoriemi scholastických teologů a právníků – byli prostě bez vážnějších výhrad přesvědčeni“.153 Z jeho slov není zcela zřejmé, do které z obou skupin biskupa Karla řadil, zda spíše mezi „omezené zabedněnce“, „primitivy, pověrčivé a hloupé, avšak zastávající navzdory tomu kompetentní místa“,154 nebo mezi prohnané manipulátory lačnící po benefitech. V každém případě, biskup měl dle jeho hodnocení Lautnera obětovat, byť po určitém váhání, Bobligovým plánům, a dvojím způsobem navíc z jeho práce jako představitel feudální moci profitovat: finančním podílem z konfiskovaného majetku odsouzenců a zastrašením zbytků protestantů v olomoucké diecézi: „Proto masovému růstu rozsudků pro čarodějnictví nijak zvlášť nebránil“.155 Ve svém pozdním díle o čarodějnických procesech z poloviny osmdesátých let 20. století posílil Šindelář argumentaci, která spojovala procesy s čarodějníky a čarodějnicemi s protireformací, když prohloubil své pojetí čarodějnických procesů jako feudálního nástroje pro potlačování protestantů. Lautner jakožto vlídný a shovívavý humanistický kněz, tolerantní k vlažným katolíkům a sympatizantům s protestantismem, podle něj nevyhovoval tvrdému protireformačnímu kurzu, který preferoval typ kněze – fanatického bojovníka. Měl proto upadnout v nemilost „v biskupské konsistoři“, a to, že se odmítl stát součástí „protireformačního teroru“, mělo nakonec mít rozhodující vliv na biskupův souhlas s jeho vydáním Bobligovi.156 Spojením čarodějnických procesů s potíráním jinověrců se tak zajímavým způsobem v díle marxistického historika revitalizovala klíčová myšlenka funerálních biskupových tisků z roku 1695 – pojetí biskupa Karla jako rozhodného rekatolizátora, který ze země vykořenil herezi. Šindelář hodnotí biskupa Karla jako „horlivého představitele habsburské protireformační politiky“. Ve slovech, že „o sobě s pocitem hrdosti uváděl, že dokázal 40 až 50 tisíc nekatolíků obrátit a přivést opětovně do katolického tábora“,157 slyšíme poměrně přesný ohlas formulací obsažených v pohřebních kázáních. Právě fakt, že Lautner „vynikal snášenlivostí k jinověrcům“, mu měl u biskupa přinést nedůvěru, jež byla posílena desítkami výslechů obviněných, v nichž jej označili za čarodějníka. „Zdá se, že i biskup se jako hluboce věřící katolík dal přesvědčit“ o věrohodnosti výpovědí.158 Je zajímavé, že právě tuto rovinu biskupovy motivace akcentovala při zobrazování čarodějnických procesů krásná literatura. Vzhledem k tomu, že historický román i film Kladivo na čarodějnice jsou jedinými uměleckými díly, v nichž se – byť okrajově – postava biskupa mihne, nemůžeme je v našem zamyšlení o různých rovinách vzpomínání na biskupa nechat stranou.159

Johann Tscherning podle Martina Antonína Lublinského, Vera effigies biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, (Missae Sanctorum […] secundum Officia Propria Diocesis Olomucensis, Olomouc 1693, frontispis, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž). 32

Bartholomäus Kilian podle Martina Antonína Lublinského, Oslava Karla z Lichtensteinu-Castelcorna jako nového olomouckého biskupa, 1664, mědiryt, papír, Národní galerie v Praze.

147 Spurný – Cekota – Kouřil, Šumperský farář a děkan (pozn. 145), s. 17. Podobně Bedřich Šindelář zdůrazňuje Bobligovu známost s mírovským hejtmanem Karlem Juliem Kotulínským z Kotulína a význam jeho přímluv u biskupa v Bobligův prospěch viz Bedřich Šindelář, Hon na čarodějnice: Západní a střední Evropa v 16.–17. století, Praha 1986, s. 199. 148 Josef Kočí, Čarodějnické procesy: Z dějin inkvizice a čarodějnických procesů v českých zemích v 16.–18. století, Praha 1973. 149 K vlivu Kaplického románu na zájem historiků o téma viz Zuzana Haraštová, Nad severomoravskými procesy s čarodějnicemi, Olomoucký archivní sborník VIII, 2010, s. 132–142, zvl. s. 134. 150 Bedřich Šindelář (1917–1996) se tématem zabýval již od 40. let, v roce 1946 obhájil disertační práci na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity s názvem Vznik, průběh a zánik čarodějnických procesů u nás (Studie k dějinám jednoho bludu). V rané studii z rou 1946 vyložil procesy s čarodějnicemi jako následek běd třicetileté války a víry v masový blud. K tématu se vrátil o dvacet let později, kdy na výklad procesů použil marxistický přístup. Haraštová, Historiografie čarodějnických procesů (pozn. 141), s. 247–248. – Eadem, Regionální výzkum (pozn 143), s. 56–57. 151 Bedřich Šindelář, K třídnímu pozadí severomoravských a slezských „honů na čarodějnice“ po třicetileté válce, Časopis Matice moravské XCV, 1976, s. 265–283, zvl. s. 271. 152

Ibidem, s. 274.

153

Ibidem, s. 272.

154

Ibidem, s. 272.

155

Ibidem, s. 282.

156

Šindelář, Hon na čarodějnice (pozn. 147), s. 198.

157

Ibidem, s. 205.

158

Ibidem, s. 205.

Vedle nejslavnějšího románu a filmu vznikla ve stejné době další popularizace losinsko-šumperských procesů, jež však pro jejich žádnou nebo nízkou publicitu v dalším období není nutno do naší analýzy zařadit. Na počátku 60. let ještě Kaplický připravil pro šumperské divadlo drama Inkvizitor, jež ovšem na prknech Severomoravského oblastního divadla v Šumperku nakonec uvedeno nebylo, byla natočena a odvysílána reportáž Čarodějnice z Losin a literárně-dramatický pořad Losinské ohně, obojí pod taktovkou Československé televize Ostrava. Na konci 70. let vznikla divadelní hra Michala Lázňovského, dramaturga Severomoravského divadla, s názvem Upálení Kryštofa Lautnera v Mohelnici L.P. 1685. Zuzana Haraštová – František Spurný, Čarodějný učeň a inkvizitor v jedné osobě, Vlastivědný věstník moravský LXV, 2013, č. 4, s. 347–360, zvl. s. 351–352. – Haraštová, Historiografie čarodějnických procesů (pozn. 141), s. 256–257. 159

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna a import luxusního zboží v kontextu životního komfortu duchovního aristokrata Zuzana Orálková – Jana Zapletalová Korespondence olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna s jeho agenty a obchodníky, z níž se nám dochovalo víc jak tisíc dopisů z různých koutů světa, především z Itálie a střední Evropy, skýtá nebývale živý pohled do soukromí tohoto významného šlechtice a výjimečného mecenáše.1 Otevírá biskupův šatník, dává nám nahlédnout na jeho stůl, do jeho apatyky, knihovny, stáje i zahrad a poodkrývá některé z jeho skrytých tužeb, jako bylo hledání elixíru mládí a výroba zlata. Pěstovat v Kroměříži vlastní citrusy, pojídat exotické plodiny, lanýže, chřest a zapíjet to dobrým italským vínem, používat parfémy, nosit hedvábné punčochy a kožichy podle poslední římské módy, vlastnit mikroskop nebo jezdit v kozlím spřežení, to nebyla na Moravě v druhé polovině 17. století nesplnitelná přání. Všechno šlo dovézt. Bylo jen zapotřebí peněz a dobrých kontaktů, aby se kýžené předměty ocitly na Moravě. Zájmy biskupa ve věcech módy, pochutin, literatury, umění či alchymie zřejmě nikterak výrazně nevybočovaly z obvyklého standardu zálib a marnotratností obdobně postavených šlechticů.2 Souvisely jak s vybraným vkusem, gourmetskou náročností a přirozenou touhou po vlastnictví pěkných, kvalitních či cizokrajných věcí, tak rovněž s potřebou sebe reprezentace a vyjadřováním pomocí luxusních předmětů vlastního postavení v rámci sociální hierarchie.3 Investice do luxusních předmětů se totiž mohly vracet v podobě společenského kapitálu. Oddělit, nakolik byl nákup luxusních předmětů motivován touhou po jejich vlastnictví a nakolik za ním stála vědomá reprezentační strategie, však není možné. Největší zásluhu na zprostředkovávání informací o módních trendech a jiných novinkách na předních evropských dvorech měli diplomatičtí agenti, velvyslanci, zpravodajové, bankéři a poslové, kteří v rámci raně novověké Evropy tvořili dobře propojenou a hustou síť. Šlechtici díky nim rychle získávali zprávy o novinkách v hlavních kulturních a politických centrech a mohli si je skrze jejich služby objednat.4 Hlavní zahraniční oblastí, která saturovala biskupovy potřeby dovozu nejrůznějšího zboží, byla severní Itálie. S tímto regionem jej pojily rodové vazby. Italské prostředí jako jeden ze vzorů životního stylu tehdejší šlechty, a potažmo jeho produkty, však bylo jistě lákavou a žádanou záležitostí v prostředí majetné aristokracie českých

1 Olomouc, Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc (dále ZAO–O), fond Arcibiskupství Olomouc (dále AO), korespondence biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna, inv. č. 523–634, sign. 51–162, kart. 71–207. Dále bude citováno zkráceně (např. ZAO–O, AO 71), kdy AO značí fond Arcibiskupství Olomouc a číslo označuje karton. Identifikaci dopisů agentů, potřebných pro napsání této studie, výrazně usnadnilo regestové zpracování korespondence v rámci projektu NAKI (č. p. DG16P02M013) Za chrám, město a vlast: Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna uprostřed barokní Evropy. Uvedené kartony s korespondencí zpracovali během let 2016–2017 a opatřili rejstříky Soňa Chmelíková, Kryštof Kouřil a Zuzana Orálková pod vedením Věry Slavíkové.

Zásilky cenného zboží prokazuje taktéž korespondence agentů Františka kardinála Dietrichsteina, srov. Tomáš Parma, František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii: Prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve, Brno 2011, s. 229, 238 a další. Jednalo se např. o oděvy včetně těch liturgických, punčochy, klobouky, rukavičky, ornát nebo knihy. Další známé, historiografií již zdokumentované příklady jsou poté k nalezení v jednotlivých oddílech této kapitoly (Rožmberkové, Karel st. ze Žerotína, Ferdinand z Dietrichsteinu aj.). Srovnání poskytuje např. též skladba majetku vybraných příslušníků střední vyšší šlechty v Římě v období 17. století, srov. Renata Ago, Il gusto delle cose: Una storia degli oggetti nella Roma del Seicento, Roma 2006. 2

3 K dané problematice srov. Corinne Thépaut-Cabasset, Diplomatische Agenten und der europäische Luxuswarenhandel im späten 17. Jahrhundert, in: Mark Häberlein – Christof Jeggle (eds), Materielle Grundlagen der Diplomatie: Schenken, Sammeln und Verhandeln in Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Konstanz – München 2013, s. 157–174. 4

Ibidem, s. 158–159.

Této problematiky se dotkl již před námi František Vácslav Peřinka, Dějiny města Kroměříže II/1–2: Kroměříž za války třicetileté: Nový život – biskup Karel z Lichtenštejna, Kroměříž 1947, s. 942–946. 5

6 K osobě Giovanniho Petigniera srov. Jana Zapletalová, (Art) Agents: Giovanni Petignier and the Network of Agents of the Olomouc Bishop Karl von Lichtenstein-Castelcorno, Umění LXV, 2017, s. 347–362. K osobám jednotlivých agentů a obchodníků více v kapitole Jany Zapletalové a Zuzany Orálková, „Agenti a obchodníci ve službách biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna“ v tomto svazku. 7 ZAO–O, AO 80, fol. 162–163 (G. Petignier, 1. 2. 1670). Srov. též Zapletalová, (Art) Agents (pozn. 6).

165

zemí celkově. Česká a moravská šlechta do Itálie vysílala své potomky na kavalírské cesty, působila zde v diplomatických službách, v domácím prostředí se pak s italskou kulturou seznamovala prostřednictvím zde působících umělců, vyslanců či obchodníků. I když zatím v rámci domácí historiografie nenalezneme souhrnnější dílo, které by se komplexněji zabývalo vztahem místní raně novověké duchovní a světské aristokracie k Itálii v rovině konzumního chování, dovozu luxusního a módního zboží pro soukromé i reprezentativní účely, zmínky a jednotlivé doklady o tomto fenoménu můžeme nalézt například v pracích věnovaných konkrétním příslušníkům aristokratické vrstvy, ale na několika místech také v samotné biskupově korespondenci. Předpokládáme tak, že se v zásadě jednalo o široce rozšířenou praxi.

Transport luxusu O vyhledávání a doručování toho, co bychom mohli souhrnně označit jako luxusní zboží, se v případě olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna starali především jeho agenti-obchodníci.5 Vedle nich biskup příležitostně pověřoval tímto dovozem své sekretáře, úředníky a agenty politické, diplomatické a umělecké. V průběhu jeho episkopátu pro něj v tomto odvětví pracovala přibližně desítka mužů, nikoli však ve stejnou dobu. Podíváme-li se blíže na působiště jednotlivých obchodníků, zjistíme, že biskup měl „svými lidmi“ pokryté v podstatě obě trasy z jihu do Vídně, tedy jak přes Benátky, tak přes Tyrolsko. Obchodníci na těchto osách byli spolu často v těsném kontaktu a někteří z nich pravděpodobně obchodovali i mezi sebou. V Římě působil v biskupových službách Giovanni Petignier,6 který zásilky posílal na sever přes Benátky. Ve městě na laguně se obvykle připojily dodávky nejrůznějšího zboží či dopisy Adama Seyerlleho a s nasmlouvanými závozníky pak zásilky putovaly přes Alpy do Rakouska, tedy přes města Villach a Klagenfurt do Vídně a případně dále na Moravu. Kurýr z Benátek do Vídně zajížděl jednou týdně, zatímco pošta z Vídně na Moravu přicházela dvakrát za týden.7 Druhou trasu představovala osa vedoucí z jižního Tyrolska, odkud pocházela jedna z větví rodiny Lichtenstein-Castelcorno. V Roveretu působil Pietro Paolo Mazzucchi,

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna a import luxusního zboží v kontextu životního komfortu duchovního aristokrata

člen spřátelené rodiny, který biskupovi dodával zejména lanýže, luxusní pochoutku typickou pro daný region. Z městečka Isera pak na počátku devadesátých let obstarávali biskupovi, který po smrti Seyerlla již nevyužíval soustavných služeb benátského agenta, Cosimo Marzani a Domenico Petroli luxusní látky z Benátek a Tridentska. O něco severněji, kousek od města Bolzano, obchodník a purkrabí hradu Karneid, Karl Forstlehner, dlouhodobě biskupovi zajišťoval přísun kvalitního tyrolského vína, ale také například ovoce, sazenic a štěpů. V městečku Hall in Tirol nedaleko Innsbrucku minimálně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pro biskupa v souvislosti s vínem pracoval také Paul Seimbl. Další významnou zastávkou byla Kremže s obchodníkem Bartholomäem Eggartnerem, kterého biskup Karel poznal zřejmě ještě jako člen salcburské kapituly.8 Posledním významným článkem v dopravě rozličného zboží do biskupových rukou byl italský obchodník Eliseo Giorgio, usazený pravděpodobně i s rodinou v Brně. Důležitým centrem obchodu, luxusního zboží a uměleckořemeslných produktů byl rovněž bavorský Augšpurk. Zde lze zmínit obchodníka Zachariase Langa, ale také komunikaci s různými řemeslníky, kteří pro biskupa tvořili různé luxusní výrobky, například broušené achátové nádoby. Předměty, jak ukazuje korespondence, se transportovaly v balíčcích, krabičkách či bednách, často se balily do

voskovaného papíru, aby po cestě nenavlhly. Problémem evidentně nebylo přepravovat na velké vzdálenosti ani rozměrné či křehké věci. Luxusní zboží však mnohdy podléhalo dovozní regulaci a muselo být při transportu mezi některými oblastmi deklarováno.9 Korespondence biskupa Karla prokazuje vyřizování císařských pasů, tedy jakýchsi povolení na dovoz vína z Tyrolska a Itálie, na jiných místech je však zmíněn i pas na dopravu ovoce a vína z rakouské Kremže.10 Kromě běžného využívání oficiálního poštovního spojení thurn-taxisovské a císařské pošty bývalo zvykem, že věci převáželi rovněž ti, kdo zrovna měli cestu, ať už to byli šlechtici anebo biskupovi vyslanci. Například císařský agent Christoph Fischer při cestě z Itálie nakoupil biskupovi v Boloni šest krabic mýdla.11 Olomoucký kanovník Petr Reharmond při svých cestách ad limina apostolorum do Říma, při nichž zastupoval biskupa, dovážel různé zboží.12 Po jeho návratu z poslední cesty k papežskému dvoru v roce 1694 však biskup zklamaně napsal římskému agentovi, že Reharmond přijel s prázdnou. Kromě svého břichu prý nedovezl nic, ani žádné novinky, „jde dobře vidět, že strávil čas dobrým jídlem a pitím“.13 Na tomto místě výběrově pojednáme různé předměty širokého spektra od pokrmů, vína, oděvů, předmětů denní potřeby, semínek, hudebnin až po vědecké nástroje a vybavení interiérů, které si biskup dopřával ze zahraničí.

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

8 Lze tak soudit z kontaktu na B. Eggartnera v biskupově tituláři, který již po roce 1664 zřejmě nebyl aktualizován. 9 Srov. např. Thépaut-Cabasset, Diplomatische Agenten (pozn. 3), zvl. s. 160–162.

Pasy zmiňují např. následující archivní dokumenty: ZAO–O, AO 148, fol. 173, 240; AO 149, fol. 263; AO 151/ inv. č. 564, fol. 116; AO 152/ inv. č. 565, fol. 21, 26, 39–40. Pas pro Elisea Giorgia na import těchto komodit, AO 149, fol. 255 (29. 10. 1671).

ZAO–O, AO 86, fol. 507–[508] (G. Petignier, 4. 6. 1672).

K cestám ad limina srov. Tomáš Parma, Návštěvy ad limina olomouckého biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelcorna a jeho zprávy o stavu diecéze, Studia theologica IXX, 2017, č. 4, s. 141–159.

ZAO–O, AO 164, fol. 90 (6. 4. 1694).

166

Květy a plody grapefruitu (Johann Christoph Volkamer, Nürnbergische Hesperides, Oder Gründliche Beschreibung Der Edlen Citronat, Citronen, und Pomerantzen-Früchte […], Nürnberg 1708, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž). Olomouc

Plody pomeranče (Giovanni Battista Ferrari, Hesperides sive de Malorum Aureorum Cultura et Usu, Romae 1646, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž). 98

Vídeň

Květ a plody baklažánu (Johann Christoph Volkamer, Nürnbergische Hesperides, Oder Gründliche Beschreibung Der Edlen Citronat, Citronen, und Pomerantzen-Früchte […], Nürnberg 1708, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž).

Štýrský Hradec Villach

99 a–b

Dopravní trasy zboží přes Alpy (na pozadí dnešního uspořádání Evropy).

Benátky

99 a

Olomouc

Kremže

Hall in Tirol

Bolzano Trident Isera

Rovereto

99 b

167

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna a import luxusního zboží v kontextu životního komfortu duchovního aristokrata

Potravinové dary často dostávali mladí šlechticové na svých kavalírských cestách jako pozornost od místních velmožů ze dvorů v daném místě pobytu, srov. Zdeněk Hojda – Eva Chodějovská – Milena Hajná – Alexandra Tesaříková, Heřman Jakub Černín na cestě za Alpy a Pyreneje I: Kavalírská cesta českého šlechtice do německých zemí, Itálie, Francie, Španělska a Portugalska, Praha 2014, s. 221–223.

Hrdlička, Hodovní stůl (pozn. 33), s. 35–36.

Ibidem, s. 33.

Ostatně v tomto směru nebyl prvním olomouckým biskupem, potravinové dary jsou dokumentovány i u Stanislava Pavlovského z Pavlovic, srov. Jaroslav Pánek, Olomoucký biskup Stanislav Pavlovský a česká šlechta, in: Okresní archív v Olomouci: Výroční zpráva za rok 1989, Olomouc 1989, s. 42, 44, 50.

Například majitele sousedního tovačovského panství hraběte Ferdinanda Julia Salm-Neuburga (1650–1697) ( jeho poděkování za chřest, ZAO–O, AO 99, fol. 31–32, 5. 5. 1678). Dalším obdarovaným byl Gotthard Friedrich Salburg zu Salaberg (1639–1707) (koncept do Vyškova, AO 160, fol. 199, 12. 5. 1688), hrabě Antonín František Collalto (1630–1696) (koncept do Vyškova, AO 160, fol. 179, 6. 5. 1688), Karel Jindřich ze Žerotína († 1689) ( jeho poděkování za chřest, AO 99, fol. 14–15, 4. 5. 1678).

Hojně např. v kartonu ZAO–O, AO 148 (rok 1670, fol. 29, 199, 208, 229), také koncepty AO 146, inv. č. 555 (rok 1666, fol. 29, 70–71, 80, 98–99, 133, 147, 181, 183, 194, 196), ohledně císařských pasů pro něj koncepty do Vídně AO 146, inv. č. 556 (rok 1667, fol. 32, 180, 185, 194, 200, 203).

Např. biskupův koncept s prosbou o zajištění pasu ZAO–O, AO 151/inv. č. 564, fol. 116 (25. 9. 1675). Císařský pas pro Forstlehnera AO 149, fol. 263 (5. 11. 1671).

Koncept Forstlehnerovi ZAO–O, AO 151, inv. č. 564, fol. 75 (14. 7. 1675).

ZAO–O, AO 208, fol. 45–46 (K. Forstlehner, 3. 5. 1672).

Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 945. Biskupův bratr mu zaslal víno z vinařské oblasti v povodí řeky Neckar, ZAO–O, AO 148, fol. 31 (5. 2. 1670).

Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 945. Koncept Seyerllovi s objednávkou fenyklových semen, např. ZAO–O, AO 148, fol. 16 (8. 1. 1670). Některá semena pocházela z Boloně, srov. ZAO–O, AO 151, inv. č. 564, fol. 98 (28. 8. 1675). Melouny se ve Vyškově pěstovaly nejpozději od roku 1677 – z té doby je dochován koncept s prosbou o zaslání tří melounů do Kroměříže, srov. AO 152, fol. 121 (17. 9. 1677).

Za možné důvody lze považovat např. rozdílnou délku sezon daných plodin, poptávku po jiných odrůdách, než byly k dispozici na Moravě, snad i pěstitelské neúspěchy zdejších zahradníků, kteří se seznamovali s nepříliš obvyklými plodinami, případně je v biskupských zahradách teprve začínali pěstovat. Většina těchto objednávek ostatně pochází z doby přibližně do poloviny sedmdesátých let.

Artyčoky např. koncept ZAO–O, AO 152, inv. č. 565, fol. 84 (11. 6. 1676), inv. č. 566, fol. 163 (4. 12. 1677). Fenykl spolu s artyčoky, květákem a kardamomem např. koncept pro Seyerlla AO 151, fol. 12 (2. 1. 1675).

Např. časově neurčený koncept Forstlehnerovi ZAO–O, AO 168, fol. 183b–184b; list od Forstlehnera ohledně hrušek a dalšího ovoce AO 201, fol. 101–102 (12. 3. 1679).

ZAO–O, AO 194, fol. 206–207 (5. 11. 1670).

O dobové přepravě potravin na dlouhé vzdálenosti viz Hrdlička, Hodovní stůl (pozn. 33), s. 75 a dále. V tomto ohledu se tehdejší obchod s ovocem vlastně příliš neliší od dnešního.

Koncept ZAO–O, AO 146, inv. č. 556, fol. 149 (3. 8. 1667).

Koncept ZAO–O, AO 150, fol. 71 (28. 3. 1672).

Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 944–945; ZAO–O, AO 121, fol. 324–325 (15. 12. 1685).

ZAO–O, AO 154, fol. 324 (16. 2. 1681).

Ústřice ZAO–O, AO 80, fol. 119 (20. 1. 1670), mušle tamtéž, fol. 172 (4. 2. 1670).

Z městečka Hall in Tirol do Kremže dorazila krabice se salámy pro biskupa, ZAO–O, AO 209, inv. č. 639, fol. 74–75 (A. Ch. Eggartner, 13. 5. 1688).

101

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

170

101

Salernský citron (Johann Christoph Volkamer, Nürnbergische Hesperides, Oder Gründliche Beschreibung Der Edlen Citronat, Citronen, und Pomerantzen-Früchte […], Nürnberg 1708, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž). 102 a–b

Wolfgang Jacob Dümler, Erneuerter und vermehrter Baum- und Obstgarten, Nürnberg 1664, titulní list a ilustrace se štěpy stromů, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž.

Koncept Seyerllovi, ZAO–O, AO 151, inv. č. 564, fol. 12 (2. 1. 1675).

Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 944.

Koncepty Seyerllovi ZAO–O, AO 149, fol. 253 (29. 10. 1671), dále koncepty z roku 1673 AO 151, inv. č. 563, fol. 32, 45, 56, 72. Dále např. blíže neurčené „červené houby“, srov. biskupův koncept AO 151, inv. č. 563, fol. 72 (14. 10. 1674): „Zweÿ Vaßel mit Rothen Fongi del bosco del montello“.

Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 945.

Např. koncept ZAO–O, AO 148, fol. 244 (11. 12. 1670). Koncepty ohledně lanýžů pro Seyerlla AO 151, inv. č. 564, fol. 124 (16. 10. 1675), AO 152, inv. č. 565, fol. 161 (30. 9. 1676), fol. 196 (18. 11. 1676). Dále objednávka lanýžového prášku, tamtéž, fol. 170 (10. 10. 1676).

Koncept ZAO–O, AO 148, fol. 243 (10. 12. 1670), AO 146, inv. č. 556, fol. 194 (23. 10. 1667), olej též přes Elisea Giorgia, AO 80, fol. 119 (E. Giorgio, 20. 1. 1670).

Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 944.

Buňatová, Obchod s kořením (pozn. 37), s. 69.

Např. koncept ZAO–O, AO 151, inv. č. 563 (7. 2. 1674).

102 a

Ago, Il gusto (pozn. 2), s. 165. Tyto nápoje se dostaly i do hledáčku dobové naučné literatury, srov. Karel Černý, Káva, čaj a čokoláda v učené literatuře raného novověku, in: Jedličková – Lenderová – Kouba – Říha (eds), Krajiny (pozn. 32), s. 47–64. Dále Idem, Káva, čokoláda, čaj a jiné požitky z kuchyně i lékárny 17. století, in: Dělám to k větší slávě Boží a chvále vlasti: Bohuslav Balbín a jeho doba: barokní jezuitské Klatovy 2014 – sborník příspěvků, Klatovy 2014, s. 138–168.

které byly (po geograficky bližších městech jako Linec, Norimberk a Augšpurk)72 významnými centry obchodu s kořením, se biskupská spižírna zásobila například kardamonem.73 I do prostředí biskupského dvora pak pochopitelně pronikaly nejnovější trendy v oblasti nápojů, jako byla káva, čaj a čokoláda, jejichž konzumace se šířila právě v průběhu 17. století; věřilo se i v jejich příznivé lékařské účinky.74 Dokumentovánu máme zásilku čaje a čokolády pro biskupa od hamburského židovského obchodníka Moisese Hertzoga z roku 1686.75 Víme rovněž, že biskup pil také kávu.76 Díky korespondenci také známe jména několika kuchařů, kteří se starali o biskupskou kuchyni. Někteří vrchní kuchaři byli cizího původu, jako například Jean (Giovanni?) Campion77 či snad Moritz Wilhelm Passauer.78 Dochován je i list od zástupce vrchního kuchaře (sous-chef).79 Příklad Václava Polonyho ukazuje, že pro povolání kuchaře na biskupském dvoře byla důležitá i možnost jakési „zahraniční stáže“. Polony, který v biskupské kuchyni působil zřejmě od roku 1666,80 se v roce 1672 vydal na dva roky na zkušenou do Vídně, pravděpodobně ke dvoru.81 Než za něj získali novou náhradu, zastoupil jej na několik měsíců David Stern, kterého si do svých služeb biskup vypůjčil z augustiniánské kanonie ve Šternberku.82 Po návratu z Vídně se pak Polony s nabytými zkušenostmi vrátil do biskupské kuchyně.

ZAO–O, AO 123, fol. 206–207 (M. Hertzog, 10. 11. 1686).

Právě po pití kávy měl, dle korespondence se svým lékařem, užívat jeden z medikamentů, viz Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 944.

Zmíněn v biskupově konceptu ZAO–O, AO 161, inv. č. 579, fol. 142b (14. 6. 1690). Zmiňuje jej i Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 944.

Časově neurčený list ZAO–O, AO 168, fol. 397b–398b.

Jan Jiří Palderman, ZAO–O, AO 168, fol. 331b–332b, časově neurčeno.

Jeho list z onoho roku, ZAO–O, AO 72, fol. 162–163.

Koncept propouštěcí listiny na dva roky, ZAO–O, AO 86, fol. 532 (9. 4. 1672). K dispozici i kuchařův list z Vídně ibidem, fol. 531, 533 (14. 6. 1672).

Biskupův koncept, v němž Sterna po výpomoci „vrací“ zpět do Šternberka, ZAO–O, AO 150, fol. 202 (6. 12. 1672).

Srov. ZAO–O, AO, inv. č. 1813, fol. 181 (12/1690), štolmistrův plat činil 400 zlatých.

Např. Václav Bůžek et al., Společnost českých zemí v raném novověku: Struktury, identity, konflikty, Praha 2010, s. 223–224. O proměně kultury bydlení v raném novověku např. vybrané kapitoly klasického přehledového díla Josef Petráň (red.), Dějiny hmotné kultury, Praha 1995–1997; dále také např. kapitola o luxusních předmětech a jejich roli Petr Maťa, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004, s. 267n.

171

102 b

Do mozaiky informací, které naznačují, že byl biskup labužníkem a dovedl ocenit tvůrce vybraných pokrmů, spadá i návrh ročních platů zaměstnanců jeho dvora z roku 1690. Vrchní kuchař měl obdržet 300 zlatých, což je druhá nejvyšší uvedená částka hned po platu štolmistra.83 Přesto lze při pohledu na dataci příslušných listů s jistými limity – neboť nedovedeme fundovaně stanovit, jak velká část korespondence je vlastně dochována – konstatovat, že v posledních letech biskupova života, snad i v souvislosti s jeho zdravotním stavem, podobných objednávek luxusních potravin a vína citelně ubylo.

Domácnost: čínský porcelán, koberce z Káhiry a lustry Mobiliář aristokratických rezidencí a domácností byl v raném novověku rovněž neoddělitelnou součástí vybraného životního stylu šlechty, a tedy šlechtické identity. Vybavit své sídlo luxusním nábytkem, nádobím a doplňky podle nejnovější módy či znalecky vyšperkovat své sídlo importy z exotických zemí, to vše tvořilo důležitou složku reprezentace, plnilo distinktivní roli (vymezení šlechtice vůči zbytku společnosti) a zároveň potvrzovalo příslušnost aristokrata ke své vrstvě.84 Ani biskup jakožto duchovní

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna a import luxusního zboží v kontextu životního komfortu duchovního aristokrata

kníže v tomto ohledu nezahálel a objednávky, které lze nalézt v korespondenci, v této oblasti směřoval především do Benátek. Město na laguně představovalo nejen centrum obchodu, ale též vybraného vkusu, kde bylo možno sehnat atraktivní zboží. Šlechtici, kteří se zde zastavili například během svých kavalírských cest, si odtud odváželi drahé látky, ale také výrobky z proslulého křišťálového skla či benátská zrcadla.85 Tyto i jiné předměty byly zřejmě poměrně hojně objednávány a importovány také pro jiné aristokraty dlící v domovině. V případě biskupa Karla máme doloženu například poptávku po čínském porcelánu86 či „kairénských“ kobercích.87 Adam Seyerlle pro něj také objednal několik zrcadel,88 křišťálové sklo či sklenice89 a v roce 1668 pro potřeby výroby svatebního kočáru pro biskupova synovce90 i kočárová skla.91 V Augšpurku si biskup nechal na zakázku zhotovit vzácné nádoby z broušeného achátu.92 Do souvislosti s kulturou bydlení lze zřejmě klást i objednávky silných, podle všeho čalounických sametů.93 Samotné řemeslníky na realizaci čalounických prací však biskup celkem přirozeně najímal až v domácím prostředí, přičemž se neváhal poradit s jinými šlechtici.94 Při zařizování kroměřížské rezidence se pak biskup obrátil na brněnského kanovníka Millera95 s prosbou o doporučení řemeslníka pro realizaci zrcadel a osvětlení velké jídelny.96

104

103

Florentský cedrát (Johann Christoph Volkamer, Nürnbergische Hesperides, Oder Gründliche Beschreibung Der Edlen Citronat, Citronen, und Pomerantzen-Früchte […], Nürnberg 1708, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž).

V Benátkách nakupoval luxusní zboží např. Lev Vilém z Kounic či bratři Václav Vojtěch a Jan Norbert Šternberkové, kteří zde zakoupili šest velkých zrcadel. Mezi další oblíbené suvenýry patřily také cukrovinky, krajky, parfémy, knihy či grafická alba, srov. Hojda – Chodějovská – Hajná – Tesaříková, Heřman Jakub Černín (pozn. 43), s. 321. – Zdeněk Hojda – Jaroslav Pánek, Benátky 16.–18. století očima českých cestovatelů, in: Ladislav Daniel (ed.), Benátčané: Malířství 17. a 18. století z českých a moravských sbírek, Praha 1996, s. 38.

104

Citron (Giovanni Battista Ferrari, Hesperides sive de Malorum Aureorum Cultura et Usu, Romae 1646, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž).

Biskupův koncept ZAO–O, AO 153, inv. č. 567, fol. 25 (5. 1. 1678).

105

Označeny jako „tepich di cayro“, tedy podle všeho z Káhiry, srov. ZAO–O, AO 118, fol. 92–93 (2. 2. 1684). Dále též biskupův koncept AO 146, inv. č. 555, fol. 195 (10. 11. 1666).

Carlo Antonio Tortoni, Instruzione delle due sorti di microscopi Tortoniani, Roma 1687, frontispis s portrétem autora spisu, Harvard Library. 103

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

172

Stáje: koně, neapolské muly a boloňský psí společník

Dopis o odeslání zrcadel do Vídně po „jednom kavalírovi“ včetně jejich rozměrů ZAO–O, AO 97, fol. 345–346 (A. Seyerlle, 24. 12. 1677)

Jako snad téměř každý šlechtic své doby i biskup Karel vyhledával dobré koně, které měl ustájeny v Kroměříži, Brně i Olomouci.97 Lze se domnívat, že je obvykle nakupoval na Moravě,98 v několika případech se ovšem po těchto ušlechtilých zvířatech, jako byli koně Gonzaga, poohlédnul i v zahraničí. Na jaře 1682 biskup zatoužil získat čtyři krásné muly k zapřažení do nosítek podle aktuální římské módy. Římští šlechtici si tato ceněná a vzácná zvířata nechávali vozit z Neapole či Sicílie. Za jeden mladý kus tmavé barvy se platilo kolem 200 zlatých. Sedla a postroje pro všechny čtyři byl schopen Petignier obstarat za 100 zlatých. Na stejnou cenu mělo vyjít pořízení nosítek z druhé ruky. Summa summarum, tento rozmar by byl biskupa přišel na 1 000 zlatých a náklady na dopravu. Připomeňme, pro srovnání, že za Garziho rozměrný oltářní obraz pro starovodský kostel nakonec po velkých smlouváních zaplatil 250 zlatých. Kromě toho, že agent nedisponoval tak velkými vlastními prostředky, které by mohl investovat (neboť si za své úspory koupil vinici), jak několikrát biskupovi připomenul, řešil nelehký problém: a to kde sehnat mezkaře znalého německého jazyka, který by velmi drahé a ceněné muly dovedl z jihu Itálie až na Moravu.99 Poté, co mu biskup potřebnou částku zaslal, však z neznámého důvodu z koupě sešlo.100 Doklady o nákupu koní na Apeninském poloostrově nalezneme také u některých předních členů domácí aristokracie, zmínit lze například o dvě generace mladšího Adama Františka ze Schwarzenbergu, který prostřednictvím svých přátel nakupoval koně nejen v Itálii, ale také jinde v jižní Evropě či severní Africe.101 Jako pomocník při nákupu těchto ušlechtilých zvířat se podle korespondence biskupa Karla projevil také Johann Kunibert von Wentzelsberg, který pro biskupa sháněl několik ořů v roce 1668 ve Vídni, snad pro zapřažení do svatebního kočáru (s jehož realizací ostatně také vypomáhal) biskupova synovce Kryštofa Filipa z Lichtensteinu-Castelcorna.102 Agent biskupa informoval o několika nabídkách, hodnotil cenu a erudovaně se rozepsal, že „šimlové sice nejsou co do výšky a barvy úplně stejní, že by byli k nerozeznání, mohlo by z nich ovšem být pěkné spřežení šestiletých koní, navíc jsou uvyklí zdejší vodě, mají dobré oči a nohy.“103 Biskupovi Wentzelsberg nabídl ke koupi také jiné zvíře, a sice v dané době velmi módního boloňského psíka, který jako plemeno býval oblíben mezi aristokracií a býval též součástí diplomatických darů. Obchodník Stefan Pestalozzi, jenž prý přivezl přímo z Boloně čtyři psíky tohoto plemene, agentovi nabídl tu nejkrásnější (a přirozeně nejdražší) fenku za cenu okolo 100 říšských zlatých (!). Fenka této rasy podle něj byla více ceněna než pes, měla nicméně kvality dobrého psa, nadto prý byla příjemné, živé povahy. Wentzelsberg také zjistil, že v jiné, snad rezavo-bílé barevnosti, jsou psíci k mání za přibližně čtvrtinovou cenu. Netušil ovšem, z jakého důvodu.104 Zda si nakonec biskup nějakého čtyřnohého přítele pořídil, není z korespondence známo.

List o plánovaném brzkém odeslání krabice s deseti „Cristalin gleser“, ZAO–O, AO 77, fol. 337–338 (A. Seyerlle, 8. 12. 1668). Dále např. o dva roky starší list, v němž píše, že spolu s Pietrem Paolem Mazzucchim vyráží obhlédnout koberce a křišťálové sklo a následně zboží objednat, srov. AO 72, fol. 93–94 (6. 11. 1666): „[…] damit wier die tepich vnd Cristall in glesser besichtigen vnd anordiniern […]“, což následně o měsíc později učinil, když poslal sklo společně s hudebninami, srov. ibidem, fol. 39, 41 (21. 12. 1666).

O kočáru blíže Radmila Prchal Pavlíčková, Svatební vůz olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna svému synovci Kryštofu Filipovi roku 1668, Střední Morava X, 2000, č. 10, s. 89–93.

Korespondence v ZAO–O, AO 77, například list o opoždění výroby skel kvůli problémům s pecí tamtéž, fol. 154–155 (A. Seyerlle, 13. 10. 1668).

Potvrzení tamního brusiče kamenů, Mattheuse Negellyho, o přijetí peněz za vyrobené achátové nádoby, ZAO–O, AO 177, fol. 64 (14. 1. 1665).

Srov. pasáž o textilu výše.

Např. list hraběti Kounicovi o jeho čalouníkovi, koncept ZAO–O, AO 163, fol. 269–270 (26. 10. 1693), případně doporučující list hraběte Collalta pro jeho čalouníka, AO 89, fol. 248–248 (A. F. Collalto, 3. 10. 1673). Ohledně čalounění i list brněnského obchodníka Elisea Giorgia, AO 144, fol. 342–343 (E. Giorgio, 17. 8. 1695) či komunikace s hejtmany, např. koncept mírovskému hejtmanovi, AO 147, inv. č. 557, fol. 97–98 (22. 4. 1668).

Který pro něj většinou zajišťoval knihy, srov. kapitola o agentech a především kapitola Miroslava Myšáka o knihovně ve druhém svazku.

ZAO–O, AO 164, fol. 311 (koncept, 3. 10. 1694): „Ich erinnere mich gutte dermassen was gestalten mier der selbeeinen gewissen Künstler so die perspective vnd tubi machen machen kann, recommendiert hat. Nuer vernimbeIch daß selbig auch gewisse Spiegel oder Leüchte mache, die ein grosseß Zimmer illuminiern vnd genugsamb erleüchten.“

Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 946.

Např. v roce 1667 pro něj mírovský lesník koupil dvanáct koní, ibidem.

K zajištění mul srov. především ZAO–O, AO 111, fol. 359–360 (G. Petignier, 23. 5. 1682); AO 111, fol. 400–401 (G. Petignier, 6. 6. 1682); AO 111, fol. 490–491 (G. Petignier, 27. 6. 1682); AO 112, fol. 333–334 (G. Petignier, 15. 8. 1682).

100 ZAO–O, AO 112, fol. 353–354 (G. Petignier, 22. 8. 1682); AO 112, fol. 369–370 (G. Petignier, 29. 8. 1682). 101 Blíže Aleš Valenta, Lesk a bída barokní aristokracie, České Budějovice 2011, s. 78. 102 O kočáru blíže Pavlíčková, Svatební vůz (pozn. 91), s. 89–93. 103 ZAO–O, AO 77, fol. 234–235 (8. 11. 1668). Blíže o témže Peřinka, Dějiny města Kroměříže (pozn. 5), s. 946. 104 Ibidem: „ Belangent daß Bolognesische Hintl, hat H[err] Stepan Pestaluzi, dergleichen 4. selbsten von Boglogia alhero gebracht, darunder er mir das schönste gegen 100. Reichsthaller will erfolgen lassen, welches ein hindin schwarz vnd wais von harn, zimblich behengt, alß der darvon hoffenten Raza theürer, alß die hundt, gehalten wirdt, so hat auch die hindin, wie er sagt, alle qualiteten eines gueten hundß, vornemblich […] vnd lustig, hingegen wehren die Roth vnd Waißen vill wollfailler, wie dan einer vmb 20. Reichsthaller zu bekhommen, das nun aber die schwarz vnd waisse haar diser hindin so theüer zu schazen sein sollen, khan ich nit finden, ich will die Maß von disen hindl nehmben, oder es gar abraissen lassen, vnd so dan Ewer hochfürst[liche] Gnaden überschikhen.“ 105

Ago, Il gusto (pozn. 2), s. 161–165.

106

Blíže např. Hrdlička, Hodovní stůl (pozn. 33), s. 55.

Lenka Křesadlová, Pěstování subtropických a tropických rostlin v lednicko-valtickém areálu, in: Historické zahrady Kroměříž 2006: Umění a společenská činnost v historických zahradách, Hrdějovice 2006, s. 48. 107

Zahrada: citrusové stromy, fíkovníky, kdouloně, hyacinty a bizarní květiny Během raného novověku se mezi vysokou šlechtou rozšířil zájem o nejrůznější květiny a rostliny. Oceňovány byly zejména různé cizokrajné květiny. Této módě, přerůstající mnohdy až k posedlosti, podléhalo také mnoho římských šlechticů. Obzvláštního zájmu se tento koníček těšil mezi nejvyššími církevními představiteli a lidmi z papežské kurie, kteří utráceli vysoké částky za cibulky a semínka, které pracně sháněli, vyměňovali a nechávali si je dovážet z cizích krajů. Mezi oblíbené květiny patřily tulipány, sasanky, hyacinty, krokusy nebo kosatce.105 I v českých zemích absorbovala rozvíjející se zahradní kultura již během 16. století nové podněty v podobě exotických rostlin a plodin. Je přitom příznačné, že u těchto rostlin, obdobně jako v zahradách samotných, často splývala funkce užitková s funkcí okrasnou a reprezentativní.106 Přítomnost exotických rostlin v zahradě či v nově budovaných sklenících a oranžeriích byla prvkem prestiže, dobrého vkusu, ale často také vyjádřením osobního zájmu o botaniku.107 V zahradách a sadech se nově začaly objevovat například kdouloně, různé druhy citrusových stromů,108 granátovníky či fíkovníky. Z jižní Evropy se dovážela jak semínka plodin, tak štěpy stromků. Ty si v Benátkách nechával obstarávat již dříve také Petr Vok z Rožmberka.109 Velice podobně jako biskup Karel si v souvislosti s pěstováním cizokrajných rostlin počínal i jeho současník Karel Eusebius z Liechtensteinu. Přes italského obchodníka do své oranžerie na zámku v Lednici pořizoval různé druhy citrusů, palem, pěstovány zde byly rovněž granátovníky, olivovníky, fíkovníky či velice dekorativní dosna indická.110

105

173

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna a import luxusního zboží v kontextu životního komfortu duchovního aristokrata

Velký zájem o různá semínka,111 rostliny, cibulky či štěpy měl rovněž olomoucký biskup, který svou vášeň uplatňoval především v Květné zahradě v Kroměříži. Vegetabilní materiál mu zasílala řada jeho agentů. Giovanni Petignier biskupovi z Říma poslal v říjnu 1669 semínka akátu včetně přesných pokynů, jak s nimi nakládat.112 O něco později mu odeslal na Moravu cibulky hyacintů.113 Stromky a štěpy posílal i biskupův bolzanský spolupracovník Karl Forstlehner,114 a to klasickou cestou přes Kremži a tamějšího obchodníka Bartholomäa Eggartnera. V únoru roku 1670 si u něj biskup objednal štěpy jabloní, citroníků bergamotových, zájem měl také o krušinu a jeho zřejmě oblíbenou borovici limbu, užívanou k získávání éterických olejů.115 Štěpy čas od času obstarával také vídeňský agent Wentzelsberg.116 Na rozšiřování biskupského botanického arzenálu se podílel také benátský agent a obchodník Adam Seyerlle, jenž měl zřejmě dobré praktické znalosti a zkušenosti v oboru zahradnictví. V roce 1670 například biskupovi zaslal cibulky výše zmíněné dosny indické, k nimž neváhal připojit poměrně podrobné rady k pěstování této rudě kvetoucí rostliny.117

Muzikálie: struny, noty, nástroje V korespondenci nalezneme rovněž záznamy o nákupech hudebních nástrojů, strun či zasílání hudebních partitur. Hudba byla důležitou složkou života biskupského dvora118 a rovněž v tomto ohledu panoval zřetelný zájem vstřebat aktuální dění a podněty ze zahraničí,119 stejně jako zásobit hudebníky kvalitními nástroji z rakouských a italských dílen. Římský agent Petignier na Moravu, pravděpodobně pro potřeby biskupské dvorské kapely, zasílal struny do houslí, viol a kytar.120 Hudební nástroje, například loutny, se objednávaly také přes Seyerlla v Benátkách.121 Další zakázka, tentokrát na výrobu několika smyčcových nástrojů (viola da gamba, viola da braccio),122 směřovala do Tyrolska k tamnímu vyhlášenému houslaři Jakobu Stainerovi,123 jenž dodával nástroje i na mnichovský dvůr či arcibiskupské dvorské kapele v Salcburku.124 Část těchto obchodů byla realizována ve Vídni, prostřednictvím agentů Wentzelsberga, který nástroje díky svým kontaktům na řemeslníky objednal, a Berise, jenž se staral převážně o vyrovnání účtů za nakoupené zboží. Z roku 1667 je tak například dochováno potvrzení platby za pět postříbřených mosazných trumpet125 a o tři roky později dalších šesti trumpet s příslušenstvím126 od císařského dvorního výrobce žesťových nástrojů.127 Wentzelsberg pak biskupovi, lačnému po kulturních novinkách u císařského dvora, zasílal informace o konaných slavnostech a baletech, ale podle všeho také opisy partitur hudebních skladeb.128 Ty však pro biskupa obstarával i Adam Seyerlle.129 Samostatnou kapitolou je pak budování biskupské knihovny (zčásti také formou zasílání knižních titulů ze zahraničí), jíž se ve své stati věnuje Miroslav Myšák.

Apatyka, alchymie a věda: alchymistická dílna, zmijí prášek a elixír mládí Specifickou oblast biskupova zájmu tvořily medikamenty (v některých případech by snad bylo možno užít i moderního pojmu „potravinové doplňky“), prolínající se do jisté míry s tehdejší alchymií. Dochovaná korespondence ukazuje, že takové produkty poptával biskup již v sedmdesátých letech, ale ve zvýšené míře tak činil pochopitelně v závěru života, kdy trpěl různými zdravotními problémy. Zdá se však, že se v jeho případě nejednalo pouze o praktickou nutnost, ale že jej alchymie a dobová věda zajímala i osobně. Podobně jako u ostatních oblastí aristokratického životního stylu, též zálibu v alchymii lze interpretovat v rovině reprezentativní, často však byla i jakýmsi šlechtickým koníčkem, spojeným se zájmem o nalezení elixíru života či univerzálního léku,130 což se, jak uvidíme, projevuje i v případě olomouckého biskupa Karla. Co se týče více či méně bizarních produktů, kterými biskup hodlal vylepšit svůj zdravotní stav, lze zmínit například prášek na zuby a kurděje, zaslaný Petignierem,131 či žaludeční prášek, který si biskup objednal u Seyerlleho.132 Několikrát je doloženo také zasílání tzv. zmijího prášku,133 který měl dle dobové literatury sloužit k pročištění organismu a ke zlepšení krevního a lymfatického oběhu.134 Biskup si během svého episkopátu také dopisoval s několika lékaři či medicíny znalými lidmi z prostoru českých, případně rakouských zemí.135 Tato korespondence obsahovala jednak lékařské rady, ale doloženo je rovněž zasílání vzorků medikamentů (včetně popisu účinků) k vyzkoušení. V případě, že se osvědčily, si je biskup následně mohl objednat ve větším množství. Zmínit lze například řeholníka Antona Mändla, který biskupovi zaslal na vyzkoušení „rebarborovou esenci“ a „renovativum, jež by každému člověku mělo vyléčit všechny nemoci a omladit jej“, tedy jakýsi elixír mládí, jeden z evergreenů (nejen) raně novověké alchymie.136 Co se týče dobové farmakologie, je velice zajímavý a poměrně neobvyklý dopis doktora Langerakela, v němž biskupovi zaslal velice podrobný a komplikovaný postup na výrobu zmijí tinktury.137 Že biskupovy záliby byly široké a zdaleka se neomezovaly pouze na architekturu a další umělecké projevy, ale přecházely do oborů přírodních věd, doložila mimo jiné již dříve publikovaná informace o Karlově zájmu o alchymii a výrobu zlata.138 Biskup si na přelomu osmdesátých a devadesátých let dopisoval s kraňským baronem a alchymistou Johannem Friedrichem Rainem, autorem několika traktátů, jenž působil jistou dobu také ve Vídni.139 V jejich korespondenci se to přímo hemží pojmy jako univerzální lék či kámen mudrců, jehož hledání Rain zasvětil podstatnou část své činnosti. Rain si zřejmě velice považoval biskupovy přízně, neboť mu nabídl dedikaci svého připravovaného spisu, zaměřujícího se právě na kámen mudrců.140 Biskupova odpověď naznačuje poněkud ambivalentní vztah k Rainovi, ale možná též k alchymii jakožto „vědě hraničící s herezí“ celkově.

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695) / Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

108 Podrobněji o trendu budování citrusových zahrad a importu tohoto ovoce v prostředí císařského dvora počínaje Ferdinandem I. Habsburským Sylva Dobalová, Die Zitruskultur am Prager Hof unter Ferdinand I., Maxmilian II. und Rudolf II., in: Katja Pawlak (ed.), Orangeriekultur in Österreich, Ungarn und Tschechien, Berlin 2014, s. 113–136. – Sylva Dobalová – Jaroslava Hausenblasová, Die Zitruskultur am Hofe Ferdinands I. und Anna Jagiellos: Import und Anbau von Südfrüchten in Prag 1526–1564, Studia Rudolphina 15, 2015, s. 9–36. 109 Ibidem, s. 55. Fíkovníky jsou doloženy např. také na panství Liechtensteinů, srov. Vladimír Jakub Mrvík, Zahrada květná a melounice: Obraz českého venkova v raném novověku na příkladu středočeských lichtenštejnských panství, Ostrava 2016, s. 9. 110

Křesadlová, Pěstování (pozn. 108), s. 48.

Semena ovoce a zeleniny jsou již zahrnuta v předchozí pasáži o potravinách. 111

112 ZAO–O, AO 79, fol. 340–343 (G. Petignier, 19. 10. 1669). 113 K hyacintům např. ZAO–O, AO 91, fol. 256–257 (17. 11. 1674); AO 91, fol. 386 (29. 12. 1674). 114 Např. biskupův koncept s objednávkou stromků, ZAO–O, AO 152, inv. č. 165, fol. 183 (21. 10. 1676). 115 Biskupův koncept ZAO–O, AO 148, fol. 29 (3. 2. 1670). 116

Např. ZAO–O, AO 77, fol. 157–160 (14. 10. 1668).

ZAO–O, AO 82, fol. 154–155 (29. 11. 1670): „[…] in den andern befinden sich 50 Zepolli di fiori di Cana dindice die ich in meinen garden erbaue, die wollen ihr hochfürst[liche] Gn[aden] an einen truckhnen vnd warmen orth biß konfftigen Marzo behalten lassen, als dan die Jungen von den grossen weckhneme, vnd konftig Marzo Pflanzen lassen, produziern sehr schene fiori.“ 117

118 O hudební produkci na Karlově dvoře v tomto svazku podrobně pojednává kapitola Kateřiny Fajtlové. 119 Kromě zasílání partitur je doložena biskupova korespondence s několika hudebními skladateli, působícími na vídeňském dvoře, zejména v kartonu ZAO–O, AO 175, inv. č. 594–596. 120 V roce 1672 zaslal agent biskupovi dvanáct svazků strun, viz ZAO–O, AO 86, fol. 507–[508] (G. Petignier, 4. 6. 1672), v následujícím roce téže množství, AO 88, fol. 370–371 (G. Petignier, 29. 4. 1673); AO 88, fol. 390–391 (G. Petignier, 6. 5. 1673). Čtyři svazky strun pro kytaru agent vyúčtoval v roce 1675, AO 94, fol. 42–44 (G. Petignier, 4. 1. 1676), šest svazků zasílal v roce 1682, AO 114, fol. 228–229 (G. Petignier, 20. 2. 1683). 121 Adam Seyerlle měl v plánu loutny zaslat společně s „musical biecher“, snad partiturami, které obdržel od obchodníka z Florencie, ZAO–O, AO 94, fol. 305–306 (A. Seyerlle, 16. 5. 1676), v této věci také biskupův koncept, AO 152, inv. č. 565, fol. 103 (28. 6. 1676). 122 ZAO–O, AO 175, inv. č. 594, fol. 1 (J. Stainer, 2. 9. 1670), seznam zboží včetně ceny. S realizací, domluvením a zaplacením zakázky pomáhal v Tyrolsku šlechtic Johann Franz Khuen von Auer, v témže kartonu je s ním v tomto směru doloženo několik listů, účet a průvodní list, srov. tamtéž, fol. 12–33. 123 O Stainerových nástrojích pro biskupskou kapelu blíže Jiří Sehnal, Pavel Vejvanovsky and the Kroměříž music collection, Olomouc 2008, s. 100–106. 124 Jakob Stainer (1617–1683), k jeho životu a dílu podrobně např. Walter Senn – Karl Roy, Jakob Stainer: Leben und Werk des Tiroler Meisters 1617–1683, Frankfurt am Main 1986. 125 ZAO–O, AO 175, inv. č. 591, fol. 69 (H. Geyer, 28. 11. 1667). 126

Ibidem, fol. 77 (H. Geyer, 2. 7. 1670).

Hans Geyer st. (1632–1687), blíže Elisabeth Th. Fritz-Hilscher, Wien Musikgeschichte: Von der Prähistorie bis zur Gegenwart, Wien 2011, s. 198. 127

174

106

Vincenzo Maria Coronelli, Hvězdný glóbus, 1694, dřevo, kůže, papír, kov, Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž.

128 Zmínky v jeho listech např. ZAO–O, AO 77, fol. 222–223 (4. 11. 1668), 234–235 (8. 11. 1668), dále AO 175, fol. 1–2 (10. 1. 1669) – v tomto listu zmiňuje, že biskupovi zaslal dvě sonáty od vídeňského dvorního skladatele Johanna Heinricha Schmelzera (1623–1680) a že brzy zašle i dva balety a árii z nedávno konané císařské komedie, příp. AO 75, fol. 117–118 (22. 1. 1668), kde posílá zbývající sólové hlasy k blíže neurčené skladbě. 129 Doloženo např. odeslání „biecher di Canto fermo“, ZAO–O, AO 82, fol. 39, 41 (A. Seyerlle, 21. 12. 1666). 130

Bůžek a kol., Společnost (pozn. 84), s. 251, 260.

ZAO–O, AO 131, fol. 176–177 (G. Petignier, 11. 2. 1690): prášek na zuby a na kurděje a další jiné ve dvou krabičkách: „[…] una della polvere congelata per li denti, e male di scorbuto [kurděje], e l'altra per li cancri […]“. 131

132 „Polvedere stomachico“, koncept ZAO–O, AO 152, inv. č. 566, fol. 149 (16. 11. 1677). 133 Hojně listy z let 1677–1678, ZAO–O, AO 152, inv. č. 565, fol. 70, 71, 84, 103, 119; AO 153, inv. č. 567, fol. 181, 182, 223, 235, 241, 268, 386, 392. 134 Johann Ludewig Petit, Abhandlung von denen Kranckheiten derer Knochen am Menschlichen Leibe, rok 1725, Berlin 1725, s. 384. 135 Například vyhlášený lékař Johann Ferdinand Hertod von Todtenfeld (1645–1714), autor několika lékařských knih, četné biskupovy koncepty v kartonech ZAO–O, AO 158–159 z druhé poloviny osmdesátých let, kdy již trpěl soustavnými zdravotními obtížemi. 136 ZAO–O, AO 89, fol. 126–127 (A. Mändl, 17. 7. 1673): „Weillen ich neulich in Olmitz von Euhr hochfürst[lichen] Gnad[en] Gehorsamist vernommen, wie daß sie verlangten Essentiam Rhabarbarae, so allezeit kundte erhalten werden, ohne daß sie verderbt oder veräudert, hab ich soliche in meiner zuruckkhunfft angefangen, vndt schike hier eine Prob Euhr hochfürst[lichen] Gnad[en] weliche, wan ich werde wüssen, daß sie Eur hochfürst[lichen] Gnad[en] gefellig, wüll ich dero eine guette quantitet verfertigen. […] PS: Schlisse auch bey deß Burri sein renovativum, totius hominis solle alle Krankheiten hinwethnemen vnndt den Menschen wie iung machen.“ Dochován rovněž koncept biskupovy odpovědi, ZAO–O, AO 150, inv. č. 562, fol. 111 (19. 7. 1673). 137 Datováno z Kroměříže, ZAO–O, AO 137, fol. 71–74 (J. Langerakel, 23. 4. 1692). 138 Martin Mádl – Jana Zapletalová, Malíř Carpoforo Tencalla (1623–1685) jižně a severně od Dunaje, in: Martin Mádl (ed.), Tencalla I. Statě o životě a díle ticinských freskařů, o objednavatelích a o umělcích z jejich okruhu, Praha 2012, s. 27–52, cit. s. 44, 46. 139 Rudolf Werner Soukup, Chemie in Österreich: von den Anfängen bis zum Ende des 18. Jahrhunderts, 1. Band, Wien 2007, s. 440, dále ve slovinské historiografii např. Andraž Žvab, Baročna alkimija na Kranjskem, Kronika: Casopis za slovensko krajevno zgodovino LXIV, 2016, s. 199–224. 140 Náklonnost však nebyla jeho jedinou motivací – v tomto dopise z Vídně jedním dechem požádal o podporu blíže neurčenému absolventovi teologie ve smyslu poskytnutí kanonikátu „super numerati“ v Olomouci, srov. ZAO–O, AO 132, fol. 195–197 (J. F. Rain, 23. 7. 1690).

175

106

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna a import luxusního zboží v kontextu životního komfortu duchovního aristokrata

Olomoucký biskup a kníže střední Evropy

Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695)

Olomoucký biskup a kníže střední Evropy Ondřej Jakubec (ed.)