Jindřich Zdík (1126–1150) | Olomoucký biskup uprostřed Evropy

Jana Hrbáčová (red.)

Jindřich Zdík (1126–1150)

Olomoucký biskup uprostřed Evropy

Olomouc 2009

Jindřich Zdík (1126–1150) Olomoucký biskup uprostřed Evropy

Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc Olomouc, Václavské náměstí 3 Galerie, 24. září 2009 – 3. ledna 2010 Výstava: Koncepce a kurátor: Jana Hrbáčová Grafické řešení: Bohdan Bloudek Překlad: David Livingstone Exponáty zapůjčili: Archiv Pražského hradu, Knihovna Královské kanonie premonstrátů na Strahově, Kungliga Biblioteket Stockholm / National Library of Sweden, Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg, Universitäts- und Landesbibliothek Sachsen-Anhalt in Halle / Saale, Metropolitní kapitula u sv. Václava v Olomouci, Muzeum Kroměřížska, Muzeum Vyškovska, Národní knihovna České republiky, Národní muzeum Praha, Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Olomouci, Římskokatolická farnost sv. Václava v Olomouci, Státní hrad Křivoklát, Vědecká knihovna v Olomouci, Jan Videman, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Zemský archiv Opava – pobočka Olomouc Katalog: Redakce: Jana Hrbáčová Editor: Marek Perůtka Texty: Josef Bláha (JB), Vladimír Brych (VB), Pavol Černý (PČ), Stanislav Červenka (SČ), Dalibor Havel (DH), Jana Hrbáčová (JH), Štěpán Kohout (ŠK), Karel Maráz (KM), Luboš Polanský (LP), Dalibor Prix, Jan Videman (JV), Richard Zatloukal, Josef Žemlička Překlad: David Livingstone Fotografie: Archiv města Brna (č. kat. 78), Archiv Pražského hradu – Stanislav Loudát (obr. č. 38, č. kat. 56–57, 63, 71), Bibliothèque Interuniversitaire de Montpellier (č. kat. 1), Fototéka Pražského hradu – Jan Gloc (obr. č. 27), Fototéka Ústavu dějin umění Akademie věd ČR – Josef Ehm (obr. č. 33), Fototéka Ústavu dějin umění Akademie věd ČR – Prokop Paul (obr. č. 26), Dalibor Havel (obr. č. 39), Martin Horáček (obr. č. 28, 30), Jana Hrbáčová (obr. č. 2–3), Kateřina Kohoutková (obr. č. 29, 31–32), Kungliga Biblioteket Stockholm / National Library of Sweden – Jens Östman (obálka, obr. č. 45–50, č. kat. 53), Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg, Universitäts- und Landesbibliothek Sachsen-Anhalt in Halle / Saale (č. kat. 68), Národní archiv Praha (č. kat. 72), Národní knihovna České republiky (č. kat. 64), Národní muzeum v Praze – Jan Rendek (č. kat. 81, 84–86, 91–92), Národní památkový ústav – ústřední pracoviště Praha (10), Markéta Ondrušková (č. kat. 29, 30, 42), Österreichische Nationalbibliothek Wien (č. kat. 61), Prokop Paul (obr. č. 9), Ivo Přeček (obr. č. 1), Zdeněk Sodoma (frontispis, obr. č. 4–8, 11–17, 23–25, 34–37, 40–44, č. kat. 2–19, 21–28, 31–41, 43–52, 54–55, 58–60, 62, 65–67, 69–70, 73–77, 79–80, 89–90, 93–117, 119–127), Milena Valušková (č. kat. 118), Jan Videman (č. kat. 82–83, 87–88), Vlastivědné muzeum v Olomouci (č. kat. 20), Richard Zatloukal (obr. č. 21) Půdorysná schémata: Dalibor Prix (18–19), Richard Zatloukal – Jan Grégr (20, 22) Technický redaktor: Michal Soukup Obálka a grafická úprava: Bohdan Bloudek Předtisková příprava: STUDIO TRINITY, s. r. o., Olomouc Tisk: GRASPO CZ, a. s., Zlín Náklad: 350 Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2009

ISBN 978-80-87149-31-7 © Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc, 2009 Foto na obálce: Detail dedikačního listu Olomouckého kolektáře (č. kat. 5), f. 34v. Přelom třicátých a čtyřicátých let 12. století (1142?).

Kungliga Biblioteket Stockholm / National Library of Sweden.

Frontispis: Pečeť olomoucké kapituly sv. Václava (č. kat. 79), 1272. Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc.

Obsah

Úvodem Jana Hrbáčová

8

Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor Josef Žemlička

13

Jindřich Zdík – stavebník Dalibor Prix

29

Románské architektonické fragmenty s reliéfní výzdobou Jana Hrbáčová

55

Rukopisy a listiny z doby episkopátu Jindřicha Zdíka Dalibor Havel

78

Iluminované rukopisy Zdíkova skriptoria Pavol Černý

88

Feriční aparát psalteria v kolektáři biskupa Jindřicha Zdíka Stanislav Červenka

146

Pečeti biskupa Jindřicha Zdíka Karel Maráz

170

Mincovnictví biskupa Jindřicha Zdíka Jan Videman, Luboš Polanský

176

Románské umělecké řemeslo v Olomouci Jana Hrbáčová

183

Bibliografie

203

Jmenný rejstřík

221

Summary

229

Úvodem

Jindřich Zdík byl první výraznou osobností, zastávající olomoucký biskupský úřad. Projevil se jako schopný duchovní pastýř i politik v neklidných dobách, kdy se církev na Moravě potýkala s řadou problémů. Jako obratný diplomat ve službách panovníků i papežů a muž plně oddaný církvi se těšil úctě svých současníků a přátelil se s mnoha významnými osobnostmi své doby, jako byli například papežové Lucius II. a Eugen III. nebo věhlasný cisterciácký teolog Bernard z Clairvaux. Vzdělaný a hluboce duchovně založený Zdík se stal olomouckým biskupem 22. března 1126 a již od počátku svého episkopátu usiloval o uskutečnění církevní reformy a povznesení duchovního života diecéze v duchu clunyjské a gregoriánské reformy. Díky svému rozhledu a politické obratnosti dosáhl osamostatnění moravské církve, která tak přestala podléhat moci olomouckých údělných knížat, a biskupské statky získaly vlastní jurisdikci. Po dlouhotrvajícím úsilí se mu také podařilo přimět císaře Konráda III. k udělení mincovního práva, které od té doby umožňovalo olomouckým biskupům razit vlastní mince na hradě Podivíně.

Příznivou situaci využil Zdík k budování nových kostelů, jeho největším počinem však v tomto ohledu byla dostavba baziliky sv. Václava v Olomouci, kterou v areálu knížecího hradu založil na začátku 12. století olomoucký kníže Svatopluk a již Zdík vysvětil 30. června 1131. Vzhledem k tomu, že dosavadní biskupský kostel sv. Petra na Předhradí svou kapacitou přestával vyhovovat potřebám rozrůstající se diecéze, rozhodl se Zdík v roce 1141 přenést sídlo olomouckého biskupství ke katedrále sv. Václava a rozšířit dosavadní počet členů kapituly na dvanáct kanovníků, jejichž úkolem bylo pomáhat biskupovi se správou diecéze.

Olomoucký biskup Jindřich Zdík byl jedním z prvních Čechů, kteří se v roce 1123 vypravili na pouť do Jeruzaléma, jenž byl teprve několik desetiletí v křesťanských rukou. Když se mu později v roce 1144 podařilo dosáhnout uvedení premonstrátského řádu do českých zemí, byl patrně díky jeho vzpomínkám na pobyt ve Svaté zemi první premonstrátský klášter na Strahově nazván Mons Sion (Hora Sion). Životním zlomem byla pro Jindřicha Zdíka druhá návštěva Jeruzaléma mezi lety 1137–1138, při níž strávil ve Svatém městě celý rok. Stal se členem řádu kanovníků Božího hrobu a bydlel přímo v areálu tohoto chrámu, který právě procházel rozsáhlou přestavbou, dokončenou v roce 1149 na oslavu padesátého výročí od dobytí Jeruzaléma křižáckým vojskem. Patrně v té době Zdík připadl na myšlenku vybudovat v sousedství olomoucké katedrály obytný komplex, v němž by mohl žít společně s kanovníky tak, jak bylo zvykem u chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Řeholní způsob života podle regule sv. Augustina totiž Zdíkovi vyhovoval natolik, že se jej po svém návratu do Olomouce rozhodl zavést u celé kapituly spolu s jeruzalémským řádem svěcení kněží, jehož opis si ze Svaté země přivezl. Při cestě z Jeruzaléma Zdíka doprovázely i další památky, svědčící o úctě, jíž se těšil u tamního duchovenstva. Byla to zejména relikvie sv. Kříže, vzácný dar jeruzalémského patriarchy, a kniha nazaretského arcijáhna Fretella Descriptio de locis sanctis s předmluvou, věnující tento spis Zdíkovi.

Vzápětí po biskupově návratu do Olomouce vznikl v sousedství katedrály komplex obytných budov s ambitem pro kontemplaci, který měl uvést v život Zdíkovu představu o společném životě kapituly. Pozůstatky Zdíkova paláce a kapitulního domu, objevené v roce 1867, patří k nejkvalitnějším příkladům vrcholně románské obytné architektury ve střední Evropě. Bohatá výzdoba provedená v měkké spongilitové opuce bývá pro svou krásu přirovnávána k plastické krajce a svědčí o tom, že si biskup pro tuto práci přivedl specializované kameníky z oblasti Porýní, s jejichž díly se seznámil během svých diplomatických cest.

Jindřich Zdík založil v Olomouci také skriptorium, které mělo za úkol vybavit novou katedrálu potřebnými knihami. V něm působili dva malíři, Hildebert a jeho pomocník Everwin, kteří představují v dějinách českého výtvarného umění první jménem známé umělce. Mezi rukopisy vzniklými ve skriptoriu vynikají bohatě iluminované kodexy De civitate Dei sv. Augustina a Olomoucký kolektář, dříve zvaný Horologium olomoucké, který byl uloupen během švédské okupace Olomouce v 17. století a nyní je chován v Královské knihovně ve Stockholmu.

Výstava si klade za cíl představit osobnost Jindřicha Zdíka v co nejúplnější podobě nejen jako diplomata, církevního reformátora a horlivého duchovního pastýře, ale také jako muže, který se svými kulturními počiny nesmazatelně zapsal do dějin českých zemí, ať již jako zakladatel skriptoria nebo stavebník a fundátor kostelů a klášterů. Poprvé jsou zde představeny a dány do kontextu veškeré dostupné architektonické fragmenty pocházející z katedrály sv. Václava, Zdíkova biskupského paláce a kapitulního domu, které byly nacházeny na Václavském návrší od konce 19. století do nedávné doby a v mnoha případech nebyly dosud publikovány.

Zahrnuty jsou také fragmenty architektonických článků nalezené na moravském hradě Melice. Kromě tvorby Zdíkovy kamenické huti dokumentuje výstava rovněž činnost biskupova skriptoria, ať již během jeho působení v Olomouci nebo v Praze, a to v celé šíři dochovaných rukopisů včetně Zdíkovy korespondence a listin se

8 Úvodem

zřetelem na sfragistické památky. Systematické bádání autorů tohoto katalogu umožnilo rozšířit počet dosud známých rukopisů souvisejících se skriptoriem Jindřicha Zdíka o nové položky. Součástí katalogu jsou i archiválie, jejichž zápůjčku na výstavu se vzhledem k památkové ochraně nepodařilo realizovat. Rukopisům je poprvé v historii věnována komplexní pozornost z hlediska paleografického, výtvarného i muzikologického, neboť se ukázalo, že zejména Olomoucký kolektář je unikátním a pravděpodobně nejstarším pramenem pro studium dějin české liturgické hudby. Tento bohatě iluminovaný rukopis byl při příležitosti výstavy digitalizován a česká veřejnost tak bude mít možnost seznámit se podrobně s knihou, která byla po staletí nedostupná. Každodenní život v Olomouci za episkopátu Jindřicha Zdíka dokreslují archeologické nálezy – ukázky mincí, uměleckého řemesla a předmětů denní potřeby, u nichž se v mnoha případech opět jedná o nově objevené a doposud nepublikované doklady hmotné kultury Olomouce 12. století.

Jana Hrbáčová

9

Jindřich Zdík (1126–1150) Olomoucký biskup uprostřed Evropy

11

Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor Josef Žemlička

V řadě olomouckých biskupů přemyslovského období jasně vystupují do popředí dvě osobnosti. První z nich je biskup Jindřich zvaný Zdík (1126–1150), druhou Bruno ze Schauenburgu (1245–1281). Oba vrchovatou měrou překročili hranice olomoucké diecéze i rozměr duchovního úřadu, který jim byl svěřen.

Oba se zapojili do víru událostí své doby, rozhledem a činorodostí oba nápadně vynikli nad současníky.

Nejen „doma“, nejen ve středoevropské prostoru, ale v mnohem širší dimenzi, třebaže každý na jiném poli, s jinými cíli a odlišnými výsledky.1 Když Zdík dospíval, procházel český stát jednou ze svých cyklických krizí. Po silné vládě Vratislava II. (1061–1092), prvního z českých králů, nastupovali jeden po druhém další Přemyslovci, žádný z nich však nedokázal vtisknout dynastické politice nadregionální rozměr. Časté vzpoury a vládní změny spojené se zásahy z vnějšku lemovaly celé první čtvrtstoletí 12. století. Kromě „pražských“ Přemyslovců, synů krále Vratislava, vstupovala do těchto zápasů moravská údělná knížata, potomci Vratislavových bratrů Konráda a Oty, kteří sídlili v Brně, Znojmě a Olomouci. Ani jim nechyběla práva k pražskému stolci, na nějž podle ustanovení Břetislava I. (1035–1055) měl nárok vždy v dané chvíli nejstarší člen panujícího

1

2

3

4

Studie byla zpracována v rámci Výzkumného záměru AV OZ 80150510 – Český dějinný prostor v evropském kontextu – Diverzita, kontinuita, integrace, jehož nositelem je Historický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i., Praha.

Z novějších prací, které si důrazněji všímají rovněž úlohy olomouckého biskupství ve skladbě přemyslovského státu, v přísném výběru: Nový 1972, Bláhová – Frolík – Profantová 1999, Měřínský 1999, Žemlička 2007, Jan 2006. – O vztahu mezi pojmy „moravský“ a „olomoucký“ biskup v širších zemských souvislostech Charouz 1987.

Pražskému děkanovi Kosmovi a „státní“ ideologii jeho doby věnoval vynikající studii Dušan Třeštík (Třeštík 1968), o roli svatého Václava při formování českého státu a národa Anežka Merhautová a Dušan Třeštík (Merhautová – Třeštík 1985), kteří inspirovali i další práce. Ze zahraničních bohemistů přispěla k tématu Lisa Wolvertonová (Wolverton 2001, s. 147–185). V názorech o Zdíkově původu nepanuje shoda, za mnohé alespoň Richter V. 1950, Fiala Z. 1963, souhrnně Žemlička 2007, s. 244–245, 523, pozn. 81.

Třebaže bez Zdíkovy postavy si nelze představit žádné větší dílo starších českých dějin, kromě biografických medailonků se mu skutečně širšího historického ocenění nedostalo. Ani tento příspěvek, chápaný jako „nástin“, si takové ambice zdaleka nečiní. Základní faktografické údaje nabízejí Václav Novotný (Novotný V. 1913, s. 585–593 a na dalších četných místech), dále Josef Matzke (Matzke 1969, s. 9–27), Václav Medek (Medek 1971, s. 50–64) a Jaroslav Kadlec (Kadlec 1991, s. 114–116). Na úrovni zprostředkovali nové poznatky Jan Bistřický a Miloslav Pojsl (Bistřický – Pojsl 1982), k církevně správní roli Olomouce v přemyslovské epoše s oceněním Zdíkových aktivit se vyjádřil Štěpán Kohout (Kohout 2006).

rodu. V situacích, kdy stabilita pražské vlády hodně závisela na tom, zda se podaří „ohlídat“ moravské poměry a tlumit ambice tamních údělníků, sehrávalo zvláštní roli „moravské“ biskupství s centrem v Olomouci. Byla to instituce se starou tradicí, obnovená v roce 1063 a po krátké pauze vstoupivší do 12. století.

Již od začátku platili olomoučtí biskupové za exponenty Prahy. Na rozdíl od pražských biskupů, kteří po starém zvyku procházeli (byť formální) „volbou“, si je vybíral a do Olomouce dosazoval přímo český kníže z řad svých důvěrníků.2 I když detaily o Zdíkově životě před jeho nástupem v Olomouci unikají, přesto leccos víme. Nedá se sice s jistotou tvrdit, že byl synem pražského děkana a současně prvního českého kronikáře Kosmy († 1125) a jeho manželky Božetěchy, jak někteří badatelé ne bezdůvodně uvažují, jistě však pocházel z kruhu vzdělanců soustředěných okolo pražské svatovítské kapituly a vzájemně provázaných příbuzenstvím. Tak Zdíkovým synovcem byl pražský probošt a posléze biskup Daniel I. (1148–1167), syn kanovníka Magnuse a bratr předčasně zemřelého vyšehradského probošta Alexandra. Již v druhé generaci stáli tito lidé ve službách pražského dvora a živě se podíleli na tvorbě „státní“ ideologie, v níž zaujal ústřední místo svatý Václav jako věčný a nesmrtelný kníže „Čechů“. Podle zvyku doby často bývali ženatí. Nekanonický původ mnohých z nich jen dokresluje, z jakého podloží se rodila první vrstva skutečné české inteligence a s čím vším se musela vnitřně vyrovnávat.3 Nejspíše od dětství byl také Zdík předurčen k církevní dráze. Narozen asi v polovině osmdesátých let 11. století, procházel vzděláním, jak se slušelo na elitní prostředí, z něhož vzešel. Nejprve asi v pražské katedrální škole, později v cizině (uvažuje se o Lutychu, kde studoval Kosmas, popřípadě o Corvey, ale i dalších místech). Nejenže to rozšířilo jeho obzory, ale především vtáhlo do diskusí, jež reformní klérus „latinského“ světa tehdy prožíval. Z jeho sympatií k opravným hnutím uvnitř církve, kde se právě otázka celibátu opakovaně vracela, se dá soudit, že prolomil „tradici“ a zůstal neženat. Již tím se vyvazoval z dosavadních zvyklostí. Patrně dost záhy se nechal vysvětit a přijal jméno Jindřich. Vrozená touha po dálkách ho již v roce 1123 zavedla s jednou z výprav českých velmožů do Jeruzaléma, bezděky ohlašující, jak často bude příští biskup zápolit s vábením alespoň na čas opustit své rytmicky se opakující pastýřské úkoly.

Osudový zlom ho však čekal po návratu z Palestiny.4 Rok 1125 přinesl další z eskalací dynastických svárů o pražský trůn. Po zásahu stařičké královny

13

1. Katedrála sv. Václava v Olomouci, založena po 1105.

Svatavy, vdovy po králi Vratislavovi, se kníže Vladislav I. na smrtelném loži smířil s mladším bratrem Soběslavem. Jakmile 12. dubna zemřel, byl za souhlasu „všech Čechů“ zvolen a na pražský kamenný stolec usazen právě Soběslav I. (1125–1140). Nehodlal se s tím smířit olomoucký údělník Ota (II.), zvaný Černý, v té době nejstarší z výhonků Oráčova rodu, který se právem cítil být ve svých nárocích poškozen.

Uchýlil se k novému římskému králi Lotharovi III. (1125–1137), který uvěřil slibům o velké kořisti a podlehl Otovu tvrzení, že čeští velmoži „uzurpátora“ Soběslava opustí. Schylovalo se k válce. S pomocí vzdělaných kněží v okruhu své knížecí kaple Soběslav rozvinul halasnou propagandu, při níž vtiskl svému osobnímu (a málo „spravedlivému“) sporu zdání národní věci. Vztyčené kopí svatého Václava, opatřené korouhví světce Vojtěcha (měly být nalezeny v kostele ve Vrbčanech u Kouřimi), nechal Soběslav vztyčit nad svými Čechy v bitvě pod Chlumcem v Krušných horách. Sám svatý kníže měl v rozhodné chvíli z nebeských výšin zasáhnout a zajistit Čechům drtivé vítězství nad saským vojskem. Ota, který vlákal „cizáky“ do země, v kruté seči padl. Zaskočený Lothar rád přijal nabídku nejen ke smíru, ale i k taktickému spojenectví se Soběslavem.5

14 Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor

Pražský děkan Kosmas se rozuzlení nedočkal, stačil zaznamenat jen začátek sporu. Zemřel 21. října toho roku, kdy byl Soběslav „povýšen na stolec“ (1125).

Neznáme jménem rádce a aktéry Soběslavovy masivní propagandy, právem se však dá uvažovat v první řadě o Zdíkovi. Počítejme. K bitvě došlo 18. února 1125 a takřka vzápětí, hned po smrti Jana II. (1104–1126), ho Soběslav jmenoval olomouckým biskupem (22. března). Řádně a bez námitek přijal Zdík od Lothara investituru a ještě v říjnu téhož roku ho vysvětil mohučský metropolita. Prý až tehdy, odloživ „barbarské jméno“, se začal zvát Jindřichem (patrně se tak ale stalo již dříve). I poté vystupuje pod jedním nebo druhým jménem, popřípadě v kombinaci obou (Heinricus qui et Sdik, Heinricus qui et Zdico a podobně). A Kanovník vyšehradský nabízí k témuž roku ještě další údaj, který dokládá, jak blízce byl Zdík spojen se Soběslavem a jeho okolím. Ne pražskému biskupovi Menhartovi, ale právě Zdíkovi kníže svěřil vysvěcení obnovené kaple sv. Jiří na Řípu (asi na podzim 1126), na místě, tvořícím magický střed české země a spojeném s tradicí příchodu Čechů. Není divu, že na horké moravské a speciálně olomoucké půdě chtěl Soběslav člověka, jehož věrnosti a schopnostem by plně důvěřoval. Náhlá smrt biskupa Jana k tomu bezbolestně otevřela cestu.6 Při mocenských zvratech z počátků 12. století se Kosmas i jeho souputníci ocitali v nezáviděníhodné situaci. Na jedné straně si uvědomovali míru legitimity jednotlivých uchazečů, která se odvíjela z Břetislavova „stařešinského“ zákona (právo věkem nejstaršího Přemyslovce k trůnu), na druhé straně se museli účelově smiřovat s momentálním výsledkem a „sloužit“ tomu, kdo byl zvolen „Čechy“ a slavnostně usazen na kamenný trůn stojící uprostřed Pražského hradu. Ani bystrému a vnímavému Zdíkovi nemohly uniknout „dobré“ Otovy nároky, jednak však dvorský klérus za ta léta srostl se syny krále Vratislava (Břetislav II., Bořivoj II., Vladislav I., Soběslav I.), jednak v pražských Přemyslovcích shledával pevnější garance „státotvorné“ myšlenky, kterou v ideologické rovině pěstoval.

Samozřejmě to souviselo i s nesporně lepšími „startovacími“ vyhlídkami pražských členů panujícího rodu (kontakt s velmoži a předáky, lepší orientace v zahraniční politice aj.). Proto ani Zdík nezaváhal, kam se ve sporu o pražský trůn přiklonit.7

5 6

7

K okolnostem bitvy Vaníček 2007, s. 183–197, o Soběslavově propagandistickém citu Žemlička 2007, s. 397–399.

Ke Zdíkovým jménům Matzke 1969, s. 10–11, o vysvěcení svatojiřské kaple FRB II (Kanovník vyšehradský), s. 205. – Pozornost si snad zaslouží ještě jeden postřeh. Podobně jako Soběslav v chlumecké bitvě ideově využil kopí a praporec, tak jen o málo dříve (1124) učinil se starým praporcem hrabství Vexin francouzský král Ludvík VI. (1108–1137). Pouhá náhoda, shoda okolností nebo inspirace, s níž se mohl lehce seznámit Zdík během své první jeruzalémské pouti od tamních či hostujících „Franků“? Srovnej Buchner 1940, s. 29–34.

O nástupnictví v přemyslovském rodě v 11. a 12. století Žemlička 2007, s. 69–74, 328–336; Wolverton 2001, s. 186–227; Wihoda 2006. – K nastolovacímu ceremoniálu Schmidt R. 1978.

Ačkoliv i po březnu 1126 zůstal Zdík svázán s Prahou a knížecím dvorem, začal se s novým olomouckým působištěm sbližovat a identifikovat. Z tamních Přemyslovců dobře vycházel s Václavem, synem knížete Svatopluka (pražská vláda 1107–1109), zatímco nedospělý Ota (III.) Dětleb, syn u Chlumce padlého Oty II., musel před Soběslavovou mstou uprchnout do ciziny. Ze všech moravských údělů se přitom zejména Olomoucko mohlo vykázat těsnými styky s Prahou. Olomouc již v 10. století těžila z polohy na velké obchodní magistrále z Povolží k Západu a nejspíše v Olomouci po záboru Moravy (za Oldřicha, asi 1019/1020) sídlil Břetislav I., ještě než nastoupil vládu v Čechách. Rovněž později, i díky tamnímu biskupství, převyšovaly kontakty Prahy s Olomoucí obdobné vztahy s Brnem a Znojmem.8 Zdík přicházel do Olomouce s velkými plány.

Především chtěl dovršit záměr nahradit starý kostel sv. Petra před olomouckým hradem důstojnějším chrámem sv. Václava budovaným přímo v aktuálním hradním areálu. Tento kostel, symbolizující svým zasvěcením sepětí Moravy a jmenovitě olomouckých Přemyslovců se státotvorným svatováclavským kultem, kdysi zřídil Svatopluk jako olomoucký údělník, avšak za jeho nástupců stavba pokračovala asi vlažně. Když Václav začátkem března 1130 umíral, svěřil završení díla Zdíkovi. Dalšího roku pokročily práce natolik, že nový chrám mohl být za účasti Soběslava I. v létě vysvěcen a brzy dostavěn. Avšak byla to jen první část zamýšlené „modernizace“ biskupského ústředí. Přenesení jeho sídla od sv. Petra ke sv. Václavovi, zaštítěné svolením mohučského arcibiskupa i knížete Soběslava, provázelo zřízení dvanáctičlenné biskupské kapituly u sv. Václava. K jejímu hmotnému

8 9

10

11

Pro pochopení olomoucké situace Michna 1982, Bláhová 1990, Bláha 2001.

O svatováclavském chrámu a otázkách souvisejících s opatřeními biskupa Zdíka je k dispozice početná literatura. Z prací, které formují dnešní pohledy, jen selektivně a s dalšími odkazy Bistřický 1986b a Michna – Pojsl 1988. O Zdíkově roli z obecnějšího nadhledu Janák – Hledíková – Dobeš 2005, s. 175–176. Řada prací se věnovala územnímu rozprostření jmění hradských kostelů, za mnohé Hrabová 1964, s. 15–23.

CDB I, s. 116–123, č. 115; s. 124–125, č. 116. – Tradiční datování translace ke sv. Václavovi spojené s reformou kapituly (1131) přeměnil po revizi starších názorů na rok 1141 nebo začátek 1142 Jan Bistřický (Bistřický 1976, Bistřický 1979a), který do řešení zapojil i uměnovědná hlediska. Řešení navržené Bistřickým se rozšířilo, mimo jiných ho přijali Anežka Merhautová a Dušan Třeštík (Merhautová – Třeštík 1983, s. 175), nicméně pohledy z jiných úhlů naznačují, že vztažení důkazů o reformě olomoucké kapituly k tomuto datu nemusí být tak zcela jednoznačné. Po jistých výhradách z okruhu historiků umění (Dobroslav Líbal) vystoupil s kritikou Bistřického předatování Pavel Bolina (Bolina 1996, s. 93–95), který se vrací k roku 1131 a ke třicátým letům jako k době Zdíkovy olomoucké reformy. V zásadě s ním souhlasně (a s rekapitulací diskuse) Žemlička 2007, s. 246–248.

Srovnej Bretholz 1923 (Kosmas), II.4, s. 85–88; III.1, s. 160–162.

– K postupu a k formám christianizace v českomoravském prostředí Sommer – Třeštík – Žemlička 2007, o prolínání obou kulturních sfér a nástrojích využívaných „novou vírou“ Sommer 2001.

zajištění využil Zdík moravských hradských kostelů, jejichž představené začlenil do struktur nové kapituly jako kanovníky s titulem arcijáhnů. Přešli sem s držbou všech šesti hradských kostelů včetně statků „proboštství sv. Václava“ (majetkové položky svatováclavského kostela ještě před jeho povýšením na katedrálu), tj. kostelů olomouckého (svatopetrského), přerovského, spytihněvského, břeclavského, brněnského a znojemského. Dochovaný soupis tohoto jmění, čítající na dvě stě místních názvů, patří k mimořádně cenným zdrojům k místopisu středověké Moravy. Spojením se svatováclavskou kapitulou se arcijáhenství, navazující na velkofarnostní obvody, stala páteří biskupovy administrativy. Jen sbor čtyř kanovníků zůstal při svatopetrském kostele.9 Reformou, řízenou nepochybně s osobním nasazením samotného Zdíka, předstihl vývoj na Moravě poměry v Čechách, kde obdobné centralizační kroky zahájil teprve pražský biskup Daniel I. Co však uniká, je rozvržení Zdíkových kroků v čase. O akci totiž vypovídají dvě nedatované písemnosti (č. kat. 51–52), o jejichž detailnější vročení se vedou diskuse (buď 1131 nebo 1141, popřípadě léta mezi oběma mezníky).

První z těchto dokumentů ohlašuje translaci biskupského sídla (je v ní obsažen i dotčený „majetkový“ soupis), druhý se věnuje zřízení nové kapituly. I když historikové vynakládají mnoho důvtipu, aby z letmých náznaků vymámili nejpřijatelnější datování, podstatnější je fakt, že organizačně náročná „přestavba“ církevní správy Moravy za Zdíkova episkopátu proběhla a položila základy dalšímu vývoji.10 Byl to ovšem jen nástroj dalšího kultivování církevního života v diecézi. Biskup Zdík, od mládí pod vlivem reformních úvah o svébytném postavení církve, brzy po vstupu na moravskou půdu zjistil, jak obtížné bývá tyto ideje uvádět do života. Překvapivě tolik nevadily relikty „pohanských“ mravů, proti nimž česká knížata brojila po celé 11. století a které měly šanci přežívat hlavně v odlehlých krajích bez náležitého pastýřského dohledu. Čechy i Morava sice již dávno platily za plnohodnotné křesťanské země, stále však zůstávaly citelné stopy po „starých“ kultech a „bezbožných“ zvyklostech. Nešlo jen o kvalitu manželských svazků nebo zachovávání svátečních dnů, což trápilo již biskupa Vojtěcha (982–997), ale v takzvaných hnězdenských statutech Břetislava I. (1039) nechybí ani výzvy k pochovávání mrtvých na „hřbitovech věřících“, což již po staletí patřilo k základním normám křesťanské společnosti. Ještě důrazněji se prý zasazoval o vymýcení těchto přežitků Břetislav II. (1092–1100). Kosmas barvitě popsal, jak kníže hned po svém nástupu vyháněl čaroděje a kouzelníky, nechal kácet uctívané háje a stromy, tvrdě zasahoval proti všem druhům „pohanských obřadů“, zejména pokud šlo o „neřádné“ pohřební zvyky.11 S nejhrubšími pozůstatky „pohanského“ minula se církev, zaštítěná panovnickou moci, postupně vyrovnávala. Bylo jen otázkou času, kdy budou úplně

15

2. Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě, 326–1141.

vytlačeny na periferii (v různých formách se udržely až do novověku). Nicméně vzdělanou a reformně laděnou část domácího kléru (byli to zpočátku spíše jednotlivci) znepokojovalo něco jiného. Panovník, až do poloviny 12. století takřka výlučný zakladatel klášterů, kostelů nebo kapitul, považoval sám sebe nejen za štědrého protektora „své“ zemské církve, ale v rozporu s kanonickými předpisy doslova za jejího pána. Obdobně se chovali ke svým kaplím a kostelům přední „Čechové“, velmoži, magnáti a všichni ti, kdož něco znamenali. Jmění odkazované církvi jakoby částečně zůstávalo v rukách dárce, což prohlubovalo osobní a hmotnou závislost kléru na vlivných dobrodincích, v první řadě na knížeti a panujícím rodě. Od biskupa, v českých podmínkách zejména pražského, podobně jako od kněží působících na dvoře se očekávala duchovní a pastorační „obsluha“ knížecího okolí. Biskupovy pravomoci v církevně správní rovině zůstávaly dlouho omezené. Poněkud lepší postavení si vymohl olomoucký biskup, jednak vzdálený pražskému ústředí, jednak vystupující jako nepsaný „strážce“ moravských údělníků a exponent Prahy. O farní síti se počátkem 12. století dá jen stěží hovořit. Tvořila ji soustava kostelů budovaných na knížecích správních hradech (civitates), při nichž působily skupiny kněží vedených archipresbyterem (arcikněz). Kromě toho, že měl pečovat o duše a spásu tamního lidu (některé hradské obvody – jako v řídce zalidněných jižních Čechách – byly velmi rozlehlé), plnil rovněž úkoly v knížecí správě. Z jejích prostředků hradské kostely také žily. Proto se hovoří o takzvané velkofarnostní organizaci, neboť až do poloviny 12. století se nové kostely a kaple mimo hrady objevovaly jen zřídka, farní obvody nadto zůstávaly dlouho nevymezeny.12 Možná se Zdíkovi, do biskupského povýšení asi jen zřídka opouštějícímu pražský či vyšehradský hradní okrsek (po Vratislavovi II. zdědil slabost pro Vyšehrad také Soběslav I.), z výšin knížecích sídel nabízel opticky příznivější pohled. Realita se však přihlásila. Běžné každodenní problémy biskupského úřadu brzy zatlačil do pozadí mrazivý chlad moravských údělníků, povzbuzovaný autoritativním způsobem

16 Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor

vlády Soběslava I. K roku 1136 zaznamenal Kanovník vyšehradský historku o biskupově konfliktu s Vratislavem Brněnským o ves Blansko (severně od Brna).

Vše začalo nenápadně. V této vsi, jež prý odedávna patřívala olomouckým biskupům, hodlal Zdík vybudovat kostel. Avšak Vratislav, údajně v naději na majetky shromážděné v tamním skladišti, tomu chtěl za každou cenu zabránit. Po schůzce v Rajhradu, které se účastnil i Konrád Znojemský, měl Vratislav stavbu kostela výslovně zakázat, tvrdě, že ves patří jemu a ne biskupovi. Ani po dalších jednáních k dohodě nedošlo, takže „všichni se vrátili domů“.13 I když to vyšehradský letopisec líčí jako událost řídkou a zavrženíhodnou, nešlo o nic jiného než o vyhrocenou ukázku vlastnických poměrů, které tehdy vládly v obou dílech monarchie. Pro pisatele zajímavou potud, že se o Blansko vášnivě střetly dva subjekty z nejvyšší příčky společenské hierarchie. Paradoxně se mohly obě strany cítit v právu. Podle zvyklostí a „práva“ se mohl cítit pánem vesnice jak kníže, jehož předek (možná otec Oldřich) patrně Blansko „daroval“ (resp. užitky z něho) církvi, aniž by si tam přestal nárokovat jistá práva. Avšak opačná strana, hájící kanonické principy, chápala dar již majetnicky. Podobné spory a tahanice prolínaly celou společností a teprve mladší doba ukončila vleklý proces stabilizace „feudálního“ vlastnictví. Ani pro Jindřicha Zdíka to nebylo první setkání s podobnou situací, zřejmě ho však zaskočila Vratislavova neústupnost ve věci, v níž mělo být naprosto jasno. Vždyť zřizovat kostely a ne bránit jejich šíření patřilo k devizám každého dobrého křesťana, a tím spíše knížete a vládce. Právě tento úhel sporu našeho relátora asi nejvíce pohoršil.14 Blanenská „kauza“ mohla Zdíka rozladit, nebyla však fatálním přelomem, který mu znechutil domácí poměry do té míry, že by se tehdy rozhodl k druhé ze svých jeruzalémských poutí.15 Důvody byly hlubší. Nejen přání znovu se vrátit do svatých míst, ale i touha po duchovních inspiracích. Jeruzalém se již

12

13

14

15

Po starších předválečných titulech (František Hrubý, Kamil Krofta, Václav Novotný a jiní) nověji o poměru církve a státu Fiala Z. 1967, Nový 1972, s. 63–85, z posledních prací Sommer 2007a.

FRB II (Kanovník vyšehradský), s. 223–224. – Jako součást jmění olomouckého hradského kostela se „Blansko s Rájcem“ (Blanzko cum Rayc) vzpomíná v listině o přeložení biskupství od sv. Petra k sv. Václavovi (CDB I, s. 19, č. 115). K obecně známému a v literatuře často frekventovanému blanenskému případu třeba Bistřický – Pojsl 1982, s. 11, později vystupuje Blansko jako biskupský majetek (srovnej Hosák 1967, s. 74–75).

O formách středověkého majetku, který mohl mít za jistých okolností i více „vlastníků“, Žemlička 2009. Vratislavův odpor mohl ovšem mít i další aspekt, když odjinud víme (Mstišův kostel v bílinském podhradí), že ještě po polovině 11. století se stavba kostela na „soukromém“ majetku (ať byl jakékoliv formy) vázala na souhlas knížete (Bretholz 1923, Kosmas II. 19, s. 111), tedy v tomto případě na „dědičného“ vládce Brněnska, kam Blansko patřilo. O Mstišově „případu“ instruktivně Sommer 2007a, s. 28–29.

Jak se někdy naznačuje, například Novotný V. 1913, s. 643; Medek 1971, s. 55.

3. Skalní dóm (Templum Domini) na Chrámové hoře v Jeruzalémě, 685–691.

pár desetiletí nacházel v rukách křesťanů a ze všech koutů „latinské“ i „východní“ Evropy tam směřovaly jak organizované skupiny, tak zbožní jednotlivci. Mezi návštěvníky nechyběli ani poutníci z českých zemí, obvykle skupiny velmožů a kněží (leckdy se účastnily také ženy), jež se ve vhodnou dobu roční vydávaly společně na cestu. Obvykle volily zdlouhavou, nicméně dostupnější variantu přes Balkán a byzantské území. Po nedlouhém pobytu v Jeruzalémě se vracívaly nazpět, zdaleka ne každý však různé obtíže, nástrahy a také nemoci zvládl bez újmy na zdraví, ba životě.16 Svoji pouť Zdík dobře naplánoval. I to svědčí o zralém rozhodování. Ještě koncem roku 1136 navštívil Prahu, aby seznámil knížete Soběslava se svým záměrem.

V doprovodu pražského biskupa, který ho měl v nepřítomnosti zastupovat, se vrátil do Olomouce. Při první cestě, kdy společně s ostatními vyjel v březnu 1123, mohl Velikonoce (8. až 15. dubna) v Jeruzalémě stěží prožít. A přece kvůli jejich atmosféře, v místech Kristova

16 17

V širokém rozpětí své práce se tématu dotkl Tadra 1897, koncepčně je to však dílo už zastaralé. Nověji Žemlička 2006.

Sám Zdík hovoří o svém přijetí řehole sv. Augustina při zakládání kanonie premonstrátů na Strahově (CDB I, s. 159, č. 156). Základní údaje o Zdíkově jeruzalémském pobytu shrnul Novotný V. 1913, s. 643–646.

utrpení nezapomenutelné, se sem hlavně v tyto dny poutníci stahovali. S hojným doprovodem vyrazil teď biskup Zdík po 6. lednu 1137 z Olomouce v domnění, že velikonoční týden pohodlně stihne (4. až 11. duben).

Vinou nepředvídaného zdržení v Konstantinopoli se však ani tentokrát do Jeruzaléma včas nedostal. S odůvodněním, že tam vyčká příštích Velikonoc, si pobyt v Palestině vydatně prodloužil. Ostatní účastníci, když se poklonili Božímu hrobu, vyrazili nazpět. Argument, že by chtěl prožít imitaci posledních Kristových dnů na správném místě a ve správnou chvíli, nabídl Zdíkovi hodnověrnou záminku. Svůj nečekaný pobyt mínil plně vytěžit ve všem, co mohlo Svaté město fyzicky i duchovně nabídnout. Velmi rychle si obstaral kontakty, aby se mohl po nějaký čas účastnit života v regulované kapitule patriarchova katedrálního chrámu Božího hrobu a podrobit se řeholi sv. Augustina v její přísné podobě. Půst a zachovávat mlčení – to byly hlavní pilíře jejích požadavků, které podle možností svého úřadu zachovával biskup i po návratu.17 Řada Zdíkových zájmů po roce 1138, kdy se vrátil zpět na Moravu, přímo i nepřímo svědčí, jak hluboce a všestranně ho jeruzalémský pobyt ovlivnil.

Z rukou jeruzalémského patriarchy Viléma z Messines (1130–1147) přijal darem částečku Svatého kříže, s níž tento hodnostář vyrážel do bojů s mohamedány.

17

4. Románský biskupský palác v Olomouci, před 1141. Pohled od západu.

18 Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor

5. Románský biskupský palác v Olomouci, před 1141. Pohled od severu.

O pravosti nechal vyhotovit zápis, jednu z prvních takzvaných autentik na našem území. „Dřevu ze Svatého kříže“, přivezenému Zdíkem z Jeruzaléma, věnoval poznámku i Vincentius. Vzácná relikvie se stala součástí olomouckého kapitulního pokladu.

Brzy po návratu zavedl Zdík v olomoucké diecézi nový řád svěcení kněžstva podle vzoru jeruzalémského kostela (usum habere a Iherosolimitana ecclesia). Vzpomínky na památná místa prosvítají i z názvů dvou premonstrátských kanonií, o jejichž vybudování se Zdík tolik zasloužil – Strahova (Mons Sion) a Litomyšle (Mons Oliveti). Během pobytu navázal řadu důležitých

18

19

K ověření ostatků Svatého kříže s edicí Flodr 1954 srovnej FRB II (Vincentius), s. 410 (též o cestě Hroznaty, s. 420). – Řád svěcení: CDB I, s. 168–169, č. 163. – O dozvucích Zdíkova jeruzalémského pobytu Žemlička 2006, s. 47–48. – Všechny dosud známé dokumenty, jejichž vydavatelem nebo příjemcem byl Jindřich Zdík, z diplomatického hlediska kriticky zhodnotil Bistřický 1980b, Bistřický 1983a (a jiné práce), který některé kusy nově otiskl a zároveň upřesnil datování řady listin publikovaných G. Friedrichem v CDB I. Péčí J. Bistřického byly zpřístupněny české překlady diplomatického materiálu souvisejícího se Zdíkovou osobou, srovnej Bistřický – Pojsl 1982, s. 80–138 (celkem 38 položek). Proto i datační údaje listů a listin publikovaných v CDB I, které budou v následujícím textu citovány, musí uživatel konfrontovat s případnými Bistřického úpravami (z prostorových důvodu nelze na tyto změny vždy poukazovat).

Papežův list: CDB I, s. 129, č. 123; s. 131, č. 125. – K posloupnosti a smyslu těchto Zdíkových výjezdů Novotný V. 1913, s. 645–647; Bistřický – Pojsl 1982, s. 12.

známostí, někdy možná i přátelství, jichž později mohli s jeho doporučením využívat další poutníci.

I tak je možné chápat zprávu k roku 1152, jak velmož Hroznata, syn Heřmanův, putoval do Jeruzaléma a donesl tam k prosbě moravského biskupa Jana (byl to Jan III., 1150–1157) skvostné roucho a mnohé dary patriarchovi a jiným hodnostářům, které jim před smrtí odkázal biskup Zdík. Literát Rorgo Fretellus, arcijáhen v Antiochii, pak Zdíkovi věnoval svůj Tractatus de distanciis locorum Terrae sanctae (č. kat. 1). Ne-li nic jiného, ukazuje to na biskupovy styky v intelektuálních kruzích Jeruzaléma a křižácké Palestiny.18 Z jeruzalémské výpravy se Zdík vrátil asi v druhé polovině roku 1138. Náročná pouť ho příliš nevyčerpala, což svědčí o solidní tělesné konstrukci tehdy víc než padesátiletého biskupa (pokud byl jeho otcem Kosmas, měl tyto vlastnosti dědit po kom). Nezdržel se dlouho, hned příštího roku se vydal do Říma.

Jak mohou svědčit listy Inocence II. (1130–1143), patrně to souviselo se zamýšlenou misií do Pruska. Na svých cestách si opatřil předlohy knih, jejichž opisování svěřil skriptoriu v Olomouci, pro nějž získal i zdatné a kvalifikované písaře a iluminátory. Zároveň hodlal zúročit jeruzalémské zkušenosti, v nichž nechyběly ani plány na budování reformních center podle tamních vzorů.19 Avšak to všechno na čas odsunuly dramatické události v Čechách. Jindřicha Zdíka čekalo poslední, avšak nejplodnější decénium jeho života...

19

Soběslav I. získal trůn v Praze jako nejmladší ze synů krále Vratislava. Skutečně si ho „vydobyl“, když obratně stmelil českou veřejnost pro svoji věc. Chlumec dodnes platí za skvělé české vítězství a nepochybně i díky tomu bývá Soběslav tradičně líčen v jasných barvách. Doslova přes noc se však nepokojný a k dobrodružstvím tíhnoucí kněžic, působící trvalé nesnáze všem, kdož před ním seděli na pražském trůně, změnil v tvrdého zastánce knížecí autokracie. Cílevědomě pěstoval svou gloriolu a využíval dobových symbolů, aby ji zdůrazňoval (zpráva o korunním lustru ve vyšehradském kostele aj.). Byl přece synem krále a o královském titulu asi snil. V obavách, aby neztratil trůn, ostře sledoval své pražské i moravské bratrance. Málokterý z nich se vyhnul věznění. Přestával věřit velmožům. V červnu 1130 sám odhalil údajné spiknutí proti své osobě. Chystali ho prý někteří předáci s vědomím biskupa Menharta (1122–1134). Protiúder byl krutý. Soběslav zinscenoval na Vyšehradě teatrální soud a padaly nejvyšší rozsudky – kromě Menharta, který zrovna putoval do Svaté země. Oslepení neušel Soběslavův synovec Břetislav, jehož prý chtěli spiklenci za nového knížete. Brzy nato zemřel. Opozici se podařilo dokonale zastrašit. Rychlý sled událostí, kdy vše do sebe dokonale zapadalo, přitom vzbuzuje podezření, nakolik byl sám Soběslav jeho dirigentem. Na zmatky a tápání, které by bylo možné očekávat, nezbýval čas. Mezi odhalením na cestě z Kladska na Moravu (15. červen), soudem na Vyšehradě a stětím „viníků“ (23. červen) vypršel stěží uvěřitelně pouhý týden.20 Po těchto událostech Soběslav své chování mírnil.

Postupně se smířil s ostatními Přemyslovci a snažil se o důvěru předáků. Smysl byl průhledný: zajistit trůn vlastní rodině. Již v květnu 1138 požádal Soběslav v Bamberku nového římského krále Konráda III. (1138–1152), aby udělil Čechy v léno jeho nejstaršímu synovi. Přítomné české velmože donutil, aby to stvrdili přísahou na ostatky svatých. Po návratu svolal do Sadské (u Poděbrad) sněm, kde sliby a hrozbami donutil účastníky, aby věrnost povinovanou knížeti přenesli na jeho prvorozeného syna. Vzbudil tím opačné reakce. Když o Vánocích 1139 Soběslav ve východních Čechách těžce onemocněl, začali se předáci radit o nástupci. Bezmocný kníže nemohl nic ovlivnit. Zemřel v půlce února 1140 a po bouřlivých jednáních padla volba na Vladislava II. (1140–1172), syna Vladislava I. a Soběslavova synovce. O slibech daných v Sadské nepadlo slovo a ke slovu nepřišla ani „práva“ Vratislava Brněnského a Konráda Znojemského, třebaže věkem Vladislava převyšovali.21 Biskup Zdík vděčil za kariéru Soběslavovi a nikdy mu nepřestal být plně loajální, přesto se však dají v jeho chování časem pozorovat stopy odstupu. Ochotně se podílel na očištění biskupa Menharta (28. září 1131), jemuž kníže otevřeně nedůvěřoval. Když Menhart zemřel, pronesl Zdík na jeho pohřbu v Praze dojemnou řeč, v níž Soběslava i další zapřísahal, aby „ubohému cizinci“ odpustili (červenec 1134). Možná těžce nesl, že ho Soběslav nepodpořil ve sporu o Blansko, kníže

20 Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor

6. Románský biskupský palác v Olomouci, před 1141. Sdružené okno na severní stěně paláce.

však právě završoval „usmiřovací“ proces a těžko si to mohl dovolit. Jistěže ani Zdík neodmítl podporu Soběslavovu synovi (shodou okolností se také jmenoval Vladislav), zároveň však patřil k těm, kdož se od samého začátku jasně postavili za Vladislava II. Opět se zachoval pragmaticky, a mohl pro to mít i vnitřní zdůvodnění. Sám Soběslav I., po léta nejspolehlivější spojenec krále a posléze císaře Lothara, po jeho smrti (1137) okamžitě „přeběhl“ ke štaufské opozici a podpořil Konráda III. Ihned se dočkal „daru“ v podobě synova bamberského oblénění. Možná Zdíka popouzely i nezakryté snahy Soběslavovců získat olomoucký úděl, který se od Václavovy smrti (1130) nacházel v trvalém provizoriu. Syn zabitého Oty II. prodléval v exilu a stabilitu nevnášely ani občasné správy jiných Přemyslovců, od roku 1137 Soběslavova nedospělého prvorozence. Jeho působení v Olomoucku nepochybně zaštiťovali Soběslavovi pověřenci, kteří s rázným biskupem nemuseli nalézat společnou řeč.

20 21

K interpretaci událostí z roku 1130 netradičně Žemlička 1994, k symbolice Soběslavova jednání Pleszczyński 2003.

S rozličnými akcenty k hodnocení Soběslavovy vlády Bláhová – Frolík – Profantová 1999, s. 527–555, Žemlička 2007, s. 221–230, Vaníček 2007.

7. Románský biskupský palác v Olomouci, před 1141. Detail sdruženého okna na severní stěně paláce.

Ne náhodou se Zdík hned po knížecí volbě u Vladislava přimluvil, aby se Ota III. Dětleb mohl vrátit z vyhnanství v Rusku a ujmout se Olomoucka.22 Pokud víme, kroky biskupa Zdíka s novým knížetem se dosud nezkřížily, nicméně po 17. únoru 1140 (Vladislavova volba) se mezi oběma vytvořilo pouto, z něhož oba těžili po svém – Vladislav v politice, Zdík při svých fundačních záměrech. Více než dříve se Zdík přimkl k Praze. Mohly to ovlivňovat starší hořkosti s Vratislavem Brněnským, ale cestu si nenašel ani k čerstvě dosazenému Otovi III. Olomouckému, s nímž by se mohla očekávat těsnější spolupráce. Za doznívání plánů, smlouvaných ještě

22

23 24

O Zdíkových přímluvných činech pro biskupa Menharta FRB II (Kanovník vyšehradský), s. 213–214, 220. – K pozici moravských údělníků v přemyslovské monarchii podala moderní a v základních rysech dodnes platný rozbor Krzemieńska 2000 (poprvé Krzemieńska 1985), s důrazem na moravské poměry z posledních souhrnů Wihoda 2006.

FRB II (Vincentius), s. 411. – Nárys událostí důkladně popsal Novotný V. 1913, s. 765–782.

Vizitace papežského legáta Guida bývá obecně považována za významnou událost v dějinách české i moravské církve.

K jejímu hodnocení Novotný V. 1919, Hilsch 1969. – O výsledcích svého poslání v českých zemích podal Guido obsažnou relaci, srovnej CDB I, s. 136–138, č. 135.

se Soběslavem a biskupem Janem I. (1134–1139), se dá považovat uvedení komunity (snad) augustiniánské řehole na horu Strahov za Pražským hradem (asi 1140). Představeným tohoto nejspíše domácího sboru byl jakýsi Blažej. Spokojenost však nebyla na místě a sám Zdík začal brzy chystat změnu. Než k ní mohlo dojít, nechuť části velmožstva i moravských knížat k novému vládci se přetavila ve válečný konflikt.

Na pražský stolec protlačila Vladislava II. dvorská skupina soustředěná okolo velmože Načerata v důvěře, že mladého a zatím spíše různými výstřelky známého Přemyslovce lehce ovládne. Proti očekávání se však Vladislav ujal své role se vší vážností. Ačkoliv Konrád III. již předtím udělil české léno Soběslavovu synovi, neodmítl to hned v dubnu 1140 (též v Bamberku) ani Vladislavovi. Své sehrávala ještě další okolnost. V osobě Gertrudy, dcery rakouského markraběte Leopolda III. Babenberského (1095–1136), si Vladislav zároveň bral Konrádovu nevlastní sestru. O podíl na moci se však hlásili původci Vladislavova zvolení, v čele zklamaný Načerat. Jakési nepokoje se odehrály v roce 1141 a další rok se již rozhořela otevřená vzpoura. Odbojníci nabídli trůn Konrádovi II. Znojemskému, k němuž se hlásili další nespokojení Přemyslovci. Vladislav se propadal do izolace. Vytrval však při něm Zdík, který nad olomouckou diecézí vyhlásil zákaz bohoslužeb (interdikt) a snažil se horké hlavy uklidnit. Bez úspěchu. Dokonce musel z Moravy na dlouhý čas odejít.

Moravské vojsko, posílené odpadlými českými předáky, vtrhlo do Čech. U Vysoké na Čáslavsku se mu koncem dubna 1142 postavil Vladislav s bratry Děpoltem, Jindřichem a s biskupem Zdíkem. V bitvě utrpěl Vladislav krvavou porážku (slovy Vincentia „přesil si své věrné jako pšenici“). Načerat padl, ale povzbuzený Konrád oblehl Pražský hrad. Vladislav předal jeho hájení Děpoltovi a provázen zkušeným Zdíkem se vydal ke Konrádovi III. Za slib bohaté odměny se král nechal pohnout ke vpádu do Čech. S jeho vojskem se nechtěl Konrád Znojemský měřit. Přerušil ničivé obléhání a stáhl se na Moravu. Začátkem června vtáhli spojenci do Prahy a odboj byl ve své hlavní síle zlomen. Král se mohl po vyplacení slíbené částky vrátit nazpět.23 Problémy nekončily. Zdík, v exponovaných chvílích opět prokázavší skvělou tělesnou zdatnost (účast v bitvě, vyčerpávající jízda do Němec, pochod s vojskem ku Praze), se stal pro Vladislava takřka nepostradatelný. Navíc se zhodnotily i biskupovy diplomatické schopnosti. Opaku se však dočkal ve své diecézi. Pokud již dříve vycházel s údělníky složitě, teď jejich nevraživost přerostla v nenávist. V obavě ze msty Zdík váhal s návratem do Olomouce a teprve příchod legáta Guida (1143) vnesl dílčí zklidnění.

Právě tomuto papežovu zmocněnci, jehož vizitace přinesla tvrdá obvinění a suspendování některých „nehodných“ církevních hodnostářů a různé další výtky, byl Zdík nápomocen. Kromě toho se legát snažil zmírnit napětí mezi Vladislavem a moravskými Přemyslovci, což se alespoň dočasně podařilo.24

21

8. Rotunda sv. Pantaleona v Pustiměři, asi čtyřicátá léta až polovina 12. století.

Nikdo nebyl zbaven údělu, vztah údělníků ke Zdíkovi se však nezlepšil. Přes vzájemnou řevnivost se Vratislav Brněnský, Konrád Znojemský i Ota III. Dětleb Olomoucký uměli v zásadních věcech domluvit. Proto biskup s návratem otálel. Jeho takřka sídelním místem se stala Praha, odkud podnikal účelové, spíše jednorázové výjezdy za hranice. V prosinci 1142 pobýval u Konráda III. v Řezně, v půlce příštího léta zavítal do Pasova, aby provázel legáta Guida do Prahy, září 1143 ho zastihlo v Ulmu a jaro 1144 v Bamberku. Kromě toho Zdík nechyběl při různých pražských událostech, na nichž asistoval jako duchovní hodnostář. Hlavní zájem však přenesl na Strahov, který se měl stát vlajkovou lodí reformovaného monastického života. V něm se Zdík již před léty zhlédl v Palestině, ale od naplnění ho stále cosi odvádělo.25 Po neúspěchu první strahovské kolonie, o níž není nic bezpečného známo, se po dalších letech Zdíkův zájem upnul k premonstrátům, již po dvacet let působícím jako řádné a papežem uznané společenství. Měli se řídit vita apostolica, tedy žít odříkavě podle vzoru apoštolů. Platili za mladý a průbojný směr překonávaného benediktinství. Ačkoliv nešlo o církevní řád v pravém slova smyslu, nýbrž o řeholní kanovníky, nalezl v nich Zdík vytoužený vzor. Premonstráti, hlásící se k řeholi sv. Augustina, se stali oporou církevní reformy a jejich dobře a centralizovaně organizované konventy se šířily po celé „latinské“ Evropě.

Poprvé s nimi měl Zdík přijít do styku v bavorském

22 Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor

Windbergu (za pobytu v Bavorsku, kdy pro Vladislava sháněl vojenskou pomoc) a ve zdejším kostele tehdy vysvětil dva oltáře. Nemusely ovšem chybět ani jiné příležitosti, vnímavému a poučenému Zdíkovi by nástup premonstrátů ostatně stěží unikl.26 Plán dostával konkrétní obrysy. Nedočkavý biskup se patrně ještě v roce 1142 obrátil na generální kapitulu v Prémontré s žádostí o vyslání vhodného osazenstva. Odpověď ho potěšila, snad i dobré Zdíkovo jméno pomohlo, že vše šlo ráz na ráz. Následoval souhlas včetně zprávy o vyslání konventu, pro jistotu s prosbou, aby nad ním „biskup moravské církve“ (... episcopo ... Morauiensis ecclesie), tj. Zdík, „držel ochrannou ruku, miloval ho a poskytoval mu podporu“. Nová kolonie byla vyslána z kanonie Steinfeld v Porýní, třebaže trvalo ještě nějaký čas, než se nová instituce usadila se vším všudy. Původně dřevěné příbytky nahrazovaly

25 26

Pobyty v zahraničí CDB I, s. 135, č. 131; s. 136, č. 134; s. 137, č. 135; s. 141, č. 138. – O Zdíkově itineráři z let 1142–1144 přehledně Bistřický – Pojsl 1982, s. 66–67.

K šíření premonstrátů a významu jejich díla by bylo možné citovat množství titulů, za všechny alespoň informativní Backmund 1986. – Iniciativy biskupa Zdíka při uvádění premonstrátů do českých zemí důkladně zhodnotil a především ocenil Hlaváček 2003, s. 289–299 (s dalšími údaji). – Zápis o Zdíkově pobytu ve Windbergu a rodinné fundaci hrabat z Bogenu svázaných s český prostředím viz CDB I, s. 134, č. 129. – O možné inspiraci Windbergem například Bistřický – Pojsl 1982, s. 15.

trvalejší stavby, nejprve románská bazilika, jejíž budování pokročilo brzy natolik, že do jejích útrob mohli postupně být uloženi všichni tři „zakladatelé“ – biskup Jindřich Zdík (1150), kněžna Gertruda (1150) a po delších peripetiích někdy před rokem 1178 i tělo Vladislava II., který zemřel v roce 1174 na hranicemi. Poučení současníci by ovšem neváhali, koho označit za pravého inspirátora strahovské fundace: Jindřicha Zdíka, trochu neočekávaně biskupa v moravské Olomouci, kde však pro své záměry asi úplné pochopení nenalézal. Do let 1143 až začátku roku 1144 se nejspíše hlásí i listina, kterou dal Zdík vyhotovit a jež vydává svědectví o složitých počátcích Strahova. V ní popsal, jak dospěl k užitečnosti strahovského založení. Poctivě ocenil nejen zásluhy biskupa Jana, ale i knížete Soběslava (nazývá ho Oldřichem), samozřejmě pak Vladislava II., Gertrudy a nového pražského biskupa Oty (1140–1148). Následují podrobné výčty majetků. Nenechávají na pochybách, jak dlouhá byla cesta od úmyslu k „první“ a následně i „druhé“ fundaci. Nejprve jsou vypočteny statky darované pražským biskupem Janem (mimochodem slouží jako příklad velmožského jmění té doby), které tento prelát zaslíbil ještě dříve, než premonstrátský Strahov vznikl (zemřel 8. srpna 1139), dále knížetem Vladislavem a Gertrudou.27 Poměry se zklidňovaly a Zdík, za poslední roky jen zřídka prodlévající ve své diecézi, musel pomýšlet na návrat. Nechtěl přijet s prázdnou. Od Konráda III., jehož předtím i později navštěvoval opravdu často, získal během výjezdu na říšský sněm v Bamberku (1144) privilegium, které nemělo v českých poměrech obdoby. Jeho zněním byl olomouckému biskupství vrácen hrad Podivín (u Břeclavi), o nějž trval dlouhý spor s pražským biskupstvím. Nadto Olomouc získala na Podivíně právo razit minci a lidé biskupství dosáhli osvobození od zeměpanských orgánů

27

28

29 30

31

Listina z Prémontré: CDB I, s. 135–136, č. 133. – Takzvaná zakládací listina Strahova: tamtéž, č. 156, s. 157–161; srovnej i Bistřický 1983a, č. 3, s. 69–73. Český překlad obojího Bistřický – Pojsl 1982, č. 5, s. 97–103; č. 14, s. 113. – Složitý vznik strahovské kanonie sledoval Sommer 1984, aktuální stav poznání shrnují Vlček – Sommer – Foltýn 1997, s. 442–443; Hlaváček 2003, s. 293–295.

CDB I, s. 140–143, č. 138; s. 161–163, č. 157. – Obě privilegia byla podrobena několika věcným rozborům, za vrchol Zdíkovy listinné činnosti považuje druhé z nich Bistřický 1990, s. 53.

Obě výsady hodnotil Novotný V. 1913, s. 789–791, 808–810.

Podle Zdeňka Fialy (Fiala Z. 1959, s. 85) vydával Konrád listinu pro Zdíka jako pro říšského biskupa, což se neujalo.

K oběma listinám se vrátil Kejř 1992, s. 245. Na peripetie dlouhého sporu o Podivín se zaměřil Wihoda 1998, diplomatické aspekty shrnula Dušková 1986.

CDB I, s. 143–144, č. 140–141.

O události důkladně, ale místy zmateně FRB II (Vincentius), s. 414–416; FRB II (Letopisy hradišťsko-opatovické), s. 398–399.

Faktograficky Novotný V. 1913, s. 794–799, rozborem topografické a majetkové situace určil jako místo přepadení dvůr v Lozicích Pavel Bolina (Bolina 2003).

Eugenovy listy: CDB I, s. 146–147, č. 143; č. s. 147–149, 145–146.

– O tom a průběhu „smiřování“ opět Novotný V. 1913, s. 803–808.

(takzvaná imunita). Nezraňovalo to jen moravské údělníky, jak asi Zdík tiše zamýšlel, ale neméně českého knížete a jeho svrchovaná práva nad českomoravským územím. I obsah Konrádova privilegia tak mohl v konečném účinku ještě více přiostřit nevraživost moravských Přemyslovců ke Zdíkovi. Jeho případné negativní dopady ztlumila až listina Vladislava II. z roku 1146 nebo 1147 (č. kat. 60). Aniž by výslovně vzpomenula Konrádovy „milosti“, v plném rozsahu je z titulu vrchní moci knížete „Čechů“ potvrdila.28 Asi v polovině roku 1144 mohla Zdíka opět trvaleji hostit Olomouc. Nevracel se jako řadový biskup odkudsi z okrajů „velkého“ dění, ale jako světaznalý a vzdělaný prelát s velkým rozhledem, který měl blízko k nejvyšším příčkám Říše a jehož pojilo staré přátelství s novým papežem. Právě v té době se jím nakrátko stal Lucius II. (1144–1145), jehož odpověď na Zdíkovu gratulaci se zachovala. D vakrát ho zval k sobě do Říma, také jako odezvu na neocenitelné služby, které před nedávnem vykonal Zdík pro legáta Guida.29 Začátkem roku 1145 biskup vyrazil na cestu. K němu se přidružil Ota Olomoucký, jako jediný z moravských Přemyslovců se Zdíkem teď slušně vycházející.

Nedaleko vstupu z Moravy do Čech, odkud se zřejmě mělo pokračovat na Prahu a dále k jihu, se Zdíkův průvod (nepochybně již bez Oty) setkal s Konrádem Brněnským a Vratislavem Brněnským. Tvářili se přátelsky, avšak v noci Konrád biskupovo nocležiště, patrně Lozice jihozápadně od pozdějšího Vysokého Mýta, surově přepadl. Nechal Zdíkovy průvodce zbít, dvorec zapálil a vydrancoval, uloupil peníze i cestovní výstroj. Sám biskup se narychlo stačil skrýt v blízkém houští, jeho život by jinak byl ohrožen. Až ráno se zkřehlý Zdík s pomocí jednoho známého sedláka mohl dopravit do Litomyšle, odkud ho dal kníže Vladislav převézt do Prahy.30 Od cesty do Říma houževnatý Zdík neupustil.

Ještě v časném jaru se vydal za Alpy. S papežem se skutečně setkal, ne však již se zemřelým Luciem, ale Eugenem III. (1145–1153), který dal na Zdíkovy přímluvy a udělil klášteru sv. Jiří na Pražském hradě ochranné privilegium. V hněvu nad biskupovým přepadením vyhlásil nad násilníky klatbu. S oběma moravskými knížaty a jejich družiníky i na Vladislavova bratra Děpolta, který byl též do věci zapleten. Nejdéle vzdoroval Konrád Znojemský, který nalezl kněze, ochotné přes papežův zákaz vykonávat bohoslužby.

Rozhořčený Eugen vícekrát „písemně“ zasáhl a troufalce zbavil kněžství (nevíme, s jakým výsledkem). Na podzim 1146 následovala Vladislavova trestná výprava proti Znojemsku. Podle zvyku doby se Konrádova „země“ nevyhnula poplenění, nicméně po přímluvě Konráda III. zůstal původce na svém postu.31 I v dalších letech udržoval olomoucký biskup čilé vztahy jak s Konrádem III., k němuž takřka pravidelně zajížděl, tak s papežem Eugenem, který si Zdíka oblíbil do té míry, že ho i nadále zaměstnával citlivými diplomatickými úkoly. Současně si agilní Zdík našel

23

9. Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě, patrně druhá polovina 11. až počátek 12. století.

čas, aby (patrně okolo roku 1145) společně s Vladislavem II. a jeho chotí Gertrudou přetvořil starší a patrně Břetislavem II. zřízený a bohatě nadaný kostel na hradě v Litomyšli v další premonstrátskou kanonii, nazvanou – nejspíše v upomínku na Zdíkův jeruzalémský pobyt – Olivetská hora. Třebaže takzvaná zakládací listina premonstrátské Litomyšle, datovaná 20. lednem 1167, biskupa Zdíka nezmiňuje (jde o falzum z konce 12. století), jiné souvislosti jeho inspirační roli potvrzují. Možná byla zvolena právě Litomyšl jako díkůvzdání za nedávnou biskupovu záchranu.32 Jindřich Zdík nepatřil k prelátům, kteří by zůstávali přikování ke svým sídelním místům. Naopak, většina údajů, jež se k němu váží, ho vzpomíná mimo Moravu i Čechy. Od Řezna k Rýnu, od Baltu přes Řím do Svaté země, to byl jeho manévrovací prostor.

Nebývala to vždy jen nutnost, spíše se dá sázet na iniciativu samotného biskupa, třebaže v kritických začátcích čtyřicátých let nechyběla ani vynucená absence. Přípravy na cestu, únavné jízdy v koňském sedle nebo zdlouhavá jednání tvořily víc než nápadnou položku v jeho časových rozvrzích. Některé z výjezdů byly hodně dlouhé a trvaly měsíce, někdy půlroky až roky. Ne marně ho varoval Inocenc II. již počátkem čtyřicátých let, aby svůj pobyt na chystané pruské misii nepřeháněl: „nehodí se pro biskupa, ustanoveného Bohem, aby pásl stádo Páně, jestliže vydává vlastní ovce půstu a pastvu poskytuje jiným“. V dalších ze svých listů papež spíše už rezignovaně dodává, že biskupův úmysl hlásat kříž schvaluje, „ale s tím, abys se co nejdříve navrátil k lidu, který Ti byl svěřen“. Mimoděk si vysloužil stejné pokárání jako kdysi svatý pražský biskup Vojtěch (982–997), jehož misijní záměry v Prusku sloužily Zdíkovy vzorem. Vždyť také mohučský arcibiskup Willigis (975–1011) sliby i hrozbami kdysi vábil Vojtěcha do Prahy, trpící dlouhou neúčastí svého pastýře.

Neboť k povinnostem biskupů skutečně patřila trvalá a vydatná duchovní péče o lidské „stádo“ v diecézi.33

24 Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor

O to více překvapí, jak hlubokou kulturní stopu po sobě Zdík na Moravě zanechal. Jakoby ani nestrávil snad půlku svého episkopátu mimo její hranice.

Navíc pokud k tomu přičteme nesnáze, s nimiž se potýkal i v řadách „svého“ kněžstva, ne plně zralého akceptovat „novoty“, s nimiž biskup přicházel. Klérus Moravy, závislý více na přízni údělných knížat než na biskupovi, nebýval v kritických chvílích Zdíkovi spolehlivou oporou. Poměry v Čechách a na Moravě se v tomto ohledu nelišily a přešlo ještě několik generací, než česká a moravská církev pokročila dále. Nebyla výjimkou. I nadále zůstávala součástí jen zvolna se prosazujících trendů, zahájených gregoriánským papežstvím v 11. století. Proto i autorita tak silné osobnosti, jakou byl Zdík, narážela na relikty starších poměrů, v nichž kněz byl spíše služebníkem „laiků“ než poslušným článkem biskupského rozhodování.

Jako hlava diecéze mohl Zdík v roce 1142 nařídit interdikt v očekávání, že útlum duchovní péče donutí vzbouřené údělníky ke smíru a povolnosti. Úspěch se nedostavil. Dále probíhaly bohoslužby, dále se jich účastnily vyobcované osoby, jak rozhořčeně vytkl Inocenc II. „kanovníkům a klerikům ustanoveným v olomoucké diecézi“. Změny se prosazovaly pomalu a ještě na začátku 13. století s týmiž překážkami bojoval pražský biskup Ondřej (1214–1224). I jemu odmítla valná část diecézního kléru poslušnost, jakmile se dostal do sporu s králem a „mocnými“.34 Přes své vytížení, závazky různého druhu, nevšední angažovanost v diplomacii i politickém životě, přes výjezdy za hranice nebo úkoly dané (zejména později) papežem nelitoval biskup Zdík času, aby vtiskl novému ústředí své diecéze důstojnou tvář. Jen postupně před námi vyvstává podoba „nového“ biskupského a kapitulního okrsku, takřka ztraceného v masivních přestavbách dalších staletí. Poznání, že vyspělé relikty románského stavitelství a sochařství nepatřily k paláci zdejších Přemyslovců, ale k dómskému obvodu, mění tradiční představy o zastoupení jednotlivých mocenských složek v areálu olomouckého hradu.

Včetně úlohy, kterou sehrál Zdík jako duchovní inspirátor, objednavatel či stavebník. Ještě hmatatelněji se rýsuje biskupova role v oblasti písemnictví a knižní kultury. „Zdíkovský“ soubor listin a listů tvoří nejrozsáhlejší kolekci svého druhu na českomoravském území z doby před 13. stoletím. Představují jedinečnou

32

33 34

CDB I, s. 411–415, č. 399. – Ke vzniku dokumentu Nový 1991, s. 141. Zrod premonstrátské Litomyšle není stále uspokojivě objasněn, prameny retrospektivně jmenují více „zakladatelů“.

Asi nejpravděpodobnější výklad předložil Novotný V. 1913, s. 382–384, pozn. 2, což v podstatě akceptuje i nová literatura jako Charvát 1994, s. 13–15; Vlček – Sommer – Foltýn 1997, s. 345–346. Možnost, že Litomyšl byla zvolena s ohledem na biskupovu záchranu, naznačil Matzke 1969, s. 19.

CDB I, s. 132, č. 125; s. 132, č. 127; český překlad Bistřický – Pojsl 1982, č. 11–12, s. 110–111. – O Vojtěchových problémech s Willigisem například Třeštík 1998, s. 94–95.

CDB I, s. 133–134, č. 128. – Pro srovnání s mladší dobou Hilsch 1974, Žemlička 1981.

10. Rotunda sv. Jiří na Řípu, svěcena 1126.

informativní hodnotu a diplomatický unikát. Ze série rukopisů sem náleží proslulé iluminované kodexy, kromě jiných Olomoucký kolektář (č. kat. 53), dříve zvaný Horologium olomoucké, (dnes v Královské knihovně ve Stockholmu) nebo opis Augustinova spisu De civitate Dei (č. kat. 56; dnes Kapitulní knihovna v Praze). Kodikologické a paleografické rozbory prokázaly, že své první skriptorium vybudoval Zdík nejspíše po návratu z Jeruzaléma. Mělo zásobit čerstvě ustavenou kapitulu základními liturgickými, pastoračními a teologickými díly. Po hektických událostech z počátku čtyřicátých let jeho personál společně s biskupem z Olomouce odešel a teprve Zdíkův návrat v polovině roku 1144 dal základ skriptoriu novému. Obě dílny pracovaly nejen pro potřeby biskupství a kapituly, ale i pro další instituce s blízkým vztahem ke Zdíkovi (Strahov).35 Mohlo by se zdát, že po obecném zklidnění a upevnění Vladislavovy moci v polovině čtyřicátých

35

Smyslem tohoto odstavce má být alespoň letmé vzpomenutí kulturního rozměru Zdíkova díla. Jeho podrobnějšímu hodnocení jsou věnovány jiné specializované příspěvky. Přesto několik základních informativních prací: Flodr 1960, Bistřický 1980b, Bistřický 1981; Michna – Pojsl 1988 (passim). Naposledy úlohu olomouckého skriptoria zhodnotil a styky českomoravských premonstrátů s polským prostředím vyzdvihl Hlaváček 2005, s. 90–92.

let se také Jindřich Zdík usadí a jeho výjezdy budou stále vzácnější. Dovršil v té době asi šedesátý rok života a podle dobových měřítek již vstoupil do stařeckého věku. Padají neurčité zmínky o jeho nemocech.

Přesto v něm nazrával ještě jeden cíl – vykonat misijní výpravu do Pruska. Jednou už takovou cestu podnikl (1141), když si předtím vyžádal papežské svolení.

Nicméně podnik neměl takový úspěch, jak biskup očekával. Nová vlna křižáckého nadšení se zvedla na ochranu křesťanských výdobytků ve Svaté zemi, když padla Edessa (1144), jedna z opor křižáckého panství na Předním východě. Ve prospěch nové výpravy neúnavně agitoval Bernard z Clairvaux, známý tvůrce cisterciáků. V únoru 1147, na sněmu v Řezně, se ke kříži přihlásila řada vlivných osobností, knížat i biskupů, také Jindřich Zdík, beroucí dokonce na sebe roli jakéhosi hlasatele Bernardových výzev v českých zemích. Nakonec, asi s ohledem na svůj věk, se do Palestiny nevypravil, přesto se „kříže“ účastnil. S požehnáním Bernarda z Clairvaux i papeže Eugena III. mělo stanout na roveň výpravy do Svaté země křížové tažení saských feudálů proti slovanským „pohanům“ v Meklenbursku a Pomořanech. Vedle Dánů a některých polských knížat se účastnil též Zdík. Ve dvou proudech, pod vedením mladého saského vévody Jindřicha Lva a markraběte Albrechta Medvěda, zahájili křižáci pochod v polovině roku 1147. Přes

25

nákladnost akce a halasnou propagandu byly výsledky žalostné. Bezradnost, tápání a organizační selhání se naplno ukázaly před Štětínem, kde Medvědovy válečníky, mezi nimi Zdíka, vítal lid s kříži v čele s biskupem. Oblehli totiž křesťany. Skutečný smysl nákladného podniku, neobratně zastíraný christianizačními úmysly, vystihl trefnou poznámkou český kronikář Vincentius, že totiž Sasům šlo více o podrobení tamních Slovanů než o víru. Podzim již rozčarovaného biskupa zastihl doma.36 Ještě chabějšími úspěchy se v bilanci mohlo vykázat s velkými ambicemi zahájené tažení do Palestiny.

Nepomohla ani osobní účast Konráda III. a francouzského krále. Pod velením Vladislava II. zahájili pochod na jihovýchod také Čechové. Do větších bojů nezasáhli, rozhodnutí padlo ještě předtím, než vstoupili na byzantskou půdu. Oklikou přes Rusko a Polsko se české vojsko v létě 1148 vrátilo nazpět. Již sám fakt, že si kníže Vladislav vůbec dovolil na rok se vzdálit, svědčí o postupující stabilitě jeho vlády, na níž nebyl bez zásluh ani Zdík.37 Ještě před koncem roku 1147 učinil Zdík oproti svým zvyklostem něco neočekávaného: omluvil se papeži Eugenovi z pozvání na koncil do Trevíru s tím, že místo sebe vyšle pražského probošta Daniela (příštího pražského biskupa). Tažení k severu ho zřejmě fyzicky i psychicky dost vyčerpalo. Od té chvíle Zdík za hranice nevyjížděl a spíše se věnoval posilování reformních prvků v české i moravské církvi.38 Spoléhal hlavně na premonstráty, jejichž nepsanou hlavou se stal reformní konvent na Strahově. Až do biskupovy smrti se žádný z premonstrátských sborů neobešel bez jeho přispění nebo alespoň čilého zájmu. Ke Strahovu se organizačně blízce vázaly Doksany, o něž se zasloužil Vladislav II. společně s chotí Gertrudou Babenberskou. Velkorysá doksanská fundace byla určena ženské větvi a první osazenstvo pocházelo z Dünnwaldu v Porýní (1144).

I tady se mladší konventní tradice hlásí ke Zdíkově účasti na vysvěcení. Stranou nestál Zdík ani při zrodu premonstrátské Litomyšle, osobitě se jeho rukopis projevil v prvních krůčcích Želivi. Nejprve se v tomto koutě na úpatích Českomoravské vrchoviny usadili benediktini, avšak pražský biskup Daniel jim asi roku 1149 místo odňal a daroval premonstrátům povolaným (podobně jako u Strahova) ze Steinfeldu. V jejich čele stál Zdíkův přítel Gotšalk, bohatší již o zkušenosti s budováním Strahova. Přesto se nový konvent z Danielovy strany očekávané štědrosti nedočkal a nebýt Zdíkovy pomoci, asi by se neujal. Z cisterciáckých fundací zanechal Zdík stopu v Sedlci (u Kutné Hory), kde měl právě on podnítit Miroslavovo zbožné rozhodnutí. Společně s knížetem Vladislavem a pražským biskupem Otou rovněž stvrzoval a pečetil „zakládací“ listinu sedlecké fundace (asi 1142–1148).39 Již výčet těchto aktivit svědčí o tom, jak hluboce zůstával Zdík spojen s pražským knížecím dvorem a svojí domovskou církví, k níž se v posledních létech svého života stále více upínal. Jako by v některých

26 Jindřich Zdík – biskup, diplomat a organizátor

11. Premonstrátský klášter na Strahově v Praze, založen 1143.

momentech ani nebyl olomouckým, ale spíše pražským pastýřem. Pražští biskupové, s nimiž se jeho episkopát časově překrýval (Menhart, Jan I. a Ota), nepřekračovali ani ve „své“ diecézi Zdíkův stín. Často se ujímal jejich role, poprvé vysvěcením svatojiřské kaple na Řípu (1126). Kde své pražské chvíle trávil, se dá jen volně rozvažovat. Později měl snad zařízen nějaký příbytek v areálu Strahova, na dohled knížecího sídla. Tíhnutí k Praze mohl posilovat jednak Zdíkův osobnostní rys být ve středu dění, jednak s tím zřejmě splývala nechuť k údělníkům, která neopadla ani za čtvrtstoletí jeho úřadování. Naopak se přetavila do takřka latentního napětí. I z dalších souvislostí se ostatně dá tušit, že bezvýhradné pochopení nenacházel ani ve středu těch, kteří mu měli být největší oporou, totiž v olomouckém kapitulním kléru. Proč zavádět nezvyklé a pracné novoty, když vše mělo svůj řád, proč dráždit údělníky, když především míra jejich přízně a štědrosti určovala stupeň hmotné prosperity moravské církve? Naopak v Praze, s oporu vstřícného Vladislava II., se Zdík cítil lépe. Proti se ani začátky premonstrátů na moravské půdě (a ještě zřetelněji cisterciáků) nedají srovnávat s jejich dynamickým nástupem v Čechách. Pouze na Hradisku pod Olomoucí, staré fundaci olomouckých knížat, vystřídali premonstráti těsně po roce 1150 vypuzené benediktiny. Do jaké míry chystal tuto akci ještě Zdík, se dá jen spekulovat.40

36 37 38 39

40

FRB II (Vincentius), s. 417. – O křížové výpravě proti Slovanům nedávno například Partenheimer 2003, s. 104–108 (s další literaturou).

Odkázat lze na řadu specializovaných prací o křížových výpravách. – O Vladislavově tažení i Zdíkově účasti Novotný V. 1913, s. 815–828.

O pozvání Zdíka i jeho omluvě víme jen z papežových reakcí, srovnej Bistřický – Pojsl 1982, č. 32–33, s. 131–133.

Opět je třeba uvést studii Hlaváček 2003, obsahující řadu detailů, popřípadě odkázat na kompendium Vlček – Sommer – Foltýn 1997 (podle rejstříku). K Želivi lze doplnit Bláhová 1995, s. 458–459. Roli Zdíka při založení Sedlce vyzdvihla Charvátová 1998, s. 103.

K uvedení premonstrátů do zprvu benediktinského Hradiska Hlaváček 2003, s. 298–299; Foltýn 2005, s. 513–514.

Po návratu z křížové výpravy se víc než šedesátiletý biskup výjezdů do dálek zřekl. Jeho dosud železné zdraví počalo selhávat. Stále však zůstával „ve službě“ a kromě jiného plnil i roli jakéhosi Eugenova pověřence ve vztahu k polskému sousedství. Zaměstnával papeže dotazy ohledně mravnosti a profesní způsobilosti kněžstva (jak podobné jsou otázkám biskupa Ondřeje z doby o tři čtvrtě století mladší!), jedním dechem si však stěžoval na zdravotní nesnáze. V odpovědi ho Eugen utěšoval a dokonce poslal jakýsi lék.41 Z Prahy se Zdík příliš nevzdaloval. A brzy se zprávy o jeho nemoci a utrpení množí, což netajil před svým okolím ani před cizinou. Poslední Vánoce strávil v Golčově Jeníkově, kde ho navštívili želivští premonstráti.

Dočkal se konejšivých slov Huga, opata v Prémontré, který mu doporučil želivského opata Gotšalka za vhodného utěšitele. Právě s Gotšalkem se Zdík v poslední době sblížil a žádal ho o modlitby. Jak shodně potvrzují prameny, zemřel Jindřich Zdík 25. června 1150. „Odevzdal ducha svého Bohu, při čemž velmi mnoho bratří stálo kolem něho a modlilo se.“ Podle svého přání nalezl poslední odpočinek na Strahově. Ještě před smrtí stačil odkázat některým osobnostem cenné dary: opatu Gotšalkovi, přátelům v Jeruzalémě a také Eugenovi III., který do kláštera sv. Jiří poslal děkovný list za krásná roucha poslaná mu Zdíkem a utkaná tamními jeptiškami.42 V současnících zanechal biskup Zdík mimořádně hluboký dojem. Ohlasy nechyběly ani z ciziny. Ještě po letech ho vzpomíná Oldřich, probošt ve Steinfeldu, jako svatého a moudrého muže (sanctitatem et prudentiam venerabilis viri Morauiensis episcopi), poznámka o jeho smrtí nechybí ani v moravských a českých nekrologiích. I v mladší historiografické tradici nezřídka vystupuje jako blahoslavený. Novější zahraniční literatura má uznání k působení Jindřicha Zdíka i jeho příbuzného biskupa Daniela v rámci mohučské církevní provincie.43 Není snadné postihnout Zdíkovu osobnost ve všech rozměrech. Takových pokusů od dob Palackého odezněla celá řada. S různými akcenty, nicméně mají společný jeden rys. Jako jedna z mála „nepanujících“ osobností se Jindřich Zdík během života i po smrti vřadil mezi obecně známé postavy Čech a Moravy, chceme-li přemyslovských zemí. Vnímavý a bystrý mladík, vyrůstající v intelektuálním světě

41 42

43

Velmi zajímavá je struktura těchto dotazů, které známe z papežovy odpovědi. O léku srovnej Bistřický – Pojsl 1982, s. 19–20, č. 37; s. 136–137.

O Zdíkově nemoci a umírání zejména CDB I, s. 169–172, č. 164–167; Mnich sázavský, s. 263; FRB II (Vincentius), s. 409, 412; FRB II (Jarloch), s. 491. – Srovnej například Novotný V. 1913, s. 836–837; Medek 1971, s. 62–63.

CDB I, s. 183, č. 189. – O Zdíkově hodnocení ve starších církevních příručkách Matzke 1969, s. 9. O přínosu Zdíka a Daniela (oba bývají často oceňováni společně jako výrazně „reformní“ biskupové) pro mohučskou provincii Schütte 1984, s. 65–81.

pražského katedrálního kněžstva, již za studií na zahraničních školách se vnitřně ztotožnil se smyslem reformních proudů. Současně chápal překážky, které se jim doma staví do cesty, a dobře odhadl, jak užitečná pro další perspektivy církevní emancipace může být spolupráce se silnou panovnickou mocí. Nešel hlavou proti zdi, ale už jako biskup stavěl základy správní a organizační svébytnosti církve ve své diecézi. Dostavba olomoucké katedrály, translace biskupského sídla ke sv. Václavovi a zřízení nové kapituly tvoří součást jednoho strategického záměru. Někde však nedocenil setrvačnost tradice. Blízkou vazbou k Praze dráždil moravské údělníky, jimž nechyběly prostředky, jak oslabovat jeho vůdčí roli v olomoucké církvi. Vytrvalé konflikty provázely takřka celý jeho episkopát. Pochopil význam vzdělání a činnost obou jeho skriptorií svědčí o nárocích, z nichž nemínil při vybavování kapitulní knihovny slevovat.

Touha po vzdělání a poznávání všeho nového neopustila Zdíka ani po studiích. Dokonce do té míry, že ho mírně káral i papež. Jízdy za Alpy, poutě do Palestiny, ale i pobyty na německé půdě vytrvale obohacovaly jeho horizont a rozšiřovaly počet vlivných známostí, s nimiž až do poslední chvíle udržoval styky. Nikdo předtím ani dlouho potom nepěstoval tak těsné osobní kontakty s nejvyššími autoritami „latinského“ světa včetně jeruzalémského patriarchy. Neboť Zdík nebyl nějakým skromným a zakřiknutým knězem bez ambicí, který by žil jen v duchovnu a neuměl se ozvat. Naopak, v případě nezbytí neváhal sáhnout po meči a rozhodnout se pro stranu, kterou bude všemi silami podporovat. Patřil ke klíčovým aktérům událostí roku 1142 a bez nadsázky si z velké míry jeho zásluhou mohl Vladislav II. připsat úspěch nad Konrádem Znojemským i odbojnými Čechy. Jeho diplomatického taktu a umění čestných kompromisů si cenil nejen pražský dvůr, mnohé vykonal pro Konráda III. a římskou kurii. Své biskupské pověření od začátku bral s plnou vážností a pro svěřený úřad učinil tolik jako nikdo z jeho předchůdců a nástupců. Ani při jízdách za hranice nezapomínal na svoji diecézi, o jejíž duchovní a kulturní vzestup se tolik zasloužil. Zároveň se nepřestal považovat za součást pražského kléru, v jehož prostředí vyrostl, působil a k němuž se s nastupujícím stářím svými pobyty a fundačními akcemi čím dál více hlásil. Právem náleží biskup Jindřich Zdík, tak jako málokdo propojující a stmelující Čechy s Moravou, do panteonu velkých postav českého středověku.

27