Olomoucké baroko III. / Výtvarná kultura let 1620-1780 / Historie a kultura

K >KDKh < ZK<K

Výtvarná kultura let 1620–1780

ϯ ͬ ,/^dKZ/ <h>dhZ ĚŝƚŽƎŝ͗ KŶĚƎĞũ :ĂŬƵďĞĐ͕ DĂƌĞŬ WĞƌƽƚŬĂ

KůŽŵŽƵĐ ϮϬϭϭ

K ^ ,

ϭϯ

K ůŽŵŽƵĐŬĠ ďĂƌŽŬŽ ǀ ŚŝƐƚŽƌŝĐŬljĐŚ Ă ŬƵůƚƵƌŶşĐŚ ƐŽƵǀŝƐůŽƐƚĞĐŚ KŶĚƎĞũ :ĂŬƵďĞĐ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ dƌŝƵŵĨ ďĂƌŽŬĂ

ϭϳ

Ϯϭ

ϯϰ

ϰϯ

ϱϯ

ϲϲ

ϴϯ

ϵϬ

ϭϬϬ

ϭϬϳ

ϭϯϰ

ϭϯϳ

ϭϰϯ

ϭϱϲ

ϭϲϬ

DĢƓƛĂŶƐŬĄ ŬƵůƚƵƌĂ KůŽŵŽƵĐĞ ǀ ĚŽďĢ ďĂƌŽŬĂ

ϭϴϬ

DŝůŽƐůĂǀ ĞƌŵĄŬ

ϭϴϳ

ϭϵϵ

DŝůĂŶ dŽŐŶĞƌ

DĢƐƚŽ KůŽŵŽƵĐ ǀ ůĞƚĞĐŚ ϭϲϮϬʹϭϳϴϬ :ŝƎş &ŝĂůĂ

KůŽŵŽƵēơ ďŝƐŬƵƉŽǀĠ ďĂƌŽŬŶş ĠƌLJ ZĂĚŵŝůĂ WĂǀůşēŬŽǀĄ

DĞƚƌŽƉŽůŝƚŶş ŬĂƉŝƚƵůĂ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ Ă ƵŵĢŶş ǀ ϭϴ͘ ƐƚŽůĞơ WĂǀĞů ^ƵĐŚĄŶĞŬ

WƌĞŵŽŶƐƚƌĄƚƐŬĄ ŬĂŶŽŶŝĞ ,ƌĂĚŝƐŬŽ Ƶ KůŽŵŽƵĐĞ Ă ũĞũş ŬƵůƚƵƌŶş ƉƌŽƐƚƎĞĚş :ĂŶĂ KƉƉĞůƚŽǀĄ

KůŽŵŽƵēơ ũĞnjƵŝƚĠ Ă ũĞũŝĐŚ ƓŬŽůLJ :ŝƎş &ŝĂůĂ

KnjǀƵŬLJ ƓƉĂŶĢůƐŬĠ ŬƵůƚƵƌLJ ǀ ďĂƌŽŬŶş KůŽŵŽƵĐŝ WĂǀĞů aƚĢƉĄŶĞŬ

KůŽŵŽƵĐ ǀ ŽďĚŽďş ũĞĚŝŶĠŚŽ ŽĮĐŝĄůŶşŚŽ ǀLJnjŶĄŶş Ă ũĞŚŽ ŶĄďŽǎĞŶƐŬĄ ďƌĂƚƌƐƚǀĂ sůĂĚŝŵşƌ DĂŸĂƐ͕ ĚĞŶĢŬ KƌůŝƚĂ

,ĞƌĂůĚŝŬĂ ďĂƌŽŬŶş KůŽŵŽƵĐĞ <ĂƌĞů DƺůůĞƌ

ǀƌŽƉƐŬĄ ŵĂůşƎƐŬĄ ĐĞŶƚƌĂ Ă ďĂƌŽŬŶş KůŽŵŽƵĐ >ĂĚŝƐůĂǀ ĂŶŝĞů

DŝŶĐĞ Ă ŵĞĚĂŝůĞ ŽůŽŵŽƵĐŬljĐŚ ďŝƐŬƵƉƽ ĚŽďLJ ďĂƌŽŬĂ :ĂŶ sŝĚĞŵĂŶ

ĄŵĞĐŬĄ ŬŶŝŚŽǀŶĂ ŽůŽŵŽƵĐŬljĐŚ ďŝƐŬƵƉƽ Ă ĂƌĐŝďŝƐŬƵƉƽ ǀ <ƌŽŵĢƎşǎŝ LJƌŝů DĢƐşĐ͕ KŶĚƎĞũ ĂƚůŽƵŬĂů

< ůĄƓƚĞƌŶş ŬŶŝŚŽǀŶLJ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ Ă ũĞũŝĐŚ ƌƵƓĞŶş njĂ :ŽƐĞĨĂ //͘ :ŝƎş 'ůŽŶĞŬ͕ ZŽƐƟƐůĂǀ <ƌƵƓŝŶƐŬlj

:ĞnjƵŝƚƐŬĄ ƵŶŝǀĞƌnjŝƚŶş ŬŶŝŚŽǀŶĂ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ Ă ũĞũş ŵĞĐĞŶĄƓŝ :ŝƎş 'ůŽŶĞŬ

KůŽŵŽƵĐŬĠ ƵŵĢůĞĐŬĠ ĐĞĐŚLJ ǀ ϭϳ͘ Ă ϭϴ͘ ƐƚŽůĞơ

DŝůŽƐůĂǀ ĞƌŵĄŬ

ĂƌŽŬŶş ŚƵĚďĂ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ :ĂŶĂ ^ƉĄēŝůŽǀĄ

>ŝƚĞƌĂƚƵƌĂ ǀ ďĂƌŽŬŶş KůŽŵŽƵĐŝ DĂƌŝĞ ^ŽďŽƚŬŽǀĄ

Ϯϭϭ

ĂƌŽŬŶş ĚŝǀĂĚůŽ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ :ŝƎş &ŝĂůĂ͕ DĂƌŝĞ ^ŽďŽƚŬŽǀĄ

/K'Z &/ < D />KEz dspZ p K>KDKh < ,K ZK<

ϮϮϵ

ƌĐŚŝƚĞŬƟ Ă ƐƚĂǀŝƚĞůĠ

Ϯϯϰ

^ŽĐŚĂƎŝ Ă ƓƚƵŬĂƚĠƎŝ

ϮϰϬ

DĂůşƎŝ

Ϯϰϵ

ZLJƚĐŝ

Ϯϱϭ

dŝƐŬĂƎŝ

Ϯϱϰ

şŶĂƎŝ

Ϯϱϱ

,ŽĚŝŶĄƎŝ

Ϯϱϲ

WƵƓŬĂƎŝ

Ϯϱϲ

ůĂƚŶşĐŝ

ϮϲϬ

ǀŽŶĂƎŝ

Ϯϲϱ

ZK<E1 K>KDKh s d ,

Ϯϳϭ

&KdK K<hD Ed

Ϯϴϯ

aŝĨƌLJ ĂƵƚŽƌƽ

Ϯϴϰ

^ĞnjŶĂŵ njŬƌĂƚĞŬ

Ϯϴϲ

>ŝƚĞƌĂƚƵƌĂ

ϯϭϬ

:ŵĞŶŶlj ƌĞũƐƚƎşŬ

ϯϯϰ

KůŽŵŽƵĐ ĂƌŽƋƵĞ͗ ,ŝƐƚŽƌLJ ĂŶĚ ƵůƚƵƌĞ ͬ ^ƵŵŵĂƌLJ

K>KDKh < ZK<K s ,/^dKZ/ <| , <h>dhZE1 , ^Khs/^>K^d , KŶĚƎĞũ :ĂŬƵďĞĐ

ϭ ůďĞů ʹ :ĂŬƵďĞĐ ϮϬϭϬ͘ Ϯ :ĂŬƵďĞĐ ʹ WĞƌƽƚŬĂ ϮϬϭϬ͘

Výstava Olomoucké baroko by byla jen zpolovic smysluplná bez publikování příslušných závěrů, jež by výtvarný charakter tohoto fenoménu zasadily do dalších souvislostí. Doprovodné knihy se nakonec rozrostly do tří samostatných publikací, na kterých se podílelo více než osm desítek autorů z nejrůznějších domácích pracovišť. První svazek Olomoucké baroko / Proměny ambicí jednoho města byl svého druhu experimentem, který usiloval o vystižení specifických faset „olomouckého baroka“ v průsečíku makrohistorického i mikrohistorického zkoumání.ϭ Na první pohled „sborníkový“ charakter prvního svazku se naopak v sevřené a pevné formě své struktury snažil vystihnout na příkladu analýz událostí, osobností, pramenů i uměleckých děl osobitou podstatu zdejšího prostředí v dlouhém období mezi sklonkem manýristické kultury a nástupem osvícenských idejí. Své místo zde měly nejen nejrůznější metodologické přístupy, ale především témata, ať už „vysoká“ či obecná, anebo jen (zdánlivě) nepodstatná a periferní. V tomto smyslu ostatně snad nejvíce vyniká podstata „olomouckého baroka“. Na jedné straně jej totiž lze vnímat jako kulturní fenomén nesporně evropského významu, současně ale na nejzazší straně opačného pólu i jako ryze lokální projev, vyznačující se například jen průměrnými pracemi některých zdejších umělců. V průsečíku toho se nachází „olomoucké baroko“, ve svých „výšinách“ i „nížinách“, přesto povětšinou se ctí reprezentující specifický odstín evropské výtvarné kultury 17. a 18. století. Podvojnost olomouckého prostředí snad spočívá právě v tom, že bylo zároveň centrem (v rámci Moravy), ale současně i periférií (viděno například vídeňským, případně dnes transatlantickým pohledem). Pokud tedy úvodní svazek shromažďoval spíše analytické sondy pod povrch zdánlivě kompaktního obrazu „olomouckého baroka“, pak byl druhý díl, katalog,Ϯ obligátním a tradičním syntetickým pokusem o uchopení zdejší výtvarné kultury baroka v nejširším slova smyslu. Shromážděný tým autorů shrnul v daném okamžiku možnou formou a standardním oborovým členěním poznatky o výtvarné kultuře Olomouce v 17. a 18. století v rozsahu od architektury, sochařství, malířství, přes kresbu a grafiku až po knižní kulturu a umělecké řemeslo v bohatých projevech od zlatnické tvorby až po práci zdejších zvonařů či puškařů.

V této chvíli tedy nadešel čas pro závěrečný třetí svazek, jehož náplň měla být původně součástí katalogu, plně po vzoru inspirativní publikace Od gotiky

ϭϯ

ϭ

Josef Freindt, Veduta Olomouce na tovaryš-

ském listu Josefa Rollentze, 1735, mědirytina.

Vlastivědné muzeum v Olomouci. Ϯ

Pohled na bastionové opevnění v jihozápad-

ní části Olomouce, fotografie z doby kolem roku 1880. Vlastivědné muzeum v Olomouci.

k renesanci.ϯ Z důvodu rozšíření vlastního katalogu a jeho příslušných úvodních statí se nakonec ukázalo, že je třeba věnovat plánovaným textům samostatný díl.

Nicméně stále je s druhým (a de facto i první svazkem řady) udržována jednota, a to nejen vzájemným odkazováním, formou medailonů a společným rejstříkem, ale také tematicky. Svazek s podtitulem „Historie a kultura“ zpracovává ty aspekty, které nebyly v předchozích svazcích dosud zohledněny a jež přinášejí spíše kulturně-historický pohled. Koncentruje se přitom na podstatné a neopominutelné činitele zdejší barokní kultury, kteří podmiňovaly a utvářely ono specifické prostředí Olomouce 17. a 18. století. Byť některé dílčí závěry byly již publikovány a shrnuty na jiných místech, například v recentních Dějinách Olomouce, 4 přesto jsme považovali za vhodné soustředit vybrané příspěvky na jedno místo, aby poskytly co nejúplnější syntetický pohled na „olomoucké baroko“.

Vedle úvodního shrnujícího textu Milana Tognera, který stál jako spiritus movens na počátku celého projektu, se další studie zaměřují na klíčové „instituce olomouckého baroka“. Podobně jako na straně samotných tvůrců, také u těchto patronů, sběratelů a objednavatelů se setkávala dimenze lokálního ukotvení s jejich širším evropským rozhledem, podmíněným původem či životní zkušeností.

V první řadě je tak pozornost věnována hlavním osobnostem a „korporacím“, které utvářely zdejší barokní kulturu – olomouckým biskupům a arcibiskupům, dále metropolitní kapitule a olomouckým kanovníkům, hradiským premonstrátům, jezuitské akademii a prostředí dalších řádů. Jakkoliv z toho vysvítá, že hlavními nositeli barokní kultury a její vizuální stránky byly spíše církevní instituce, nelze přehlédnout samotné prostředí města, jeho obyvatel a kultury a také cechovních společenství. Závěrečný svazek trilogie proto také nemohl pominout základní a obligátní syntetickou studii zaměřenou na dějiny města v tomto období, ale také další texty analyzující jiné umělecké, tedy „nevýtvarné“ aspekty „olomouckého baroka“ – hudbu, literaturu a divadelní produkci. Specifickou navazující přílohu potom představují stručné medailony umělců a tvůrců „olomouckého baroka“ v širokém rozsahu architektů a stavitelů, sochařů a štukatérů, malířů, rytců, tiskařů, cínařů, hodinářů, puškařů, zlatníků a zvonařů. Biografický heslář může poskytovat nejen užitečný doplněk vlastního katalogu, tedy druhého svazku, ale navíc z něj samotného velmi plasticky vyrůstá obraz kosmopolitního a dialogického charakteru zdejší barokní výtvarné kultury.

Domníváme se, že celek všech tří publikací přináší nejen doposud neuskutečněný komplexní pokus o shrnutí fenoménu „olomouckého baroka“, ale že především prokazuje smysluplnost tohoto sousloví. Ve výsledku snad tedy knihy dostatečně mapují existenci jedinečného kulturního a historického prostředí jednoho středoevropského města v 17. a 18. století a osobitého dialektu jeho vizuální kultury na pomezí onoho centra a zároveň periférie, kde probíhal živý umělecký dialog, kulturní výměna, adaptace, ale také inovace. Vším tím olomoucké baroko nepochybně přispívalo k obohacení evropské kultury barokní éry.

ϭϰ

ϯ ,ůŽďŝů ʹ WĞƌƽƚŬĂ ϭϵϵϵ͘ ϰ ^ĐŚƵůnj ϮϬϬϵ͘

ZK<K s K>KDKh / ,/^dKZ/ <h>dhZ

dZ/hD& ZK< DŝůĂŶ dŽŐŶĞƌ

ϯ

Justus van den Nypoort, Portrét

olomouckého biskupa Karla II. z LichtensteinuCastelkorna, 1691, mědiryt s leptem (Die FürstBischofliche Olmucische Residentz-Stadt Cremsier).

Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž.

Barokní období, jen velmi volně vymezené 17. a 18. stoletím, znamená v dějinách Olomouce jedno z největších vzepětí hospodářského a kulturního rozmachu.

Počáteční fáze tohoto období je ovšem krajně nepříznivá. Náboženská intolerance ve dvacátých letech 17. století, morové epidemie (1623, 1633), velký požár města (1637), dlouhodobá švédská okupace (1642–1650) v rámci Třicetileté války a výrazný úpadek politický končící ztrátou postavení hlavního města Moravy, rozhodně neskýtaly, byť minimální podmínky pro rozvoj. Přesto ovšem nadále zůstává Olomouc sídlem biskupa s diecézí, která zahrnuje prakticky celou Moravu, kapituly a sídlem moravské vzdělanosti díky jezuitské univerzitě, která má ve městě již téměř stoletou tradici. Jsou to především tyto instituce, které bezprostředně po ukončení švédské okupace začínají s rozsáhlým budováním kanovnických rezidencí, mohutného komplexu školních budov univerzity, nových chrámů a církevních památníků. Podobně obnova vlastního města, měšťanských domů a celkové infrastruktury probíhá velmi rychle a velkoryse natolik, že během prvních pěti poválečných let je téměř celý obytný fond obnoven. Navíc v bezprostřední blízkosti města vznikají dvě rozsáhlé stavby – komplex premonstrátského kláštera na Hradisku a poutní chrám s areálem na Svatém Kopečku. Celková obnova města a množství stavebních podniků si vyžádalo značný počet kvalifikovaných řemeslníků a umělců, kteří by byli schopni realizovat plány z počátku převážně cizích architektů. Poválečná Olomouc, kde úbytek obyvatelstva představoval téměř čtyři pětiny mírového stavu, nebyla schopna zajistit dostatek těchto sil z vlastních zdrojů. Celoevropská poválečná migrace umělců a řemeslníků a dostatek pracovních příležitostí právě zde umožňuje získání dostatečného množství pracovníků z ciziny. Vedle řady Italů, převážně ze severní Itálie a mnohdy angažovaných v centru monarchie – ve Vídni, to byli zvláště Rakušané a Němci.

Mnozí z nich po skončení pracovního úkolu odcházejí za další prací, ale neméně početná skupina se v Olomouci usazuje a zůstává natrvalo. Společně s nemnoha domácími mistry tak vytvářejí první generaci olomouckých kameníků, zedníků, stavitelů, sochařů a malířů, většinou sdružených do tradičních cechovních bratrstev. Díky internacionálnímu duchu doby se rychle aklimatizují, zakládají rodiny a zakrátko se i podílejí na správě města. Generace následující se již považuje za domácí starousedlíky, olomoucké měšťany a mistry, kterým je společný přiro-

ϭϳ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

ϰ

Friedrich Bernhard Werner – Thomas

Scheffler, Celkový pohled na Olomouc od severu, kolem 1740, mědiryt s leptem.

Státní okresní archiv Olomouc.

zený lokální patriotismus. V tomto smyslu je přímo ilustrativní životní příběh protagonisty olomouckého baroka – Václava Rendera (1669–1733). V šedesátých letech 17. století přichází do Olomouce zednický tovaryš Felix Rinner (Render), pocházející ze štýrského Fohnsdorfu. Před příchodem do Olomouce byl pracovně angažován ve východoslovenském Prešově, kde se mu narodil syn Kristián a kde posléze ovdověl. Krátce po příchodu, 6. února 1667 se žení s olomouckou měšťanskou dcerou a z tohoto manželství je 31. srpna 1669 křtěn syn, který dostává příznačně jméno zemského patrona, náš Václav Render. Zřejmě po vzoru nevlastního bratra Kristiána se učí kameníkem – zpočátku v olomoucké dílně Václava Schüllera a posléze na tovaryšské cestě v Kroměříži a Vratislavi. V roce 1694 se vrací do Olomouce, kupuje od dědiců mezitím zemřelého bratra dům a stává se olomouckým měšťanem (1694). Zhruba od tohoto okamžiku se rozvíjí soustavný profesionální vzestup původně kameníka, který vrcholí v přiznaném titulu – Wentzel Render Kayserlich Hoff Befreydter und bürgerlicher Steimetz Meister und Architectus alhier. Olomoucký patriot, jehož představu „vybudovat čestný sloup, který by svou výškou a nádherou neměl sobě rovného v žádném jiném městě“, se skutečně podařilo v plné míře realizovat.

Výrazným impulsem pro další, skutečný rozvoj města se stává volba nového olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) „ invenisse Episcopatum a ruinis suecicis prope lateritum et Auguste Marmoreum reliquisse“ – našel biskupství ve švédských ruinách a zanechal je jako mramorovou stavbu. Těmito slovy hodnotil dobový kronikář vládu biskupa Karla a nepochybně jde o charakteristiku zcela výstižnou. Díky intenzivnímu úsilí a zájmu o svěřenou diecézi můžeme biskupa Karla považovat za obnovitele nejen Olomouce a Kroměříže, ale celé Moravy po devastaci země za Třicetileté války. Skutečná osobnost s evropským rozhledem zajistila hospodářskou prosperitu země a právě tak v oblasti umění, díky velkorysým a nákladným podnikům umožnila poměrně rychlé zdomácnění barokního umění prakticky ve všech projevech.

Bez nadsázky lze říci, že nástup biskupa Karla se nejméně v olomouckém prostředí překrývá s nástupem barokního umění, které v době jeho vlády již ovládá větší část Evropy. Téměř tři desetiletí spjaté s episkopátem Karla z LichtensteinuCastelkorna proměnily Olomouc spolu s Kroměříží v barokní města a položily základ dalšímu rozvoji, již plně v režii barokní výtvarné kultury. Stejně tak dochází ke značnému rozvoji kultury hudební, dramatické nebo v oblasti literární tvorby. Ve stejné době se prosazuje první generace umělců spjatých více či méně s městem, včetně cizinců Filiberta Lucheseho, Giovanni Pietra Tencally v oblasti

ϭϴ

dZ/hD& ZK< ͮ DŝůĂŶ dŽŐŶĞƌ

ϱ

Justus van den Nypoort, Pohled na libosad

– Květnou zahradu v Kroměříži, 1691, mědiryt s leptem (Die Fürst-Bischofliche Olmucische ResidentzStadt Cremsier). Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž.

architektury, sochařů Baldassara Fontany, Michala Mandíka, Davida, Františka a Michaela Zürnů nebo malířů Antonína Martina Lublinského, Dionýsia Strausse a dalších.

Nejméně mezi lety 1670–1740 je plně obnovena někdejší hospodářská prosperita města a jeho vnější podoba zcela konsolidována. Barokní urbanismus respektující historický půdorys města s vyváženými a věky prověřenými harmonickými vztahy stavebních hmot je plánovitě doplňován barokními kašnami, monumentálními památníky, sochami a veřejnými prostranstvími, obohacujícími výtvarně účinnou souhru městských dominant. Vedle nových, barokních úprav interiérů starších kostelů, vznikají zcela nové stavby, které ve svém architektonickém tvarosloví se již jednoznačně hlásí k estetice baroka. Skutečným triumfem olomouckého baroka se stává budování čestného sloupu Nejsvětější Trojice (1716–1754). Trojiční sloup patří k unikátním dílům, v nichž je spojen triumfální motiv oslavy církve a víry s faktem uměleckého díla, slučujícího architektonicko-urbanistické řešení s náročnou sochařskou výzdobou. Je příkladem domácího vlastenectví, které bez ohledu na jazykové bariéry ve smíšeném česko-německém prostředí spojilo síly k vybudování monumentálního památníku. Nosnou ideou finančně nesmírně náročné realizace byl výrazný vztah k městu, tradiční měšťanské sebevědomí a preference hlavních hodnot barokního člověka se silným akcentem na náboženské povědomí. V tomto smyslu se stal dokladem kulturní a náboženské tradice, jejíž kontinuita tvořila základy domácí česko-německé kultury a která v současné době tvoří i základ soudobé kultury českého prostředí. Protipólem ryze sakrálního památníku jehož smysl a obsahová náplň resumuje náboženskou tradici Olomouce, se stává ve stejné době budovaný soubor kašen. Vedle jejich ryze utilitární funkce vnášejí do kamenné kulisy městského interiéru nový prvek s důrazem na civilní správu města. Jsou to bez výjimky mytologické postavy, které akcentují měšťanskou – profánní tradici a právě tak zdůrazňují hrdinskou minulost města. Největší z nich, Caesarova kašna, symbolicky obrácená k průčelí radnice, oživuje humanistickou pověst o založení města a zároveň připomíná dobové sepětí Moravy a Dolních Rakous. Dnes se již můžeme pouze domnívat, že rozmístění jednotlivých kašen a jejich výtvarná výzdoba vznikala podle promyšleného konceptu a byla vedena jednotící myšlenkou.

Dokončení Trojičního sloupu však již spadá do doby výrazně sílícího útlumu výtvarné kultury ve městě. Byly to opět válečné události, které ve čtyřicátých letech 18. století ukončily slibný rozvoj města. Prusko-rakouská válka proměnila hranice monarchie a Olomouc se náhle stává pohraničním městem a posléze pevností (1742). Ještě v roce 1746 může městský syndik Florián Loucký (1705–1775) prohlásit „ostatně toto město má dostatek vzdělanců, různých umělců a řemeslníků“ a ve stejném roce je zde založena první rakouská učená společnost – Societas incognitorum – zaměřená k pěstování „krásných věd a svobodných umění“. Ještě stále zde přežívají snahy a výsledky druhé generace umělců, kteří profilovali pojem olomouckého baroka v průběhu prvních desetiletí 18. století – opět mnohdy cizinci jako architekt Domenico Martinelli, ale též domácí stavitelé Jan Jakub a Matěj Kniebandlové, Wolfgang Reich nebo Lukáš Glöckel (Kleckel), sochaři Filip Sattler, Jiří Antonín Heinz, Jan Jiří Schauberger nebo malíři Jan Kryštof Handke, Josef Ignác Sadler a Bernard Bonaventura Velehradský. Vesměs jsou to jména spjatá nejen s výtvarnou kulturou ve městě, ale mnohdy též s uměním v celomoravském kontextu. V závěru jejich činnosti a v následujících létech jde

ϭϵ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

ϲ

Václav Render – Ondřej Zahner – Jan

Michael Scherhauf – Filip Sattler a další, Sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí v Olomouci, 1716–1754, pískovec, detail.

ovšem už pouze o stagnaci a postupné prohlubování úpadku v dalším kulturním rozvoji města sevřeného hradbami.

Skutečný čas baroka v Olomouci je krátký, téměř nepřesahuje délku lidského života, ale je naplněn intenzivní činností ve všech směrech výtvarné kultury, jejíž odkaz se přes utrpěné ztráty v následujících stoletích zachoval dodnes v tváři města. Barokní kašny a sochy světců, mariánské a čestné sloupy, zbytky hradebního systému ústící do zeleně parků spolu s bohatstvím interiérů a paláců dotvářejí atmosféru města, v němž se minulost přirozeně prolíná se současností.

ϮϬ

WƎşƐƉĢǀĞŬ ďLJů ǀLJƉƌĂĐŽǀĄŶ ǀ ƌĄŵĐŝ ǀljnjŬƵŵŶĠŚŽ njĄŵĢƌƵ <ĂƚĞĚƌLJ ĚĢũŝŶ ƵŵĢŶş &ŝůŽnjŽĮĐŬĠ ĨĂŬƵůƚLJ hŶŝǀĞƌnjŝƚLJ WĂůĂĐͲ ŬĠŚŽ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ͗ DŽƌĂǀĂ Ă ƐǀĢƚ ͬ hŵĢŶş ǀ ŽƚĞǀƎĞŶĠŵ ŵƵůƟŬƵůƚƵƌŶşŵ ƉƌŽƐƚŽƌƵ ;D^D ϲϭϵϴϵϱϵϮϮϱͿ͘

D ^dK K>KDKh s > d , ϭϲϮϬ͵ϭϳϴϬ :ŝƎş &ŝĂůĂ

ϭ s ƌŽĐĞ ϭϲϭϴ ƐĞ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ ŶĂĐŚĄnjĞůŽ ϱϴϭ ŵĢƓƛĂŶͲ

ƐŬljĐŚ ĚŽŵƽ͕ ŶĂ ũĞũşĐŚ ƉƎĞĚŵĢƐơĐŚ Ă ƐƚĂƚкЌ ďLJůŽ ϭϱϲϮ ƉŽĚĚĂŶƐŬljĐŚ ƵƐĞĚůŽƐơ͘ sŝnj <ŽƵĚĞůĂ ϮϬϬϵ͕ Ɛ͘ ϯϯϱ͘ Ϯ EĂƌŽnjĞŶ ϮϮ͘ ƐƌƉŶĂ ϭϱϳϬ ǀ DĂĚƌŝĚƵ͕ ŬĂƌĚŝŶĄůĞŵ ũŵĞŶŽǀĄŶ ϯ͘ ŬǀĢƚŶĂ ϭϱϵϵ͕ ŽůŽŵŽƵĐŬljŵ ďŝƐŬƵƉĞŵ ďLJů ŬĂƉŝƚƵůŽƵ ŶĂ njĄŬůĂĚĢ ŶĄǀƌŚƵ ƉĂƉĞǎĞ <ůĞŵĞŶͲ ƚĂ s///͘ njǀŽůĞŶ Ϯϲ͘ ŬǀĢƚŶĂ ϭϱϵϵ͕ Ϯϭ͘ ēĞƌǀŶĂ ϭϱϵϵ ďLJů ƉĂƉĞǎĞŵ <ůĞŵĞŶƚĞŵ s///͘ ũŵĞŶŽǀĄŶ ƉĂƉĞǎƐŬljŵ ůĞŐĄƚĞŵ ͣĂ ůĂƚĞƌĞ͕͞ ŶĂƚŽ ũĞũ ƉĂƉĞǎ ƉŽƚǀƌĚŝů ũĂŬŽ ďŝƐͲ ŬƵƉĂ ŽůŽŵŽƵĐŬĠŚŽ Ă ϴ͘ njĄƎş ϭϱϵϵ ǀLJƐǀĢƟů ǀ \şŵĢ ŶĂ ďŝƐŬƵƉĂ͘ ŶĞ ϭϱ͘ ĚƵďŶĂ ϭϲϮϰ ƉŽǀljƓĞŶ ĚŽ ŬŶşǎĞĐşŚŽ ƐƚĂǀƵ͕ njĞŵƎĞů ϭϵ͘ njĄƎş ϭϲϯϲ ǀ ƌŶĢ͘ EĞũŶŽǀĢũŝ ĂůĐĄͲ ƌĞŬ ϮϬϬϳ͖ DůēĄŬ ϮϬϬϴ͘ ϯ KďĚŽďşŵ dƎŝĐĞƟůĞƚĠ ǀĄůŬLJ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ ƐĞ njĂďljǀĄ ƉŽŵĢƌŶĢ ĂƚĄ ŚŝƐƚŽƌŝĐŬĄ ůŝƚĞƌĂƚƵƌĂ͕ ŽĚŬĂnjƵũĞŵĞ ƉƌŽƚŽ ƉŽƵnjĞ ŶĂ ŶĞũŶŽǀĢũƓş ƐLJŶƚĠnjƵ D͘ <ŽƵĚĞůLJ ;<ŽƵĚĞůĂ ϮϬϬϵͿ͘

Porážka vojska českých a moravských evangelických stavů armádou císaře Ferdinanda II. Habsburského v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 znamenala rovněž v Olomouci, tehdejším hlavním městě Markrabství moravského,ϭ počátek její důsledné rekatolizace, třebaže následující peripetie Třicetileté války nejednou vzbuzovaly mezi místními evangelíky naději na konečný zvrat konfesijního válečného konfliktu v jejich prospěch. V královském městě Olomouci však již od roku 1602 hrála prim katolická strana, jež díky podpoře císařů Rudolfa II. a Matyáše, olomouckého biskupa kardinála Františka z DietrichsteinuϮ a kapituly i katolických zemských úředníků v čele s moravským zemským hejtmanem Ladislavem z Lobkovic měla ve svých rukou olomouckou radnici – s výjimkou let 1610–1613 sestávala olomoucká městská rada výhradně z katolíků. Perzekuce představitelů katolické církve i katolíků z řad měšťanstva během stavovského povstání v nich přirozeně vzbuzovala touhu po odvetě, kterou mohli po bělohorské bitvě uskutečnit, třebaže nikoli bezprostředně. Teprve 11. ledna 1621 byla Olomouc obsazena praporcem císařské jízdy a o dva dny později odpřisáhli olomoučtí měšťané věrnost císaři Ferdinandu II. a jeho nástupcům, převážně protestantská městská rada však spravovala město až do 2. dubna 1621, kdy ji nahradila rada sestavená toliko z katolíků, podrobená však od 3. května toho roku dozoru královského, respektive císařského rychtáře – tento úřad, podstatně oklešťující městskou samosprávu, trval v královských městech až do roku 1783.ϯ Mezitím se do města vraceli katoličtí kněží a řeholníci, v prvé řadě jezuité, zatímco mnozí čelní protestanti Olomouc opouštěli, čímž se na rozdíl od setrvavších členů protestantské městské rady uchránili před internací a dalšími, především majetkovými postihy.

Dne 12. listopadu 1621 se pokusilo vojsko pobělohorské emigrace pod velením braniborského markraběte a braniborského knížete Jana Jiřího Krnovského, podporované vojskem sedmihradského vévody Gábora Bethlena, dobýt Olomouc, ale oddíly Albrechta Valdštejna a Torquata Contiho město uhájily, což umožnilo během následujícího roku moravskému gubernátorovi, jímž se v lednu 1621 stal olomoucký biskup kardinál František z Dietrichsteinu, zúčtovat s účastníky „ohavné rebelie“ z řad šlechty i měšťanstva, a to především konfiskacemi jejich majetku – v Olomouci tak bylo zkonfiskováno čtrnáct šlechtic-

Ϯϭ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

kých a osmnáct měšťanských domů v úhrnné hodnotě asi 80 tisíc zlatých moravských, na čtyřicet olomouckých měšťanů bylo pokutováno celkovou sumou přes 120 tisíc zlatých moravských v hotových penězích, dlužních úpisech a ve vynucených darech.

Kromě císařské komory nejvíce z konfiskátů získala katolická církev, najmě olomoucké řehole (na prvním místě jezuité), olomoucká kapitula i sám biskup kardinál Dietrichstein, ale také pro příslušníky katolické šlechty i měšťanstva byly příležitostí ke snadnému obohacení. Pod nátlakem katolických duchovních a městské komise konvertovala v létě roku 1625 většina olomouckých nekatolíků ke katolické víře. Obnovené zřízení zemské, datované v Markrabství moravském 10. května 1628 a vyhlášené na zemském sněmu ve Znojmě 1. července téhož roku, pak přinutilo nekatolické aristokraty a měšťany královských měst, aby buď přestoupili ke katolické konfesi jako jedině povolené, nebo se ze země vystěhovali.

Za války dánské v srpnu a září 1626 ustoupili Dánové blížící se k Olomouci před armádou Albrechta z Valdštejna (1573–1634) do Beskyd a na Opavsko, ani vpád Sasů a Švédů do Slezska v září 1632 Olomouc bezprostředně nepostihl. Pro její postavení jako hlavního města Markrabství moravského měla zásadní význam instrukce císaře Ferdinanda III., vydaná v Řezně 12. prosince 1636, jíž se zřizoval moravský zemský tribunál, tvořený zemským hejtmanem, dvěma rady, českým a německým sekretářem a písařem (později byl počet úředníků zvýšen). Členové tribunálu tak přestali být reprezentanty stavovské samosprávy a stali se zeměpanskými úředníky, zcela závislými na císaři. Tribunál převzal agendu zemského hejtmana, záležitosti obchodní, hospodářské, vojenské i část agendy zemského soudu.ϰ Sídlem tribunálu se stalo Brno. Dne 27. října 1637 si nový moravský zemský hejtman, Julius hrabě ze Salmu na Tovačově († 1655), vymohl na císaři přeložení zemského tribunálu do Olomouce, ale 25. listopadu 1641 nařídil císař Ferdinand III. opětné přeložení zemského tribunálu i všech zemských úřadů z Olomouce do Brna, načež dne 28. prosince 1641 byly moravské zemské desky v průvodu nejvyšších zemských úředníků a setniny mušketýrů převezeny do Brna; Olomouc tak ztratila faktické postavení hlavního města Moravy.ϱ Za severní hranicí Markrabství moravského došlo v následujícím roce 1642 k událostem, jež ve svých důsledcích znamenaly pro Olomouc snad nejhorší období v jejích dějinách. Dne 14. května 1642 dobyla švédská armáda pod velením polního maršála Lennarta Torstensona (1603–1651) pevnost Velký Hlohov ve Slezsku a po vítězství nad císařskými oddíly v bitvě u Svídnice 20. května postupovala na Moravu. K Olomouci dorazili Švédové 10. června 1642 a po krátkém obléhání se jim 14. června město vzdalo. Započala tak osmiletá švédská okupace Olomouce, kterou nedokázalo zvrátit ani několikeré tažení císařských armád k Olomouci – v červenci a říjnu 1642, v červnu a říjnu 1643 a v květnu 1644, a ani obléhání města císařskými včetně útoků na jeho hradby od srpna 1644 do března 1645. Během okupace Švédové zavedli ve městě protestantské bohoslužby, v říjnu 1643 byly uzavřeny zdejší jezuitské školy; v následujících letech byla Olomouc zruinována a její obyvatelstvo zdecimováno do té míry,ϲ že po odchodu švédských posádek z Moravy dne 8. července 1650 radil císařský generál kavalerie

ϮϮ

ϳ

Plán olomouckých fortifikací z roku 1686,

kolorovaná kresba. Státní okresní archiv Olomouc.

ϰ dnjǀ͘ ƉƎĞ ƐƵŵĄƌŶş͕ ŶĞǀLJǎĂĚƵũşĐş ĚůŽƵŚĠŚŽ ǀLJƓĞƚƎŽǀĄͲ

Ŷş͕ ŶĂ ƌŽnjĚşů ŽĚ ƚnjǀ͘ ƎĄĚŶljĐŚ ƉƎş͘ ϱ sŝnj Ŭ ƚŽŵƵ njĞũŵĠŶĂ ĂůĐĄƌĞŬ ϭϵϵϯ͘ ϲ ŶĞŵ ϭϭ͘ ēĞƌǀĞŶĐĞ ϭϲϱϬ ĚĂƚŽǀĂů ŵŽƌĂǀƐŬlj njĞŵƐŬlj

ƉŽĚŬŽŵŽƎş :ĂŶ :ĂŬĂƌĚŽǀƐŬlj njĞ ^ƵĚŝĐ ƐǀŽƵ njƉƌĄǀƵ Ž ƐƚĂǀƵ ŵĢƐƚĂ KůŽŵŽƵĐĞ͘ <ŽŶƐƚĂƚŽǀĂů͕ ǎĞ njĞ ϲϬϬ ĚŽŵƽ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ ;ǀ ƚŽŵ ŶĞũƐŽƵ njĂƉŽēşƚĄŶLJ ĚŽŵLJ ĚƵĐŚŽǀŶşĐŚ ŽƐŽďͿ ďLJůŽ ǀĞ ŵĢƐƚĢ njĞ ƓůĞĐŚƟĐŬljĐŚ ĚŽŵƽ Ϯϯ ũĞƓƚĢ ŽďLJǀĂƚĞůŶljĐŚ͕ ϭϴ ĚŽŵƽ ŶĂƉƽů njďŽͲ ƎĞŶljĐŚ͕ ϯϲ ĚŽŵƽ njĐĞůĂ njŶŝēĞŶljĐŚ͖ nj ŵĢƓƛĂŶƐŬljĐŚ ĚŽŵƽ ďLJůŽ ŽďLJǀĂƚĞůŶljĐŚ ϭϰϱ͕ ũĞŶ ƉƎĞĚŶş ēĄƐƚ njďLJůĂ Ƶ ϭϰϮ ĚŽŵƽ͕ ĚŽ njĄŬůĂĚƽ ďLJůŽ ĚĞŵŽůŽǀĄŶŽ Ϯϯϲ ĚŽŵƽ͘ ĞůŬĞŵ ďLJůŽ ƚĞĚLJ ŽďLJǀĂƚĞůŶljĐŚ ƉŽƵnjĞ ϭϲϴ ĚŽŵƽ ;ƚĞĚLJ ĂŶŝ ŶĞ ēƚǀƌƟŶĂͿ͕ ŽůŽŵŽƵĐŬĄ ƉƎĞĚŵĢƐơ Ɛ ϲϱϲ ĚŽŵLJ ďLJůĂ njĐĞůĂ njŶŝēĞŶĂ͘

D ^dK K>KDKh s > d , ϭϲϮϬ͵ϭϳϴϬ ͮ :ŝƎş &ŝĂůĂ

ϵ DůēĄŬ ϮϬϬϵ͕ Ɛ͘ Ϯϲʹϯϭ͘ ZŽǀŶĢǎ ĚŽĐŚŽǀĂŶĠ ƌŽŵĄŶƐŬĠ͕

ŐŽƟĐŬĠ Ă ƌĞŶĞƐĂŶēŶş ƐƚĂǀĞďŶş ƉĂŵĄƚŬLJ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ ŶĂƐǀĢĚēƵũş ƚŽŵƵ͕ ǎĞ :ĂŬĂƌĚŽǀƐŬĠŚŽ njƉƌĄǀĂ ŵƽǎĞ ďljƚ ĐŽ ĚŽ ƌŽnjƐĂŚƵ ƓŬŽĚ njƉƽƐŽďĞŶljĐŚ aǀĠĚLJ ƉŽĚŽďŶĢ ŶĂĚƐĂnjĞŶĂ ũĂŬŽ ũĞũş ƐĚĢůĞŶş͕ ǎĞ ũĞƓƚĢ ƌŽŬƵ ϭϲϰϬ ŵĢůĂ KůŽŵŽƵĐ ƉƎĞƐ ϯϬ ƟƐşĐ ŽďLJǀĂƚĞů ʹ ǀĞ ƐŬƵƚĞēŶŽƐƟ ũŝĐŚ ŵŽŚůŽ ďljƚ ǀēĞƚŶĢ ŽďLJǀĂƚĞů ƉƎĞĚŵĢƐơ ŬŽůĞŵ ϭϬ Ăǎ ϭϮ ƟƐşĐ͘ sŝnj ƌŽǀŶĢǎ ĞƌŵĄŬ ϮϬϬϵď͕ Ɛ͘ ϯϳϭʹϯϳϰ ʹ ŬƌŽŵĢ njƉƌĄǀLJ :ĂŶĂ :ĂŬĂƌĚŽǀƐŬĠŚŽ njĞ ^ƵĚŝĐ ũƐŽƵ njĚĞ njŵŝŸŽǀĄŶLJ ŽďĚŽďŶĢ ƉŽĐŚŵƵƌŶĠ ƌĞůĂĐĞ :ŝƎşŚŽ aƉŽͲ ŶĂƌĂ nj ůŝŵƐĚŽƌĨƵ͕ ŬǀĂƌĚŝĄŶĂ ŽůŽŵŽƵĐŬĠŚŽ ŬůĄƓƚĞƌĂ ŵŝŶŽƌŝƚƽ WĂƵůŝŶĂ ĂĐnjŬŽǁŝĐĞ Ă :ĂŶĂ ŚƌĂďĢƚĞ sĞƩĞƌĂ nj >ŝůŝĞ͘ <ŽŶĐĞŵ ƷŶŽƌĂ ϭϲϱϬ ƉŽƉƐĂů KůŽŵŽƵĐ ǀĞ ƐǀĠŵ ĐĞƐƚŽǀŶşŵ ĚŝĂƌŝƵ WŽůĄŬ ^ƚĂŶŝƐųĂǁ KƑǁŝħĐŝŵ ʹ ǀŝnj ^ŽďŽƚŬŽǀĄ ϮϬϬϮ͕ Ɛ͘ Ϯϭ͖ &ŝĂůĂ ϮϬϬϱĂ͘ ϴ EĞũŶŽǀĢũƓş ƐLJŶƚĞƟĐŬĠ njƉƌĂĐŽǀĄŶş ĚĢũŝŶ KůŽŵŽƵĐĞ ǀ ůĞƚĞĐŚ ϭϲϱϬʹϭϳϰϮ ŽďƐĂŚƵũĞ ŬĂƉŝƚŽůĂ DŝůŽƐůĂǀĂ ĞƌŵĄŬĂ ; ĞƌŵĄŬ D͘ ϮϬϬϵĐͿ͘ ϵ EŽǀĄ <ŽǎĞůƵǎƐŬĄ ƵůŝĐĞ nj ϭϴ͘ ƐƚŽůĞơ ǀnjŶŝŬůĂ ŶĂ ŽƉĂēŶĠ ƐƚƌĂŶĢ ŵĢƐƚĂ ũĂŬŽ ƉŽŬƌĂēŽǀĄŶş ƐƚĂƌljĐŚ ĢůŝĚĞů͕ ĚŶĞƐ ƵůŝĐĞ ^ŽŬŽůƐŬĠ͘

Raimondo hrabě Montecuccoli (1609–1680) Ferdinandu III., aby dal zbořit olomoucké hradby a změnil město, v němž zůstalo toliko 1675 osob (z nichž posléze mor připravil o život dalších 500 osob), ve vesnici.

Akvarelová veduta Olomouce z roku 1667, zachycující město sedmnáct let po jeho devastaci v posledním desetiletí Třicetileté války, nicméně dokládá, že se jeho obyvatelům podařilo válečné škody poměrně rychle napravit.ϳ Také jeho ekonomika se vracela k někdejší prosperitě, třebaže úbytek městské populace musel být nahrazován přistěhovalci, ne vždy náležitě kvalifikovanými řemeslníky a obchodníky. Přicházeli přistěhovalci ze všech končin, podle jmen mnozí Italové (Botticelli, Ricci, Clea). Nelze však doložit tvrzení starších historiků Olomouce, že mezi olomouckým měšťanstvem zůstalo mnoho Švédů, nezaručena je rovněž tradice, že Švédové podnítili v Hněvotíně výrobu tvarůžků. Na olomouckém panství zůstalo jen 59 osedlých sedláků (dříve jich bývalo přes 800).ϴ Dne 15. září 1655 byla Olomouc zařazena mezi „haltbare Plätze“ (hajitelná místa, na Moravě čtyři). Tzv. Kriegs-posto, válečná pevnost, mělo mít kolem hradeb nezastavěný prostor (esplanadu) v šířce 500 kroků, což v Olomouci bylo dáno již zničením jejích předměstských obcí během švédské okupace. Stará předměstí pod hradbami nebyla proto znovu vystavěna, jako například Předmostí pod dómem sv. Václava a ulice Koželužská od Jakubského mlýna k Michalskému výpadu.ϵ Z předměstí byla nejdříve osídlena Vozovka, předměstí Litovelské a předměstí před Střední branou. Vypracováním nového projektu opevnění města byl pověřen polní podmaršálek Jean-Louis Raduit de Souchez (1608–1682). Ten doplnil původní hradby řadou pětiúhelníkových bastionů, rozmístěných na strategicky exponovaných místech obvodu města. Současně nabyla na významu funkce velitele olomoucké pevnosti, jehož sídlem byl v letech 1673–1816 tzv. Modrý dům na Horním náměstí (stával v místech budovy nynějšího Moravského divadla). V roce 1702 schválila válečná rada ve Vídni nový projekt opevnění Olomouce, jenž vkládal mezi bastiony tzv. raveliny (předsunuté cihlami opláštěné hliněné valy trojúhelníkového půdorysu), znemožňující přímou nepřátelskou palbu proti kurtinám (přímým úsekům fortifikací mezi bastiony), a roku 1717 byly olomoucký fortifikační systém dále zdokonalen brněnským pevnostním inženýrem Louisem de Rochetz, ale pro důsledné provedení jeho stavebních úprav se nedostávalo peněz.

Poslední třetina 17. století a první třetina století následujícího jsou léty mohutného stavebního rozvoje města, který Olomouci vtiskl novou, dodnes obdivovanou podobu a učinil z ní barokní skvost. Novou tvářnost dostal za biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna biskupský palác a kanovnické rezidence. Biskupský palác, rozlehlá dvoupatrová budova o sedmi křídlech obíhajících dva obdélníkové dvory, vznikl v letech 1665–1685 barokní přestavbou renesančního biskupského sídla podle projektu vídeňského císařského architekta a inženýra Filipa Alberta Luchese (1606–1666).

Rozsáhlou stavební činnost vyvíjeli olomoučtí jezuité, kteří vybudovali celou „jezuitskou čtvrť“ (Jesuitenviertel). V letech 1717–1720 byl postaven jezuitský seminář sv. Františka Xaverského (nyní budova Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Univerzitní ulici), v letech 1710–1720 vznikl nový jezuitský chrám P. Marie Sněžné. Po levé straně této výjimečné stavby vyrostla v letech 1714–1715 rozlehlá jezuitská kolej, po její pravé straně pak v letech 1701–1708 budova jezuitských škol (nyní depozitáře Vlastivědného muzea), již v letech 1660–1667 tzv. Starý konvikt a v letech 1721–1724 tzv. Nový konvikt s kaplí Božího Těla (nyní Umělecké centrum Univerzity Palackého).

Jako první postavili svůj klášter a kostel Zvěstování P. Marie na Dolním náměstí kapucíni (1655–1661), v roce 1699 byla dokončena barokní přestavba dominikánského kostela sv. Michala, roku 1702 byla zahájena výstavba kostela Svatých schodů (nyní objekt Žerotína ve Slovenské ulici). Ke 100. výročí umučení Jana Sarkandera v roce 1719 byla na místě mučírny postavena kaple Všech svatých, uctívající jeho památku, třebaže papežský stolec odmítal uznat jeho svatost.

Po požáru v roce 1709 se přestavoval klášter dominikánek, roku 1734 se ukončila barokní výstavba konventu a kláštera minoritů (dnes – po podstatné přestavbě na

Ϯϯ

K>KDKh d1 /^<hWKs ZK<E1 Zz ZĂĚŵŝůĂ WĂǀůşēŬŽǀĄ

Život a působení olomouckých biskupů vládnoucích v období druhé poloviny 17. a v 18. století zůstává v mnoha ohledech tématem netknutým. Kromě životopisných medailonků Josefa Matzkeho a Rudolfa Zubera nemáme k dispozici žádné moderní biografie, ač se na olomouckém biskupském stolci v tomto období vystřídaly často mimořádně zajímavé osobnosti.ϭ Počínaje krátkým episkopátem Jana Platejse (1636–1637) a konče érou posledního biskupa Maxmiliána Hamiltona (1761–1776) před povýšením biskupství na arcibiskupství roku 1777 na něj usedlo deset pozoruhodných osobností, které mnohdy svým působením přesáhly region Markrabství moravského, ať už na úrovni politické či kulturní.Ϯ Výjimku snad tvoří jen arcivévoda Leopold Vilém (1637–1662); recentní monografie Renate Schreiber ovšem představuje nejmladšího syna Ferdinanda II. především v jeho funkcích politicko-vojenských (jejichž vyvrcholením byl post místodržitele španělského Nizozemí) a coby poučeného podporovatele umění a zakladatele monumentální obrazové galerie.ϯ Zhodnocení úřadu olomouckého biskupa se dostává pouze marginální pozornosti, což ostatně odpovídá způsobu, jakým sám arcivévoda jednu ze svých četných církevních prebend chápal. Absence moderních autobiografií vrcholných reprezentantů katolické hierarchie na Moravě v období raného novověku ostatně není v rámci domácího dějepisectví žádnou výjimkou.

Podobně neslavně vypadá bilance stavu poznání dějin pražského arcibiskupství období raného novověku. Ojedinělá monografie o kardinálu Harrachovi a edice jeho deníků na tomto tristním stavu nemůže mnoho změnit.ϰ Tvrzení, že dějiny olomouckého biskupství a olomouckých biskupů barokní éry zůstávají jen málo probádaným tématem, nechť není v úvodu studie chápáno jako alibismus, nýbrž jako prostý fakt, determinující do značné míry její podobu. Řada vynikajících studií, které vznikly v posledních letech v souvislosti s obnovou zájmu o církevní dějiny na straně jedné a s rostoucí popularitou výzkumu mecenátu šlechty, včetně církevní, na straně druhé navázala na badatelské počiny A. Breitenbachera, R. Zubera a dalších, dosud však chybí ucelný moderní výzkum mapující dějiny olomouckého biskupství v jejich celistvosti. Těžiště dosavadního výzkumu historiků a historiků umění představují zejména výzkumy uměleckého mecenátu olomouckých biskupů, počínaje výstavbou rezidencí a zahrad, přes fundace knihovny a obrazových sbírek po hudební a divadelní život na jejich

ϯϰ

ϭ DĂƚnjŬĞ ϭϵϳϰ͖ ƵďĞƌ ϭϵϴϳ͘ Ϯ :ĂŶ WůĂƚĞũƐ nj WůĂƚĞŶƓƚĞũŶĂ ;ϭϲϯϲʹϭϲϯϳͿ͕ >ĞŽƉŽůĚ

sŝůĠŵ ;ϭϲϯϳʹϭϲϲϮͿ͕ <ĂƌĞů :ŽƐĞĨ ;ϭϲϲϯʹϭϲϲϰͿ͕ <ĂƌĞů nj >ŝĐŚƚĞŶƐƚĞŝŶƵͲ ĂƐƚĞůŬŽƌŶĂ ;ϭϲϲϰʹϭϲϵϱͿ͕ <ĂƌĞů >ŽƚƌŝŶƐŬlj ;ϭϲϵϱʹϭϳϭϬͿ͕ tŽůĨŐĂŶŐ ,ĂŶŶŝďĂů ^ĐŚƌĂƚͲ ƚĞŶďĂĐŚ ;ϭϳϭϭʹϭϳϯϴͿ͕ :ĂŬƵď ƌŶŽƓƚ nj >ŝĐŚƚĞŶƐƚĞŝŶƵͲ ĂƐƚĞůŬŽƌŶĂ ;ϭϳϯϴʹϭϳϰϱͿ͕ &ĞƌĚŝŶĂŶĚ :ƵůŝƵƐ dƌŽLJĞƌ ;ϭϳϰϲʹϭϳϱϴͿ͕ >ĞŽƉŽůĚ &ƌŝĚƌŝĐŚ ŐŬŚ ;ϭϳϱϴʹϭϳϲϬͿ͕ DĂdžŵŝůŝĄŶ ,ĂŵŝůƚŽŶ ;ϭϳϲϭʹϭϳϳϲͿ͘ ϯ ^ĐŚƌĞŝďĞƌ ϮϬϬϰ͘ ϰ ĂƚĂůĂŶŽ ϮϬϬϱ͖ ǀ ēĞƐŬĠŵ ƉƎĞŬůĂĚƵ ĂƚĂůĂŶŽ ϮϬϬϴ͖ <ĞůůĞƌ ʹ ĂƚĂůĂŶŽ ϮϬϭϬ͘

K>KDKh d1 /^<hWKs ZK<E1 Zz ͮ ZĂĚŵŝůĂ WĂǀůşēŬŽǀĄ

ϭϱ Johann Grünsklee, Tisk pohřebního

kázání nad olomouckým biskupem Karlem II. z Lichtensteinu-Castelkorna (Sol in Æquinoctio.

Olomucii 1695), titulní list. Vědecká knihovna v Olomouci.

ϱ ,ĞƌƐĐŚĞ ϮϬϬϲ͕ Ɛ͘ Ϯϰϯ͘ ϲ :ĂŬƵďĞĐ ϮϬϬϯ͖ WĄŶĞŬ ϮϬϬϵ͘ ϳ ĂůĐĄƌĞŬ ϮϬϬϳ͖ DůēĄŬ ϮϬϬϴ͘ ϴ :ĂŬƵďĞĐ ϮϬϬϯ͕ Ɛ͘ ϮϰʹϮϳ͖ WĂǀůşēŬŽǀĄ ϮϬϬϭĂ͕ Ɛ͘ ϲϴʹϲϵ͘

dvoře. Obraz, který se díky takto orientovaným výzkumům o olomouckých biskupech postupně fixoval v povědomí badatelů, se blíží typu „kavalírského biskupa“ (Kavalierbischof ),ϱ zatímco celá řada odlišných otázek, zejména z oblasti duchovní správy a církevní politiky olomouckých biskupů (Seelsorgebischof ) uniká soustavné badatelské pozornosti, zůstává zcela nezodpovězena, či vůbec nepoložena a tento handicap bude představovat pro budoucnost provokativní výzvu.

Do období pozdního 17. a raného 18. století, jež bude především předmětem našeho zamyšlení, vstoupilo olomoucké biskupství posíleno hned v několika ohledech. Konsolidace instituce, která proběhla v poslední třetině 16. a v první třetině 17. století, byla dílem dvou výrazných postav na olomouckém biskupském stolci, Stanislava Pavlovského (1579–1598) a kardinála Františka z Dietrichsteinu (1599–1636). Během půlstoletí vymezeného jejich episkopáty se podařilo oběma reformním potridentským biskupům rehabilitovat autoritu biskupství na politické úrovni, konsolidovat hospodářskou prosperitu rozsáhlého biskupského majetku a systematicky obnovovat, a to ještě před uzákoněnou náboženskou unifikací v pobělohorském období, pozice katolické církve.

Situace katolické církve a olomouckého biskupství byla v průběhu 16. století hluboce otřesena především silnou pozicí nekatolických náboženství na předbělohorské Moravě. Na politické úrovni se rozmach protestantství projevoval v neochotě moravských stavů, většinově inklinujících k rozličným nekatolickým proudům, respektovat přednostní postavení olomouckého biskupa ve stavovských institucích Markrabství. Hospodářsky nejsilnější a politicky nejvlivnější církevní instituce Moravy byla navíc v letech bezprostředně před Pavlovského nástupem na biskupský stolec destabilizována vystřídáním čtyř biskupů v průběhu pouhých šesti let, sled jejichž rychlých úmrtí byl patrně dílem travičství Jana Philopona Dambrowského. Pokles prestiže instituce se projevil mimo jiné v posílení pozic ambiciózní kapituly, která využila série na sebe navazujících sedisvakancí, ale také ve zhoršení finanční bilance.

Promyšlený vládní program, který v průběhu svého dvacetiletého episkopátu realizoval Stanislav Pavlovský, spočíval v prvé řadě v postupném zavádění ustanovení Tridentina, s nímž se Pavlovský jako absolvent římského Collegia Germanica (1571–1574) cítil být identifikován, dále v politické podpoře katolické šlechty na Moravě a ve snaze o rehabilitaci společensko-politického postavení biskupů na úrovni stavovských struktur Moravy.ϲ Jeho nástupce, kardinál František z Dietrichsteinu, rovněž absolvent Germanica, navíc silně orientovaný na španělské a italské prostředí, na Pavlovského v mnohém navázal. Změna sociálně-politického a zejména náboženského kontextu ve dvacátých letech 17. století, po porážce stavovského povstání, pak přinesla zcela odlišně definované podmínky pro působení olomouckých biskupů. Ekonomická stabilizace díky rozsáhlým ziskům z konfiskací, realizace katolické reformace v povinně katolické zemi i upevnění politického postavení olomouckého biskupa, mj. díky satisfakci, jíž se Františku z Dietrichsteinu dostalo v podobě jmenování gubernátorem Moravy, vytvářely pro budoucí vývoj příhodné podmínky.ϳ Postavení olomouckých biskupů v moravské společnosti bylo obecně dáno jeho trojí superiorní pozicí. Olomoucký biskup byl za prvé hlavou církevní hierarchie diecéze, za druhé vlastníkem manské soustavy, jež v politicko-hospodářských strukturách markrabství neměla obdoby, a naposledy prvním představitelem moravských stavů. Formální přednostní postavení olomouckých biskupů v zemské stavovské obci se opíralo zejména o bezprostřední lenní podřízenost olomouckého biskupa českému králi, jež byla právně pevně kodifikována Karlem IV. Coby přímý leník českého krále biskup požíval, resp. měl požívat privilegovaného postavení uvnitř stavovských institucí, jehož formálním výrazem bylo zejména právo předsedat zemskému sněmu a soudu a s ním spojená řada dalších ceremoniálních praktik, které vyjadřovaly mimořádnost biskupovy pozice.ϴ Ochota většinově protestantských stavů uznávat biskupovy starobylé výsady a přiznávat mu v rámci stavovských institucí výlučné postavení v polovině 16. století citelně poklesla a v mnoha případech hraničila se znevažováním hlavy

ϯϱ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

moravské církve. Konflikt, který se rozhořel mezi biskupem a stavy vzápětí po nástupu Pavlovského na biskupský stolec a který se koncentroval na uznání biskupova práva exempce kněží, měl dalekosáhlé důsledky pro rehabilitaci postavení olomouckých biskupů v rámci moravské stavovské obce. Pavlovskému se nejenže na konci sporu roku 1586 podařilo vrátit soudní pravomoc nad kněžstvem do rukou olomouckého biskupa, čímž znatelně rozšířil prostor pro svou rekatolizační politiku, ale dosáhl současně satisfakce v podobě tzv. obnovení knížecího titulu olomouckých biskupů.

Privilegiem z 10. srpna 1588 potvrdil císař Rudolf II. právo olomouckých biskupů užívat titulu říšského knížete a k němu náležející práva a současně polepšil biskupský erb.

Původ oprávnění olomouckého biskupa užívat knížecí titul není zcela zřejmý, skutečností zůstává, že povědomí o něm fungovalo v 16. století v biskupském prostředí a představovalo jedno ze specifik, jež moravskými stavy nebyly přijímány právě nekonfliktně. Ochota tolerovat užívání říšského knížecího titulu, který v sobě potenciálně skrýval hrozbu implementace říšského systému titulatur a restrukturalizace domácího šlechtického stavu, tvořeného prostým dělením na pány a rytíře, byla ostatně nízká nejen v prostředí Moravy, ale také v Čechách.ϵ Přestože Pavlovského kampaň za oficiálním potvrzením práva olomouckých biskupů na knížecí titul skončila vítězně, moravští stavové nadále odmítali respektovat knížecí titulaturu a ještě na Dietrichsteinovi si opakovaně vymiňovali, že biskup nebude svým titulem do země uvozovat „pátý stav“.ϭϬ Tzv. obnovení říšského knížecího titulu se v budoucnu ukázalo být klíčovým stavebním kamenem společenského a politického sebevědomí barokních olomouckých biskupů. Nobilitační boom, který české země prodělaly po bitvě na Bílé hoře, v zásadě přinesl devalvaci původního hierarchického systému, symbolizovaného prostým titulem „pán“, a zdomácnění systému říšských titulatur, tak jak se vyvinuly ve středověku v teritoriálně komplikovaném prostředí Svaté říše římské (vévoda, kníže, hrabě, pán, svobodný pán, rytíř). Přes bouřlivé šlechtické povyšování, které od dvacátých let zahájil v Čechách a na Moravě Ferdinand II., nedošlo k nadužívání knížecího titulu, právě naopak, císař i jeho nástupci s ním zacházeli „nesmírně obezřetně“ a knížecí hodnost zůstala vždy „exkluzivním zbožím“.ϭϭ Privilegium získané Pavlovským na konci osmdesátých let 16. století bylo barokními biskupy zhodnoceno maximální měrou. Zejména v případě biskupů, u nichž disponování knížecím titulem vázaným na instituci biskupství převyšovalo původní rodový titul (kromě arcivévodů Leopolda Viléma a Karla Josefa v polovině 17. století a vévody Karla Lotrinského na přelomu 17. a 18. století pocházeli všichni ostatní biskupové z „pouze“ hraběcích rodin), lze oprávněně očekávat žárlivé lpění na knížecí titulatuře a střežení výsad z ní vyplývajících.

Představa, implikovaná z užívání říšského knížecího titulu, totiž že olomoucké biskupství je svébytným říšským knížectvím podléhajícím říšskému císaři coby přímému lennímu pánovi, ožila ve druhé polovině 17. století, zejména za Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695).

Příslušník původně tyrolského rodu politicky uzrál na dvoře salcburských arcibiskupů, kde posledních deset let před zvolením na olomoucký stolec zastával funkci kapitulního děkana, a do olomoucké diecéze přijel v létě 1664 s jasně

ϯϲ

ϭϲ Justus van den Nypoort podle Georga

Matthiase Vischera, Pohled na biskupský zámek v Kroměříži, 1691, mědiryt s leptem (Die FürstBischofliche Olmucische Residentz-Stadt Cremsier).

Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž.

ϵ DĂƛĂ ϮϬϬϰ͕ Ɛ͘ ϱϮʹϲϲ͘ ϭϬ WĂǀůşēŬŽǀĄ ϮϬϬϭĂ͕ Ɛ͘ ϳϬ͖ :ĂŬƵďĞĐ ϮϬϬϯ͕ Ɛ͘ ϭϴʹϮϯ͘ ϭϭ DĂƛĂ ϮϬϬϰ͕ Ɛ͘ ϲϵʹϳϮ͘

D dZKWK>/dE1 < W/dh> s K>KDKh / hD E1 s ϭϴ͘ ^dK> d1 WĂǀĞů ^ƵĐŚĄŶĞŬ

< EKsE1 / hD E1

ϭ dĞŶƚŽ ƉƎĞŚůĞĚ ǀnjŶŝŬů ǀ ƌĄŵĐŝ ƐƚƵĚŝĂ ŵĞĐĞŶĄƚƵ ŽůŽͲ

ŵŽƵĐŬljĐŚ ďŝƐŬƵƉƽ Ă ŬĂŶŽǀŶşŬƽ ǀ ϭϴ͘ ƐƚŽůĞơ͕ ŬƚĞƌlj ďLJů ƌĞĂůŝnjŽǀĄŶ ǀ ůĞƚĞĐŚ ϮϬϬϳʹϮϬϬϵ Ɛ ƉŽĚƉŽƌŽƵ 'ƌĂŶͲ ƚŽǀĠ ĂŐĞŶƚƵƌLJ ĞƐŬĠ ƌĞƉƵďůŝŬLJ ;ƌĞŐ͘ ē͘ ϰϬϴͬϬϳͬϬϳϳϯͿ͘ sşĐĞ ƉŽnjŽƌŶŽƐƟ ďƵĚĞ ƚĠƚŽ ƉƌŽďůĞŵĂƟĐĞ ǀĢŶŽǀĄŶŽ ǀ ƉƎŝƉƌĂǀŽǀĂŶĠ ƐĂŵŽƐƚĂƚŶĠ ŵŽŶŽŐƌĂĮŝ͕ ƉƌŽƚŽ ƐĞ ǀ ƚŽŵƚŽ ŬƌĄƚŬĠŵ ƌĞƐƵŵĠ ŽŵĞnjşŵĞ ƉŽƵnjĞ ŶĂ njĄŬůĂĚŶş ĨĂŬƚĂ͘ dĂŬĠ ǀ ƉŽnjŶĄŵŬŽǀĠŵ ĂƉĂƌĄƚƵ nj ƉƌŽͲ ƐƚŽƌŽǀljĐŚ ĚƽǀŽĚƽ ƌĞnjŝŐŶƵũĞŵĞ ŶĂ ŽďƐĄŚůlj ǀljēĞƚ ĐŝƚŽǀĂŶljĐŚ ƉƌĂŵĞŶƽ Ă ƉŽŶĞĐŚĄǀĄŵĞ ƉŽƵnjĞ ŽĚŬĂnjLJ ŶĂ njĄŬůĂĚŶş ƵŵĢůĞĐŬŽŚŝƐƚŽƌŝĐŬŽƵ ůŝƚĞƌĂƚƵƌƵ Ŭ ĚĂůƓş ēĞƚďĢ͘ ʹ < ŽďĞĐŶljŵ ĚĢũŝŶĄŵ ŽůŽŵŽƵĐŬĠ ŬĂƉŝƚƵůLJ ǀ ϭϴ͘ ƐƚŽůĞơ ǀŝnj ƵďĞƌ ϭϵϴϳ͘

Metropolitní kapituly patřily ve střední Evropě v době baroka k vůbec nejdůležitějším duchovním institucím. Původně měly sbory kanovníků především zajišťovat nepřetržité modlitby v chórech katedrál a přispívat k větší slávě metropolitních chrámů organizováním slavnostních bohoslužeb. Za tímto účelem byly nadány řadou ceremoniálních výsad a privilegií, které měly dávat liturgii v hlavním kostele diecéze slavnostní a distinktivní ráz. Mimo to ale byly kapituly též důležitým garantem kontinuity biskupského a knížecího úřadu. V období uprázdnění biskupského stolce (tzv. sedisvakance) přebíraly moc v diecézi a rozhodovaly nejen o otázkách duchovně-správních, ale i soudních, ekonomických i čistě politických. Podíl kapitul na správě diecéze byl tedy vedle služby v chóru dalším z jejich důležitých úkolů. Jako instituce, anebo prostřednictvím jednotlivých kanovníků kapituly ovládaly nejen oblast církevního práva (moc soudní a trestní), ale skrze úřady světících biskupů a generálních vikářů rovněž zastupovaly biskupa v duchovních, respektive administrativních záležitostech. Jejich členové se také hojně uplatňovali ve funkcích biskupských zmocněnců, vyslanců a diplomatů. Značnou moc kapitulám přinášelo též právo svobodné volby nového biskupa, kdy si prostřednictvím takzvaných volebních kapitulací i po intronizaci nového biskupa udržovaly značný vliv na správu biskupských statků a majetku.ϭ Základním pilířem institucionální identity a ideologie těchto duchovních společenství bylo především vědomí jejich stavovské výjimečnosti a výlučnosti.

Metropolitní kapitula byla nejen nejvlivnější skupinou prelátů v diecézi, ale také nejelitnější součástí sociálně různorodého duchovního stavu. Kapitulní statuta zpravidla vyžadovala od uchazečů nejen doktorát z prestižní univerzity, ale také šlechtický rodokmen, přičemž k prosazení se mezi početnými uchazeči o členství byly pochopitelně nezbytné dobré společenské a rodinné kontakty na nejvyšších místech. Silné stavovské povědomí tak do značné míry určovalo identitu nejen jednotlivých kanovníků, ale též kapituly jako celku.

Pokud se týká vztahu kanovníků k umění a kulturnímu mecenátu jakožto významnému distinktivnímu znaku společenské identity a stavovské příslušnosti, můžeme říci, se v případě těchto elitních duchovních společenství nenacházíme

ϰϯ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

nějaké zvláštní odchylky od zvyklostí běžných v prostředí světské aristokracie.

Budoucím kanovníkům z předních rodů se zpravidla dostalo typického aristokratického vzdělání s důrazem položeným na poznání a osvojení si obecného etického a estetického řádu, k čemuž přispívala zejména výuka civilní a vojenské architektury, perspektivy a teorií sloupových řádů. Osvojení si základních znalostí v těchto oborech většina kanovníků absolvovala již v rámci privátní výuky pod otcovskou střechou, na dvorech ve Vídni, případně na kavalírských cestách, které absolvovali většinou po ukončení studia a v období příprav na kariéru v duchovním stavu. Vzdělání v těchto oborech ovšem pochopitelně nekončilo v mládí, neboť úsilí o nalezení a uchopení distinktivního estetického řádu pokračovalo v průběhu celého života urozeného kanovníka, nejčastěji prostřednictvím knižních příruček, uměleckých traktátů, učebnic a nejrůznějších vzorníkových a předlohových prací. Tento typ literatury patřil v 17. a 18. století k obvyklé součásti knihoven také v olomouckých kanovnických rezidencích: nacházíme zde například architektonické traktáty Giacoma Barozziho da Vignola, Paula Deckera nebo Françoise Blondela, knihy o perspektivě Johanna Jacoba Schüblera a Andrey Pozza, učebnice Gérarda de Lairesse, emblematické příručky Andrey Alciatiho a řadu dalších titulů.

Během svého působení ve službách kapituly a v biskupských úřadech měli kanovníci navíc i řadu příležitostí k nabytí dobré orientace v soudobých uměleckých trendech a k získání přehledu o dění ve významných uměleckých centrech.

Bez významu nebyl už sám fakt, že velká část z nich absolvovala Collegium Germanicum, prestižní učiliště pro výchovu elity katolického duchovenstva v Římě. Po jeho absolvování navštívili mnozí mladí kanovníci i další evropské země v rámci již zmíněných kavalírských cest (například Španělsko, Francii, Nizozemí, Anglii). Mnozí z olomouckých kanovníků navíc získali (s vlivnými přímluvci za zády) již v mladém věku i několik kanonikátů v různých diecézích, kde museli dodržovat alespoň minimální rezidenční povinnost, což rovněž nepochybně přispívalo k poznání soudobé výtvarné produkce nejen ve Vídni a Praze, ale i v Salcburku, ve Slezsku, a též v Bavorsku. Zvláště schopných politikům a diplomatům z řad kapituly svěřovali jejich biskupové také množství úkolů, které vyžadovaly delší pobyty ve Vídni (kde ostatně měli mnozí z kanovníků vlastní domy), ale také v Římě a na dalších místech (viz například účast kanovníka Thurna na svatbě a korunovaci španělského krále Karla III. v Barceloně v roce 1708). Co takové pobyty ve významných uměleckých centrech mohly konkrétně přinést ukazuje kupříkladu známý případ kanovníka Heřmana Hanibala z Blümegenu, během jehož opakovaných římských pobytů před a po polovině 18. století byly položeny základy jeho pozdější rozsáhlé obrazové kolekce.

Jak dále vyplývá například z dochované korespondence kanovníků, důležitou roli při předávání znalostí o významných umělcích a aktuálních trendech hrály rovněž jejich úřední, rodinné a společenské kontakty. Řada kapitulářů byla spřízněna se známými mecenáši a znalci (například kanovníci z rodu Althanů, Kouniců, Liechtensteinů, Dietrichsteinů, Haugwitzů a řady dalších) a někteří z nich také se svými příbuznými o svých objednavatelských aktivitách prokazatelně komunikovali: zmínky o uměleckých projektech, či přímo dotazy a žádosti o radu se objevují v dopisech řady kanovníků. Zvláště názorná a výmluvná v tomto ohledu je kupříkladu šíře korespondence kanovníka Františka Řehoře Gianniniho v záležitosti plánovaných varhan u sv. Mořice v Olomouci, která obsahuje celou řadu nejrůznějších doporučení, rad, svědectví a dalších důležitých informací od odesilatelů z různých míst Moravy a Slezska.Ϯ Po polovině 18. století můžeme podobně jako u jiných příslušníků tereziánské aristokracie zaznamenat také mezi kanovníky určité proměny tradičních forem uměleckého mecenátu a pohledu na umění. Například posledně zmíněný muž, František Řehoř Giannini je výrazným představitelem typu učeného erudity osvícenské doby, u něhož je zájem o umění do značné míry spojen s vědeckými aktivitami a kulturně-historickými zájmy. Kanovník Giannini, korespondent proslulého modenského historika Ludovica Antonia Muratoriho a čtenář jeho díla

ϰϰ

Ϯϯ Josef Antonín Schindler, Kalendárium

olomoucké kapituly s diecézními patrony, 1740, mědirytina s leptem. Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc.

Ϯ ^ƚĞŚůşŬ ϭϵϲϬĂ͘ ϯ <ƌŽƵƉĂ :͘ ϮϬϬϲď͕ Ɛ͘ ϲϯ͘ ϰ sůŶĂƐ ϭϵϵϲ͘ ʹ ^ůĂǀşēĞŬ ϮϬϬϭď͕ Ɛ͘ ϴϯʹϵϯ͘ ϱ :ŝƌŬĂ ϭϵϴϮ͘ ʹ :ŝƌŬĂ ϭϵϳϯ͘ ʹ :ŝƌŬĂ ϭϵϳϲ͘

D dZKWK>/dE1 < W/dh> s K>KDKh / hD E1 s ϭϴ͘ ^dK> d1 ͮ WĂǀĞů ^ƵĐŚĄŶĞŬ

Dissertazioni sopra le antichita italiane, se například zcela v duchu úvah toho předního „arkáďana“ (člena Accademia dell’Arcadia) zajímal o umělecká díla především jako o obrazové prameny pro poznání dějin.ϯ Proto se Giannini v rámci svého zkoumání cyrilometodějské tradice a dějin východní liturgie věnoval mimo jiné i sbírání ruských ikon a dalších artefaktů východního původu, přičemž tuto svoji znalost ortodoxní obrazové ikonografie prakticky zužitkoval v průběhu realizace několika pozoruhodných děl s vyobrazením sv. Cyrila a Metoděje v podobě východních patriarchů. Podobné antikvářské zájmy však měli v druhé polovině 18. století i další kanovníci, což prozrazuje i pohled do jejich knihoven (viz například spisy německého antikváře Benjamina Hedericha v majetku kanovníka Kašpara Florentina Glandorfa).

K Z Ks ^ 1Z<z

Ϯϰ Průčelí kanovnické rezidence

v Křížkovského ulici 6, druhá čtvrtina 18. století.

Charakter kulturního a uměleckého mecenátu olomouckých kanovníků v 17. a 18. století se nijak zvlášť nelišil od působení většiny jejich aristokratických současníků. Mezi typické kulturní aktivity a atributy aristokratického životního stylu patřilo zejména sběratelství. Jejich podobu lze jen v průběhu 18. století zdokumentovat nejméně dvaceti pozůstalostními inventáři, které dokazují, že v rezidencích olomouckých kanovníků zpravidla bylo k vidění od několika desítek až po tři či čtyři stovky obrazů, a pochopitelně také celá řada sbírek luxusních předmětů – počínaje soubory šperků, klenotů a medailí, přes sbírky zbraní a nejrůznějších exotických a orientálních artefaktů, až třeba po ceněný a módní francouzský nábytek.

Tematické složení obrazových kolekcí kanovníků v podstatě odpovídalo obecným dobovým trendům, jak je alespoň pro období od konce 17. do poloviny 18. století zachycují recentní výzkumy barokního sběratelství.ϰ Obecným trendům odpovídal patrný úbytek dříve dominujících náboženských námětů a portrétní tvorby, naopak viditelně se i mezi kanovníky v průběhu 18. století zvyšovala obliba žánrových výjevů, militárií a obecně profánních témat, což souviselo se zvyšujícím se významem nového typu společenských prostor. Jednotlivé inventáře dokládají také osobitost a originalitu řady sbírek a naznačují specifické preference jejich vlastníků. Relativně dobře zdokumentovaná je známá sbírka kanovníka Ferdinanda Schröffela z konce 17. století, která je významná zejména díky poměrně ojedinělé snaze sestavitelů inventáře zaznamenat také autorství a provenienci jednotlivých obrazů.

Opomenout v tomto přehledu nemůžeme ani o půl století mladší sbírku kanovníka Heřmana Hanibala z Blümegenu, která byla později umístěna v kanovníkem vybudované venkovské rezidenci ve Vizovicích a která se jako jediná z kanovnických kolekcí dodnes dochovala téměř v úplnosti.ϱ Za pozornost ovšem stojí i řada dalších, dosud neznámých kanovnických kolekcí: rodové muzeum s portréty a nejrůznějšími rodinnými památkami v rezidenci Jana Matěje z Thurnu a Valsassiny, jemuž dominovala obrazová „galerie krásných žen“; soubor drahocenných nizozemských tapiserií v majetku kanovníka Karla Kinského; sbírka „istorií“ a „poesií“ děkana Karla Julia Orlíka z Laziska (mimo jiné rubensovská Hlava Medúzy); neoby-

ϰϱ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

čejně bohatá sbírka žánrových obrazů s vojenskou tematikou v paláci kapitulního probošta Karla z Martinic; anebo již zmíněný soubor ikon a starobylých náboženských obrazů v majetku učeného Františka Řehoře Gianniniho. Vzhledem k charakteru dobových pramenů a stavu dochování (či spíše nedochování) sbírek sice nelze ve většině případů dospět k přesnějšímu určení autorství a provenience obrazů, obecně však evidentně převažovala středoevropská tvorba, zastoupená díly českých, moravských a rakouských malířů 17. a 18. století; nemalou část tvořily ostatně také vlastní objednávky a nákupy kanovníků u olomouckých a brněnských malířů. Relativně početnou skupinu představovaly také často zmiňované, byť většinou anonymní obrazy nizozemského a flámského původu, a o italské malbě jsme patrně nejlépe informováni v souvislosti se sbírkou kanovníka Blümegena, který během svých opakovaných cest do Itálie a Říma získal řadu obrazů zdejších malířů. Tato díla ovšem kanovníci většinou nakupovali u olomouckých, brněnských a vídeňských kupců, případně z pozůstalostí jiných sběratelů; řadu z nich získali také jako odkazy a dary příbuzných a přátel.

Z / E Obrazové sbírky tvořily nedílnou součást zařízení kanovnických rezidencí.

V Olomouci obývalo čtrnáct sídelních kanovníků metropolitní kapituly čtrnáct paláců, rozmístěných na nevelkém prostoru olomoucké čtvrti Předhradí. K nim bylo vázáno rezidenční právo a k němu náležející požitky z prebend, které každý

ϰϲ

Ϯϱ Pavel Praschek, Průčelí kanovnické

rezidence v Křížkovského ulici 2 v Olomouci, 1766.

WZ DKE^dZ d^< < EKE/ ,Z /^<K h K>KDKh : :1 <h>dhZE1 WZK^d\ 1 :ĂŶĂ KƉƉĞůƚŽǀĄ

ϭ < ƉƌĞŵŽŶƐƚƌĄƚƐŬljŵ ŬĂŶŽŶŝşŵ ǀ ĞĐŚĄĐŚ Ă ŶĂ DŽƌĂͲ

ǀĢ ũĞ ƐƚĄůĞ ŶĞũŽďƐĂǎŶĢũƓş ƉƌĄĐĞ ĞƌŵĄŬ ͘ <͘ ϭϴϳϳ͘ ^ƉşƓĞ ďŝďůŝŽŐƌĂĮĐŬlj ƉƎĞŚůĞĚ Ă ƉĞƌƐŽŶĂůŝĂ ƉƎŝŶĄƓş ĂĐŬŵƵŶĚ ϭϵϰϵ͘ EĞũŶŽǀĢũŝ ƵďĞŶ ϮϬϬϯ͘ Ϯ D ͕ ϱϱ͕ ŝĂƌŝƵŵ ƉƌŽ ĂŶŶŽ ϭϳϮϳ͕ ŬŶŝŚĂ ϭϴ͕ ŬĂƌƚ͘ ϱ͕ ŝŶǀ͘ ē͘ Ϯϭϲ͕ Ĩ͘ ϮϱƌʹϮϲǀ͘ ϯ WƎĞŚůĞĚ ƐƚĂƌƓş ůŝƚĞƌĂƚƵƌLJ Ž ŚƌĂĚŝƐŬĠ ŬĂŶŽŶŝŝ ƉƎŝŶĄƓş ƵƌŝĂŶ ϭϵϳϴ͘ s ŶĄƐůĞĚƵũşĐşĐŚ ƉŽnjŶĄŵŬĄĐŚ ďƵĚŽƵ ƵǀĄĚĢŶLJ ũĞŶ njĄƐĂĚŶş ēŝ ŵůĂĚƓş ƉƌĄĐĞ͘ ϰ < ǀljŵĢŶĢ ƎĞŚŽůş ƉĂƚƌŶĢ ŶĞũƉŽĚƌŽďŶĢũŝ EŽǀŽƚŶlj ϭϵϮϴ͘

V bezprostřední blízkosti tří nejvýznamnějších zeměpanských měst Moravy – Olomouce, Brna a Znojma – vznikly v druhé polovině 12. a počátkem 13. století tři premonstrátské kanonie.ϭ Klášterní Hradisko, Zábrdovice a Louku nespojovala pouze jednou výhodná a jindy destruující poloha za městskými hradbami a na břehu velké řeky, ale celá řada dalších charakteristických rysů, z nichž některé byly dány příslušností ke stejnému řádu, jiné podmíněny dobovou situací. A tak v období raného novověku, po značné devastaci za Třicetileté války, všechny tři kanonie realizují nákladnou výstavbu budov za účasti významných umělců, obnovu klášterního hospodaření, svěřené duchovní správy a zejména rozvoj „svých“ mariánských poutních míst – Svatého Kopečku, Křtin a Lechovic. A zatímco čtvrtá kanonie premonstrátů v Nové Říši ( jako mužský klášter vzniklá až v 17. století) existuje dodnes, zbývající tři domy neunikly josefínské sekularizaci. Svou roli zde sehrála nepochybně majetková situace zmiňovaných kanonií – Louka a Klášterní Hradisko (můžeme-li usuzovat podle výše odváděných daní) byly počátkem 18. století nejbohatšími řeholními domy Moravského markrabství Ϯ a jejich opati patřili k nejvlivnějším představitelům duchovního stavu na Moravě.

Historie hradiského klášteraϯ však sahá hlouběji než u ostatních zmiňovaných moravských premonstrátských kanonií, neboť jeho předchůdcem byl benediktinský klášter, založený roku 1078 olomouckým knížetem Otou I. a jeho manželkou Eufemií mimo jiné také jako pohřebiště této větve Přemyslovců. Po smrti opata Bohuslava dochází k výměně řeholní komunity a fundaci kolem roku 1151ϰ přebírá řád premonstrátů, mezi jehož čelné propagátory patřil olomoucký biskup Jindřich Zdík. Jeho podíl, přesná datace ani okolnosti této výměny řeholí známy nejsou, a tak již v barokní době se můžeme setkat s pověstí o lásce jednoho z laických bratří, která skončí zazděním všech benediktinských mnichů a příchodem nového řádu. Následující staletí klášter sdílel osudy Olomouce (jako její předpolí se například stal první obětí nepřátelských vpádů), často také sousedství města a kanonie vedlo k nejrůznějším sporům.

ϱϯ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

Zh, WK>Ks/E ϭϳ͘ ^dK> d1 ʹ s|^d s <KEs EdE1,K <K^d > E E s d1 W͘ D Z/ <KEs Edh Příkladem obou situací tak mohou být například události první poloviny 17. století. Po období určité stabilizace řeholního života a klášterního hospodářství za opata Jiřího Pavoryna z Pavorynu (1594–1608)ϱ byli kanovníci vyhnáni 29. června 1619 stavovským vojskem vedeným Hartmanem Puchheimem. Naděje na rozvoj domu, které vzbuzovala porážka stavovského povstání, záhy pohasly kvůli osmileté švédské okupaci Olomouce (1642–1650), jejímž prologem se stalo vypálení opuštěných budov kanonie.ϲ Potřebné a již zahájené rekonstrukci kláštera po odchodu švédských vojsk zabraňovalo město – či lépe velitel olomoucké pevnosti, který se ze strategických důvodů odvolával na dvorské nařízení, zakazující výstavbu vzdálenou méně jak tisíc kroků od městských hradeb.ϳ Hrozící nebezpečí nuceného transferu kanonie se podařilo nakonec zažehnat a opat Tomáš Olšanský (1657–1666) 8. května 1659 položil základní kámen ke stavbě konventního kostela Nanebevzetí P. Marie [a] a během tří let se mu podařilo jej dobudovat do takové míry, že zde mohla být 11. prosince 1661 sloužena první mše. Vznikl tak poměrně drobný a vybavením prostý jednolodní orientovaný kostel s věží, postavenou jižně vedle jednoduchého průčelí, která ve svém přízemí zahrnovala kapli sv. Kříže s hrobkou zakladatelů [b].ϴ Kostel obklopovaly patrně zčásti ještě středověké jednopatrové budovy, které však postupně musely uvolnit místo velkoryse projektované výstavbě.

Tak například převorovo obydlí muselo již o čtrnáct let později ustoupit prodloužení kněžiště, které si vyžádal rostoucí počet kanovníků i důstojnost provedení chórové modlitby.ϵ Nový kostel byl dokončen za opata Alexia Worstia (1671–1679) a v souladu s nově vnímanými požadavky na reprezentaci jej vymaloval italský malíř Giuseppe Bragaglia, který – zřejmě ve spolupráci s Antonínem Martinem Lublinským – byl patrně také autorem nového iluzivního oltáře Nanebevzetí P. Marie. Další čtyři boční oltáře v lodi – zasvěcené sv. Štěpánu, sv. Norbertu, sv. Augustinu a sv. Josefu – byly snad přímo Lublinského dílem.ϭϬ Malířská výzdoba chrámu se téměř nedochovala – na rozdíl od monumentální kazatelny, připisované dílně Michaela Zürna a přenesené roku 1722 do kostela v Konici.ϭϭ Rozšířený a nově vybavený konventní kostel na Hradisku byl vysvěcen 25. října 1676 biskupem Karlem z Lichtensteinu-Castelkorna a stal se základním stavebním modulem celého budoucího areálu kanonie.

Již opat Worstius plánoval původní budovy nahradit velkoryse koncipovanou barokní novostavbou, jejímž architektem se stal císařský inženýr Giovanni Pietro Tencalla, který o několik let dříve uplatnil svou invenci při hradiskými premonstráty financované výstavbě poutního kostela Navštívení P. Marie na nedalekém Svatém Kopečku. Zvolené architektonické řešení kanonie představuje pravoúhlý, v půdorysu téměř čtvercový komplex se zdůrazněnými osami, v jejichž křížení je umístěný ideový střed celé kompozice – vysoká věž [g]. Ta měla přiléhat k presbytáři konventního kostela, který se stal základem východozápadně

ϱϰ

ϯϮ Půdorys přízemí bývalé premonstrátské

kanonie Hradisko u Olomouce (dle A. Nowaka a J. Kachníka, 1890).

WZ DKE^dZ d^< < EKE/ ,Z /^<K h K>KDKh : :1 <h>dhZE1 WZK^d\ 1 ͮ :ĂŶĂ KƉƉĞůƚŽǀĄ

ϯϯ Friedrich Bernhard Werner – Martin

Engelbrecht, Pohled na klášter Hradisko u Olomouce, kolem roku 1740, mědiryt s leptem.

Státní okresní archiv Olomouc.

ϱ s ƉŽƐůĞĚŶş ƚƎĞƟŶĢ ϭϲ͘ Ă ƉŽēĄƚŬĞŵ ϭϳ͘ ƐƚŽůĞơ ĚŽĐŚĄnjş

ǀĞ ǀĢƚƓŝŶĢ ēĞƐŬljĐŚ Ă ŵŽƌĂǀƐŬljĐŚ ƉƌĞŵŽŶƐƚƌĄƚƐŬljĐŚ ŬĂŶŽŶŝş Ŭ ŽǎŝǀĞŶş͕ ŬƚĞƌĠ ũĞ ƐƉŽũĞŶŽ Ɛ ǀljƌĂnjŶljŵŝ ŽƐŽďŶŽƐƚŵŝ ǀ ƷƎĂĚĢ ƉƎĞĚƐƚĂǀĞŶljĐŚ͕ ũĂŬŽ ďLJů ŶĂ ^ƚƌĂͲ ŚŽǀĢ :ĂŶ >ŽŚĞů ;ϭϱϴϲʹϭϲϭϮͿ͕ ǀ dĞƉůĠ :ĂŶ DĂƵƐŬƂŶŝŐ ;ϭϱϱϵʹϭϱϴϱͿ ēŝ ǀ >ŽƵĐĞ aĞďĞƐƟĄŶ &ƌĞLJƚĂŐ nj ĞƉŝƌŽŚ ;ϭϱϳϮʹϭϱϴϱͿ͘ KďĚŽďŶŽƵ ŽƐŽďŶŽƐơ ŶĂ ,ƌĂĚŝƐŬƵ ďLJů :ŝƎş WĂǀŽƌLJŶ nj WĂǀŽƌLJŶƵ͕ ŬƚĞƌĠŵƵ ƐĞ ƉŽĚĂƎŝůŽ ƌĞĨŽƌŵŽƵ ŚŽƐƉŽĚĂƎĞŶş ƐŶşǎŝƚ ŬůĄƓƚĞƌŶş ĚůƵŚLJ͕ ŬŽƵƉŝƚ ŶĢŬƚĞƌĠ ƉŽnjĞŵŬLJ Ă ŽďŶŽǀŝƚ ƎĞŚŽůŶş ŬĄnjĞŸ͘ /ŶĨŽƌŵĂͲ ĐĞ Ž ũĞŚŽ ƉƽƐŽďĞŶş ƉƎŝŶĄƓş ƐŽƵĚŽďĄ ƚnjǀ͘ dĞƚnjĞůŽǀĂ ŬƌŽŶŝŬĂ ;D ͕ ' ϭϮ͕ <ŽĚĞdž ŽƉĂƚĂ :ŝƎşŚŽ WĂǀŽƌLJŶĂ͕ Ğƌƌ //͕ ē͘ ϯϴϱ͕ ŝŶǀ͘ ē͘ ϱϬϬ͕ Ĩ͘ ϮϮƌʹϯϵǀͿ͘ ϲ tĂůĚĞ ϭϵϰϬ͘ ʹ DĂƚĢũĞŬ ϭϵϴϲ͕ njǀů͘ Ɛ͘ ϰϴ͘ ϳ dƵƚŽ njƉƌĄǀƵ ƉƎŝŶĄƓş ŚǀŽƐƚĞŬ ϭϵϱϭ͕ Ɛ͘ ϮϮʹϮϯ͘ ϴ :ĂŬŽ ƐƚĂǀŝƚĞů ŬŽƐƚĞůĂ ďLJů ŚLJƉŽƚĞƟĐŬLJ ƵƌēĞŶ ŽůŽŵŽƵĐͲ Ŭlj WĞƚƌ ^ĐŚƺůůĞƌ ;DůēĄŬ ϮϬϬϬďͿ͘ K ŬĂƉůŝ Ɛǀ͘ <ƎşǎĞ͕ ƉŽĚŽďĢ ŵĂƵnjŽůĞĂ njĂŬůĂĚĂƚĞůƽ Ă ƚĂŬĠ Ž ƐŶĂĚ ƉůĄŶŽͲ ǀĂŶĠ ƐƚĂǀďĢ ƐĂŵŽƐƚĂƚŶĠ ŬĂƉůĞ Ɛǀ͘ <ƎşǎĞ ƉŽĚƌŽďŶĢũŝ ^ƵĐŚĄŶĞŬ ϮϬϬϳ͕ Ɛ͘ ϭϭϯʹϭϮϳ͘ ϵ Ă ĂƌĐŚŝƚĞŬƚĂ ƉƌŽĚůŽƵǎĞŶş ŬŽƐƚĞůŶşŚŽ ĐŚſƌƵ ƉŽǀĂͲ njƵũĞ >͘ DůēĄŬ ;DůēĄŬ ϮϬϬϬď͕ Ɛ͘ ϴͿ 'ŝŽǀĂŶŶŝŚŽ WŝĞƚͲ ƌĂ dĞŶĐĂůůƵ͘ ϭϬ K ŵĂůşƎƐŬĠ ŝ ƐŽĐŚĂƎƐŬĠ ǀljnjĚŽďĢ ƐĞ ƉŽĚƌŽďŶĢũŝ njŵŝͲ ŸƵũĞ DůēĄŬ ϮϬϬϬď͕ Ɛ͘ ϭϬʹϭϭ͘ ϭϭ < ƉƽǀŽĚŶşŵƵ ƵŵşƐƚĢŶş ŬŽŶŝĐŬĠ ŬĂnjĂƚĞůŶLJ :ƽnjĂ ϭϵϲϬ͘ ʹ ^ĂŵĞŬ ϭϵϵϵ͕ Ɛ͘ ϭϲϯ͘ ϭϮ /ŶƚĞƌƉƌĞƚĂĐş dĞŶĐĂůůŽǀĂ ƉƌŽũĞŬƚƵ͕ ŵũ͘ ŝ ŶĂ njĄŬůĂĚĢ njĂĐŚŽǀĂŶĠŚŽ ƉůĄŶƵ ǀ ƚnjǀ͘ 'ƌŝŵŵŽǀĢ ƐďşƌĐĞ ƉůĄŶƽ ƵůŽǎĞŶĠ ǀ DŽƌĂǀƐŬĠ ŐĂůĞƌŝŝ ǀ ƌŶĢ͕ ƐĞ ƉŽƉƌǀĠ ĚƽŬůĂĚͲ ŶĢũŝ njĂďljǀĂů <ƌŽƵƉĂ :͘ ϭϵϵϱď͘ ĚƽƌĂnjŶŝů njĚĞ ǀljnjŶĂŵͲ ŶĠ ŵşƐƚŽ͕ ŬƚĞƌĠ ƉŽƐƚƵƉŶĢ ǀnjŶŝŬĂũşĐşŵƵ ŬŽŵƉůĞdžƵ ,ƌĂĚŝƐŬĂ ƉƎşƐůƵƓş ŵĞnjŝ ďƵĚŽǀĂŵŝ ƐƚƎĞĚŽĞǀƌŽƉƐŬljĐŚ ƎĞŚŽůŶşĐŚ ĚŽŵƽ ;ͣ ĞŬŽƌĂƟǀŶş ĂƌĐŚŝƚĞŬƚƵƌĂ ,ƌĂĚŝƐŬĂ ũĞ ǀ ƚŽŵƚŽ ĚĢũŝŶŶĠŵ ƌĄŵĐŝ ŶĂ Ɖƽů ĐĞƐƚLJ ʹ ŵĞnjŝ ƉƽǀŽĚͲ Ŷş ƉƎĞĚƐƚĂǀŽƵ ƓƉŝƚĄůƵ ŬŽŶĐĞ ϭϳ͘ Ă ďƵĚŽƵĐşŵ ĚŝǀĂĚůĞŵ ƐǀĢƚĂ ƉŽ ƉŽůŽǀŝŶĢ ϭϴ͘ ƐƚŽůĞơ͕͞ Ɛ͘ ϲϭͿ Ă ƉŽŬƵƐŝů ƐĞ njĚĞ ŶĂēƌƚŶŽƵƚ ŝ ŝŬŽŶŽůŽŐŝĐŬŽƵ ŬŽŶĐĞƉĐŝ ĂƌĞĄůƵ ũĂŬŽ njŶĄnjŽƌŶĢŶş ƌƽnjŶljĐŚ ĨŽƌĞŵ ^ǀĢƚůĂ͕ ƉĂƉƌƐēŝƚĢ ŽďŬůŽͲ ƉƵũşĐşĐŚ ƐƚƎĞĚŽǀŽƵ ǀĢǎ ;ƐǀĢƚůŽ ƉƎşƌŽĚLJ͕ ƐǀĢƚůŽ Žǎş͕ ƐǀĢƚůŽ ǀşƌLJ͕ ƐǀĢƚůŽ Žǎş ŵŽƵĚƌŽƐƟ͕ ŽďĚŽďŶĢ ŝ Ƶ ŵůĂĚͲ Ɠş ƉƌĞůĂƚƵƌLJ ʹ <ƌŝƐƚƵƐ ʹ ƐǀĢƚůŽ͕ ƐǀĢƚůŽ Ɛǀ͘ ƵĐŚĂ͕ ƐǀĢƚůŽ ƉƌĂǀĚLJͿ ʹ ƚĂƚŽ ŬŽŶĐĞƉĐĞ ũĞ ǀƓĂŬ nj ƉƌĂŵĞŶƽ ŶĞĚŽůŽǎŝƚĞůŶĄ͘ dƵƚŽ ŝŶƚĞƌƉƌĞƚĂĐŝ ǀ ƉŽƌŽǀŶĄŶş Ɛ ŝŬŽŶŽͲ ŐƌĂĮş ůŽƵĐŬĠ ŬĂŶŽŶŝĞ ƵǀĄĚş ũĞƓƚĢ ǀĞ ƐǀĠ ĚĂůƓş ƐƚƵĚŝŝ ;<ƌŽƵƉĂ :͘ ϭϵϵϵͿ Ă ƌĞŬĂƉŝƚƵůƵũĞ ũŝ ŝ ǀ ĞŶĐLJŬůŽƉĞĚŝĐͲ ŬĠŵ ŚĞƐůĞ KƉƉĞůƚŽǀĄ ʹ <ƌŽƵƉĂ :͘ ϮϬϬϱĂ͘

orientované osy rozdělující areál na obydlí kanovníků (konvent [c–i, dvory A, B, C]) a opata (prelaturu [l–z, dvůr D]). Zdá se, že v Zaalpí novátorské pojetí navázalo na tradici severoitalské špitální architektury, kterou Giovanni Pietro Tencalla znal díky svému tamnímu školení a dokázal ji transformovat pro odlišnou stavební úlohu.ϭϮ Zda výstavbu navazující na západní průčelí nedávno dokončeného konventního chrámu započal ještě opat Alexius Worstius, nevíme. Podle pozdních zpráv stačil jen angažovat olomouckého stavitele Jana Decheta a celou stavbu 13. května 1679 slavnostně zahájitϭϯ – za necelé tři měsíce však neočekávaně zemřel. Stavebníkem první části celého areálu – konventu, který zahrnoval cely kanovníků, zimní i letní refektář [f], kapitulní síň [e] a knihovnu [i] – se stal až jeho nástupce Norbert Želecký z Počenic (1679–1709).

S již vyhotovenými plány uzavřel 25. dubna 1686 smlouvu s kroměřížským stavitelem Matějem Porstem, kterého roku 1694 vystřídal olomoucký zednický mistr Adam Glöckel. Oba stavitelé dokončili stavbu krátkého západního a dlouhého severního křídla konventu i s nárožní věží, v níž se v prvním patře nacházel byt opatova zástupce – převora [c]. Vznikla také dvě menší nádvoří [A, B] i spojovací křídlo mezi nimi, obsahující hlavní konventní schodiště – tzv. Andělské schody [d] i kapitulní síň [e].ϭϰ V letech Glöcklova působení (1695–1697) byla stavěna také nejvyšší střední věž areálu [g], jejíž podoba vyvolala rozsáhlou diskuzi. Detailní plán celé kanonie (včetně zmíněné věže) na opatovu žádost patrně roku 1694 vyhotovil Christian Alexander Oedtl,ϭϱ který předpokládal osmiboké zakončení celé dominanty.

V průběhu realizace mezi kanovníky převládlo mínění, že je věž příliš neúměrná, a proto byl ke konzultaci přizván také brněnský stavitel Jan Mathis (Johann Mathias), který navrhl čtyřboké zakončení. Rozsáhlé diskuze, které nám přibližují soudobé deníky kanonie, nepochybně souvisely s důležitostí střední věže pro celkovou ikonografickou koncepci areálu, která byla zdůrazněna také figurálně pojatými namalovanými hodinami se sv. Štěpánem, sv. Norbertem, P. Marií a sv. Viktorem i pozlacenou makovicí na vrcholu věže.ϭϲ I když se nakonec prosadil Oedtlův návrh na osmiboké zakončení věže, ani Jan Mathis nepřišel zkrátka. Již červnu 1696 totiž vystřídal málo zkušeného stavitele Adama Glöckla a pokračoval ve stavbě druhé – severovýchodní – nárožní věže s bytem podpřevora [h] a východního křídla konventu. Ve stejném roce začal hloubit i základy pro stavbu knihovny [i], které navazovaly na střední věž a měly uzavřít poslední a největší konventní nádvoří [C]. Zároveň se však objevily statické poruchy v severním křídle konventu v prostoru nad refektářem [f], k nimž byl mimo dosud vyjmenované stavitele povolán i Domenico Martinelli z Vídně. Opat Želecký jeho přítomnost spojil nejen s konzultací nepříjemných problémů technického charakteru, ale žádal jej o vypracování nových plánů na výstavbu druhé části areálu – prelatury.ϭϳ Kromě stavitelů, jejichž autorský podíl není snadné odlišit, se na výzdobě postupně dostavované budovy konventu podílela celá řada dalších řemeslníků a umělců. Díky smlouvám známe jména některých kamenických mistrů (Václav Schüller, Matěj Ulrich),ϭϴ jiné – například tvůrce fresek v kapitulní síni malíře Andrease (Ondřeje) – se identifikovat nepodařilo, neboť jejich dílo se nedochovalo a v pramenech jsou doloženi pouze křestními jmény, označením profese a původu či nejsou zmiňováni vůbec.

ϱϱ

K>KDKh d1 : h/d : :/ , a<K>z :ŝƎş &ŝĂůĂ

Když o Velikonocích a v květnu roku 1566 dorazili do Olomouce z iniciativy olomouckého biskupa Viléma Podstatského z Prusinovic (biskupem v letech 1565–1572) první tři příslušníci Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů), komentoval jejich příchod zdejší protestantský měšťan Johann Kranich v záznamech z roku 1567 následovně: „V témže roce o neděli Oculi ϭ přišli z františkánského klášteraϮ do svatojakubského šedí mniši; stalo se čtyřicátý pátý rok po odchodu františkánek.ϯ Brzy nato se ve františkánském klášteře usadili jezuité, pozvaní biskupem Vilémem. Přišli 5. září, dosud o nich nebylo slyšet. Rozšířili se náhle po všech zemích jako nějaké býlí. Biskup Vilém dal postavit františkánský kostel a klášter.“ ϰ Rapidní vzestup jezuitského řádu byl pro současníky bezpochyby překvapivý – podílela se na něm především takřka vojenská organizace, vnitřní disciplína a na svou dobu dokonalá administrativa této řehole, péče o ekonomické zaopatření řádových institucí – kolejí, řeholních domů a rezidencí, jakož i hlavní náplň působení Tovaryšstva: misionářská činnost a bezplatné střední a vysoké školství.

Bulou Regimini militantis Ecclesiae (Regule bojující církve) ze dne 27. září 1540 schválil papež Pavel III. vznik Tovaryšstva Ježíšova, 19. dubna 1541 se Ignác z Loyoly stal prvním generálním představeným tohoto řádu, 14. března 1544 papež Tovaryšstvo Ježíšovo opětně schválil a pověřil řádového generála sepsáním Konstitucí Tovaryšsva bulou Iniunctum Nobis (Ukládá se Nám). Římská jezuitská komunita současně získala vlastní dům (collegium Societatis Jesu – kolej Tovaryšstva Ježíšova).

Teritoriální struktura Tovaryšstva byla založena na jezuitských provinciích v čele s provinciály, kteří – stejně jako i nižší jezuitští hodnostáři (rektoři kolejí a profesních domů, regenti či prefekti noviciátů, konviktů a seminářů a superioři – představení rezidencí, misijních a exercičních domů)ϱ měli po svém boku admonitora (napomínatele), jenž o jejich činnosti podával zprávy řádovým představeným; neméně jako řadoví jezuité podléhali jezuitští dignitáři peregrinaci, tzn. putování po řádových domech, zpravidla po trienniu – tříletém působení v jednom místě.

Příslušníci Tovaryšstva se dělili do dvou skupin: byli to jednak laičtí bratři ( fratres), pečující o hmotné potřeby komunity (vrátní, kuchaři, sklepníci, sakristiáni, ošetřovatelé nemocných, řemeslníci, výtvarní umělci apod.), jednak řádoví kněží (patres), rekrutující se ze studentů posledních gymnazijních tříd a filozofických, resp. teologických fakult (nežli dostudovali a dosáhli kněžského svěcení, bývali označováni jako scholastici). Po dvouletém noviciátu přistupovali členové

ϲϲ

ϭ dũ͘ ϭϳ͘ ďƎĞnjŶĂ ϭϱϲϳ͘ Ϯ ƵĚŽǀĂ ŬŽŶǀĞŶƚƵ ŵĞŶƓşĐŚ ďƌĂƚƎş ƎĄĚƵ Ɛǀ͘ &ƌĂŶƟƓŬĂ

;ŵŝŶŽƌŝƚƽͿ ƐĞ ŶĂĐŚĄnjĞůĂ ǀ ŵşƐƚĞĐŚ ďĂƌŽŬŶş ũĞnjƵŝƚƐŬĠ ŬŽůĞũĞ ;ŶLJŶş sŽũĞŶƐŬĠŚŽ ƐƉƌĄǀŶşŚŽ ĂƌĐŚŝǀƵ ŶĂ ŶĄͲ ŵĢƐơ ZĞƉƵďůŝŬLJͿ͕ ŶĂ ďƵĚŽǀƵ ŬŽŶǀĞŶƚƵ ŶĂǀĂnjŽǀĂů ŽƌŝĞŶƚŽǀĂŶlj ŐŽƟĐŬlj ŬŽƐƚĞů W͘ DĂƌŝĞ͕ njĂŶŝŬůlj ƉƎŝ ǀljƐƚĂǀďĢ ďĂƌŽŬŶşŚŽ ŬŽƐƚĞůĂ W͘ DĂƌŝĞ ^ŶĢǎŶĠ͘ ϯ <ƌŽŶŝŬĄƎ ƐĞ njŵljůŝů ʹ ŶĞũĞĚŶĂůŽ ƐĞ Ž ŬůĄƓƚĞƌ ͣĨƌĂŶƟƓͲ ŬĄŶĞŬ͕͞ ƚũ͘ ŬůĂƌŝƐĞŬ͕ Ŷljďƌǎ Ž ŬůĄƓƚĞƌ ĂƵŐƵƐƟŶŝĄŶĞŬ Ɛ ŬŽƐƚĞůşŬĞŵ Ɛǀ͘ :ĂŬƵďĂ͕ ũĞŶǎ ƐƚĄǀĂů Ƶ ŚƌĂĚĞď ǀ ŵşƐͲ ƚĞĐŚ ŶLJŶĢũƓşŚŽ ǀljĐŚŽĚŶşŚŽ Ă ũŝǎŶşŚŽ ƚƌĂŬƚƵ &ŝůŽnjŽͲ ĮĐŬĠ ĨĂŬƵůƚLJ hŶŝǀĞƌnjŝƚLJ WĂůĂĐŬĠŚŽ ;<ƎşǎŬŽǀƐŬĠŚŽ ϭϬͿ͘ s ƌŽĐĞ ϭϱϲϲ ďLJů ƚĞŶƚŽ ŬůĄƓƚĞƌ ƉƵƐƚlj͕ Ă ƚĂŬ ŵŽŚů ďŝƐŬƵƉ WƌƵƐŝŶŽǀƐŬlj ƉƎŝŵĢƚ ŵŝŶŽƌŝƚLJ ƐĞ njĄƌƵŬŽƵ ƵƌēŝƚljĐŚ ŬŽŵƉĞŶnjĂĐş͕ ĂďLJ ƉŽƐƚŽƵƉŝůŝ Ɛǀƽũ ĚŽƐĂǀĂĚŶş ŬůĄƓƚĞƌ Ă ŬŽƐƚĞů ũĞnjƵŝƚƽŵ Ă ŶĂƐƚĢŚŽǀĂůŝ ƐĞ ŬĞ Ɛǀ͘ :ĂͲ ŬƵďŽǀŝ͘ ϰ ŝƚ͘ ƉŽĚůĞ WƌƵĐĞŬ ϭϵϴϭʹϭϵϴϰ͕ Ɛ͘ ϭϰϰ͘ ϱ < ĚĂůƓşŵ ŝŶƐƟƚƵĐşŵ ǀ ƌĄŵĐŝ ũĞnjƵŝƚƐŬljĐŚ ƎĞŚŽůŶşĐŚ ĚŽŵƽ ŶĄůĞǎĞůLJ ĚŽŵƵƐ ƐĐƌŝƉƚŽƌƵŵ͕ ƵƌēĞŶlj ēůĞŶƽŵ ƎĄĚƵ njĂďljǀĂũşĐşŵ ƐĞ ǀĢĚĞĐŬljŵŝ ĂŬƟǀŝƚĂŵŝ͕ Ă ĚŽŵƵƐ ƉƌŽďĂƟŽŶƵŵ͕ ƐůŽƵǎşĐş Ŭ ĚƵĐŚŽǀŶş ƉƎşƉƌĂǀĢ ēůĞŶƽ ƎĄĚƵ ƉƎĞĚ ƐůŽǎĞŶşŵ ƐůĂǀŶljĐŚ Ɛůŝďƽ͘

K>KDKh d1 : h/d : :/ , a<K>z ͮ :ŝƎş &ŝĂůĂ

ϰϯ Celkový pohled na areál jezuitských

škol v Olomouci s kolejí, kostelem Panny Marie Sněžné, školní budovou, novým a starým konviktem a seminářem sv. Františka Xaverského.

ϲ sljďĢƌ nj ĚŝĂƌŝş ŽůŽŵŽƵĐŬljĐŚ ũĞnjƵŝƚƐŬljĐŚ ƌĞŬƚŽƌƽ

ƉƵďůŝŬŽǀĂů WƌƵĐĞŬ ϮϬϬϬʹϮϬϬϰ͘ ϳ ^ĂŵŽƐƚĂƚŶĄ ũĞnjƵŝƚƐŬĄ ĂŬĂĚĞŵŝĞ͕ ŽĚ ƌŽŬƵ ϭϲϭϲ ƵŶŝͲ

ǀĞƌnjŝƚĂ ǀ <ůĞŵĞŶƟŶƵ ĞdžŝƐƚŽǀĂůĂ ĚŽ ƌŽŬƵ ϭϲϭϴ͕ ǀ ƌŽĐĞ ϭϲϮϬ ďLJůĂ ŽďŶŽǀĞŶĂ Ă ǀ ƌŽĐĞ ϭϲϮϮ ũĞnjƵŝƚĠ ƉƎĞǀnjĂůŝ ŶĂ njĄŬůĂĚĢ ƌŽnjŚŽĚŶƵơ ĐşƐĂƎĞ &ĞƌĚŝŶĂŶĚĂ //͘ <ĂƌŽůŝͲ ŶƵŵ͖ ƌŽŬƵ ϭϲϯϴ ŽďŶŽǀŝů ĐşƐĂƎ &ĞƌĚŝŶĂŶĚ ƉƌĂǎƐŬŽƵ ĨĂŬƵůƚƵ ƉƌĄǀŶŝĐŬŽƵ Ă ĨĂŬƵůƚƵ ůĠŬĂƎƐŬŽƵ͕ ƚĂŬǎĞ ǀ <ůĞͲ ŵĞŶƟŶƵ ŶĂĚĄůĞ ƐşĚůŝůLJ ĨĂŬƵůƚLJ ĚƵĐŚŽǀŶş ;ĮůŽnjŽĮĐŬĄ Ă ƚĞŽůŽŐŝĐŬĄͿ͕ ǀ <ĂƌŽůŝŶƵ ĨĂŬƵůƚLJ ƐǀĢƚƐŬĠ ;ƉƌĄǀŶŝĐŬĄ Ă ůĠŬĂƎƐŬĄͿ͘ s ƌŽĐĞ ϭϲϱϰ ĚŽƓůŽ nj ƌŽnjŚŽĚŶƵơ ĐşƐĂƎĞ &ĞƌĚŝŶĂŶĚĂ ///͘ ŬĞ ƐůŽƵēĞŶş ũĞnjƵŝƚƐŬĠ ƵŶŝǀĞƌnjŝƚLJͿ Ă <ĂƌůŽǀLJ ƵŶŝǀĞƌnjŝƚLJ͕ ƉƌĂǎƐŬĠ ǀLJƐŽŬĠ ƵēĞŶş ŶĞƐůŽ ƉŽƚĠ Ăǎ ĚŽ ƌŽŬƵ ϭϵϭϴ ;ƌĞƐƉ͘ ϭϵϮϬͿ ŶĄnjĞǀ hŶŝǀĞƌnjŝƚĂ <ĂƌůŽͲ&ĞƌĚŝŶĂŶĚŽǀĂ͘ ϴ ĂƚĠ ŚŝƐƚŽƌŝĐŬĠ ůŝƚĞƌĂƚƵƌLJ ǀĢŶŽǀĂŶĠ ƉƽƐŽďĞŶş ƎĄĚƵ dŽǀĂƌLJƓƐƚǀĂ :ĞǎşƓŽǀĂ ǀ ēĞƐŬljĐŚ njĞŵşĐŚ ũĞ ƚƎĞďĂ ƵǀĠƐƚ njĞũŵĠŶĂ ƚLJƚŽ ƌĞĐĞŶƚŶş ŬŶŝǎŶş ƉƵďůŝŬĂĐĞ͗ ŽƌŶĞũŽǀĄ ʹ &ĞĐŚƚŶĞƌŽǀĄ ϭϵϴϲ͖ &ĞĐŚƚŶĞƌŽǀĄ ϭϵϵϯ͖ ŽƌŶĞũŽǀĄ ϭϵϵϱ͖ ŽƌŶĞũŽǀĄ ϮϬϬϮ͖ <ŽůĄēĞŬ ϭϵϵϴ͖ <ŽůĄēĞŬ ϭϵϵϵ͖ ĞŵĞŬ ϮϬϬϭ͖ <ŽůĄēĞŬ ϮϬϬϮ͖ <ŽůĄēĞŬ ϮϬϬϲĂ͖ <ŽůĄēĞŬ ϮϬϬϲď͖ ŽďŬŽǀĄͲsĂůĞŶƚŽǀĄ ϮϬϬϲ͖ ZŝĐŚƚĞƌŽǀĄ ʹ ŽƌŶĞũŽǀĄ ϮϬϬϲ͖ ĞƌŶlj <͘ ʹ ,ĂǀůşŬ :͘ D͘ ϮϬϬϴ͖ ,ŽůƵďŽǀĄ ϮϬϬϵ͘ ϵ ŝƐŬƵƉ WƌƵƐŝŶŽǀƐŬlj Ă ũĞŚŽ ƚƎŝ ŶĄƐůĞĚŽǀŶşĐŝ ŶĂ ďŝƐŬƵƉͲ ƐŬĠŵ ƐƚŽůĐŝ ʹ ǀ ůĞƚĞĐŚ ϭϱϳϮʹϭϱϳϰ :ĂŶ ys//͘ 'ƌŽĚĞĐŬlj͕ ǀ ůĞƚĞĐŚ ϭϱϳϰʹϭϱϳϱ dŽŵĄƓ ůďşŶ nj ,ĞůĨĞŶďƵƌŬĂ Ă ǀ ůĞƚĞĐŚ ϭϱϳϲʹϭϱϳϴ :ĂŶ ys///͘ DĞnjŽƵŶ nj dĞůēĞ ʹ njĞŵƎĞůŝ ũĂŬŽ ŽďĢơ ďŝƐŬƵƉŽƚƌĂǀĐĞ ʹ ŽůŽŵŽƵĐŬĠŚŽ ŬĂƉŝƚƵůŶşŚŽ ĚĢŬĂŶĂ :ĂŶĂ ĂŵďƌŽǁƐŬĠŚŽ͕ ũĞŶǎ Ɛŝ ŵĢů ũĞĚĞŵ ŬůĞƐƟƚ ĐĞƐƚƵ Ŭ ďŝƐŬƵƉƐŬĠŵƵ ƐƚŽůĐŝ͘ WŽ ŬĂŶŽͲ ŶŝĐŬĠŵ ƉƌŽĐĞƐƵ ďLJů ĂŵďƌŽǁƐŬlj ŶĂ ďŝƐŬƵƉƐŬĠŵ ŚƌĂĚĢ ,ƵŬǀĂůĚĞĐŚ ŬŽůĞŵ ƌŽŬƵ ϭϱϴϲ ƉŽƉƌĂǀĞŶ͘ sŝnj ƌĞŝƚĞŶďĂĐŚĞƌ ϭϵϬϳĂ͖ ƌĞŝƚĞŶďĂĐŚĞƌ ϭϵϬϳď͖ &ŝĂůĂ ϭϵϵϰď͕ Ɛ͘ ϭϬϭʹϭϬϱ͘ ϭϬ WƎşƉƌĂǀŬĂ ƉƌŽ ŐLJŵŶĂnjŝũŶş ƐƚƵĚŝƵŵ͕ ŶĂnjljǀĂŶĄ ƉĂƌǀĂ ēŝ ƌƵĚŝŵĞŶƚĂ͕ ƐĞ ŶĞnjĂŚƌŶŽǀĂůĂ ŵĞnjŝ ŐLJŵŶĂnjŝũŶş ƚƎşĚLJ͕ ũĞǎ ŶĞƐůLJ ŽnjŶĂēĞŶş ƉƌŝŶĐŝƉŝĂ͕ ŐƌĂŵŵĂƟĐĂ͕ ƐLJŶƚĂdž ;ŐƌĂŵĂƟĐŬĠ ƚƎşĚLJͿ͕ ƉŽĞƟĐĂ Ă ƌŚĞƚŽƌŝĐĂ ;ŚƵŵĂŶŝƚŶş ƚƎşĚLJ͕ ŶĢŬĚLJ ƚĂŬĠ ĨĂŬƵůƚĂ ũĂnjLJŬƽ ʹ ŶĄnjǀLJ ƚĢĐŚƚŽ ƚƎşĚ ďLJůLJ ƉƎĞǀnjĂƚLJ nj ƌŝƐƚŽƚĞůŽǀljĐŚ ƐƉŝƐƽͿ͘ ϭϭ ZŽēŶşŬLJ ĨĂŬƵůƚLJ ƐǀŽďŽĚŶljĐŚ ƵŵĢŶş ƐĞ ŶĂnjljǀĂůLJ ůŽŐŝĐĂ͕ ƉŚLJƐŝĐĂ Ă ŵĞƚĂƉŚLJƐŝĐĂ ;ŶĄnjǀLJ ďLJůLJ ƉƎĞũĂƚLJ nj ƌŝƐƚŽƚĞůŽǀljĐŚ ĚĢůͿ͘ ϭϮ EĂ ƚĞŽůŽŐŝĐŬĠ ĨĂŬƵůƚĢ ƐĞ ƉƎĞĚŶĄƓĞůLJ ŵŽƌĄůŶş Ă ƉŽͲ ůĞŵŝĐŬĄ ƚĞŽůŽŐŝĞ͕ WşƐŵŽ ƐǀĂƚĠ ;^ĐƌŝƉƚƵƌĂ ƐĂĐƌĂͿ͕ ŚĞďƌĞũƓƟŶĂ ;ůŝŶŐƵĂ ƐĂĐƌĂͿ Ă ƐƉĞŬƵůĂƟǀŶş ;ĚŽŐŵĂƟĐͲ ŬĄͿ ƚĞŽůŽŐŝĞ͘

řádu ke třem slavným slibům: chudoby, čistoty a poslušnosti; frater se poté nazýval coadiutor temporalis (dočasný pomocník) a pater nesl označení coadiutor spiritualis (duchovní pomocník). Pokud jezuitský kněz složil slavný čtvrtý slib poslušnosti papeži, stával se z něj profes (výjimečně se mohl stát profesem i jezuitský duchovní složivší toliko tři slavné sliby) a měl otevřenu dráhu k řádovým dignitám. Složené slavné sliby členů řádu se evidovaly v Liber votorum (Knize slibů).

Administrativa Tovaryšstva Ježíšova se opírala předně o katalogy různého druhu – vedle katalogů noviců to byly zejména catalogi triennales, jež ve tříletých intervalech podávaly informace o personálním stavu všech řádových domů v provincii, a to ve třech katalogových řadách – catalogus primus obsahoval soupis členů domu s jejich personálními údaji, catalogus secundus hodnotil charakterové vlastnosti a schopnosti člena domu, jakož i perspektivu jeho uplatnění v řádu, zatímco catalogus tertius byl výkazem hospodaření koleje, profesního domu či rezidence.

Na počátku každého školního roku byly na jezuitském provincialátě sestavovány catalogi personarum et officiorum neboli catalogi breves, které pro následující kalendářní rok určovaly členům provincie v rámci řádové peregrinace místa jejich působení.

Představení řádových domů byli dále povinni předkládat svým nadřízením podrobné litterae annuae – výroční zprávy, do nichž byla vkládána, popř. samostatně rozesílána elogia – rukopisná či tištěná oznámení o úmrtní řádového spolubratra s jeho kurikulem a oceněním jeho působení v Tovaryšstvu. Úkolem jezuitských hodnostářů bylo též vést diarium, postihující stručně, ale výstižně každodenní náplň činnosti rektora, superiora či ministra (hospodářského správce řádového domu).ϲ Dne 18. dubna 1556 dorazilo prvních dvanáct jezuitů do Prahy a ubytovalo se ve zpustlém dominikánském klášteře v Praze na Starém Městě u kostela sv. Klimenta; současně zde vznikly první jezuitské gymnázium a akademie – druhá česká univerzita vedle tehdy utrakvistické Univerzity Karlovy;ϳ školní výuku pražští jezuité zahájili 7. července 1556. Jak již bylo uvedeno výše, o deset let později přišli jezuité do Olomouce (de iure byla jezuitská kolej s gymnáziem v Olomouci, tehdy hlavním městě Markrabství moravského, ustavena 24. srpna 1567); na Moravě vznikly jezuitské koleje též v Brně (1578, s jezuitským noviciátem), Jihlavě (1624), Znojmě (1624) a Uherském Hradišti (1644). Do roku 1623 byly české země součástí rakouské provincie Tovaryšstva Ježíšova, k nově vzniklé české provincii náleželo vedle Čech i Moravy do roku 1755 též Slezsko. K datu svého zrušení 21. července 1773 papežem Klimentem XIV. disponovala česká jezuitská provincie devatenácti kolejemi, jedním profesním domem a dvanácti rezidencemi s celkovým počtem 636 kněží a 417 laických bratří.ϴ Díky biskupům Vilémovi Prusinovskému z Víckovaϵ a Stanislavu Pavlovskému z Pavlovic (1565–1572) získali jezuité v Olomouci dostatečné zázemí k tomu, aby mohli zřídit šestitřídní latinské gymnáziumϭϬ a od roku 1573 též akademii o dvou fakultách – fakultě svobodných umění (filozofické)ϭϭ a teologické (studium na této fakultě bylo podmíněno absolutoriem fakulty svobodných umění),ϭϮ jakož

ϲϳ

K>KDKh s K K 1 : /E ,K K&/ / >E1,K sz E E1 : ,K E K E^< Z dZ^ds sůĂĚŝŵşƌ DĂŸĂƐ͕ ĚĞŶĢŬ KƌůŝƚĂ „Docela horlivě oddané Matce Boží město Olomouc“ ϭ

Náboženská bratrstva tvořila od středověku nedílnou součást latinského křesťanství, přesněji součást městské společnosti. Zpravidla neměla charakter nějakých zvláštních, vydělujících se sdružení, příznačná je naopak jejich úzká vazba na příslušnou farnost či konvent a prostřednictvím představenstva bratrstva také propojení s lokální elitou, ať už z hlediska mocenského či intelektuálního.Ϯ Od řemeslných korporací, cechů, se postupně vymezují svou obecností, jak ostatně dosvědčuje také pozdější standardizované papežské odpustkové privilegium začínající slovy „Cum sicut accepimus“ (1604). Podle něj je totiž bratrstvo určeno členům obého pohlaví, bez příslušnosti ke konkrétní profesi („Non tamen hominibus unius specialis artis“). V předtridentském období měla tato obecnost velký význam zvláště pro ty členy městské společnosti, kteří nepatřili do jednotlivých cechů. Obvyklou pohřební službu – tedy účast na pohřbu, smuteční průvod, podporu pozůstalých, případně exkluzivní místo (například vlastní kryptu či bezplatné pohřebiště) k uložení těla zesnulého – tak místo cechu poskytovalo samotné bratrstvo.ϯ Předpoklad aktivní účasti ve smutečním průvodu či v pouti ke sv. Anně do Staré Vody, v případě olomouckého anenského bratrstva, však signalizuje relativně početně ohraničené a funkční společenství. Takováto bratrstva mohla vlastní disciplínu udržovat s pomocí majetkového cenzu či stavovského původu nebo různých pokut a dalších reglementací, tyto aspekty však v potridentské epoše postupně mizejí a v pobělohorském období se s některými z uvedených lze setkat pouze v prostředí jezuitských družin. Obecně však platí, že s početním vzrůstem bratrstev souvisí i redefinování jejich úlohy ve společnosti.ϰ V první polovině 17. století v Olomouci aktivně působí růžencové bratrstvo při dominikánském kostele sv. Michala, vzniklé již v roce 1499 v přímé návaznosti na bratrstvo v Kolíně nad Rýnem, založené roku 1475.ϱ Ačkoli kořeny růžencových bratrstev tkví ještě v době předreformační, svým charakterem, odlišným od jiných pozdněstředověkých konfraternit, ideálně odpovídaly potřebám potridentské katolické církve. Olomoucké růžencové bratrstvo téměř celou první polovinu 17. století jako jediné narušuje monopol jezuitských družin, ostatně právě ony se ve svých počátcích růžencovými bratrstvy inspirovaly.ϲ Další původem předreformační bratrstvo sv. Anny, vzniklé při farním kostele P. Marie na Předhradí v roce 1501, je nutné od konce 16. století počítat mezi jezuit-

ϵϬ

ϭ ΀DŝĐŚĂĞů ^ŝĞďĞŶĞŝĐŚĞƌ΁͕ DŽŶƐ ƉƌĂĞŵŽŶƐƚƌĂƚƵƐ͘

KůŽŵŽƵĐ͕ <ŝůŝĂŶ ϭϲϴϬ͕ Ɛ͘ ϭϬϰ͘ Ϯ ^ƌŽǀŶĞũ WĄƚŬŽǀĄ ϮϬϬϬ͘ ϯ ^ƌŽǀŶĞũ ŶĂƉƎşŬůĂĚ DĂŸĂƐ ϮϬϬϳ͘ ϰ WƌŽďůĞŵĂƟŬĂ ďƌĂƚƌƐƚĞǀ ŶĂ DŽƌĂǀĢ ƉƎĞĚ ƌŽŬĞŵ ϭϲϬϬ

ũĞ ĚŽƐƵĚ njƉƌĂĐŽǀĄŶĂ ũĞŶ ƐƚƌƵēŶĢ͕ ǀŝnj DĂŸĂƐ ϮϬϬϱ͘ ϱ KƉK͕ ĨŽŶĚ ŽŵŝŶŝŬĄŶŝ KůŽŵŽƵĐ͕ ůŝƐƟŶĂ ē͘ ϳ͕

ƐŝŐŶ͘ &// Ž͘ ϲ ĞŝƐƐĞů ϭϵϭϬ͕ Ɛ͘ ϴϴʹϴϵ͘ ʹ ŽƌĞƚŚ ϭϵϲϱ͕ Ɛ͘ Ϯϭ͘ ϳ ŶĨĂŶŐ͕ ƵŶĚ ŶĚ ĚĞƌ ůƚĞŶ͕ ǁŝĞ ĂƵĐŚ ĚĞƌ ƵŶƚĞƌ ĚĞŵ

dŝƚĞů͕ ƵŶĚ EĂŚŵĞŶ D Z/ ^ĐŚŶĞĞ ŝŶ ĚĞŵ ŽůůĞŐŝŽ ĚĞƌ 'ĞƐĞůůƐĐŚĂŌ :ĞƐƵ ŝŶ Kůŵƺƚnj ŶĞƺ ĂƵĨŐĞďĂƵƚĞŶ <ŝƌĐŚĞ͕ ďĞƐĐŚƌŝĞďĞŶ ǀŽŶ W͘ :ŽŚĂŶŶ DŝůůĞƌ ŐĞŵĞůĚƚĞƌ 'ĞƐĞůůƐĐŚĂŌ WƌŝĞƐƚĞƌŶ͕ ŝŵ :ĂŚƌ ϭϳϭϰ͘ ^KŬ K͕ DK͕ ƐŝŐŶ͘ Dϭʹϭ͕ ŝŶǀ͘ ē͘ ϭϳϯϳ͘ ʹ tŽůŶLJ '͘ ϭϴϱϱ͕ /ͬϭ͕ Ɛ͘ ϮϬϵʹ ϮϭϬ͘ ʹ KƌůŝƚĂ ϮϬϬϱ͘ ʹ ^ĂŵĞƌƐŬŝ ϮϬϬϳ͘ ϴ < ǀljnjŶĂŵƵ ƉƎĞĚƌĞĨŽƌŵĂēŶşŚŽ ŬƵůƚƵ Ɛǀ͘ ŶŶLJ ǀŝnj <ůĞŝŶƐĐŚŵŝĚƚ ϭϵϯϬ͘ < ƉƎĞĚƌĞĨŽƌŵĂēŶşŵ ďƌĂƚƌƐƚǀƽŵ Ɛǀ͘ ŶŶLJ ǀ ^ǀĂƚĠ ƎşƓŝ ƎşŵƐŬĠ ǀŝnj ƂƌŇĞƌͲ ŝĞƌŬĞŶ ϭϵϵϮ͘ < ƉƎĞƌŽĚƵ ƉƽǀŽĚŶşĐŚ ƐƚƎĞĚŽǀĢŬljĐŚ ƉƎĞĚƌĞĨŽƌŵĂēͲ ŶşĐŚ ŬŽƌƉŽƌĂĐş Ɛǀ͘ ŶŶLJ ǀ ƚƌĂĚŝēŶş ƉŽƚƌŝĚĞŶƚƐŬĠ ŬŽŶĨƌĂƚĞƌŶŝƚLJ ǀŝnj <ůŝĞďĞƌ ϭϵϵϵ͕ Ɛ͘ ϭϵϴʹϮϭϳ͘ ϵ D ͕ Ϯϴ͕ ƐŝŐŶ͘ : ϳͬϭϭ͕ Ĩ͘ ϭϬǀ͘ ϭϬ ^ƌŽǀ͘ :ĂŬƵďĞĐ ϮϬϬϯ͕ Ɛ͘ ϴϴ͖ :ĂŬƵďĞĐ ϮϬϭϬĂ͘ ϭϭ WƌǀŶş ĚŽůŽǎĞŶŽƵ ƉŽƵƛ ĚŽ ^ƚĂƌĠ sŽĚLJ ǀĞĚůŝ ũĞnjƵŝƚĠ njĂ ƷēĂƐƟ ďŝƐŬƉĂ ^ƚĂŶŝƐůĂǀĂ WĂǀůŽǀƐŬĠŚŽ ũŝǎ ƌŽŬƵ ϭϱϳϯ Ă ŽĚ ƌŽŬƵ ϭϱϴϮ ƐĞ ƚŽƚŽ ƉƵƚŽǀĄŶş ƉŽĚ ǀĞĚĞŶşŵ ƉĂƚƌĞƐ nj dŽǀĂƌLJƓƐƚǀĂ :ĞǎşƓŽǀĂ ŬŽŶĂůŽ ŬĂǎĚŽƌŽēŶĢ͘ <ƌĞũēŽǀĄ ϮϬϬϯ͕ Ɛ͘ ϮϭʹϮϮ͘

K>KDKh s K K 1 : /E ,K K&/ / >E1,K sz E E1 : ,K E K E^< Z dZ^ds ͮ sůĂĚŝŵşƌ DĂŸĂƐ͕ ĚĞŶĢŬ KƌůŝƚĂ

ϱϴ Antonín Martin Lublinský, Ilustrace

s aliančními erby Karla Jindřicha ze Žerotína a Sylvie Polyxeny ze Žerotína a s motivem Samsona nacházejícího včelstvo ve lví mršině. Členská matrika Božího těla při chrámu sv. Mořice v Olomouci, 1677, kvaš, pergamen.

Státní okresní archiv Olomouc (fond Farní úřad sv. Mořice).

ské coety, tedy bratrstva pro členy obojího pohlaví, spravovaná Tovaryšstvem Ježíšovým. Velké množství urozených členů a nákladných darů podobně jako poměrně rozsáhlá historická reflexe této konfraternity svědčí o jejím výsadním postavení v městském organismu.ϳ Coetus sv. Anny v rámci jezuitské strategie cíleně podchycoval městské obyvatelstvo, přičemž k jeho přitažlivosti nepochybně přispívali prestižní členové a zapojení konfraternity do městských slavností. Jezuité ihned po svém příchodu do Olomouce nekladli příliš vysoké nároky na náboženskou gramotnost a vyhnuli se úskalí spojeného se založením intelektuálně náročné mariánské kongregace v měšťanském prostředí. Brněnské události z přelomu 16. a 17. století dokládají, že nebylo v silách místního obyvatelstva splnit přísné nároky vyplývající z převzatých římských norem. Brněnská měšťanská družina zanikla po desetileté činnosti v roce 1604 i přes veškerou podporu olomouckého biskupa Františka kardinála z Dietrichsteinu. Snaha olomouckých patres o obnovení starobylé předreformační konfraternity sv. Anny potvrzuje jejich vnímavost k místním tradicím a schopnost orientovat se ve spletitých poměrech nábožensky rozděleného města. V osudech brněnského nezdaru a olomouckého úspěchu se ukrývá několik otázek souvisejících se vstupem jezuitského řádu do prostředí královských předbělohorských měst a jeho schopnosti přizpůsobit se místním poměrům.

V rozsáhlé apologii sepsané roku 1640 u příležitosti obrany proti útokům olomouckých řeholníků vůči pohřebním průvodům kongregace sv. Anny upozornil prefekt této korporace na význam svatoanenské úcty programově podporované olomouckými biskupy.ϴ Vedení kongregace se po šedesáti letech obnovené existence rozpomíná na osobní angažovanost jednotlivých potridentských biskupů od Stanislava Pavlovského až po Leopolda Viléma, ale především vzpomíná onen den, kdy se bratrstvo dostalo do „dobrých rukou“ Tovaryšstva Ježíšova.ϵ Obnovená konfraternita, v níž se mísil tradiční předreformační anenský kult s protireformační mariánskou zbožností, je dostatečným důkazem jezuitské improvizace a schopnosti orientovat se v náboženském smýšlení a náladách obyvatelstva.

Konfesionalizační charakter nově obnoveného bratrstva se na počátku 17. století nejjasněji projevoval v rámci obnovených poutí do Staré Vody u Libavé.ϭϬ Ačkoli organizovali olomoučtí jezuité poutě k zdejší svatyni již v posledních dvou desetiletích 16. století, první reflexe těchto událostí se v řádových pramenech dochovaly až k roku 1607.ϭϭ Praeses externí akademické družiny ve stručnosti

ϵϭ

, Z > /< ZK<E1 K>KDKh <ĂƌĞů DƺůůĞƌ

Erb, dědičné a barevné znamení sestavené podle určitých pravidel, vstupuje na scénu evropských dějin v průběhu 12. století a velmi rychle se prosazuje ve středověké společnosti. Jako distinktivní symbol je používán nejen suverény a jejich leníky, ale záhy jej akceptuje ve sféře personální i institucionální také církevní hierarchie a totéž platí i pro městské prostředí. Vedle zbroje, s níž jsou spjaty vlastní počátky heraldiky, nacházejí erby své rychlé a masové uplatnění především na pečetích, nezbytném prostředku právní ukotvenosti jakéhokoli subjektu přinejmenším v následujícím půltisíciletí. Prostřednictvím těchto médií pak užívání erbu rychle proniká téměř do všech sfér života nejen společenských elit, ale takřka všech osobně svobodných jedinců a stává se integrální součástí jejich každodennosti. Erb od vrcholného středověku zdaleka neplní jen svou úlohu identifikační, naopak tato funkce ustupuje roli společenské a reprezentační. Markantní je to zejména ve veřejné heraldické prezentaci panovníků, šlechty, církevních představitelů a posléze i stále narůstající masy erbovníků odehrávající se na ústředních, patřičné viditelných místech vstupů a fasád venkovských a městských sídel a demonstrující nabyté vlastnictví i stavební aktivity. Totéž platí také pro sakrální objekty, v nichž jsou ale v tomto směru maximálně využívány rovněž vnitřní prostory, sloužící k sebereprezentaci fundátorů celého svatostánku nebo jen jeho určitých částí, včetně základního liturgického vybavení, oltářů, zvonů, ornátů apod. Trvalejším prostředníkem však byly kamenné desky s vytesanými erby, často doplněnými pamětními nápisy, v interiérech pak také heraldické klenební svorníky. Zcela specifickou skupinu představují náhrobní monumenty, zřizované ku věčné památce zemřelých jedinců. Jejich obrazová výbava, přecházející od konce 15. století od prostého znaku zemřelého až k erbovním vývodům dokládajícím skrze erby předků jeho urozený původ, z nich činí heraldický pramen par excellence. Ačkoli zub času spojený s různými přestavbami světských i sakrálních objektů provedl v průběhu staletí tvrdou selekci těchto heraldických artefaktů, přece se nám jich do dnešních dob dochovalo nepoměrně více než erbů zdobících interiéry příbytků, mobiliář a předměty každodenní potřeby, vedle nástěnných maleb a obrazů také například nábytek nebo jídelní soupravy. A to zcela ponecháváme stranou písemnou produkci, která ale až do rozšíření knihtisku zůstávala omezena jen na velmi úzký okruh uživatelů a náleží rovněž do intimní sféry heraldické prezentace.

ϭϬϬ

, Z > /< ZK<E1 K>KDKh ͮ <ĂƌĞů DƺůůĞƌ

ϲϰ Erby olomouckého biskupa Karla

z Lichtensteinu-Castelcorna a kapitulního kustoda, faráře u sv. Mořice a apoštolského protonotáře Ferdinanda Schröffela ze Schröffenheimu na portále jeho rezidence ve Wurmově ulici č. 13, po roce 1679, pískovec, novodobá polychromie.

ϭ /ŶĨŽƌŵĂĐĞ Ž ŚĞƌĂůĚŝĐŬljĐŚ ƉĂŵĄƚŬĄĐŚ KůŽŵŽƵĐĞ

ďĂƌŽŬŶş ĞƉŽĐŚLJ ůnjĞ ŶĂůĠnjƚ ǀ ĐĞůĠ ƎĂĚĢ ƉƵďůŝŬĂĐş͘ ĂŵĢƎşŵĞͲůŝ ƐĞ ƉŽƵnjĞ ŶĂ ŶŽǀĢũƓş ůŝƚĞƌĂƚƵƌƵ ǀēĞƚŶĢ ŶĞƉƵďůŝŬŽǀĂŶljĐŚ ĚŝƉůŽŵŽǀljĐŚ ƉƌĄĐş͕ ƉĂŬ ŶĂ ƉƌǀŶşŵ ŵşƐƚĢ ũĞ ƚƎĞďĂ njŵşŶŝƚ ƉƎĞŚůĞĚ ƵƓĂŶĂ <ƺƚŶĞƌĂ ;<ƺƚͲ ŶĞƌ ϭϵϵϴͿ͕ ǀ ŶĢŵǎ ũƐŽƵ ĐŝƚŽǀĄŶLJ ǀƓĞĐŚŶLJ ƌĞůĞǀĂŶƚŶş ƐƚĂƌƓş ƉƌĄĐĞ͘ ,ĞƌĂůĚŝĐĞ ŽůŽŵŽƵĐŬljĐŚ ŬĂŶŽǀŶşŬƽ ƐĞ ǀ ƉŽƐůĞĚŶş ĚŽďĢ ǀĢŶŽǀĂů DůēĄŬ ϮϬϬϰʹϮϬϬϱ͕ ƉƎŝēĞŵǎ ǀ ƷǀŽĚƵ ƚĂŬĠ ƉŽĚĂů ŬŽŵĞŶƚŽǀĂŶlj ƉƎĞŚůĞĚ njĄŬůĂĚŶşĐŚ ƉƌĂŵĞŶƽ Ă ůŝƚĞƌĂƚƵƌLJ͘ WƌŽƐŽƉŽŐƌĂĮĐŬĠ ƷĚĂũĞ ũƐŽƵ ƐƚĄůĞ ēĞƌƉĄŶLJ nj ŶĞƉƵďůŝŬŽǀĂŶĠ ĚǀŽƵĚşůŶĠ ƐƚƌŽũŽƉŝƐŶĠ ƉƌĄĐĞ D͘ ĞŵŬĂ ; ĞŵĞŬ ϭϵϰϱͿ͘ < Ğƌďƽŵ ŚƌĂĚŝƐŬljĐŚ ŽƉĂƚƽ ǀŝnj DůēĄŬ ϮϬϬϯĂ͘ K ĞƌďĞĐŚ ŶĂ ŶĢͲ ŬƚĞƌljĐŚ ŽůŽŵŽƵĐŬljĐŚ ƉŽƌƚĄůĞĐŚ ƐĞ ƐƚƌƵēŶĢ njŵŝŸƵũĞ DůēĄŬ ϮϬϬϮĨ͘ &ŽƚŽŐƌĂĮĞ Ă njĄŬůĂĚŶş ƉŽƉŝƐ ǀLJďƌĂŶljĐŚ ŽůŽŵŽƵĐŬljĐŚ ŚĞƌĂůĚŝĐŬljĐŚ ƉĂŵĄƚĞŬ nj ŽďĚŽďş ďĂͲ ƌŽŬĂ ƉƎŝŶĄƓş ŬĂƚĂůŽŐ <ƵďĞƓŽǀĄ ʹ :ĞŵĞůŬŽǀĄ ϮϬϬϭ͘ ĂůƓş ůnjĞ ŶĂůĠnjƚ ŶĂƉƎşŬůĂĚ ǀĞ ƐƚĄůĞ ƵǎŝƚĞēŶĠŵ ƉƎĞͲ ŚůĞĚƵ ,ůŽďŝů ʹ DŝĐŚŶĂ ʹ dŽŐŶĞƌ ϭϵϴϰ͘ WŽƉƵůĂƌŝnjĂēŶş ƉŽĚŽďƵ Ɛ ƎĂĚŽƵ ĐĞŶŶljĐŚ ƉŽƐƚƎĞŚƽ ŵĄ ƐĞƌŝĄů :ŝƎşŚŽ &ŝĂůLJ KůŽŵŽƵĐŬlj ĞƌďŽǀŶşŬ͕ ǀLJĐŚĄnjĞũşĐş ǀ ƌŽĐĞ ϭϵϵϴ ǀ ƉƎşůŽnjĞ ^ƚƎĞĚŶş DŽƌĂǀĂ ĚĞŶşŬƵ DůĂĚĄ ĨƌŽŶƚĂ ŶĞƐ͘ dLJƚŽ ƉƌĄĐĞ͕ nj ŶŝĐŚǎ ũƐŵĞ ďŽŚĂƚĢ ƚĢǎŝůŝ͕ ũŝǎ ŶşǎĞ ŶĞĐŝͲ ƚƵũĞŵĞ͘ ŵŝŸƵũĞŵĞ ũĞŶ ŶŽǀĢũƓş ƉŽũĞĚŶĄŶş ƚljŬĂũşĐş ƐĞ ŬŽŶŬƌĠƚŶşĐŚ ŚĞƌĂůĚŝĐŬljĐŚ ĂƌƚĞĨĂŬƚƽ͘ Ϯ ĚĞ ŵĄŵĞ ŶĂ ŵLJƐůŝ ƉƎĞĚĞǀƓşŵ ŶĄŚƌŽďŶşŬLJ͕ ũŝĐŚǎ ƐĞ ǀƓĂŬ nj ďĂƌŽŬŶş ĠƌLJ ĚŽĐŚŽǀĂůŽ ũĞŶ ǀĞůŵŝ ŵĄůŽ͘ < ƉƽͲ ǀŽĚŶşŵƵ ƐƚĂǀƵ ƐĞƉƵůŬƌĄůŶşĐŚ ƉĂŵĄƚĞŬ ǀ ŚůĂǀŶşŵ ŽůŽŵŽƵĐŬĠŵ ĐŚƌĄŵƵ ǀŝnj ĞŵĞŬ ϭϵϰϴ͘ EĄŚƌŽďŶşŬLJ ǀ ĐŚƌĄŵƵ Ɛǀ͘ DŽƎŝĐĞ ƉŽƉŝƐƵũĞ ůĄŵĂů ϭϵϯϵ͕ Ɛ͘ ϲϲʹϳϬ͘ \ĂĚƵ ƉƌŽĚƵŬƚƽ ŽůŽŵŽƵĐŬĠŚŽ ƵŵĢůĞĐŬĠŚŽ ƎĞŵĞƐůĂ͕ ǀēĞƚŶĢ ƚĢĐŚ Ɛ ŚĞƌĂůĚŝĐŬŽƵ ǀljnjĚŽďŽƵ͕ ƌĞŐŝƐƚƌƵũĞ ŶĂƉƎşŬůĂĚ DŝůŽƐůĂǀ ĞƌŵĄŬ ; ĞƌŵĄŬ ϮϬϬϮĂͿ͘ ŶĞũŶŽͲ ǀĢũƓşĐŚ ŚĞƌĂůĚŝĐŬljĐŚ ŶĄůĞnjƽ ǀ ŝŶƚĞƌŝĠƌĞĐŚ ŽůŽŵŽƵĐͲ ŬljĐŚ ĚŽŵƽ ũĞ ŵŽǎŶŽ njŵşŶŝƚ ŽďũĞǀ ŵĂůŽǀĂŶĠŚŽ ĞƌďƵ ǀŝŬĄƎĞ DŝŬƵůĄƓĞ &ĞůŝĐŝĂŶĂ WůĂŶŝƟĂ nj ƌŽŬƵ ϭϲϳϲ ʹ ǀŝnj DůēĄŬ ϮϬϬϭĂ͘

Barokní epocha sice přejímá takřka celou škálu možností heraldického projevu, již rozvinula v období raného novověku, určitým způsobem ji však modifikuje a doplňuje. Znatelné je to například na portálech zámků a městských paláců. Zatímco renesanční kameníci chápali erb jako integrální součást portálu a umisťovali jej do jeho cviklů či středového nástavce, nyní se sochařem solitérně tesaný erb na portál pouze zavěšuje, posunuje nad něj na čelní fasádu objektu, až nakonec končí v jeho tympanonu, v němž pak již setrvává až do doby nejnovější.

Takřka mizí memoriální erbovní desky, na druhé straně ale erby získávají svůj nový prostor na soklech v exteriéru volně umístěných barokních plastik, jejichž prostřednictvím hlásají hlubokou zbožnost svého fundátora. Náhrobníky v kostelech postupně střídají náhrobky, čím dál složitěji koncipované architektonické útvary, v jejichž důmyslném ikonografickém konceptu již erb nehraje zdaleka tak významnou roli, jako tomu bylo ještě do první poloviny 17. století. Exequie i barokní festivity ovšem využívají erbů měrou vrchovatou. Stačí připomenout castra doloris budovaná v chrámech při pohřbech panovníků, církevních představitelů i příslušníků vyšší šlechty, jejichž podobu nám však uchovávají jen příležitostné tisky. Méně majetní urozenci se pak prezentují již od renesance oblíbenými pohřebními štíty, které se v této době proměňují z nákladných vyřezávaných rundací v prostší malby na pergamenu či papíře, z nichž se ovšem do současnosti dochovalo jen promile. V nesčetných barokních procesích a průvodech našla své mimořádné uplatnění cechovní symbolika, pragmaticky užívaná též v podobě vývěsních štítů na domech a provozovnách. Leckdy pak docházelo k transformaci skutečného cechovního znaku v domovní znamení, postupně střídající na fasádách městských domů původní erbovní výzdobu.

Jestliže Olomouc představuje po Praze druhou nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v České republice, lze právem očekávat, že o ní takto můžeme hovořit i v případě heraldických památek. A Olomouc je vskutku heraldickou pokladnicí, zvláště pokud jde o produkty doby pozdněgotické, renesanční i barokní. Mimořádné postavení města v rámci stavovské a církevní správy na Moravě přímo předurčovalo jejich zaměření. Již v předbělohorském období se v centru města nacházela řada šlechtických domů, u nichž lze očekávat patřičnou heraldickou výzdobu. Do dnešní doby se z ní však dochovalo jen žalostné torzo, početně výrazně převýšené heraldickými projevy příslušníků olomoucké městské elity nadané právem užívat erbu. Artefakty barokního období tuto bilanci erbů světských osob nijak nevylepšují, naopak zcela mizí znaky erbovníků, jejichž doba v podstatě skončila novými pořádky nastolenými vydáním obnoveného zřízení zemského, a ze šlechtických erbů zůstalo jen několik málo kusů. Tento stav lze připsat na vrub radikálním stavebním úpravám domovního fondu spojeným s rozvojem města zvláště po zrušení jeho pevnostního statutu v 19. století. Jinak je tomu ale v případě erbů církevní hierarchie, olomouckých biskupů a především dignitářů zdejší kapituly, jichž nám právě barokní doba zanechala několik desítek a učinila tak z Olomouce skutečnou církevní heraldickou galerii, nemající svým záběrem u nás obdobu. Naprostá většina těchto znaků se nachází na území Předhradí, sestávajícího velkou měrou z církevních objektů, sídla arcibiskupova a arcibiskupských úřadů a pak zvláště z bývalých kanovnických rezidencí, které si až do dnešních časů uchovaly svou převážně barokní podobu.

Přesná statistická bilance, ani pokud jde jen o dochované heraldické artefakty, bohužel dosud nebyla provedena a zůstává zatím desideratem, byť alespoň dílčími přehledy již disponujeme.ϭ Můžeme se tak projít barokní Olomoucí a zmínit alespoň nejvýznamnější heraldické exempláře na teritoriu městského historického jádra, aniž se ovšem vzhledem k vymezenému prostoru budeme, až na několik výjimek, věnovat erbům v interiérech objektů či dokonce na jejich mobiliáři.Ϯ Stranou ponecháváme také uměleckohistorické hodnocení popisovaných znaků, neboť je sledujeme výhradně prizmatem heraldickým a jejich zařazení do kontextu vývoje umění baroka přenecháváme speciálnímu bádání.

Pokud těžiště barokní heraldických památek Olomouce spatřujeme především v erbech církevní hierarchie, pak náš přehled musíme zahájit samotnými olomouc-

ϭϬϭ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

kými biskupy, a to přesto, že výsledek vyznívá velmi chudě. Důvodem je skutečnost, že hlavním sídlem moravských církevních knížat byla v této době Kroměříž, v níž olomoučtí ordináři zanechali mnohem výraznější stopu.

V Olomouci tak v exteriérech církevních objektů nalézáme pouze solitérní znak známého mnohoobročníka, rakouského arcivévody Leopolda Viléma (biskupem 1663–1664)ϯ, na portálu vnitřního průčelí kanovnické rezidence Křížkovského 4 a pak několik erbů Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (biskupem 1664–1695), byť v počtu zdaleka nesrovnatelném s již zmíněnou Kroměříží. V první řadě jsou to tři takřka identicky provedené erby na čelní fasádě arcibiskupského paláce z roku 1669 a pak erby nad portály tří kanovnických rezidencí (Wurmova č. 13, Křížkovského č. 6, nám. Republiky č. 3). Znaky na sídle biskupově a prvním zmíněném kanovnickém domě využívají pro erbovní štít oválnou kartuši, převýšenou volně postavenými atributy biskupovy moci spirituální (mitra, berla) a temporální (knížecí koruna, meč), zatímco poslední zmíněný erb je pojatý konzervativněji a do kartuše s maskarony klade celý erb včetně hodnostních kusů. Erb v průčelí domu na Křížkovského ulici připomíná Lichtensteina jako biskupa jen symbolikou oválného znakového pole, přídavné figury, snad pro stísněnost prostoru, chybí. Zajímavé spojení biskupových erbů se znaky kanovníků na domech ve Wurmově ulici a na náměstí Republiky avizuje biskupovu osobní účast na stavební úpravě dané rezidence a současně připomíná nařízení z roku 1676, že tyto erby nesmějí být bez souhlasu kapituly odstraňovány. Členové olomoucké kapituly a zvláště její dignitáři (děkan, probošt, arcijáhen) se prezentovali svými erby na portálech a průčelích jednotlivých kanovnických rezidencí velice často a na odiv veřejnosti tak kladli nejen své mimořádné postavení v rámci církevní hierarchie, ale také svou urozenost, v této době již v podstatě nezbytnou pro získání olomouckého kanonikátu. Ostatně jako jediná v našich zemích začala olomoucká kapitula již za episkopátu kardinála Dietrichsteina vydávat jinde v Evropě obvyklé a oblíbené tištěné kalendáře, jejichž významným komponentem byly právě erby kanovníků. Svým provedením ještě v renesanci tkví erb vytesaný do klenáku portálu levého křídla kapitulního děkanství na Václavském náměstí č. 5, náležející Klaudiovi hraběti Sorinovi z Mantovy, který úřad kapitulního děkana zastával od roku 1650 až do své smrti v roce 1658. Shodný erb nese pamětní deska v přilehlé kapli sv. Anny, kterou nechal Sorina vytesat na paměť obnovitele kaple Martina Václava z Greifenthalu. Obdobně konzervativní je erbovní deska Jana Kryštofa svobodného pána Orlíka z Laziska, zasazená na zdi dvorního traktu kanovnické rezidence ve Wurmově ulici č. 5. Stejně jako u Soriny reprezentuje k erbu připojený klobouk, tehdy ještě s neustáleným počtem třapců, známý i z rytin Orlíkových erbů, patrně hodnost apoštolského protonotáře.ϰ Také znak kanovníka Ondřeje Dirreho, vytesaný na kladí portálu vnitřního traktu kanovnické domu v Křížkovského ulici č. 4, datovaného rokem 1660, je svým provedením ještě renesanční. Dirre byl v té době generálním vikářem a oficiálem a je pozoruhodné, že jeho erb provází mitra a berla, ačkoli právo pontifikálií získal až o pět let později, kdy se stal kapitulním scholastikem.

Nové době již patří znaky Jana Františka svobodného pána z Poppen, dochované ve třech exemplářích. Všechny jsou vytesány v samostatných kartuších, v prvních dvou případech boltcových, a zřejmě vyšly z jedné kamenické dílny.

ϭϬϮ

ϲϱ Erb kanovníka a svatomořického faráře

Františka Josefa hraběte Gianniniho, 1730–1745, dřevo, varhany v chrámu sv. Mořice.

ϯ <ƺƚŶĞƌ ϭϵϵϴ͕ Ɛ͘ ϯϴ͕ ƐĞ ĚŽŵŶşǀĄ͕ ǎĞ ũĚĞ Ăǎ Ž ũĞŚŽ

ŶĄƐƚƵƉĐĞ <ĂƌůĂ :ŽƐĞĨĂ͕ ŬƚĞƌlj ǀƓĂŬ ĚƌǎĞů ŽůŽŵŽƵĐŬlj ďŝƐŬƵƉƐŬlj ƐƚŽůĞĐ ũĞŶ Ɖƽů ƌŽŬƵ͘ ϰ < KƌůşŬŽǀƵ ĞƌďƵ ƉŽĚƌŽďŶĢ &ŝĂůĂ ϮϬϬϱď͕ Ɛ͘ ϰ͘ ϱ ŽƐĂǀĂĚŶş ůŝƚĞƌĂƚƵƌĂ ĐŚLJďŶĢ ƉƎŝƐƵnjƵũĞ ǀ ƐŽƵǀŝƐůŽƐƟ Ɛ ƉŽƉƐĂŶljŵŝ ĞƌďLJ ƉŽnjĚĢũƓşŵƵ ƐǀĢơĐşŵƵ ďŝƐŬƵƉŽǀŝ ^ĐŚƌƂīĞůŽǀŝ ďĂƌŽŶƐŬlj ƟƚƵů͕ Ăē ƐǀŽďŽĚŶljŵ ƉĄŶĞŵ ƐĞ ƐƚĂů Ăǎ ǀ ƌŽĐĞ ϭϲϵϳ͘ dĞŚĚLJ ŵƵ ďLJů ƚĂŬĠ ƉŽůĞƉƓĞŶ Ğƌď Ž ĚĂůƓş ŚĞůŵ Ɛ ŬůĞŶŽƚĞŵ͕ njĂơŵĐŽ ŶĂ ŽďŽƵ ŽůŽͲ ŵŽƵĐŬljĐŚ ŬŽŵƉůĞƚŶşĐŚ ĞƌďĞĐŚ ŵĄ ƉŽƵnjĞ ŬůĞŶŽƚ ũĞĚĞŶ͘ EĞĚĄǀŶŽ ďLJůĂ Ğƌďƽŵ ŶĂ ƉŽƌƚĄůĞ ƌĞnjŝĚĞŶĐĞ ǀĞ tƵƌŵŽǀĢ ƵůŝĐŝ ŶĂǀƌĄĐĞŶĂ ƉƽǀŽĚŶş ďĂƌĞǀŶŽƐƚ ʹ ǀŝnj Ŭ ƚŽŵƵ ŚƵƉşŬ ϮϬϭϬ͘ ŽŚƵǎĞů ŶĂŵşƐƚŽ njůĂƚĠ Ă ƐƚƎşďƌŶĠ ƟŶŬƚƵƌLJ ďLJůLJ ƉŽƵǎŝƚLJ ƷƐƉŽƌŶĢũƓş ďĂƌĞǀŶĠ ŶĄŚƌĂǎŬLJ͕ ƚĂŬǎĞ ǀljƐůĞĚĞŬ ƉƽƐŽďş ƉŽŶĢŬƵĚ ƌŽnjƉĂēŝƚĢ͘ < ĚŝƐŬƵnjŝ Ž ƉŽůLJĐŚƌŽŵŝŝ ŚŝƐƚŽƌŝĐŬljĐŚ Ğƌďƽ ƐĞ njƎĞƚĞͲ ůĞŵ Ŭ KůŽŵŽƵĐŝ ǀŝnj DƺůůĞƌ <͘ ϮϬϬϱď͕ Ɛ͘ ϮϱʹϮϲ͘

sZKW^< D >1\^< EdZ ZK<E1 K>KDKh >ĂĚŝƐůĂǀ ĂŶŝĞů

Bez existence uzavřených městských enkláv, chráněných hradbou a obklopených nehostinnou přírodou, si v 17. a 18. století nelze představit konstituování vizuální umělecké kultury s navzájem související sémanticko-vizuální strukturou, která se obvykle – historicky podmíněně – zahrnuje pod pojem styl nebo sloh.

Malířství jako jeden z nejkřehčích plodů umělecké produkce je na městech obzvláště závislé. Malířské dílny, systém žáků, tovaryšů a pomocníků, předávaná tradice uměleckých postupů a z toho všeho pramenící konstituování slohu, jsou jediným konkrétně zachytitelným reálným rámcem slohových souvislostí. Pro běžnou existenci malířské dílny je nezbytným prostředím město. Potencionální konkurence jiných dílen a vznikající soutěživost pak dávají růst kvalitě a tříbení uměleckých názorů ve vzájemné konfrontaci a v porovnání s příchozími odjinud a s jinými městy.

Mobilita malířů zvláště v tovaryšském věku a přesídlování malířů do jiných měst často ze vzdálených zemí je zároveň ruku v ruce s první tezí (města jako centra malířství) druhým důvodem přehodnocování dosavadních dějin malířství.

Umělecký názor, převládající v určitém městě, je totiž vytvářen od 16. do 18. století v podstatě mezinárodní malířskou komunitou, která podle kvality svého složení, množství provedených zakázek a širšího vlivu nakonec znamená konkrétní slohové prostředí města. Trvale a v neustálé proměně. Čím je charakter města otevřenější obchodu, vzdělanosti, školám, univerzitám, diplomatickým vztahům, veřejným církevním slavnostem, lidovým slavnostem a přílivu návštěvníků, tím více poskytuje malířských zakázek, láká umělce z ciziny a probouzí živé umělecké dění.

Představa o jakémsi národním slohu a národních školách v období 16. – 18. století, představa o německé malířské škole, francouzské malířské škole, flámské malířské škole, holandské malířské škole, italské malířské škole, české malířské škole, konstituovaná v průběhu 19. století na základě tehdejších evropských tendencí vztahovat i kulturní produkty na národní státy, které vznikají a upevňují se postupem 19. století až po konec 1. světové války, jenž tento proces dovršil, tato představa je falešným dobovým konstruktem, jenž nemá pro 16. – 18. století oporu v historických faktech, ale jenž se promítl do koncepcí dějin umění, do dějin malířství a dokonce i do jeho znalectví a formální kritiky až po naše dny.

ϭϬϳ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

Jestliže jsme oprávněni používat pojem malířského slohu pro raný novověk, konkrétně pro 16. – 18. století, jako entitu odpovídající historické realitě, pak je nutno revidovat dosavadní schémata a vztáhnout sloh jednoznačně na území jednotlivých metropolí a velkých městských center malířské tvorby a hovořit o malířském slohu města nebo o jeho sémanticko-vizuální kultuře na rozdíl od dosavadních slohových koncepcí, vztahujících se k větším, regionálním, národním nebo státním slohovým celkům.ϭ Pro 16. století jsou atraktivními příklady Benátky, kde se již na jeho počátku stává tamní působení Albrechta Dürera silným uměleckým podnětem pro domácí malířskou školu, Paříž Františka I. s mezinárodní fontainebleauskou školou, Řím druhé poloviny století s četnými Fiamminghi nebo Praha konce 16. století s mezinárodní rudolfínskou školou. Benátky zůstanou ještě lepším dokladem výše uvedených tezí po celé 17. století, přestože umělecký rozvoj benátského malířství je přibržděn po roce 1605 interdiktem papeže Pavla V. Borghese, uvaleným na Benátskou republiku. Výčtem nejvýznamnějších tamních malířů seicenta můžeme snadno potvrdit výše uvedenou tezi o mezinárodní komunitě malířů. Ve městě působí především řada malířů z Benátek nebo Benátska,Ϯ do podoby benátského malířského slohu však vstoupili i Flámové, nejprve Jan Brueghel st., Pauwels Franck, zv. Paolo Fiammingo, Dirck de Vries a nepatrně Pieter Mera, zv. Pietro Fiammingo a pak „Pietro Paolo“ Rubens, pak také Francouzi Simon Vouet, Pierre Mignard a Lotriňané Nicolas Régnier, zv. Nicolo Regnieri a Louis Dorigny. Další příměsí benátského slohu jsou výrazné německé a rakouské individuality Hans Rottenhammer, Johann Liss, Johann Carl Loth, zv. Carlotto, Johann Heinrich Schönfeld, Joachim Sandrart, Johann Anton Eismann, Joseph Heintz ml., zv. Giuseppe Enzo, dánský malíř Eberhart Keilhau, zv. Monsù Bernardo a neznáme ještě tamní přínos dvacetiletého Pražana Karla Škréty, zv. Carlo Screta, přestože se v Itálii dochovaly inventární záznamy o přítomnosti jeho obrazů v tamních sbírkáchϯ a přestože známe nejméně dva jeho obrazy vzniklé v Benátkách.ϰ Nakonec jmenujme malíře, kteří přišli z jiných silných uměleckých center Apeninského poloostrova: z Říma přes Mantovu Domenico Fetti, z Říma původně Benátčan Carlo Saraceni, z Janova Bernardo Strozzi a Giovan Battista Langetti, z Milána Francesco del Cairo, Filippo Abbiati, Paolo Pagani a z Florencie Sebastiano Mazzoni. Z uvedených cizinců jen málokterý neznamenal pro malířství v Benátkách silný nový impuls. Benátské malířství seicenta totiž není bez cizích příměsí ve své skutečné podobě, v množství realizací, ve specifických kvalitách a širokém rozlivu vůbec představitelné.

Podobně je na tom hlavní evropské umělecké centrum seicenta, Řím, který přitahuje velkorysými uměleckými podniky malíře z celé Evropy od počátku pontifikátu Klimenta VIII. Aldobrandini v roce 1592 a pak po krátkém ochabnutí

ϭϬϴ

ϳϬ Antonín Martin Lublinský, Pohled na

Olomouc od jihozápadu, 1674, olej, plátno.

Vlastivědné muzeum v Olomouci.

ϭ WƎĞĚŶĞƐĞŶĠ ƚĞnjĞ ǀnjŶŝŬůLJ ƉƎŝ ƷǀĂŚĄĐŚ ĂƵƚŽƌĂ ŶĂĚ

ƉŽũĞơŵ Ă ŶĂĚ ƉƌĂŬƟĐŬŽƵ ƉƎşƉƌĂǀŽƵ ŶŽǀĠ ĞdžƉŽnjŝĐĞ ĞǀƌŽƉƐŬĠŚŽ ƵŵĢŶş ƉƌŽ aƚĞƌŶďĞƌƐŬlj ƉĂůĄĐ ǀ EĄͲ ƌŽĚŶş ŐĂůĞƌŝŝ ǀ WƌĂnjĞ ǀ ƌŽĐĞ ϮϬϬϬ͘ EŽǀĢ Ă ƉŽƉƌǀĠ ǀ ƌĄŵĐŝ ƐǀĢƚŽǀĠŚŽ ŵĢƎşƚŬĂ ŶĂ ƉƌŝŶĐŝƉƵ ŵĢƐƚƐŬljĐŚ ĐĞŶƚĞƌ ŬŽŶĐŝƉŽǀĂŶĄ ĞdžƉŽnjŝĐĞ ƐƚĂƌĠŚŽ ĞǀƌŽƉƐŬĠŚŽ ŵĂůşƎƐƚǀş ďLJůĂ Ăǎ ŶĂ ĚĞƚĂŝůLJ ũŝǎ ǀ ƐƌƉŶƵ ϮϬϬϭ ŶĂŝŶƐƚĂͲ ůŽǀĄŶĂ ǀ ƐĄůĞĐŚ ŶŽǀĢ ƌĞŬŽŶƐƚƌƵŽǀĂŶljĐŚ ŝŶƚĞƌŝĠƌƽ aƚĞƌŶďĞƌƐŬĠŚŽ ƉĂůĄĐĞ Ă ŽŚůĄƓĞŶĂ ǀ ƉƌŽƉĂŐĂēŶşĐŚ ŵĂƚĞƌŝĄůĞĐŚ EĄƌŽĚŶş ŐĂůĞƌŝĞ ǀ WƌĂnjĞ͘ DLJƓůĞŶŬĂ ƉĂŬ ďLJůĂ ƉƎĞĚŶĞƐĞŶĂ ŶĂ ŬŽŶĨĞƌĞŶĐŝ 'ĞŶŽůŽŐŝĐŬlj ƐLJƐƚĠŵ ŬƵůƚƵƌLJ ŶĂ DŽƌĂǀĢ͕ ƉŽƎĄĚĂŶĠ ǀĞ ĚŶĞĐŚ ϯϬ͘ ʹ ϯϭ͘ ƎşũͲ ŶĂ ϮϬϬϯ ǀ KůŽŵŽƵĐŝ Ă ǀ ĚŝƐŬƵnjŝ ŶĂ ƉƌǀŶşŵ ŬŽŶĨĞƌĞŶĐŝ hŵĢůĞĐŬŽͲŚŝƐƚŽƌŝĐŬĠ ƐƉŽůĞēŶŽƐƟ ǀ ēĞƐŬljĐŚ njĞŵşĐŚ Ă ƉƵďůŝŬŽǀĄŶĂ ǀ ĂŶŝĞů ϮϬϬϰĂ Ă ĂŶŝĞů ϮϬϬϰď͘ Ϯ ŶĚƌĞĂ sŝĐĞŶƟŶŽ͕ >ĞĂŶĚƌŽ ĂƐƐĂŶŽ͕ 'ŝŽǀĂŶŶŝ ŽŶƚĂƌŝŶŝ͕ WĂŽůŽ WŝĂnjnjĂ͕ njǀ͘ &ƌĂ ŽƐŵĂ ĚĂ ĂƐƚĞůĨƌĂŶͲ ĐŽ͕ :ĂĐŽƉŽ WĂůŵĂ /ů 'ŝŽǀĂŶĞ͕ ůĞƐƐĂŶĚƌŽ sĂƌŽƚĂƌŝ͕ njǀ͘ WĂĚŽǀĂŶŝŶŽ͕ ǀ ĚĂůƓşĐŚ ŐĞŶĞƌĂкЌ ĂƌůŽ ^ĂƌĂĐĞŶŝ͕ WŝĞƚƌŽ ĞůůĂ sĞĐĐŚŝĂ͕ dŝďĞƌŝŽ dŝŶĞůůŝ͕ 'ŝƌŽůĂŵŽ &ĞƌͲ ƌĂďŽƐĐŽ͕ WŝĞƚƌŽ ĞůůŽƫ͕ &ŝůŝƉƉŽ 'ŚĞƌƌĂƌĚŝ͕ ŶƚŽŶŝŽ Žůŝ͕ ŶĚƌĞĂ ĞůĞƐƟ͕ WŝĞƚƌŽ >ŝďĞƌŝ͕ WŝĞƚƌŽ EĞŐƌŝ͕ ^ĞͲ ďĂƐƟĂŶŽ ŽŵďĞůůŝ͕ ŶƚŽŶŝŽ ĂŶĐŚŝ͕ sŝŶĐĞŶnjŽ DĂīĞŝ͕ 'ŝƵůŝŽ ĂƌƉŝŽŶŝ͕ 'ƌĞŐŽƌŝŽ >ĂnjnjĂƌŝŶŝ͕ EŝĐŽůŽ ĂŵďŝŶŝ͕ ŶƚŽŶŝŽ ĂůĞƐƚƌĂ͕ ŶƚŽŶŝŽ DŽůŝŶĂƌŝ͕ ŶƚŽŶŝŽ ĂƌŶĞŽ͕ ŬĚLJǎ ũŵĞŶƵũĞŵĞ ũĞŶ ŚůĂǀŶş ŽƐŽďŶŽƐƟ͕ Ă ĐĞůĄ ƎĂĚĂ ĚĂůƓşĐŚ͘ ϯ :͘ ĂƉůĞƚĂůŽǀĄ ǀĞ ƐǀĠŵ ƉƎşƐƉĢǀŬƵ aŬƌĠƚŽǀĠ͘ /ƚĂůƐŬĠ ƐƚƎşƉŬLJ͕ ƉƎĞĚŶĞƐĞŶĠŵ ŶĂ ŽĚďŽƌŶĠŵ ŬŽůŽŬǀŝƵ <ĂƌĞů aŬƌĠƚĂ Ă ŵĂůşƎƐƚǀş ϭϳ͘ ƐƚŽůĞơ ǀ ĞĐŚĄĐŚ Ă ǀ ǀƌŽƉĢ͕ ƉŽƎĄĚĂŶĠŵ EĄƌŽĚŶş ŐĂůĞƌŝş ǀ WƌĂnjĞ ǀ ŶĞǎƐŬĠŵ ŬůĄƓƚĞƎĞ ǀ WƌĂnjĞ ǀĞ ĚŶĞĐŚ Ϯϯ͘ ʹ Ϯϰ͘ ďƎĞnjŶĂ ϮϬϭϬ͘ ϰ <ĂƌĞů aŬƌĠƚĂ͕ ŬŽƵƓŬĂ ēŝƐƚŽƚLJ ǀĞƐƚĄůŬLJ dƵƐĐŝĞ͕ EĄͲ ƌŽĚŶş ŐĂůĞƌŝĞ ǀ WƌĂnjĞ͖ <ĂƌĞů aŬƌĠƚĂ͕ ŬŽƵƓŬĂ ƉƌĂǀĚLJ͕ WƌĂŚĂ͕ ƐŽƵŬƌŽŵĄ ƐďşƌŬĂ͘

sZKW^< D >1\^< EdZ ZK<E1 K>KDKh ͮ >ĂĚŝƐůĂǀ ĂŶŝĞů

ϳϰ Samuel Hoogstraten, Zátiší s dopisem,

mezi 1651–1654, olej, plátno. Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž.

rokem 1664 intronizovaný olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695), skutečný zakladatel olomoucké biskupské obrazárny.ϭϴ Olomouc jako sídlo biskupství, metropolitní kapituly a jezuitské univerzity představovala titulární, církevně správní a reprezentační centrum diecéze.

V Brně biskup vykonával své funkce v zemské správě a politice země.ϭϵ Za rezidenční sídlo si stejně jako jeho předchůdci zvolil poklidnou Kroměříž, v biskupském zámku tam nejčastěji pobýval, z něj vládl jako kníže a lenní pán a tam rozvíjel své hospodářské a stavební podniky. Tam se také převážně věnoval mecenátu a sběratelství obrazů, kreseb, grafiky, mincí a knih, pořádal koncerty a zval hosty na reprezentační plesy a slavnostní hostiny.

V oprávněném předpokladu, že nejvýznamnější návštěvníci znalí umění však zavítají především do sídelní Olomouce, umístil Lichtenstein do zdejšího nově budovaného biskupského paláce nejvýznamnější originály své vznikající obrazové sbírky, reprezentující ho později na vysoké evropské úrovni. Nejlepší část kolekce se i později rozhodl trvale v Olomouci ponechat navzdory svým častým pobytům v kroměřížském zámku, jehož výzdobu naopak obohacoval obrazy vlastních malířů, kopiemi podle vídeňských císařských originálů a pozdějšími akvizicemi.ϮϬ Biskup Karel již od počátku svého olomouckého úřadu nakupoval umění a zařizoval jím svá sídla. Brzy po dokončení hlavních částí olomouckého biskupského paláce v něm vystavil vynikající obrazovou sbírku, jejíž prodej mu navrhovali bratři Franz a Bernhard Imstenraedové, a nakonec kolekci roku 1673 výhodně zakoupil. Zdá se, že olomoucký model barokního biskupa – knížete, jejž spoluvytvářel a v jehož podobě navazoval především na biskupa knížete Františka kardinála Dietrichsteina, byl v jeho představě spojen i s mecenátem a sběratelstvím malířství a sochařství, nejen s církevně-správními, zeměpanskými a stavebními aktivitami.

Vztah biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna k umění prošel několika vývojovými fázemi. Zpočátku biskup naplňoval obecné rysy a motivace barokní doby a věnoval se celkem přímočaře potřebě reprezentovat sebe jako biskupa a knížete prostřednictvím objednávek a nákupů obrazů se sakrálními i světskými náměty. Později se jistě i vlivem svého vzdělaného a uměnímilovného okolí začal zabývat uměním důvěrněji, vnímal kvalitativní hodnoty jednotlivých maleb a stával se postupně stále více milovníkem i snad do určité míry znalcem umění.

Je obtížné rozlišit, zda byl zasvěceným mecenášem a sběratelem, který načerpal zkušenosti milovníka umění již za svého salcburského kapitulního děkanátu, nebo jestli jen respektoval konvenční požadavky kladené na šlechtice jeho doby.

Vedle naplňování četných povinností – církevních, zemských i knížecích, vedle zájmu o zvelebení svěřené diecéze, o hospodářství rozlehlého panství i vedle péče o vlastní společenskou reprezentaci projevuje biskup Karel rovněž hlubší zájem

ϭϭϱ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

ϭϭϲ

D < <E/,KsE K>KDKh <| , /^<hWp Z / /^<hWp s <ZKD \1 / LJƌŝů DĢƐşĐ͕ KŶĚƎĞũ ĂƚůŽƵŬĂů

ϭ aƚĢƉĄŶ :͘ ϮϬϬϴď͘ ^ŽƵŬƌŽŵĠ ŬŶŝŚLJ ďŝƐŬƵƉƽ nj ƚĠƚŽ

ďŝďůŝŽƚĠŬLJ ŬŽŶēŝůLJ ǀĢƚƓŝŶŽƵ ƉŽ ƐŵƌƟ ƚĢĐŚƚŽ ďŝƐŬƵƉƽ ǀ ƌƵŬŽƵ ĚĢĚŝĐƽ͘ Ϯ ƵƚƵůŽǀĄͲsůēŬŽǀĄ ϭϵϲϴ͕ Ɛ͘ ϯϬ͘ EĢŬĚLJ ďLJů ŶĞƐƉƌĄǀŶĢ njĂ njĂŬůĂĚĂƚĞůĞ ŬŶŝŚŽǀŶLJ ƉŽǀĂǎŽǀĄŶ ŬĂƌĚŝŶĄů &ƌĂŶͲ ƟƓĞŬ nj ŝĞƚƌŝĐŚƐƚĞŝŶƵ ;ϭϱϵϵʹϭϲϯϲͿ͘ ǀĂ ŽƌŝŐŝŶĄůLJ njĂŬůĄĚĂĐş ůŝƐƟŶLJ ƐĞ ŶĂĐŚĄnjĞũş ǀ KƉK͕ ĨŽŶĚ <ƌŽͲ ŵĢƎşǎƐŬĄ ŬĂƉŝƚƵůĂ͕ ŝŶǀ͘ ē͘ ϭϰ ;ƐŝŐŶ͘ / ϭϵͿ Ă ŝŶǀ͘ ē͘ ϭϲ ;ƐŝŐŶ͘ / ϮϭͿ͕ ŽƉŝƐ ůŝƐƟŶLJ ƐĞ ŶĂĐŚĄnjş ƚĂŵƚĠǎ͕ K͕ ƐŝŐŶ͘ & /// Đ ϯϲͬϱ͘ ϯ ĂƌĐŚŝǀŶşĐŚ ĚŽŬƵŵĞŶƚƽ ŶĂƉƎşŬůĂĚ ǀLJƉůljǀĄ ŶĂďşĚŬĂ ŬĞ ŬŽƵƉŝ ĐĞůĠ ƉƌĄǀŶŝĐŬĠ ŬŶŝŚŽǀŶLJ͕ ŬƚĞƌŽƵ ŵƵ ǀ ƌŽĐĞ ϭϲϲϵ ƉƌŽƐƚƎĞĚŬŽǀĂů ũĞŚŽ ĚƽǀĢƌŶşŬ ǀĞ sşĚŶŝ :ŝŶĚƎŝĐŚ ,ĂƌƌĞƌ͘ EĞďŽ ƵƉŽŵşŶŬĂ ŶĂ ĚŽĚĄŶş ĨƌĂŶĐŽƵnjƐŬljĐŚ ŬŶŝŚ nj ƌŽŬƵ ϭϲϴϭ͘

Kroměřížská arcibiskupská – zámecká knihovna patří k předním domácím historickým fondům. Od počátku svého založení byla koncipována s cílem podchycení maxima z dobové knižní – potažmo intelektuální a duchovní produkce. Spolu s dalšími uměleckými kolekcemi, uchovávanými na kroměřížském zámku, tvoří do dnešních dnů jedinečný kulturně-historický soubor, který dalece přesahuje horizont středoevropského prostoru. Spolu s dalšími objednavatelskými a sběratelskými aktivitami olomouckých biskupů barokní éry tak dokládá vysoký standard kultury pěstované na dvoře těchto předních prelátů a knížat. Součástí knihovny je téměř 61000 svazků knih, 436 rukopisů a 172 prvotisků. Knihovna, která byla kontinuálně sbírána a doplňována v průběhu téměř tří staletí, obsahuje všechna základní díla evropské intelektuální a duchovní tradice spojené s písemnou kulturou. Knihovna se však může také pochlubit několika zcela výjimečnými díly, které čerpají z vyspělých západoevropských center (například nejstarší rukopis na Moravě Sacramentarium Gregorianum či bohatě iluminovaná středověká Bible zvaná Burgundská či modlitební kniha Liber precum). Zámecká knihovna však do dnešních dnů nepředstavuje pouze jakýsi pozitivistický sumář dobového vědění, ale současně mnohé naznačuje či vypovídá o svých majitelích a mecenáších.

Postupně se tak před námi rozplétá jemné předivo osobních zájmů, zálib a preferencí, které navíc mnohdy nekončily v pouhé platonické podobě vnitřního studia a obohacení, ale také často sloužily jako bohatý inspirační zdroj pro mnohé stavební a umělecké podniky jednotlivých biskupů a arcibiskupů.

Již v renesančním období (za biskupů Viléma Prusinovského a Stanislava Pavlovského) se na kroměřížském zámku nacházely místnosti označované jako „bibliotéka“ (libraria). Byly umístěné v bezprostřední blízkosti soukromých komnat biskupů a s největší pravděpodobností v nich byly uloženy jejich soukromé knihovny či knihy soustředěné především k výkonu jejich funkce.ϭ Z dalších dokumentů vyplývá dokonce funkce vlastního knihovníka „Bibliotecaria“.

Oficielního založení se však knihovna dočkala až s nástupem všestranně kultivovaného a vzdělaného biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) zakládací listinou ze dne 14. května 1694.Ϯ Fakticky však knihovna fungovala ihned po intronizaci nového biskupa.ϯ Byla založena s úmyslem centralizace jednotlivých knihovních fondů pod jednu odbornou správu. Současně se tak měla

ϭϯϳ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

stát jakousi centrální knihovnou olomouckého biskupství. Jejím základem se stala soukromá biskupova knihovna obsahující přibližně 4 500 svazků. Významným bodem zakládací listiny se stalo ustanovení, že knihovna není soukromou záležitostí, nýbrž je k užitku obecnému. V listině byl také určen rozsah povinností knihovníka. Přesně byla stanovena půjčovní doba, a to dvakrát týdně v úterý a ve čtvrtek vždy od 7 do 11 hodin dopoledne a od 2 do 4 hodin odpoledne. Knihovník měl knihy udržovat v pořádku a označovat je knihovními značkami. Měly být řádně svázané a chráněny před poškozením. Půjčování mimo knihovnu mohlo být jen se souhlasem vrchnosti a mělo být přesně zaznamenáno. Na udržování knihovny věnoval Karel z Lichtensteinu 10 000 zlatých. Z úroků, které činily 440 zlatých se kupovaly nové knihy, platila se vazba a vyplácel se plat knihovníka 60 zlatých. Knihovna měla být umístěna ve velkém sále po dokončení přestavby zámku. Při sále měla být zřízena menší vytápěná místnost – pravděpodobně určená pro studium a práci knihovníka. Biskupovy knihy byly opatřeny exlibris s jeho znakem. Prvním knihovníkem byl jmenován Urban Augustin Heeger, děkan kostela P. Marie v Kroměříži a biskupův ceremoniář. Po jeho skonu byl do funkce jmenován kněz Augustin Kneutgen, který již v předchozích letech obstarával pro biskupa četné nákupy knih. Biskup byl v kontaktu také s kanovníkem brněnské katedrály Františkem Ignácem Millerem (†1700), který mnoho let zprostředkovával kontakt a nákup s brněnskou pobočkou pražského knihkupce Jana Ziegera.

Kanovník Miller byl však pověřen i objednávkou knih přímo z Francie. Italské a latinské tituly mu naopak opatřoval přímo římský agent Giovanni Petignieri.

Nakupovalo se také ve Vídni a dalších evropských metropolích. Kneutgen úřad knihovníka zastával až do roku 1699, kdy byla knihovna svěřena do péče piaristickému řádu. Hlavním Kneutgenovým přínosem bylo základní roztřídění a uložení fondu, který se dělil na: A. Libri biblici, Ceremoniale et SS. PP. (biblické a obřadní knihy, svatí otcové) B. Commentarii et Expositores S. Scripture (biblické komentáře a výklady) C. Theologi Speculativi et Morales (spekulativní a morální teologie) D. Canonistae (kanonické právo) E. Juridici, Politici et Morales (právo, politika, statistika) F. Historici Sacri et Profani (historie církevní a světská) G. Controversistae (polemické spisy církevní) H. Concionates et Ascetae (sbírky kázání a asketická literatura) I. Philosophi, Matematici, Mechanici etc. (filozofie, matematika, fyzika a další) K. Medici et Chirurgici (lékařství a chirurgie) L. Humanistae, Poetae et Oratores (humanistická literatura, básnictví a řečnictví) M. Lingustae id est Libri Italici, Gallici, Hispanici divers Idiomatum (cizojazyčné knihy – knihy italské, francouzské, španělské a další) N. Libri in duplo diverse quantitatis, dui extra Bibliothecam sunt depositi ad ulteriorem dispositionem Serenssimi (duplikáty v různém počtu, které jsou uloženy mimo knihovnu do biskupova definitivního rozhodnutí) O. Libri Heretici in obscuro reconditi uti partus Tenebrarum (kacířské knihy, uchovávané „v temnu jako výplod temna“).

Knihovna té doby obsahovala celkem 8 051 svazků. Nejstarší katalog knihovny Catalogus Librorum Bibliothecae Cremsiriensis pravděpodobně sepsal Augustin Kneutgen již v roce 1691 a obsahoval devatenáct svazků včetně knihovního mobiliáře.ϰ Samotná akviziční činnost biskupa byla na jedné straně zcela přirozeně orientovaná k humanitním či duchovně zaměřeným oborům, jimž bezpochyby vévodila bohatě zastoupená teologická a filozofická literatura – ať již v podobě základních děl evropských velikánů těchto disciplín či naopak dobově aktuelní intelektuální diskuze. K dalším osobním zájmům biskupa patřila také historie (se zvláštním zřetelem na oblasti Moravy a Rakouska). Zvláštní kapitolou pak bezpochyby byl nebývale rozsáhlý soubor knih věnovaných uměleckým oborům – malířství, sochařství, architektuře, stavitelství, fortifikaci, ale i zahradnímu umění ad. V těchto oblastech je možné vysledovat dvě základní orientace. První přirozeně směřovala do oblasti Itálie a dominovala především v 17. a na počátku

ϭϯϴ

ϴϵ Pohled do velkého sálu historické knihovny

arcibiskupského zámku v Kroměříži.

ϰ ƵƚƵůŽǀĄͲsůēŬŽǀĄ ϭϵϳϬ͘

D < <E/,KsE K>KDKh <| , /^<hWp Z / /^<hWp s <ZKD \1 / ͮ LJƌŝů DĢƐşĐ͕ KŶĚƎĞũ ĂƚůŽƵŬĂů

ϭϯϵ

K>KDKh < hD > < ,z s ϭϳ͘ ϭϴ͘ ^dK> d1 DŝůŽƐůĂǀ ĞƌŵĄŬ

Není pochyb o tom, že obecně vzato právě raný novověk v plné míře rozvinul dlouhý proces emancipace uměleckých profesí ze svazku středověkých cechovních řemesel v plné šíři. Tento proces však neprobíhal v plné míře ve všech uměleckých odvětvích a na všech úrovních současně, a neprobíhal stejně ani ve všech regionech Evropy. Zatímco někteří příslušníci tradičních uměleckých řemesel jako například někteří malíři v Praze neměli se svou emancipací větší problémy, jiná řemesla jako například truhláři si museli své místo mezi uměleckými řemesly vybojovat, k čemuž využili i krátkodobých módních trendů, osobních zálib vlivných mecenášů i šikovnosti nadaných řemeslnických mistrů. Byl to právě raný novověk, který nově definoval osobnost umělce a změnil etiku, estetiku a metodiku jeho tvorby. Především však musela padnout dosavadní představa o neslučitelnosti práce rukou se vznešeností ducha a zejména malíři tak mohli a museli přenést své myšlenky na papír a teprve poté do reality. Tím se rozsah jejich využití nesmírně zvýšil a malíři se tak stali spolu s architekty nepostradatelnými iniciátory nejen vlastních uměleckých děl, ale i sakrálních a profánních staveb vůbec, zahradní architektury i výprav divadelních inscenací. Zcela odlišná situace však byla ve velkoměstech jako například ve Vídni, Mnichově či Berlíně a na stavbách šlechtických sídel a paláců. Jiné poměry vládly například v Praze či Olomouci, kde mistři uměleckých řemesel stále ještě naráželi ve sporech o zakázky a o posouzení kvality výrobků na jedné straně na strnulé cechovní předsudky a současně i na proticechovní tendence ze strany státu a povětšinou šlechtických a církevních investorů uměleckých zakázek. Zatímco v dvorském a šlechtickém prostředí se umělečtí řemeslníci prosazovali pod ochranou svých zaměstnavatelů, ve městech stále převládal dosavadní, ve skutečnosti již přežitý systém organizace řemeslné cechovní malovýroby, a všichni umělečtí, především měšťanští mistři, kteří v Olomouci působili se mu museli v základních otázkách své existence podřídit.

Jako první vystoupili z anonymity, vlastní období gotiky, malíři (Maler, Mahler, Pictores), kteří se také nejaktivněji snažili vymanit ze svazku cechovního řemesla.

Ve své snaze se emancipovat byli omezováni skutečností, že jejich činnost zahrnovala široký okruh prací se štětcem a to od prací natěračských, zhotovování slunečních hodin, číselníků věžních hodin, různých znaků, malování korouhví,

ϭϴϬ

K>KDKh < hD > < ,z s ϭϳ͘ ϭϴ͘ ^dK> d1 ͮ DŝůŽƐůĂǀ ĞƌŵĄŬ

ϭϭϲ Josef Stabl, Projekt zámeckého sídla

(ze souboru mistrovských kreseb a projektů), před rokem 1750, kolorovaná perokresba, papír.

Státní okresní archiv Olomouc.

štítů i částí nábytku, přes práce pozlacovačské až k vlastní malbě obrázků, obrazů, portrétů, zátiší, vedut či rytí sgrafit. Zhotovováním obrazů malých formátů, které se daly pořídit za několik zlatých, by se však neuživili, a proto se v některých českých i moravských malířských dílnách malovaly také repliky osvědčených kompozic s náboženskými i světskými motivy, zdobily se úřední dokumenty, ale také se natíral nábytek, kočáry a vývěsní štíty. Obrazy většího formátu, zejména pak oltářní obrazy, se zhotovovaly téměř výlučně na objednávku a byly malovány pouze v některých dílnách nejvýznamnějších umělců. V Olomouci se malíři vyskytovali již v polovině 14. století a jejich existence je v té době doložena osobou Henslina, služebníka neznámého malíře v roce 1372 a malířem Štěpánem v roce 1381. Od té doby až do poloviny 17. století se podařilo doložit šedesát dva jmen malířů, kteří ve městě tvořili. Nikdy jich zde nepracovalo mnoho najednou, nejvíce snad vždy jen kolem pěti. V průběhu první poloviny 15. století nastala ve městě chvíle, kdy se na principu výhodné spolupráce začala sdružovat ve společném cechu příbuzná řemesla nebo řemesla, pracující na společném řemeslném základě. A tak se v této době spojili ve společném cechu malíři se zlatníky, v první polovině 17. století se k nim připojili ještě sklenáři a v druhé polovině 17. století ještě sochaři. Na počátku 18. století se pak naopak začala jednotlivá řemesla schopná konkurence od společného cechu oddělovat. V roce 1719 malíři společně se sochaři z cechu vystoupili, vytvořili společné bratrstvo sv. Lukáše, a v roce 1732 malíři vytvořili úplně samostatné bratrstvo, když obdrželi vlastní artikule (v polovině 19. století u nich byli evidováni ještě stříbrníci). Tím vyvrcholila jejich letitá snaha o společenské uznání, kterého však někteří z nich dosáhli již v průběhu 17. století. V roce 1732 pracovalo ve městě šest malířů, v roce 1751 měl cech jedenáct mistrů malířů, sedm tovaryšů, sedm učňů a tři cizí mistry. V letech 1669–1841 získalo měšťanské právo třicet osm malířů, mezi nimiž však mohli být započítáni v první polovině 19. století i malíři pokojů, samostatně evidovaní od roku 1822.

V roce 1833 jsou v Olomouci doloženi čtyři malíři.

Cech malířů měl vždy dva přísežné (obvykle jednoho malíře a jednoho zlatníka). Při přijetí za učně musel zájemce složit v roce 1582 jako zápisné funt vosku a 3 zlaté (florény) do cechovní pokladny. Učební doba činila čtyři roky, v 18. století pak pět let, přičemž učni mohl být jeden rok odpuštěn, pokud vykazoval dobré pracovní výsledky. Mistr mohl mít v učení současně pouze dva učně. Po vyučení byl učeň povinen zaplatit 5 zlatých. Na zkušené v cizích zemích musel strávit nejméně tři roky. Pokud tuto praxi nezískal a chtěl se ucházet o mistrovské právo, musel prokázat, že se řemeslu věnoval deset let. Jako mistrovský kus byl povinen namalovat obraz P. Marie s dítětem nebo s motivem ukládání Krista do hrobu, dále pak olejovou malbu s motivem poslední večeře Páně a nakonec akvarel s vyobrazením Krista, v jehož pozadí se nacházely městské budovy a panorama okolní krajiny. Za udělené mu mistrovské právo zaplatil v 16. století 24 zlatých, mistrům 1 zlatý 10 krejcarů na pohoštění a cechovnímu řečníkovi 18 krejcarů.

ϭϴϭ

ZK<K s K>KDKh / ʹ ,/^dKZ/ <h>dhZ

V roce 1732 měl do cechovní pokladny složit poplatek ve výši 30 zlatých, zatímco ostatní poplatky zůstaly stejné.

Schůze členů cechu se konávaly dva až třikrát ročně. Cech používal již v druhé polovině 15. století typáře s postavou patrona cechu sv. Eligia v pluviálu a s mitrou na hlavě, držícího v pravé ruce zlatnické kladívku a v levé ruce berlu. U nohou měl dva štíty, na nichž byla na jednom zobrazena konvice a na druhém pohár a dva prsteny.

Opis na pečetidle zněl: „s. d. goltsmit u. maler“.

K malířům měli blízko iluminátoři (Illuminatores), kteří barvami vyplňovali kreslené nebo tištěné kontury v rukopisech sakrální i světské povahy nebo, a to hlavně, opisovali různé texty. V Olomouci se vyskytovali prokazatelně již od 13. století v biskupském, kapitulním i klášterních skriptoriích.

Vzhledem k tomu, že se dochovalo poměrně značné množství cenných rukopisů, máme možnost porovnat kvalitu jejich prací s výtvory stejných řemeslníků v jiných částech Evropy a můžeme tak konstatovat, že ti olomoučtí se ve značné konkurenci neztratili. Velmi bohatá činnost olomouckých iluminátorských dílen na počátku 14. století v souvislosti s válečnými událostmi poklesla, aby se znovu, snad ještě ve větším rozsahu obnovila koncem 15. a v první polovině 16. století.

Především církevní rukopisy té doby vynikají nadprůměrnou kvalitou kultivovaného formálního projevu iluminátorů, v řadě případů zřejmě z okruhu Mistra Friedrichova breviáře, zohledňujícího místní prostředí i nezvyklost světské zakázky (například olomoucká městská kniha písaře Václava z Jihlavy). Tvorba iluminátorů byla povětšinou anonymní. Známe jména pouze několika z nich například Vaňka (Václava), jenž v Olomouci prokazatelně působil v letech 1435–1443.

Není vyloučeno, že právě on mohl být autorem výzdoby již zmíněného rukopisu Václava z Jihlavy, v němž je několikrát jmenován. Dále to byli Valentin Kayl, jenž také zhotovoval dřevoryty a roku 1590 koupil dům po tiskaři Janu Olivetském v Barvířské ulici a Wolfgang Fröhlich v letech 1500–1525. Postupně zřejmě profesi iluminátorů převzali malíři, protože nadále se v pramenech pod původním názvem již nevyskytují.

Sklenáři (Glaser, Gläser, Glassmacher, Glassmoler) se zabývali výrobou skleněných mozaik – zasazování kulatých skel a posléze tabulek ze surového skla do cínového nebo olověného rámu. Určitě se podíleli i na výrobě malovaných oken. Vyplývá to ze zápisu z roku 1530, kdy městská rada rozhodla, že sklenáři mohli i okna malovat a malíři také současně zasklívat. V Olomouci jsou sklenáři doloženi od první třetiny 16. století, kdy patřili do společného cechu spolu se zlatníky a dalšími řemesly. Do učení byl zájemce o řemeslo přijat po čtyřtýdenní zkušební lhůtě a učil se čtyři roky, pak byl povinen mistrovi zaplatit 20 zlatých rýnských a musel si sám pořídit ošacení. Pokud na to neměl prostředky a byl vydržován mistrem, musel se učit sedm let. Mistrův syn se učil čtyři roky bez dalšího omezení. Každý mistr mohl mít v učení pouze dva učně. Žadatel o mistrovské právo se musel řemeslu věnovat nejméně deset let. Poté měl jako mistrovský kus zhotovit ozdobné okno, zasklené polovičními a celými slídovými nebo čtyřiceti dvěma skleněnými kolečky (šupinami) různých tvarů a složit půl hřivny stříbra a čtyři funty vosku cechu, do špitálu chudým věnovat džber piva a cechovního řečníka odměnit jedním grošem. Sklenáři se snažili od osmdesátých let 17. století ze společného cechu separovat, za což byli často trestáni. Samostatný cech vytvořili až v roce 1733.

ϭϴϮ

ϭϭϳ Olomoucký zlatník (?), Pohár s víkem,

tepaná, cizelovaná a pozlacená měď, první polovina 17. století. Vlastivědné muzeum v Olomouci. ϭϭϴ Olomoucký zlatník (?), Relikviář ve tvaru

monstrance, zlacené stříbro, barevné sklo, kolem poloviny 18. století. Vlastivědné muzeum v Olomouci.

/K'Z &/ < D />KEz dspZ p K>KDKh < ,K ZK<

Z ,/d <d/ ^d s/d >

Z ,/d <d/ ^d s/d > s > s Έ Ή ;ϭϳϯϱʹϭϴϬϳͿ Václav Beda se narodil 14. srpna 1735 v Litomyšli – Lánech. Vyškolil se pravděpodobně u svého otce, litomyšlského stavitele a architekta Jiřího Béby (1706–1777), jehož pozdně barokní dílo protknula rokoková zdobnost. Václavova tvorba je však střízlivější a vykazuje znalost typových projektů vídeňské stavební kanceláře, což by mohlo svědčit o školení ve Vídni.

Roku 1760 se stal Beda olomouckým měšťanem a následně členem místního cechu kameníků a zedníků. Brzy jsou mu svěřovány významné zakázky jako dokončení přestavby kláštera klarisek, započaté olomouckým stavitelem Matějem Kniebandlem. V roce 1772 předložil plány přestavby původně gotického kostela klarisek, který z jihu uzavíral klášterní komplex. Roku 1774 vypracoval návrh kostela P. Marie Pomocné na Nové Ulici (dokončen 1776).

Do tohoto období spadá i stavba kostela sv. Matouše v Dolanech (1776–1779). Otázka Bedova možného autorství zůstává otevřena v případě olomouckých kostelů sv. Filipa a Jakuba na Nových Sadech a kaple Neposkvrněného početí P. Marie na Povelu, jejichž architektonické pojetí vykazuje několik shodných znaků s výše zmíněnými stavbami. U Bedova jména se v pramenech objevuje titul „Festungs Polier“, odkazující na podíl při stavbě městského opevnění. Beda je rovněž autorem plánů přestavby domu U tržnice, č. p. 8 (dnešní Kateřinská 62/8), na špitál sv. Ondřeje (1778). Poslední zmínkou o Bedově činnosti v Olomouci je ujednání mezi ním a stavitelem Františkem Schwartzem (1780) o stavbě přední a zadní části domu č. p. 514 (pravděpodobně dnešní ulice Křížkovského 514/14). Podle záznamu v úmrtní matrice kostela sv. Mořice zemřel Václav Beda 8. února 1807. <:

>ŝƚĞƌĂƚƵƌĂ͗ dŽŐŶĞƌ ϭϵϳϳ͕ Ɛ͘ Ϯϲϳ͖ sŽďŽƎŝůŽǀĄ ϭϵϵϵ͖ <ƌŽƵƉĂ :͘ ϮϬϭϬ͘

W/ ZZ W,/>/WW , ZK , W/E ;ϭϲϵϰʹϭϳϳϲͿ Narodil se ve Francii v přístavním městě Calais v rodině vojenského inženýra. Již v 17 letech vstoupil do královského vojska, v němž se stal příslušníkem ženijního sboru a postupně do roku 1728 vystoupal až do hodnosti kapitána.

O dva roky později vystoupil z ženijního sboru a odešel z Francie do Svaté říše římské, kde se v březnu 1731 vstoupil do říšského inženýrského sboru a již v srpnu 1734 se stal Obristwachtmeisterem (majorem) císařské armády. Během tažení v Lombardii proti francouzským jednotkám v rámci probíhající války o polské nástupnictví opevnil Mont Baldo a dosáhl zde povýšení na podplukovníka. V květnu 1737 byl převelen do Uher do posádky v pevnosti Esseg (dnes chorvatský Osijek), načež se během polního tažení proti Turkům stal v únoru 1738 vrchním inženýrem v pevnosti Bělehrad. Během obrany proti osmanskému vojsku opevnil Semendrii a postavil loďkový most mezi Bělehradem a Semlinem (dnes srbský Zemun). Roku 1739, před tím než byla bělehradská pevnost vrácena osmanské říši, řídil Rochepine zničení jejích obranných zařízení.

V době vypuknutí války o habsburské dědictví působil v Rakouském Nizozemí, kde byl 29. června 1741 povýšen na plukovníka. Poté byl ale povolán zpátky do říše a společně s dalšími čtyřmi vojenskými inženýry vyslán v únoru 1742 z Vídně do Brna ohroženého pruským útokem, kde se zaměřil především na zesilování opevnění špilberské citadely.

Po skončení první slezské války se plukovník Bechade de Rochepine stal fortifikačním ředitelem na Moravě a v čele německé inženýrské brigády působil v Brně, Olomouci a Uherském Hradišti. V rámci tohoto svého služebního zařazení byl rovněž pověřen vyprojektováním přestavby Olomouce na moderní bastionovou pevnost.

Jeho projekt byl schválen královnou Marií Terezií i prezidentem Dvorské válečné rady ve Vídni, polním maršálem Josefem hrabětem Harrachem, k realizaci. Logicky byl poté pověřen také řízením výstavby nového olomouckého opevnění, přičemž se v roce 1747 stal příslušníkem nově založeného habsburského inženýrského sboru. Paralelně ke svým úkolům v Olomouci ale nezanedbával ani brněnskou pevnost, kde v letech 1754–1757 řídil výstavbu kasáren a budovy velitelství pevnosti. Dne 22. srpna 1753 byl povýšen do hodnosti generála – polního strážmistra (generálmajora).

Již v roce 1758 čekal právě dokončenou olomouckou pevnost křest ohněm a Rochepine stál v rámci její posádky v čele poměrně skromného inženýrského a minérského oddílu. Pod jeho vedením byly od počátku května v Olomouci pečlivě provedeny veškeré armovací práce během příprav pevnosti k obraně a následně zajišťovány veškeré inženýrské činnosti během obléhání pruským vojskem. Po úspěšné obraně pevnosti proti pruskému obléhání, které skončilo 2. července 1758, byl Rochepine již 7. čer-

vence povýšen do hodnosti polního podmaršála a i nadále působil v Olomouci, kde se v období 1759–1769 věnoval odstraňování škod vzniklých během pruského obléhání, stejně jako při výstavbě nových vojenských objektů, například nové zbrojnice. V tomto období mu roku 1762 královna a císařovna Marie Terezie udělila za jeho zásluhy titul barona Svaté říše římské. Po obnově olomouckého opevnění odešel Rochepine v roce 1770 do výslužby. Zbytek života prožil v Brně, kde také zemřel. s<

>ŝƚĞƌĂƚƵƌĂ͗ ůĂŶĐŚĂƌĚ ϭϵϴϭ͖ <ƵĐŚͲ ƌĞďƵƌĚĂ ʹ <ƵƉŬĂ ϮϬϬϯ͖ <ƵƉŬĂ ϮϬϬϱ͘

D '>P < > Έ'> < >͕ '> <>Ή ;Ώ ϭϳϬϲͿ Zednický mistr a stavitel původem ze štýrského Spitalu am Pyhrn. Olomoucké měšťanství získal roku 1668, s první ženou Marií Magdalenou měl tři děti. Po smrti Felixe Rendera v roce 1676 se stal spolu s Janem Jiřím Sestalerem († 1695) poručníkem nezletilých Václava a Kristiána Renderových. V roce 1679 pracoval pro Kašpara Bedřicha hraběte Lamberga na zámecké rezidenci v Kunštátu, dle informací o jejich sporu. Roku 1694 dosvědčoval řádný původ Václavu Renderovi, který se ucházel o olomoucké měšťanství.

V letech 1694–1697 byl stavitelem premonstrátské kanonie Hradisko. Roku 1698 se podruhé oženil, s manželkou Marinou měl další tři děti. Od roku 1701 vedl výstavbu nové školní budovy při jezuitském kostele.

Zemřel v roce 1706, pohřben byl 2. srpna.

DW

>ŝƚĞƌĂƚƵƌĂ͗ dŽŐŶĞƌ ϭϵϳϳ͕ Ɛ͘ Ϯϲϴ͘

>h< a '>P < > Έ<> < >Ή ;Ώ ϭϳϭϱͿ Zednický mistr, stavitel a projektující architekt, snad syn Adama Glöckela. Roku 1703 se stal olomouckým měšťanem a téhož roku se oženil. S manželkou Kateřinou měli tři děti, jejichž kmotrem byl Václav Render. V letech 1704–1706 stavěl premonstrátskou rezidenci v Konici, 1706–1707 přestavoval farní kostel sv. Petra a Pavla v Kučerově na Vyškovsku. Roku 1710 ověřoval přeměření stavební parcely jezuitského kostela P. Marie Sněžné, od října 1711 tento chrám stavěl až do své smrti. V roce 1712 byl jezuity vyslán na studijní cestu do Vídně, snad aby se seznámil s Pozzovou architektonickou úpravou tamního univerzitního jezuitského kostela

ϮϮϵ

ZK<E1 K>KDKh s d ,

ZK<E1 K>KDKh s d ,

ϭϱϲϲ ϭϱϵϵ ϭϲϬϴ

ϭϲϭϱ

ϭϲϭϴ

ϭϲϮϬ

ϭϲϮϭ

ϭϲϮϯ

ϭϲϮϱ ϭϲϮϲ

ϭϲϮϴ

ϭϲϯϯ

ϭϲϯϱ

ϭϲϯϲ

ϭϲϭϳ

ϭϲϭϵ

ϭϲϰϮ

ϭϲϰϴ

ϭϲϯϳ ϭϲϯϴ ϭϲϰϭ

ϭϲϰϯ

ϭϲϱϬ

ϭϲϱϭ

ϭϲϱϮ

ϭϲϱϮʹϭϲϱϯ

narození Georga Flegela, významného evropského malíře zátiší František z Dietrichsteinu se stává olomouckým biskupem Matyáš Habsburský se ujímá vlády na Moravě • František kardinál z Dietrichsteinu obnovuje právo ražby mincí olomouckých biskupů příchod a usazení řádu kapucínů v Olomouci počátek výstavby nového presbytáře katedrály sv. Václava, první protobarokní stavby v Olomouci vzpoura českých nekatolických stavů připojení moravských stavů k českému povstání • odchod jezuitů z města, uvěznění členů olomoucké kapituly umučení kněze Jana Sarkandera • porážka vojska českých stavů v bitvě na Bílé hoře město obsazeno císařským vojskem a Olomoučané přísahají věrnost katolickému císaři Ferdinandu II. • olomoucký biskup František kardinál z Dietrichsteinu se stává gubernátorem Moravy • neúspěšný pokus o dobytí města nekatolickým vojskem braniborského markraběte Jana Jiřího Krnovského, následná perzekuce nekatolických měšťanů a konfiskace jejich majetku • zřízen úřad královského rychtáře dohlížejícího na činnost městské rady vypuknutí morové epidemie • přenesení ostatků sv. Pavlíny do města prostřednictvím olomouckých jezuitů přestup většiny nekatolíků ve městě ke katolickému vyznání Mikuláš Hradecký se stává ve městě jediným tiskařem, s privilegiem monopolu pro celou Moravu vydání Obnoveného zřízení zemského, nového zemského zákona pro Moravu vysvěcení malé mariánské kaple postavené Janem Andrýskem na Svatém Kopečku ztráta území Horní a Dolní Lužice ve prospěch Saska na základě výsledků pražského míru úmrtí biskupa Františka kardinála z Dietrichsteinu • císař Ferdinand III. ustavuje v Brně moravský zemský tribunál jako orgán nejvyšší soudní, politické a finanční správy na Moravě, podřízený panovníkovi; ztráta politického významu Olomouce požár města biskupského stolce se ujímá Leopold Vilém, arcivévoda rakouský odvoz olomouckých zemských desek do Brna dobytí Olomouce švédským vojskem pod velením polního maršála Lennarta Torstensona a počátek osmileté okupace města • vypálení a rozboření kláštera Hradiska a olomouckých předměstí uzavření jezuitské univerzity ukončení Třicetileté války mírovými smlouvami v Münsteru a Osnabrücku odchod švédského vojska z Olomouce ustavení zednického a kamenického cechu moravský zemský sněm zakazuje (neúspěšně) kouření tabáku výstavba kultovní stavby kaple Božího hrobu při klášteru františkánů

Ϯϲϱ

aŝĨƌLJ ĂƵƚŽƌƽ ^ĞnjŶĂŵ njŬƌĂƚĞŬ >ŝƚĞƌĂƚƵƌĂ :ŵĞŶŶlj ƌĞũƐƚƎşŬ ^ƵŵŵĂƌLJ

:D EE| Z :^d\1<

Jmenný rejstřík zahrnuje odkazy ke druhému a třetímu svazku katalogu (první svazek svůj vlastní rejstřík již obsahuje). Čísla svazků jsou vyznačena římskými číslicemi v polotučném řezu.

von Aachen, Hans II: 287, 321; III: 109, 111, 125 Abbate, Carlo III: 188 Abbiati, Filippo II: 215, 216, 228–231, 287; III: 108–109, 112–113, 118, 120–121, 240 Abbiati, Francesco Maria III: 118 Abensperg-Traunové (rod) III: 247 Abraham a Santa Clara III: 167 Absolon, Jan II: 413–414 Adolf z Freenthalu, František II: 245, 278, 331–332; III: 49, 132 Adolf, Josef František III: 52 Adolf, Karel Josef III: 130, 132, 243 Adolph, Joseph Anton II: 323 Adolph, Leopold III: 187 Adrian z Vogéz II: 507 van Aelst, Willem III: 129 Agadoni, Theodor II: 497–499, 502 Agricola, Georgius II: 466; III: 154 Aigen (Ayge / Aiden / Eigen), Jan Jáchym II: 477; III: 256 Aigen, Jáchym Ignác III: 256 Aigen, Johann Franz III: 256 Aigen, Karel Josef II: 225; III: 240 Aigenová (roz. Lincková), Zuzana III: 256 Alanus (páter) III: 221–223; viz též Plumlovský, Ignác Albani, Francesco III: 109 Albert Veliký II: 349 Albert, Erasmus III: 209 Albert, Franz st. II: 546 Alberti, Leon Battista II: 37 Albertini, Thomas Antonio II: 469–470, 472; III: 188, 193–194 Albrecht, Narcissus II: 450 Albrechtsberger, Anton III: 223 Albricht, Antonius II: 570 Albrizzi Hieron, Baptista II: 468 Alciati, Andrea II: 397; III: 44 Aldrete, Bernard III: 88 Alemán y de Enero, Mateo III: 88 Alerius (prelát) II: 89 Alessi, Galeazzo II: 32, 35 Alexandr Makedonský II: 100, 244, 277–278; III: 49 Alexandr Plzeňský III: 201 Alexandr Rudolf (vévoda holštýnský) III: 48 Alexandr Veliký viz Alexandr Makedonský

ϯϭϬ

Alexandr VII. (papež; Fabio Chigi) II: 399 Alexandr VIII. (papež; Pietro Vito Ottoboni) II: 308, 347, 361 Alexius (svatý) III: 213 Alfani, Francesco III: 196 d’Alfson, Adolf Mikuláš II: 335–336; III: 242 Algardi, Alessandro II: 125 d’Allio, Donato Felice II: 94; III: 230 Alliprandi, Giovanni Battista III: 232 Allori, Alessandro III: 109 Alois z Gonzagy (svatý) II: 81, 418, 420 Alovisi (Aloisi), Giovanni Battista III: 188 Alter, Jan III: 260–261 Althannové (rod) – althannovský III: 44 z Althannu, Michael Adolf I. III: 158 Altomonte, Andrea II: 94 Altomonte, Martino III: 247 Alvarez, Manuel III: 84 Alžběta Amálie HessenskoDarmstadtská III: 56, 175 Alžběta Parmská III: 87 Alžběta Stuartovna III: 122 Ambrož (svatý) – ambrosiánský II: 555; III: 63 Ament (Amond), František Mořic II: 125, 127; III: 234 Ament (Amond), Jan Josef Václav III: 234 Ament (Amond), Michael Ferdinand III: 234 Amentová (Amondová), Apolónie Polyxena III: 234 Amerbach, Johann III: 153 Amler, Kryštof II: 326 Ampichl, Franz II: 329 Anaxagorás II: 402 Anderman, Tomáš II: 214 Anders, Heinrich II: 519–520 Andlern-Witten, Filip II: 287 Andreas (Ondřej; malíř) II: 239; III: 55 Andreas N. (malíř ze Svitav) II: 254 Andres, Václav III: 232 Andrýsek, Jan II: 34, 65, 67, 88, 203, 402, 449, 453, 460–461, 480; III: 60, 265 Anselm z Laonu II: 349 Antonín Paduánský (svatý) II: 520; III: 86 Antonovič, Vladan II: 319 Apellés II: 393 Appel, Ferdinand II: 546 Aquaviva, Claudius III: 92 Aquila, Pietro II: 310 Arcimboldo, Giuseppe III: 111

Ardensbach z Ardennsdorfu, Václav Maxmilián II: 371, 445; III: 202 Argenteus, Jan III: 68 Arche, Anton II: 72, 86, 96 Arigoni, Francesco II: 154, 222–223, 242 Aristotelés II: 403; III: 84, 154 Arlet, Casparus Joannes Alexius II: 450 Arminius (markomanský král) II: 21, 654 Arnolt z Dobroslavína, Jan II: 458 d’Arquien, Marie Kazimíra III: 31, 74 de Arriaga, Rodrigo III: 84 de Arrubal, Pedro II: 463 Arsenio (Fra Arsenio) III: 112–113; viz též Mascagni, Donato Artemius (otec sv. Pavlíny) II: 541 z Arundelu, Thomas Howard – arundelovský II: 290; III: 122–123, 125 Assam, Egidius Quirinus II: 135, 536; III: 109, 239 Assam, Kosmas Damian III: 109 Auer, Kristián II: 88 Aufschneiter, Benedikt Anton III: 195 August III. Wettin III: 31, 221 Augustin (svatý) viz Augustinus Aurelius Augustin Olomoucký viz Käsenbrot, Augustin Augustin, Aurelius Jan II: 326 Augustinus Aurelius (svatý Augustin) – augustinovský, augustinovec (augustinián) II: 314–315, 344, 349, 358, 592; III: 65, 148–149, 152, 219 Augustus, Gaius Octavius II: 21–22, 493, 495, 654 Auinger (Avinger), Jan Adam II: 378, 381, 438, 442, 445, 459; III: 203–204, 206–208, 251, 253 Auinger, Franz Zachäus III: 251 de Avendaño, Cristóbal III: 86 z Aventina, Melantrich viz Melantrich z Aventina Aviñon, Bartolomeus II: 371 z Ávily, Terezie viz Terezie z Ávily Axman, Jakub III: 185

de Baar (de Barrés; rod) III: 232 Babenbergové (rod) – babenberský II: 306 van Baburen, Dirck III: 109 Baccio del Bianco, Luigi III: 109 Backereel, Gillis II: 230–231 Bader, Matyáš II: 127 Bach, Johann Christian III: 191 Balbín, Bohuslav II: 195, 371, 445, 458; III: 70, 72, 154, 200, 252 Balcarová, Romana II: 306, 327