Palác Muzea umění v Olomouci by Muzeum umění Olomouc

PALÁC MUZEA UMĚNÍ V OLOMOUCI

Pavel Zatloukal

PALÁC MUZEA UMĚNÍ V OLOMOUCI Pavel Zatloukal

PALÁC MUZEA UMĚNÍ V OLOMOUCI Pavel Zatloukal Úvod: Michal Soukup Fotografie: Eduard Bubeník, Lumír Čuřík, Ester Havlová, Muzeum umění Olomouc (MUO), Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště Olomouc (NPÚ), Ivo Přeček, Státní okresní archiv Olomouc (SOkAO), Jiří Schubert, Vlastivědné muzeum Olomouc (VMO), Pavel Zatloukal Vizualizace: Design4function s. r. o. Obálka a grafická úprava: Bohdan Bloudek Překlad summary: Jaroslav Peprník DTP: Studio Trinity Tisk: Profi-tisk group s. r. o., Olomouc Náklad: 500 ks Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2016 ISBN 978-80-88103-13-4 © Muzeum umění Olomouc 2016 © Pavel Zatloukal 2016 Poděkování: Bohdan Bloudek, Alexandr Jeništa, Bohdan Kaňák, Vítězslav Kollmann, Stanislav Lapčík, Zdeněk Lukeš, Marta Perůtková, Miroslav Papoušek, Helena Řiháková, Michal Sborwitz, Olga Staroštíková, Jan Šépka, Jiří Štefanides, Michael Viktořík. Obzvláštní poděkování patří Kláře Jeništové. Snímek na obálce: uliční průčelí a střecha po obnově 2016, snímek MUO (Zdeněk Sodoma). Snímek na frontispisu: Muzeum moderního umění s chrámem P. Marie Sněžné (palác Muzea umění Olomouc), snímek MUO (Ivo Přeček).

Obsah Úvodem

1. Špitál

2. Věznice

3. Donathův palác

4. Kino, bar a varieté

5. Divadlo hudby

6. Muzeum umění

7. Středoevropské forum Olomouc

Prameny

Citovaná literatura

Summary

Úvodem Za většinou paměťových institucí vidí většina návštěvníků především jejich umělecké sbírky, neboť bez nich by tyto instituce pravděpodobně neexistovaly. Na okraji zájmu pak zůstávají jejich budovy, v nichž bývá toto bohatství uloženo či vystaveno, pokud samy o sobě – což bývá zřídka – nejsou také exponátem. Pro většinu těchto institucí je však vlastní, dobře fungující a současně umělecky hodnotná budova malým zázrakem. Poměrně dobře na tom byla vlastivědná muzea, která začala vznikat již v 19. století a v řadě případů byly pro jejich sbírky postaveny nové budovy, které již na svoji dobu splňovaly vysoké standardy na muzejní provoz. Jinak tomu bylo u galerií – muzeí umění, které vznikly mnohem později a jejichž sbírky byly většinou umístěny do provizorních a mnohdy nevyhovujících budov. Obdobně tomu bylo v případě Galerie výtvarného umění v Olomouci (dnes Muzeum umění Olomouc), která byla založena v roce 1951, tedy rok před tím, než vznikla organizovaná síť krajských galerií. V prvních třech letech, kdy se konstituovaly její sbírky, vlastně ani žádnou budovu nevlastnila, neboť byla součástí Krajského muzea v Olomouci (dnes Vlastivědné muzeum v Olomouci). Po svém osamostatnění v roce 1954 získala na dlouhou dobu Dům umění v Hynaisově ulici 13, který byl po druhé světové válce upraven pro výstavní účely z bývalé německé střelnice. Přestože jeho zázemí bylo velmi skromné, výstavní sály se stropním světlem byly velmi dobře vyřešeny. Tato budova se však záhy s rozvojem sbírek

Dům umění, (1946), VMO.

Ze stálé expozice v Domě umění, 1948, VMO.

1. Špitál

Ideové a modulové schéma Olomouce ve 13. století, Josef Bláha 1995.

1 2

Šembera 1847, s. 269. Loucký 1991, s. 57, 179–180.

Místo, kde stojí palác Muzea umění, patřilo v Olomouci odnepaměti k nejexponovanějším. Až do konce 18. století představovalo mezní, hraniční bod mezi dvěma světy – víceméně mocensko-duchovní čtvrtí Předhradí s hradem na východě a převážně měšťanskými čtvrtěmi rozloženými západně. To místo navíc vytváří dramatické zúžení, jakousi soutěsku či hrdlo, ne nepodobnou pověstnému uchu jehly; žádný z těch, kdo v tisícileté minulosti procházeli (a dodnes procházejí) starou Olomoucí, nemohl projít jinudy. Totéž platilo pro dálkovou komunikační trasu mezi evropským jihozápadem a severovýchodem. Zajímavé osudy, sahající téměř osm staletí do minulosti, měly také stavby, které olomoucké Muzeum umění nahradilo teprve nedávno. Vyrůstaly a střídaly se na okraji nepravidelného prostranství (dnešního náměstí Republiky), na němž kdysi stávalo několik klášterů s pěti kostely: v sousedství naší budovy byl roku 1250 založen klášter klarisek, naproti se rozkládal rozlehlý areál minoritského kláštera s kostelem sv. Františka převzatý roku 1567 jezuitským řádem jako zárodek ještě rozsáhlejšího univerzitního souboru, opodál ležely konventy augustiniánský a kartuziánský, a větší část prostranství zabíral kostel Matky Boží (zvaný Žlutý) se hřbitovem. Až do roku 1786 oddělovala Předhradí od města mohutná Nová věž s bránou. V roce 1246 byl v jejím přímém sousedství – v místech, kde městské hradby vytvořily se zdí oddělující Předhradí od města klín – založen na základě papežského povolení útulek pro malomocné. Podle zprávy kronikáře Václava z Jihlavy „papež Innocenc roku 1246 vyhověl žádosti purkrabího olomouckého Onše a purkrabího Milíče z Veveří a dal souhlas k zřízení špitálu sv. Ducha na Předhradí v Olomouci. Zmínění oba šlechtici vyslali k papeži zbožného muže Martina Pokoru, který se rozhodl věnovat veškeré své jmění na stavbu špitálu, a papež udělil 210 dní odpustků těm, kteří přispějí na stavbu tohoto špitálu.“1 Špitál nazývaný někdy také Velký, Měšťanský či sv. Antonína, byl pojmenován podle vzorového ústavu sv. Ducha založeného o čtyři desetiletí dříve v Římě. Funkci útulku upřesnil ještě roku 1746 jiný kronikář Florian Josef Loucký: Špitál „byl založen moravskou markraběnkou pro zdejší měšťany, avšak s tou výhradou, že v případě, kdyby snad zakladatelka nebo její dědici upadli do chudoby, bude jim zde přednostně před všemi ostatními poskytnuta stálá výživa a přístřeší. Toto vyprávění je podivuhodně potvrzováno tím, že v tomto špitále téměř až do roku 1720 vzadu u refektáře u staré městské zdi [...] byl od nepamětných dob [...] neobývaný pokoj, nicméně se stále připravenými postelemi a peřinami [...]. Pokoj byl vybaven [...] tak, jako by každou chvíli zde byl očekáván nějaký host.“2 A jinde kronikář dodává: „Já sám jsem toto lože mnohokrát viděl, na přehozu leží vyřezávaný kříž asi stopu vysoký. Tato postel 9

Předhradí s výbuchem Nové věže, bakalářská teze Matyáše Schmidta z olomoucké univerzity, 1676, mědirytina Johanna Josefa Kiliana, ZAO pob. Olomouc. Olomouc od severu, (1740), mědirytina Friedricha Bernharda Wernera podle Thomase Schefflera; pod č. 13 a 14 Nová věž a špitál sv. Ducha, SOkAO.

3 Loucký 1991, s. 148. 4 Kšír 1964, s. 3.

je ve velké místnosti, na jejímž místě jsou nyní postaveny boudy. Fundatisté se musí dvakrát denně sejít v kostele a modlit se růženec.“3 Vstup do areálu byl uzavřen zdí s bránou, jeho součástí bylo několik nenáročných objektů obklopujících dvůr, především menší jednolodní kostelík sv. Ducha (vysvěcený v roce 1457) s půlkruhovým závěrem, štíhlým sanktusníkem a gotickými opěrnými pilíři. Nejstarší z olomouckých špitálů byl roku 1613 rozšířen přístavbou pro sirotčinec a nalezinec, ale již v roce 1644 byl švédskou okupační posádkou částečně pobořen. Obnova po třicetileté válce byla znovu zhodnocena větší přestavbou z let 1727–1734. V rámci výstavby bastionové pevnosti zde byla v polovině 18. století umístěna také vojenská nemocnice.4 V důsledku josefínských reforem, které tak poznamenaly olomoucké staré město a především jeho Předhradní čtvrť, byl ústav v roce 1785 zrušen, vyklizen a uprázdněné budovy předány nově zřízené vojenské vychovatelně – kadetce (Militärisches Knaben-Erziehungshaus). Kostel byl upraven na ubikace a byt ředitele, v zadní části areálu byly stáje a šopy stavebního úřadu. Část dvorních objektů někdejších špitálníků a správce byla krátce nato stržena 11

2. Věznice Ve dvacátých letech 19. století se v rámci nové celoříšské organizace soudnictví a vězeňství začalo uvažovat o vyřešení této otázky také v Olomouci. Veškeré provincie byly v monarchii rozděleny na kriminální a soudní obvody, z nichž každý musel mít vlastní věznici. Část starého olomouckého městského vězení s mučírnou byla od roku 1630 přestavována na kapli sv. Jana Sarkandra. Dvě zbývající křídla v roce 1817 nadstavil stavitel Anton Schäfer o první patro, ale ani toto zdvojnásobení kapacity zřejmě nestačilo. Po dokončení bastionové pevnosti sloužila provizorně jako civilní věznice také část hradebních kasemat. Od roku 1839 začal na stolech městského stavebního úřadu vznikat projekt rozlehlé novostavby situované na místě někdejšího špitálu sv. Ducha. V roce 1841 byly veškeré objekty včetně kostela strženy a na jejich místě vyrostl do roku 1845 „kriminální dům se žaláři pro vyšetřovance“ – soudní budova s dvěma křídly trestnice neboli robotárny (Frohnfeste und Kreisgericht).6 Náklady hradilo město. Zatímco uliční křídlo, do něhož byla integrována i menší část starého zdiva, mělo sloužit soudnímu provozu, dvě navazující křídla ve tvaru T byla trestnicí. Areál měl nyní čtyři dvory (druhý z nich sloužil také jako popravčí), včetně dvou ploch na hradbách. Pro těžší tresty bylo určeno přízemí středního křídla. Zadní křídlo se opřelo o starou hradební zeď s věží. Uliční trakt byl jednopatrový, zadní křídlo však vzhledem k prudce klesajícímu terénu strmělo do výšky víc než čtyř podlaží. Projektant olomoucké stavby vycházel z instrukcí nabádajících k tomu, aby byly věznice a robotárny stavěny jako dvojtraktové s obslužnou chodbou, z níž je možné vytápět dvojice vězeňských cel. A dále k tomu, že přízemí a patro mají být klenuté, ale horní podlaží opatřené povalovými stropy (z na doraz kladených trámů). Důmyslné bylo zejména napojení středního a zadního vězeňského křídla. Chodba zpřístupňující cely ústila do průjezdu, který spojoval první a druhý vězeňský dvůr, za ním se pak křížila s chodbou obsluhující cely zadního křídla, aby nakonec pokračovala až k někdejší hradební věži, v níž byly toalety. Kovovými vraty mohl být bezpečně usměrněn pohyb buď průjezdem nebo vězeňskou chodbou. V západní části zadního křídla bylo také vybudováno podzemní podlaží umožňující bezpečné zásobování věznice vraty z parkánového mezihradebního prostoru ústícího do Kačení ulice. Jednoduchou dispozici soudní budovy vytvářel sled provozních a úředních místností. Schodiště do patra bylo situováno na začátku středního vězeňského křídla. V patře byla kromě dvou nárožních místností chodba orientovaná do ulice. Areál byl odkanalizován do vodní strouhy pod hradbami v Koželužské ulici. Rovněž architektonické řešení bylo v rámci instrukcí zcela prosté pouze s výjimkou uličního křídla. Jeho symetrická fasáda byla na obou nárožích vymezena mělkými rizality, zatímco střední část zvýraznila čtveřice pilastrů 14

Ideální věznice, Lorenz Rieder podle Johanna Konrada Gernratha, 1825.

6 MZA Brno, B 14, kart. 515, f. 1167–1168. – Šembera 1847, s. 269. 7 Konečný 2014, s. 99-108, 177-178. 8 Gernrath 1825. 9 Von den Gefängnissen oder Frohnfesten. Gernrath I, 1825, s. 337-348.

Lilly Gödl-Brandhuberová, Pohled na starou věznici od severu, 1911, VMO. Karel Wellner, Stará věznice v Olomouci, 1909, soukr. sbírka.

16 Ale charakteristickou vzájemnou podobnost řady úředních staveb předbřeznových let můžeme v našem případě shledat například i u novostavby přijímací budovy nádraží v Zábřehu na Moravě z téže doby 1843–1845. 17 Zatloukal 2006, s. 33.

olomoucké průčelí shodné, byť zjednodušené řešení. Dubinsky byl s okolnostmi přestavby pražského paláce dobře seznámen, vždyť byl od listopadu 1837 do poloviny července 1839 zaměstnán jako praktikant v Českém provinčním stavebním ředitelství v Praze. A navíc do roku 1843 pracoval jako stavební inženýr ve službách Benjamina z Rohanů. Nemohl mít nakonec na projektu pražského paláce podíl? A(nebo) nemohl na základě této zkušenosti po svém příchodu do Olomouce ovlivnit Brunnerovo řešení průčelí soudní budovy?16 Ze stejné doby jako v Olomouci pochází Provinční moravsko-slezská trestnice v Brně na Cejlu. Rozlehlý starší objekt, který sloužil těmto účelům od roku 1778, prošel v letech 1843–1846 radikální přestavbou, kterou na základě návrhu architekta zemského stavebního ředitelství Josefa Seiferta uskutečnil místní stavitel Josef Jakob. Dlouhá průčelní fronta o 21 okenních osách byla rovněž traktována mělkými postranními rizality, ale na rozdíl od olomoucké stavby byla již zatížena masivně profilovanou neorenesanční korunní římsou. Další architektonický aparát byl redukován na minimum. Roli ústředního akcentu plní osový portál, za nímž je trojčlenný průjezd vymezen kanelovanými dórskými sloupy – jedním z řady příkladů užití charakteristického prvku dobové brněnské stavební kultury. Za zmínku snad stojí i skutečnost, že spokojenost zemských stavů se Seifertovým podílem na přestavbě „zemské robotárny“ byla tak vysoká, že mu vynesla zvláštní pochvalu spojenou s odměnou.17 Jak asi byli spokojení s olomouckou stavbou? Vraťme se k ní ještě jednou. Po zboření špitálního kostela uzavřela soudní budova onu soutěsku na západním konci Předhradí. Urbanisticky však novostavba souvisela ještě s něčím – a podstatnějším – totiž s proměnou, kterou zrovna procházelo olomoucké panorama. Siluetou i výrazově doplnila věznice 19

3. Donathův palác Vsetínský rodák a sladovník Moritz Donath (1862–1932) se v roce 1898 oženil s holešovskou rodačkou Adélou Blumovou (1880–1961). Z pěti dětí se dvě již narodily po příchodu rodiny do Olomouce. Moritz se zde uchytil jako jednatel a později i majitel továrny na líh a ocet Aloise Fleischmanna.20 Zřídit další výrobnu lihovin a likérů se také stalo podnětem k zakoupení bývalé věznice. 24. února 1915 uzavřeli Moritz a Adéla s městem kupní smlouvu, na jejímž základě získali věznici rovným dílem za 150 000 korun. Do pozemkové knihy byla koupě zanesena 26. března 1915.21 8. května 1915, tedy nedlouho poté, požádali Donathovi o vydání stavebního povolení k přestavbě objektu; vystaveno bylo o měsíc později. Stavbu měla provést olomoucká firma Richard Kny & Josef Eis. V přízemí uličního křídla měl být výčep pálenky a likérů, v patře velký byt. V obou podlažích příčného traktu zase sklady lihovin a likérů s technickým a administrativním zázemím. Výrobna likérů za studena měla být soustředěna do zadního křídla, ale přechodně existovala i v části křídla středního. Stavitelé začali budovu adaptovat zezadu.

Richard Kny & Josef Eis podle Jaroslava Kováře st., Návrh hlavního průčelí Donathova paláce, 1915, MUO.

Jaroslav Kovář st., Donathův palác, první polovina 40. let, soukr. sbírka.

dva dobově základní středoevropské stylové projevy ztělesnila právě jeho účast na přestavbě někdejší věznice. Její uliční křídlo zvýšil o patro a opatřil mansardovou střechou završenou vížkou. Přízemí a první patro přefasádoval do podoby neoklasicistního paláce; uplatnil zde vysoký pilastrový řád s volutově stočenými jónskými hlavicemi se svěšenými festony, rozměrná okna v pianu nobile zakončil půlkruhově, část okenních otvorů nad mocnou kordonovou římsou dalšího podlaží upravil střídavě jako šestiúhelníková a eliptická, opět ověnčená festony, jimiž dekoroval také vázy nad osovým stupňovitým štítem i centrální věžičku. Vznikla tak pozoruhodná syntéza celkově klasicizující variace s detailem kubizujících motivů vídeňské a pražské provenience. Stejně jako ve své modernistické periodě i nyní Kovář suverénně ovládl aktuální stylovou mutaci. Navíc – podobně jako nejtalentovanější ze svých současníků – vyjádřil jemnou nuanci v kombinaci starého s novým, když kordonovou římsou oddělené přidané patro opatřil částečně odlišným formálním aparátem. Autorem sochařské části výzdoby (reliéfy z historie místa, personifikace čtvero ročních dob, Kovářův i další maskarony) byl mnichovský sochař Moritz Lau (1869–1944). 25

4. Kino, varieté a bar Donathovi se nakonec stali majiteli Fleischmannovy továrny; svědčilo o tom mimo jiné firemní označení, které se ještě ve třicátých letech skvělo na přestavěné věznici. Velké stavební úpravy paláce na Předhradí se s koncem první světové války neuzavřely, nýbrž pokračovaly s nemenší intenzitou. Další projekční práce, soustředěné tentokrát ke střednímu křídlu, se rozběhly v roce 1925. Jejich autorem byl inženýr Emil Kugel, který se do Olomouce přistěhoval z Vídně, aby zde na počátku dvacátých let vedl společně s Maxem Donathem stavební firmu specializovanou na průmyslové stavby a železobetonovou technologii. Na základě definitivních plánů z poloviny března 1926 se pustil i do jejich uskutečňování. Ale podobně jako v předchozí etapě i tentokrát došlo záhy k výměně stavební firmy. Společným investorem varieté s barem, jednoho ze dvou nově rozestavěných podniků, se totiž stal zdejší stavitel Eduard Hála, který se k provedení stavby spojil s dalším stavebním podnikatelem Karlem Svobodou. Podle pozměněného Kugelova projektu z 19. srpna 1926 dokončili kompletní přestavbu téměř celého středního traktu. Počátky varieté a Radio-Bar-Tabarinu, jejichž vzniku se chceme věnovat nejdříve, souvisely s žádostí Karla Svobody, nájemce lokálu v uličním křídle, o povolení rozšířit kavárenské místnosti do středního křídla (upraveného již v roce 1915). Jeho provoz byl o desetiletí později přemístěn do zadního skladištního traktu, aby mohlo jeho místo v horním podlaží zaujmout varieté a o patro níž biograf. Náročná adaptace si vyžádala nejen vybourání všech stropů, nejen nahrazení nemalé části obvodových zdí pilíři, ale především oboustranné přístavby, z nichž pravá zaujala celý prostor zrušené zahrady v prvním nádvoří a levá část nádvoří druhého. K novému ústřednímu prostoru varieté – tanečnímu sálu – byly po obou stranách připojeny chodbičky otevřené do něj desítkou vyvýšených lóží. Zatímco v přední části byl bufet se čtyřmi oddělenými boxy, jeviště s orchestřištěm v zadní části získalo konvexní tvar. Jako přístup k varieté posloužila stávající domovní chodba. Zrušenou zahradu v prvním nádvoří nahradily prostory Radio-Bar-Tabarinu s kuřáckým salonem. Byly přístupné samostatným schodištěm z uličky, v niž se proměnilo první nádvoří. Sál baru se šesti boxy a bufetem byl osvětlen čtveřicí obloukově zakončených francouzských oken. Jeho kuřárna a toalety sloužily navíc i pro návštěvníky spodního biografu. Radiobar, v němž o pár let nato účinkoval například avantgardní divadelník a příležitostný jazzman Emil F. Burian, se stal záhy vyhledávaným a oblíbeným večerním podnikem; jak sdělovala reklama, „elegantně upraveným dle vzoru velkoměstského. Denně umělecký koncert a prvotřídní program.“31 Zmizelou přízemní zahradu nahradila střešní zahradně upravená terasa sloužící části bytu Donathových. V uvolněných výčepních prostorách v přízemí uličního křídla byly adaptovány obchodní místnosti.32 30

Emil Kugel Návrh kina a Radiobaru – příčný řez, 1926, MUO.

31 Haná 1924, č. 235, s. 6. 32 Mlčák 2016, s. 10-11. 33 První stálé kino bylo v Olomouci otevřeno 22. 4. 1908 pod názvem Divadlo Kinematograf, druhé 8. 11. 1908 jako Elektrisches Theater der Turnhalle, pravidelná představení se v českém kině Orania / Urania konala od r. 1911, první biograf v novostavbě byl otevřen 22. 10. 1913 jako kino Edison. Kuřímská 2001, s. 17. 34 Schwippel 2010, s . III-VII. – http://www.google.cz/ url?url=http://nfa.cz/wp-content/uploads/2014/12/ Elekta-a.- s.pdf&rct=j&frm=1&q=&esrc=s&sa= U&ved=0ahUKEwjImLGks8rOAhWqbZoKHRkg CvQQFggbMAE&usg=AFQjCNF8RY81F4EoXAghUJwkOZq3o8avg (staženo 18. 8. 2016).

5. Divadlo hudby

Vstupní chodba k Divadlu hudby, 1991, snímek MUO (Ivo Přeček).

41 Čermák 2004, s. 155-156. 42 Schwippel 2010, s . VI-VII. http://www.google.cz/ url?url=http://nfa.cz/wp-content/uploads/2014/12/ Elekta-a.-s.pdf&rct=j&frm=1&q=&esrc=s&sa=U&ved=0ahUKEwjImLGks8rOAhWqbZoKHRkgCvQQFggbMAE&usg=AFQjCNF8RY81F4EoXA-ghUJwkOZq3o8avg (staženo 18. 8. 2016). 43 Od léta 1947 bývalo při každém představení vyhrazeno jedno sedadlo pro policistu, příslušníka Sboru národní bezpečnosti. 44 K olomouckému Divadlu hudby Lazorčáková 1996. – Pogodová 2002.

V poválečném období se sice nadlouho utlumily zásahy do stavební podstaty Donathova paláce, pokračoval však rozvrat majetkoprávních poměrů zahájený za protektorátu. 1. července 1946 byla na celý areál jako bývalý německý majetek vložena národní správa, která však byla 8. listopadu 1946 vymazaná, neboť mezitím proběhla restituce, kterou za rodinu Donathových po návratu z koncentračního tábora v Buchenwaldu uplatnil syn Fritz (1902–1986). Jen několik měsíců poté, co se v Olomouci žení s Věrou Grätzerovou rozenou Vysloužilovou z Drahanovic. V roce 1949 odchází do Izraele, zatímco matka Adéla se již o dvě léta dříve vrátila do Chicaga. Radiobar, který byl v posledních válečných měsících uzavřený, začal po osvobození znovu fungovat za účasti několika nájemců včetně Fritze Donatha. V rámci znárodňovací vlny po Únoru 1948 jej o rok později převzal olomoucký komunální podnik Hotely a restaurace, který však někdejší proslulý podnik 3. července 1950 uzavřel.41 Jeho místnosti pak byly adaptovány na kanceláře Moravských elektrotechnických závodů n. p. v Olomouci. 7. srpna 1952 převzal celou nemovitost Elektroodbyt n. p. Olomouc, již 30. listopadu ji získal Farmakon n. p. Olomouc a konečně 30. července 1956 Krajská správa spojů v Olomouci, která pak areál vlastnila až do roku 1989. Podobně se situace vyvíjela u biografu. Po osvobození byla sice v původním rozsahu obnovena činnost společnosti Elektafilm, ale již o rok později byla znárodněna a v roce 1948 zrušena.42 Nároky na provozování kina vznesl hned v roce 1945 někdejší správce Jaroslav Trapl obviněný vzápětí krajským sekretariátem komunistické strany z kolaborace. Prozatímní správou kina tak byl od 14. června 1945 až do znárodnění pověřen Svaz přátel SSSR a rok nato změnil Central název na kino Moskva.43Jen krátce, v reakci na okupaci Československa v roce 1968, neslo název Svoboda, se začátkem normalizace bylo opět přejmenováno na Moskvu a původní název kino Central se tak vrátil až po roce 1989. V prostorách Radio-Bar-Tabarinu se usadila správa olomouckých kin. Přejmenování kina Moskva na Svobodu nebylo ovšem jedinou a zdaleka ne nejdůležitější událostí konce šedesátých let v někdejším domě Donathových. V říjnu 1966 požádal vedoucí programového střediska Okresního domu osvěty v Olomouci, jedna z nejznámějších olomouckých osobností poválečné éry, nadšenec pro poezii, divadlo, film a organizaci kulturních akcí Rudolf Pogoda (1922–1991) o postoupení prostorů bývalého varieté. Po adaptaci zde měla vzniknout nová kulturní instituce, která se v duchu někdejší Klubovny hudby a poezie měla stát „klubovnou estetické výchovy“. Divadlo hudby Olomouc se tak v rámci sítě obdobných zařízení v Praze, Ostravě, Bratislavě a Liberci mělo začít podílet na popularizaci reprodukovaných hudebních nahrávek, pořádat setkání s hudebními skladateli, teoretiky, literární, hudební nebo taneční večery.44 37

Sál Divadla hudby, 1968, snímek VMO (Jaroslav Juryšek). Přísálí Divadla hudby, 1968, snímek VMO (Jaroslav Juryšek).

6. Muzeum umění

Druhé nádvoří Muzea umění v létě 1990, snímek MUO (Ivo Přeček).

Archeologický průzkum hradby mezi Předhradím a městem, 1991, snímek MUO (Ivo Přeček).

48 Michna 1991. 49 První projekty vznikly na základě návrhů Pavla Zatloukala, které technicky domýšlel a realizaci za pomoci Michala Soukupa řídil stavitel Karel Dolák. 50 Zejména Tomáš Černoušek, Karel Dolák, Rudolf Kopečný, Pavel Herynek, Milan Obenaus, Jiří Pelcl, Miroslav Střelec, Radomil Zapletal a Jiří Žlebek.

Stejně podstatný jako léta 1785 nebo 1916 se stal v dějinách někdejšího špitálu, věznice a paláce Donathových rok 1989. Na jaře se začala odvíjet zpočátku víceméně ilegální jednání o předání celého areálu olomoucké Galerii výtvarného umění. Byla provázená ještě méně legální snahou o vyvázání galerie z tehdejšího beznadějného svazku Vlastivědného muzea. Správa spojů se totiž stěhovala do novostavby a větší část objektu uvolnila. Pro kulturní účely se jak budova, tak její poloha jevily optimální: sousedství hlavní komunikační trasy uprostřed historického jádra města, rozlehlý areál nabízející možnost vytvořit zde prostory pro výstavní sály, depozitáře, pracovny i technické zázemí, to vše v jediné budově. Navíc s perspektivní rezervou v sousední proluce. Počátkem června 1990, již po osamostatnění, se sem galerie přestěhovala z dosavadního provizorního působiště v jedné z kanovnických rezidencí. Jak prostory pro uložení šedesátitisícového sbírkového fondu, tak knihovna, archiv i pracovny mohly být ovšem upraveny pouze provizorně. Současně – tentokrát již legálně – pokračovaly přípravy k přestavbě budovy. Situaci komplikovalo množství různých firem a podnájemníků, takže přebírání jednotlivých částí areálu bylo komplikované a zdlouhavé. Hned v dubnu byl dokončen úvodní projekt a v srpnu mohla být zahájena rekonstrukce. Během její první fáze bylo nutné vytvořit novostavbou křídla ve druhém dvoře prostory pro technické zázemí celého objektu a část depozitářů. Záchranný archeologický průzkum staveniště přitom odkryl základy hradby mezi Předhradím a měšťanskou částí Olomouce.48 Zároveň se rozběhla přestavba dvou podlaží uličního křídla se vstupní částí v přízemí, dvěma výstavními sály a s víceúčelovým sálem v patře. Na počátku devadesátých let scházelo téměř vše, mimo jiné elementární zkušenosti s tím, jak má současné muzeum umění vypadat zejména z hlediska technických a provozních náležitostí. Bylo nutné vypravit se do světa, na Západ, za poznáním tamních institucí. Scházely peníze na stavební práce i na projektanty (a těch, kteří se tedy tehdy orientovali v problematice muzejních staveb, bylo poskrovnu).49 Bylo tedy nutné všestranně improvizovat – naštěstí obětavě a vesměs i nezištně vypomohla řada přátel.50 Ale díky nezkušenosti a překotnosti nebyla nouze ani o omyly, v jejichž důsledku bylo například nutné upravit s uzavírající se první etapou celkovou koncepci rekonstrukce. Organismus rozlehlého a komplikovaného starého domu nebyl jednoduchým oříškem a teprve po několika letech soužití se dařilo docílit vyváženosti mezi invencí a pokorou. Situaci také komplikovaly změny zřizovatelů galerie od Krajského národního výboru v Ostravě přes Městský národní výbor v Olomouci po Ministerstvo kultury. Nejednou hrozilo, že rekonstrukce bude muset být zastavena. Pro vý41

stavní činnost tak galerii nadále zůstával pouze detašovaný a komorní Kabinet grafiky na Dolním náměstí. V roce 1992 se vyhrotila další problematická otázka. Divadlo hudby působilo v jen částečně vyhovujících prostorách. Koncepce rekonstrukce celého areálu tedy počítala s tím, že bude přemístěno do kina Central, které začínalo zacházet na úbytě. Divadlo, jež se tak mělo přeměnit v komorní scénu i kino náročného diváka, by doplnilo polyfunkčnost celého areálu. Některými Olomoučany to však bylo pochopeno jako příprava k likvidaci oblíbené kulturní scény s následnými protesty. Přesto došlo k dohodě. Projektem na úpravu biografu pro Divadlo hudby byl nejprve roku 1992 pověřen brněnský architekt, autor rekonstrukce Divadla Husa na provázku Jan Konečný (*1951), později, v roce 2006, společníci z rovněž brněnského ateliéru RAW, autoři rekonstrukce vily Tugendhat Tomáš Rusín (*1962) a Ivan Wahla (*1963). Jako většina olomouckých biografů sice kino Central také zaniklo, ale k jeho adaptaci se město jako zřizovatel Divadla hudby neodhodlalo a nakonec je předalo muzeu. 28. dubna 1995 právní zástupce potomků manželů Donathových žijících ve Spojených státech požádal o restituční vydání celého areálu. Krátký soudní spor byl uzavřen konstatováním, že na základě dohody o majetkovém vypořádání mezi ČSSR a USA z 29. ledna 1982 žalující náhradu již obdrželi a na další nemají nárok. 42

Michal Sborwitz, Obrazárna, 1993-1994, snímek MUO (Ivo Přeček).

Michal Sborwitz, Trojlodí s výstavou Ivana Theimera, 1996, snímek MUO (Ivo Přeček).

straně jízdárny s průhledy do otevřených krovů, Obrazárna měla připomínat klasické galerijní salony a Mansarda, připomínající převrácené útroby staré lodi, také neustále v chodidlech upomínala na šikmou plochu minulého století (ale rovněž na Adolfa Loose, který v Olomouci přednášel a projektoval). Pouze plášť vyhlídkové věžičky, znehodnocený zjednodušením při opravě průčelí uličního křídla v roce 1982, již nebylo možné uvést do původního stavu. Vzpomínkou na Miesovu devízu „Bůh sídlí v detailu“ bylo zase vedeno úsilí o pietní zachování maxima i drobných autentických prvků (například rekonstruované kovové brány, zábradlí nebo kování). V někdejším klasicistním soudním paláci a věznici se postupně nakupily mnohé další vrstvy (byty, lihovar, kino, Radiobar, Divadlo hudby), které do někdejšího střízlivě účelového řádu postupně vnášely ne–řád života. Pokus o přestavbu pro muzeum se stal pokusem o zachování podstatných stop z těchto vrstev, pokusem o klasicizující a purizující revival se zdůrazněním vazby mezi historickými a symbolickými vrstvami stavby a její novou funkcí. Ideu vznešené střízlivosti, jak byla formulována na začátku, Rostislav Švácha na konci přezval na „ostrov kultivovanosti“.51 Zhruba sto let od přestavby bývalé věznice na palác Donathových došlo nyní také k završení funkční proměny náměstí Republiky z prostoru obklopeného kdysi řadou sakrálních a meditativních staveb k významné součásti nadlokálního i nadregionálního kulturního střediska dvou velkých muzeí ve třech budovách a knihovny.

Michal Sborwitz * 14. 9. 1944 Praha. Vystudoval architekturu na Stavební fakultě Českého vysokého učení technického v Praze (1961-1967). Vystřídal pak několik pražských projekčních organizací: Státní projektový ústav obchodu (1968-1972, kde spolupracoval s Alenou Šrámkovou), Ústav pro rozvoj obchodní sítě (1973-1985) a Krajský projektový ústav v Praze (1986-1990). Od r. 1990 vede samostatný architektonický ateliér, v němž spolupracuje s absolventy Fakulty architektury ČVUT dcerou Marií (*1980) a Karlem Prášilem (*1981). Michal Sborwitz je zejména oceňovaný za citlivé a současně invenční vstupy do historického prostředí: získal za ně např. cenu Klubu za starou Prahu (2001) nebo na Olomoucku ocenění Stavba roku 2010 za rekonstrukci zámeckého náměstí a amfiteátru ve Velké Bystřici, cenu Rudolfa Eitelbergera za projekt revitalizace obce Bukovany a Tančírnu v Račím údolí. Od r. 1993 dodnes spolupracuje s Muzeem umění Olomouc.

51 Švácha 1996. – Švácha 1998.

7. Středoevropské forum Olomouc Poslední kapitola bude věnována projektu, kterým se muzeum začalo zabývat před deseti lety. Myšlenka nevázat sbírání a vystavování výtvarného umění jen na území českého státu se v olomouckém muzeu tříbila poměrně dlouho a definitivně byla formulována s otevřením obou arcidiecézních muzeí v letech 2006–2007. Bylo to logické; má-li Muzeum umění vystavovat bohaté a kvalitní sbírky starého umění italské, nizozemské a středoevropské provenience, nemá příliš smyslu uzavírat moderní a současné umění pouze do národních hranic. Zdaleka to však nebyl jediný důvod. Muzeum umění Olomouc dnes patří k nejvýznamnějším institucím svého druhu v České republice, a to nejen z hlediska počtu spravovaných sbírkových předmětů (cca 190 000), které je řadí hned za Národní galerii v Praze, ale také po stránce odborného záběru a výstavního programu. Výstavami a expozicemi představuje výtvarnou kulturu od nejstarších dob po současnost ve třech objektech – v Arcidiecézním muzeu Olomouc, které se soustřeďuje na výtvarnou kulturu 12. až 18. století z olomouckých sbírek, v Arcidiecézním muzeu Kroměříž, jehož posláním je správa, ochrana a postupné představování sbírkových fondů starého umění soustředěných v arcibiskupském zámku v Kroměříži, a v Muzeu moderního umění v Olomouci, které se specializuje na výtvarnou kulturu 20. a 21. století a pořádá výstavy českého i zahraničního moderního a současného umění. Tyto činnosti jsou doplňovány dalšími funkcemi – edukační a v nejširším slova smyslu kulturní, které směřují k ideálu soustředění mnoha základních kulturních aktivit (výtvarná kultura, hudba, komorní divadlo, náročnější filmová tvorba a doprovodné diskusní fórum) pod jednu střechu. Konkrétními cíli nového projektu se mělo stát zejména podchycování různorodých projevů výtvarné kultury středoevropského regionu po druhé světové válce, budování jeho stálé expozice, akviziční činnost, pořádání krátkodobých výstav včetně větších střednědobých přehlídek, budování informačního centra, knihovny a multimediálního archivu, obnova kina Central jako kina náročného diváka kombinovaného s komorním divadlem atd. Kromě klasických výtvarných druhů (malířství, sochařství, kresba, grafika) mělo muzeum například pokračovat v podchycování prací na papíře v širším slova smyslu (art brut, autorská kniha, fotografie, dokumentace architektury) a designu (vývoj sedacího nábytku od poloviny 19. století). Myšlenka směřovala k rozšíření pojmu muzea či galerie v tradičním smyslu; vedle hlavní náplně měla být organizována také diskusní fóra, přednášky, sympózia a další podobné akce. Projekt rozvíjel řadu předpokladů: Střední Evropa tvořila historicky a tvoří i nyní region s řadou obdobných charakteristik. Výtvarná kultura jednotlivých zemí zde vykazuje mnohé podobné, nezřídka společné rysy. 46

Domy čp. 286–290 před zbořením v r. 1969, NPÚ.

Plot proluky v Denisově ulici v listopadu 1989, snímek Pavel Zatloukal.

Jan Šépka, Studie přístavby Středoevropského fora Olomouc – příčný řez, 2009, soukr. sbírka.

52 Lubomír Šlapeta zde např. navrhoval obchodní a obytný dům (1970–1973), soutěže se zúčastnil také Karel Typovský, Pavol Bratský zase kreslil Ateliér Klub jako víceúčelové zařízení Českého fondu výtvarných umělců (1989), studenti Uměleckoprůmyslové školy ve Vídni pod vedením Wilhelma Holzbauera a Dimitrise Manikase sem projektovali novostavby umělecké školy nebo hotelu (1992–1993). Ještě v r. 2015 vznikly v Ústavu architektury Fakulty stavební VUT v Brně pod vedením Juraje Dulenčíka čtyři diplomové práce Jana Macháta, Adama Junga, Elišky Kašpárkové a Tomáše Jacečka, tentokrát již na námět přístavby Středoevropského fora Olomouc.

zboření pěti historických měšťanských domů (čp. 286–290). V zadní části k ní přiléhá novodobě vzniklá komunikační spojka ke Kačení uličce, k severu ji vymezuje pozdně renesanční parkánový hradební prostor. Proluce bylo již dříve věnováno několik architektonických studií.52 Když ministr kultury Václav Jehlička (ministrem 2007–2009) vyhlásil v roce 2007 soutěž na soubor velkých projektů, olomoucké Muzeum umění se do ní přihlásilo. Národní podpora využití potenciálu kulturního bohatství pro rozvoj regionů měla být organizovaná a z větší části financovaná z fondů Evropské unie. Olomoucký projekt byl vybrán z 231 předložených návrhů a zařazen mezi 16 (později 19) definitivně zvolených na tzv. Indikativní seznam projektů (IOP) v kategorii C, pro niž bylo vyčleněno 900 milionů Kč. Pravidla hry byla jednoduchá – v každém kraji může uspět pouze jediný projekt v maximální výši 500 milionů Kč (ve výjimečných případech projekty dva, ale v rámci této částky). Olomoucký projekt provázely od počátku komplikace. Bylo třeba vykoupit osm pozemků v proluce, přičemž část jejich majitelů svými spekulačními nároky několikrát myšlenku zablokovala. Pomoc, kterou nabídla zdejší radnice, napadl jeden z Olomoučanů trestním oznámením s následným vyšetřováním celého městského zastupitelstva, které akci poznamenalo pachutí kriminalizace. Uprostřed českého předsednictví Evropské unie padla koncem března 2009 Topolánkova vláda a společně s ministrem Jehličkou odešlo i vedení IOP. Soutěž o projekty, jež byla na spadnutí, tak nebyla vyhlášena. Muzeum připravilo architektonickou soutěž na návrh rekonstrukce 49