Arcbiskupský zámek a zahrady v Kroměříži | Průvodce

2

ARCIBISKUPSKÝ ZÁMEK " ;")3"%: 7 ,30.Őę ô* QSąWPEDF

Kroměříž 2011

"3$*#*4,614, ;y.&, " ;")3"%: 7 ,30.Őę ô* QSąWPEDF Redakce | Ondřej Zatloukal Editor | Marek Perůtka Technický redaktor | Michal Soukup Texty | Gabriela Elbelová (GE), Jana Hrbáčová (JH), Ondřej Jakubec (OJ), Martina Miláčková (MM), Jitka Kocůrková (JK), Cyril Měsíc (CM), Leoš Mlčák (LM), Martin Pavlíček (MPk), Marek Perůtka (MaP), Marta Perůtková (MP), Jan Štětina (JŠ), Milan Togner (MT), Jan Videman (JV), Ondřej Zatloukal (OZ), Pavel Zatloukal (PZ) Fotografie | Lumír Čuřík, Aleš Karban, Markéta Ondrušková, Zdeněk Sodoma, Petr Zatloukal, Richard Zatloukal Předlohy reprodukcí | Transat architekti, Architekti D.R.N.H. Plán Kroměříže © 2011 PLANstudio s.r.o.

Kresby | Petr Šmalec Obálka a grafická úprava | Petr Šmalec Předtisková příprava | Studio Trinity, s. r. o., Olomouc Tisk | Graspo CZ, a. s., Zlín Náklad | 1000 Vydali | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži, Sněmovní náměstí 1, 767 01 Kroměříž, a Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 770 11 Olomouc 1. vydání Kroměříž 2011 ISBN: 978–80–87149–41–6 ISBN: 978–80–87231–06–7 © Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži, 2011 © Muzeum umění Olomouc, 2011

ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ

OBSAH

7

Úvodem

11

Historický a kulturní vývoj olomoucké arcidiecéze

25

%ŕKJOZ "SDJCJTLVQTL IP [ NLV W ,SPNŕĜ¢÷J

41

4UBWFCO¢ ¯ĜBE "SDJCJTLVQTUW¢ PMPNPVDL IP 1SąWPEDF [ NLFN

45

&YUFSJ S

48

4LMFQZ B TVUFS O

53

1Ĝ¢[FN¢

58

1SWO¢ QBUSP

86

%SVI QBUSP

99

0CSB[ SOB 4C¢SLZ

135

6NŕMFDL TC¢SLZ "SDJCJTLVQTL IP [ NLV W ,SPNŕĜ¢÷J

139

0CSB[PW TC¢SLB

143

4C¢SLB LSFTCZ

149

4C¢SLB HSBâLZ

155

; NFDL LOJIPWOB

161

)VEFCO¢ BSDIJW

165

/VNJTNBUJDL TC¢SLB

169

.PCJMJ SO¢ GPOEZ

173

"SDIJW "SDJCJTLVQTUW¢ PMPNPVDL IP

177

1SąWPEDF "SDJCJTLVQTLPV NJODPWOPV

181

1SąWPEDF 1PE[ NFDLPV [BISBEPV

197

1SąWPEDF ,WŕUOPV [BISBEPV

210

7²CŕS [ MJUFSBUVSZ

212

+NFOO² SFKTUĜ¢L

216

0SJFOUBťO¢ QM OZ

10

)*4503*$, " ,6-563/ 7 70+ 0-0.06$, "3$*%*&$ ;&

Na počátku křesťanské éry v 7. a 8. století byla Morava misijním územím bavorských klášterů a později salcburské a pasovské arcidiecéze. Kníže Rostislav (846–870), veden snahou o politickou emancipaci Velkomoravské říše a osamostatnění její církevní správy, požádal roku 863 byzantského císaře Michala III. o vyslání východokřesťanské misie, která by toto úsilí podpořila. Příchod Konstantina a Metoděje na Moravu ještě v témže roce znamenal Rostislavův podstatný úspěch a bezprostředně přinesl oslabení vlivu pasovského arcibiskupa na dění na Moravě. V roce 869 papež Hadrián II. zřídil novou arcidiecézi pro oblast Moravy a Panonie, do jejíhož čela byl jmenován Metoděj, který se současně stal papežským legátem pro slovanské země. Předpokládá se proto, že už tehdy mohl existovat samostatný úřad Metodějova podřízeného biskupa, možná na Olomoucku. Po smrti arcibiskupa „svaté církve moravské“ v roce 885 vyhnal slovanské kněžstvo navrátivší se latinský klérus, ale na samostatné působnosti moravské církevní provincie se prozatím nic nezměnilo. Její otřesení způsobily až nájezdy Maďarů v letech 905–908.

Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna na mědirytině Johanna Tscherninga z 80. let 17. století, pravděpodobně podle kresby Antonína Martina Lublinského.

Patroni olomoucké diecéze, vyobrazení na mapě z roku 1762 v mědirytině Jana Kryštofa Müllera a Jana Václava Xavera Freyenfelse.

11

Velehradský klášter na kresbě Friedricha Bernharda Wernera z doby před polovinou 18. století.

12

Konstantin s Metodějem nejenže prosadili uznání staroslověnštiny jako dalšího liturgického jazyka, ale sami pro ni vynalezli originální písmo – hlaholici. Do prvního slovanského literárního jazyka tak mohly být překládány nezbytné bohoslužebné a biblické texty. Zanedlouho již vznikala i původní díla, legendy se životy světců a církevně-právní nebo legislativní spisy. Velkomoravské období zanechalo kromě toho bohaté archeologické dědictví v oboru uměleckého řemesla, zvláště originálního zlatnictví, a především ve výstavné sakrální architektuře jihomoravských mocenských ústředí v Mikulčicích, Starém Městě a v Sadech u Uherského Hradiště či na Pohansku u Břeclavi. Ve stavitelství Velké Moravy se příznačně setkávaly západoevropské karolinské vlivy s inspirací v adriatické architektuře. „Temné“ 10. století po rozvrácení Velké Moravy Maďary nebylo nejspíše na střední Moravě tak dramatické a vyspělá velkomoravská sídla, jakým už tehdy Olomouc byla, mohla naopak zažívat období rozkvětu i v této době. Stejně tak lze předpokládat i kontinuitu moravského biskupství v Olomouci, byť se dosud nepodařilo přesně prokázat, jakým způsobem a zda skutečně nepřetržitě působilo. Od roku 1063, kdy český kníže a později král Vratislav II. (1061–1092) obnovil či potvrdil olomoucké biskupství se sídlem a kapitulou při kostele sv. Petra na olomouckém Předhradí a kdy na jeho stolec usedl první biskup Jan, můžeme až dodnes sledovat nepřerušenou historii této instituce.

Biskupství bylo podřízeno mohučskému arcibiskupovi, samu církevní organizaci však spíše držela v rukou moravská údělná knížata, která v té době disponovala veškerým církevním majetkem. Roku 1110 koupil olomoucký biskup Jan II. (1104–1126) za 300 hřiven grošů od olomouckého vel-

može Oty Černého (1085–1126) trhovou ves Kroměříž a od té doby byla majetkem biskupství (arcibiskupství) olomouckého.

Změna v uspořádání správy biskupství nastala intronizací biskupa Jindřicha Zdíka (1126–1150), nejvýznamnější osobnosti moravských dějin 12. století. Diplomat a energický reformátor Zdík byl snad synem pražského kronikáře Kosmy. Za jeho episkopátu došlo na Moravě k rozkvětu náboženského a také kulturního života, biskup však především provedl zásadní reformu nevýhodného církevního uspořádání. Přenesl biskupské sídlo od sv. Petra k nově vybudované olomoucké katedrále sv. Václava v areálu přemyslovského hradu a za svou diplomatickou podporu knížete a krále Vladislava II. obdržel četné statky a privilegia, mezi jiným i právo razit vlastní mince.

Ze získaných výsad bylo nejdůležitější právo církevní imunity, jehož důsledkem bylo faktické vynětí biskupství a jeho statků ze světské pravomoci údělníků.

Ve stejné době vznikaly na Moravě i nejstarší řeholní instituce, jejichž zakládání účinně podporovala vládnoucí přemyslovská dynastie. První moravský klášter benediktinské řehole založil v Rajhradě sám český kníže Břetislav I. již kolem roku 1050, další kláštery tohoto řádu na Hradisku u Olomouce (1078) a v Třebíči (1101) zřídila olomoucká a brněnská údělná knížata. Podpora dynastie byla trvalá, což dokládá i založení cisterciáckého kláštera na Velehradě markrabětem Vladislavem Jindřichem roku 1205 s podporou olomouckého biskupa Roberta. O málo později byl královnou Konstancií, vdovou po českém králi Přemyslu Otakarovi I., založen klášter cisterciaček v Předklášteří u Tišnova (1233). Význam klášterních institucí se projevil i v jejich architektuře a uměleckém vybavení. Třebíčský klášterní kostel představuje ojedinělou pozdně románskou architekturu s vazbami na stavby porýnských císařských dómů, cisterciácké kláštery na Velehradě,

Biskupská rezidence v Kroměříži s pohledem na Květnou zahradu. Lept s mědirytinou Justuse van den Nypoorta podle kresby Georga Matthiase Vischera z roku 1691.

13

Papež Jan Pavel II. na Svatém Kopečku u Olomouce v roce 1995.

a nakonec to byl on, kdo poprvé zpřístupnil kroměřížskou galerii veřejnosti.

I v době vypjatých protikatolických nálad po vyhlášení první republiky byl všeobecně respektovanou osobností arcibiskup Antonín Cyril Stojan (1921–1923), neúnavný propagátor cyrilometodějské myšlenky. Stojanovým nástupcem se stal arcibiskup Leopold Prečan (1923–1947), další z podporovatelů olomoucké obrazárny, jíž vtiskl konečnou podobu zakoupením četných děl zahraničních a domácích autorů. Prečanův sběratelský zájem zahrnoval také umělecké řemeslo a z jeho akvizic obzvlášť vyniká různorodá sbírka prací ze slonoviny, známá jako „Prečanův poklad“. Rovněž podpořil vydání prvního uceleného katalogu kroměřížské části arcibiskupské obrazové sbírky knihovníkem Antonínem Breitenbacherem (1874–1937). Arcibiskup rovněž významně přispíval na nejrůznější církevní podniky, mezi nimi na novostavbu kostela sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. V době jeho působení navštívil dne 4. července 1935 Kroměříž papežský legát kardinál Jean Verdiér (1864–1940), arcibiskup pařížský.

Německá okupace těžce zasáhla do všech oblastí života Moravanů a utlumila i působení katolické církve. Krátká doba regulované poválečné svobody byla navíc záhy vystřídána komunistickým totalitním režimem, který systematicky perzekvoval nejen čelné představitele církevního života, ale i samotné věřící. Arcibiskup Josef Karel Matocha (1948–1961) byl od roku 1950 internován a zcela izolován v arcibiskupské rezidenci. Po Matochově smrti už politické poměry v zemi nedovolily plnohodnotné jmenování jeho nástupce téměř celé tři desítky let. Nově a plně rozvinout své duchovní i kulturní poslání mohla církev až po roce 1989 nejprve za krátkého působení arcibiskupa Františka Vaňáka (1990–1991). Episkopát jeho nástupce Jana Graubnera (od roku 1992) přinesl historicky první návštěvu papeže v Olomouci, při níž Jan Pavel II. (1978–2005) v roce 1995 svatořečil olomouckého mučedníka Jana Sarkandera.

OJ – MP – OZ

22

%Ő+*/: "3$*#*4,614, )0 ;y.,6 7 ,30.Őę ô*

23

24

%Ő+*/: "3$*#*4,614, )0 ;y.,6 7 ,30.Őę ô*

S nejstarší historií kroměřížského biskupského sídla je spojena řada dosud nezodpovězených otázek, týkajících se nejen jeho polohy a stavební podoby, ale i samotné existence.

Hodnocení předbarokních fází dnešního zámku naráží na nedostatek informací. Při výstavbě barokní rezidence biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) v druhé polovině 17. století došlo totiž nejen ke stržení většiny nadzemních konstrukcí předbarokního hradu, ale i ke změnám terénního reliéfu.

Za pozůstatek raně gotického hradu byla donedávna považována především hranolová věž, jejíž výstavbu lze však spojit až s aktivitami biskupa Stanislava Thurza (1496–1540).

Její pozdně gotický původ dokládají nejen architektonické články, ale i heraldická a malovaná výzdoba průčelí. K nejstarším dějinám kroměřížského biskupského sídla je ovšem možno podat několik hypotéz. Poloha uvažovaného románského dvorce v období před lokací středověkého města bývá tradičně ztotožňována s areálem dnešní barokní zámecké rezidence. Jeho existence však zatím nemá oporu v archeologických ani stavebně historických nálezech. Také vědomosti o předpokládaném kroměřížském gotickém hradu biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245–1281) zůstávají více než zlomkovité. Výstavba hradu je spojována s vysazením středověkého města po roce 1260, jehož severní kout měl hrad zaujmout. Pro toto tvrzení však nenacházíme relevantní důkazy. Existenci gotického hradu v Kroměříži v období druhé poloviny 13. století nelze jednoznačně potvrdit a neznámá zůstává i jeho případná poloha. Pravděpodobnější je spíše existence palácové stavby, sloužící občasným biskupovým pobytům. Biskupovo kroměřížské – zřejmě výrazněji neopevněné sídlo – se mohlo nacházet buď v místech dnešního zámku nebo dokonce jinde, například jižně od kostela sv. Mořice.

V průběhu 14. a 15. století patrně rovněž nedošlo k výraznějším stavebním aktivitám. Teprve počínaje obdobím episkopátu Stanislava Thurza můžeme sledovat obnovení kontinuity stavebního vývoje kroměřížské biskupské rezidence. Ta tehdy vyrostla v mohutnou vícekřídlou budovu s vnitřním dvorem a impozantní, dodnes stojící hranolovou vstupní věží.

Podobu kroměřížského zámku v 16. století poměrně detailně zachycují dva dřevořezy Johanna Willenbergera (1571–1613) a monogramisty MC z devadesátých let 16. století. Ty představují dvoupatrový objekt s pravidelným řazením oken v pravoúhlých ostěních, s arkýřem obráceným do zahrady a několika věžovitými útvary určujícími členitý obrys stavby. Nedávno nalezené zbytky zdiva jihozápadního křídla naznačují, že goticko-renesanční či ještě starší stavba měla

Portrét olomouckého biskupa Karla z LichtensteinuCastelkorna. Mezzotinta Justuse van den Nypoorta z roku 1691.

Zahradní průčelí biskupského zámku v Kroměříži. Lept Justuse van den Nypoorta z roku 1691.

25

Plán přízemí zámku. Kresba Giovanniho Pietra Tencally (?) z osmdesátých let 17. století.

nuty a následujícího roku skončila stavba severovýchodního („dlouhého“) a patrně též takzvaného „krátkého“ jihovýchodní křídla. Zřejmě ve stejné době byla dokončena zámecká věž, prodloužená oktogonální nástavbou a ukončená cibulovou bání s lucernou a makovicí. V závěru roku 1691 byla dokončena hrubá stavba a hlavní část prací se přesunula do úprav interiérů, práce na fasádách a definitivní úprava omítek však pokračovaly až do roku 1695. Biskup Lichtenstein se ovšem dokončení zámku nedožil. Zemřel příznačně vzápětí poté, co silně prochladl při prohlídce prací na dokončovaných fasádách zámku v září 1695.

Novým biskupem se stal arcivévoda Karel Lotrinský (1695–1710), který se ale v Kroměříži poprvé objevil až v červenci 1698 a ani poté nejevil o nově nabytou rezidenci větší zájem. Stavba však přesto pokračovala a právě rokem 1698 je datována pískovcová kartuše nad portálem hlavního vstupu do zámku. Její nápis oslavuje biskupa Karla z LichtensteinuCastelkorna jako hlavního stavebníka, který zámek „od základů vybudoval“. Můžeme předpokládat, že ve stejné době bylo dokončeno jihozápadní křídlo zároveň s celkovou úpravou fasád obrácených k městu. Téměř čtvrtstoletí intenzivní stavební a umělecké činnosti nakonec Lichtensteinovu původní vizi naplnilo a stejně tak byl ve výsledné podobě stavby zhodnocen invenční vklad jejích projektantů Filiberta Lucheseho a Giovanniho Pietra Tencally.

Nástup olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu (1711–1738) je tradičně považován za dobu úplného dokončení stavby barokního zámku v Kroměříži a jeho interiérových úprav. Schrattenbach sám se ovšem ve městě a ve své obnovené rezidenci objevoval jen velmi zřídka a kroměřížský zámek stál poněkud stranou jeho pozornosti – uskutečnil zde jen drobnější úpravy, jako například nové pokrytí střechy. Jeho nástupce Jakub Arnošt z LichtensteinuCastelkorna (1738–1745), synovec Karla Lichtensteina, trávil v Kroměříži přece jen více času, ale dobrý stav zámku a dostatečné vybavení nevyžadovaly zřejmě významnějších 30

Plán prvního patra zámku.

Kresba Giovanniho Pietra Tencally (?) z osmdesátých let 17. století.

úprav. Situace se příliš nezměnila (alespoň v počátečním období) za jeho nástupce Ferdinanda Julia kardinála Troyera z Troyersteinu (1746–1758).

16. března 1752 vypukl v kroměřížské čtvrti Novosady požár, který se zakrátko přenesl na zámek. Následky byly katastrofální – shořela střecha, krovy, věž a rozsáhlým škodám neunikly ani prostory nejvyšších pater. Následnou obnovu poškozeného zámku projekčně zajišťoval dvorní architekt a inženýr olomouckého biskupa Ignác Josef Cyrani z Bolleshausu (kolem 1700–1758). Byly odstraněny poškozené klenby nad knihovnou, Lenním sálem a zbylou částí druhého patra jihozápadního křídla, které nahradilo nové zaklenutí, a v západním nároží byla vybudována nová zámecká kaple sv. Šebestiána se sakristií. Převážná většina stavebních prací byla ukončena až za Troyerova nástupce biskupa Leopolda Bedřicha z Egkhu a Hungersbachu (1758–1760). Mezitím zemřel i architekt Cyrani z Bolleshausu a stavební práce tak byly definitivně dokončeny až na počátku šedesátých let již pod vedením nového biskupského inženýra Jana Antonína Křoupala z Grünenbergu.

Veduta Kroměříže se zámkem.

Kresba z doby kolem poloviny 18. století.

31

Pamětní deska na vstupním průčelí zámku z roku 1998 připomínající zápis zámeckého areálu na Seznam památek UNESCO.

stal zámecký sbírkový fond součástí majetku spravovaného organizací „Státního zámku a zahrad“ pod metodickým dohledem Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze. Od padesátých do sedmdesátých let došlo k několika rozsáhlým restaurátorským akcím, především na Maulbertschově fresce v Lenním sále (1955–1956) nebo k náročné restauraci Tizianova obrazu Apollón a Marsyas (1962–1968), které příkladně provedl v Kroměříži usedlý prostějovský rodák František Sysel.

Zásadní administrativně správní změnu přinesla do života zámku devadesátá léta spolu s proměnou společenských poměrů po 17. listopadu 1989. Zámek jako nemovitá památka zůstal sice i nadále v majetku státu, ale sbírky a všechen mobiliář byly navráceny Arcibiskupství olomouckému. V roce 1995 byl zámecký areál spolu se zahradami – znovu oficiálně jako „Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži“ – prohlášen za národní kulturní památku a o tři léta později (v prosinci 1998) dokonce zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V následujícím roce 1999 došlo na čtvrtou a prozatím poslední reinstalaci zámecké obrazárny, založenou tentokrát výlučně na původním zámeckém fondu.

Nástup nového tisíciletí přinesl řadu změn, nejdříve ze všeho celkovou obnovu zámeckých fasád. V roce 2003 vzniklo v Kroměříži územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu (s působností na území Zlínského kraje), které bylo dislokováno do dosud jen omezeně využívaných prostor přízemí jižního nárožního rizalitu a do prvního patra jihozápadního křídla zámku. Jednou z významných úprav bylo obnažení a následné restaurování portálu původního průjezdu věže z nejstarší zachované goticko-renesanční etapy výstavby zámku.

Současně se Národní památkový ústav stal též správcem zámku jako nemovité památky. Významnou změnu zaznamenala správa movité části památek z bohatých fondů tradičně spjatých s arcibiskupským zámkem. Na konci roku 2006 byla převedena na nově vzniklé Arcidiecézní muzeum Kroměříž jako pracoviště Muzea umění v Olomouci. Všechny změny, podmíněné novou administrativně-správní situací a především respektem k mimořádné kulturní a duchovní hodnotě kroměřížské rezidence, byly umožněny díky vzácnému pochopení a vstřícnosti nového olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera (od roku 1992).

OJ – MaP – JŠ – MT

38

45"7&#/ ę"% "3$*#*4,61457 0-0.06$, )0

39

40

45"7&#/ ę"% "3$*#*4,61457 0-0.06$, )0

Počátky stavebního úřadu při správě biskupských statků v Kroměříži spadají do doby biskupa Karla z LichtensteinuCastelkorna. Ten vzhledem k rozsahu zamýšlených stavebních prací při obnově biskupských panství a rezidencí zničených za třicetileté války zřídil stavební úřad se stavebním písařem. Tento úředník ovšem spíše než na provádění staveb dohlížel na jejich vyúčtování. Na jednotlivých panstvích pak fungovaly stavební úřady nebo sklady stavebního materiálu, vedené rovněž stavebními písaři. Vedle této in sti tucionální podoby úřadu bylo zásadním privilegiem bis kupa si pro své vrcholné stavební podniky externě najímat jednotlivé umělce a architekty (byli to Filiberto Luchese, Giovanni Pietro Tencalla, Baldassare Fontana, Ignác Josef Cyrani z Bolleshausu, Joseph Fischer a další ). Roztříštěná správa byla v polovině 18. století centralizována a posléze reorganizována podle josefínských reforem v rámci účetních služeb ústřední stavební správy, při níž se vyvinula stavební kancelář. V ní začali postupně působit i stavební správci v hodnosti inženýra, mezi prvními Pavel a Josef Havlové ve čtyřicátých a padesátých letech 18. století.

Prvními skutečně tvůrčími zaměstnanci úřadu byli až někteří členové rozvětvené fulnecké stavitelské rodiny Thalherrů. V letech 1803–1835 byl jako stavitel a inženýr v kroměřížské kanceláři zaměstnán Johann Sarkander Thalherr (1747–1835); po vyučení u svého otce Nikolause Stephana (1708–1769) působil nejprve jako vrchnostenský stavitel na fulneckém panství. Pro arcibiskupský stavební úřad navrhoval řadu sakrálních staveb, ale věnoval se také pokračujícím úpravám Podzámecké zahrady v Kroměříži. Raně klasicistní východiska s barokizujícími rezidui překročil jeho syn Karl Thalherr (1792–1863), vyučený rovněž u otce, který byl v letech 1815–1846 také zaměstnán v arcibiskupských službách (od roku 1818 jako architekt). K zásadní změně došlo v roce 1832, kdy sem arcibiskup Ferdinand Maria Chotek přivedl z rodových panství v Čechách absolventa pražské polytechniky Antona Archeho (1793–1851); již v následujícím roce jej jmenoval stavebním ředitelem a 1838 stavebním radou. Arche vedl personálně dobře vybavenou kancelář, zaměstnávající kromě architekta Karla Thalherra také kancelistu, stavitele, políra, zedníka a stavebního drába.

Pod jeho vedením se uskutečnilo množství náročných projektů jak v celé arcidiecézi, tak zejména v Kroměříži; jejich charakteristický pozdně klasicistní rukopis byl však nezřídka aktualizován historizujícími formami. S nástupem arcibiskupa Bedřicha z Fürstenbergu došlo v roce 1853 k pronikavým změnám.

Z konkursu na místo architekta vyšel vítězně brněnský architekt František Drbal (1819–1893), který pak v čele úřadu působil

Návrh na restauraci katedrály sv. Václava v Olomouci.

Kresba Gustava Meretty a Karla Weinbrennera z roku 1883.

Návrh na přestavbu kostela sv. Mořice v Kroměříži. Kresba Antona Archeho z roku (1845).

41

Návrh Maxova dvora v Podzámecké zahradě. Kresba Antona Archeho z roku (1841).

Návrh Ananasového skleníku v Květné zahradě. Kresba Johanna Sarkandera Thalherra z dvacátých let 19. století.

do roku 1882. V jeho kanceláří se postupně sešli čtyři architekti – Arnošt Králíček (Ernst Kraliczek, * 1824), který jako inženýr a stavbyvedoucí již v roce 1846 vystřídal Karla Thalherra, Karl Biefel (1819–1899), zaměstnaný zde v letech 1846–1893, který původně působil jako arcibiskupský stavitel na Hukvaldech, od roku 1858 pak nejambicióznější z nich Gustav Meretta (1832–1888) a konečně Antonín Kybast (1837–1903), který ve funkci vrchního inženýra působil od roku 1880 až do konce života a v letech 1889–1903 stavební kancelář řídil. Po něm převzal v letech 1904–1919 vedení František Kosatík (* 1862) a nakonec v letech 1920–1932 Richard Sprindrich. Kardinál Fürstenberg pro svoje rozsáhlé stavební aktivity zaměstnával také externisty, zejména Vídeňana angažovaného také v Uhrách Josefa Erwina von Lipperta (1826–1902), olomouckého Franze Kottase (1828–1892) či brněnského Germana Wanderleye (1845–1904). Tvůrčí období kroměřížské stavební kanceláře se uzavřelo s Merettovou a Fürstenbergovou smrtí.

Projekční práce vlastních zaměstnanců se již stávaly stále výjimečnějšími, až zcela ustaly a začaly být výhradně zadávány externistům; namátkou připomeňme, že mezi ně patřili olomoučtí Jan Hublík (1875–1947) a jeho asistent Jaroslav Kovář st. (1883–1961) či brněnští Vladimír Fischer (1870–1947), Klaudius Madlmayr (1881–1963) a Josef Šálek (* 1888).

MP – PZ

42

13每70%$& ;y.,&.

43

44

13ÿ70%$& ;y.,&.

Exteriér Současná podoba kroměřížského zámku vznikla v základním rozvržení hmot, architektonickém řešení celku a částečně též v utváření fasád zřejmě na základě invenčního vkladu architekta Filiberta Lucheseho (1606–1666) již během přípravné projektové fáze kolem roku 1665. V následujících letech skutečného budování zámku (1686–1698) byla jeho původní koncepce dále rozvíjena a upravována podle potřeb narůstající stavby Lucheseho dlouholetým spolupracovníkem, přítelem a spřízněným rodákem Giovannim Pietrem Tencallou (1629–1702). I když dosud chybí důslednější stavební průzkum zámku, můžeme předpokládat, že do novostavby byla zahrnuta podstatně větší část staršího objektu, než se dosud soudilo. Svědčí o tom nepravidelný půdorys vnitřní zdi severovýchodního křídla, v podstatě paralelní s kosým natočením věže.

Právě severovýchodní křídlo nese nejvíce znaků tencallovského řešení. Zatímco všechny ostatní prostory a místnosti ve zbývajících třech křídlech jsou důsledně řazeny aditivním způsobem, severní křídlo má řazení dvoutraktové a jeho piano nobile s důmyslným rozvržením původních předpokojů (antekamer) obsahuje funkčně a významově nejdůležitější části rezidence – soubor několika rozlehlých vzájemně propojených audienčních a poradních sálů se soukromým bytem biskupa, pracovnou a kaplí. Do severního nároží rozšířené části křídla zakomponoval patrně již Filiberto Luchese velký reprezentační sál (dnes Sněmovní), který výškově zabíral první i druhé patro zámku a svým rozsahem se stal největší místností, vymezenou na severovýchodě třemi a na severozápadě dokonce pěti okenními osami. Kromě předpokláda-

Východní fasáda zámku s věží a vstupní branou do Podzámecké zahrady.

Hlavní průčelí zámku s Mlýnskou branou.

45

Nádvoří zámku s věží a vstupním portikem.

ného prvotního poslání jako „Velké jídelny“ pro slavnostní příležitosti sál sloužil jako reprezentační prostor a byl využíván ke koncertům biskupovy kapely nebo jako dobově oblíbený „Comedi-Saal“ pro divadelní představení. O jeho významu a postavení svědčí pozornost, kterou výstavbě a úpravám věnoval provádějící architekt Giovanni Pietro Tencalla.

Jednotlivé části zámku byly důsledně hierarchizovány.

Přízemí bylo věnováno hospodářským a provozním prostorám, v druhém podlaží byly soustředěny reprezentační prostory (piano nobile) a podobně prestižní mělo zůstat i podlaží třetí, ovšem s důrazem na úřední a světskou moc biskupa.

Podstřešní polopatro čtvrtého podlaží sloužilo k ubytování personálu. Do jihozápadního křídla byl umístěn Lenní (Manský) sál s odděleným předsálím (antekamerou), sloužící k manským soudům, knihovna, archiv a kanceláře správy statků s další kaplí.

Vnější barokní monumentalitu získala stavba především vertikálním sjednocením souvislých pásů okenních os a dekorativním planimetrickým utvářením fasád. Charakteristicky to demonstruje opět severovýchodní zahradní průčelí zámku s pravidelným rytmem čtrnácti okenních os bez výraznějšího důrazu na střed fasády v protikladu k horizontálnímu rozšíření bastionových podnoží v parteru. Tak je zachycena podoba zahradního křídla na Nypoortově a Vischerově rytině z roku 1691 a s menšími odchylkami zůstává zachována i dnes. V moravském kontextu se stala stavba kroměřížského zámku významným svědectvím bezprostředního navázání na dobovou architektonickou produkci významných středoevropských center.

Zámecká věž | 5 Hranolová věž, která dodnes tvoří dominantu zámku i celé Kroměříže, představuje nejvýznamnější pozůstatek biskupského hradu. Třípatrová věž čtvercového půdorysu o rozměrech 13×13 a výšce asi 34 metrů byla vystavěna krátce po roce 1500 významným humanistou a olomouckým biskupem Stanislavem Thurzem. Přízemím věže, diagonálně vetknuté do nároží hradu, procházel průjezd z města do hradního

Pohled na zámek z Velkého náměstí.

46

nádvoří. Dodnes se zachoval hrotitý oblouk vstupní brány se složitě profilovaným ostěním a pravoúhlým výřezem pro padací most sklápějící se nad příkopem, oddělujícím hrad od města. Nároží věže zpevňovaly hrubě tesané bosované kvádry, doplněné barevnou iluzivní malbou na omítce. Výtvarně nejnáročnější podobu měla reprezentativní jižní fasáda věže, orientovaná ke kroměřížskému náměstí. Nad vstupním portálem se nachází nápisový vlys se jménem stavebníka, olomouckého biskupa Thurza. Výše výzdoba průčelí pokračuje malovaným polem, v němž se na omítce dodnes dochovala část oslavného nápisu souvisejícího s návštěvou českého krále Vladislava Jagellonského v Kroměříži roku 1509 (jeho autor byl nedávno ztotožněn s humanistou Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic). V patře věže z průčelí vystupoval rozměrný arkýř, pod nímž byly osazeny dva velmi kvalitně zpracované znaky olomouckého biskupství a zemí krále Vladislava. V pojetí znaků se prolíná pozdně gotické tvarosloví, patrné zejména na motivu strnulých suchých větví, s ranými renesančními detaily (zejména dvojice štítonošů, tzv. putti, přidržujících znaky). Vyšší patra věže měla pravoúhlá okna s vnitřním dělením a pozdně gotickými přetínavými ostěními, pravděpodobná je i existence dalších arkýřů ve třetím patře. Z boční, západní fasády vystupoval štíhlý polygon s vnitřním točitým schodištěm. Neméně pozoruhodné byly interiéry věže. Nad valeně zaklenutým průjezdem v přízemí se v patře nachází vysoká místnost s náročnou hvězdovou klenbou, jejíž dvakrát vyžlabená žebra do obvodových stěn zabíhají přesekávanými výběhy. Stěny místnosti pokrývaly nástěnné malby, jejichž odkrytá torza dávají tušit, že se zde mohl nacházet reprezentativní prostor tzv. „zelené světnice“.

Výstavba kroměřížské věže probíhala v období přelomu pozdní gotiky a rané renesance, což můžeme sledovat na architektonické i malířské výzdobě průčelí. V ní se setkává tradiční hrotitý oblouk brány s renesančními detaily, zejména nápisovým vlysem provedeným v renesanční, tzv. humanistické kapitále, renesančními putti a iluzivní malbou, navazující na architektonické prvky – portál brány, nárožní bosáž a okenní ostění. Věž, přestože obsahovala vstup, již neplnila obrannou roli, ale svými mimořádnými dimenzemi a výzdobou průčelí reprezentovala svého stavebníka, nejvýznamnějšího moravského církevního feudála té doby – olomouckého biskupa Stanislava Thurza.

Portál zámecké věžě z doby biskupa Stanislava Thurza.

OJ – MaP – JŠ – MT

47

465&3 /

3 2 4

1

1 | Vinné sklepy 2 | 3 | 4 | Sala terrena 48

prohlídková trasa

Vinné sklepy | 1 Vinné sklepy se nacházejí pod severovýchodním (zahradním) a severozápadním křídlem zámku. Zatímco sklepy pod severozápadním křídlem vznikly až při barokní přestavbě, sklepy pod zahradním křídlem obsahují některé starší, předbarokní konstrukce. Dochovaná zdiva společně s nejstaršími vyobrazeními dávají tušit, že zde přinejmenším od konce 15. století stálo jedno z palácových křídel pozdně gotického hradu, později renesančního zámku. Rozvrh sklepů pod dvorním traktem zahradního, severovýchodního křídla určila starší zdiva, při barokní přestavbě koncem 17. století doplněná valenými klenbami. Tehdy byly také sklepy pod starším palácem spojeny novými průchody a propojeny s novými sklepy pod severozápadním křídlem. Vnější trakt zahradního křídla, který vznikl již mimo půdorys staršího hradu a zámku jako barokní novostavba, sklepy neobsahoval. Jeho nejnižší podlaží bylo již od počátku vyhrazeno sale terreně, napojené přímo na Podzámeckou zahradu. Protože boční, severozápadní křídlo v celém rozsahu představuje barokní novostavbu, mohly být sklepy pod ním řešeny bez ohledu na starší situaci – tedy jako rozměrná, valeně zaklenutá prostora, doplněná užší klenutou chodbou pod nádvorní arkádou. Sklepy spojovala se zámeckým nádvořím dvě široká, dosud zachovaná schodiště.

Zřejmě koncem 19. století vznikl již mimo areál zámku nový vstup do sklepů, vedoucí úzkým svažitým tunelem z objektu dnešních Arcibiskupských sklepů před Mlýnskou bránou.

Přesto, že některé prostory sklepů prošly novodobou úpravou, zůstaly dodnes dochovány jejich charakteristické znaky – mohutné kamenné hrubě omítnuté zdivo z lomového pískovce a barokní cihlové valené klenby. Stěny sklepů pokrývá ušlechtilá plíseň, umožňující zrání vín. Je jisté, že již stavebník barokního zámku, olomoucký biskup Karel z LichtensteinuCastelkorna, zamýšlel do rozsáhlých a hlubokých sklepů se stálou celoroční teplotou umístit sklady vína z biskupských vinic. Tomuto účelu také sklepy již od konce 17. století skutečně sloužily a kontinuita tohoto využití trvá až do současnosti. Dnes je možno složitý labyrint sklepů pod kroměřížským zámkem, sloužících v současnosti k výrobě mešních vín,

Vstupní objekt arcibiskupských vinných sklepů.

Interiér vinných sklepů.

49

Rakouský malíř Císařovna Marie Terezie (1750) Olej, plátno, 47×36 cm; neznačeno KE 791 (O 398) Josef Hickel (1734 Česká Lípa – 1807 Vídeň) Císař Leopold II. 1790 Olej, plátno, 150×106 cm; značeno: Jos. Hickel 1790 KE 793 (O 13) Rakouský malíř Císař Štěpán František Lotrinský, velkovévoda Toskánský (1750) Olej, plátno, 47×36 cm; neznačeno KE 792 (O 399)

Zimní byt arcibiskupa Pracovna | 13 Komodový sekretář s tabernáklem 18. století Topolové a ořechové dřevo, zlacení; 192×140×66 cm KE 763 Zrcadlo s vyřezávaným rámem 19. století Lípa, zlacení, postříbřené sklo, 160×97×45 cm KE 781 Intarzovaná skříňka zdobená mariánskými výjevy (Zasnoubení P. Marie, Svatba v Káni Galilejské) 18. století Jasan, smrk, ořech, mosaz, 122×124×37 cm KE 762 Intarzovaný odkládací stolek Počátek 19. století Smrk, ořech, mosaz, 76×104×69 cm KE 770

72

Johann Baptist Lampi (1751 Romeno – 1830 Vídeň) Portrét kardinála arcivévody Rudolfa Jana 1805 Olej, plátno; 75×61 cm; značeno dvakrát: Eques de Lampi pinxit 1805; Lampi KE 794 (O 245) Orazio Andreoni – dílna (podle Giovanniho Ciniselliho) Ruth 90. léta 19. století Kararský mramor, podstavec ze šedozeleného serpentinu, socha: 63×23×36 cm, podstavec: 104×43×43 cm KE 779

Čalouněný sedací nábytek 19. století Smrk, ořech, zelený protkávaný plyš, šest židlí: 102×52×52 cm, křeslo: 118×72×72 cm, pohovka: 109×172×75 cm KE 771–778 Intarzovaný stolek zdobený motivy osmi hradů Konec 18. století Smrk, ořech, 77×98×72 cm KE 769 Koberec (1900) Afghánistán, vlněná vazba, 290×170 cm KE 782 Martin Vogt (1705–1745 Olomouc) Stojací hodiny Druhá třetina 18. století Kořenice, smrk a lípa, intarzie, figurální výzdoba a tepaný ciferník KE 764

Ložnice | 14 Hnědá vykládaná garnitura nábytku Konec 19. století Několik druhů dřev, slonovina, kov Dvě postele: čelo postele v hlavě: 190×112 cm, čelo postele v nohách: 112×109×210 cm; dva noční stolky: 147×47×43,5 cm; dva zrcadlové stolky: 220×121×58 cm; dvě křesla Savonarola: 94,5×70,5×50 cm; kabinet: 225×115×48 cm; sekretář: 163×90×42 cm; stolek: 81×116×71 cm; šest židlí: 113×43,5×43,5 cm; skříň: 273×215×64 cm KE 729–748

Carský salon | 16 Kříž s ukřižovaným Kristem 19. století Želvovina, stříbro, lípa; výška 42 cm KE 646 Rokokový relikviář Druhá třetina 18. století Lakovaná a zlacená lípa, 56×175×26 cm KE 639 Kanonické tabulky 18. století Dřevo, zlacení, malba; 36×43 cm, 30×24 cm KE 649

Anton Einsle (1801–1871) Portréty rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Druhá třetina 19. století Olej, plátno, 116×94 cm KE 869–870 Neznámý autor Portréty císařovny Marie Terezie a císaře Františka Lotrinského Polovina 18. století Pastel na pergamenu, 116×94 cm KE 873–874 Dvě intarzované šperkovnice se stolky 19. století Eben, ořech, slonovina, šperkovnice: 99×105×35 cm, stolky: 80×125×45 cm KE 851–852 Ferdinand Licht (1748–1722) Portrét císaře Františka I. 1817 Olej, plátno; 205×107 cm, značeno: Ferdinand Licht pinxit 1817 KE 872.

Pieter Pauwel Rubens – kopie (1577 Siegen – 1640 Antverpy) Sv. Rodina se sv. Alžbětou a malým Janem Křtitelem 18. století Olej, plátno, 203×133 cm KE 737 (O 4)

Privátní kaple | 15 Středoevropský malíř Oplakávání Krista (první polovina 18. století) Olej, plátno, 183×142 cm; neznačeno KE 638 (O 5)

Jacopo Negretti, zv. Palma il Giovane – kopie (1544 Benátky – 1628 Benátky) Sv. Pavel (1666–1667) Olej, plátno, 103×86 cm; neznačeno KE 663 (O 411)

Skládací oltářní triptych Itálie, poslední třetina 14. století (?), 19. století Slonovina, dřevo, intarzie (dřevo, perleť, slonovina), 69×49×10,5 cm (otevřený) KE 853

Flámský malíř Nanebevzetí P. Marie (1650) Olej, plátno, 99×137 cm; neznačeno KE 662 (O 3) Jacopo Negretti, zv. Palma il Giovane – kopie (1544 Benátky – 1628 Benátky) Sv. Petr (1666–1667) Olej, plátno, 104×87 cm KE 664 (O 397)

73

2. PATRO

45

44

43

42

46

41

40

38

39

37 47

36

48 35

30

29

31

27

32

34 33

28

27 | Kaple sv. Šebestiána 28 | Gardiska 29 | Manský sál 30 | Trezorová místnost 31 | Nová knihovna 32 | 33 | 34 | Stará knihovna 35 | 36 | 37 | Stálá expozice zahradní kultury v Kroměříži 38 – 46 | Obrazárna 47 | Výstavní sál 48 | Kanceláře Arcidiecézního muzea v Kroměříži 86

prohlídková trasa nepřístupné prostory Obrazárna, Stálá expozice zahradní kultury, Výstavní sál

Kaple sv. Šebestiána | 27 Obdélná kaple, zaklenutá dvěma poli plackové klenby, je osvětlována jedním oknem v hluboké segmentem zaklenuté špaletě. Na podlaze je položena červeno-bílá šachovnicová dlažba, plochostropá sakristie je situována za oltář. Kaple byla vysvěcena 20. dubna 1766, do oltáře byly vloženy ostatky sv. Bonifáce a sv. Klimenta. Stěny pokrývá červený a šedý umělý mramor a zlacené řezby a štuky s rokokovou ornamentikou, které vytvořil kroměřížský sochař František Ondřej Hirnle, žák vídeňské akademie, autor také původního zlaceného tabernáklu i oltářních soch moravských věrozvěstů sv. Cyrila a sv. Metoděje.

Strop klenby pokrývá křehce rokoková, v koloritu zářivá luministická freska brněnského malíře Josefa Sterna (1716–1775). Malba pokrývá obě pole plackové klenby. První pole u vstupu je věnováno křtu knížete Bořivoje sv. Metodějem.

V poli blíž oltáři křest posvěcuje žehnající Bůh Otec, obklopený komparsem andělů. Objednavatel fresky biskup Maxmilián z Hamiltonu (1761–1776) touto scénou připomíná kontinuitu olomouckého a moravského biskupství i jejich význam při christianizaci Moravy. Téma diecézních spolupatronů sv. Cyrila a Metoděje bylo ve druhé třetině 18. století v olomoucké diecézi velmi frekventované a oblíbené. Scénu Bořivojova křtu provázejí čtyři personifikované ctnosti, tři teologické, Fides (Víra), Spes (Naděje), Caritas (Láska) a jedna kardinální, Fortitudo (Statečnost, Síla). Freska je vyvrcholením Sternovy malířské činnosti v Kroměříži a jednou z nejlepších moravských rokokových nástěnných maleb vůbec. Nejzřetelněji se v ní projevil vliv barevně a světelně exaltovaného kolorismu Franze Antona Maulbertsche z téměř sousedního Lenního sálu.

Interiér kaple patří k nejlepším moravským rokokovým realizacím. Při doplňování mobiliáře arcibiskupem Theodorem Kohnem byl pořízen koberec položený přes oltářní stupeň.

Lampa na věčné světlo a historizující malované okno se znakem arcibiskupa Kohna byly podle signatury vyrobené u mnichovské firmy Mayer. Pro kapli dal arcibiskup zhotovit také nový historizující oltář z kararského mramoru, zhotovený v Římě roku 1899 Paolem Medici. Starší barokní oltář byl navrácen na své původní místo do Milotic.

Gardiska | 28 V době působení olomouckého arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka (1832–1836) došlo v Kroměříži v letech 1832–1834 ke stavebním úpravám podle plánů architekta Antona Archeho.

Byl zasypán hradební příkop kolem zámku, odstraněn most a vzniklé prostranství upraveno jako náměstí. Zámek s Mlýnskou bránou spojila tzv. Gardiska – tedy budova strážnice arcibiskupské gardy – „tělesné gardy Jeho knížecí milosti“, která byla původně umístěna při vnější straně zámku za branou. Garda měla v různých obdobích rozličný počet vojáků, většinou to bylo od 25 do 30 osob. Kromě mušketýrů to byli také bubeníci a šikovatel, který velel. Arcibiskupská garda byla vlivem politických událostí zrušena v roce 1919.

Původně Mlýnská brána, někdy nazývaná jako Schlosstor 87

Nová knihovna | 31 Franz Pluháček a Josef Bábek Knihovní skříně Kroměříž, 1883 a 1895 Dub, železo, mosaz, 445×860×40 cm, 445×324×78 cm, 445×860×40 cm, 445×296×40 cm KE 2363–2366

Stará knihovna | 33 | 34 Josef Stern (1716–1775 Brno) Zrození Pallas Athény 1760 Freska na stropě Malého knihovního sálu Mamlúcký koberec Damašek, druhá polovina 15. století Vlna, průměr 270 cm Bez inv. č.

Josef Stern (1716–1775 Brno) Apoteóza biskupů Karla Lichtensteina-Castelkorna a Leopolda Bedřicha Egkha 1759 Freska na klenbě velkého knihovního sálu

Vincenzo Maria Coronelli (1650–1718) Zemský a hvězdný globus 1688 Dřevo, kůže, papír, kov, výška 172,7 cm, průměr 107 cm KE 2396–2397 Guilelmo Janszoon Blaew (1571–1638) Zemský a hvězdný globus 1640 Dřevo, kůže, papír, kov; výška 106 cm s podstavcem, průměr 68 cm KE 2394–2395

96

0#3";y3/"

97

98

0#3";y3/"

| 38 – 46

V obrazárně kroměřížského zámku je představen výběr nejlepších obrazů, které byly olomouckými biskupy a arcibiskupy získávány po několik uplynulých staletí. Nejdéle doloženými obrazy ve sbírce jsou dvě dvojice oltářních obrazů od Lucase Cranacha staršího, které byly získány za episkopátu Stanislava Thurza (1497–1540). Fundamentem biskupské kolekce je sbírka biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695). Jeho nejvýznamnější akvizicí byla koupě části sbírky anglického krále Karla I. Stuarta a hraběte Thomase Howarda z Arundelu od kolínských obchodníků s uměním Franze a Bernarda von Imstenraed v roce 1673. Vedle toho koupil také několik menších zajímavých obrazových sbírek a prostřednictvím svých nákupčí získával obrazy i přímými nákupy v malířských ateliérech. Lichtensteinovi nástupci na olomouckém stolci již nikdy nevyvinuli takto systematickou a cílenou aktivitu v rozmnožování sbírky. V průběhu osmnáctého století kolekci obohatily nákupy Ferdinanda Julia kardinála Troyera (1746–1758) a Leopolda Bedřicha z Egkhu (1758–1760). Devatenácté a dvacáté století přineslo rozšíření sbírky díky akvizicím kardinála Bedřicha Fürstenberga (1853– 1892), arcibiskupa Theodora Kohna (1893–1904) a arcibiskupa Leopolda Prečana (1923–1947), který však obohatil spíše olomouckou část obrazové kolekce. Sbírka tedy ve svém celku také mimo jiné dokládá vývoj vkusu a odlišné nároky na reprezentaci v různých obdobích.

GE – OZ

Lucas Cranach starší, Stětí sv. Jana Křtitele | detail Obraz představuje jeden z prvních dokladů renesančního mecenátu olomouckých biskupů.

Malbu významného německého malíře rané renesance objednal Stanislav Thurzo (1496–1540) spolu s dalšími třemi obrazy – Stětím sv. Kateřiny, Sv. Barborou a Sv. Kateřinou, což zde dokládá namalovaný biskupský znak.

Tato díla ovšem netvořila „zárodek“ biskupské obrazárny, ale byla určena jako součásti oltářů buď v olomouckém dómu či ve sv. Mořici v Kroměříži. Ne zcela objasněná zůstává původní struktura získaných maleb, tj. souvztažnost desek k sobě navzájem, nebo k dalším ikonografickým a výzdobným prvkům.

Zvažuje se proto existence původního triptychu, jemuž dvě mučednické scény tvořily křídla.

Obraz navazuje na pozdně gotickou tradici drastických scén martyrií, které mohly malbu inspirovat, a to i díky dostupné grafice (např. dřevořez Umučení sv. Erasma, 1506). V díle se výrazně promítá styl podunajského malířství, patrný zejména v krajinné složce a příznačně melancholické atmosféře. Lucas Cranach se ve formě kryptoportrétu zpodobnil v postavě lancknechta v popředí, což ukazuje výrazný osobní podíl a zájem malíře na vzniku obrazu.

OJ

2. PATRO

99

104

Sál č. 3

;y"-14,y ôy/307y ."-#"

Třetí sál je věnován zaalpské žánrové malbě v období 16. století. Převážná většina zde představených obrazů reprezentuje produkci nizozemských dílen. Početně dobře jsou zastoupeny obrazy oblíbeného selského žánru – Kermes sv. Jiří od přestavitele frankenthalské malířské školy Davida Vinckboonse, Selská rvačka připisovaná Janu I. Brueghelovi, která je namalovaná podle původní kompozice jeho otce Pietra I. Brueghela a obraz Tanec sedláků od neznámého nizozemského malíře konce 16. století, který vychází z tolik populárních a často napodobovaných brueghelovských kompozic. Žánr jiného typu představuje plátno Hendricka van Steenwycka st. Společnost na italské piazze, zobrazující skupinky vznešené společnosti v renesančních architektonických kulisách. Krajinomalba, v tomto období čerstvě extrahovaná jako samostatné malířské téma, je zastoupena dvěma díly souvisejícími s vlivnou tvorbou tzv. frankenthalské školy. Je to Krajina s odpočinkem na útěku do Egypta, připsaná následovníku Joachima Pateniera a Krajina se štvanicí na jelena od malíře Anthonie Mirou. Německé malířství tohoto období reprezentuje deska namalovaná dvorním malířem Rudolfa II. Hansem Hoffmannem Dva blázni, která je moralitou ve smyslu převráceného světa.

GE

Frans Floris, Svatá rodina detail Antverpský malíř Frans Floris bývá řazen do skupiny nizozemských malířů označovaných jako nizozemští romanisté, kteří byli programově ovlivněni italskou malbou. Sám prožil asi šest let v Itálii, velmi obdivoval Michelangelovu fresku v Sixtinské kapli a zapůsobila na něj i díla dalších italských renesančních malířů. Monumentální, plasticky modelované, silně italizující figury přenesl do svých obrazů, také barevné ladění jeho děl je výrazně ovlivněno italskými vzory. Tyto rysy se jasně projevují také na kroměřížské desce.

Náměty jeho maleb byly zpravidla náboženské výjevy, jako je tomu také na tomto obraze svaté rodiny. Přestože zvolený formát desky i figur je monumentální, atmosféra obrazu oplývá hřejivou intimitou. Téma krmení Ježíška kaší nemá oporu v kanonických evangelijních textech, rozpracovává apokryfní motivy a pravděpodobně má také vazbu na středověké vánoční hry.

Každopádně se tento motiv těšil v nizozemském malířství velké oblibě a Florisovi se podařilo na tomto obraze odít tradiční formu do moderního italského hávu.

GE

2. PATRO

105

108

SĂĄl Ä?. 5

*5"-4,y ."-#" " 450-&5Â…

HlavnĂ­m tĂŠmatem tohoto sĂĄlu je italskĂŠ renesanÄ?nĂ­ malĂ­Ĺ™stvĂ­.

Vedle vÄ›tĹĄĂ­ho poÄ?tu pĹ™edstavitelĹŻ benĂĄtskĂŠ ĹĄkoly zde nalezneme lĂ­beznou desku s nĂĄmÄ›tem Adorace dĂ­tÄ›te, jejĂ­Ĺž autor, malĂ­Ĺ™ Neri di Bicci se Ĺ™adĂ­ k reprezentantĹŻm toskĂĄnskĂŠ malby.

FriulskĂ˝ malĂ­Ĺ™ Pomponio Amalteo je autorem rozmÄ›rnĂŠho plĂĄtna se starozĂĄkonnĂ­m motivem Samson a Dalila, ovlivnÄ›nĂŠho soudobou benĂĄtskou malbou. VĂ˝znamnĂ˝ protagonista benĂĄtskĂŠ ĹĄkoly 16. stoletĂ­, Paolo Veronese, je ve sbĂ­rce zastoupen obrazem JedenĂĄct apoĹĄtolĹŻ. SouÄ?asnĂĄ podoba tohoto mistrovskĂŠho plĂĄtna je bohuĹžel ovĹĄem jen fragmentem pĹŻvodnĂ­ monumentĂĄlnĂ­ kompozice patrnÄ› s nĂĄmÄ›tem NanebevstoupenĂ­ Krista JeŞíťe nebo NanebevzetĂ­ P. Marie. BenĂĄtskou malbu takĂŠ reprezentujĂ­ dva dosud anonymnĂ­ obrazy – Madona se svÄ›tci je dĂ­lem Veroneseho nĂĄsledovnĂ­ka druhĂŠ poloviny 16. stoletĂ­ a deska Kristus jako DobrĂ˝ pastýř oslavovĂĄn andÄ›ly je pĹ™ipisovĂĄna benĂĄtsko-nizozemskĂŠmu malĂ­Ĺ™i poslednĂ­ Ä?tvrtiny 16. stoletĂ­. Bezesporu nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­m dĂ­lem kroměříŞskĂŠ obrazĂĄrny je Tizianovo plĂĄtno ApollĂłn a Marsyas. Obraz patřícĂ­ k dĂ­lĹŻm pozdnĂ­ fĂĄze umÄ›lcovy tvorby dramaticky lĂ­Ä?Ă­ příbÄ›h potrestĂĄnĂ­ zpupnĂŠho satyra literĂĄrnÄ› zpracovanĂ˝ v OvidiovĂ˝ch MetamorfĂłzĂĄch. PlĂĄtno bylo za Tizianova Ĺživota zĹ™ejmÄ› v jeho majetku a autorovĂ˝mi dĂ­lÄ?Ă­mi zmÄ›nami a zĂĄsahy se podoba kompozice stĂĄle vyvĂ­jela a promÄ›Ĺˆovala, jak doklĂĄdajĂ­ restaurĂĄtorskĂŠ prĹŻzkumy. Obraz je poprvĂŠ doloĹžen roku 1655 v amsterodanskĂŠ sbĂ­rce, kterĂĄ pĹŻvodnÄ› nĂĄleĹžela Thomasu Howardovi hrabÄ›ti z Arundelu. DĂ­lo krĂĄtce na to koupili obchodnĂ­ci a sbÄ›ratelĂŠ z KolĂ­na nad RĂ˝nem Franz a Bernard von ImstenraedovĂŠ, kteří jej spolu s dalĹĄĂ­mi nabĂ­dli k odprodeji olomouckĂŠmu biskupu Karlu z Lichtensteinu-Castelkorna. Malbu nastupujĂ­cĂ­ho baroknĂ­ho nĂĄzoru jiĹž pĹ™edznamenĂĄvĂĄ plĂĄtno Latona a sedlĂĄci od pĹ™ednĂ­ho pĹ™edstavitele boloĹˆskĂŠ ĹĄkoly druhĂŠ poloviny 16. a poÄ?ĂĄtku 17. stoletĂ­ Annibala Carraciho, inspirujĂ­cĂ­ se takĂŠ Ä?ĂĄsteÄ?nÄ› benĂĄtskĂ˝m malĂ­Ĺ™skĂ˝m nĂĄzorem.

Tiziano Vecellio, zv. Tizian, ApollĂłn a Marsyas | detail SpoleÄ?nÄ› s DĂźrerovou RĹŻĹžencovou slavnostĂ­ patří bezpochyby TizianĹŻv obraz ApollĂłn a Marsyas mezi nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­ symbolickĂĄ dĂ­la starĂŠho umÄ›nĂ­ v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch. Obraz nĂĄmÄ›tovÄ› Ä?erpĂĄ z antickĂŠho mĂ˝tu o hudebnĂ­m klĂĄnĂ­ mezi satyrem Marsyem a bohem ApollĂłnem.

PoraŞený satyr byl podle předem dojednaných podmínek staŞen z kůŞe. Obraz je alegorií umění, v níŞ vyťťí apollinskå hudba provozovanå na lyru (lira da braccio) a provåzenå boŞským zpěvem vítězí nad niŞťí smyslovou a animålní sloŞkou (Panovou Êtnou).

ZĂĄroveĹˆ je vĹĄak moĹžnĂŠ sledovat v dĂ­le promyĹĄlenou kompoziÄ?nĂ­ a proporÄ?nĂ­ harmonii odrĂĄĹžejĂ­cĂ­ se v harmonii kosmickĂŠ (celkovĂĄ kompozice obrazu, umĂ­stÄ›nĂ­ stĹ™edu v MarsyovÄ› pupku atd.).

A koneÄ?nÄ›, vĂ˝raznĂŠ je takĂŠ orďŹ ckĂŠ Ä?i eschatologickĂŠ poselstvĂ­; v rĂĄmci tĂŠto interpretace ApollĂłn – Kristus vysvobozuje v souladu s uÄ?enĂ­m renesanÄ?nĂ­ch novoplatonikĹŻ svĂ˝m krutĂ˝m Ä?inem Marsya – Ä?lovÄ›ka z vÄ›zenĂ­ pozemskĂŠho tÄ›la a je tedy cestou k pravdÄ›.

OZ

GE – OZ

2. PATRO

109

Obrazárna | Sál č. 3 Hans Hoffmann (kolem 1530 Norimberk – 1591/92 Praha) Dva blázni Kolem 1560 Olej, dubové dřevo, 50×38 cm; neznačeno KE 3175

122

Hendrick van Steenwyck starší (kolem 1550 Steenwyck? – 1603 Frankfurt nad Mohanem) Společnost na italské piazze Kolem 1600 Olej, plátno, 87×150 cm; neznačeno KE 1812

Jan I. Brueghel (1568 Brusel – 1625 Antverpy) Selská rvačka Kolem 1610 Olej, dubové dřevo, 73×106,5 cm; neznačeno KE 3226

Nizozemský malíř závěru 16. století Tanec sedláků Konec 16. století Olej, dubové dřevo, 30×42 cm; neznačeno KE 3178 Anthonie Mirou (1578 Antverpy – 1620/1627 Frankental) Krajina se štvanicí na jelena 1610 Olej, měděná deska, 23×40 cm; značeno: AM 1610 KE 3208

Joachim Patenier (kolem 1485 Dinant či Bouvignes u Dinantu – 1524 Antverpy) Krajina s odpočinkem na útěku do Egypta Druhá čtvrtina 16. století Olej, dubové dřevo, 32×48 cm; neznačeno David Vinckboons (1576 Mechelen – 1632 Amsterodam) Kermes sv. Jiří 1609 Olej, dubové dřevo, 41×70 cm; značeno: DVB 1609 KE 3197 KE 3214

Frans Floris (1519/1520 Antverpy – 1570 Antverpy) Svatá rodina 1552 Olej, dubové dřevo, 108×140 cm; značeno: FF IV ET FACIEBAT 1552 KE 3230

123

Heinrich Friedrich Füger (1751 Heilbronn – 1818 Vídeň) Daniel před Belsazarem 90. léta 18. století Olej, plátno, 74×96 cm; neznačeno KE 2981 Heinrich Friedrich Füger (1751 Heilbronn – 1818 Vídeň) Pieta 90. léta 18. století Olej, plátno, 130×98 cm; neznačeno KE 2977 Johann Heinrich Schönfeld (1609 Biberach – 1684 Augšpurk) Soubor obrazů Portrét vojáka 1653–1655 Olej, plátno, 115×87 cm; neznačeno KE 3184 Sebevražda Catonova 1659 Olej, plátno, 155×220 cm; značeno: JH Schönfeld 1659 KE 3233 Venuše v dílně Vulkánově 1659 Olej, plátno, 143×208 cm; značeno: JH Schönfeld 1659 KE 3234 Oběť bohyni Dianě 1658–1662 Olej, plátno, 153×222 cm; značeno: JH Schönfeld KE 3238 Nereidy nesou mrtvolu Leandrovu 1658–1662 Olej, plátno, 152×221 cm; značeno: JH Schönfeld fecit KE 3237 Camilius vydává falerským hochům nevěrného učitele 1658–1662 Olej, plátno, 156×13 cm; neznačeno KE 3236

132

6.Ő-&$, 4# 3,: "3$*#*4,614, )0 ;y.,6 7 ,30.Őę ô*

133

134

6.Ő-&$, 4# 3,: "3$*#*4,614, )0 ;y.,6 7 ,30.Őę ô*

Olomoučtí biskupové, od roku 1777 arcibiskupové, zastávali na Moravě nejen důležité místo na poli politickém, ale vynikali také v roli mecenášů a objednavatelů umění. Svědčí o tom nejen vybavení olomoucké rezidence, ale zejména pozornost, kterou věnovali svému hlavnímu „venkovskému“ rezidenčnímu městu – Kroměříži. Kroměřížské sbírky tak reprezentují nejen pozoruhodnou vzdělanost a vysoké umělecké nároky svých mecenášů, ale také výraznou historickou kontinuitu.

Představují jedinečný pokus o podchycení maxima z kulturního a myšlenkového bohatství Evropy.

Stavební aktivity a sběratelská činnost se začaly na Moravě pozvolna rozvíjet po ukončení třicetileté války. Od počátku sedmdesátých let 17. století se Morava stala častým cílem specializovaných obchodníků s uměním, většinou nizozemských či italských.

Pro dějiny Kroměříže je období episkopátu Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) zásadní a můžeme ho charakterizovat všestrannou, promyšlenou a velkorysou obnovou. Nedílnou součástí nezbytné obnovy poškozených biskupských rezidencí třicetiletou válkou bylo zajištění vnitřního vybavení, kde důležitou roli hrály také obrazy. Lichtenstein získával sbírky trojí cestou: nákupem celých souborů nebo alespoň výběru z nich, nákupem jednotlivých obrazů přímo od jejich autorů nebo prostřednictvím uměleckého obchodu a také přijímáním umělců na jistou dobu do vlastních služeb. Zpočátku nechával také biskup pořizovat četné kopie. Biskupovy vzrůstající sběratelské nároky však nemohly kopie plně uspokojit, proto měl řadu agentů, kteří jej informovali o tvorbě žijících umělců, ale také o prodeji ucelených sbírek. V roce 1666 se mu tak podařilo získat na dražbě ve Vídni sbírku olomouckého kanovníka a kroměřížského probošta Dominika Seragliho de Contis.

Zásadní pro kroměřížskou obrazovou kolekci se stala koupě obrazového kabinetu bratří Františka a Bernarda Imstenraedů z Kolína nad Rýnem v roce 1673. Část imstenraedovského souboru (mimo obrazy obsahující také kresby) pocházela ze sbírek popraveného anglického krále Karla I. (1625–1649) a hraběte Thomase Howarda z Arundelu (1585-1646). Kolekce obsahovala např. díla Giorgionova, Tizianova, Tintorettova, Veroneseho, Raffaelova, Sebastiana del Piombo, Correggiova, Dürerova, Holbeinova, Cranachova či Breughelova. Aby Karel z Lichtensteinu-Castelkorna právně ochránil veškeré své sbírky před rozptýlením, daroval je v roce 1691 olomouckému biskupství. Biskupova kolekce patřila ve své době k nejpřednějším na Moravě a svým významem a kvalitou přesahovala hranice regionu. Ovlivnila vznik a podobu dalších obrazových sbírek na Moravě, např. šlechtických členů olomoucké kapituly.

Andrea d’Agnolo, zv. Andrea del Sarto, Hlava hocha | detail

135

Po celé 18. století zaznamenáváme akviziční stagnaci.

V roce 1793 arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (1777–1811) zásadním způsobem pozměnil Trůnní sál a Malou jídelnu tím, že nechal stěny obložit obrazy, fixovanými zlacenými rámovacími lištami. Díky tomu došlo k hromadným přesunům maleb z jednotlivých rezidencí (z Olomouce, Vyškova, Brna) do Kroměříže, kde bylo tehdy soustředěno 743 obrazů.

Citelné ztráty utrpěly sbírky ani ne tak ničivým požárem kroměřížského zámku v roce 1752, jako osudnou dražbou „nepotřebných“ předmětů v roce 1830 – v listopadu v Olomouci a v prosinci v Kroměříži. Olomoucká sbírka kresby prakticky zanikla, obrazová byla ochuzena o 300 kusů.

Mezi vydraženými díly byly i chef d´oeuvry kabinetu Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (mj. obrazy Antonella da Messina či Hanse Holbeina).

Numismatická sbírka dosáhla proslulosti a významu až v druhé polovině 19. století. Specializovanou sbírku zaměřenou na shromažďování pouze církevních ražeb začal budovat arcibiskup Bedřich z Fürstenbergu (1853–1892). Od počátku se snažil vytvořit co možná nejúplnější soubor olomouckých biskupských mincí a medailí. Theodor Kohn (1892–1904) nechal na přelomu 19. a 20. století restaurovat značnou část kroměřížského obrazového fondu. Viktor Jasper a po něm Eduard Gerisch opravili během let 1895–1903 287 obrazů (z tehdejšího celkového počtu 455; z olomoucké rezidence restaurovali 26 obrazů). Posledním sběratelem velkého stylu byl arcibiskup Leopold Prečan (1923–1947), který však svou pozornost věnoval spíše olomoucké rezidenci. Postaral se o další restaurování, které svěřil v letech 1939–1942 Františku Petrovi. V době Prečanova episkopátu vyšel prvně tiskem katalog obrazárny, který k vydání v roce 1930 připravili Antonín Breitenbacher a Eugen Dostál.

Kroměřížské umělecké sbírky, především grafický a knižní soubor, naplňovaly na jedné straně prestižní a reprezentativní roli v duchu dobových konvencí uměleckého mecenátu. V jejich složení či orientaci můžeme sledovat osobní zájmy olomouckých biskupů a arcibiskupů, v širším kontextu pak módní tendence a vkus dané doby. Zároveň však sloužily také jako studijní materiál a inspirační zdroj četným zaměstnancům stavebního úřadu a správy arcibiskupských statků a lesů. Díky tomu dnes můžeme ve skladbě grafického a knihovního fondu sledovat mnohdy dramatické osudy jednotlivých staveb, krajinných úseků a uměleckých počinů. Pro vývoj kroměřížské rezidence i zahrad je naprosto charakteristické a do jisté míry také výjimečné těsné propojení širokého teoretického zázemí s praktickou tvorbou. To se odráží také na skladbě grafické a knihovní sbírky, v nichž k základním tematickým okruhům patří architektura, stavitelství, zahradní umění, oblast fortifikačních, inženýrských a technických staveb, teorie architektury. Pozornosti se však těšila také topografická, kartografická a vedutistická produkce, mapující atmosféru hlavních západoevropských uměleckých center.

MM – OZ 136

0#3";07y 4# 3,"

137

Annibale Carraci (1560 Boloňa – 1609 Řím) Latona a sedláci (1588) Olej, plátno, 81×72 cm; neznačeno KE 3189 Giuseppe Bonito (1707 Castellammare di Stabia – 1789 Neapol) Karnevalové scény I, II, III (1740) Olej, plátno, 110×158 cm, 110×158 cm, 110×157 cm; neznačeno KE 2968–2970 Giuseppe Bonito (1707 Castellammare di Stabia – 1789 Neapol) Karnevalová scéna I (1740) Olej, plátno, 110×158 cm; neznačeno KE 2968

140

4# 3," ,3&4#:

141

Taddeo Zuccari (Zuccaro) (1529 Sant’Angelo in Vado – 1566 Řím) Evangelista Lukáš (1555) Lavírovaná kresba perem v tmavohnědém tónu, doplňovaná bělobou a černou křídou, na modře zbarveném papíře, vodoznak, 364×257 mm; značeno sběratelskou značkou; verso: dvě skici spících mužských aktů ve schoulené poloze, kresba černou křídou.

KE 4504 Francesco Vanni (1563 Siena – 1610 Siena) Madona s dítětem, sv. Cecilií a sv. Anežkou Římskou (Sacra Conversazione) (1600) Malířská skica olejem na hnědém papíře, 207×142 mm KE 4501

Giovanni Battista Crespi, zv. Il Cerano (1573 Cerano / Novara – 1632 Milán) Muž s rybou (Alegorie řeky) (1600) Kresba štětcem temperou v převažujícím hnědavém odstínu, vysvětlovaná bělobou, na hnědě tónovaném papíře, 227×176 mm KE 4506

146

4# 3," (3"'*,:

147

Privilegium olomouckého biskupa Františka kardinála z Dietrichsteinu Praha, 5. leden 1608 Originál, pergamen, 660×390–135 mm, 1 folio, latinsky Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Arcibiskupství olomoucké, C IIa 5, 865 Zakládací listina kroměřížské zámecké knihovny Kroměříž, 14. květen 1694 Originál, pergamen, 615×390–85 mm, 1 folio, latinsky, přivěšeny tři pečeti v dřevěných pouzdrech Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Kolegiátní kapitula Kroměříž 1377–1946, C I 19, C I 21, 14 Zakládací listina kroměřížské zámecké knihovny Kroměříž, 14. květen 1694 Originál, pergamen, 700×400–110 mm, 1 folio, latinsky, přivěšeny tři pečeti v dřevěných pouzdrech Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Kolegiátní kapitula Kroměříž 1377–1946, C I 19, C I 21, 16 Smlouva o koupi obrazové sbírky bratří Franze a Bernarda Imstenraedů biskupem Karlem z Lichstensteinu-Castelkorna Olomouc, 13. listopadu 1673 Prostý opis, papír, 200×303 mm, 4+7 folií, německy Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Arcibiskupství olomoucké, 118, 590, kart. 174, f. 23–26, 27–33

174

�

13每70%$& "3$*#*4,614,06 .*/$07/06

175

Sál č. 1 Vznikl sloučením dvou původně samostatných místností.

Je věnován biskupskému mincovnictví ve středověku, obnovení mincovního práva za kardinála Dietrichsteina, biskupskému mincovnictví za třicetileté války a v době baroka, dějinám kroměřížské mincovny, biskupské mincovně ve Vyškově, barokním biskupským medailím a pamětním medailím a mincím olomouckých arcibiskupů.

Sál č. 2 V expozici jsou představeny kroměřížské medaile, ražby ze zemí Koruny české, ražby ze střední Evropy, papežské medaile a mince, medaile církevních osobností a poutních míst, svátostky a amulety.

Sál č. 3 Exponáty přibližují ražbu mincí na výběru strojů a nástrojů.

Vystaven je tavící tyglík, mincovní váhy, průbojník ze 17. století, tažný válcovací stroj ze stejné doby, razící závitový lis, tzv. „balanciér“, razící špalek a obrubovací stroj.

Sál č. 4 Slouží ke krátkodobému prezentování specializovaných souborů historických ražeb, pocházejících se sbírek olomouckého arcibiskupství. V roce 2008 zde byla otevřena výstava ke 400. výročí obnovení mincovního práva olomouckým biskupům s názvem Mincovnictví církevních institucí za kardinála Františka z Dietrichsteinu.

LM

178

13每70%$& 10%;y.&$,06 ;")3"%06

179

180

%Ő+*/: 10%;y.&$, ;")3"%:

Počátky budování kroměřížské Podzámecké zahrady sahají ke sklonku středověku a rané renesanci, kdy za episkopátů olomouckých biskupů Stanislava Thurza a později Viléma Prusinovského a Stanislava Pavlovského vyrostla při zámku nejen tehdy obvyklá užitková zahrada, ale také menší obora pro chov vysoké zvěře a okrasná zahrada s několika vodními prvky a řadou okrasných bohatě tvarovaných záhonů.

Slavné období rozkvětu a postupného rozšiřování zahrady nastalo až s nástupem vzdělaného a kultivovaného Karla z Lichtensteinu-Castelkorna na biskupský stolec v druhé polovině 17. století. Nový biskup přišel do města silně poznamenaného třicetiletou válkou. Přesto se vedle mnoha dalších rozsáhlých stavebních akcí soustředil na vybudování dvou okrasných zahrad – Libosadu (Květné zahrady) a Podzámecké zahrady. Spolu s italskými architekty Filibertem Luchesem a Giovannim Pietrem Tencallou vytvořil pod okny přestavěného zámku na základě mnoha italských a nově také francouzských vzorů okrasný parter. Ústředním akcentem díla se staly interiéry zámecké saly terreny, ukryté v potemnělých sálech zámeckého přízemí. Návštěvník zahrady musel nejprve překonat hradbu opevnění a lávku přes vodní příkop. Poté vstoupil na plochu dekorovanou broderiovým parterem. Prostoru dominovala mohutná pyramidální fontána obklopená sochami, obelisky a rostlinami v nádobách. Cítil-li se návštěvník unaven barvami a sluncem, mohl překročit další vodní kanál a vstoupit do stinné štěpnice nebo se vrátit do nitra zámku, do prostoru saly terreny.

Biskup Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu (1711–1738) po svém návratu z Říma (1722) v Kroměříži trvale nesídlil a dával přednost vyškovskému zámku a domu v Brně. Proslul jako milovník hudby a aktivní stavebník. Archivně doložen je také jako mecenáš nové květinové a ovocné zahrady pod zámkem se stromovými zákrsky, skleníkem, bytem pro zahradníka, dvěma letohrádky (Sommerhäusern) a sedmi velkými bazény.

Interiér zahrady doplňovaly kromě sochařské výzdoby, zčásti snad ještě převzaté z předešlého období, rostliny v nádobách, pro jejichž zimování byl zřízen vlevo od budovy zámku skleník s bytem zahradníka. Ztráta podstatné části vodní složky v kompozici zahrady byla po zasypání příkopů kompenzována zřízením sedmi nových bazénů – pravděpodobně jednoho středového a tří párů umístěných zrcadlově v parteru, který byl složen z polí několika typů.

V roce 1746 nastoupil na biskupský stolec Ferdinand Julius Troyer (1746–1758). Na rozdíl od dvou předchůdců si kroměřížský zámek vybral za své sídlo. Pokusil se kroměřížské rezidenci a zejména její zahradě vtisknout podobu blízkou aktuálním

Zahradní průčelí zámku.

Letecký snímek Podzámecké zahrady.

181

Pinus cembra, borovice limba | 39 (1914) Taxus baccata, tis červený | 40 (1835–1850) Od roku 1980 památný strom i. č. 708020.1/1 Gleditsia triacanthos, dřezovec trojtrnný | 41 (1835–1850)

Významné dřeviny Liriodendron tulipifera, liliovník tulipánokvětý (liliovník, tulipánovník) | 36 (1835–1850) Od roku 1980 památný strom i. č. 708018. 1/1, strom roku města Kroměříže 2008

194

Gingko biloba, jinan dvoulaločný | 37 (1835–1850)

Pinus sylvestris, borovice lesní | 42 (1835–1850)

Platanus x acerifolia, platan javorolistý | 38 (1835–1850)

Catalpa bignonioides, katalpa trubačovitá | 43 (1835–1850) 10–15 snímků Dlouhá alej: Tilia cordata, lípa srdčitá; Tilia platyphylla, lípa velkolistá | 44 (1900)

13ÿ70%$& ,7Ő5/06 ;")3"%06

195

196

13ÿ70%$& ,7Ő5/06 ;")3"%06

Květnou zahradu nechal vybudovat v druhé polovině 17. století olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695). První fáze výstavby, jež představila hlavní část zahrady, proběhla mezi lety 1665–1675. Druhá, doplňující, v průběhu osmdesátých let 17. století. Zahajovací práce řídil italský architekt Filiberto Luchese (1607–1666), po jehož smrti se úkolu zhostil jeho mladší kolega a spolupracovník Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702). Vedle těchto dvou výrazných osobností se na výzdobě zdejší zahrady podílela celá řada dalších umělců (zejména sochaři Michael Mandík a Michael Zürn ml., štukatéři Quirico Castelli a Carlo Borsa, malíři Carpoforo a Giacomo Tencallové a jako ideový a umělecký rádce Antonín Martin Lublinský).

Jak bylo u biskupa v případě stavebních akcí zvykem, měl o nové zahradě předem jasnou představu, která vycházela z několika zásadních evropských impulsů. Jedním z motivů určujících polohu zahrady byl příklon k osvědčenému a populárnímu renesančnímu modelu odloučených zahrad, které vznikaly poblíž starších sídel ve Francii. Další podněty představovaly zahrady z italského, německého a holandského prostředí, vybudované během několika předchozích desetiletích. Grafické listy a publikace nejvýznamnějších z nich se zrcadlí také v tehdejší biskupově akviziční činnosti a zůstaly v hojném počtu zachovány v jeho knihovně. Z Itálie, která zhruba do počátku 17. století zahradnímu umění dominovala, Lichtensteina nejvíce oslovila čerstvě publikovaná římská příměstská vila Pamphili. Součástí její výzdoby byly početné sbírky antických skulptur, které v kroměřížském prostředí posloužily jako základní inspirační zdroj pro koncept ikonografického programu Květné zahrady.

Půdorysné rozvržení zahrady se však v konečném důsledku více přiklonilo ke specifickému záalpskému typu, zrajícímu postupně v průběhu 17. věku na holandském, německém a rakouském území. Biskup s ním byl seznámen nejen prostřednictvím četných nákupů odborné literatury, ale také z vlastní přímé zkušenosti. Již během studií totiž mohl obdivovat proslulé salcburské zahrady Mirabell a Hellbrunn. Z německého prostředí ho jistě nejvíce oslovila mnichovská rezidenční zahrada kurfiřta Maxmiliána I., vybudovaná v letech 1613–1617. Přehledné členění zahrady vycházelo z renesančního konceptu s pavilonem v centru kompozice, která se dále skládala ze čtvercových polí parteru ústícího do lodžie a obdélné vodní nádrže. Zhruba v téže době také vrcholily práce na jedné z nejproslulejších evropských zahrad Hortus Palatinus v Heidelberku. Tamní zámek spolu s terasovitě uspořádanými zahradami navrhl francouzský inženýr Salomon de Caus. Vedle mimořádné kompoziční a architektonické hodnoty oslovily heidelberské zahrady biskupa

Rotunda v Květné zahradě.

Letecký snímek Květné zahrady.

197

Vstupní objekt, Teplý a Studený skleník Přeměnou části starého hospodářského zázemí Květné zahrady na nový reprezentativní areál byl roku 1840 pověřen ředitel arcibiskupského stavebního úřadu Anton Arche. Podle jeho návrhů vznikl klasicizující čestný dvůr, vymezený patrovým domem zahradníka s arkádovým průčelím a dvěma skleníky. Původní oranžérii nahradila rozměrná zimní zahrada, doplněná dalším menším skleníkem na protilehlé straně dvora. Stylově čistý areál nápaditě spojuje monumentalitu nového oficiálního vstupu do objektu s intimním měřítkem zahrady samotné a patří k Archeho vrcholným dochovaným realizacím. V současné době se zde plánuje zřízení centra pro tvorbu odborných metodických okruhů v rámci Národního centra zahradní kultury.

Kolonáda Stavba velkoryse pojaté Kolonády či přesněji arkádové lodžie Květné zahrady, jejíž vnitřní stěna byla pojednána jako sochařská galerie, byla dokončena v roce 1671. Soubor sestává ze čtyřiačtyřiceti celofigurálních soch v nikách a čtyřiceti šesti byst na konzolách ve cviklech arkád zahradní fasády, které zobrazují antické bohy a bohyně, mytologické bytosti a hrdiny, stejně jako řadu osobností z dějin starého Řecka a císařského Říma. Jde o kopie slavných antických děl z římských sbírek, kterými idea Květné zahrady navázala na své vzory – zahradní areály barokních příměstských vil v Římě. Vnitřní boční stěny Kolonády byly věnovány dnes již neexistujícím fontánám – Neptunově a Venušině. Na sochách galerie pracoval Michael Mandík společně s Michaelem Zürnem mladším (1654–1698) a jeho nevlastním bratrem Františkem (1630–1707). V osmdesátých letech 20. století byla střecha Kolonády opatřena pochozí lávkou, která návštěvníkům umožňuje přehlédnout z výšky celý zahradní areál a zejména dekorativní výsadbu parteru. Tím Kolonáda převzala funkci hlavního vyhlídkového bodu od Jahodových kopečků na opačném konci zahrady, které vinou zániku pavilonů na vrcholu a eroze terénu již nejsou schopny plnit svou původní funkci.

202

Lví fontána Dvojici fontán na postranních osách parteru mezi Kolonádou a Rotundou Květné zahrady vytvořil Michael Mandík podle rytin v Böcklerově vzorníku zahradní architektury. Lví fontána, která svým námětem odkazuje jak k biblickým starozákonním motivům, tak ovšem i k mytickému hrdinovi Héraklovi, zůstala do dneška zachována v autentické podobě. Je tomu tak přesto, že na začátku čtyřicátých let 18. století došlo k jejímu přenesení do Podzámecké zahrady, kde se na více než sto let stala součástí nově vybudované Maxmiliánovy (Pompejské) kolonády. Na své původní místo byla navrácena až po druhé světové válce.

Fontána Tritonů Mandíkova fontána Tritonů byla rekonstruována a podstatně upravena v padesátých letech 20. století. Její horní vana s Tritony troubícími na lastury, původně nesená čtveřicí satyrů, byla po roce 1954 osazena na čtyři nové alegorie provedené v intencích socialistického realismu. Dílo Zdeňka Kováře (1917–2004) je však po stránce řemeslné i výtvarné poměrně zdařilé a stejně tak alegorická mluva soch, byť dobově podmíněná, dobře koresponduje s rétorikou barokních děl.

Kovářova alegorie Elektřiny je navíc snad nejpůvabnější ženskou sochou v celém areálu zahrady.

Rotunda V samém srdci květnice byl mezi léty 1666–1668 podle projektu Giovanniho Pietra Tencally vystavěn osmiboký centrálně orientovaný pavilon. Nad ústředním sálem, z něhož vybíhala do všech stran čtveřice grott a čtveřice salonků, se vypínala monumentální kopule završená lucernou. Od roku 1669 se biskupova a architektova pozornost soustředila na vnitřní výzdobu stavby. První návrh počítal pouze s dekorativní výmalbou a vyřezávanými ornamenty znázorňujícími zvířata a ovoce. Nakonec se biskup přiklonil k sice náročnějšímu, o to však důmyslnějšímu způsobu výzdoby, jehož vyvrcholením se měl stát soubor šestnácti soch faunů, fontány v grottách a čtveřice alegorických postav Ročních období, umístěná v nikách

203