Nicolas Carr Nebezpečná mělčina - jak internet mění náš mozek by Nakladatelství Dauphin

Dauphin

nicholas c arr

Nebezpečná mělčina

Jak internet mění náš mozek

A nAlýzA stAvu lidské psychiky v době digitální

DAUPHIN 2017

Copyright © 2011, by Nicholas Carr. All rights reserved Czech edition © Dauphin, 2017 © Translation © Jaroslava Přerovská, 2017 ISBN 978-80-7272-780-3 ISBN 978-80-7272-781-0 (pdf) ISBN 978-80-7272-782-7 (ePub)

A uprostřed toho rozlehlého ticha vyzdobím spletí myšlenek svatyni plnou naděje… John Keats, Óda na Psyché

PŘEDMLUVA Hlídací pes a zloděj Když v roce 1964 začali Beatles dobývat americké rozhlasové vlny, vydal Marshall McLuhan knihu Jak rozumět médiím: extenze člověka, a z nenápadného vysokoškolského učitele se rázem stala hvězda. Svojí prozíravostí, nadčasovostí a komplexností bylo dílo dokonalým produktem šedesátých let – dnes již tolik vzdálené dekády, pro niž byly charakteristické experimenty s LSD, fotky Měsíce, cestování časem i prostorem. Jak rozumět médiím bylo vskutku proroctvím a předpovědělo zánik lineárního myšlení. McLuhan prohlásil, že „elektrická média“ dvacátého století – tedy telefon, rozhlas, film a televize – skrz naše myšlenky a smysly převálcovala tištěný text. Naše izolovaná a roztříštěná JÁ, která se po celá staletí uzavírala do niterných prožitků čtení tištěných stran, se zase sjednotila a splynula s globální obdobou kmenové vesnice. Přibližovali jsme se „technologickému napodobení vědomí, kdy se proces tvůrčího poznání kolektivně a napříč organizacemi šíří na celou lidskou společnost“.1) I v době své největší slávy byla kniha Jak rozumět mé diím víc diskutována, než čtena. Dnes je spíš kulturní památkou, s níž se studenti mediálních studií seznamují na přednáškách. McLuhan byl vynikajícím interpretem, aka1

Marshall McLuhan, Understanding Media: The Extensions of Man (Corte Madera, CA: Gingko, 2003), 5; česky Marshall McLuhan, Jak rozumět médiím, extenze člověka (Odeon, Praha 1991).

demikem i mistrem slova. Z jedné věty této knihy se stal proslulý výrok: „Médium je poselstvím.“ Tento tajemný aforismus se tak často opakoval, až jsme zapomněli, že McLuhan nebyl jen obdivovatelem transformační síly nových komunikačních technologií. Rovněž varoval před hrozbou, již tato moc představuje, a před nebezpečím netečnosti vůči ní. „Elektrická technologie je za branami,“ napsal, „a my ji necítíme, neslyšíme ani nevidíme, a k jejímu střetu s Gutenbergovou technologií, na níž a skrz niž byl americký styl života postaven, mlčíme.“2) McLuhan měl pochopení pro neotřelost nových médií a přirozenou atraktivitu informací a „obsahu“, který nesou. Lidé se zajímají o zprávy v novinách, o hudbu v rádiu, o pořady v televizi, o slova, která pronáší osoba na velmi vzdáleném konci telefonní linky. Technologie média, ať už je sebeúžasnější, ustupuje do pozadí před tím, co přenáší – tedy fakta, zábavu, návody, rozhovory. Když lidé začnou uvažovat (a dělají to vždy) nad tím, jestli má médium pozitivní nebo negativní dopad, vždy jde o obsah. Nadšenci médium oslavují, skeptici odsuzují. U každého nového informačního média, i pokud se vrátíme ke Gutenbergovi a jeho knihtisku, šlo vždy o stejnou argumentaci. Nadšenci, a mají pro to dobrý důvod, velebí příval nového obsahu, který s technologií dostává volný průchod, a vidí v něm známku demokratizace kultury. Skeptici se stejně dobrým odůvodněním odsuzují nehoráznost obsahu, a považují ho za projev „hloupnutí“ kultury. To, co jedna strana vidí jako ráj, je pro stranu druhou pustinou. 2

Ibid, 30.

Internet je zatím posledním médiem, které tuto debatu podněcuje. Rozpor mezi nadšenci a skeptiky vůči internetu, který se za posledních dvacet let prostřednictvím tuctů knih a článků, tisíců blogů, videoklipů a podcastů projevil, prohloubil jako nikdy předtím: nadšenci v něm vidí předzvěst nového zlatého věku přístupu k informacím a vzájemného sdílení, skeptici lamentují nad novou dobou temna, pro niž je typická tuctovost a narcismus. Debata je důležitá – obsah taktéž – ale protože se odvíjí od osobní ideologie a individuálního chápání, dostala se do slepé uličky. Názory jsou extrémní, útoky osobní. „Luddité,“ šklebí se nadšenci. „Filištíni,“ posmívají se skeptici. „Kassandro“! „Pollyanno!“ Jak nadšenci, tak skeptici postrádají to, co McLuhan věděl: že z dlouhodobého hlediska je vliv obsahu média na náš způsob myšlení a jednání méně důležitý než médium samotné. Médium je oknem, skrz nějž vnímáme svět a sebe samé, formuje to, co vidíme a jak to vidíme, a pokud ho dostatečně používáme, mění jednotlivce i celou společnost. „Dopad technologie se neprojevuje na úrovni názorů nebo myšlenek,“ napsal McLuhan. Mění hlavně „vzorce vnímání a mění je plynule a bez kladení odporu“.3) Když chce showman vyjádřit svůj názor, zveličuje, ale na samotném názoru to nic nezmění. Média svým kouzlem, nebo vlastně neřestí, ovlivňují samotný nervový systém. Když zaměříme pozornost na obsah médií, unikají nám jejich skutečné následky. Jsme tak zaslepeni a pohl3

Ibid, 31.

ceni jejich programy, že nám nezbývá čas pozorovat, co se odehrává v našich hlavách. A tak předstíráme, že technologie sama o sobě roli nehraje. Přesvědčujeme sami sebe, že důležité je, jak ji používáme. Utěšujeme se vlastní nadutostí v domnění, že její dopad máme pod kontrolou. Technologie je jen nástrojem, který je netečný, pokud si ho nevšímáme, a netečným bude, i když ho odložíme stranou. McLuhan cituje zištný výrok mediálního magnáta Davida Starnoffa, průkopníka rozhlasového vysílání RCA a televizní stanice NBC. Když v roce 1955 vystoupil Starnoff na Univerzitě Notre Dame, nekritizoval masová média, na nichž vybudoval své impérium a bohatství. Ze škodlivého dopadu technologií obvinil posluchače a diváky: „Technologické nástroje jsou jen obětními beránky v rukou těch, kteří je používají ke své moci. Produkty moderní vědy nejsou ve své podstatě dobré ani zlé; jejich hodnotu udává způsob, jakým je používáme.“ McLuhan se té myšlence vysmál a řekl, že Starnoff „mluví jako náměsíčný“.4) McLuhan rozuměl tomu, že každé nové médium nás mění. Napsal, že „naše obvyklá reakce na vliv médií, zejména na to, co je klíčové, tedy způsob, jakým média používáme, je lhostejným postojem technického imbecila“. Obsah média je jen „libovým masíčkem, kterým se zloděj snaží rozptýlit pozornost hlídacího psa“.5) Nebyl to jen McLuhan, kdo předvídal požitky, které před nás internet postaví: jeden chod za druhým, jeden 4 5

Ibid, 23. Ibid, 31.

šťavnatější než druhý, bez možnosti nadechnout se mezi jednotlivými sousty. Jakmile se počítače scvrkly na velikost iPhonů a BlackBerry, sousto se stalo pohyblivým a kdykoliv kdekoliv dostupným. Máme ho doma, v kanceláři, v autě, ve třídě, v kabelce, v kapse. Dokonce i lidé, kteří jsou před všude se rozpínajícím internetem ostražití, svým obavám málokdy dovolí, aby jim zabránily technologie používat a těšit se z nich. Filmový kritik David Thomson jednou poznamenal: „sebedůvěra média umí pochybnosti rozptýlit“.6) Hovořil o kině a o tom, jak promítá emoce a vnímání nejen na projekční plátno, ale i do nás samotných, do zaujatého a poddajného publika. Jeho poznámka se snad ještě víc týká internetu. Svojí velkorysostí a svými vymoženostmi bourá obrazovka počítače všechny naše pochybnosti. Je natolik naším sluhou, že by bylo příliš neurvalé všimnout si, že je také naším pánem.

David Thomson, Have You Seen?: A Personal Introduction to 1,000 Films (New York: Knopf, 2008), 149.

PRVNÍ KAPITOLA HAL a já „Dave, přestaň. Přestaň, prosím! Prosím, přestaň!“ Tak naléhavě prosí superpočítač HAL nesmiřitelného kosmonauta Dava Bowmana ve známé a zvláštně dojemné závěrečné scéně filmu Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. Bowman, který se kvůli poruše přístroje téměř ocitnul ve spárech vesmírné smrti, teď klidně a chladnokrevně odpojuje paměťový obvod řídící jeho umělou inteligenci. „Dave, můj mozek slábne,“ marně říká HAL. „Cítím to. Cítím to.“ Cítím to podobně. V posledních několika letech jsem měl nepříjemný pocit, že se mi někdo nebo něco rýpe v mozku, přepojuje nervové spoje, přeprogramovává paměť. Pokud je mi známo, tak můj mozek neslábne, ale mění se. Už nepřemýšlím tak, jak jsem dřív přemýšlel. Hmatatelně to cítím, když čtu. Zdálo se mi jednoduché ponořit se do knihy nebo dlouhého článku. Vyprávění nebo výměna názorů dokázaly polapit moji mysl tak, že jsem strávil hodiny přemýšlením nad dlouhými pasážemi. Už se to neděje. Po přečtení jedné či dvou stran se moje koncentrace vytrácí. Znervózním, ztratím nit a začnu hledat jinou činnost. Cítím, jak se vždy vědomě snažím obrátit pozornost zpět k textu. Hluboké ponoření do knihy, které přicházelo zcela spontánně, se změnilo v úsilí.

Myslím, že vím, co se děje. Už víc než desetiletí trávím svůj čas on-line, hledám, surfuju a někdy i přispívám do velké internetové databáze. Pro spisovatele, jako jsem já, je internet darem z nebes. Výzkum, který kdysi vyžadoval trávit celé dny přehrabováním štosů publikací a tiskovin v knihovnách, je dnes hotový za pár minut. Vyhledávač Google, několik kliků na hypertextové odkazy, a mám to, co jsem hledal: základní fakta s výstižným zněním. Nespočítal bych, kolik hodin nebo litrů nafty mi internet ušetřil. Plně využívám internetové bankovnictví a hodně nakupuju v e-shopech. On-line platím účty, plánuju si schůzky, rezervuju letenky a hotely, on-line jsem si obnovil řidičský průkaz, přes internet posílám pozvánky i pohlednice. A i když nepracuju, tak se s vysokou pravděpodobností prodírám změtí informací – čtu a píšu e-maily, pročítám nadpisy a blogové příspěvky, prohlížím si aktualizace na Facebooku, sleduju videokanály, stahuju hudbu, anebo jen tak klikám z jednoho linku na druhý. Internet se pro mě stal univerzálním médiem, kanálem, kterým mi téměř všechny informace proudí do očí a uší a odtud rovnou do mozku. Existuje celá řada výhod, proč mít okamžitý přístup k tak neuvěřitelně objemnému a snadno dostupnému množství dat, a ty již byly široce popsány a náležitě opěvovány. Heather Pringleová, spisovatelka, která přispívá do časopisu Archeology, říká: „Google je pro lidstvo úžasně přínosný, shromažďuje a soustřeďuje informace a myšlenky, které dřív byly po světě tak

roztroušené, že sotva mohly být někomu prospěšné.“ 7) K časopisu Wired Clivea Thompsona poznamenává: „Dokonalá digitální paměť může být pro lidské myšlení obrovsky přínosná.“8) Přínosná skutečně je. Ale něco stojí. Jak McLuhan naznačil, média nejsou jen informačními kanály. Suplují myšlenky, ale i formují proces myšlení. A to, co mi internet zřejmě dělá, je ukrajování schopnosti soustředit se a rozjímat. Ať už jsem on-line, nebo ne, můj mozek očekává, že bude dostávat informace tak, jak je přiděluje internet: v rychle se pohybujícím proudu částic. Kdysi jsem byl potápěčem v moři slov. Teď svištím po hladině jako borec na vodním skútru. Možná nejsem normální, možná jsem mimo. Ale nevypadá to tak. Když se svěřím přátelům se svými problémy se čtením, mnozí mi potvrdí, že je trápí podobné neduhy. Čím víc internet používají, tím těžší pro ně je prokousat se dlouhými texty. Obávají se, že se stávají chronicky roztržitými. I někteří blogeři, které sleduju, u sebe pozorují tento jev. Scott Karp, který kdysi pracoval pro jeden časopis a nyní píše blog o on-line médiích, přiznává, že úplně přestal číst knihy. „ Na vysoké jsem studoval literaturu a byl jsem nenasytným čtenářem,“ píše. „Co se stalo?“ Nad odpovědí váhá: „Možná, že důvodem, proč čtu výhradně na webu, není změna způsobu čtení, tzn. že jen vyhledávám potřebné informace, možná, že se změnil způsob, jak PŘEMÝŠLÍM.“9) 7 8 9

Heather Pringle, „Is Google Making Archaeologists Smarter?“, blog Beyond Stone & Bone (Archaeological Institute of America), 27. února, 2009, http://archaeology.org/blog/?p=332. Clive Thompson, „Your Outboard Brain Knows All,“ Wired, říjen 2007. Scott Karp, „The Evolution from Linear Thought to Networked Thought,“

I Bruce Friedman, autor blogů o využití počítačů v medicíně, popsal, jak mu internet mění mentální návyky. „Téměř úplně jsem ztratil schopnost číst a vstřebávat delší texty v elektronické či tištěné podobě,“ říká10). Friedman, patolog a učitel na lékařské fakultě Michiganské univerzity, se mi svěřil do telefonu. Řekl, že jeho způsob myšlení nabral rytmus staccato, tedy, že odráží rychlost, s jakou prolétne krátké texty z mnoha internetových zdrojů. „Nemůžu už číst Vojnu a mír,“ přiznal. „Ztratil jsem tu schopnost. Dokonce i příspěvek do blogu, který je delší než tři čtyři odstavce, těžko vstřebávám. Jen ho přelétnu očima.“ Philip Davis, doktorand studia komunikace na Cornellu a přispěvatel do blogu Society for Scholarly Publishing, si vybavuje 90. léta minulého století, kdy kamarádce ukazoval, jak s internetovým prohlížečem pracovat. Říká, že byl ohromený, a dokonce i podrážděný, když se žena zastavila, aby si přečetla text, na který narazila. „Ty nebudeš číst webové stránky, budeš jen klikat na hypertextové odkazy,“ vynadal jí. A teď Davis píše: „Hodně čtu – teda vypadá to, že hodně čtu, ale není to tak. Jen zběžně texty prohlédnu. Letmo projedu stránku. Na dlouhé, vleklé diskuse zamýšlející se nad jemnými nuancemi nemám trpělivost, přestože sám kritizuji druhé, že vidí svět příliš jednoduše.“11)

blog Publishing 2.0, 9. února 2008, http://publishing2.com/2008/02/09/ the-evolution-from-linear-thought-to-networked-thought. 10 Bruce Friedman, „How Google Is Changing Our Information-Seeking Behavior,“ blog Lab Soft News, 6.února 2008, http://labsoftnews.typepad. com/lab_soft_news/2008/02/how-google-is-c.html. 11 PhilipDavis, „Is Google Making Us Stupid? Nope!“ blog The Scholarly Kit chen, 16. června 2008, http://scholarlykitchen.sspnet.org/2008/06/16/ is-google-making-us-stupid-nope.

Karp, Friedman a Davis — vzdělaní muži, zapálení pro tvůrčí psaní, nejsou k poklesu schopnosti číst a soustředit se lhostejní. Přesto říkají, že výhody internetu, tedy rychlý přístup ke kvantu informací, účinné nástroje pro jejich vyhledávání a třídění, snadná cesta ke sdílení názorů v malé skupině, která se o téma zajímá, převažují nad ztrátou schopnosti se klidně posadit a otáčet stránky knihy nebo časopisu. V jednom e-mailu mi Friedman napsal, že „nikdy nebyl tak kreativní“, jako je poslední dobou, a vděčí za to „svému blogu a možnosti vyhodnocovat/ letmo listovat tunami informací na webu“. Karp dospěl k názoru, že číst spoustu krátkých, prolinkovaných a útržkovitých informací je efektivnější způsob, jak si rozšířit obzory, než se prokousávat dvěstěpadesátistránkovou knihou. Ale dodává, že „převahu tohoto spletitého myšlenkového procesu ještě neumíme rozeznat, protože ji poměřujeme s naším starým lineárním procesem myšlení“.12) Davis přemítá: „Internet ze mě udělal méně trpělivého čtenáře, ale na druhou stranu jsem mnohem bystřejší. Přístup k dokumentům, artefaktům a lidem s sebou přináší víc faktorů, které ovlivňují mé myšlení, tedy i psaní.“13) Všichni tři jsou si vědomi toho, že museli obětovat něco důležitého, ale už by to zpátky nevrátili. Samotná myšlenka číst knihu se někomu může zdát staromódní, možná dokonce i trochu pošetilá, podobně jako třeba ušít si tričko nebo naporcovat maso. „Kni12 Scott Karp, „Connecting the Dots of the Web Revolution,“ blog Publishing 2.0, 17. června 2008, http://publishing2.com/2008/06/17/connectingthe-dots-of-the-web-revolution. 13 Davis, „Is Google Making Us Stupid? Nope!“.

hy nečtu,“ říká dřívější předseda studentského senátu na Státní univerzitě na Floridě a držitel rhodeského stipendia z roku 2008 Joe O‘Shea. „Jdu na Google, abych rychle nasál potřebné informace.“ Vypadá to, že O‘Shea, absolvent filozofie, nemá vůbec žádný důvod prokousávat se kapitolami textu, když si ani ne za minutu nebo dvě vytáhne relevantní úryvky prostřednictvím vyhledávače Google Books. „Vysedávat nad knihou a listovat stránkami nedává smysl,“ říká. „Není to efektivní využití času, zvlášť pokud si můžu všechny informace, které potřebuju, rychleji najít na webu.“ Jakmile se naučíte být „šikovným lovcem“ informací na internetu, argumentuje, knihy se stávají zbytečnými.14) O’Shea bude spíš pravidlem než výjimkou. V roce 2008 zveřejnil výzkumný a konzultační tým zvaný nGenera studii zaměřenou na dopad internetu na mladou populaci. Společnost vyzpovídala kolem šesti tisíc členů tzv. „internetové generace“ – tedy dětí, které s internetem vyrostly. „Ponoření se do digitálního světa,“ jak uvedl vedoucí výzkumník, „ovlivnilo způsob, jakým vstřebávají informace. Už nemusí číst stránku zleva doprava a shora dolů. Místo toho mohou přeskakovat, texty zběžně přelétnout a vyhledat informace, které je zajímají.“15) Na jednom z nedávných meetingů Phi Beta Kappa se Katherine Haylesová, profesorka na Univerzitě v Duke, přiznala: 14

Don Tapscott, „How Digital Technology Has Changed the Brain,“ Busi nessWeek Online, 10. listopadu 2008, www.businessweek.com/technology/content/nov2008/tc2008117_034517.htm. 15 Don Tapscott, „How to Teach and Manage ,Generation Net´,“ Busi nessWeek Online, 30. listopadu 2008, www.businessweek.com/technology/content/ nov2008/tc20081130_713563.htm.

skupina. Ale postupně se zdatnost účastníků ze skupiny s jednoduchým softwarem zrychlila. Na konci dokázali lidé bez nápomocného softwaru vyřešit rébus rychleji a udělali při tom mnohem méně chybných tahů. Měli také mnohem méně patových situací – kdy nebyl možný žádný další tah – na rozdíl od účastníků s nápomocným softwarem. Podle Nimwegena zjištění ukázala, že lidé používající obyčejný software uměli lépe plánovat předem a osnovat strategii, zatímco ti, kteří se spoléhali na nápovědu softwaru, byli jednoduše odkázáni na metodu pokusu a omylu. Zjistilo se vlastně, že účastníci s užitečným softwarem „bezcílně klikali“, když se snažili rébus rozluštit.415) Po osmi měsících od experimentu dal van Nimwegen dohromady obě skupiny, aby opět pracovaly na stejné hádance s barevnými míči. Zjistil, že lidé, kteří původně používali obyčejný software, vyřešili rébus dvakrát rychleji než účastníci s nápomocným softwarem. V jiném testu sestavil různé skupiny dobrovolníků, kteří pro plánování složitých schůzek, kdy se skupiny lidí překrývaly, používali obyčejný kalendářový software. Znovu používala jedna skupina software s nápovědou založenou na celé řadě vizuálních pomůcek a druhá obyčejný software. Výsledky byly stejné. Účastníci s neužitečným softwarem „vyřešili problém s menším počtem zbytečných tahů [a] 415

Christof van Nimwegen, „The Paradox of the Guided User: Assistance Can Be Counter-effective,“ Disertační práce SIKS, číslo 2008-09, Univerzita v Utrechtu, 31. března 2008. Viz také Christof van Nimwegen a Herre van Oostendorp, „The Questionable Impact of an Assisting Interface on Performance in Transfer Situations,“ International Journal of Industrial Ergonomics, 39, číslo 3 (květen 2009): 501–8.

295

mnohem přímočařeji,“ a prokázali vyšší míru „chování vycházejícího z plánování“ a „inteligentnější způsoby řešení“.416) Ve zprávě o výzkumu van Nimwegen zdůraznil, že v rámci skupin řídil základní kognitivní schopnosti účastníků. Rozdíl v designu softwaru vysvětloval rozdíl ve výkonu a procesu učení. Účastníci používající prostý software trvale prokazovali „větší koncentraci, přímější a úspornější řešení, lepší strategie a lépe zapamatované vědomosti“. Čím víc se lidé spoléhali na explicitní rady softwaru, tím méně se do úkolu zapojili a méně se toho naučili. Nimwegen došel k závěru, že když „přenášíme“ řešení problému a jiné kognitivní práce na počítač, snižujeme schopnost mozku „vytvořit stabilní vědomostní struktury“, jinými slovy schémata – která můžeme později „aplikovat na nové situace“.417) Polemici by to možná řekli jízlivě: Čím inteligentnější software, tím tupější uživatel. Když van Nimwegen popisoval dopad své studie, uvedl, že programátoři by měli navrhnout méně nápomocný software, aby přinutili uživatele víc přemýšlet. Byla by to dobrá rada, ale jen těžko si představíme, jak si ji developeři komerčních počítačových programů a webových aplikací berou k srdci. Sám van Nimwegen si všiml, že jedním z dlouhodobých trendů v softwarovém programování je snaha o „co nejpřívětivější“ rozhraní. O internetu to platí dvojnásob. Internetové společnosti se zuřivě předhání, aby lidem usnadnily životy, aby přenesli břemeno řešení 416 Ibid. 417 Ibid.

296

problémů a jinou mentální činnost z uživatele na mikroprocesor. Malý, ale výstižný příklad můžeme vidět ve vývoji vyhledávačů. Ve svém prvopočátku byl vyhledávač Google velmi jednoduchým nástrojem: do vyhledávacího pole se zadalo klíčové slovo a kliklo na tlačítko vyhledat. Jenže Google čelil jiným konkurenčním vyhledávačům, jako byl Bing od Microsoftu, a horlivě se snažil o ještě starostlivější služby. Jakmile dnes zadáte do vyhledávacího pole první písmeno, Google vám okamžitě nabídne seznam oblíbených spojení, která začínají právě na toto písmeno. „Naše algoritmy používají širokou škálu informací, aby předpověděly dotazy, které chtějí uživatelé pravděpodobně zodpovědět,“ vysvětluje společnost. „Když vám nabídneme přesnější hledání, budou vaše hledané výrazy adekvátnější a efektivnější.“418) Zautomatizované kognitivní procesy se tak stávají provozním inventářem moderního programátora. A je k tomu dobrý důvod: lidé přirozeně vyhledávají softwarové nástroje a webové stránky, které nabízejí lepší pomoc a rady – a je těžké umět je obcházet. Chceme přívětivý a užitečný software. A proč by ne? Když přenecháváme lopotu přemýšlet softwaru, pravděpodobně snižujeme schopnosti vlastního mozku sice rafinovaně, ale zato významně. Když kopáč vymění lopatu za rypadlo, svaly na jeho pažích zeslábnou, i když se efektivita jeho práce zvýší. K podobné výměně může docházet, když zautomatizujeme svoji mentální činnost. 418

„Features: Query Suggestions,“ Google Web Search Help, nedatováno, http:// labs.google.com/suggestfaq.html.

297

Jiná nedávná studie, tentokrát založená na akademickém výzkumu, nabízí skutečný důkaz o tom, jako používání nástrojů při vyhledávání informací on-line ovlivňuje naše mentální zvyky a jak formuje myšlení. James Evans, sociolog z Univerzity Chicago, sestavil obrovskou databázi 34 milionů odborných článků zveřejněných v akademických časopisech od roku 1945 do 2005. Analyzoval výroky obsažené v článcích, aby zjistil, jestli se vzorce výroků, a tedy i výzkumu, změnily, když se časopisy přestaly tisknout na papír a začaly publikovat on-line. Vezmeme-li v potaz, o co snadnější je vyhledávat digitální tisk ve srovnání s tištěným, pak běžným argumentem je, že zveřejněním časopisů na internetu se rozšířil záběr vědeckého výzkumu, jehož následkem jsou rozmanitější výsledky. Jenže to není ale zdaleka vše, co Evans objevil. Díky tomu, že se na internet přesunulo víc časopisů, vědci citovali méně článků než dříve. A jelikož byla stará vydání tištěných článků digitalizována a nahrána na web, vědci s rostoucí frekvencí citovali novější články. Rozšiřování dostupných informací vedlo podle Evanse k „zúžení vědy a vzdělanosti“.419) Když v roce 2008 vysvětloval Evans v článku pro časopis Science zjištění, která byla v rozporu s očekáváním, všiml si, že nástroje na automatické filtrování informací, jako jsou vyhledávače, slouží hlavně ke zvýšení popularity. Tyto nástroje si rychle získají shodu, jaká informace je důležitá a jaká není, a potom ji vytrvale posilují. Snadné klikání na hyperlinky vede badatele on-line k tomu, aby 419

298

James A. Evans, „Electronic Publication and the Narrowing of Science and Scholarship,“ Science, 321 (18. července 2008): 395–99.

„obcházeli řadu okrajově souvisejících článků, které by vědci publikující v tisku“ při listování stranami časopisu nebo knihy běžně přeskočili. Čím rychleji dokážou vědci „najít převažující názor“, napsal Evans, tím je pravděpodobnější, že „se k němu přikloní, budou ho víc citovat a méně odkazovat na články.“ Ačkoliv bylo staromódní hledání v knihovnách mnohem méně efektivnější než prohledávání webu, rozšiřovalo obzory vzdělanců: „Tím, že se vědci museli prodírat nesouvisejícími články, díky listování tiskem a pročítání mohli víc porovnávat a vracet se k minulosti.“420) Snadná cesta nemusí být vždy ta nejlepší, ale snadná cesta je ta, kterou nás počítače nabádají jít. Než Frederick Taylor představil svůj systém vědeckého řízení, uměl se dělník-jednotlivec na základě praxe, vědomostí a zkušeností rozhodnout sám, jak pracovat. Psal si vlastní scénář. Když dělník následoval Taylora, držel se scénáře napsaného někým jiným. Nepředpokládalo se, že by dělník obsluhující stroj rozuměl, jak byl scénář sestaven nebo co za tím bylo. Jednoduše se očekávalo, že ho bude dodržovat. Chaos, který jde ruku v ruce s autonomií, se odklidí, a továrna se jako celek stane efektivnější s předvídatelnějším výstupem. Průmysl prosperoval. To, co se spolu s chaosem vytratilo, byla osobní iniciativa, kreativita a lehkost. Vědomé umění se změnilo v nevědomou rutinu. Když jsme on-line, také sledujeme scénáře, které napsali jiní – algoritmické instrukce, kterým málokdo z nás 420

Ibid.

299

porozumí, i kdyby se nám skryté kódy ukázaly. Když hledáme informace na Googlu nebo jiných vyhledávačích, sledujeme scénář. Když se podíváme na produkt, který nám doporučí Amazon nebo Netflix, opět jedeme podle scénáře. Když si vybíráme ze seznamu kategorie popisující nás nebo naše vztahy na Facebooku, zase sledujeme scénář. Tyto scénáře mohou být důmyslné a mimořádně užitečné, tak jako byly v tayloristických továrnách, zároveň ale mechanizují chaotické procesy intelektuálního objevování a dokonce i sociální vazby. Počítačový programátor Thomas Lord uvedl, že software může z těch nejintimnějších a nejosobnějších lidských aktivit udělat bezduché „rituály“, jejichž kroky jsou „zašifrované v logice webových stránek“.421) Místo, abychom se řídili svými vědomostmi a intuicí, jednáme bezhlavě. Co přesně se vlastně odehrávalo v Hawthornově hlavě, když seděl v zeleném ústraní Ospalé díry ponořen do vlastního rozjímání? A jak moc rozdílné bylo myšlení obyvatel měst sedících v tom přeplněném hlučném vlaku? Série psychologických studií provedených v minulých dvaceti letech ukázala, že když lidé stráví nějaký čas v klidném venkovském prostředí v blízkosti přírody, vykazují větší pozornost, silnější paměť a obecně lepší kognici. Jejich mozek se stává klidnějším a vnímavějším. Podle teorie obnovení pozornosti, neboli ART, platí, že pokud je lidský mozek bombardován podněty, nemůže vlastně odpočívat. Nemůže víc zatěžovat svoji pracovní paměť zpracováváním proudu 421

300

Thomas Lord, „Tom Lord on Ritual, Knowledge and the Web,“ blog Rough Type, 9. listopadu 2008, www.roughtype.com/archives/2008/11/ tom_ lord_on_rit.php.

vyrušení plynoucích zdola nahoru. Výsledný stav hloubavosti posiluje schopnost řídit myšlení. Výsledky posledních studií byly na konci roku 2008 zveřejněné v Psychological Science. Skupina vědců z Michiganské univerzity pod vedením psychologa Marca Bermana si najala zhruba tři tucty lidí a podrobila je náročným, mentálně vyčerpávajícím testům zaměřeným na měření kapacity jejich pracovní paměti a schopnosti řídit svoji pozornost shora dolů. Účastníci byli poté rozděleni do dvou skupin. Polovina z nich se hodinu nerušeně procházela po lesoparku a druhá polovina chodila stejně dlouhou dobu po rušných ulicích centra města. Obě skupiny pak opět podstoupily testy. Vědci zjistili, že procházka v parku „výrazně zlepšila“ výkon lidí při plnění kognitivních testů a prokázala zvýšenou pozornost. Naopak procházka po městě k žádnému zlepšení ve výsledcích testů nevedla. Poté vědci provedli podobný experiment s jinou skupinou lidí. Místo procházení si účastníci mezi testy jednoduše prohlíželi fotografie buď poklidných venkovských scenérií, nebo rušných městských čtvrtí. Výsledky byly totožné. Lidé, kteří se dívali na fotografie přírodních scén, byli schopni podstatně víc řídit svoji pozornost, zatímco ti, kteří si prohlíželi městské scenérie, neprokázali vůbec žádný pokrok. Vědci došli k závěru, že „zkrátka a dobře jednoduchá a krátká interakce s přírodou může vést k výraznému zvýšení kognitivní regulace“. Zdá se, že trávit čas v přírodě má na „účinné kognitivní fungování rozhodující vliv.“422) 422

Marc G. Berman, John Jonides a Stephen Kaplan, „The Cognitive Beneﬁts of Interacting with Nature,“ Psychological Science, 19, číslo 12 (prosinec 2008): 1207–12.

301

Na internetu není žádná Ospalá díra, žádné poklidné místo, kde by mohly probíhat regenerační schopnosti hloubavosti. Je tu jen nekonečný okouzlující hukot městských ulic. Podněty na internetu mohou být, stejně jako podněty ve městě, povzbuzující a inspirující. Nechceme se jich vzdát. Jenže zároveň jsou i vyčerpávající a rozptylující. Hawthorne pochopil, že mohou snadno ovládnout všechny klidnější způsoby myšlení. Jedním z největších nebezpečí, kterým čelíme, když automatizujeme naše myšlení a přenecháváme kontrolu nad proudem svých myšlenek mocnému elektronickému systému, je to, co u vědce Josepha Weinzenbauma i umělce Richarda Foremana vzbuzovalo strach: pomalé vymílání lidskosti a lidské přirozenosti. Nejen hluboké rozjímání, ale i empatie a soucítění, vyžadují klid a pozornou mysl. Psychologové se dlouho zabývali tím, jak lidé prožívají strach a jak reagují na fyzické hrozby, ale teprve nedávno začali zkoumat, co je zdrojem našich ušlechtilých instinktů. Výsledky jejich zjištění vysvětluje Antonio Damasio, ředitel USC’s Brain and Creativity Institute: vyšší emoce se z neurálních procesů vynořují jako „svojí podstatou pomalé“.423) V jednom nedávném experimentu nechal Damasio se svými kolegy účastníky poslouchat příběhy popisující lidi, kteří utrpěli fyzické a duševní bolesti. Poté účastníci podstoupili vyšetření magnetické rezonance, která snímala jejich mozky při vybavování si těchto příběhů. Díky experimentu vyšlo najevo, že lidský mozek velmi rychle reaguje na pro423 Carl Marziali, „Nobler Instincts Take Time,“ web USC, 14. dubna 2009, http://college.usc.edu/news/stories/547/nobler-instincts-take-time.

302

jev fyzické bolesti – když vidíme někoho zraněného, naše primitivní centra bolesti v mozku se téměř okamžitě aktivují. Sofistikovanější mentální proces vcítění se do duševního utrpení se rozvíjí mnohem pomaleji. Vědci zjistili, že mozku nějaký čas trvá, než „překročí bezprostřední účast těla“ a začne chápat a cítit „psychologický a morální rozměr dané situace.“424) Podle vědců poukazuje experiment na to, že čím víc jsme roztržití, tím méně jsme schopni prožít ty nejjemnější lidské formy empatie, soucítění a další emoce. „U některých typů myšlenek, zejména týkajících se morálního rozhodování o sociálních a psychologických situacích jiných lidí, potřebujeme adekvátní čas a uvažování,“ varuje Mary Helen Immordino-Yangová, členka výzkumného týmu. „Jestliže se věci dějí příliš rychle, nestihneme zcela prožít emoce týkající se duševního stavu jiných lidí.“425) Bylo by ukvapené dojít k závěru, že internet podkopává naše morální vnímání. Ale nebylo by ukvapené domnívat se, že tak, jak internet přesměrovává naše životně důležité dráhy a snižuje kapacitu pro rozjímání, mění hloubku našich emocí i myšlenek. Pak jsou zde ještě tací, které povzbuzuje lehkost, s jakou se naše mysl přizpůsobuje étosu internetu. „Technologický proces je nevratný,“ píše fejetonista deníku Wall Street Journal, takže „trend multitaskingu a konzumování různých typů informací bude pokračovat“. Nemusíme se 424

Mary Helen Immordino-Yangová, Andrea McCollová, Hanna Damasiová a Antonio Damasio, „Neural Correlates of Admiration and Compassion,“ Proceedings of the National Academy of Sciences, 106, číslo 19 (12. května 2009): 8021–26. 425 Marziali, „Nobler Instincts.“

303

toho ale bát, protože náš „lidský software“ časem „dožene technologii stroje, která umožňuje nadbytečnost informace.“ Budeme se „vyvíjet“ tak, abychom uměli konzumovat data aktivněji.426) Autor titulního příběhu v časopise New York říká, že čím víc se přizpůsobujeme „přelétavým úkolům jednadvacátého století“ mezi bity on-line informací, tím víc se „obvody v našem mozku se nevyhnutelně změní a budou efektivněji zpracovávat víc informací“. Možná ztratíme schopnost „se od začátku do konce soustředit na složitý úkol,“ ale zato získáváme nové dovednosti, jako je schopnost „vést současně 34 konverzací napříč šesti různými médii.“427) Jeden uznávaný ekonom vesele píše, že „web nám umožňuje vypůjčit si kognitivní síly od autismu až po posedlost sběrem informací.“428) Autor Atlanticu říká, že naše „porucha pozornosti způsobená technologiemi“ může být „krátkodobým problémem“ pramenícím z toho, jak se spoléháme na „kognitivní návyky vyvinuté a zdokonalené v éře omezeného toku informací.“ Rozvoj nových kognitivních návyků je „jediným realizovatelným postojem, který nás provede věkem trvalého připojení.“429) Tito autoři se určitě nemýlí, když tvrdí, že nás nové informační prostředí formuje. Naše mentální přizpůsobivost, zabudovaná do těch nejhlubších činností mozku, je ústřední myšlenkou intelektuálních dějin. Jenže jejich ujištění je mizivou útěchou. Díky adaptaci se lépe přizpů426

L. Gordon Crovitz, „Information Overload? Relax,“ Wall Street Journal, 6. července 2009. 427 Sam Anderson, „In Defense of Distraction,“ New York, 25. května 2009. 428 Tyler Cowen, Create Your Own Economy (New York: Dutton, 2009), 10. 429 Jamais Cascio, „Get Smarter,“ Atlantic, červenec / srpen 2009.

304

sobíme okolnostem, ale kvalitativně je to neutrální proces. Nakonec není důležité to, že se něčím stáváme, ale čím jsme se stali. V padesátých letech minulého století si Martin Heidegger všiml, že rýsující se „příliv technologické revoluce může člověka tak uchvátit, okouzlit, oslnit a očarovat, že myšlení založené na výpočtech můžeme jednoho dne přijmout a praktikovat jako jediný způsob myšlení.“ Schopnost ponořit se do „meditativního myšlení“, která nám dnes připadá jako samotný základ lidské přirozenosti, se může stát obětí ukvapeného vývoje.430) Prudký technologický rozvoj by mohl, stejně jako příjezd lokomotivy do stanice v Concordu, přehlušit naše vytříbené vnímání, myšlenky a emoce, které se objevují pouze při hloubání a rozjímání. Podle Heideggera hrozí, že „zběsilost technologií zapustí kořeny úplně všude“.431) Možná teď vstupujeme do posledního stádia zakořenění. Pouštíme zběsilost do vlastních duší.

430 431

Martin Heidegger, Discourse on Thinking (New York: Harper & Row, 1966). Martin Heidegger, The Question Concerning Technology and Other Essays (New York: Harper & Row, 1977), 35.

305

EPILOG Když jsem na konci roku 2009 dokončoval tuto knihu, narazil jsem na drobný příběh zašitý někde v tisku. Edexcel, největší vzdělávací testovací firma v Anglii, oznámila, že představuje „automatické vyhodnocování písemných prací založené na umělé inteligenci“. Počítačem řízený hodnotící systém uměl „přečíst a vyhodnotit“ písemné práce, které britští studenti psali jako součást široce používaného testování jazykové způsobilosti. V reportáži pro Times Education Supplement uvedl mluvčí Edexcelu, dceřiné společnosti mediálního konglomerátu Pearson, že systém „dokáže přesně vyhodnotit lidské myšlení a současně eliminovat faktory, jako je únava a subjektivita“. Testovací expert řekl, že počítačem řízené hodnocení písemných prací bude v budoucnosti ústředním pilířem vzdělávání: „Není jasné kdy, ale ne jestli.“432) Přemýšlel jsem, jak software Edexcelu rozpozná výjimečné studenty, kteří se odchýlí od konvenčního psaní ne proto, že by nebyli dostatečně kompetentní, ale proto, že byli obdařeni zvláštním nadáním. Odpověď jsem znal: nerozpozná. Joseph Weizenbaum vysvětlil, že počítače se drží jednotného pravidla: nedělají úsudky. Místo subjektivity nám předkládají vzorce. Příběh ukázal, jak prozíravý Weizenbaum byl, když nás před několika desetiletími varoval, že si čím dál zvykáme na počítače a stáváme se na nich závislými a bude pro nás lákavé svěřovat jim „úkoly, 432

William Stewart, „Essays to Be Marked by Robots“, Times Education Supplement, 25. září 2009.

307

které vyžadují moudrost“. Jakmile to uděláme, už nebude cesta zpět. Software se pro plnění těchto úkolů stane nepostradatelným. Technologickým svodům se jen těžko odolává a v době bezprostředních informací se výhoda rychlosti a efektivita nedá popřít, nemluvě o žádostivosti. Nadále však doufám, že se nebudeme v budoucnosti držet scénářů, které nám připraví počítačoví inženýři a softwaroví programátoři. I kdybychom nedbali Weizenbaumových slov, sami sobě dlužíme nad nimi uvažovat a dávat si pozor na to, co můžeme ztratit. Bylo by smutné, zejména pokud jde o to, čím krmíme mysl našich dětí, kdybychom měli bez pochybností přijmout myšlenku, že „lidské součástky“ jsou zastaralé a zbytečné. Příběh Edexcelu mi také znovu připomněl závěrečnou scénu z filmu 2001. Je to scéna, která mě pronásledovala ještě předtím, než jsem v sedmdesátých letech minulého století film poprvé viděl jako teenageer, tedy uprostřed svého analogového mládí. To, co ji dělá tak dojemnou a zvláštní, je emotivní odpověď počítače při rozkladu jeho mysli: zoufalství, když se vypíná jeden obvod za druhým, dětinská prosba astronauta – „Cítím to. Cítím to. Bojím se.“ – a pak konečně návrat do stavu, který lze nazvat jen nevinností. Citový výjev HALa v protikladu s bezcitností charakterizující ve filmu lidské bytosti, které si i nadále hledí svého s téměř robotickou výkonností. Jako by jejich myšlenky a činy byly napsané ve scénáři, jako by se drželi algoritmu. Ve světě 2001 se lidé chovali jako stroje, až se stroji nakonec stali. A v tom spočívá Kubric-

308

kovo temné proroctví: když se začneme spoléhat na počítače, aby nám zprostředkovaly pochopení světa, pak naše vlastní inteligence splyne s umělou.

309

DALŠÍ ČETBA Tato kniha se dotýká mnoha oblastí. Pokud by chtěl čtenář zjistit víc informací, doporučuji následující knihy. Všechny jsou poučné a z mnohých z nich jsem čerpal inspiraci.

MOZEK A PLASTICITA Buller, David J. Adapting Minds: Evolutionary Psychology and the Persistent Quest for Human Nature. MIT Press, 2005. Cowan, Nelson. Working Memory Capacity. Psychology Press, 2005. Doidge, Norman. The Brain That Changes Itself: Stories of Personal Triumph from the Frontiers of Brain Science. Penguin, 2007. Dupuy, Jean-Pierre. On the Origins of Cognitive Science: The Mechanization of the Mind. MIT Press, 2009. Flynn, James R. What Is Intelligence? Beyond the Flynn Effect. Cambridge University Press, 2007. Golumbia, David. The Cultural Logic of Computation. Harvard University Press, 2009. James, William. The Principles of Psychology. Holt, 1890. Kandel, Eric R. In Search of Memory: The Emergence of a New Science of Mind. Norton, 2006. Klingberg, Torkel. The Overﬂowing Brain: Information Overload and the Limits of Working Memory. Oxford University Press, 2008. LeDoux, Joseph. Synaptic Self: How Our Brains Become Who We Are. Penguin, 2002. Martensen, Robert L. The Brain Takes Shape: An Early History. Oxford University Press, 2004. Schwartz, Jeffrey M., and Sharon Begley. The Mind and the Brain: Neuroplasti city and the Power of Mental Force. Harper Perennial, 2002. Sweller, John. Instructional Design in Technical Areas. Australian Council for Educational Research, 1999. Wexler, Bruce E. Brain and Culture: Neurobiology, Ideology, and Social Change. MIT Press, 2006. Young, J. Z. Doubt and Certainty in Science: A Biologist’s Reﬂections on the Brain. Oxford University Press, 1951.

311

HISTORIE KNIHY Chappell, Warren. A Short History of the Printed Word. Knopf, 1970. Diringer, David. The Hand-Produced Book. Philosophical Library, 1953. Eisensteinová, Elizabeth L. The Printing Press as an Agent of Change. Cambridge University Press, 1980. Zkrácená edice s užitečným doslovem vyšla jako The Printing Revolution in Early Modern Europe (Cambridge University Press, 2005). Kilgour, Frederick G. The Evolution of the Book. Oxford University Press, 1998. Manguel, Alberto. A History of Reading. Viking, 1996. Nunberg, Geoffrey. The Future of the Book. University of California Press, 1996. Saenger, Paul. Space between Words: The Origins of Silent Reading. Stanford University Press, 1997.

MYŠLENÍ ČTENÁŘE Birkerts, Sven. The Gutenberg Elegies: The Fate of Reading in an Electronic Age. Faber and Faber, 1994. Dehaene, Stanislas. Reading in the Brain: The Science and Evolution of a Human Invention. Viking, 2009. Goody, Jack. The Interface between the Written and the Oral. Cambridge University Press, 1987. Havelock, Eric. Preface to Plato. Harvard University Press, 1963. Mossová, Ann. Printed CommonplaceBooks and the Structuring of Renaissance Thought. Oxford University Press, 1996. Olson, David R. The World on Paper: The Conceptual and Cognitive Implications of Writing and Reading. Cambridge University Press, 1994. Ong, Walter J. Orality and Literacy: The Technologizing of the Word. Routledge, 2002. Wolfová, Maryanne. Proust and the Squid: The Story and Science of the Reading Brain. Harper, 2007.

MAPY, HODINY A PODOBNĚ Aitken, Hugh G. J. The Continuous Wave: Technology and American Radio, 1900– 1932. Princeton University Press, 1985.

312

Harley, J. B. a David Woodward. The History of Cartography, svazek 1. University of Chicago Press, 1987. Headrick, Daniel R. When Information Came of Age: Technologies of Knowledge in the Age of Reason and Revolution, 1700–1850. Oxford University Press, 2000. Landes, David S. Revolution in Time: Clocks and the Making of the Modern World, rev. ed. Harvard University Press, 2000. Robinson, Arthur H. Early Thematic Mapping in the History of Cartography. University of Chicago Press, 1982. Thrower, Norman J. W. Maps and Civilization: Cartography in Culture and Socie ty. University of Chicago Press, 2008. Virga, Vincent a Kongresová knihovna. Cartographia: Mapping Civilizations. Little, Brown, 2007.

TECHNOLOGIE INTELEKTUÁLNÍCH DĚJIN Heidegger, Martin. The Question concerning Technology and Other Essays. Harper & Row, 1977. Heideggerovo pojednání o technologii bylo původně vydané v souboru Vorträge und Aufsätze v roce 1954. Innis, Harold. The Bias of Communication. University of Toronto Press, 1951. Kittler, Friedrich A. Gramophone, Film, Typewriter. Stanford University Press, 1999. Marx, Leo. The Machine in the Garden: Technology and the Pastoral Ideal in Ameri ca. Oxford University Press, 2000. McLuhan, Marshall. The Gutenberg Galaxy: The Making of Typographic Man. University of Toronto Press, 1962. McLuhan, Marshall. Understanding Media: The Extensions of Man. Gingko, 2003. Mumford, Lewis. Technics and Civilization. Harcourt Brace, 1934. Postman, Neil. Technopoly: The Surrender of Culture to Technology. Vintage, 1993.

POČÍTAČE, INTERNET A UMĚLÁ INTELIGENCE Baronová, Naomi S. Always On: Language in an Online and Mobile World. Oxford University Press, 2008. Crystal, David. Language and the Internet, 2nd ed. Cambridge University Press, 2006.

313

Dyson, George B. Darwin among the Machines: The Evolution of Global Intelligen ce. Addison-Wesley, 1997. Jacksonová, Maggie. Distracted: The Erosion of Attention and the Coming Dark Age. Prometheus, 2008. Kemeny, John G. Man and the Computer. Scribner, 1972. Levy, David M. Scrolling Forward: Making Sense of Documents in the Digital Age. Arcade, 2001. Von Neumann, John. The Computer and the Brain, 2nd ed. Yale University Press, 2000. Wiener, Norbert. The Human Use of Human Beings. Houghton Mifﬂin, 1950. Weizenbaum, Joseph. Computer Power and Human Reason: From Judgment to Calculation. Freeman, 1976.

314

PODĚKOVÁNÍ Tato kniha vznikla na základě pojednání nazvaného „Is Google Making Us Stupid?“, které jsem napsal pro časopis Atlantic, kde v létě roku 2008 vyšlo. Tímto děkuji lidem z Atlanticu – Jamesi Bennetovi, Donu Peckovi, Jamesi Gibneyovi, Timothymu Lavinovi a Reihanovi Salamoviza jejich pomoc a podporu. Rozprava o strategii Googlu v osmé kapitole čerpá z materiálu, který se v roce 2007 původně objevil v článku „The Google Enigma“ pro časopis Strategy & Business. Artu Kleinovi a Amy Bernsteinové z tohoto časopisu vděčím za jejich odbornou redakci. Dále děkuji Miku Merzenichovi, Maryanne Wolfové, Jimu Oldsovi, Russellu Poldrackovi, Garymu Smallovi, Ziming Liuovi, Clayi Shirkymu, Kevinu Kellymu, Bruci Friedmanovi, Mattu Cuttsovi, Tomu Lordovi, Calebu Crainovi, Billu Thompsonovi a Arimu Schulmanovi za jejich vstřícnost a čas odpovídat na mé dotazy. Zejména však vděčím svému redaktorovi Brendanovi Currymu z W. W. Norton a jeho talentovaným kolegům. Zavázán jsem také svému agentovi Johnu Brockmanovi a jeho partnerům z Brockman Inc. A závěrem bych se chtěl poklonit svým prvním nebojácným čtenářům: své ženě Ann a synovi Henrymu. Díky nim jsem knihu dokončil.

315

OBSAH PŘEDMLUVA Hlídací pes a zloděj

PRVNÍ KAPITOLA HAL a já

DRUHÁ KAPITOLA Životně důležité dráhy

ODBOČKA na téma Co si mozek myslí, když o sobě přemýšlí

TŘETÍ KAPITOLA Nástroje myšlení

ČTVRTÁ KAPITOLA Prohlubující se stránka

ODBOČKA k Lee De Forestovi a jeho dokonalému audionu

111

PÁTÁ KAPITOLA Médium nejobecnějšího charakteru

114

ŠESTÁ KAPITOLA Vlastní obraz knihy

139

SEDMÁ KAPITOLA Mozek žongléra

161

ODBOČKA o nestálosti hodnoty IQ

200

OSMÁ KAPITOLA Církev zvaná Google

206

DEVÁTÁ KAPITOLA Hledej, paměti, hledej

249

ODBOČKA o napsání této knihy

272

DESÁTÁ KAPITOLA Věc jako já

275

EPILOG

305

DALŠÍ ČETBA

PODĚKOVÁNÍ

313

NICHOLAS CARR Nebezpečná mělčina Jak internet mění náš mozek Z anglického originálu The Shallows, what the internet is doing to our brains vydaného nakladatelsvím W. W. Norton & Company, New York – Londýn v roce 2011 přeložila Jaroslava Přerovská Odpovědná redaktorka Olga Stehlíková Foto Adobe Stock Vytiskla tiskárna Finidr Nákladem 1 000 kusů vydalo nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského v Praze – Podlesí roku 2017 ISBN 978-80-7272-780-3 ISBN 978-80-7272-781-0 (pdf) ISBN 978-80-7272-782-7 (ePub) Nakladatelství Dauphin tel.: 777 120 613 http://www.dauphin.cz dan@dauphin.cz Naše knihy distribuuje knižní ﬁrma Kosmas e-mail pro knihkupce: odbyt@kosmas.cz www.ﬁrma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetových knihkupectvích www.dauphin.cz a www.kosmas.cz