Jidi Majia by Nakladatelství Dauphin

Slova v plamenech dauphin

2016

Jidi Majia Slova v plamenech

ꐛꄃꂶꏦ

Original Chinese Text © Jidi Majia Czech Translation © Foreign Language Teaching and Research Publishing Co.,Ltd. (FLTRP) All rights reserved Translation © Zuzana Li, Jaromír Typlt, 2016 Postface © Jan Karlach, Jaromír Typlt, 2016

Cover image © Jidi Majia, 2016 ISBN: 978-80-7272-759-9 ISBN: 978-80-7272-760-5 (pdf) ISBN: 978-80-7272-761-2 (ePub)

Z čínských originálů přeložila Zuzana Li, na vybraných básních spolupracoval Jaromír Typlt

Pohřbená slova chci najít pohřbená slova vězte oblévají jako plodová voda a jako rybka blýsknou se v temnotách slova jaká chci najít jsou hvězdy za noci a drahé kameny a za jejich tvary v zorničkách věštce utkví i stín ptáka který právě přelétl slova jaká chci najít hoří jako oheň na oltáři snů mají moc přivolat zesnulé předky mají moc dotknout se duše všeho ve vesmíru chci najít pohřbená slova a v horách je kmen který právě taková synům a vnukům v řeči předává jako své nejtajnější učení

Neviditelný v těch tajemných končinách kdosi mě volá jménem jenomže netuším kdo to je? jak rád bych se k tomu hlasu připojil ale zůstává tak cizí a mohl bych přísahat: určitě nemám přítele který by na mě takhle někdy volal v těch tajemných končinách kdosi zapisuje moje jméno jenomže netuším kdo to je? jak rád bych ten nápis našel ve snu ale s probuzením se vše zapomene a mohl bych přísahat: určitě nemám přítele který by takhle někdy napsal moje jméno v těch tajemných končinách kdosi mě očekává

jenomže netuším kdo to je? jak rád bych zahlédl jeho stín ale kromě prázdnoty tu nikde nic není a mohl bych přísahat: určitě nemám přítele který by někdy takhle ke mně hledal cestu

Opačně nikam nemířím slunce mi zničehonic stojí za zády jako by mě chtělo před něčím varovat viděl jsem své druhé já projít koloběhem noci a času osvěžilo se chladným douškem pohanky a kam tak naráz zmizela moje ruka hluboko do černé země kde sevřela kostěný květ aby můj kmen novým rituálem přivolal duše předků viděl jsem zeď zašedlou od slunce kolik svých dávných úsloví utopili ve víně viděl jsem jak údery prostoupily ovčí kůží a jazyky plamenů se upnuly k nápěvu písně která už ohledává půdu světa mimo nás nejsem tady, mé druhé já vyšlo na opačnou stranu

Nuosuové sní o barvách (ty barvy se mi zjevují ve snu a při probuzení se rozpíjejí v slzách) zdálo se mi o černé o černém plášti který zavlál nad tajemnou postavou černé obětiny samy od sebe vydaly se k duším předků černá šerpa bojovníka se zatřpytila hvězdami a já snil o černé jako bych nevěděl jak dávno bylo mému rodu do sladkých dnů i strastí osudem dáno jméno Nuosu – černý kmen zdálo se mi o červené o červených vlajkách které se zatřepotaly na rozích býka červené sukně odtrhla od země píseň jíž nikdo neodolá červené sedlo samo se plavně vznášelo nad zemí a já snil o červené jako bych nevěděl jak dávno se nejstaršímu z nejstarších mých předků vlila do žil barva lidské krve

zdálo se mi o žluté o žlutých slunečnících které překryly celou stráň žluté šaty nechaly se sluncem letmo chytit za lem žlutá brumle se rozezněla v průsvitném chvění a já snil o žluté jako bych nevěděl jak dávno v pravěku první nádoby ze dřeva zasvítily barvou která si dodnes drží jas (ty barvy se mi zjevují ve snu a při probuzení se rozpíjejí v slzách)

Matčina ruka Když zemře matka nuosuské rodiny, je zvykem položit ji na pohřební hranici tak, aby spočívala na pravém boku. Prý je to proto, aby i na onom světě měla levou ruku volnou ke tkaní.

na pravém boku tiše usnula spánkem jako když do dálky rozlije se řeka spánkem jako když hory rozprostřou se po obzor každý viděl jak tam spí a tehdy se dcery a synové hor vydali ke břehu neviditelného moře tam kde sedává mořská panna když opadnou zemské vlny a odkryje se tichý útes a už je slyšet jenom starou píseň jak nadnáší srpek jasného měsíce na pravém boku tiše usnula blíž k průzračnosti vánku blíž k jemnosti mrholení kde už ji halí mlhavý opar kde už je na dosah bílým oblakům

v tichém rozbřesku nebo za omamného soumraku tělo celé ztuhlo ledové jak socha a jenom její levá ruka se zlehka vznáší na ní kůže určitě dál hřeje žilami v ní určitě dál proudí krev na pravém boku tiše usnula jako ta mořská panna jako ten srpek jasného měsíce jako ten útes utkvělý v tichu mezi nebem a zemí spí nad životem a smrtí spí a proto dál pod jejím tělem protékají řeky a proto dál pod jejím tělem rozrůstají se lesy a proto dál pod jejím tělem vrší se skály a proto moji lidé dál to sladké i to krušné od života berou v pláči, v křiku, ve zpěvu na pravém boku tiše usnula dřív nebo později všechno pomine na nedozírné klenbě nebes v nesmrtelné vzpomínce a jenom její levá ruka se zlehka vznáší tak něžná, tak krásná, tak svobodná 16

Zlatem a bronzem a kdybys mi i větrem slamák strhl z hlavy a kdybys mi i deštěm slamák rozmáčel a kdybys mi i bleskem zdrtil slamák na prach a kdybys mi snad dokonce špinavým podvodem můj slamák sebral od mámy jsem slýchával: ale dítě tam v horách které jsou jak obří sloní hřbety mají jeden slamák a ten ti zůstane navždy stačilo abych se pak do těch hor vypravil a uviděl jsem tam slunce jak je kolem dokola opředeno zlatem a kdybys mi i v zubech roztrhal oděv na cáry a kdybys mi i holýma rukama můj oděv rozškubal a kdybys mi i nožem oděv rozsápal a kdybys mi snad dokonce podlou nástrahou můj oděv zničil

od mámy jsem slýchával: ale dítě samo tvoje zdravé silné tělo dává ti oděv a ten ti zůstane navždy stačilo abych pak pohladil svou kůži a takový oděv žádný krásou nepředčí jak se v každém záhybu leskne čistým bronzem

Zpověď brumle

ꉸꉷ

jsem brumle připnutá k jejímu krku od mládí kdy se všem líbí až do stáří v samotách jsem brumle a jednou provždy patřím na její hruď abych svěřovala spolu s ní co ji těší a co ji trápí nočním tmám jsem brumle a až přijde ten den kdy se vydá na poslední cestu zůstanu při ní a nakonec beze stopy rozplynu se v chladné hlíně ach bratře, až tě sem přivede černá noc a z hloubi země tě prostoupí nenadálý stesk to jsem si já, brumle, jen tak vzpomněla

Starý býk jeden příběh o býčích zápasech z Velkých Chladných hor

stál tam stál v západu slunce nepohnutý stáří mu dávno sehlo hlavu tělo už jen kost a kůže jako útes co ještě trčí z příboje rohy na dřeň rozdrásané a jen střepiny mu zbyly z tesáků stál tam stál v západu slunce poloslepý po jednom oku mrtvá jizva celý roj much na něj z výšky dorážel nejdrzejší z masařek užíraly ho v tlamě proč se ještě starat kam se poděl jeho pán

stál tam stál v západu slunce a už jen snil že kdysi býval mladý a silný ale jak se mu zas vybavil ranní rozbřesk o Svátku ohně asi že znovu zaslechl hrozivé křesání rohů asi že znovu jím trhlo zaryčení ze zpěněných nozder asi že znovu ucítil arénu její povědomý ostře nasáklý pach asi že znovu ucítil jak ho strhuje divokost čišící z té černé hlíny asi že znovu ucítil jak se mu do žil prudce navalila krev srst zase zježenou jako by byla z pružin asi že znovu ohromil ho dav svým rozbouřeným hukotem takhle se přece blýskají stáda kolouchů když začnou poblázněně pobíhat a poskakovat jako zlaté skvrny na rozzářené pláni asi že znovu uviděl mladého pána jak si ho vede kolem hlavy má rudý šátek z výšek se dívají na hřebeny hor a špice rohů nabodávají sluneční kotouč rudý jako krev co právě vytryskla

stál tam stál v západu slunce oko na chvíli prohlédlo rozpoznal zašlou arénu ozval se teskný řev a celý ten suchý stoh jeho zažloutlé srsti rázem obrátil se v plamen

Mrtvý býk druhý příběh o býčích zápasech z Velkých Chladných hor Můžeš ho zničit, ale nikdy ho neporazíš. Ernest Hemingway

jedné hluboké noci všichni už spali bezvládný leží v ohradě čeká až přijde smrt oči přivřené plné smutku a beznaděje tu slyší ze vzdálené planiny ze staré býčí arény volání velkého býka vyzývavé volá jeho dávno zapomenuté jméno provokuje, uráží, spílá tu bolestně ucítí palčivý osten divočiny rozzuří ho, rozbíhá se k důvěrně známé pláni

kudy uhání ozývá se rachot bortící se ohrady stromky se s praskotem lámou kameny ze skal o sebe hromově narážejí a zemina přesýpavě šumí a když vyšlo slunce toho mlžného rána zjistili lidé že je mrtvý zemřel na staré býčí aréně rohy zapíchnuté hluboko do země vypadá jako rozsekaný mačetou a z jeho očí rozevřených usmívá se hrdé uspokojení

Rapsodie v černém tam kde sny propojují život a smrt tam kde se spolu skryly říční proud se zemí když na temně modrém nočním nebi hvězdy před usnutím utichnou když na rtech zpěvačky zádumčivý nápěv vystřídá něhu dubová vrata už nezaskřípou, mlýnské kameny se neozvou poslední tón ukolébavky ulétne do tmy jako světluška a konečně už vejdou do krajiny snů i unavené matky i tam daleko, za mraky na nejvyšším skalním štítu orlí pařáty drží se těsně na pokraji snu smrt umí v těch dálavách pevně svírat víčka i tam daleko, kam až sahá země tisíce řek odrážejí měsíční zář a jejich stíny končí v nicotě i tam daleko, v lese kde je tak vábivě prostřeno jehličí leopard odejde od kamzíka kterého se ani netknul až nastane tohle ticho prosím tě, bezejmenná řeko v soutěsce Ggunyi ladda

nech mě ať splynu s tepem tvé krve a mými ústy ať proniká tvůj hlas až nastane tohle ticho ty černočerný sne, zahal mě, rozprostři se nade mnou ať se konečně schoulím ve tvém objetí ať se rozplynu v šíři oblohy, proměním se ve slunce zkamením ve skálu, rozteču se jako rtuť, začernám se jako ptačí zob proměň mě v železo, proměň mě v bronz proměň mě v slídu, v azbest, ve fosfor ty černočerný sne, pohlť mě a vstřebej ať bezpečně zmizím pod tvou ochranou ať se rozprostřu jako step, proměním se v buvoly a ovce přeběhnu jako srnčík, vyletím jako skřivan, odplavu jako lenok proměň mě v křesadlo, proměň mě v sedlo na koni proměň mě v brumli, v píšťalu mabur nebo kexi jjuly ty černočerný sne, až pak budu mizet do ztracena rozezni pro mě struny na loutně smutku a smrti ať veškerou bolest a ztrápenost která tíží jméno Jidi Majia i v temnotách půlnoci zabarví záhadný přísvit slunce

ať každý můj verš, každá píseň bez falše odráží povahu kraje kam patřím ať každá má báseň, každá tečka vyplaví se přímo z modrých žil země ty černočerný sne, až pak budu mizet do ztracena dovol mi ještě promluvit k obrovité skále a za mě postav celý můj národ velký a přece tak zubožený počkej až zaslechne jak se přežívá tisíc let opuštěnosti a žalu ani ta skála neodolá dojetí ty černočerný sne, až pak budu mizet do ztracena rozsviť mému lidu jasnou a hřejivou hvězdu ty černočerný sne, a pak mě nech ať odejdu s tebou směrem k těm končinám kde se potkává smrt

Tvůj dech tvůj dech se nese povětřím tvůj dech zaplňuje tvary času zuby ponechává útesům na břehu moře blesky vrhá nad vrcholy pouštních dun a v takové chvíli ty ještě váháš, kdo jsi? ale o to přesněji můžeš vnímat jak se duše střemhlav řítí dolů padá přímo do rozprostřené modři a jindy se zase obrací vzhůru jako oční důlky slepce kde je ta zátočina kam se spěchá s tak oslnivým zlatem tvůj dech sama země vydechující pelyněk je barvou rostlin které tak důvěrně znám nemá tvar a není slyšet ale kdykoliv se blíží probouzí se touha, tak prudká a naléhavá že dokonce i stromy vytrhuje z jejich ticha až se celé rozezní v takový čas lehce dohlédneš až do dálky k horám po kterých se smekají divoké stíny

je to vlna jež se znovu a znovu vzdouvá je to sténání a planutí oceánu je to volání beze slov je to prapůvodní verš je to volnost v oblouku velryby je to křik lastury ze dna moře a jak vídám ten nekonečný vzestup a pokles připomíná mi to břitkost světla připomíná mi to oheň připomíná mi to nezadržitelný proud krve a teprve až dojdeme ke břehu kde se rozpouští strach a smrt dotkneme se snad na chvíli svého ztraceného já ptám se, čí je ten dech? proč nám chybí slova po tu chvíli kdy se blíží? byly doby kdy jsem ho určitě hned cítil je bouří v divočině, je pamětí září ze tmy jako pásy tyrkysů na jaře v semenech na pastvinách v pižmu v růži z hlubin země uvnitř oblého břicha kde dozrává nový život

a které na dotek nikdy nezůstane bez mazlavé vlhkostičí je ten dech? celého mě vstřebal a nechal v sobě zmizet už tenkrát když jsem byl ještě tak daleko od probuzení opravdu nevím kdo to je?

Neviditelné vlny a je to tu, dřív než já přišel na svět už to tady bylo jako vzduch a slunce a je to tu, proudí to v krvi ale je nemožné to postihnout jedinou větou a je to tu, odedávna skryté v hloubi vědomí sotva na to pomyslím, hned se mi to ztrácí a je to tu, i když to přesahuje skutečnost ale nic mi nevezme víru že naším otcem je orel a předkové se brali cestou nezpochybnitelně bílou a je to tu, jak se obávám, už teď ve věčnosti co nevidět otevře se nám nekonečný pohled, jak se hory vzpírají jedna o druhou oči se vzápětí zalijí slzami a je to tu, aby mě to umlčelo všechno má duši, člověk umírá spočine kdesi mezi nebem a zemí

a je to tu, snad jako to co napořád bude dokud třeba jen jediný Nuosu půjde po téhle zemi!

Bimův hlas

ꀘꀘ ꀘꂾ

uslyšíš jak se provléká mezi světem a snem pozvolna jako když se stáčí bílý kouř proč při tom horstva naráz ustrnou v bezčasém tichu? čí je ten hlas? nese se mezi lidmi a duchy tělo už ho nepoutá prochází mezi vším a ničím ústy lidskými a božskými oslavuje život a smrt obrací se ke slunci, hvězdám, vodám a hrdinům z nepaměti vyvolává duše bohů a nejskrytější mocnosti i to co zemřelo ožije znovu

Adresa duše je to domek dobře zastřešený dveře má dokořán ale nikdo kam paměť sahá neviděl jimi projít člověka je to domek dobře zastřešený tráva se hustě zelená místo pěšiny která k němu vedla jeho tajemství nikomu neprozrazuj je to domek dobře zastřešený uprostřed vysokých hor zármutky světa se ho už netýkají zaplnil se samotou

Svoboda ptal jsem se kdysi věhlasného mudrce co je to svoboda zahrnul mě pravdami které vyčetl ze starých knih a já jsem uvěřil že teď už vím o svobodě vše až pak se mi jednou v nalatské stepi za soumraku ukázal kůň toulal se tam bez cíle a namol opilý kazašský jezdec pospával na jeho hřbetě ano, mudrc mě poučil o významu slova svoboda ale v té nalatské stepi, to mi povězte je to kůň, nebo jeho jezdec kdo si tam užívá tu pravou svobodu?

Na paměť 1987 bimo se ke mně obrátil sleduj jak bíle zasvítila ta husa to je teď nové vtělení tvého otce u jezírek jilebutských našel klid hlavu drží zpříma, oči má pročištěné dívá se živoucím pronikavým pohledem vylétl přímo z věčného ticha možná že za nějakou prastarou vzpomínkou když kouř se zvedl nad ohništěm, jako ve snu přenesl se tmavým stínem přes hřebeny hor nenajdeš ani slova pro tu krásu, jako hrot šípu mihl se branou až k sídlu nesmrtelné duše našeho národa jako bych nevěděl, že v Chladných horách kdykoliv jeden život zaniká právě se v další podobě rodí

Domov v Dajysalo přesně tak, všechna bolest je odtamtud přesně tak, všechen smutek je odtamtud přesně tak, i po nešťastném konci příběhu se tají dech přesně tak, s večerem přichází tíseň přesně tak, v bojích tam proteklo mnoho krve přesně tak, strýci bylo dvanáct když ho odvedli jako rukojmí přesně tak, den se vleče za dnem přesně tak, minulost dodnes vrhá stíny přesně tak, v létě tam stačí jen zdvihnout oči k obloze plné hvězd přesně tak, zrození přesně tak, smrt přesně tak, po hliněné zdi se šplhají děti nahé a beze strachu přesně tak, obyčejný život přesně tak, matka se rozesměje a přece v tom zůstane trochu stesku ano, přesně v taková je země, která mě zrodila a vychovala a i když jednoho dne dojdu až do přenádherného Shymungehxa bude se tam stejně rozléhat jenom můj nářek, ať mě nechají vrátit se k nám

Autoportrét

ꀘꀘ

Po setmění se vítr přehnal přes návrší, kde cosi pošeptal malému chlapci. Ale pohádka se nesmí nechat čekat, a tak za ní hned odfičel do dálky. Dostal jsi jméno, malý, abys ho tu po sobě zanechal. Dobré je umírat s hrdostí, až jednou přijde ten den.

jsem minulost do hlíny vyrytá znakovým písmem Nuosuů té ženě narozen která neuměla přestřihnout pupeční šňůru mám jméno bolesti mám jméno krásy mám jméno naděje a bylo třeba tisíců let než věčná přadlena donosila báseň kterou teď píšu po otcích hlásím se k otci a ten je mužem mezi muži s úctou zván jménem Zhyge Alu mé matce je dáno trvalé mládí po celém kraji se nese její zpěv je řekou přehlubokou mou milenkou navěky a ta je kráskou mezi kráskami s obdivem zvána jménem Gamo Anyo

tisíckrát jsem zemřel a pokaždé usínám na levém boku tisíckrát jsem zemřela a pokaždé usínám na pravém boku nemine jediný z tisíce pohřbů kam bych nedošel jako přítel z nedohledné dálky nemine jediný z tisíce pohřbů kde bych se nerozezněl v úpěnlivém nářku matky v tom všem mě najdeš ale především po celé ty tisíce let vycházím do boje mezi spravedlností a zlem po celé ty tisíce let rodím se jako dítě lásky a snů po celé ty tisíce let chystám se ke svatebnímu slibu a jsem to já z koho po všechny ty věky věků vychází veškerá zrada veškerá věrnost veškerý život veškerá smrt a proto, světe, dobře mě slyš: jsem Nuosu!

Černá řeka Znám pohřby, znám ty prastaré pohřební rituály horských Nuosuů. (Na hladině černé řeky se v očích lidí třpytí zlaté světlo.) Tiše a pokojně dere se proud lidí horským údolím. Vidím, jak se vlní zármutkem. Ztěžka protéká lidským teplem a chladem, ztěžka si razí cestu tím prapodivným světem. Vidím řeky lidí, slévají se do moře, hučí na prahu smrti, totemy předků zjevují se v nebeských viděních. Vidím pohřební průvody, duše rozplynulé ve snu, v dunivém volání výstřelů oblékly se do prapůvodní krásy. Vidím mrtvé, pokojné jak horstvo, pod doteky rukou naslouchají smutku důvěrně známých písní. Znám pohřby, znám ty prastaré pohřební rituály horských Nuosuů. (Na hladině černé řeky se v očích lidí třpytí zlaté světlo.)