Albánie 2023

A l b á n i e Albánie

G i l l i a n G l o y e r Gillian Gloyer

HORA

Prizreni (Prizren) Podgorica Gjakova (Đakovica) Gucia (Gusinje) Gjakova (Đakovica) Ulqini (Ulcinj) SRBSKO Debar Struga NP Shebenik- Jabllanica NP Qafë- Shtama

je hlavní kulturní

Plavba po vodní nádrži Komani patří k nejzajímavějším na světě strana 158

Korça je ideální cíl pro zájemce o prehistorii a středověké umění strana 177

ŘECKO

Berati láká nádherně zachovalou osmanskou architekturou a velkolepým hradem strana 257

Gjirokastra zaujme impozantním hradem a opevněnými osmanskými domy strana 269

Butrint patří k nejzajímavějším archeologickým nalezištím

strana 221

celého Balkánu

Kraj Dibra – Hornaté a odlehlé místo, které nabízí množství výletů a túr, třeba do národního parku Mamrovo. CC BY-SA 4.0/Jonuz Kola

Butrint – Divadlo v Butrintu, stále používané pro divadelní festivaly, bylo postaveno ve 2. století př. n. l. CC BY-SA 2.0/Carole Raddato

Mistr Onufri – Díla nejslavnějšího albánského malíře ikon si můžete prohlédnout v jeho muzeu na Beratském hradě nebo třeba v kostele v Shelcani. CC BY-SA 2.0/Adam Jones

Umění iso-polyfonie – jihoalbánský hudební žánr, jenž je zapsán na seznamu UNESCO jako součást nehmotného kulturního dědictví lidstva. Public Domain

Úvod

Albánie získala nezávislost teprve v roce 1912, což znamená, že patřila spolu se Severní Makedonií k posledním dvěma evropským zemím, které se zbavily závislosti na Osmanské říši, a během prvních třiceti let samostatnosti opakovaně čelila útokům a okupacím ze strany svých sousedů. V roce 1944 se vlády ujal nový represivní režim, který se pomocí kombinace útlaku, nacionalistické propagandy a naprosté izolace udržel u moci ještě dlouho poté, co ostatní komunistické vlády v Evropě padly. V letech 1991–1992 a 1997 Albánie procházela obdobím občanských nepokojů, v řadě případů hraničících s anarchií.

Vzhledem k výše řečenému není nijak překvapivé, že Albánie stále patří k poměrně málo známým zemím. V komunistickém období se do Albánie ze západních zemí dostaly v podstatě pouze skupinové výpravy odborníků (ornitologů, historiků a podobně) a dobrodružně založených turistů přijíždějících na krátkou prohlídku ze sousední Jugoslávie, které celou dobu doprovázeli dobře proškolení a velmi ostražití „průvodci“. Řada cestovních kanceláří se bála své klienty do Albánie vozit i během neklidných devadesátých letech, takže větší počet zahraničních turistů začalo tuto nádhernou zemi – s řadou dobře utajených středověkých kostelů a impozantních hradů, úchvatnými archeologickými nalezišti s nálezy z posledních dvou a půl tisíciletí a také vynikajícím jídlem z místní úžasné zeleniny, ovoce, jehněčího masa a ryb − objevovat teprve v posledních dvou desetiletích. Hodně návštěvníků lákají odlehlá místa se stále divokou přírodou, takže jsem i tentokrát, podobně jako v předchozích vydáních, věnovala zvláštní pozornost oblíbeným outdoorovým aktivitám.

Albánie je snadno přístupná po zemi, vzduchem i po moři a takřka všude najdete solidní ubytovací a stravovací zařízení. Stav místní silniční infrastruktury se postupně zlepšuje a čím dál víc turistů přijíždí ve vlastních autech a karavanech, které nabízejí daleko flexibilnější pohyb (což samozřejmě platí také o snadno dostupných autech z půjčovny), i když podceňovat nelze ani místní a meziměstské autobusy, které jsou ve většině případů spolehlivé a dostanete se s nimi i do odlehlých částí země, jejíž popis jsem v jednotlivých kapitolách přizpůsobila hlavním autobusovým trasám z Tirany (rady ohledně cestování veřejnou dopravou najdete na straně 49).

ALBÁNIE VE ZKRATCE

Poloha Balkánský poloostrov

Sousední země Černá Hora, Kosovo, Severní Makedonie, Řecko

Rozloha 28748 km²

Podnebí Středomořské

Politický systém Parlamentní demokracie

Hlava státu Parlamentem volený prezident s pětiletým mandátem

Počet obyvatel 2829741 (odhad z roku 2021)

Průměrný věk 37,6 let (2021)

Průměrná délka života Muži 75,2 let; ženy 79,6 let (2020)

Roční přírůstek obyvatel -0,6 % (2021)

Hlavní město Tirana (Tiranë)

HDP na osobu 4819 € (částečná data z roku 2019)

Oficiální jazyk Albánština

Písmo Latinka

Měna Albánský lek

Směnný kurz 1 £ = 145 ALL, 1 € = 122 ALL, 1 $ = 111 ALL (duben 2022)

Mezinárodní telefonní předvolba +355

Časové pásmo GMT +1

Napětí v elektrické síti 220V

Váhy a míry Metrický systém

Národní hymna Himni i Flamurit (Hymna o vlajce) z roku 1880

Státní vlajka Černý dvojhlavý orel na červeném pozadí

Státní svátky 1. leden, 1. květen, 28. listopad (více viz str. 58)

SEZNAM MAP

Albánie barevný úvod

Bajram Curri 173

Berati 278–129

Butrint 239

Byllis 273

Centrální Albánie 96

Drač 99

Elbasani 110

Gjirokastra: celkový pohled 191

Gjirokastra: Staré město 193

Himara 249

Jihovýchodní Albánie 192

Jihozápadní Albánie 230–231

Korça 197

Kruja 119

Kukësi 165

Lezha 144

Mati 152

Národní park Shebenik-Jabllanica 211

Përmeti 219

Peshkopia 189

Pogradeci 206

Pevnost Rozafa 131

Saranda 232

Severní Albánie 124–125

Škodra 127

Škodra: centrum 129

Tirana: centrum 74–75

Tirana: okolí 64

Tirana: celkový pohled 68–69

Vlora 256

První část VŠEOBECNÉ INFORMACE

1 Základní informace

Geografie a podnebí

Albánie leží v jihozápadní části Balkánského poloostrova, v sousedství Řecka, Severní Makedonie, Černé Hory a Kosova a současně na pobřeží Jaderského a Jónského moře, která se stýkají u Vlorské zátoky, zhruba 170 kilometrů od jižního okraje albánského pobřeží. Vzdálenost od Itálie je v nejužším místě Otrantského průlivu jen 72 kilometrů.

Albánie se rozkládá na ploše 28748 km² – což znamená, že je o něco menší než Belgie a o něco větší než americký stát Maryland −, zhruba 75 % území zabírají hory, průměrná výška je 708 metrů nad hladinou moře a nejvyšší vrchol Velký Korab (u hranice se Severní Makedonií, severovýchodně od Peshkopie) měří 2751 metrů. Většina obyvatel žije ve zbývajících 25 % pobřežních planin s velkými řekami, které zavlažují pole a u mořského pobřeží vytvářejí mokřiny.

Podnebí je středomořské se suchými léty a mírnými deštivými zimami, ale ve vyšších polohách bývá podstatně chladněji a srážky se tam často vyskytují ve formě sněhu. V nejvyšších horských oblastech může na severovýchodních svazích ležet sníh celý rok. V nížinách bývá během roku 270 až 300 slunečních dní a moře je od května do října dostatečně teplé ke koupání. V nejchladnějším měsíci, kterým je leden, se teploty v nížinách pohybují mezi 5–10 °C a ve vnitrozemí mohou klesat až

ALBÁNIE A NETOPÝŘI

Na území Albánie se vyskytuje celkem 32 druhů netopýrů, včetně několika vzácných, s kterými se jinde v Evropě často nesetkáte. Netopýři jsou noční letci a přes den se skrývají v jeskyních, bunkrech nebo vysoko v korunách stromů, což vysvětluje, proč o nich máme prozatím ve srovnání s dalšími druhy včetně ptáků tak málo informací – řada oblastí zatím nebyla podrobně prozkoumána a zhruba z poloviny Albánie chybí jakékoli relevantní údaje. Běžný turista, který neví, kde hledat, se s netopýry obvykle nesetká. Odborníci se snaží pomocí ultrazvukového vybavení vyhledávat hnízdiště a jednotlivé netopýry a sledují řadu důležitých údajů, včetně jejich migračních návyků. V posledních letech se ke sběru dat stále častěji využívají i sledovací zařízení, bez nichž netopýry nejsnadněji najdete v jejich oblíbených úkrytech, jeskyních a v albánském případě také ve výše zmíněných bunkrech. Jedna z nejpočetnějších netopýřích kolonií se vyskytuje na hradě v Gjirokastře (str. 295), kde odborníci zaznamenali celkem sedm různých druhů.

Laici obvykle nejsnadněji poznají vrápence (Rhinolophus), kteří běžně odpočívají se staženými křídly zavěšení pod stropy. Na území Albánie se vyskytuje všech pět druhů vrápenců: vrápenec velký (R. ferrumequinum), vrápenec malý (R. hipposideros), vrápenec jižní (R. euryale), vrápenec Blasiův (R. blasii) a také velmi vzácný vrápenec Mehelyův (R. mehelyi).

Ještě méně prozkoumané jsou v Albánii druhy, které dávají před jeskyněmi přednost lesnímu prostředí. Na řadě míst se můžete setkat s netopýrem řasnatým (Myotis nattereri) a netopýrem velkouchým (M. bechsteinii) – který se v důsledku postupné ztráty přirozeného prostředí stále častěji vyskytuje také v jeskyních a v opuštěných kostelech – a po

k –10 °C. V nejteplejším měsíci červenci mohou teploty ve vnitrozemí vystoupat až přes hodně vysokých 40 °C. V pobřežních částech bývá v létě díky vánku od moře o něco chladněji.

Jižní část Balkánu leží na hranici Euroasijské a Africké tektonické desky, takže tu často dochází k otřesům půdy. Poslední velké zemětřesení (o síle 6,4 stupňů) Albánii postihlo v listopadu 2019. Epicentrum se nacházelo kousek severně od Tirany, a kromě vážných škod na majetku si vyžádalo 50 lidských obětí.

Albánie má díky složitému geologickému vývoji velké zásoby nerostných zdrojů. Místní ložiska stříbra lákala řecké kolonisty nejspíš už od sedmého století př. n. l. a bohatá naleziště ropy jsou v centru zájmu řady velkých nadnárodních společností a investorů. V komunistickém období byla Albánie druhým největším světovým producentem chromu, ale v současnosti se ho v zemi vyrábí jen zlomek dřívějšího objemu.

Albánské pobřeží je dlouhé 362 kilometrů a pobřeží jaderského moře se táhne od černohorské hranice jižním směrem k Vlorské zátoce, kde začíná Jónské moře. Velká část jaderského pobřeží – až na několik krátkých úseků – je nížinatá a lemovaná řadou dobře chráněných zátok (včetně Vlorské a Dračské), které od dávných dob sloužily jako bezpečné přístavy. Pobřeží Jónského moře je daleko drsnější a z velké části lemované strmými vysokými srázy, často klesajícími až k vodě. Nejvyšším bodem s výškou přes 1000 metrů je Llogorajský průsmyk. Eroze v pobřežních krasových útvarech na mnoha místech vyhloubila jeskyně, v kterých se v některých případech našly stopy po prehistorickém osídlení.

Místní početné řeky pramení převážně vysoko v horách a řadou hlubokých kaňonů a údolí stékají do nížin a dále pokračují k moři. Největší řeky – a stále častěji také menší toky – jsou využívány k výrobě elektrické energie. Největší vodní elektrárna se nachází na nejdelší a nejvodnatější řece Drině (Drin), která je 285 kilometrů

celé zemi se vyskytuje také netopýr velký a netopýr východní (M. myotis a M. blythii).

Během jarního sčítání v roce 2014 odborníci napočítali v různých částech Albánie bezmála 9000 kusů, často ve společných hnízdištích s dalšími druhy. V Albánii se vyskytuje také netopýr dlouhonohý (M. capaccinii), který se zdržuje mimo jiné v jeskyních v okolí Prespanských jezer, na území sdíleném třemi sousedními zeměmi.

Dalším běžným albánským druhem je netopýr hvízdavý, který se často vyskytuje i ve velkých městech, kde ho často můžete spatřit na časně noční obloze.

Z údajů o létavci stěhovavém (Miniopterus schreibersii) je patrné, že se v Albánii vyskytuje v početných hibernujících koloniích, běžně ve velkých počtech v hlubokých jeskyních, o které se běžně dělí s dalšími druhy.

Hlavní hrozbou je pro albánské netopýry ničení jejich přirozeného prostředí a úbytek hnízdišť. Většina netopýrů loví v lesích a řada v nich také, jak bylo zmíněno výše, hnízdí, takže velkým problémem je zejména nelegální těžba, i když často se stává, že o výskytu netopýrů nevědí v důsledku chybějících informací ani firmy, které mají ke kácení povolení. Albánští netopýři s oblibou využívají prázdné bunkry (viz rámeček, str. 213), kterých ale rovněž postupně ubývá, a hodně jim škodí také necitliví nebo jen nepoučení turisté. Při prohlídce jeskyní byste neměli v žádném případě znečišťovat vzduch – například kouřením nebo zapalováním svíček – a vždy byste se měli snažit netopýry pokud možno nerušit. Netopýři nesnášejí prudké světlo z fotografických blesků a už vůbec se jim nelíbí, když se jich někdo snaží dotknout – nebo je zkouší dokonce chytat.

Podrobnější informace o albánských netopýrech (částečně v angličtině) najdete na adresách www.chiropteralb.wordpress.com a fb Lakuriqët e Natës – Bats in Albania.

dlouhá a na území Albánie tvoří povodí o rozloze 6000 km². Nejdelšími jihoalbánskými řekami jsou Semani, tvořená soutokem řek Devolli a Osumi, a Vjosa pramenící jako Aoos v severním Řecku a protékající nádhernými kaňony mezi Përmeti a Tepelenou.

Příroda a její ochrana

Víc než třetina albánského území – o rozloze přes milion hektarů – je zalesněná a vyniká mimořádně bohatou florou. Celkem se v Albánii vyskytuje více než 3000 různých druhů a přibližně pět procent je endemických nebo subendemických (což znamená, že rostou také v sousedních zemích, ale nejhojněji se vyskytují v Albánii). Mnoho rostlin se využívá na venkově i ve městech k léčebným účelům a podrobnější informace najdete níže v rámečku. O floře severní Albánie píšeme v rámečku na straně 184.

Přirozenou pobřežní vegetací je keřovitá makchie, s kterou se setkáváme v celé oblasti Středomoří. V severních částech Albánie, kde jsou pobřežní planiny výrazně rozlehlejší, se setkáte s obdělávanými poli, zatímco v jižních částech se na terasovitých svazích často pěstují olivy. Ve vyšších polohách keře vytěsňují listnaté bukové

LÉČIVÉ ROSTLINY s poděkováním Anice Dedeové

Albánci stále využívají řadu léčivých rostlin, takže není divu, že se s nimi setkáte na stáncích a v obchodech v řadě měst a vesnic a často také u hlavních silničních tahů. Běžnější druhy jsou v posledních letech stále častěji dostupné také v průmyslovém balení a běžně na ně narazíte v supermarketech v Tiraně a dalších velkých městech.

Nejoblíbenějším albánským bylinným čajem je takzvaný „horský čaj“ – ze stejnojmenné byliny (Sideritis raeseri) – jehož léčivé účinky jsou sice z odborného hlediska značně sporné, ale Albánci ho používají ke kurýrování takřka všech menších neduhů, od běžného nachlazení po zažívací potíže.

Dále uvádíme výběr nejčastěji používaných léčivých bylin – s albánským a latinským názvem −, ale současně upozorňujeme, že některé mohou být v nesprávných dávkách nebo při použití nesprávné části rostliny jedovaté, takže rozhodně nejde o návod na samostatnou léčbu.

Heřmánek pravý (lule kamomili, Matricaria chamomilla) patří k nejčastěji používaným léčivým rostlinám a běžně se vyskytuje v jižní a jihovýchodní Evropě. Květy se stonky se sbírají během léta a následně se svazují do „kytiček“, v kterých se suší a v kterých heřmánek dostanete na řadě míst po celé Albánii. Heřmánek pomáhá při nervových a zažívacích potížích a má protizánětlivé účinky. Obvykle se užívá ve formě vývaru, ale můžete ho přidat také do koupele, protože uklidňuje podrážděnou kůži.

Třezalka tečkovaná (lule basani, Hypericum perforatum) se v severní Evropě užívá jako antidepresivum, ale Albánci ho používají také pro léčbu řadu dalších potíží, včetně poruch zažívacího a dýchacího traktu. Třezalka zlepšuje krevní oběh, pomáhá při nespavosti, ulevuje při problémech s ledvinami a má také antiseptické účinky. Vývar z květů se používá jako antiseptikum na spáleniny a otevřené rány.

Lípa (bliri i bardhë, Tilia) se vyskytuje ve dvaceti zdokumentovaných druzích, z nichž dva mají léčivé účinky. Květy působí protizánětlivě a jako diuretikum a současně potlačují křeče a mohou vyvolávat pocení. Vývar se používá při léčbě nachlazení a chřipky, jako úleva při problémech s ledvinovými kameny a potížích spojených s močovými cestami a současně dokáže srazit vysokou teplotu a ulevit podrážděným nervům.

Brutnák lékařský (shaja, Borago officinalis) má diuretické, antiseptické a protizánětlivé účinky a používá se také při vaření. Vývar pomáhá potlačovat infekci močových cest

a dubové lesy, částečně doplňované vzácnou borovicí rumelskou (Pinus peuce), ve výškách kolem 2000 metrů začínají převládat břízy a jedle a ještě výše se vyskytují převážně jen pastviny. Subalpinské a alpinské oblasti zabírají zhruba osminu albánského území a v místních lesích se v hojné míře vyskytuje mnoho zvířecích druhů včetně vlků, medvědů, divočáků a kamzíků.

Řeky stékající k Jaderskému moři tvoří v pobřežních částech rozlehlé mokřadové oblasti, v kterých se daří početným vodním a stěhovavým ptákům. Řada pobřežních mokřin byla v průběhu dvacátého století vysušena – jednak kvůli rozšiřování zemědělské půdy, jednak ve snaze vymýtit malárii – a albánské floře a fauně také škodí znečištění vzduchu a nekontrolovaný sběr a lov. V roce 2014 albánská vláda volný lov zakázala a následně časově omezené moratorium několikrát prodloužila, ale zejména v odlehlejších částech se s lovci bez patřičného povolení stále setkáte.

Největší albánské (a také balkánské) sladkovodní Skadarské jezero zabírá plochu 370 km² a rozkládá se na hranici mezi Albánií a Černou Horou. V jeho poměrně

mělkých vodách (v nejhlubším místě má jezero hloubku 44 metrů) se daří velkému množství vodních rostlin (zastoupených více než 200 druhy) a pravidelně tu zimují tisíce kormoránů malých (Microcarbo pygmaeus).

a problémy nervového rázu a studený roztok se může použít na spáleniny a otevřené rány.

Proskurník lékařský (mullanjadhja, Althaea officinalis) se pěstuje v celé Evropě pro své léčivé účinky už od středověku, kdy rostl zejména v klášterních zahradách. Albánci používají vývar z květů, kořenů a listů při léčbě kašle a žaludečních potížích a listy se někdy přikládají na odřeniny a další rány.

Hloh obecný (murrizi, Crataegus laevigata a další druhy) se prodává v pilulkách a kapkách a používá se při léčbě srdečních potíží a vaskulární demence. Albánci věří, že podomácky vyrobený vývar upravuje srdeční rytmus a snižuje krevní tlak.

Fenykl obecný (maraja, Foeniculum vulgare) je běžnou součástí mnoha komerčně vyráběných čajových směsí. Samostatně, ve formě vývaru, pomáhá při potížích zažívacího a dýchacího traktu a používá se také k vyplachování zanícených očí.

Jablečník obecný (kapinoku, Marrubium vulgare) má antiseptické a protizánětlivé účinky a vývar z květů a stonků pomáhá při mírných zažívacích komplikacích a zánětech horních cest dýchacích.

Prvosenky (Primulaceae) obsahují látky známé jako saponiny, které usnadňují vykašlávání hlenů. Vývar z květů nebo kořenů se používá orálně při bronchitidě a dalších potížích dýchacího traktu.

Trnka obecná (kullumbria, Prunus spinosa) je ostnatý keř s bílými květy, které mají mírné diuretické a laxativní účinky. V Albánii se podává ve formě vývaru lidem trpícím potížemi zažívacího ústrojí, bolestmi ledvin a záněty močových cest a použít se dá také jako prevence před nachlazením a při léčbě revmatických příznaků.

Plicník lékařský (pulmonaria, Pulmonaria officinalis) patří k nejstarším známým léčivým rostlinám a už od středověku se používá při různých respiračních potížích. V Albánii se vývar z květů a stonků podává lidem trpícím bronchitidou.

Violka trojbarevná (manushaqja tringjyrëshe, Viola tricolor) se užívá vnitřně i externě zejména pro své antiseptické a protizánětlivé účinky. Vylouhovaný výtažek z květů a stonků pomáhá při léčbě zánětů horních cest dýchacích a zánětu močových cest a současně ulevuje při bolestech ledvin. Gáza namočená v roztoku se přikládá na rány a na podrážděnou nebo zanícenou pokožku.

ALBÁNIE | ZÁKLADNÍ INFORMACE

Ochridské jezero a Prespanská jezera jsou tektonického původu a rozkládají se v jihovýchodní části země na hranici se Severní Makedonií. V hodně hlubokém Ochridském jezeru, z velké části napájeném pobřežními nebo spodními krasovými prameny, se vyvinula řada jedinečných ryb, včetně vynikajícího ochridského pstruha (koran; Salmo letnica), a bohatou faunou jsou proslulá také Prespanská jezera, která jsou od roku 2000 součástí albánského, severomakedonského a řeckého přeshraničního parku. K nejznámějším a nejhojnějším druhům patří u Prespanských jezer pelikán kadeřavý a pelikán bílý (Pelecanus crispus a Pelecanus onocrotalus) a běžně se tu vyskytují také stovky kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo).

V Albánii se nachází celkem 801 chráněných oblastí (zabírajících přibližně 18 % jejího území), a i když některé jsou malé, čtrnáct národních parků tvoří 8,6 % její rozlohy. V roce 2015 byla založena Národní agentura pro správu chráněných oblastí (NAPA; www.akzm.gov.al) − s oblastním zastoupením ve všech 12 krajích −, jejímž hlavním úkolem je dohlížet na dodržování stanovených pravidel. Albánská vláda ale agenturu příliš nepodporuje a často přehlíží nelegální výstavbu, která na mnoha místech probíhá i na formálně chráněných územích – v případě velkých stavebních projektů, jako je například výstavba vlorského letiště, vláda neváhá hranice chráněných území účelově měnit.

K mezinárodně významným mokřadovým oblastem (podle Ramsarské úmluvy) patří oblasti Skadarského jezera, Karavastské laguny, Prespanských jezer (v tomto případě jde o tři samostatné oblasti ve třech sousedních zemích) a Butrintského jezera a ve všech se velmi dobře daří velkému počtu ptáků, včetně pelikánů, kormoránů, kolpíků a plameňáků, kteří nadchnou i běžného turistu bez vážnějšího zájmu o ornitologii (podrobnější informace o vodních ptácích najdete v rámečku na straně 148). Velmi dobrým zdrojem (anglických) informací jsou webové stránky Albánské ornitologické společnosti (www.aos-alb.org), a pokud máte zájem o vstup do částí národních parků s omezeným vstupem, rozhodně byste měli předem kontaktovat pracovníky oblastní kanceláře Národní agentury pro správu chráněných oblastí.

Historie

Prehistorické období

Současné území Albánie je osídleno už víc než deset tisíc let. První stopy po paleolitickém osídlení pocházejí z jeskyně Gajtan, poblíž Škodry, a z Konispoli v odlehlé jihozápadní části země a v poslední době byla objevena také otevřená sídliště, mimo jiné v severozápadním Shkreli a v okolí Apollonie v centrální Albánii. Nálezy z neolitického období (které se v Albánii datuje zhruba do let 6000–2100 př. n. l.) a z doby bronzové (cca 2100–1200 př. n. l.) pocházejí zejména z jihovýchodní části země, mimo jiné z Kamenické mohyly (str. 204), a v následující době železné (zhruba od roku 1200 př. n. l.) se začala formovat takzvaná ilyrská kultura. Někteří archeologové se domnívají, že v průběhu doby bronzové se na území Albánie začala utvářet kmenová struktura a že jedním z nejvýznamnějších kmenů byli právě Ilyrové, předchůdci dnešních Albánců, ale další odborníci tvrdí, že Ilyrové do Albánie přišli z nějakého jiného území (nejspíš někdy mezi třináctým a desátým stoletím př. n. l.)

Vášnivé spory se vedou také o přesné hranici mezi Helény (Řeky), Epiroty (které Helénové považovali podobně jako Makedonce za Řeky) a Ilyry (kteří byli za barbary, čímž se jasně odlišovali od Řeků). Podle mnohých historiků je možné, že ilyrské a epirotské osady se nacházely společně v současné jižní Albánii a v severním Řecku.

Ilyrové

Všichni odborníci se naopak shodují, že ilyrská kultura měla řadu jedinečných prvků a že Řekové na různé ilyrské kmeny pohlíželi jako na jednu společnou skupinu. Ilyrové budovali velká, dobře opevněná města (takřka vždy na úchvatných místech s nádhernými výhledy), obchodovali s řeckými koloniemi na jaderském pobřeží a v dalších částech světa a razili vlastní mince. Stříbro a zlato se používalo také při výrobě šperků, mimo jiné spirálovitých broží, dámských hřebenů do vlasů a jedinečných náramků byzylyk, kterými se v rámci pohřebního obřadu zdobily ruce a nohy mrtvých. V jedné z mohyl se našla kostra se šesti náramky na každé končetině. Ve třetím století př. n. l. založil severní ilyrský kmen známý pod názvem Ardiaeané nové hlavní město v současné Škodře. Ardiaeané byli vyhlášení mořeplavci –jejich mince (podobně jako všechny moderní albánské dvacetilekové mince) zdobil symbol malé rychlé lodě (liburny), kterou měli ve velké oblibě zejména piráti –a svým útokem v 229 př. n. l. na římské lodě rozpoutali válku s Římem, který se v té době prosazoval jako nejmocnější stát Apeninského poloostrova. Ardiaeanská královna Teuta byla po jejich porážce donucena požádat o mír a Římané získali v rámci dohody přístup na pobřeží Jaderského moře. O šedesát let později, v roce 168 př. n. l., Římané porazili Ardiaeany znovu a tentokrát navíc v pevnosti Rozafa oblehli posledního ilyrského krále Gentia, který se nakonec vzdal.

Římské období

Římané přinesli na území současné Albánie, které plně ovládali od druhé poloviny druhého století př. n. l., mír a prosperitu a kvůli podpoře obchodu vybudovali cestu Via Egnatia (str. 316), která spojovala pobřeží jaderského moře se Soluní a Byzancí – podél starobylé obchodní trasy z Ilýrie do Makedonie. (Silnice nesla jméno makedonského prokonsula Gnaea Egnatia, který se zasloužil o stavbu řady mostů, a měla dva začátky, v Dyrrachiu, nynější Drači, a Apollonii – v místě, kde se obě počáteční ramena spojovala, vyrostlo město, které později získalo jméno Elbasani). Další římská silnice vedla podél pobřeží z dnešní Škodry přes Drač do Butrintu a velmi rušná byla také silnice ze Škodry přes Prizreni do východně položené Niše. Julius Caesar poprvé navštívil provincii Illyricum v roce 56 př. n. l. v roli jejího správce, ale první zaznamenaný pobyt na albánském území se datuje až do roku 48 př. n. l., kdy se na pobřeží vylodil během pronásledování svého protivníka v občanské válce Pompeia. Oktavián, budoucí císař Augustus, pobýval během studií v Apollonii, které odměnou odpustil placení daní, a řada bohatých římských obyvatel si na území současné Albánie stavěla vily. Početná skupina Římanů žila v Lissusu (dnešní Lezhe), což v roce 48 př. n. l. zjistil také Marcus Antonius, když tu přistál s posilami pro Caesara, a Cicerův přítel vlastnil pozemky poblíž Buthrota (Butrintu). Dřívější svobodné město Dyrrachium se stalo po pádu republiky kolonií a císař Augustus založil také kolonie Byllis a Buthrotum.

Po rozdělení římské říše v roce 395 se Albánie dostala pod kontrolu Konstantinopole a po pádu Západořímské říše v pátém století se stala součástí byzantské říše.

Byzantské období

Ve čtvrtém, pátém a šestém století oblast destabilizovaly vpády Vizigótů a poté Ostrogótů, kteří v roce 480 obsadili Drač a následně ji využívali jako základnu k vpádům na Apeninský poloostrov, kde založili království. V roce 380 byla kompletně vypleněna Škodra a v roce 551 byl pobořen Onchesmus (nynější Saranda). Mezitím

šel ale život dál. Stavěly se kostely, střídali se biskupové a velký stavitel, císař Justinián (527–565), nechal nově opevnit řadu měst včetně Drače a Byllisu. V desátém století se velké části Balkánu, včetně současného území Albánie, zmocnili Bulhaři. V roce 1018 ztracené oblasti na čas dostala zpětně pod kontrolu Byzanc, ale dlouho je neudržela. V roce 1081 se v Avloně (Vloře) vylodila početná normanská armáda pod velením Roberta Guiscarda a vyrazila podél pobřeží do Drače. Následující bitvu velmi podrobně popsala Anna Komnena, dcera byzantského císaře Alexia I. Komnena. (K jeho spojencům patřil také kmen označovaný jako Albanoi.) Bitva u Drače skončila pro Byzanc, přes její počáteční úspěch, naprostou porážkou. Mnoho důstojníků bylo zabito a evropské jednotky, které tvořily jádro byzantské armády, projevily špatnou disciplínu a musely být nahrazeny. Rozhodným okamžikem byl výpad normanské kavalérie, při níž jezdci kopí drželi nově před sebou, místo aby ho vrhali. Poprvé byla tato novinka vyzkoušena v bitvě u Hastingsu a o patnáct klet později byla s drastickým účinky využita během první křížové výpravy.

Normané Drač po několikaměsíčním obléhání dobyli a následně se zmocnili i dalších pobřežních měst. Poté se vydali dále na východ a během dalších dvou let ovládli celou Ilýrii. Císař Alexius I. se ale nehodlal vzdát. Spojil se s Benátčany, kteří usilovali o Drač a ostrov Korfu a s jejich pomocí se mu podařilo v roce 1083 velkou část ztraceného území získat zpět.

V roce 1204, během čtvrté křížové výpravy, Konstantinopol padla a v následujících sto letech mezi sebou soupeřila řada nástupnických států, včetně takzvaného Epirského despotátu s hlavním městem Artou (nyní na území severozápadního Řecka), jehož území se táhlo na sever až k Drači a (v některých obdobích) také daleko na východ do Makedonie a k Soluni. Epirský despotát založil nedlouho po pádu Konstantinopole Michael I. Komnenos Dukas, nemanželský vnuk Alexiose I. Komnena, a v letech 1237 až 1271 mu vládl další levoboček, tentokrát syn Michael II. Komnenos Dukas – jenž podle všeho jako první používal titul epirského despoty (despota byl druh provinčního správce a titul obvykle uděloval samotný císař).

V roce 1256 Michael II. vyrazil k Soluni, kterou v té době ovládal jeden z malých městských států známý jako Nikaia (Nikáj), a počátkem léta dorazil k městským branám. V prvních měsících roku 1258 se dostala Drač, Vlora a Butrint pod nadvládu knížete Manfréda Sicilského, na což Michael II. okamžitě šikovně reagoval. Nabídl Manfrédovi svoji dceru a jako věno stanovil právě ztracená území, čímž současně vytvořil novou alianci se Sicílií a Achají proti Nikáji. Nově korunovaný spolucísař Nikáje, Michael VIII. Palaiologos vyslal na Balkán početnou armádu, která epirotské obránce překvapila u Kastorie. Michael II. Komnenos Dukas se stáhl spolu se svými novými spojenci k Vloře a v létě roku 1259 utrpěl u Pelagonie (dnešní Bitola v Severní Makedonii) zdrcující porážku. Nikájští se zmocnili Arty a Michael II. se uchýlil na ostrov Cephalonia (Kefalonia). Následujícího roku se pokusil vrátit zpátky do Arty, ale na návrat k moci pro něj už bylo příliš pozdě, protože 15. srpna 1261 vstoupil Michael VIII. Palaiologos do Konstantinopole.

V Albánii se mezitím střídali různí vládci. Manfréd Sicilský, tehdejší král Sicílie, zemřel v roce 1266 v bitvě s Karlem I. z Anjou, mladším bratrem francouzského krále Ludvíka, a v roce 1275 Byzantinci opětovně obsadili Butrint a Berati a zahnali Anjouovce zpátky k pobřeží Jaderského moře. O pět let později Karel poslal zhruba osmitisícovou armádu na východ k Berati, jehož obránci se v opevněném hradu udrželi až do března 1281, kdy dorazila armáda z Konstantinopole, která

uštědřila anjouovským jednotkám zdrcující porážku, čímž se Albánie dostala zpátky do byzantských rukou.

Byzantská říše byla po dlouhých letech ztráty Konstantinopole vážně oslabena a postupně přicházela o kontrolu nad svými odlehlými západními územími. V roce 1307 Anjouovci opětovně získali Drač a v roce 1343 se srbský král Štefan Dušan dostal během vpádu do Albánie až daleko na jih k Vloře a k Berati. Srbové ale celou Albánii nikdy neovládli. Její území se rozpadlo na řadu poloautonomních státních celků ovládaných významnými albánskými rody, jejichž představitelé se stali po smrti Štefana Dušana v roce 1355 samostatnými správci. V severní části Albánie vládl rod Balshajů, v Berati a okolí vládli Muzakajové a v centrální Albánii dominovali Thopiove – ve třicátých letech čtrnáctého století nechal Karl Thopia (Topia) poblíž Elbasani přestavět kostel svatého Vladimíra (Kisha e Shën Gjon Vladimirit; str. 114).

Osmanské období

Osmané se na evropském území poprvé usadili v roce 1354 a značně tím vyděsili byzantského historika a v té době také spolucísaře Jana VI. Kantakuzenose. V roce 1371 jednotky sultána Murada I. porazily srbskou armádu u řeky Maricy a v červnu 1389 se koalice srbských, maďarských, bosenských, bulharských a albánských jednotek pod velením srbského knížete Lazara postavila osmanské armádě v bitvě na Kosově poli. Sultán sice v boji padl, ale koalice byla na hlavu poražena a kníže Lazar popraven. Nepočetní srbští šlechtici, kteří přežili, museli složit přísahu věrnosti novému sultánu, Muradovu synu Bayezidovi.

V roce 1394 Bayezid vyrazil na Konstantinopol a jeho vojska město osm let obléhala, až do roku 1402, kdy do Malé Asie vtrhla mongolská armáda pod Tamerlánovým velením, která Osmany porazila. Bayezid byl zajat a zemřel ve vězení. Jeho nástupce sultán Mehmed I. se opět zaměřil na Albánii. V roce 1417 osmanské vojsko dobylo Vloru a poté Gjirokastru, ale celou oblast pod kontrolu nedostalo a Albánci se zatím nevzdávali. Počátkem třicátých let patnáctého století Albánie zažila řadu povstání, která byla v roce 1433 potlačena. V roce 1443 byla osmanská armáda poražena v bitvě u srbské Niše křižáckým vojskem pod spojeným mnohonárodním velením, v němž se prosazoval také maďarský hrdina János Hunyadi. Ve stejné době se do čela dalšího povstání postavil albánský šlechtic s osmanským vojenským výcvikem Skanderbeg (se sídlem v Kruje; viz rámeček, str. 146), kterému se podařilo sjednotit albánské klany a až do roku 1479 vzdorovat Osmanům – celých 26 let od chvíle, kdy se jim podařilo dobýt hlavní město Byzance.

Nemuslimští obyvatelé se v rámci islámského práva těšili statusu „chráněných nevěřících“, což mimo jiné znamenalo, že nesměli být zabíjeni nebo zotročováni. Albánští křesťané nebyli nuceni ke konverzi k islámu, ale takzvané „dani z hlavy“ (která je současně chránila) neunikli.

Velmi významným prvkem osmanské správy byla odvodová povinnost (devshirme), v jejímž rámci musely všechny neturecké rodiny v celé osmanské říši odevzdávat sultánovi alespoň jednoho ze synů. V období od čtrnáctého do šestnáctého století šlo o jeden z hlavních zdrojů osmanské armády a zejména rolnické rodiny musely povinnými odvody velmi trpět, protože mužskou sílu nutně potřebovaly k práci na poli a v hospodářství (alespoň částečnou úlevou byla výjimka pro rodiny s jediným mužským potomkem, které syny posílat nemusely).

Nejzdatnější a nejpohlednější mladíci byli zařazení do Palácové školy a někdy se propracovali do pozice oblastních správců nebo vyšších úředníků. Z většiny

území současné Albánie. Když se Ismail Qemali vrátil ze své diplomatické mise, zjistil, že srbské jednotky se přibližují k pobřeží Jaderského moře, zatímco v severní Albánii operovaly jednotky Balkánského svazu a na jihu útočilo řecké námořnictvo. V této složité situaci se 28. listopadu 1912 sešlo ve Vloře 83 delegátů ze všech koutů země a účastníci sněmu společně vyhlásili nezávislost Albánie. Hlavní

ODDĚLENÍ PRO ZVLÁŠTNÍ OPERACE (SOE) – PRVNÍ ROKY

M. C. Barrès-Baker

Oddělení pro zvláštní operace (SOE) vzniklo v červenci 1940 a pod dohledem ministerstva války mělo za úkol „koordinovat… subverzní akce a sabotáže proti nepřátelům v zámoří“. Skládalo se z členů MI6 (sekce D), propagandistického oddělení Ministerstva zahraničí a průzkumné sekce Ministerstva války.

V listopadu 1940 plánoval exilový král Zog v severní části Albánie povstání, ale Oddělení pro zvláštní operace se obávalo, že podpora neoblíbeného bývalého albánského vládce by mohla ve skutečnosti albánské hnutí odporu oslabit. Proti povstání se postavili také Řekové a skoro všechny ostatní zainteresované strany, takže z něj nakonec sešlo.

V dubnu 1941 vyslalo SOE do severní Albánie podplukovníka Dayrella Oakley-Hilla, který pomáhal před válkou organizovat Zogovy policejní jednotky. Jeho úkolem bylo s pomocí 300 odbojářů rozpoutat oblastní povstání, ale po německém vpádu do Jugoslávie se z rozkazu SOE zaměřil na diverzní akce na podporu jugoslávského odboje. Situace malé skupiny bojovníků byla od samého začátku velmi složitá a Oakley-Hill se nakonec v Bělehradu vzdal Němcům.

Počátkem roku 1942 začali v káhirském velitelském stanovišti SOE plánovat další podvratné akce zaměřené na okupovanou Albánii (až do roku 1944 stála v čele albánské sekce káhirského SOE etnografka Margaret Haslucková; viz rámeček, str. 114). Britové albánskou exilovou vládu neuznávali a byli ochotní spolupracovat se všemi složkami albánského odboje. V dubnu 1943 do země ze severního Řecka vstoupili major Neil „Billy“ McLean a kapitán David Smiley a následně kontaktovali převážně partyzánské Národní osvobozenecké hnutí (LNÇ) a taky protikomunistický a protizogovský odboj zastoupený Národní frontou (Balli Kombëtar). První letadla se zbraněmi startovala v červnu z východolibyjské Kyrenaiky, ale od prosince začala zásoby létat také z Itálie. Většina zásob a zbraní směřovala partyzánům, přestože mezi McLeanem a partyzánským vůdcem Enverem Hodžou docházelo ke stále ostřejším rozepřím, které se měly vyřešit během několika setkání mezi zástupci Národního osvobozeneckého hnutí a Národní fronty (dost možná zprostředkovaných SOE a zogistou Abasem Kupim). V srpnu se skutečně podařilo dosáhnout krátkého smíru (v rámci dohody z Mukje), ale po italské kapitulaci se vztahy mezi LNÇ a nacionalisty vyhrotily natolik, že hrozila občanská válka. V říjnu 1943 SOE vyslalo do země rozšířenou misi pod velením brigádního generála E. F. „Trockého“ Daviese a současně stáhlo McLeana. Davies pokračoval ve spolupráci s odbojem a nehledě na sílící vnitroalbánské rozbroje a velkou německou zimní protipartyzánskou ofenzívu provedl řadu podvratných akcí. Davies měl uklidnit rozjitřenou atmosféru v albánském odboji a případně SOE doporučit, na kterou stranu konfliktu se postavit. „Vypadalo to tak snadno,“ napsal později o své misi. „Ale po příjezdu do Albánie jsem zjistil, že je to nesmírně složitý úkol.“ Zpočátku Davies doporučoval podporovat všechny skupiny bojující s Němci, ale v prosinci navrhl omezit podporu partyzánů, kteří byli nejaktivnější složkou odboje.

Davies byl v lednu 1944 dopaden a SOE, nově se sídlem v Bari, se řídila jeho prvním doporučením. Velení v jižní části Albánie převzal Norman Wheeler a později Alan Palmer a v dubnu 1944 se McLean a Smiley, spolu s Julianem Amerym, vrátili do severní Albánie za Kupim. McLean měl ke Kupimu velmi blízko a doufal, že se s jeho pomocí podaří vybudovat odbojovou jednotku, která by mohla konkurovat partyzánům.

ALBÁNIE | ZÁKLADNÍ INFORMACE

mocnosti – Rakousko-Uhersko, Velká Británie, Francie, Německo, Itálie a Rusko –nezávislost Albánie formálně uznaly v květnu 1913 a v červnu téhož roku albánské území opustily poslední osmanské jednotky, po dlouhých pěti stech letech osmanské nadvlády. Velké mocnosti současně ustavily Mezinárodní kontrolní komisi, která měla vypracovat návrh nové ústavy, a také Hraniční komisi, jejímž úkolem bylo vymezení albánského území. Prozatímní vládu se sídlem ve Vloře ale neuznaly a místo toho jmenovali novým vládcem knížete Wilhelma zu Wied, jenž ale fakticky vládl pouze v Drači a po šesti měsících se své role vzdal (více se o tomto krátkém období dozvíte v rámečku na straně 103). V Albánii zavládla anarchie a během první světové války se rozpadla na řadu „autonomních“ státečků ovládaných zeměmi, které si dělaly zálusk na její území.

Král Zog

Jedním z výrazných oblastních vůdců tohoto neklidného období, které trvalo až do dvacátých let, byl Ahmed Zogu, klanový náčelník z oblasti Mati v severní části střední Albánie. V lednu roku 1920 se Zogu zúčastnil Sněmu v Lushnje, kde byl jmenován senát, nový vládní kabinet, jehož úkolem bylo obnovit pořádek, a také Vysoká státní rada, která měla na obě instituce dohlížet, a získal na něm

ODDĚLENÍ PRO ZVLÁŠTNÍ OPERACE (SOE) – OSVOBOZENÍ

M. C. Barrès-Baker

V dubnu 1944 byl albánský partyzánský odboj organizován v podstatě jako pravidelná armáda se 13000 vojáky ve 12 brigádách, a i když v čele stáli komunisté, mezi řadovými členy byli lidé z různých společenských vrstev. Abas Kupi měl k dispozici jen 5000 mužů, kteří navíc nebyli tak aktivní jako partyzáni, takže pokusy „Billyho“ McLeana přesvědčit velení SOE, aby Kupiho akceptovala jako náhradu za Envera Hodžu, byly předem odsouzeny k nezdaru. Velení v Bari sice oficiálně dále podporovalo obě skupiny, ale velká část letecky dopravovaných zásob směřovala k partyzánům.

V období od jara 1943 do konce roku 1944 SOE do Albánie vyslala kolem padesáti britských důstojníků, včetně Smileyho, který se následně proslavil řadou chyb a nezdarů, Petera Kempa, jenž se jako dobrovolník účastnil španělské občanské války, Daviese, který byl koncem války vězněn v Colditzu, Reginalda Hibberta, budoucího britského velvyslance v Paříži a Juliana Ameryho, který se stal poslancem za Konzervativní stranu. Amery rovněž proslul svými početnými trapasy a omyly. V Bari se dostal do problémů, když se po městě procházel v uniformě s neoholeným vousem, a v Tiraně se po městě plném německých vojáků v lehké letní uniformě procházel v zimním oblečení (a údajně si při tom připadal jako jeden z poddaných v britských koloniích). Ve vzpomínkách některých mužů z SOE se podobných „klukovsky hrdinských“ příběhů objevuje celá řada, ale to nic nemění na tom, že jejich práce byla nesmírně náročná a mimořádně nebezpečná. Několik mužů z SOE (nejen důstojníků) má náhrobky Tiranském pamětním hřbitově a nejvýše postavený brigádní generál Arthur Nicholls utrpěl během německé zimní ofenzívy na přelomu let 1943/1944 těžké omrzliny, na které, přes veškerou péči svých albánských kolegů, tři dny po dovršení 33 let zemřel (posmrtně byl oceněn Svatojiřským křížem).

V červenci 1944 podnikli partyzáni velkou ofenzívu, při které se dostali na Kupiho území, načež je SOE v obavách, že by to mohlo vést k otevřené občanské válce, přestalo zásobovat. Partyzáni se ale nenechali odradit a po jejich dalších úspěších SOE změnilo názor. Velení v Bari podepsalo s LNÇ oficiální smlouvu o spolupráci, na což Kupi reagoval spolu se svými muži zvýšenou aktivitou, která ale neudělala na SOE žádný velký dojem. V září 1944 přestalo SOE Kupiho podporovat a McLean a Smiley se museli vrátit do Bari. Smileyho a Ameryho postoj SOE velmi zklamal a později tvrdili, že velení v Bari se

křeslo ministra vnitra. Během následujících několika let se Zogu zaměřoval na upevňování své mocenské pozice a v prosinci 1924 – po krátké přestávce, kdy byl dočasně odstaven – vyrazil se svými příznivci na Tiranu, kde svrhl vládu Demokratické strany a Fana Noliho. Zogu takřka okamžitě zrušil Vysokou státní radu a z pozice prezidenta začal přepisovat ústavu a odstraňovat své politické protivníky. V polovině dvacátých let minulého století v Albánii sílil italský vliv. Italské společnosti v zemi budovaly silnice a opravovaly přístavy, v jižních částech země se usazovali italští osadníci a v listopadu 1927 začali velení albánských jednotek v rámci italské vojenské mise přebírat italští důstojníci. V roce 1928 se nechal Zogu korunovat jako král Zog I. a ohlásil přijetí nové ústavy, která mu dávala takřka neomezené pravomoci.

Italští „poradci“ se začali usazovat na ministerstvech, italští architekti měnili tradiční vzhled Tirany a italští podnikatelé postupně čím dál víc ovládali albánské hospodářství. V roce 1938 do Itálie mířilo 68,4 % albánského vývozu a opačným směrem proudilo 36,3 % albánského dovozu. Sedmého dubna 1939 Albánii anektoval Mussolini a do země vstoupily italské okupační síly. Král poslal svoji ženu, královnu Geraldinu, a svého dvouletého syna Leku do Řecka a sám za nimi ještě téhož dne odjel. Do Albánie se už nikdy nevrátil a zemřel v roce 1961 v Paříži (v roce 2012,

nechalo partyzány oklamat a že bylo prolezlé komunistickými agenty. Jejich kniha, v které vyjadřují tyto a další kritické názory, je všeobecně známá, zatímco Hibbertovy paměti popisující jeho zkušenosti z boje s partyzány takřka upadly v zapomnění, takže není divu, že s Ameryho verzí se v současnosti setkáte ve většině pramenů.

Řada nacionalistů se v obavě z vítězství partyzánů před koncem války přidala k Němcům. Kupi s nimi ale spolupracovat odmítl a raději své jednotky rozpustil. Britské úřady v Itálii ho odmítli evakuovat, ale i tak se mu podařilo uprchnout přes Jaderské moře.

V říjnu 1944 britská komanda pomáhala osvobozovat Sarandu, což Enver Hodža sledoval s velkou nelibostí, britští specialisté z pouštních průzkumných jednotek naváděli během osvobozování Tirany piloty RAF na místní cíle a řada členů SOE vstoupila s partyzány do osvobozeného hlavního města.

S koncem války ale britské angažmá v Albánii neskončilo. V letech 1949 až 1953 se americká CIA a britská vojenská rozvědka opakovaně pokoušela svrhnout Envera Hodžu, což ale nevyšlo, mimo jiné proto, že všechny plány přeceňovaly síly a možnosti prostých Albánců (podrobnosti o jedné z operací údajně předal Rusům nechvalně proslulý Kim Philby z takzvané Cambridžské pětky). Řada agentů vysazených na albánské území (s kódovým označením „skřítci“) za svou odvahu zaplatila životem.

Po válce Hodža význam britské pomoci albánským partyzánům popíral nebo ji alespoň marginalizoval. Těla mrtvých Britů ze zrušeného Britského válečného hřbitova nechal hodit do neoznačeného hromadného hrobu, takže připomínky padlých britských hrdinů se až do roku 1995 konaly na athénském válečném hřbitově Phaleron War Cemetery (řada jmenovek na Tiranském pamětním hřbitově je dodnes umístěna na nesprávném hrobě). Někteří lidé na Západě po druhé světové válce tvrdili, že SOE usnadnila nástup albánských komunistů k moci, ale většina současných historiků se shoduje, že podpora partyzánů byla užitečná a že komunisté by ostatní skupiny nakonec porazili i bez SOE. Několik bývalých agentů SOE, kteří během války působili v Albánii, později sepsalo paměti (více viz str. 293).

Po pádu komunismu albánská vláda zpočátku uznávala pouze zásluhy britských spolupracovníků s Kupim, ale v listopadu 1994, na oslavy Dne osvobození, pozvala všechny členy SOE, kteří mohli přijet. Oslav se nakonec zúčastnili pouze Hibbert a Smiley a oba byli oceněni Řádem svobody první třídy.

The Sunday Times

Prohlédněte si „muzejní města“ Berat a Gjirokastru vyhlášená skvostnou osmanskou architekturou.

Vydejte se na pěší výpravu hlubokými údolími mezi rozeklanými vrcholy Albánských Alp.

Užijte si jeden z nejlepších vodních zážitků na světě – plavbu trajektem po jezeru Komani.

Brouzdejte zbytky starobylého města Butrint, jednoho z nejvýznamnějších albánských archeologických nalezišť, zapsaného na seznamu UNESCO.

Zastavte se u Karavastské laguny nebo Prespanského jezera, kde můžete pozorovat pelikány kadeřavé.

www.bradtguides.com

být reprodukována bez svolení nakladatelství.

9788076891333

Od divokých 90. let minulého století se toho v Albánii hodně změnilo a v současnosti jde o jednu z nejzajímavějších turistických destinací celé Evropy, která láká jak velkolepými hrady či zachovalými středověkými kostely, tak odlehlými divokými oblastmi, které jsou jako stvořené pro outdoorové aktivity. V hlavním městě Tiraně najdete kromě připomínek komunistické minulosti spoustu rušných kaváren a mimořádně zajímavých muzeí. Na pobřeží Středozemního moře se pak můžete těšit na pláže, které se od těch nejvyhlášenějších liší jen podstatně menším počtem turistů.

Již sedmé vydání průvodce po Albánii z nakladatelství Bradt je plně aktualizované a nabízí velké množství informací, praktických rad a doporučení, která oceníte na hlavních trasách i v odlehlých částech země.

Žádná část knihy nesmí

BRADT je ochranná známka Bradt Travel Guides Ltd.

„Nejlepší všestranný průvodce.“