Avena: Skrytá by Nakladatelství JOTA

12. Jordan Ležím na operačním stole, napojený na přístroje, které pípají jako v kabině letadla těsně před zřícením, a kolem mě se horečně činí sestry a doktoři. Mohl by mi laskavě někdo říct, co se to děje? Zůstaň v klidu, Jordane, už to máš skoro za sebou, pronese ten mladší hlas konejšivě těsně u mého ucha. Ten starší hlas u druhého ucha mezitím povídá: No ne, takže ty nás teď slyšíš, hochu. Brzy už to pochopíš, říká ten konejšivý hlas. Asi máš spoustu otázek, Jordane, ale obávám se, že my budeme mít čas zodpovědět ti jich jen pár, tak prosím vybírej opatrně. Jasně. To dá rozum. Pohoda. Jen musíme napřed něco udělat. Připraven? No, vlastně – Teď! Znenadání mě obejmou čtyři silné paže. Chci se proti té očividné invazi do svého soukromí ohradit. Bylo by zdvořilé nabídnout mi napřed pár odpovědí, takových, které sliboval ten mladší hlas. Čte mi myšlenky. Věř nám, Jordane, už brzo se budeš moci ptát. „Věřit vám? Ale kdo vlastně jste?“ Překvapuje mě, že slyším vlastní hlas. Zůstaň v klidu, chlapče. My ti neublížíme. Protože teď spolu komunikujeme, možná se těch odpovědí dočkám o něco dřív. „Co se to tady děje?“ 60

Vydrž, Jordane. Tvá duše už je skoro volná. „Volná? Nemám pocit… Řekl jsi má…?“ Ty paže mě začnou vytahovat z mého těla, ale průchod mi blokuje jakási lepkavá blána. Tlačím do ní hlavou. Zůstaň v klidu, Jordane. Už jsi tu překážku skoro překonal. A pak se ta blána kolem mne protrhne, rozplyne se a já se najednou můžu hýbat a vidím všechno zcela jasně, jasněji než… Nevím, ale nějak jasněji než dřív. Zbytky membrány se promění v modrý plyn, který odplouvá ke stropu a tam se rozloží na milióny bublinek. A najednou opravdu jsem volný, a je to velkolepé! Kdyby nebylo těch paží, co mě drží, nejspíš bych dokázal vyletět z téhle místnosti až bůhvíkam. Přestaň sebou šít, chlapče! vykřikne ten starší hlas. Pokud nám vyklouzneš ze sevření… Tohle je vážné, mladý muži. Nemůžeš – Teď není čas testovat svoje nové schopnosti, Jordane, přeruší ho klidně ten mladší hlas. Pokud nám vyklouzneš, bude pro nás těžké vrátit tě v patřičný čas zpátky do tvého těla. Po zádech mi přejede mráz. Já nejsem ve svém těle? Tak kde teda moje…? Pohled mi sjede dolů a já ho spatřím – svoje skutečné, živoucí, dýchající tělo – ležet na operačním stole ve středu sálu, obklopené ze všech stran ostře zářícími světly a doktory a sestrami, kteří kolem něj pobíhají jako šílení. A pak, páni! Moje tělo se nadzvedne ze stolu, když mi hrudí projede výboj vysokého napětí. Necítím nic, ale vypadá to příšerně. A tehdy mi to dojde – moje tělo není živoucí a dýchající. Já nedýchám! Ty čtyři hladké silné paže mě přenesou na opačnou stranu pokoje, kde si všichni tři stoupneme stranou a sledujeme, co se děje. Moje tělo ležící na operačním stole vypadá hrozně s těmi trubicemi, co mi čouhají z obličeje, trup mám kompletně rozpáraný a minimálně půlka vnitřností visí ven. Krev je všude, doktoři i sestry jsou od ní pocákaní od hlavy až po paty. Už se na to nevydržím dívat. Odvrátím hlavu a před sebou spatřím mladšího z těch dvou. První věcí, které si všimnu, jsou jeho modré oči. Já mám taky 61

modré oči, ale tyhle ty moje v nejmenším nepřipomínají. Lidi, jsou tak pronikavé, až vás oslepují. Představte si malířskou paletu, pak smíchejte ocelovou modř s indigovou a přidejte maličko ledu, a pořád se tomu ani nepřiblížíte. Klidně snáší můj upřený pohled, zatímco se snažím přijít na to, co si o něm vlastně myslet. Vlasy má dlouhé, blonďaté se žlutým nádechem. Nosí je zčásti rozpuštěné, zčásti spletené do copánků, ale z většiny svázané v týle šňůrkou z karmínových a zlatých nití. Druhý je ten chlápek se starším hlasem, ale je to zvláštní, protože jeho o něco tmavší obličej vypadá hladce a mladistvě jako slonovinová pleť jeho druha. I ty stříbrošedé oči v sobě mají podobnou intenzitu, i když v nich není taková síla. I on má dlouhé vlasy – nejspíš to bude v těch krajích, odkud tihle dva pocházejí, v módě. Jeho vlasy jsou zářivě měděné a svázané bílou hedvábnou šňůrkou. Jsou i podobně oblečení – mají na sobě kvalitní obleky a pod nimi volná trika. Je jasné, že sem nepatří. Nepatří do téhle místnosti. Ani do téhle doby. Ani do tohohle světa! Od okamžiku, kdy vytáhli mou duši z těla, všechno prožívám s astronomickou rychlostí. Dokážu zaznamenat detaily ve zlomcích vteřiny, jako by se moje pozorovací schopnosti tisíckrát znásobily. A je to úžasné! Poslouchej mě, Jordane, potřebuju, aby ses soustředil, řekne ten blonďák, obrátí mě tváří k sobě a položí mi ruce na ramena. Cítím, jak se z něj do mne přelévají vlny klidu. Jmenuji se Nathaneal, ale ty mi říkej Thane, jestli chceš. Pokývne směrem ke svému společníkovi. Tohle je Isaac. Isaac se usměje a pokývne. Pro případ, že jsi na to ještě nepřišel sám, chlapče, Nathaneal a já jsme andělé. „Co? To jako andělé z nebe?“ Ne tak docela. „Takže co se mi tím jako snažíte říct? Že žádné nebe není?“ Všechna pozemská náboženství se to urputně snaží vysvětlit, ale lidská mysl nedokáže plně obsáhnout složitost posmrtného života a já teď bohužel 62

nemám čas zacházet do detailů. Ale ve stručnosti: existují čtyři dimenze. Země, říše smrtelníků; Skade, lidská představa pekla; Avena, kde žijí andělé; Peridis, místo, kam putuje lidské duše a které odpovídá vaší představě nebes. Sleduješ mě, chlapče? zeptá se Isaac. Pokývnu Isaakovi. „Snažím se.“ Běžně se objevujeme teprve v okamžiku, kdy Strážce zajistí, aby duše, kterou má na starosti, bezpečně vyšla z těla. Moje máma na anděly věřila, říkala, že s jedním z nich jménem Solomon mluvila od doby, kdy byla malá holka. Myslel jsem, že je to jen pohádka před usnutím. Vždycky jsem předpokládal, že s mojí takzvaně problematickou minulostí a vůbec si pro mě nepřijdou andělé z Aveny, ale z nějakého temnějšího místa. „Viděl jsi temné anděly, chlapče?“ zeptá se Isaac tentokrát normálním hlasem. „Ne, myslím, že ne, ale slyšel jsem spolu mluvit vás dva, ještě než jste mě vytáhli z mého těla.“ Vymění si spolu pohledy, ale neříkají nic. „Kdybych narazil na temné anděly, odvedli by mě do Skade?“ „Říká se jim Smrtizvěsti, chlapče – temní andělé, kteří žijí ve Skade a jejichž úkolem je přesvědčovat umírající, aby si zvolili jejich svět.“ Nathaneal si prohrábne rukou vlasy a nadechne se. „Jordane, dochází nám čas – už ti ho v tomhle mezistavu moc nezbývá.“ „Tak teda mluvte.“ „Potřebuju tvoji pomoc, pokud k tomu budeš svolný.“ Přes zdvořilý tón jeho otázky nemám pocit, že bych měl na výběr. Tak si říkám, co by asi dělal, kdybych odmítl. Ti dva se po sobě znovu podívají. „Vždycky máš na výběr,“ řekne Nathaneal. „Svobodná vůle je jedním z nejstriktnějších zákonů Aveny. Je ovšem užitečné vědět, že mnohdy se jako nejlepší volba ukáže ta, kterou člověk napřed odmítne.“ Doktor dá mému tělu na operačním stole další elektrický šok. „Auvej, lidi, to je můj život vážně u konce?“ 63

„Přijde na to, Jordane.“ „Ale, fakticky? Umíte vy dva někdy taky dát přímou odpověď?“ Podívají se na sebe a zachmuří se. Nathaneal si povzdychne a povídá: „Andělé nejsou lidé a neřídí se lidskými pravidly.“ „Počkat… Já už vím, co tohle je – sen vyvolaný nějakým tím uspávacím prostředkem.“ Nathaneal se v mžiku přemístí přede mne a rozpřáhne paže v širokém oblouku. „Budu ti muset něco ukázat,“ řekne, „aby ti to připadalo skutečnější.“ Před očima mi vyvstane obraz světa s mihotavým růžovomodrým oceánem pod šeříkově fialovou oblohou, která se třpytí tak jasně, že musím párkrát zamrkat, než se tomu mé oči přizpůsobí. Nathaneal natáhne ruku k tomu obrazu a zaostří na úchvatnou krajinu s purpurovými a modrými horskými hřebeny. Vidím útesy tisíce metrů hluboké, jako bych přelétal těsně nad nimi, a vodopády závratných rozměrů, které spadávají do rychle plynoucích řek. Sledujeme jednu z nich skrz hustý les vodorovných stromů s měňavými karmínovými listy a pokračujeme dál nad rozlehlou pláň zarostlou trávou v odstínech purpurové a modré, kde se společně pasou stáda zvířat, jimž podobná jsem nikdy neviděl. A pak jsem najednou zpátky, znovu stojím mezi těmi dvěma anděly a oněměle ukazuju na ten obraz. „Ano,“ řekne Nathaneal. „Avena.“ „To je nádhera, lidi.“ Dalším širokým rozmachem své paže nechá obraz zmizet a já zamumlám: „Nejspíš mám halucinace.“ To je jediný logický závěr. „Kdy se probudím?“ „Ty jsi vzhůru, Jordane,“ namítne Nathaneal. „Tak potom co tady dělám? Co ode mě chcete?“ „Před šestnácti lety se v jednom z těch lesů na Aveně, co jsem ti ukázal, narodil anděl jménem Ebrielle.“ Zarazí se a v jeho skelných očích se objeví bolestný výraz. „Přesně v okamžiku jeho zrození se dolů snesl sbor temných andělů, rozprášil naše strážní 64

jednotky a dítě unesl. Ebrielle je stále nezvěstná a my ji musíme před jejími osmnáctými narozeninami najít a vrátit domů. Vystopovali jsme ji až na Zemi, kde ji, jak jsme přesvědčeni, vychovává nějaká lidská rodina jako vlastní dceru a tají před ní její skutečnou identitu.“ „A já bych vám měl tu holku najít?“ Přikývne. „Ano.“ „Šestnáct let je dlouhá doba. Jak víte, že je pořád naživu?“ Koutky jeho úst sebou zaškubou a trochu se nadzvednou. „Andělé jsou nesmrtelní, Jordane. Naše těla je možné zmrzačit, cítíme bolest a potřebujeme čas, abychom se uzdravili, stejně jako lidé, jen to jde rychleji, ale nestárneme a neumíráme.“ Ukážu na své vlastní tělo na operačním stole s vnitřnostmi roztahanými všude kolem. „Když už máte na výběr z osmi miliard lidí, to jste nedokázali najít nikoho líp vybaveného, třeba přeborníka v karate nebo olympijského zápasníka nebo maratónského běžce, namísto kluka, kterého právě zabili?“ „Povedeš si skvěle.“ Mělo by mi to lichotit, nebo ve mně vzbudit podezření? Normálně pochybuju o všem, takže nemyslím, že bych na tom teď měl něco měnit. „Proč já?“ Nathaneal krátce sklopí oči. Obvykle to znamená, že dotyčný lže, ale v případě tohohle chlápka, i když ho vlastně pořádně neznám, bych si tipl, že mi jen neříká všechno. Existuje něco, co nechce, abych věděl. Zlehka se zasměje a já si vzpomenu, že dobře ví o všem, co si myslím. „Prostě ke mně buď upřímný, člověče, a budeme spolu skvěle vycházet.“ „Ty a Ebrielle jste se narodili v přesně stejném okamžiku, a to z ní dělá tvého Strážného anděla, spojuje to vás dva Strážným poutem po celou tvou smrtelnou existenci.“ „Jdi někam s těmi kecy!“ „Spolu s Isaakem jsme od jejího únosu bezúspěšně prohledávali Zemi až do dneška, protože když ses ocitl na prahu smrti, vaše Strážné pouto rozsvítilo oblohu jako maják.“ 65