Balkán – Ráj svobodného cestování by Nakladatelství JOTA

Marek Audy

Srbsko B u lh a r s k o Č e r n á H o r a Bosna a H e r c e g o v in a

BALKAN RaJ SVOBODNeHO CESTOVaNi

offroadem pěšky na kajaku na lyžích GPS

JOTA

Balkán je název pocházející z turečtiny a znamená „velké hory“. Ve slovanštině je za tyto velké hory nejčastěji považována Stará planina, táhnoucí se stovky kilometrů dlouhým hlavním hřebenem. Za nejvýchodnější výspu Staré planiny Bulhaři považují mys Kaliakra, jehož červené, 70 metrů vysoké stěny trčí z Černého moře. Nejzápadnější částí Balkánu je pak vysočina Kučaj, nazývaná někdy také Zvižd, východně od Bělehradu v Srbsku. K pohoří je geograficky přičleněno i mnoho bočních hřebínků a pahorkatin. Pro úplnost je vhodné zmínit, že k Balkánskému poloostrovu – kde poloostrov je označení dost nepřiléhavé – patří celá Dalmácie i Peloponés. Ze severu Balkán ohraničuje Dunaj. V této knize budeme putovat Srbskem, Bulharskem, Černou Horou, Bosnou i Hercegovinou. V dalším díle se pro změnu podíváme do Makedonie, Albánie a Kosova. Chorvatsko se již po mnoho let přiklání k cestovní politice západní Evropy. Tulákům, kteří si ustelou v chorvatské divočině, hrozí zatčení a soud. Tuto zemi již nelze považovat za „ráj svobodného cestování“, a proto se o ní zmíníme jen okrajově.

Jazykový babylon Je jasné, že vzhledem k množství národů, které se na Balkáně historicky neustále mísí, vzniká i velké množství názvů pro jedno a totéž místo. Například pro soutěsku Železná vrata na Dunaji, oddělující (geologicky poněkud nelogicky) Karpaty od pohoří Balkán, najdeme mnoho názvů: V Srbsku přijali výraz z turečtiny, cyrilicí psáno Ђердап, latinkou Đerdap, který znamená „peřej“. Románské národy Vlasi a Rumuni, žijící na obou březích soutěsky, ji nazývají Porţile de Fier, Maďaři jí říkají Vaskapu a Bulhaři Железни врата. S výslovností a přepisem jihoslovanštiny mívá čeština (hlavně v posledních letech) nečekané problémy. Bulhaři a Makedonci totiž používají občas paralelně latinku. Ve snaze přiblížit se globálnímu světu začali místo zažitých slovanských pravidel přepisovat místopisné názvy podle anglické výslovnosti. Je trestuhodné a velmi smutné, že my Češi jsme schopni takto přepsané názvy zcela zkomolit. Například u výše zmíněných Železných vrat píšeme počáteční písmeno Ђ, či Đ beze studu chybně jako Dj místo správného Dž (Džerdap). To je samozřejmě chyba, které se v této knize snažím vyvarovat. K babylonu místopisných názvů se na jihu pak ještě přidává obtížně čitelná řecká abeceda.

Obsah Balkán Jazykový babylon Dobrostan 1979

Srbsko

Migrant v našem autě Napadeni smečkou psů Kroužící supi Ztraceni v podzemí

Bulharsko

Tma Autocaving Romantika nejhrubšího zrna

Bosna a Hercegovina

Po válce Výbušné jeskyně na Gatačko polji Hromadný hrob Komnica – jak se objevují jeskyně z auta Bez člunu to nepůjde Komnica pokračuje!

Černá Hora

Orjen Klisury Zlomená šaltrpáka Američtí vědci dosud neobjevili jezero

3D stereofotografie Rejstřík Literatura

6 6 9 12 20 32 37 50 58 62 68 75 86 92 96 102 112 118 134 142 156 174 177

Migrant v našem autě Fruška gora se pro nás již dávno stala vstupní branou Balkánu. Za suchopárnou maďarskou pustou to jsou totiž první lesnaté kopce, kam lze od pátku odpoledne do noci dojet. Komáři tu skoro nejsou, a tak můžeme první noc přespat romanticky pod širákem, pod klenbou stromů. Barevné babí léto je na Frušce i na celém Balkáně obdobím hojnosti, pálení slivovice a hlavně časem stálého počasí. Nehrozí bouřky a přívalové srážky, které by mohly být při návštěvě vodních jeskyní problémem. Místní sedláci už mají vše sklizeno, jsou klidnější a rádi si udělají čas i na splknutí s přivandrovalci ze Západu. Balkánská pohostinnost nemá v Evropě obdobu. Na balkánských výpravách jsme vystřídali spoustu typů aut, od wartburgů přes škodovky, později výkonné offroady značek Land Rover, Nissan nebo i opravdický „hvězdochod“ Toyotu. Křídla nám ale dalo až naše „Véčko“, které jsme pořídili před 15 lety už jako starou ojetinu. Hned na první cestě jsme takto nazvali náš VW transportér T3 Syncro. Véčko má náhon na všechny čtyři, postel i litinová kamna na dřevo. V průběhu dalšího desetiletí se díky nepřekonatelnému komfortu stává tohle auto našim rodinným příslušníkem a časem i regulérním veteránem. Pravda, má svou hlavu a je to penězožrout. Kdoví, proč vesničani na Balkáně často považují jeskyňáře za hledače pokladů. Kvůli častým opravám našeho Véčka bychom nějakou tu hroudu zlata rozhodně najít potřebovali.

Naše cesty začínají obvykle na Frušce goře.

Fruška gora nad městem Novi Sad je výrazný vápencový hřeben táhnoucí se sto kilometrů podél Dunaje. Je porostlý převážně lipovými a dubovými lesy. Úpatí kopců je lemováno několika pěknými starými monastýry. Fruška odjakživa sloužila k víkendovému oddechu obyvatel z nedalekých měst. Po celé délce hřebenu vede silnice, kolem které je rozptýlena řada „izletišť“. Jsou to piknikoviště s jednoduchými dřevěnými lavičkami, se stolem a ohništěm. I přes to, že je toto území již od roku 1960 vyhlášeno národním parkem, nic nebrání tomu, aby se tu v létě každý pátek a sobotu grilovalo.

Monastýr Vrdnik (Манастир Врдник) na Frušce goře

Co navštívit Bor? Vzhledem k množství vytěženého zlata a stříbra můžeme tohle město s klidem vyhlásit nejbohatším městem Balkánu. Už jen průjezd nejmladším městem Srbska je silný zážitek. Celá oblast je přetvořena gigantickými povrchovými doly, které patří k největším v Evropě. Mladé srbské město Bor vzniklo až po 2. světové válce, ale již během ní místní měděné doly produkovaly nejvíce mědi v Evropě. Také velké množství vytěženého zlata a stříbra předznačuje obrovské bohatství oblasti. Po širokých bulvárech města jsou rozptýlené obrovské těžební bagry a náklaďáky. Po krátké odpolední zastávce v termálních lázních knížete Miloše přijíždíme navečer do ústí Lazarevova kaňonu východně od Boru. Táboříme naproti Lazarevově jeskyni u vyvěračky

Lazareva pećina, Лазарева пећина je oficiálně nejdelší jeskyní Srbska. Některé zdroje hovoří o délce 13 km, jiné dokonce o délce až 16 km. Pro turisty je zpřístupněno jen několik stovek metrů mohutných suchých chodeb. Vchod do jeskyně je na dně Lazarevova kaňonu pod planinou Kučaj. Nedaleko bývalo možné navštívit ještě velmi pěkně zdobenou jeskyni Vernikica (Пећина Верњикица). Dříve turisticky zpřístupněné velké chodby však dnes zůstávají běžným návštěvníkům zapovězeny. V literatuře je možné dohledat informace o obou jeskyních pod názvem Zlotské jeskyně (Злотске пећине), což je odvozeno od názvu nedaleké vsi Zlot. Výzkumem sifonů se zabývá potápěčský klub Triton z Bělehradu.

Na širokých bulvárech města Bor jsou rozptýlené obrovské těžební bagry a náklaďáky.

Měděné doly v Boru ještě nedávno produkovaly nejvíce mědi v Evropě. Místo s vyhlídkou na továrnu na zpracování rudy bývalo domorodci z Boru využíváno dokonce ke svatebním obřadům. V předbouřkové atmosféře výjev evokuje obrázek „Ocelového města“ z románu Julese Verna.

a zkrachovalé výletní restaurace. Kdoví jestli ráno někdo přijde a touto nejdelší přístupnou jeskyní Srbska nás provede. Rozděláváme oheň a těšíme se na pleskavici, tradiční srbský piknikový pokrm. Nejde o nic jiného než o placky z mletého masa. Většinou směs vepřového a telecího. Pleskavice se prodávají již předchystané v každém řeznictví, nebo vám je řezník s grifem vyrobí na počkání, všechny nachlup stejně velké a tlusté. A máte-li štěstí jako my, přidá do směsi výborné skopové! Potřebujete pouze roštík a klacek na odhánění toulavých psů, kterých je tady před Lazarevou několik. V noci prší. Střešním okýnkem, které jsme večer nezavřeli, nám crčí voda na přední sedadla. Což o to, sedadla uschnou, ale před deštěm se nám přišel schovat do auta nějaký nezvaný nájemník. Když rozsvítíme čelovku, všechno ztichne. Podle hluku to musí být óbrmyš. Uklízíme jídlo a rozsvěcujeme ještě několikrát. Šramot se ozývá zevnitř palubní desky. Aby tak nahlodala nějaké dráty! Přestože jsme myš ani jednou nespatřili, začali jsme jí říkat plch. Ráno u snídaně doufáme, že se z nájemníka nestane černý pasažér a včas náš busík opustí. Na malé parkoviště před jeskyni přijíždí první turista. Pospícháme přes říčku zjistit, jestli bude prohlídka. Z turisty se však vyklubal domorodec ze Zlotu, který přijel pouze vyvenčit psa. Ubezpečuje nás, že průvodce jistě dorazí. O hodinu později skutečně přijedou hned dvě průvodkyně, a dokonce i prodavačka suvenýrů. Zkouším použít prezidentskou vizitku České speleologické společnosti a hromadu prospektů z Moravského krasu. Možná by mohl kápnout vstup zdarma. Průvodkyně to ale berou zodpovědně. V provozním řádu se na nás žádná sleva nevztahuje a do jeskyně nás samotné také nepustí. Nezbývá než zaplatit a čekat na dostatečný počet dalších zájemců. Za další hodinu konečně vstupujeme. Svou vizitkou a přiznáním, že jsem jeskyňář, jsem si pěkně zavařil. Průvodkyně mě každou chvíli vyzývá, abych odsouhlasil či doplnil, jak dlouho roste krápník nebo kolik komárů sežere netopýr za den.

Sinrová jezírka v Cerjanské jeskyni

Veřejná prohlídka Lazarevovy jeskyně naše jeskyňářské choutky příliš neuspokojila. Přejíždíme proto kousek na sever. U města Niš zahýbáme do typicky krasové krajiny porostlé houštinami lísek, dubů a habrů. Cílem je vesnice Cerje, za kterou je ponor druhé nejdelší srbské jeskyně Cerjanky. Zastavujeme u krajnice a ke vchodu do jeskyně jdeme pěšky, i když je betonový chodník široký přesně na rozchod našeho auta. Místní využívají piknikoviště přímo u ponoru. Je tu přístřešek, ohniště a nástěnka se značně vybledlými fotografiemi. I přesto lze z obrázků vytušit, že se máme na co těšit. Do propasťovitého otvoru jsou postaveny schody a vstup nesměle zahrazuje torzo mříží. Přemýšlíme, jestli na noc sjet busíkem až sem. Je všední den, tak předpokládáme, že na piknik nikdo z domorodců nepřijde. Byli bychom tu ale jak na dlani, a tak raději pokračujeme po polní cestě proti proudu potůčku napájejícím Cerjanku dál, po hezkých sečených loukách. Táboříme u lesa asi kilometr nad Cerjankou. Přípravy na podzemní exkurzi se nám protahují do pozdního odpoledne, a tak do jeskyně zalézáme až za večerního šera.

Pěkná zákoutí potkáváme v Cerjance na každém kroku.

Do kaňonu potoka Provalija v Cerjance stékají sintropády z vyšších galerií.

Jsme vybaveni fotoaparáty, svačinou, termoskou s čajem i mapou od srbských jeskyňářů. Pokud nebude moc vody, měli bychom dojít až k sifonu vzdálenému 5 km od vchodu. Protahujeme se mříží a hned za kaskádovitým vstupem nás zpomaluje první překážka. Jezera jsou hluboká po kolena. Broďáky nemáme, tak beru Světlanu na záda, aby se nenamočila hned na začátku. Tato strategie se ovšem moc neosvědčuje, protože strop nad jezery je dost nízko. U druhého jezera nás překvapí jakýsi neidentifikovatelný hlodavec. Chvíli plave vodou před námi a pak mizí v neprůlezném kanálu. Copak asi dělá náš plch? Snad se mu podařilo včas vystoupit. Jestli ne, tak si udělal výlet. Jeskyně Cerjanská, Provalija (Церјанска пећина) Ponorný vchod do Cerjanky (510 m n. m.) se nachází na styku vápenců a pískovců v lukách nad vesnicí Cerje. Silnice končí u nového návštěvnického centra, postaveného v roce 2019. Cerjanská jeskyně je jednou z nejhezčích srbských jeskyní. Hlavní chodbu tvoří vysoký členitý kaňon, protékaný čistým aktivním tokem. V horních etážích se nachází bohatá výzdoba: mohutné barevné kupy, sintrová jezírka s jeskynními perlami a raftovými speleotémami. Na některých místech naleznete heliktity, pizolity i korality. Unikátem světového měřítka je tzv. Měsíční chodba, jejíž stěny jsou pokryty vrstvou oxidů železa a manganu (birnessit). Někdy je tato vrstva nazývána i ferikrustou. Podzemní řeka v Cerjance zprvu protéká skrz alochtonní*, červeně zbarvené valouny, případně po čistém vápencovém skalním podloží. Během své pouti se postupně nasycuje uhličitanem vápenatým, který v druhé polovině hlavního podzemního kaňonu vytváří působivé podlahové sintry. Ve vzdálenosti 4,5 km od ponoru tok padá přes několik sintrových kaskád do sifonu. Barvící experiment prokázal komunikací s vývěrem Kravljanska jama v nadmořské výšce 310 m n. m. V roce 2016 bylo prokopáno propojení mezi Kravljanskou jamou a Cerjankou. Délka jeskyně dosáhla 7 149 m, a stala se tak druhou nejdelší jeskyní Srbska. Cerjanka je od roku 1955 zapsána na seznam chráněných přírodních objektů. Již několik let se objevují aktivity spojené se zpřístupněním jeskyně pro veřejnost. Nedávno bylo nedaleko vchodu postaveno moderní infocentrum. Pro masovou turistiku je však jeskyně zcela nevhodná. Pokud by mělo dojít k jejímu zpřístupnění, neobešlo by se to bez fatální destrukce jeskyně. Naopak pro menší skupiny vedené zkušeným speleologem může být návštěva jeskyně obohacující. Ke zničeným lze již dnes počítat podlahové sintry v chodbě Suvi kanal, které jsou ve velkých plochách zbytečně a nenávratně pošlapány a zaneseny blátem. *alochtonní – hornina naplavená odjinud

Dobra zprava! Balkan zustava rajem svobodneho cestovani. Desítky cest a stovky prožitých dobrodružství. Putování pěšky i veteránem VW BUS T3. Hory, jeskyně, divoká voda, skialpy, setkávání s místní pohostinností, vodácké zážitky v mořském kajaku i při prvosjezdech řek, speleologické expedice a objevování nových jeskyní – to vše v poutavých cestopisných povídkách. Knihu doplňují geografické a historické informace o známých i neznámých atraktivních místech, která mohou inspirovat každého svobodného cestovatele. Vedle spousty fotografií v knize naleznete i orientační mapky a QR kódy s GPS souřadnicemi, které snadno načtete do svých mobilních navigací. Přílohou knihy jsou 3D fotografie, které vás dokonale pohltí. Neznamená to ale, že už jste viděli v teple domova všechno. Uprostřed lůna Evropy na vás čekají rajské zahrady. Stačí jen vyrazit na cestu!

(*1969) je dobrodruh a romantik. Těžko ho potkáte na turistickém chodníku. Pokud ale zabloudíte z cesty do neschůdných zarostlých strání nebo vás rozvodněná řeka spláchne do divoké soutěsky, můžete jej zahlédnout, jak šťárá pod skalním převisem a hledá nějakou díru. Marek si příběhy nevymýšlí. Prožil je se svými blízkými, a proto o nich píše s lehkostí a nadhledem. Není náhodou, že stál u několika významných speleologických objevů. K těm nejvýznamnějším patří největší pískovcové jeskyně světa na venezuelských stolových horách, o kterých napsal několik knih. Cenou Egona Ervína Kische byla oceněna kniha Brány do ztraceného světa (Nakladatelství JOTA, 2008). Do balkánských zemí začal jezdit již v dětství. Touha poznat poslední zbytky čisté jihoevropské přírody přerostla v lásku až posedlost, která provází příběhy na stránkách této knihy.

Marek Audy

C E S T O P I S

Partner knihy:

9 788075 659798 W W W. J O TA . C Z