Vydáno ve spolupráci s Folio Literary Management, LLC a Prava i Prevodi Literary Agency. Copyright © Jenny Han, 2010 Translation © Vanda Senko Ohnisková, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-335-6
Kapitola šestá 3. července Když příští den brzy zrána zazvonil telefon, okamžitě mě napadlo: Když někdo telefonuje takhle časně, musí to být nějaké špatné zprávy. A měla jsem pravdu. Svým způsobem. Myslím, že jsem ještě napůl spala, když jsem uslyšela jeho hlas. Na jednu dlouhou vteřinu jsem měla za to, že je to Konrád, a v tu chvíli jsem nedokázala ani popadnout dech. Konrád mi zase zavolal… to byl rozhodně důvod, abych zapomněla, jak se vlastně dýchá. Ale Konrád to nebyl. Byl to Jeremiáš. Jsou to koneckonců bratři a mají podobné hlasy. Podobné, ale ne stejné. 46
„Ahoj, Belly. Tady je Jeremiáš. Konrád odjel.“ „Jak to myslíš, že odjel?“ Najednou jsem se úplně probrala a srdce jsem měla až v krku. Odjel najednou znamenalo cosi jiného, cosi s novým významem. Cosi trvalého. „Předevčírem odjel ze školy a nevrátil se. Nevíš, kde je?“ „Ne.“ S Konrádem jsem od Susannina pohřbu nemluvila. „Promeškal dvě zkoušky. To ještě nikdy neudělal.“ Jeremiáš zněl zoufale, dokonce jako by panikařil — tak jsem ho vůbec neznala. Vždycky býval v pohodě, vždycky se všemu smál, nikdy nebral nic vážně. Ale měl pravdu, Konrád by nikdy nic takového neudělal, neodjel by, aniž by to někomu řekl. Tedy přinejmenším ten starý Konrád. Ne ten Konrád, kterého už od svých deseti miluju… ten by to opravdu nikdy neudělal. Posadila jsem se na posteli a promnula si oči. „A váš táta to ví?“ „Jo. Je z toho úplně na nervy. Tyhle věci vůbec neumí řešit.“ Tenhle druh záležitostí byl vždycky Susannina parketa, nikdy ne pana Fischera. „A co chceš udělat, Jere?“ Pokusila jsem se mluvit stejným tónem, jakým by v takové situaci mluvila máma. Klidně a rozumně. Jako bych nebyla z Konrádova zmizení strachy bez sebe. A nebyla jsem vyděšená, protože bych si myslela, že je v nějakém megaprůšvihu, to tedy ne. Spíš jsem se děsila toho, že když odjel, když opravdu odjel pryč, už se třeba taky nikdy nevrátí. A ta představa ve mně vzbuzovala nepopsatelnou hrůzu. „Nevím,“ povzdychl si ztěžka Jeremiáš. „Má už celý dny vypnutej mobil. Myslíš, že bys mně mohla pomoct ho najít?“ „Jasně. Samozřejmě. Určitě,“ vypadlo okamžitě ze mě. V té chvíli dávalo všechno smysl. Tohle byla příležitost, jak se s Konrádem usmířit. Najednou jsem cítila, že aniž jsem to věděla, přesně na tohle jsem čekala. Jako bych poslední dva 47
měsíce byla v jakémsi náměsíčném stavu, a teď — zčistajasna — jsem se konečně probudila. Můj život měl zase nějaký smysl, konkrétní cíl. Ten den, kdy jsme se viděli naposledy, jsem mu řekla hrozné věci. Neodpustitelné věci. Možná že kdybych mu mohla aspoň malounko pomoct, mohla bych to trochu napravit. Ale i když mě děsila představa, že Konrád zmizel, i když jsem byla zároveň celá natěšená, že bych mohla udělat něco záslužného a on by mi odpustil, přesto mně pomyšlení na naše další setkání nahánělo hrůzu. Nikdo na světě na mne neměl takový vliv jako Konrád Fisher. Jakmile jsme se s Jeremiášem domluvili, pustila jsem se do kvapného balení. Pobíhala jsem po pokoji a házela do cestovní tašky chaoticky nějaké prádlo a trička. Jak dlouho nám bude trvat, než ho najdeme? Je v pořádku? Kdyby v pořádku nebyl, to bych přece věděla, nebo snad ne? Sbalila jsem si i kartáček na zuby, hřeben a roztok na kontaktní čočky. Máma právě v kuchyni žehlila. Zírala kamsi do neurčita a čelo měla samou vrásku. „Mami?“ ozvala jsem se. Překvapeně na mě pohlédla. „Cože? Co se děje?“ Už jsem věděla, co jí řeknu. „Taylor se zhroutila nebo tak něco. Rozešli se totiž zase s Davisem. Dnes u ní přespím, jo? A možná že zítra taky, to záleží na tom, v jakým bude stavu.“ Zadržela jsem dech a čekala, co mi odpoví. Máma má totiž v sobě dokonalý detektor lži a pozná okamžitě, když si někdo vymýšlí. Je to mnohem silnější než nějaký mateřský instinkt a nikoho druhého s takovým darem neznám. Ale tentokrát se žádná kontrolka nerozsvítila, žádný poplašný zvonek se nerozezvučel. Mámina tvář zůstala nadále zcela bez výrazu. „Tak dobře,“ prohodila jen a vrátila se k žehlení. 48
A pak ještě dodala: „Pokus se být doma zítra na večeři, ano? Udělám rybu,“ a bezmyšlenkovitě postříkala khaki kalhoty škrobem. Byla jsem volná. Mohla jsem si oddychnout, ale ve skutečnosti se mi nijak zvlášť neulevilo. „Pokusím se.“ Na vteřinku jsem zaváhala, jestli jí nemám říct pravdu. Ze všech lidí na světě by tomu nejspíš rozuměla nejlépe. Chtěla by taky pomoct. Má oba kluky nade vše ráda. Koneckonců byla to máma, kdo odvezl Konráda na pohotovost, když si zlomil na skateboardu ruku, protože Susanna se tak třásla, že nebyla schopná řídit. Máma byla klidná a rozhodná. Ona vždycky ví, co má dělat. Tedy přinejmenším to vždycky věděla. Teď jsem si už tak jistá nebyla. Když Susanna znovu onemocněla, jako by se máma přepnula na autopilota, a dělala, co bylo potřeba. Duchem byla sotva přítomná. Tuhle jsem nedávno sešla do haly a našla ji, jak vytírá podlahu a oči má úplně rudé. Vyděsilo mě to. Není ten typ, co pláče. Když jsem ji tak viděla — jako normálního člověka — nejenom jako mou mámu, úplně jsem znejistěla, jestli jí tu sílu mám vůbec věřit. Máma odložila žehličku. Vzala si z linky kabelku a vytáhla z ní peněženku. „Kup za mě Taylor nějaký lentilky,“ pronesla a podala mi dvacetidolarovku. „Díky, mami,“ poděkovala jsem a zastrčila si bankovku do kapsy. Určitě se mi bude hodit na benzin. „Bav se dobře,“ popřála mi ještě máma a už se zase ocitla v úplně jiném světě. Duchem nepřítomná. Jezdila žehličkou po khaki kalhotách, které už jednou vyžehlila. Teprve když jsem nasedla do auta a vyjela od domu, všechno to ze mě spadlo. Žádné ticho, žádná smutná matka — dnes už to stačilo. Nechávala jsem ji doma samotnou strašně nerada, ale stejně nerada jsem byla v její blízkosti, protože mi 49
připomínala, na co jsem tak usilovně chtěla zapomenout. Susanna zemřela, už se nikdy nevrátí, a nikdo z nás už nebude stejný jako dřív.
50