Blackout

Blackout

Blackout © Dhonielle Clayton, 2021 „The Long Walk“ © Tiffany D. Jackson, 2021 „Mask Off“ © Nic Stone, 2021 „Made to Fit“ © Ashley Woodfolk, 2021 „All the Great Love Stories... and Dust“ © Dhonielle Clayton, 2021 „No Sleep Till Brooklyn“ © Angela Thomas, 2021 „Seymour and Grace“ © Nicola Yoon, 2021 Translation © Nicolle Knapová, 2021 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2021 ISBN 978-80-7565-693-3

DLOUHÁ PROCHÁZK A První dějství Tiffany D. Jacksonová

Harlem, 17:12 DNES JE VENKU VEDRO K PADNUTÍ. Jeden z těch dnů, kdy vše-

chno jde špatně. A to napětí odpovídající teplotě pak nutí lidi v mnohamilionovým městě dělat hlouposti. V takových vedrech byste mě venku v životě nezahlídli. Schoulila bych se ve svým klimatizovaným pokoji, sjížděla bych filmy, měla bych u sebe ledovej čaj a krůtí sendvič. Takže když se přede mnou na tom rozpáleným nástupišti otevřou dveře vlaku a ten lepkavej vzduch mi foukne do tváře, začnu pochybovat o svý nový práci.

Když vyjdu ze stanice, jsem překvapená, kolik je na ulici lidí. Nápis divadla Apollo se v tom nesnesitelným slunci jen třpytí. Kdyby tohle byl můj film, tak už bychom nejspíš skončili nebo bychom přešli na noční natáčení. Zatímco běžím po 125. ulici, beton mi vyžírá díru do podrážek mých tenisek.

Vlak má zpoždění a já tím přicházím o drahocenných deset minut. Dopravnímu podniku je jedno, jestli vlaky jezdí včas.

A to dokonce během takový vlny veder, jako je dneska.

Teď akorát přijdu pozdě. No, dobře, přijdu včas, ale to je to samý, jako kdybych přišla pozdě! Táta vždycky říká: Pokud jdeš brzo, jdeš včas, když jdeš včas, jdeš pozdě. Proto jsem se

10

bl ackou t

nikdy neflákala na chodbě mezi hodinama, vždycky jsem byla na svým místě dlouho předtím, než začala hodina. Myslím si, že právě proto mě všichni učitelé měli rádi. Bylo poznat, že je respektuju. Dokonce i pana učitele Bishopa, a to nikdo nesnášel tělocvik víc než já.

Než dojedu výtahem do čtvrtýho patra, moje šaty jsou propocený skrz na skrz. Nemyslím si, že jsem se někdy takhle moc potila. Řekli mi ale, že musím přinýst nějaký papíry, než mi v pondělí začne zaškolení. Jo, zaškolení pro opravdovou poctivou práci. Je ze mě nová asistentka v hlavním sídle Apolla. O týhle pozici mě informoval můj školní poradce. Díky práci v nejslavnějším černošským divadle v New Yorku, kde začínaly takový hvězdy jako Michael Jackson, Mariah Careyová a Stevie Wonder, budu pařit s elitní špičkou.

Bude to dobrý trénink, než ze mě bude velká režisérka.

Plat je 3 500 dolarů za šest týdnů práce. Jo, jasný, je to až v Harlemu, což je hodina vlakem z Brooklynu a ještě musím jednou přestupovat, ale je to dostatečně daleko od Bed-Stuy na celý léto.

Tam teda už být nechci. Od tý doby… co se to stalo. Od tý doby, co se z „nás“ stalo ona a on a pak jen já.

Dopis o přijetí tvrdí, že mám přijít v 17:15, a vzhledem k tomu, že mě dneska mí kolegové uvidí poprvý, vzala jsem si na sebe modrožlutý babydoll šaty, který jsem si koupila díky školním fondům. Víte co? Než mi začne vejška, koupím si úplně nový šatník, který mi bude ladit s novým životem, až opustím ten starý.

Možná se dokonce začnu představovat jako Tam, a ne Tammi. Kdo na to přijde? Nikdo se mnou přece do Clark Atlanty nepojede. Budu tam úplně… sama.

Dlouhá procházka 11

Takhle to vůbec být nemělo, říkám si v hlavě, zatímco se blížím k recepci. „My“ jsme měli jiný plány. Něco jsme si slíbili. Ale žádné my už není a já se teď musím naučit, jak žít svůj život bez něho. „Ahoj, drahoušku.“ Postarší černoška se na mě radostně usměje a po jejím čele stékají potůčky potu. „Jak ti můžu pomoct?“ Uvolním si ramena a pokusím se odbýt všechny ty myšlenky. „Zdravím, jmenuju se Tam Wrightová. Jsem nová stážistka a přinesla jsem nějaké formuláře.“ „Dobrá tedy. Podívám se, jestli je tu Maureen, aby ti to potvrdila. Uff, je tu na tebe moc velké horko?“ Tahle bezokenní kancelář je jak skleník. Lidi kolem mě mají na sobě vlhký oblečení. „Ehm, jo.“ Otočí se, aby popadla složku ze stolu. „No, slyšela jsem, že tu v poledne bylo 38 stupňů, a doteď se neochladilo.“ Stočím si copy do drdolu a ovívám si obličej. „To je tady vždycky takový horko?“ Snažím se nepanikařit, ale už teď začínám myslet na těch pár šatů a košil, co vlastním, díky kterým mě tu bude příjemně. Potřebuju vypadat perfektně. Všechno musí být perfektní.

Babča na mě vrhne sympatický úsměv. „Moc mě to mrzí, zlatíčko. Náš systém se celý den chová divně. Myslím si —“ „Ježíííííš! Sakra. Moc se omlouvám. Jdu pozdě!“ Hlas, který slyším za sebou, mě nutí vyskočit a celá ztuhnu.

Naskočí mi studenej pot, dokonce i v týhle troubě. Zavřu oči a začnu se modlit.

Prosím, jen ať to není on. Prosím, Bože. Prosím! Kdokoliv, jen ne on. „Ahoj, zlato. Mohu ti nějak pomoct?“ zeptá se recepční.

12

bl ackou t

Jeho krok zní, jako by se k nám blížil vrah. Vždycky nosíval tenisky, který mu byly moc velký, anebo takový, který si odmítal zavazovat. Podrážky mu vždycky plácaly o podlahu. „Ahoj! Tak jsem tady, já jsem Kareem…“ Na okamžik zmlkne, ale po chvíli vykřikne: „Tammi?“ Sakra.

Konečně otevřu oči a otočím se čelem k němu. Ta hnědá kůže. Ty krásný hnědý oči. Ne že bych ho nikdy předtím neviděla. Jsme sousedi a chodili jsme do stejný školy, Stacey Abrams Preparatory v Upper West Side. Ale takhle blízko něho stojím poprvý za poslední čtyři měsíce. Stojím u něho dost blízko, abych si k němu mohla čichnout, a kéž by nevoněl tak sakra dobře! „Co tady děláš?“ zeptám se. Vyzní to dost agresivně, ale mám pro to důvod.

Obrátí oči v sloup, otočí se k recepční a totálně mě ignoruje. „Za to se omlouvám. Přišel jsem s těmi formuláři pro zaškolení...“ Zaškolení? Ne, ne, ne… my nemůžeme dělat na stejným místě. V žádným případě! „Počkat, vy jdete odevzdat formuláře oba?“ zeptá se. „Ne,“ řekneme jednohlasně a dost nevraživě se na sebe podíváme. „Teda jo,“ řekneme zase jednohlasně.

Potupně udělám krok vpřed, abych mezi náma udělala místo, a odkašlu si. „Co jsem teda chtěla říct, je, že já jsem tady kvůli těm formulářům. Nevím, co tu dělá on.“ Zakření se. „No, já jsem tady asi taky kvůli tomu.“

Dlouhá procházka 13

Oči jí těkají mezi náma dvěma a pak rychle otevře složku, kterou drží v ruce, a začne si prohlížet papíry. Vrátí se ke svý obrazovce a něco si urputně čte, zatímco já si ho rychle omrknu. Má na sobě svoje oblíbený džíny (jo, dokonce i v tomhle parnu), černý triko s límečkem a nový jordanky. Dost možná mu je vybrala ona. Celkem mi chybí ty jeho ochozený červený conversky a trička se superhrdinama.

Přestaň, Tammi! Tobě přece tenhle blbeček vůbec nechybí. „Hm, dejte mi chvilku,“ řekne recepční, hlas se jí třese. „Vy dva se můžete posadit. Za chvíli jsem zpět s Maureen.“ Kareem a já si vyměníme podezřelé a nevraživé pohledy a pomalu se přemístíme do čekárny. Doufám, že si pro mě Maureen brzo přijde… a jeho tady nechá pěkně tvrdnout.

Sednu si na jednu stranu vstupních dveří a on zase na druhou. Pořád sebou vrtí.

Prostě buď roztomilá, Tammi.

Rychle se zkontroluju, chci se ujistit, že všechno to vedro mi nezničilo můj vlasový gel. Nemám sice o něho zájem, ale taky nechci, abych před ním vypadala jako nějaká příšera. „Páni,“ zamumlá si Kareem pro sebe, na něco zírá a já se k němu přidávám. „Páni,“ zalapám po dechu. Zdi místnosti jsou zdobené nástěnnými malbami starých plakátů z koncertů v Apollu.

James Brown, Ray Charles, Ella Fitzgeraldová, Billie Holidayová, lidi, který mí prarodiče v mládí poslouchali.

Toho jsem si předtím vůbec nevšimla a teď mě to teprve trkne. Jsem ve stejný místnosti, kudy procházely ty největší legendy. Ten úžasný pocit mě skoro donutí zapomenout na toho blbečka na druhý straně místnosti. Budu se takhle cítit, až budu v televizním studiu a na filmovým place?

14

bl ackou t

Kareem sebou pořád šije a prohrabuje se všema možnýma kapsama, který má. To dělá vždycky, když je nervní nebo má zpoždění, což je skoro pořád. Nikdy by to do školy nestihl, kdybych mu vždycky nenastavila na mobil několik budíků. Zajímalo by mě, jestli je ještě pořád má.

Kareem se plácne přes čelo a zakleje. Musel na něco zapomenout.

Přestaň! Přestaň na něj myslet. On na tebe taky nemyslí.

Co tady vůbec dělá? Pan Taylor, náš poradce, mi řekl o týhle pozici, ale taky řekl, že místo je jen pro jednoho studenta, který se zajímá o studium médií a zábavního průmyslu. Kareem mi řekl, že chce studovat účetnictví, aby se naučil, jak „počítat všechny svý prachy“. Bože můj, to je ono! Peníze!

On chce těch 3 500 doláčů. No, tak to má celkem blbý. To já jsem ta pravá. Dokonce jsem jim poslala i svůj film (natočený a upravený na mým mobilu). Tahle práce je moje! Navíc… Já tohle fakt potřebuju. Je to další krok k získání mý hvězdy na hollywoodským chodníku slávy. Mamka s taťkou s tím mým plánem tak úplně nesouhlasí, ale Kareem měl pro tohle pochopení.

A teď… teď ho to určitě už vůbec nezajímá. Takže mu nedovolím, aby mi tohle vzal. Možná by se radši měl zvednout a chytit si vlak zpátky do Brooklynu.

Vytáhnu si mobil a snažím se najít něco, na co se můžu soustředit, abych na něj přestala civět. Moc se nezměnil.

Je fakt vysokej, pořád samá ruka, samá noha. Ty krásný oči a plný rty. Je trochu snědší. Možná že chodil na pláž… s ní.

Z tý myšlenky se mi dělá na blití. Umím si skvěle představit, jak se s ní táhnul do Far Rockaway, ona má na sobě nějaký titěrný plavky a on je nahý do půl těla.

Dlouhá procházka 15

„Hej, máš nabíječku?“ Chvilku mi trvá, než mi dojde, že mluví se mnou. „Cože?“ vykašlu ze sebe. „Na-bí-ječ-ku,“ zopakuje mi pomalu, jako kdybych neuměla anglicky. „Zapomněl jsem si ho dobít a mám jen pět procent.“ Údivem zamrkám. „To... to je všechno, co mi chceš říct?“ Zamračí se. „Jak to myslíš?“ Jako vždycky je absolutně natvrdlej. „Za celý měsíce mi řekneš maximálně dvě slova, a teď po mně chceš nabíječku?“ Nejdřív je úplně odvařenej. Ale pak přimhouří oči, opře se o židli a sykne mezi zubama. „To je jedno,“ odsekne a překříží si ruce. „Fakt nevím, proč se vůbec zajímám. Staráš se jen o sebe.“ „Co to mělo znamenat?“ „Nic,“ zabručí.

Vrhnu letmý pohled na recepční, která je už zase u stolu.

Ta rychle odvrátí oči a předstírá, že nás neposlouchala. Jeho mobil by nebyl každou chvíli vybitej, kdyby z něj neustále nedělal dýdžejský sluchátka. I kdybych měla nabíječku, nedala bych mu ji. I kdyby byl poslední kluk na zemi. Já budu navěky zasraně hnidopišská. Zase sykne mezi zuby a v tý židli se ještě víc rozvalí. „Kámo, chováš se, jako bych po tobě chtěl dvacku. Skrblíku.“ „Hej, skončils? Nebo si budeš furt mumlat nějaký sračky?“ Kareem zamhouří oči, jeho pohled by mohl vraždit. „Ahoj!“

16

bl ackou t

Oba vyskočíme, když uslyšíme zpěvný hlas ženy, která obchází recepční desku a míří si to přímo k nám. „Ahoj! Já jsem Maureen. Ty musíš být Tammi Wrightová.

A ty, Kareem Murphy?“ „Jo,“ řekneme jednohlasně a já se nesnáším za to, jak moc se mi líbí, jak náš hlas zní společně.

Vyndej si to z hlavy! Žádné „my“ už není. „My“ skončilo.

Kaput. Navěky.

Podá nám oběma ruku a pak si povzdychne. „No, nerada to říkám, ale přála bych si, abychom se potkávali za lepších podmínek.“ „Jak to myslíte?“ oba se naráz zeptáme a já se snažím nezaúpět. „Tak tohle je tedy trapné. Nastala tu malá administrativní chyba. Vypadá to, že dopis o přijetí přišel vám oběma. Bohužel ale máme peníze jen pro jednoho.“ Sevře se mi žaludek a ztuhne mi čelist.

Kareem si překříží ruce a zamračí se. „No, a co to teda znamená?“ Maureen viditelně polkne. „Tu pozici může dostat jen jeden z vás.“ Kareem a já se na sebe podíváme a pak najednou bum.

Celá místnost se ponoří do tmy. Prostě jen tak.

V jednu chvíli se dívám do těch krásných hnědých očí, který mi tak chyběly, a pak… nic. Žádný cool vytracení se do tmy nebo střih nebo něco takovýho. Ten film prostě skončí. Zmateně sebou zakymácím, když za sebou uslyším hlasy, které se postupně vynořují ze stínů. „Co to sakra je?!“ „Co se to děje?“

Dlouhá procházka 17

„Všichni se uklidněte!“ Ve vzrůstající panice slyším kroky a skřípání židlí. Možná někdo jen omylem zhasnul, ale to by přece hned zase rozsvítil, ne? Něco není v pořádku. Kde je Kareem? „Hej! Co se děje?“ zařvu a mávám před sebou rukama, zatímco se očima snažím přivyknout tmě. Něco do mě v plný síle narazí a já vyjeknu. „Tammi?“ jeho hlas je hrozně daleko a mísí se s chaosem. „Kareeme,“ chci na něj zavolat, ale hlas mi uvízne v hrdle.

Baterky na mobilech se zapnou a kolem sebe zanechaj několik malých světýlek. Následuje další cvaknutí. Světla, ale ne tak jasná jako předtím. Nouzová světla, která jsou asi každé tři metry, zanechávají místnost pořád ve tmě. Na druhý straně čekárny se Kareem otočí a upne se ke mně očima. Nejsem si úplně jistá, ale přišlo mi, že se mu ulevilo. Dveře kanceláře se otevřou a dovnitř pronikne tlumené denní světlo skrz několik úzkých oken, které protínají zděnou budovu. Po pěti minutách lezení po čtyřech Maureen zařve: „Poslouchejte mě všichni, musíme evakuovat!“ „Víš to jistě?“ zeptá se recepční. „Je to stará budova. Netuším, jak dlouho ten generátor vydrží. Všichni ven! Rozsviťte si baterky a běžte po schodech.“ Kareem a já jsme potichu a následujeme skupinu lidí ven ze dveří a směrem k jasně červenému východu na konci zšeřelé chodby.

Na schodech je ještě víc lidí. Všichni z celé budovy se vydali stejnou cestu. Srdce mi začne bušit.

Možná že jde o nějakej cvičnej poplach nebo si někdo připálil oběd.