Deník Sprosté matky by Nakladatelství JOTA

The Cursing Mommy’s Book of Days

Radostné a srdečné „Dobré ráno“ vám všem! Nejsem nic extra, obzvlášť v očích ostatních řidičů a některých klientů mého manžela Larryho — jsem prostě jenom Sprostá máma, vaše sousedka a kamarádka. Sedím si tady u kuchyňského stolu nad ranním kafem, poté co se mi podařilo bezpečně vyexpedovat děcka do školy a manžela do práce, na kterou si bez ustání trpce stěžuje, a užívám si klidnou chvilku jenom sama se sebou a s vámi. Sevřete hrnek s kafem do dlaní, zavřete oči a podělte se o tenhle okamžik se mnou. Ten odporný posraný kuchyňský strop potřebuje opravit, sakra. Omluvte mě, neměla jsem v úmyslu hnedka klít, ale tohle přesně se stane, když třeba jen na vteřinku zapomenu na své předsevzetí a otevřu oči. Náhodou mi pohled padne na tu spoušť, ve kterou se náš strop proměnil. Omítka se na dvou místech prohýbá a několik kusů se odlomilo a odpadlo, takže mi bezděčně vylítlo pár hrubých slov. No co, takové věci se občas stávají! A taky nesmím myslet na tu příšernou noc, kdy přetekl záchod v koupelně nad kuchyní, což mělo za následek právě tenhle problém s omítkou. 7

Larry očividně nikdy v životě o takové věci, jako je uzavírací ventil, neslyšel Teď mám oči znova zavřené a prsty pohodlně propletené kolem hrnku. Sprostá máma je v duchu znovu s vámi. Úžasný francouzský filozof Pierre Teilhard de Chardin — ten jeho přídomek mi trochu připomíná chardonnay, vám ne? — kdysi napsal: „Můj syn se nejspíš zrovna teď snaží ve škole neomdlít, měl jsem ho nechat doma, a ten děsný zástupce ředitele na mě kvůli tomu bude určitě zas hnusný.“ Omlouvám se — je to jinak. Pierre Teilhard de Chardin nikdy nic podobného nenapsal. Namísto toho napsal: „Nejsme lidské bytosti zažívající spirituální zkušenost. Jsme spirituální bytosti zažívající lidskou zkušenost.“ SPIRITUÁLNÍ bytosti zažívající LIDSKOU zkušenost — není to přímo dokonale výstižné? Ve spirituální podobě jsme současně neskonale víc a neskonale míň než pára zvedající se z našich hrnků s kávou. Jako duchové s lidským údělem kráčíme po naší společné cestě časem. Není to úžasné, když se nad tím zamyslíte, že jsme na téhle člověčí pouti všichni pospolu? Každé ráno, jako je to dnešní, představuje další nášlapný kámen na naší trase. Dnešního dne, přesně v tomto poklidném okamžiku u kuchyňského stolu, začíná Sprostá máma své putování dalším rokem. Všechny spřízněné duše tam venku, které ji sledovaly prostřednictvím jejích sloupků a dalších výtvorů, srdečně zvu, aby po ní kráčely spolu se mnou. Připojte se, prosím, ke Sprosté mámě na její celoroční cestě a naše energie den za dnem poroste.

LEDEN

Úterý 4. ledna Takže vyrážíme. Ideálně by tenhle deník začínal v sobotu ráno 1. ledna, jenže jsme, Larry a já, museli vyrazit do Encina. Jeden Larryho klient zve každý rok všechny z kanceláře, aby strávili silvestra a Nový rok v jeho gigantickém domě. Tenhle klient pro firmu znamená obrovský byznys a Larry říká, že bychom možná přespávali v autě, nebýt jeho, takže tam samozřejmě jezdit musíme. A tím opravdu míním my, protože tenhle klient je velkým zastáncem účasti manželek, i když tam vlastně nemají moc do čeho píchnout. Na druhou stranu z manželů ten klient zrovna na větvi není. To je ale jiná historie. V důsledku toho jsme nebyli na Nový rok doma. Druhého jsme letěli zpátky a třetího jsem jela do domova s pečovatelskou službou navštívit svého zasraného otce. Úterý 4. ledna Cítím, že musím tenhle den, měsíc a rok začít úplně odznova. Jen pomyslím na ten víkend a následnou cestu do toho debilního odporného pečovatelského domova a hned 9

toužím nechat ten hnus daleko, daleko za sebou. Pročistím si hlavu, znova si doliju kafe a pak se vrátím zpátky ke kuchyňskému stolu, kde jsem začala. Nikdy nesmíme zapomínat být vděční za to, co máme. Dnešního zimního rána, kdy se teplota pohybuje kolem šesti stupňů pod nulou a venku leží sněhová pokrývka, jsem vděčná prostě jen za to, že tady sedím v teple a pod střechou. Můj osmiletý syn Kyle dostává kopřivku pokaždé, když se na něho třeba jen křivě podíváte, a nejspíš se mu to děje i právě teď na hodině tělocviku, takže každou chvíli pravděpodobně zazvoní telefon a bude to ten arogantní zástupce ředitele a já budu muset vylézt ven a doufat, že mi nastartuje auto, abych mohla vyzvednout svého omdlívajícího synáčka. Zatím je ale ještě klid. Kdo to nazval strach „negativní modlitbou“? Tohohle prvního (technicky čtvrtého, jak už jsem vysvětlila) dne naší celoroční cesty se ale vynasnažím držet se naděje a pozitivních modliteb. Děcka si včera na sněhu užily spoustu legrace. Já byla v tom debilním pečovatelském domově, Larry dole ve sklepě vyváděl něco s těmi svými krabicemi kondenzátorů a chlapci se podle jeho slov venku ohromně bavili. Osobně si teda myslím, že na ně nejspíš moc pozor nedával. Z místa, kde sedím na kuchyňské židli, vidím sněhuláka, kterého postavili. Jsem vděčná, že jsou mé děti šťastné, i za ten malý pomníček jejich radostných chvil, který zůstal na trávníku před barákem. Když se na něj ovšem kouknu pořádně, tak není zas až tak malý. Jak tak natahuju krk k přednímu oknu, úplně žasnu, že se jim vůbec povedlo tak vysokého sněhuláka uplácat! Akorát že ono to vlastně sněhuláka ani nepřipomíná… 10

Důvod, proč to sněhuláka nepřipomíná, jak teď vidím, je ten, že to žádný sněhulák není. On je to totiž sněhupták. Na trávníku před naším domem stojí obrovský sněhový penis. Jak je možné, že jsem si toho předtím nevšimla? Vracívám se z toho idiotského pečovatelského domova až po setmění, tak proto. Nutno přiznat, že se díla zhostili velice invenčně, opatřili ho i velkými sněhovými varlaty. To musel být Trevorův nápad. Táhne mu na dvanáct, takže přichází do toho věku, když už ho můžou poslat za katr. A chudáka Kyla stahuje s sebou. Ti z vás, kdo čtou moje sloupky pravidelně, vědí, že se Sprostá máma skoro v každém z nich — tak jo, v každém — nechá bohužel v určitém okamžiku vytočit některým aspektem každodenního života a pak vypění, začne hrubě klít, rozbíjí věci, vystrkuje na lidi prostředník a tak podobně. Dneska, první či vlastně čtvrtý den našeho celoročního putování, se ovšem Sprostá máma k ničemu takovému nechystá. Zachovat klid, tak zní nové heslo dne. Já se teď prostě zvednu, nazuju si Larryho boty, obleču si přes župan kabát, vylezu na dvorek a ten hnusný sněhový penis zbořím. Takže si stoupnu na dvorek a majznu do toho sněhuptáka — proč jsem si zapomněla palčáky? — a jauvajs! Do hajzlu! Ten šmejd je samý led! No jasně, přes noc zmrzl na kost. Načež ten sněhupenis pěkně zčerstva nakopnu a KURVA DO HAJZLU S TÍM DEBILNÍM SNĚHUPTÁKEM! TO HNUSNÝ HOVADSTVO JE JAK — JAUVAJS!! — ZASRANEJ BETON! JÁ TĚ ROZFLÁKÁM, I KDYBY TO MĚLA BÝT TA KURVA POSLEDNÍ VĚC… ÁÁÚÚ! DO PRDELE! UKLOUZLA JSEM NA TOM DEBILNÍM 11

KLUZKÝM LEDĚ A SPADLA DO SNĚHU!! LEŽÍM TADY NA TOM ZAJEBANÝM DVORKU V POSRANÝM ŽUPANU! DO HAJZLU S TÍM KRETÉNEM LARRYM! DO HAJZLU S BUSHEM! KURVA DO ŘITI S JOHNEM BOEHNEREM, S TÍM SRÁČEM PODĚLANÝM!!… [pauza] Jen ještě minutku a pak se zvednu a půjdu dovnitř. Ať si tu debilní věc rozfláká ten blbec Larry, až se vrátí domů. A vlastně, dřív nebo později to stejně roztaje. Bože, to zas bude kurva příšerný den. Středa 5. ledna Pane, rty mé otevři, i budou ústa má zvěstovati chválu tvou. — Žalmy 51,17 Nezapomínáme náhodou neustále chválit? Nemluvím tady o chválení manžela, dětí nebo kolegů z práce, o tom „rutinním posilování sebedůvěry“, i když to je samozřejmě taky důležité. Myslím chválit onu sílu nejvyšší, která posadila nás i všechno kolem na tenhle otáčející se žhavý uhlík, jenž nazýváme matičkou Zemí — ano, myslím obecně velebení prosté krásy světa. Měli bychom mu zasvětit každičký okamžik dne od chvíle, kdy se probudíme. Hned jak ráno otevřeme oči, musíme si říct: „Pane, rty naše otevři, i budou ústa naše zvěstovati chválu tvou!“ Přála bych si, abych dokázala být v tomhle směru svědomitá, ale občas se mi to bohužel nedaří. Tak například dneska ráno byl Larry vzhůru, seděl na krajíčku postele, nanášel si na palce u nohou mast proti plísni a já se probudila, 12

čučela do stropu, vzdychala a úplně zapomněla vzdávat chválu. Namísto toho povídám: „Do hajzlu.“ No jasně, jsem přece Sprostá máma. Čtvrtek 6. ledna Tak vás opět zdravím, milí přátelé, dalšího temného zimního rána. Páni, tady v kuchyni je ale příjemně — a dokonce i na verandě, a když na to přijde, tak vlastně i na dvoře, kde teplota podle našeho venkovního teploměru dosahuje příjemných jarních dvaceti stupňů. Ta „sněhová socha“ už díkybohu zmizela. Včerejší průtrž mračen, která nám zčásti zaplavila i sklep, ji z valné většiny smetla. Kolikrát nám v životě stačí jenom si počkat a naše přání se vyplní. Dneska ráno sčítám svá požehnání. Takže ten odporný sněhupták je pryč. Voda podle všeho pronikla do několika krabic s Larryho kondenzátory dole ve sklepě. No, tohle nejspíš technicky vzato zrovna požehnání není, ale co, sakra. Taky si občas dáváte první koktejl ve čtvrt na devět ráno? Sobota 8. ledna Včera jsem měla v úmyslu pořídit deníkový zápis, jenomže Kyle se mi vrátil ze školy domů. Tak celé vánoční prázdniny byl ten kluk hotové ztělesnění zdraví, a pak sotva začne vyučování, najednou se mu udělá špatně. Zase mi volal ten děsný zástupce ředitele. Nemohla jsem najít svůj mobil, koneckonců jeho hledáním trávím půlku života, a pak se najednou ozve takové tlumené zvonění a kocour vystřelí půldruha metru do vzduchu. On na něm totiž spal. A na lince mám zástupce ředitele Molkowského. Na Kyla zas přišly v tělocvičně mrákoty, no, žádné překvapení. Molkowski spustil to svoje obvyklé blá blá blá a já 13