DJ by Nakladatelství JOTA

Amsterdam

Když se nad mým rozvodem rozplynula oblaka dýmu, zavolal jsem účetnímu a zeptal se ho, jak si stojím. Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. „Řeknu to takhle, pane Van de Klunderte, měl jste jmění a teď máte rezervičku.“ Přátelsky nabídl, že se večer zastaví, aby se mnou prošel účetnictví. Váhal jsem. Chtěl jsem před vnějším světem co nejvíc držet v tajnosti, že jsem pryč z našeho domu v luxusní čtvrti Oud-Zuid. Marion, moje bývalá, hledala něco menšího, a jakmile to najde, nabídli bychom naše amsterdamské panské sídlo k prodeji. Prahl jsem po okamžiku, kdy budu mít prostředky na nový začátek. Líbil by se mi majestátní hausbót na kanále. Marion a já jsme už jenom museli probrat některé detaily v rozvodové dohodě. Takže jsem zatím žil tady, ve druhém patře v ulici Tweede Jan Steenstraat ve čtvrti De Pijp. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, že by paparazzi tuhle situaci zavětřili. Už jsem měl před očima ty příběhy v bulváru a na kdejakém blogu. 2

„Zákeřný schody,“ funěl účetní. „Omlouvám se za nepohodlí,“ zamumlal jsem, zatímco jsem mu z rukou bral tašky s pořadači. „Můžu vám nabídnout víno?“

„Radši něco nealko, jestli máte.“ Když jsem do sklenice naléval colu a tajně ochutnával, jestli jsou v ní ještě bublinky, všiml jsem si, jak se účetní rozhlíží. Byt o rozloze 48 m2 se dal pronajmout jedině zařízený. V obývacím pokoji spojeném s kuchyní měl majitel rozkládací gauč, křeslo z ikea, televizi lg a jídelní stůl z borového dřeva. Ten mi zároveň sloužil jako psací stůl. Za gaučem visel zarámovaný plakát ze Světové výstavy 1895 v Amsterdamu. Na laminátové podlaze ležel koberec s mondrianovským motivem. Nebyly to žádné staré krámy, ale byly k sobě naskládány bez jakéhokoliv citu. V malé ložnici stálo jeden a půl lůžko. Když jsem dostal klíče, okamžitě jsem koupil patrovou postel pro Nilse. Stálo mě to celý víkend, než jsem ten kolos dal dohromady. Vešlo se to tam akorát. Ve dnech, kdy u mě byly děti, jsem spával na gauči v obývacím pokoji. „Předpokládám, že tady budu jenom pár týdnů.“ Účetní přikývl a lekl se hlasitého zvuku domovního zvonku. Pokaždé, když někdo zazvonil, jsem si vzpomněl na bzučák na ekonomce ohlašující konec každé přestávky. Zase zpátky na další blokovku, jejíž konec se zdál v nedohlednu. „Objednal jsem nějaké těstoviny. Taky jste ještě nejedl, ne?“ Při jídle mě účetní s andělskou trpělivostí provedl všemi tabulkami s nejlepšími a nejhoršími scénáři. „Pro pořádek: částky na výživné manželky a dětí jsou správně?“ zeptal se. „Moje advokátka si myslí, že to bude zhruba takhle, ano.“ „No páni.“

Po dvouhodinové lekci o pojištění, daních, alimentech, nájmu a ostatních ﬁxních nákladech se mi točila hlava, ale pochopil jsem, že to zatím nevypadá, že bych mohl vyměnit svůj podnájem za majestátní hausbót. Účetní ukázal černým plnicím perem na prázdné krabičky od jídla. „Radil bych vám, abyste si začal sám vařit, to dělá v nákladech velký rozdíl. A i když si umím představit, že máte tendenci chodit večer ven častěji než dřív, dával bych si z ﬁnančního hlediska pozor, kam jdu. S vašimi dvojími náklady na bydlení a alimenty není zachování dosavadního životního stylu realistické, pane Van de Klunderte.“ Velmi důrazně mi doporučil, abych drasticky snížil výdaje. Nebo podstatně zvýšil příjmy. „Jak to vlastně vypadá s vaší novou knihou?“ zeptal se účetní, když jsem mu naléval kávu. „Ještě jsem se úplně nerozjel.“ „Hlavně se na mě prosím nezlobte, ale možná bych měl takový nápad. Můžu?“ „No jistě.“ Bylo mi jasné, co přijde. Od taxikářů po vyhazovače, od doktorů po drogové dealery: všichni mají pocit, že publikum čeká na jejich příběh a že spisovatel radostí proskočí stropem, když jim bude moct posloužit jako hlásná trouba. Většinou jde ta nabídka ruku v ruce s hláškami typu „Když ti povím, co jsem všechno zažil“, „Já na to sám nemám čas“ a „Když to napíšeš, můžeš si nechat polovinu zisku“. Někteří ani nepoužijí slovo „napsat“, ale „zapsat“. Ještěže zatím neříkají naťukat. „Napsal jste přece tu knížku o těhotenství?“ Přikývl jsem.

„Tak jsem si říkal: co takhle se na svůj rozvod podívat jako na obchodní příležitost a napsat o něm něco podobného?“ „Co přesně máte na mysli?“ „Průvodce rozvodem, plný anekdot o vaší rozvodové válce, prošpikovaný užitečnými tipy a triky. Já vždycky říkám, ať je na tom ekonomika, jak chce, lidi se budou pořád brát, dělat děti a rozvádět. A k tomu název jako Pomoc, chci se rozvést! Myslím, že takovou knížečku napíšete za pár měsíců. Podle mého skromného názoru je návratnost téhle investice mnohem zajímavější než u toho rodinného románu, nad kterým už sedíte tak dlouho.“ Zamíchal jsem si kávu a řekl, že vysonduju, co na to moje bývalá. Přišlo mi ale dost nepravděpodobné, že čeká zrovna na knihu o našem rozvodu. 3

Druhý den ráno jsem svoji agentku zaúkoloval, aby mi na následující měsíce sehnala co nejvíc vystoupení. „Knihovny, školy, business kluby: sem s nima.“ „Měla jsem přece všechno zdržovat, dokud nedopíšeš ten rodinnej román, ne?“ „Stavil se u mě účetní.“ „Jo aha.“ Výsledek byl ošklivým zklamáním. Přeposlala mi jeden dámský čtenářský kroužek z Coevorden a pozvánku na neplacenou účast v porotě esejistické soutěže pro středoškoláky. Agentka mi k tomu napsala, že jí pravidelně píšou zájemci o Özcana Akyola, Ronalda Gipharta a Tommyho

Wieringu. „No jo, ale ty všichni v poslední době něco vydali.“ Dostala taky ještě poptávku z knihovny v Naaldwijku. „Až tam ve Westlandu, za honorář pro debutanty, tak si říkám, jestli to máš zapotřebí.“ 4

Rozvod byl moje iniciativa, ale odloučení od rodinného života pro mě znamenalo krutou ránu. S Marion jsme se dohodli na prozatímním režimu, kdy jsem si k sobě děti bral každý čtvrtek po škole a pak každý druhý víkend. Příšerné byly hlavně všední dny bez dětí. Chyběl mi ranní rituál buzení, mazání chleba a příprava svačin do krabiček, to „Čau, tati!“ z chodby, když se Lisa odpoledne vrátila ze školy, a Nilsovo nekonečné vyprávění o fotbalových zápasech na školním dvoře. Než jsem se vydal do Westlandu, zastavil jsem se ve svém bývalém domově, abych si vyzvedl nějaké věci. Po cestě jsem si chtěl na pumpě koupit sendvič nebo něco takového. Lisa seděla u jídelního stolu a psala domácí úkol. Vyndala si sluchátka. „Čau, tati.“ „Ahoj, zlato. Jak bylo dneska ve škole?“ „Nuda. A jak ses měl ty?“ „Celý den jsem psal.“ „Fakt? Už ti to jde?“ Marion stála u sporáku. „Potřebuješ něco?“ zeptala se. „Jo, nějaký věci na čtení. Ještě jsou nahoře.“ „Aha. Dobře. Cestu znáš.“

Na sporáku klokotalo něco dobrého v pánvi. Měl jsem pocit, že cítím mušle vongole. Nikdo neumí vařit italskou kuchyni tak skvěle jako Marion. Se šanonem pod paží jsem co nejrychleji hledal, kde nechal tesař díru. 5

Třicet sedm lidí v knihovně v Naaldwijku se na mě dívalo s očekáváním. Zvolil jsem extra dlouhou ukázku, abych tak omezil čas na otázky z publika. V první řadě sedělo několik žen, které do sebe při každé dvojsmyslné pasáži šťouchaly a neustále se hihňaly. Po skončení se se mnou chtěly vyfotit. Jedna se nakrucovala tak dlouho, až stála vedle mě. Párkrát mě štípla do boku. Když jsem šel po autogramiádě na parkoviště, kamarádky si zrovna odemykaly kola. Žena, co mě štípla, se zeptala, jestli bych se s jejich čtenářským kroužkem ještě nezašel napít, bude doma připravovat irskou kávu. Podíval jsem se na igelitový chránič obepínající sedlo jejího kola. Byla na něm reklama místního řezníka. Odpověděl jsem, že mám zítra náročný den. Na dálnici A4 jsem si pustil Random Access Memories od Daft Punk. Vydělal jsem dalších dvě stě padesát euro. Plus láhev vína z Riojy. Halíře dělaj talíře. Pharrellův text se na prázdné dálnici křičel krásně. We’re up all night for good fun, we’re up all night to get lucky... Okolo dvanácté jsem sjel směrem na Amsterdam Oud-Zuid. Byl čtvrtek večer, kdo mě mohl zadržet?

Auto jsem zaparkoval na prázdném Albert Cuypmarktu a zamířil jsem rovnou ke Kingﬁsherovi. Místním barmanům připadalo zajímavé, že jsem si jejich podnik vybral jako novou domovskou hospodu. Čas od času jsem dostal pivo zadarmo. Celebrita jako dekorace nikdy nemůže uškodit. Na stoličce vedle mě seděla mladá žena, která si objednala dva giny s tonikem. Byla o dost krásnější a mladší než ty ženské z Westlandu a nehihňala se. Její dech prozrazoval, že už za sebou má náročný večer, ale bylo by hloupé z toho dělat důležité kritérium. „Půjdeš pak se mnou?“ zašeptal jsem jí do ucha. Její kamarádka kouřila venku. Když zašeptala zpátky, že ji ta myšlenka vzrušuje, zaslechl jsem opodál na baru někoho říkat: „No jo, tamhle je zase Kluun. Ten sem teď taky začal chodit.“ Vzhlédl jsem a toho kluka jsem poznal. Pracoval v Le Pain Quotidien, kam jsme s Marion a s dětmi občas v sobotu chodili na snídani. Ještě jednou jsem si dobře prohlédl svoji krásnou sousedku. Zdálo se, že zapomněla na přítomnost plastového míchátka ve sklenici, málem si tou věcí vypíchla oko. Za chvíli bych měl s tou o dvacet let mladší ženou cestou ven ruku v ruce projít kolem kluka, kterému jsem ještě před několika týdny platil dvě porce francouzských toustů, dva croissanty s lososovo-pažitkovým máslem, dva mátové čaje a dva jablečno-hruškové džusy. Hlavou mi zněla slova rozvodové advokátky. Pokaždé mi vtloukala, že je velice důležité „v každém případě

navenek“ vést spořádaný život, bez přílišných výstřelků, které by „v souvislosti s budoucí úpravou styků s dětmi mohly být špatně vykládány“. Když mě moje budoucí postelová partnerka uslintaně políbila na krk a nejistým krokem odešla na záchod, rychle jsem dopil svoji třetinku a položil tři eura na bar. Moje advokátka neměla tarif 250,00 euro na hodinu (bez dph) jen tak pro nic za nic. Výdaje, které se, jak mě důrazně informoval účetní, nedají zahrnout do nákladů z podnikání. 7

Následující sobotu jsem byl s pár kamarády na dgtl, festivalu techna v bývalých docích v severním Amsterdamu. Když byla řada na mně, abych donesl pití, a já se proplétal davem, cítil jsem, jak na mě míří spousta očí. Dívaly se na mě pohledy vyjadřujícími něco mezi něžností a překvapením. Výprava k baru byla nekonečná. Oslovil mě mladý pár. „To je pěkný, že pořád chodíte na tyhle akce,“ řekla dívka nadšeně. „Můžu se s váma vyfotit?“ Její přítel mi sdělil, že ke mně chová respekt, a zaníceně doufal, že bude také tak aktivní, až bude tak starý jako já. Později ten večer jsem seděl doma u kebabu s hranolky a zíral do zdi. Byla sobota večer, půl dvanácté. S Marion jsem byl už šest týdnů v rozluce a pořád jsem s nikým nespal. To se nestávalo ani v posledních měsících našeho manželství. Od jednoho kamaráda jsem slyšel, že teď frčí Tinder. Vyšukával si díky němu mozek z hlavy, abych zůstal u jeho

formulace. Tahle vyhlídka mě lákala, ale dosud jsem si na tu aplikaci netroufl. „Můj slavnej ksicht na Tinderu, umíš si to představit?“ Ten večer už jsem toho měl dost. Advokátka ať jde do háje. Otevřel jsem si další pivo a vytvořil si profil. Jako profilovou fotku jsem si vybral tu, na které ve slunečních brýlích sedím s mojitem před sebou. Fotila ji Marion na naší poslední dovolené na Ibize. Mohl jsem se vydávat za nějakého čtyřicátníka a byl jsem sotva poznat. V návalu sílícího veselí jsem se překřtil na StijnvanDiepen. Strašně zvědavý a lehce vzrušený jsem si prohlížel fotky ženských protějšků. Poté, co jsem potažením vlevo odmítl celou řádku dam, objevila se najednou Stella. Matka Thoma, Nilsova spolužáka. Naši synové si spolu každý týden chodili hrát. Na fotce vypadala trochu mladší než na školním dvoře. Před půldruhým rokem se rozvedla a od té doby žila trochu divočejším životním stylem. Stella se neomezovala jenom na flirtování v hospodě, dokonce ani někteří z konzervativnějších otců ve škole neunikli jejím svůdným pohledům. To se nesešlo s pochopením matek, ani Marion. Divoce jsme se pohádali, když jsem na třídní besídce s Thomovou mámou tancoval trochu moc horlivě. Stellinu fotku jsem olajkoval. Příští ráno jsme překvapivě měli spojení. V třídním seznamu jsem si našel její číslo, to šlo teda rychle. Po krátké výměně zpráv („Tyjo, ty na Tinderu? “) ( Jo, ty ale taky, nezbedo...“) jsem napsal, že by bylo fajn jít někam na drink, pod podmínkou, že bude diskrétní.

Ve středu večer vstoupila do Baru Americain v bílé hedvábné halence s hlubokým výstřihem. Červené okraje podprsenky prosvítaly ven. Stěží jsem se vydržel nedívat. O hodinu později jsem si v pokoji 118 užíval pohled na kulaté hýždě Thomovy matky. Její návrh, následující den, abychom o víkendu společně podnikli něco pěkného s dětmi, jsem odmítl. Dva dny nato mi ve schránce ležela pohlednice. Debilní třídní seznam. Na přední straně byl umělecký akt a na tu zadní rtěnkou otiskla polibek. „Můžeš si vybrat, kam ji chceš,“ stálo pod ním. Pohlednici jsem stihl schovat akorát včas, než si Nils přisedl ke stolu. Poslal jsem Stelle zprávu, že to bylo fajn a vzrušující, ale pro mě to nebyl začátek něčeho krásného. „Zrovna jsem se rozvedl, a ještě nejsem úplně připravený na vztah.“ Pak kolem mě Stella na školním dvoře prošla, jako bych byl vzduch, a odpoledne už si Nils najednou nesměl s Thomem hrát. Další den jsem od Marion dostal zprávu, jestli jsem se úplně nezbláznil. „Ve škole si o tom všichni povídají. Jak si myslíš, že bude Nilsovi, až se to dozví? Proboha, Stella... s tou svojí tlustou prdelí.“ Zvažoval jsem, že jí odepíšu, že Stella v každém případě nebyla úplně neochotná v mimořádně vyzývavém vystrkování jmenované části těla, ale rozhodl jsem se zachovat mír. Od té doby jsem reagoval už jenom na proﬁly neznámých žen. Kandidátky bydlící v okruhu dvaceti kilometrů jsem ignoroval. Prostě se popojede o kousek dál. Jednou jsem během hodiny rozdal celkem devět lajků.