Drsní chlapi by Nakladatelství JOTA

Sarah Chalfantové. Za všechno.

Všechny věci v kuchyni paní Pommeroyové byly na hro madě na kuchyňském stole nebo přikryté plachtami. Ku chyňské židle byly v obýváku, naházené na pohovce, kde nepřekážely. Ruth si jednu vzala a posadila se doprostřed kuchyně, zatímco tři Pommeroyovy sestry se vrátily k malo vání. Paní Pommeroyová natírala malým štětcem parapety. Gloria malovala válečkem zeď. Kitty škrábala nesmyslnými opilými výpady starou barvu z další zdi. „Kdy jste se rozhodla vymalovat si kuchyň?“ zeptala se Ruth. „Včera večer,“ odpověděla paní Pommeroyová. „Není to odporná barva, Ruthie?“ zeptala se Kitty. „Je dost hrozná.“ Paní Pommeroyová poodstoupila od parapetu a podí vala se na své dílo. „Je hrozná,“ přiznala, nijak nešťastně. „Není to barva na bóje?“ hádala Ruth. „Nemalujete si kuchyň barvou na bóje?“ „Asi to bude barva na bóje, zlato. Poznáváš tu barvu?“ „Nemůžu tomu uvěřit,“ řekla Ruth, protože tu barvu poznávala. Paní Pommeroyová si překvapivě malovala ku chyň přesně tím odstínem, který používal její mrtvý manžel na své bóje — ostrá limetkově zelená, která bodá do očí. Humráři vždycky používají křiklavé barvy, aby rozpoznali bóje na pozadí jednotvárné modré za jakéhokoli počasí. Byla to hustá průmyslová barva, naprosto nevhodná pro výmalbu kuchyně. „Bojíte se, že se vám kuchyň ztratí v mlze?“ zeptala se Ruth. Kitty se smíchem dopadla na kolena. Gloria se zamra čila a řekla: „Ježíšikriste, Kitty. Ovládej se.“ A vytáhla ji na nohy. Kitty se dotkla svých vlasů a prohlásila: „Kdybych měla žít v kuchyni, která má tuhle barvu, tak bych blila jak amina.“ „Může se ta barva na bóje používat uvnitř?“ zeptala se

129

Ruth. „Neměla byste na vnitřek používat barvy na vnitřek? Nedostanete z toho rakovinu nebo tak něco?“ „Nevím,“ odpověděla paní Pommeroyová. „Našla jsem včera večer v kůlně všechny tyhle plechovky a říkala jsem si, že by neměly přijít nazmar. A taky mi to připomíná mýho manžela. Když přišly Kitty a Gloria na večeři, tak jsme se začaly smát, a pak už jen vím, že jsme malovaly kuchyň. Jak se ti to líbí?“ „Upřímně?“ zeptala se Ruth. „Kašli na to,“ řekla paní Pommeroyová. „Mně se to líbí.“ „Kdybych měla bydlet v týhle kuchyni, zvracela bych tak, že by mi upadla hlava,“ prohlásila opět Kitty. „Dej si bacha, Kitty,“ řekla Gloria. „Je možný, že v týhle kuchyni budeš muset bydlet cobydup.“ „To teda ne, sakra!“ „Kitty může v tomhle domě zůstat kdykoliv,“ řekla paní Pommeroyová. „To víš, Kitty. A ty to víš taky, Glorie.“ „Ty seš tak zlá, Glorie,“ řekla Kitty. „Tak zatraceně zlá.“ Gloria dál malovala svou zeď, pusu zavřenou. Její vále ček nanášel hladké, rovnoměrné pruhy barvy. „Ruth se zeptala: „Kitty, strýc Len už tě zase vyhazuje z domu?“ „Jo,“ řekla Gloria tiše. „Ne!“ zvolala Kitty. „Z žádnýho domu mě nevyhazuje, Glorie! Jsi pěkně hnusná, Glorie!“ „Říká, že tě vyhodí z baráku, jestli nepřestaneš pít,“ řek la Gloria stejně tichým hlasem. „Tak proč si do prdele nepřestane chlastat sám?“ doža dovala se Kitty. „Len mi říká, že musím přestat, ale nikdo nechlastá tak jako on.“ „Kitty se klidně může nastěhovat ke mně,“ řekla paní Pommeroyová. „Proč musí do prdele on chlastat každej podělanej

130

den?“ řvala Kitty. „No,“ řekla Ruth, „asi proto, že je to starej hnusnej alkoholik.“ „Je to čurák,“ řekla Gloria. „Má největšího čuráka na ostrově, to rozhodně,“ řekla Kitty. Gloria dál malovala, ale paní Pommeroyová se zasmála. Z patra se ozval dětský pláč. „A jéje,“ řekla paní Pommeroyová. „Tak se ti to povedlo,“ řekla Gloria. „Tak už jsi to zatra cený dítě vzbudila.“ „To já ne!“ křičela Kitty a dětský pláč se změnil v kví lení. „A jéje,“ zopakovala paní Pommeroyová. „Bože, to je ale hlasitý dítě,“ řekla Ruth a Gloria na to: „No neříkej, Ruth.“ „Takže Opal je teda doma, co?“ „Vrátila se před pár dny. Zdá se, že se s Robinem usmíři li, což je dobře. Jsou teď rodina, tak by měli bejt spolu. Přijdou mi oba docela dospělí. Rostou fakt moc pěkně.“ „Fakt je,“ řekla Gloria, „že už jí její rodina měla plný zuby a poslali ji nazpátek.“ Uslyšely nahoře kroky a pláč se utišil. Za chvilku sešla Opal dolů a nesla dítě. „Kitty, ty vždycky tak řveš,“ stěžovala si Opal. „Vždycky Eddieho probudíš.“ Opal byla žena Robina Pommeroye, fakt, který byl stále pro Ruth zdrojem údivu: tlustý, přiblblý sedmnáctiletý Ro bin Pommeroy měl ženu. Opal byla z Rocklandu a taky jí bylo sedmnáct. Její otec tam měl benzínku. Robin ji tam potkával na svých cestách do města, když plnil kanystry pro svůj náklaďák na ostrově. Byla docela hezká („roztomi lá malá kurvička,“ prohlásil Angus Addams), s popelavě plavými vlasy, které nosila ve volných copech. To ráno

131

měla na sobě župan a ošuntělé pantofle a šoupala nohama jako stará babka. Byla tlustší, než jak si ji Ruth pamatova la, ale Ruth ji neviděla od minulého léta. Miminko bylo ve velké plíně a mělo jednu ponožku. Vyndalo si ruce z pusy a snažilo se chytit vzduch. „Prokrista!“ zvolala Ruth. „Je obrovskej!“ „Čau, Ruth,“ řekla Opal nesměle. „Čau, Opal. Tvoje dítě je obrovský!“ „Nevěděla jsem, že už seš zpátky ze školy.“ „Už skoro měsíc.“ „Seš ráda, že seš zpátky?“ „To víš, že jo.“ „Vrátit se na Fort Niles je jak spadnout z koně,“ řekla Kitty Pommeroyová. „Nikdy na to nezapomeneš.“ Ruth to ignorovala. „Opal, to dítě je strašně velký. Ahoj, Eddie! Hej, Edíku!“ „To je pravda,“ řekla Kitty. „Je to náš velikánskej chla peček! Viď, Eddie? Že seš náš velikánskej chlapeček?“ Opal postavila Eddieho na zem mezi svoje nohy a po dala mu ukazováčky, aby se mohl držet. Snažil se narovnat kolena a houpal se jako opilý. Bříško mu komicky trčelo přes plínu a stehna měl pevná a boubelatá. Ruce vypadaly, jako by byly sestavené z částí, a měl několik brad. Hrudní ček se mu leskl slinami. „Je tak velkej!“ usmála se široce paní Pommeroyová. Klekla si před Eddieho a štípla ho do tváří. „Kdo je můj velikej chlap? Jak jsi velkej? Jak velkej je Eddie?“ Potěšený Eddie vykřikl: „Ga!“ „No jo, je pořádně velkej,“ řekla potěšeně Opal. „Už ho skoro neuzvednu. I Robin říká, že už je Eddie na nošení moc těžkej. Říká, že už by se radši měl pěkně rychle naučit chodit.“ „Kdo tady bude velikánskej rybář?“ řekla Kitty. „Myslím, že jsem tak velkýho a zdravýho kluka ještě ne

132

viděla,“ řekla Gloria. „Podívejte na ty nohy. Z toho kluka bude rozhodně fotbalista. Není to to největší dítě, cos kdy viděla, Ruth?“ Opal se začervenala. „U nás v rodině jsou všechny děti velký. Aspoň máma to říká. A Robin byl taky velkej. Že jo, paní Pommeroyová?“ „To jo, Robin byl taky velikánskej kluk. Ale ne tak vel kej jako tady velikej pan Eddie!“ Paní Pommeroyová ho polechtala na bříšku. „Ga!“ vykřikl. Opal řekla: „Skoro ho nemůžu nakrmit. Měli byste ho vidět v čase jídla. Jí víc než já! Včera sněd pět plátků sla niny!“ „Ježíši!“ řekla Ruth. Slanina! Musela se na to dítě pořád dívat. Nevypadal ani trochu jako jiné děti, které kdy viděla. Vypadal jako tlustý, plešatý muž, scvrklý na šedesát centi metrů. „Má velkej apetit, tím to je. Viď? Viď, ty náš velikánskej kluku!“ Gloria Eddieho s heknutím zvedla a zasypala ho polibky. „Že, ty buclíku? Máš velkej zdravej apetit. Protože seš náš malej dřevorubec, viď? Seš náš malej fotbalista, viď? Ten největší malej kluk na celým světě.“ Dítě vřískalo a silně Glorii kopalo. Opal vztáhla ruce. „Vezmu si ho, Glorie. Je pokaděnej.“ Vzala si Eddieho a řekla: „Vezmu ho nahoru a umyju ho. Uvidíme se později. Měj se, Ruth.“ „Měj se, Opal,“ odpověděla Ruth. „Pá pá, chlapáku!“ volala Kitty a mávala Eddiemu na rozloučenou. „Pá pá, ty krasavče!“ volala Gloria. Sestry Pommeroyovy hleděly za Opal, jak šla nahoru, a usmívaly se na Eddieho a mávaly mu, dokud se jim ne ztratil z dohledu. Pak uslyšely nahoře v ložnici Opaliny kroky a všechny najednou se usmívat přestaly.

133

Gloria si utřela ruce, obrátila se k sestrám a řekla přísně: „To dítě je moc velký.“ „Moc ho krmí,“ řekla zamračeně paní Pommeroyová. „Pro jeho srdce to není nic moc,“ dodala Kitty. Ženy se vrátily k malování. Kitty začala hned zase mluvit o svém manželovi Lenovi Thomasovi. „No jo, mlátí mě,“ řekla k Ruth. „Ale něco ti povím. Ne může mi udělat nic tak hroznýho, abych mu to nedokázala oplatit.“ „Cože?“ divila se Ruth. „Co se mi snaží říct, Glorie?“ „Snaží se ti říct, že jí Len nedokáže dát větší ránu než ona jemu.“ „To je pravda,“ řekla paní Pommeroyová hrdě. „Kitty má fakt pěknou ránu.“ „Přesně tak,“ řekla Kitty. „Propasovala bych mu hlavu dveřma, kdyby na to přišlo.“ „A on by udělal to samý tobě, Kitty,“ řekla Ruth. „Máte to hezky zařízený.“ „Pěkný manželství,“ řekla Gloria. „To je,“ řekla spokojeně Kitty. „Je to hezký manželství. Ne že ty bys o něm něco věděla, Glorie. A nikdo nikoho z žádnýho baráku nevyhazuje.“ „Uvidíme,“ řekla Gloria opravdu tiše. Paní Pommeroyová byla zamlada divoška, ale přestala pít, když se pan Pommeroy utopil. Gloria nebyla nikdy di voška. Kitty byla taky zamlada divoška, ale zůstalo jí to. Byla celoživotní notorik, bručoun a povaleč. Kitty byla pří kladem toho, co by se mohlo stát z paní Pommeroyové, kdyby zůstala u láhve. Kitty chvíli žila mimo ostrov, když byla mladší. Celé roky pracovala v konzervárně na slanečky a šetřila si všechny peníze, aby si mohla koupit rychlý kab riolet. Gloria říkala, že Kitty chodila na potraty, a že proto teď už nemohla mít děti. Po výbuchu v konzervárně se Kitty

134

vrátila na Fort Niles. Dala se dohromady s Lenem Thoma sem, dalším opilcem první kategorie, a od těch dob se ti dva navzájem bili. Ruth nemohla svého strýce Lena vystát. „Mám nápad, Kitty,“ řekla Ruth. „Jo? Jakej?“ „Proč jednou v noci nezabiješ strejdu Lena ve spánku?“ Gloria se zasmála a Ruth pokračovala: „Proč ho ne umlátíš palicí k smrti, Kitty? Myslím, než to udělá on tobě. Předběhni ho.“ „Ruth!“ vykřikla paní Pommeroyová, ale taky se smála. „Proč ne, Kitty? Proč ho neumlátit?“ „Zmlkni, Ruth. Vůbec nic nevíš.“ Kitty seděla na židli, kterou si přinesla Ruth, zapálila si cigaretu a Ruth k ní přišla a sedla si jí na klín. „Laskavě ze mě slez, Ruth. Máš kostnatou prdel, zrovna jako tvůj otec.“ „Jak víš, že má můj otec kostnatou prdel?“ „Protože jsem s ním šukala, hlupáčku,“ řekla Kitty. Ruth se smála, jako by to byl úžasný vtip, ale uvnitř měla mrazivý pocit, že je to možná pravda. Smála se, aby zakryla svoje rozpaky, a vyskočila zpátky na nohy.

135