Hendrixova kytara by Nakladatelství JOTA

Hendrixova kytara

I. díl Sweet

Child in Time, you‘ll see the line Line that‘s drawn

between the Good and the Bad

h e n dr i xova k y ta r a 11

* „Vidíš, Jeníčku, jak ti to jde!“ pokývala hlavou soudruž-

ka učitelka a pohladila ho po hlavě. Většinou mu to nevadilo, ale dnes měla nějak víc zpocené ruce a jemu ta představa jejího potu na vlasech, které mu před odchodem do hudebky načesala maminka, vůbec nedělala dobře. Nic proti téhle soudružce učitelce vlastně neměl, ale někdy mu vadilo, jak je cítit starým i novým potem. Proč se nenavoní tak jako maminka, napadalo ho občas, když se k němu přitiskla z vedlejší židličky, aby mu ukázala klávesu příliš vzdálenou jeho dětským rukám. Jenže už tehdy nějak věděl, že říkat lidem, že smrdí, asi není úplně slušné a maminka by se na něj asi zlobila, že je zase drzý. „Ty jsi tak šikovný chlapeček, hraješ už teď lépe než jiné, mnohem starší děti, to je až neuvěřitelné, jak dokonalý máš sluch. Víš co, řekni příště mamince nebo tatínkovi, no, možná bude lepší, když přijdou oba…“ „A proč?“ zarazil se. Že by přece jen zase něco provedl a ani o tom nevěděl? „Neboj, já si na tebe nechci stěžovat, jak bych si na takového šikovného a hezkého chlapečka mohla vůbec stěžovat, ne?“ Naklonila se k němu ještě blíž a on měl co dělat, aby se neodtáhl. „Jenom si potřebuju s tvými rodiči o něčem promluvit, víš?“ „Aha, tak to jo,“ seskočil ze židličky a začal si sbírat noty. Když si všimnul jejího až láskyplného úsměvu,

k at e ř i na du b s k á

napadlo ho, že je vlastně dost hodná, jenom kdyby na něj furt nešahala, ti dospělí jsou někdy fakt divní. A pak si vzpomněl, jak maminka tatínkovi v pokoji říkala a nevěděla, že on je slyší, že je to chudák ženská, protože nemá děti, a možná i proto tak na Jeníčka trpí a pořád ho vychvaluje. „Aťsi na něj trpí, hlavně že ho něco naučí. I když doufám, že to neříká jenom proto, aby si u mě udělala oko,“ zabručel tatínek a pak se zase začetl do novin. „A hlavně pilně cvič, nezapomeň, nikdo učený z nebe nespadl, hudba je sice ze začátku dřina, ale pak tě bohatě odmění!“ volala za ním na chodbu, kde se míjel s klukem s notami pod paží a otráveným obličejem. „Jakou má náladu?“ zeptal se ho šeptem, než za sebou zavřel dveře. „Já myslím, že dobrou.“ „To doufám, vůbec jsem necvičil…“ „Já tě slyším, Procházko!“ ozval se mu za zády hlas soudružky učitelky a zněl úplně jinak než před chvílí. Hm, ten asi dostane za uši, ušklíbl se a radostně seběhl ze schodů. Už se nemohl dočkat, až doma odhodí noty na klavír, převlékne se do jiných kalhot a vyrazí za klukama sáňkovat. „To je dobře, soudruhu řediteli, že jste přišli oba, asi půjdeme raději na chodbu, co myslíte? A ty si, Jeníčku, zatím projdi ty stupnice, já se za chvíli vrátím!“ Vysoké dveře učebny se za jeho rodiči a kvokající učitelkou hlasitě zavřely. Taky by už tady mohli namazat ty panty, děsně skřípou a pokaždé mi to rve uši, zamyšleně si rozkládal noty, ale pak ho přemohla zvědavost a potichu se přesunul ke dveřím. Doufám, že si nevšimnou, že nehraju. A přiložil ucho ke klíčové dírce.

h e n dr i xova k y ta r a 13

„Je skutečně neuvěřitelně nadaný, málokteré dítě v jeho věku má tak dokonalý hudební sluch.“ Za klíčovou dírkou cvrlikala soudružka učitelka, tatínek udiveně bručel a maminka mlčela. „Já vám z něj vychovám génia, uvidíte! Jenom musí více cvičit, to víte, má ještě malé ruce a rozsah, takže jsem vám chtěla navrhnout, že by chodil aspoň třikrát týdně, uvidíte, jaké bude mít za chvíli výsledky, už za pár měsíců může reprezentovat školu třeba s nějakým jednodušším Chopinem.“ „Ale kolegyně, nedělejte z něj hned Mozarta,“ znovu zabručel tatínek, ale on poznal, že ho tyhle pochvaly těší. „Kdepak, soudruhu řediteli, já skutečně nepřeháním, je to budoucí virtuóz, někoho tak nadaného jsem tu vážně ještě neměla! Tak co říkáte, třeba pondělí, středa a pátek odpoledne?“ „No, já vám nevím, paní učitelko, to se mu asi nebude moc líbit…,“ konečně se ozvala i maminka. „Prosím tě, přece se ho nebudeme ptát, prostě bude chodit a basta!“ uslyšel tatínka a definitivně se vyděsil. Cože? I v pátek, kdy je nejvíc zábavy? Tak to teda ne! Odskočil od dveří, přeběhl k oknu a bylo mu úplně jedno, že ho učitelka přistihne, jak nesedí u klavíru. Radostný křik dětí z protějšího kopce byl slyšet až do učebny, jak hrozně jim záviděl, že můžou sjíždět dolů a nikdo je nenutí cvičit ty protivné stupnice a etudy. A až sleze sníh, tak co? Kluci budou hrát fotbal a lítat po hřišti, lézt na stromy a koupat se v potoce, a on bude pořád jenom sedět za tím protivným klavírem. Rozzlobeně se otočil ke klavíru uprostřed učebny a zdálo se mu, že se ještě zvětšil. Stal se z něj velký, černý a lesklý obr, který se rozhodl zničit mu život a připravit ho o veškerou radost. Naštvaně praštil pěstí do kláves a kopl toho obra ohrožujícího jeho svobodu do nohy.

k at e ř i na du b s k á

„Ty potvoro jedna klavírová, kvůli tobě nemůžu chodit ven! Já nechci být žádný virtuoooz, to je jak nějaká nadávka, všichni se mi budou smát, že sem šprt, teď se sice občas smějou, ale pak jim dám do nosu a většinou je to přejde… Já tě tak nenávidím!“ Cítil se naprosto zoufale, protože situace začínala být beznadějná, za dveřmi dál cvrlikala učitelka a tatínek potěšeně bručel. Ruka mu najednou zajela do kapsy krátkých kalhot, kde nahmatala rybičku, kterou nedávno vyměnil za duhové kuličky. Ty pro změnu vyhrál na spolužákovi, který měl strýčka v Americe a ten mu posílal kuličky, co se nedaly koupit v hračkářství. Lesklý nožík mu vklouzl do zpocené ruky, otevřel se nejspíš sám od sebe a chuť pomstít se té protivné učitelce, která ho nutí sedět za klavírem místo běhání s klukama, byla až nesnesitelná. „Jak já ji nenávidím, stejně jako ten blbý klavír!“ Znovu nakopl tu černou obludu, až dřevo nesouhlasně zapraštělo, a pak si vzpomněl na to nejhorší, co může učitelce udělat. Jejího muže zabili nacisti, říkala maminka, nacisti… A ruka s rybičkou zamířila k lesklému dřevu klavíru. Asi budu mít doma dost velký průser, ale já jí dám virtuóza, říkal si, když zavíral dveře učebny, za kterými kvílela soudružka učitelka. „Jak jsi to mohl udělat, zrovna ty, Jeníčku, hákový kříž, proboha hákový kříž! A vyrytý na klavíru!!! Tohle vážně nepřežiju!“ „Teď tam radši nechoď,“ poradil udivenému klukovi s notami v podpaždí a seběhl po schodech. Musím být doma dřív, než k nim dorazí ona, a to určitě dorazí. A musím utéct někam hodně daleko, třeba k babičce, ta mě určitě pochopí. A ono se to přežene, jako vždycky… Svoboda byla sladká a za výprask určitě stála. I když ještě netušil,

h e n dr i xova k y ta r a 15

že mu otec stejně pořídí housle, a jemu nezbude než na ně schválně vrzat tak strašně, že i jemu samotnému to rvalo uši, a až stížnosti sousedů donutily jeho rodiče vzdát sen o synovi – hudebním virtuózovi.

** Rozteklá zmrzlina se nepříjemně lepí na prsty a druhou rukou musí přidržovat spodek trička, ve kterém tají zbývající eskyma. Hltá zmrzlinu po kusech, i když mu z ní trnou zuby, protože těch eskym zbývá ještě šest. To budou kluci zírat, až jim řekne, že jich dokázal spořádat deset najednou. Stejně jako zírali, když se před nimi minulý měsíc svlékl do naha a bez mrknutí oka se vyválel v hromadě kopřiv. Zrovna se totiž bavili o tom, že kopřivy jsou strašně pálivé, a i když jsou prý děsně zdravé, tak je lepší se jim vyhnout. Sice ho tělo svědilo ještě dva dny, ale musel si zachovat tvář, takže nesměl ani syknout, když byl nablízku někdo z party. Nebo když se bavili o sršních a nebezpečí jejich obřích žihadel. Takže když mu druhý den odpoledne jeden vlétnul do pokoje, okamžitě ho napadlo, že ho donese ukázat klukům, aby viděli, že on se teda ani sršňů nebojí. Když sršeň po marných pokusech vylétnout zase ven konečně usedl na stolek, přiklopil ho připravenou sklenicí, jenže pak zase nemohl přijít na to, jak sršně z té sklenice dostat. Nakonec sklenici pomalu přesunul až na kraj stolku a snažil se sršně zespodu zachytit do dlaně. Jenže to se sršni nelíbilo, vlétnul mu do nohavice kalhot a tam mu uštědřil tři rozzuřené štípance. Když ze sebe ty kalhoty konečně s řevem svléknul a sršeň rozzlobeně

k at e ř i na du b s k á

zmizel otevřeným oknem, odpotácel se do zahrady, kde si vyčerpaně lehl pod strom a usnul. Probral se celý zmatený asi za dvě hodiny a jediné, co ho mrzelo, bylo vědomí, že mu tohle dobrodružství nikdo neuvěří, protože žádného sršně nemá. I když ta červená tvrdá kola, která měl na nohou ještě asi týden, jako důkaz nakonec stačila. Čtvrté eskymo už zmizelo v žaludku a mohl rozbalit další. Sákryš, už začínají být dost měkká, musím si pospíšit. No jo, už je vážně teplo, a to je nádhera, protože to znamená, že za chvíli budou konečně prázdniny. I když mu někdy připadá, že listy kalendáře před nástupem dvou měsíců, které měl v životě nejraději, snad každým rokem přibývají, místo aby ubývaly. Ale většinu písemek před uzavřením klasifikace už měl stejně za sebou a samozřejmě na samé jedničky, jinak to ani nešlo, protože otec si jako ředitel školy zakládal na tom, že jeho syn samé jedničky mít musí a naprosto bez protekce. Takže pokaždé, když vešel do jejich třídy jako suplující učitel, bylo Honzovi hned jasné, že ho vyvolá jako prvního, před tabulí ho pořádně podusí a nic mu nedá zadarmo. Jenže měl to štěstí, že mu stačilo jen v hodinách poslouchat a všechno si zapamatovat, takže se vlastně ani moc učit nemusel. Domácí úlohy sfoukl levou zadní a mohl utíkat za klukama. Ráj totiž začínal už za plotem zahrady, kde tekl studený potok, ve kterém už koncem dubna zkoušeli, kdo vydrží v ještě ledové vodě stát nejdéle. Hráli si na indiány v nedalekém lesíku, občas vlezli i do cizí zahrady, kde už se červenaly první třešně, tedy ne že by stejně nečervenaly ve školní zahradě, ale to by přece nebylo žádné dobrodružství. Jediné, co mu občas vadilo, byla jeho sestra, kterou musel hlídat, takže ji bral s sebou a utínal uštěpačné poznámky svých parťáků na téma, že s holkama není žádná sranda a do party přece nepatří.