Obálka © PoodlesRock/Corbis Obrázek str. 207 © Cambalachero — Obrázek str. 13 © The Print Collector/Corbis — Obrázky str. 21, 39, 45, 49, 57, 61, 71, 90, 126, 133, 142 © Bettmann/ CORBIS — Obrázky str. 79, 98, 129, 159, 259 © CORBIS — Obrázek str. 237 © Historical Picture Archive/CORBIS — Obrázky str. 6 a 176 © ISIFA/Gettyimages/ De Agostini — Obrázky str. 25, 29, 42, 68, 75, 107 © ISIFA/Gettyimages/Editorial — Obrázek str. 240 © Instituto Geografico Militar, Santiago de Chile — Obrázek str. 262 © Jules Peco — Obrázky str. 111, 115, 147 © Library of Congress — Obrázek str. 190 © Luis García — Obrázek str. 185 © Michal Zalewski — Obrázek str. 251 © Museo Histórico Nacional de Chile — Obrázek str. 83 © NARA archive — Obrázek str. 35 © Natalia Bratslavsky — Obrázek str. 95 © Walters Art Museum — Obrázky str. 243, 286 © Wikimedia Commons — Obrázek str. 292 © Xumarov © Miloslav Stingl, 2013 Ilustrace © Petr Pačes © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-424-7
ROMANCE O INDIÁNSKÉ PRINCEZNĚ A BRITSKÉM RYTÍŘI
J
ohn Smith se narodil v rodině prostého anglického řemeslníka někdy na konci sedmdesátých let 16. století. Ze školy utekl, když mu bylo deset let. V patnácti letech měl již první nepříjemnosti s děvčaty z nejlepších rodin, kte rá pěkně urostlému chlapci neskrývaně prokazovala svou přízeň. V šestnácti letech musel na nátlak četných otců šlechtických dcer odjet do Holandska, od tud pak jako sluha mladého britského rytíře putoval do Francie. Tam – v Pa říži – se ještě zdokonalil v umění dobývat ženská srdce, a tak není divu, že se jeho nepříjemnosti opakovaly, když se po několika letech do Anglie vrátil. Smith tedy Anglii opět brzy opouští. V Uhrách tehdy vedl císař Rudolf II. (který většinou sídlil na Pražském hradě) válku proti muslimským Turkům. Mladý Angličan vstupuje do Rudolfova vojska. Po pravdě musíme říci, že i tady – na bojištích turecké války – si mladý dobrodruh vedl stejně úspěš ně jako při dobývání ženských srdcí, a dokonce se zasloužil o osvobození okupovaného uherského města. Tehdy mu byla udělena hodnost kapitána. Šlechtický titul si Smith vydobyl tímto husarským kouskem: Turecká posádka jednoho z uherských měst, které tehdy obléhalo Rudolfovo vojsko, navrhla nepřátelským vojákům jakýsi „rytířský turnaj“ mezi reprezentanty obou armád. Kapitán Smith se přihlásil a utkal se s tureckým důstojníkem. Smithovo kopí bylo přesnější, prošlo soupeřovým hledím a na místě turec kého šlechtice zabilo. Ale utkání ještě neskončilo. Na bojiště totiž okamži tě vjel na arabském hřebci pašův sluha, toužící pomstít smrt svého pána. Ale i v příštím zápase Smith triumfoval. Rudolfovi vojáci pak mohli oběma mrtvolám setnout hlavy a s velkou slávou je vystavit ve svém táboře. Dvoj násobné vítězství odvážného kapitána mělo ve spojených protitureckých armádách ohromný ohlas. Zikmund Batory povýšil statečného Angličana 10
do rytířského stavu a na paměť jeho vítězství mu udělil erb, na němž byly znázorněny dvě useknuté hlavy Turků. Nakonec se však kapitán dostal v jedné z četných potyček uherského ta žení do tureckého zajetí. Byl pak prodán do jednoho z nejvznešenějších ca řihradských paláců. Více než majiteli paláce – pašovi – se však zalíbil pašově nejmilejší ženě a ta na svém pánovi vyprosila, aby její oblíbenec nemusel pracovat v paláci jako prostý nevolník. Později si vzal paša Smitha dokonce s sebou do Bachčisaraje na Krymu. Tady – bez pomoci své ochránkyně – musel však zajatec pracovat stejně tvrdě jako dřív. Jednou, když mlátil cepem obilí, zůstal náhodou na dvoře s pašou sám. Znenadání se prudce rozmáchl a překvapeného pašu několika ranami cepem zabil. Pak si oblékl jeho šaty a na pašově koni z Bachčisaraje uprchl. Dostal se až na území spravované Ruskem. Odtud se pak po několi ka letech vrátil do Anglie. Právě včas, aby mohl své služby nabídnout plymouthské společnosti, která hledala zcestovalé a přitom odvážné muže pro podnik možná stejně dobrodružný: pro dobytí Severní Ameriky pro Anglii. A tak se tedy Smith stal jedním ze zakladatelů prvního města v (britské) Severní Americe – le gendárního Jamestownu. Území, na němž kapitán Smith a jeho druzi založili tuto první skutečnou britskou osadu v Severní Americe, která byla zárodkem budoucích anglic kých kolonií, bylo v té době součástí územního celku takzvané „Powhata novy konfederace“, již tehdy tvořilo dvacet čtyři virginských, algonkinsky hovořících indiánských kmenů. V čele mocné konfederace byl nejvyšší ná čelník Powhatan. Osadníci z Jamestownu ovšem znají z Powhatanovy Virginie a z in diánského světadílu vůbec jen své město a jeho blízké okolí a z indiánů jen obyvatele nejbližších vesnic, kteří jim pokorně přinášejí do města potravi ny. Proto chce kapitán Smith podniknout výzkumnou cestu do vnitroze mí – vlastně první velkou výzkumnou cestu do nitra této části Severní Ame riky. Je tu však ještě jeden důvod: Španělsko získává ze svých amerických držav celé tuny stříbra i zlata. A tak i plymouthská obchodní společnost naléhá na jamestownské osadníky, aby se také vypravili hledat zlato do vni trozemí britské Ameriky. V prosinci roku 1607 nasedá Smith na nevelký člun a vypravuje se s dva nácti muži a dvěma indiánskými průvodci proti proudu řeky Chickahominy. 11
(Stejné jméno má i jeden ze čtyřiadvaceti kmenů Powhatanovy konfedera ce, který sídlí při řece.) Po několika dnech opustili virginské bažiny. Řeka, jejíž koryto bylo teď užší, je dovedla do země pokryté hustými lesy. Smith se s větší částí své posádky rozloučil a pokračoval pak na mnohem menším člunu jen s dvěma nejodvážnějšími veslaři z Jamestownu a oběma indián skými průvodci. Plavci se pevně rozhodli, že za žádných okolností neopustí člun a nevy stoupí na pevnou zemi, kterou neznají. Ale hlad je brzy donutil toto roz hodnutí změnit. Vystoupili tedy na břeh, aby si ulovili zvěř. Protože řeka protéká hustými a na pohled neobývanými lesy, netušil Smith, že po celou dobu plavby sledovali malý člun zvědové kmene Pamunkey, žijícího výš pro ti proudu řeky. Pamunkeyové byli sice členy Powhatanovy konfederace algonkinských kmenů – náčelník Pamunkeyů Opechancamugh byl dokonce vlastní bratr „krále“ Powhatana a jeho prvním zástupcem –, ale názory obou bratří na to, jak se chovat k nezvaným cizím hostům, se zcela lišily. Opechancamugh nesouhlasil s přátelskou smířlivostí, kterou choval jeho bratr – nejvyšší ná čelník – k obyvatelům této první bělošské osady v Americe. Právě naopak, usiloval o to, aby běloši byli společnými silami všech sdružených čtyřiadva ceti kmenů z Ameriky zase vytlačeni. Ani palné zbraně bělochů nemohly toto Opechancamughovo přání změnit. Celá konfederace by mohla začít boj proti jamestownským osadníkům jen za vedení a na vyzvání svého nejvyššího náčelníka Powhatana. Na úze mí svého vlastního kmene se však Pamunkeyové podle nepsaných zákonů indiánského svazu mohli proti pronikání Evropanů bránit sami. To se také stalo. Jakmile kapitán Smith vystoupil v zemi Pamunkeyů na břeh, vrhli se indiáni ze zálohy na bělochy. Tímto přepadem začal první boj virginských indiánů proti bělochům. Odvážný Smith vzdoroval velmi dlouho. Použil tehdy triku, kterému se naučil, když v Uhrách bojoval proti Turkům: Rychle se připoutal k tělu jed noho ze svých indiánských průvodců a takto chráněn ustupoval, bráně se svým bohatýrským mečem, zpět k člunu na řece. Ale indiánovi, kterým se Smith zaštítil, se podařilo podrazit mu nohy, a tak byl nakonec anglický rytíř přece jen zajat. První bělošský zajatec byl nejen pro Pamunkeye, ale i pro sousední kmeny velkou senzací. Podle Opechancamughova příkazu jej vodili z jedné 12
indiánské osady do druhé a doslova jej vystavovali, tak jako o několik desí tek let později zase Evropané vystavovali na poutích zajaté indiány. A tak se začínají indiáni a zajatí běloši navzájem poznávat. Smith se snaží zapůsobit na své věznitele a získat si jejich úctu střelkou svého kompasu, pistolí, br něním, železnými nástroji. Indiánští kouzelníci zase po několik dní studují podstatu podivného stvoření, chráněného ocelovým krunýřem. Zdá se jim, že jde o jakousi nadpřirozenou bytost. Je však dobrá, nebo zlá? Předkládají
Zajetí Johna Smitha indiány z kmene Pamunkeyů
13
proto svému zajatci vybrané lahůdky, které by – jak později Smith vzpomí nal – stačily pro dvacet, a ne pro jednoho muže. A tak se zase vyleká Smith, že si ho indiáni chtějí rychle vykrmit, aby ho pak mohli sníst. Nakonec Opechancamughovi Pamunkeyové odvedli zajatce do „hlavního města“ konfederace Werowocamoka. A tam byl konečně předveden před in diánského náčelníka. Powhatan seděl na vyvýšeném místě. Na sobě měl ko žený plášť. Kolem jeho „trůnu“ stáli členové rady konfederace. Na čestném místě u nohou nejvyššího náčelníka klečelo indiánské děvče v slavnostním úboru. Smith, který jako obyvatel Jamestownu i jako zajatec Pamunkeyů spatřil jistě několik desítek indiánských žen, se dosud nesetkal s tak půvab nou indiánkou, jako byla tato asi třináctiletá princezna Pocahontas. Byla to nejmilejší dcera mocného náčelníka, a proto jí Powhatan vykázal toto místo, které by bylo podle tradic příslušelo spíše náčelníkovu nejsta ršímu synovi. Před „trůnem“ hořel velký poradní oheň a kolem něho stáli v několika řadách válečníci kmene. Pak Powhatan vstal. Otázal se rytíře, proč přišel do země rudých tváří. Rytíř se vymluvil na Španěly, kteří prý křižují příbřežním mořem a pronásledují Angličany. Musel prý před jejich zlobou uprchnout a ukrýt se v zemi indiánů. Nic jiného ho na území indiánské konfederace nepřivádí. Bylo vidět, že náčelník je rozhněván. Po přátelské snášenlivosti projevované osadníkům z Jamestownu, kteří žili na samé periferii Powha tanovy konfederace, bylo teď veta. Náčelník se nad zajatcem neslitoval a žá dal, aby kmenová rada ihned rozhodla, jak s ním naložit. Většina členů této rady s rozhodným Opechancamughem v čele žádala nad poradním ohněm pro zajatce okamžitou smrt. Powhatan tedy opravdu prvého dobyvatele této části indiánské Severní Ameriky odsoudil k trestu smrti. Ale rytíře, který byl vždycky synem Štěstěny, zachránila – jako už několikrát – přízeň ženy. Tentokrát hleděla na něho, na jeho brnění, na bohatýrské vousy s neskrývaným obdivem krásná Pocahontas. Byla to první a beznadějná, ale jistě opravdová Pocahontasina láska. Když byl kapitán odsouzen k okamžité smrti, bylo současně ihned rozhod nuto, jakým způsobem má být poprava vykonána. Rytíř byl připoután ke kůlu. K zajatci přistoupili dva silní indiáni, ozbrojeni kamennými kyji, jimiž se mu chystali na Powhatanův pokyn roztříštit lebku. Kati už zdvíhali své strašlivé zbraně, když se ke kůlu vrhla něžná Poca hontas. Stoupla si před cizince a zvolala: „Zabijte raději mě!“ 14
Powhatan nedokázal způsobit bolest své nejmilejší dceři. Dal rytíři mi lost a po nějaké době ho propustil ze zajetí. Pocahontas se však s kapitánem Smithem již nesměla setkat. Po čase pak Powhatan, zřejmě také proto, aby novému setkání zabránil, umožnil Smithovi, aby se pod ochranou dvanácti indiánů vrátil zpět do Jamestownu. První, nejstarší osada v britské Americe, kam se Smith po dlouhém ne dobrovolném pobytu v „hlavním městě“ Powhatanových indiánů vrátil, však skýtala neutěšený pohled. Žila vlastně jen z toho, co jí odváděly sou sední indiánské vesnice, a byla v úplném rozkladu. Ani právo ani práce ne měly už v Jamestownu místo. A tak Smith, který nesouhlasil s bezostyšným vykořisťováním nejbližších indiánských sousedů, raději Jamestown znovu opustil a začal cestovat po řekách indiánské Ameriky. Po Potomaku tehdy doplul až k místu, kde dnes leží hlavní město Spojených států Washington. Za čas se znovu vrátil do Jamestownu. Ale nikoli nadlouho. Nešťastnou náhodou byl při výbuchu v místním skladišti střelného prachu dost těžce zraněn a musel odejít do Anglie, aby se tam léčil. Jamestown, jehož osudy Smith krátký čas řídil, byl zase ponechán své mu osudu a rozklad osady pokračoval dále. Navíc tu začal řádit mor. Když vlna nákazy přešla, zjistili osadníci, že Jamestown je vlastně městem mrt vých. Z přibližně pěti set osadníků, kteří tu žili v době, kdy osadu opouštěl poraněný Smith, zůstalo naživu padesát devět lidí. Indiáni, na něž nesmí me ani teď zapomínat, přestali samozřejmě docházet do města, které, jak věřili, bylo v moci „černé smrti“, a přestali dodávat i potraviny. A obyvatelé Jamestownu, už skoro odvyklí jakékoli zemědělské práci, počali brzy poci ťovat hlad. Nakonec se poslední obyvatelé hynoucího městečka, kteří ani v takové chvíli nevzali do rukou rýč nebo rádlo, začali jeden po druhém živit masem zemřelých osadníků. Plymouthská obchodní společnost se o tragickém úpadku své první osady v indiánské Americe za nějaký čas dozvěděla. Vyslala dokonce šku ner vezoucí nově jmenovaného správce osady, potraviny, zbraně i několik desítek nových kolonistů. Loď však ztroskotala v bouři nedaleko Bermud, a tak noví osadníci, kteří měli osvobodit Jamestown od hladu, sami umírali hladem jako nedobrovolní robinsoni na jednom z neobývaných ostrovů pa třících k Bermudám. Indiáni teď měli výjimečnou příležitost udeřit na zubožené měs to – vlastně jediné evropské město v celé britské Americe. Většina náčelníků 15
dvaceti čtyř spojených indiánských kmenů chtěla bojovat. Ale Pocahontas, která stále vzpomínala na anglického rytíře, naléhala na otce, aby nevydá val rozkaz k boji. A tak Powhatan i tentokrát, kdy dobytí Jamestownu a vy hnání osadníků bylo otázkou několika dní, vyhověl své dceři a neřekl: „Boj,“ nýbrž: „Mír a slitování.“ Stejně nepochopitelně se chovali i jamestownští osadníci. V nepřátelské zemi, obklopeni mnohonásobnou indiánskou přesilou, vyhladovělí a slabí, přemýšleli jen o tom, jak donutit indiány, aby je zase živili. Mocí to už ne šlo. Námořník Argall, krutý dobrodruh, zakotvil nedaleko hlavního města indiánské konfederace a lstí přilákal na svou loď indiánskou princeznu Po cahontas, která pro lásku k anglickému rytíři zřejmě důvěřovala i jeho kra janům. Argall ji však spoutal a odvezl do Jamestownu. Powhatanovi potom oznámil, že mu jeho nejmilejší dceru vydá jen výměnou za značné množství kukuřice. Powhatan však tuto drzou nabídku odmítl. Ale ani tentokrát ještě neudeřil se svým lidem na město. A nakonec kupodivu proradné zajetí sličné Pocahontas dokonce přispělo ke smíření indiánů s bělochy. Stalo se to tak: Pocahontas, vzpomínající v ja mestownské věznici na svého britského rytíře, se zatím zalíbila jinému james townskému kavalírovi. Po pravdě musíme přiznat, že Pocahontasin nový ná padník byl jedním z nejčestnějších a nejschopnějších osadníků v Jamestownu. Smith byl za mořem, a tak svobodná indiánská princezna nakonec na bídku ctihodného pana Johna Rolfa neodmítla a stala se, když se zřekla své víry a přijala při křtu jméno Rebeka, manželkou mladého Angličana. Powhatan sňatku své dcery nebránil, naopak, vyslal do Jamestownu na svatbu jednoho ze svých bratří v čele početné „delegace“ indiánské konfe derace. Novému správci osady věnoval indiánský náčelník při té příležitosti svůj plášť a mokasíny (které jsou dodnes vystaveny v oxfordském muzeu). A ten druhý – rytíř Smith? Plavil se zatím po jiných mořích a při jiných pobřežích. Jednou jako rybář, podruhé jako pirát. Do Virginie se už nikdy nevrátil. A přece indiánskou princeznu spatřil ještě jednou… Pocahontas – Rebeka Rolfová – navštívila totiž v roce 1616 se svým mužem Anglii. Celý Londýn ji – údajně dceru „mocného amerického vlád ce“ – přijal s nesmírným nadšením. Z té doby také pochází portrét indián ské princezny, který je dnes součástí sbírek Národní umělecké galerie ve Washingtonu. Indiánská princezna byla přijímána dokonce i u dvora. A tady se ti dva znovu setkali. Ale jaké to bylo setkání! Indiánská princezna – teď 16
lady Rebeka – měla už manžela a syna a Smith, který se více než kdo jiný zasloužil o položení základů britské koloniální říše v Severní Americe, byl mezi elitou na londýnském dvoře vlastně znovu páriou. Krásná indiánská princezna však ovlivňovala osudy britské kolonie v Se verní Americe i po své smrti. Nejvíc se jí obával sám král Jakub, který se strachoval, že by se syn indiánské princezny Thomas Rolfe mohl stát dě dičným vládcem Virginie, na Anglii a anglickém panovníkovi nezávislým „americkým králem“, v jehož žilách by kolovala krev anglických šlechticů i virginských indiánů. Ve snaze zabránit takovým nežádoucím mezaliancím, podle jeho mínění přímo ohrožujícím zájmy Británie, rozhodl se král okamžitě poslat do James townu, který se zatím velice rozrostl, větší počet anglických panen z takzva ných lepších rodin, aby si osadníci, žijící tu takřka bez žen, nemuseli hledat manželky mezi indiánkami. Když královský škuner vyložil v Jamestownu devadesát vybraných panen, které byly hned odvedeny do kostela, aby si při slavnostní mši každý osadník mohl nepozorovaně vyvolit dívku podle svého vkusu, byl kostel plný jako nikdy předtím (osadníci – celkem vzato – nebyli zvlášť hluboce nábožensky založeni). A již druhý den byly na tomto místě uzavřeny první sňatky. Aby byly uhrazeny náklady na dopravu, byla cena kaž dé panny pevně stanovena: sto dvacet liber virginského tabáku, který se za tím stal hlavním produktem první kolonie. To se událo roku 1621. V témž roce zemřel vlastně nejlepší ochránce Smithovy osady, nejvyš ší náčelník čtyřiadvaceti spojených algonkinských kmenů – Powhatan. Na opuštěný trůn nastoupil bratr zemřelého, náčelník Opechancamugh, vůdce Pamunkeyů, nejrozhodnější odpůrce pronikání bělochů do Virginie. Několik dní poté, kdy se ujal vlády, svolal Opechancamugh k poradní mu ohni náčelníky všech spojených indiánských kmenů. Rozhodnutí zně lo nedvojsmyslně: Boj! Boj, dokud nebude zcela pozdě! Pravda, poměry se zatím velmi změnily v neprospěch indiánů. Před desíti lety, v časech černé smrti a hladomoru, žilo v jediné bělošské virginské osadě, v Jamestownu, sto zesláblých a demoralizovaných Evropanů. Za deset let však v okolí Ja mestownu vzniklo několik desítek malých anglických osad s početnějším, lépe vyzbrojeným a také pracovitějším obyvatelstvem. Ale Opechancamugh přesto volí a velí: Boj! Boj! A tak 1. dubna 1622 vstoupily virginské indiánské kmeny na válečnou stezku. Z jedenaosmdesáti malých plantážních osad, které si běloši zatím 17
ve Virginii založili, dobyli Opechancamughovi indiáni sedmdesát tři. Hned při prvním útoku sjednocených indiánů zahynulo na tři sta padesát osadní ků. Powhatan ani Pocahontas nežijí. Romance o lásce indiánské princezny k anglickému rytíři dávno dozněla. A 1. dubna 1622 se v Severní Americe rozhořela vysokým plamenem první skutečná indiánská válka…
18