Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.
© Ludmila Vítovcová, 2012 Illustrations © Jaroslav Kerles, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7462-200-7
6. KAPITOLA O TOM, jak zasahují Amorovy šípy lásky. Jak jsem byla konsternovaná soužitím blondýnky Mariky a tmavého Nura. Názory kamarádky feministky. Proč je žena příčinou všech běd? Pověstní lvi z Tsava. Kam putovaly poklady černého kontinentu. Který savec váží sedm tun. Jak komunikují sloni. Vzpomínka na Fredyho. V Safari Campu jsem zažila bezesnou noc plnou překvapení. Navštívily nás hyeny, lovci s velkým srdcem. Kamarád Hans Theo mě zlákal velkorysou nabídkou. Proč neumí pštros létat. Kde jsem trhala bavlník a co jsem se dozvěděla o mužské antikoncepci. Sbohem, savano. Blonďatá dívka, která se usadila u našeho stolu, byla něžná a křehká jako kvítek, ale musela mít pevnost ocele a odvahu lva. Nechtěla jsem uvěřit, že je možné si tak zkomplikovat život touhou po exotice a vášní k muži. Bůh lásky Amor, chlapec vznášející se na zlatých křídlech, ozbrojený lukem a šípy, způsobil dívce sladké zranění, kterému podlehla. Marika pocházela z Brna, kde se zahleděla do tmavého studenta Nura. Opustila přátele, výnosné zaměstnání i třípokojový byt v centru města a následovala svého vyvoleného k všeobecnému zděšení do rovníkové Afriky. Amorovy šípy v ní probudily ten povznášející pocit, který umožňuje unést strhující radost i krutý žal, a dívka uvěřila, že velká láska vše překoná. Musela svého muslimského muže moc milovat, protože s ním žila v Mombase na pobřeží, prodávala v malém obchůdku korálkové suvenýry a tolerovala i podporovala druhou manželku s třemi dětmi. Nemohla jsem to pochopit, ale dívka říkala, že to je prostě Afrika a kdo chce přežít, musí se přizpůsobit. Láska zlidšťuje svět ovládaný egoismem a právem silnějšího. 142
V zajetí vzpomínek prosila: „Pozdravujte rodné Brno,“ a slza jako hrách se jí koulela po tváři. Nadzdvihla velké černé brýle, a jak si otírala slzavé oči, nechtěně odhalila velký monokl. Všimla si mého pohledu, rychle skryla modřinu za brýle, ale neřekla nic. Pokud žena není dostatečně trpělivá, není ochotná snášet bez reptání příkoří, je trestána. Marika nosila přes blonďaté kučery závoj, aby na sebe zbytečně neupozorňovala a nedávala tak manželovi důvod k nespokojenosti. Postavení ženy v islámských zemích a její vztah ke společnosti upravuje Korán, soubor arabsky psaných náboženských a právních předpisů. A ten stanovuje v kapitole IV, verš 33: „Nechť jsou ženy řádné, poslušné a nechť zachovávají tajemství, protože je Alláh střeží. Bojíte-li se jejich neposlušnosti, napomeňte je, vyhýbejte se jejich loži a bijte je. Jestliže však poslechnou, nehledejte cesty proti nim. Neboť Alláh je vznešený a velebný.“ Co k tomu víc dodat! Pro Evropanku je to nepochopitelné, ale Korán již po čtrnáct století řídí život v islámských zemích s pokorou a bez protestů. Žena, která si dovolí odporovat příkazům muže, představuje hrozbu pro jeho mužskou dominantní pozici a říká si o potrestání. Proto žena, ta záhadná esence životní síly a elánu, halí svá přání do hezkých slov a snaží se, aby s ní jednal muž citlivě. Tato ulita, ve které je ukryta ženská touha, navozuje podle psychologů zdání, že ženská přání mají zůstat skryta, protože jsou nebezpečná. Ve starých pověstech je ženská síla znevažována a démonizována. A ženské schopnosti chápány jako zničující, jedovaté zlé síly, zvláště nebezpečné mužům. To posilovalo víru v negativní emocionální schopnosti ženy. Vždyť žena je považována za příčinu všech běd. Podle pověsti existuje nepřátelství mezi bohy a lidmi od dob, kdy ochránce lidí Prométheus ukradl bohům pro lidstvo oheň. Rozzlobení bohové poslali na lidi zlo. Stvořili svůdnou dívku Pandoru, které nikdo neodolal, dali jí do vínku dary uzavřené ve skříňce a věnovali ji mužům. Zvědavá dívka se lstí v srdci 143
skříňku otevřela a dovolila tak útrapám, zlu a smrti dostat se na svět. Jen naděje zůstala. Tak bohové lid potrestali. A od těch dob je mstivá a podvodná žena ztělesněním hříchu a její ďábelské schopnosti jí dávají moc nad rozumem a rozhodováním muže. Přitom už na jeskynních malbách z doby kamenné zaujímala žena ústřední postavení. Soška Venuše názorně dosvědčuje, jak dávná společnost uctívala ženské tělo a jeho zázračné schopnosti. Ženě zajišťovala výsadní postavení její tajuplná schopnost darovat život. Literatura uvádí hypotézu, že muž neunesl, že nemůže rodit, že je pouze páté kolo u vozu reprodukce a jen živoří ve stínu dárkyň života. Proto stvořil náboženství, v němž přidělil ženě podřízenou roli. Byla silněji vázána na domácnost, více dětí oslabovalo její tělo a zvyšovala se vazba na vůli muže. A tak se žena ocitla v osudovém začarovaném kruhu závislosti, ve kterém se potácí dodnes. Po staletí klasická náboženství očekávala od žen, že budou pasivní, nevzdělané, oddané a poslušné. Tak proč to měnit! A spíše se rozbije atom než předsudky. Jak jsem sama poznala, u ohniště je vlastně nedostatek vzdělání výhodou. Aspoň nemá žena zbytečné starosti či nevhodné pochybnosti, dny plynou klidně a muž je v pohodě. A o to tady jde! To feministka Dáša, moje kamarádka z dětství, měla na soužití s muži úplně jiný názor. Tato atraktivní žena s náročným povoláním, žijící v krásném bytě s dítětem, ale bez partnera, tvrdila, že chce prožít klidný vztah. V naprostém rozporu se svým hektickým způsobem života říkala: „Život je běh na dlouhou trať, a ne steeplechase.“ Pro své okolí představovala inspirující životní sílu a stala se pro muže fascinujícím a obdiv vzbuzujícím objektem. Nebyla žádnou šedou myškou živořící ve stínu mužů, protivila se jí ta jejich panovačnost a neurvalost a nesnášela, když muži „předváděli svaly“. Ale rovněž netoužila mít za muže nerozhodného váhavce, a tak hledání partnera pojala jako složitou biologickou rovnici. 144
Na cestě k ideálnímu partnerskému vztahu se potácela přes různé nástrahy a bludné kořeny, ale vhodný protějšek se ještě asi ani nenarodil. Obdivovala jsem její vitalitu, ale neměnila bych s ní. Já bych takový krkolomný spěch nezvládla. Zato tady by Dáša na partnerské vztahy jen zírala a utvrdila by se ve svých názorech. Považovala totiž muže za bytosti zmítané testosteronem, které místo něhy a vášně používají agresivity k posílení dominantní funkce a netuší, že řežou větev, na které sedí. Literatura uvádí, že svazek mezi mužem a ženou má za sebou historické působení staré miliony let, ale od chvíle, kdy muži vzali veslo do ruky, míří společnost rychleji do záhuby. Pěšinkou ohraničenou bílými kameny jsme pochodovali k obrovskému baobabu, kolem něhož byly do kruhu postaveny chatky s doškovou střechou a opodál parkovaly terénní vozy. Šlapala jsem za mužem, přemýšlela o osudové volbě Mariky a nemohla jsem si to v hlavě srovnat. Obdivovala jsem její odvahu, ale takové fatální rozhodnutí jsem nechápala. To snad musela ztratit pud sebezáchovy i přes veškerá varování poslechnout hlas srdce. V podstatě nešlo o úroveň či způsob života v cizí zemi ani o civilizační vymoženosti, které život usnadňují. Tady se střetly rozdílné kultury, vyjevily se kmenové zvyky zakořeněné tisíciletou tradicí a nastoupila tvrdá vláda mužů. Spirála fyzických krutostí a psychických útrap se roztočila. Těžko říci, co působí účinněji. Modřiny po čase zmizí, ale skvrny na duši zůstávají. Tady neplatí úsloví: Ženu ani květinou neuhodíš. Na moje poznámky k problematice vztahů mezi odlišnými rasami Jiří nereagoval, ale vlny nesouhlasu na mě narážely jako příboj. Věděla jsem, že neschvaluje tato smíšená manželství, nepřikládá jim dlouhé trvání a nezávidí potomkům z těchto svazků geny zajišťující barevné překvapení až do čtvrté generace. Plně jsem souhlasila, ale přesto jsem se neubránila soucitu k tomu křehkému stvoření. Řekla jsem muži: „Láska je mocná čarodějka Tu dívku musel tmavý 145
domorodec úplně okouzlit.“ A po chvíli jsem dodala: „Ale tak půvabná plavovláska jej určitě také očarovala.“ Jiří se ani neotočil, nad mými nápady opovržlivě zafuněl a stručně ukončil moje úvahy sloganem: „Potmě je každá kočka černá.“ Kdo nerozumí jednomu pohledu, nepochopí ani dlouhé vysvětlování. (arabské přísloví)
Nasoukali jsme se do auta a pokračovali dál cestou necestou. Prašná cesta vytvářela za autem neprůhlednou clonu. Pohybovali jsme se po bezpečných trasách a průvodce dobře věděl, které lokality lze navštívit bez rizika. Podle líčení cestovatelů je rozsáhlá pustá krajina východního Tsava nepřístupná a připomíná stvoření planety. Vlny sucha jsou zde tak strašlivé, že zbavují obyvatele nehostinného území smyslů. Většina toků v době sucha mizí a pouze řeka Galana oživuje podivnou opuštěnou krajinu. Průvodce uváděl takové případy sucha, kdy v bahně sezónní řeky zahynulo třiadvacet nosorožců. Zatvrdli tam jako v betonu, odmítajíce opustit řečiště. Všechny pokusy je vyprostit byly marné. Náhlé přívaly deště a třímetrová vlna vody a bahna zvířata pohřbila. Pověstná řeka Galana vzniká spojením vod stálých vodních toků Tsava a Athi, pod fascinujícími vodopády Lugard. Na sever od řeky Galana jsou pláně, kde se prý člověk ztratí jako na širém moři. Na obzoru nejsou žádné hory, není se podle čeho orientovat. V této nehostinné oblasti východního Tsava jsou kruté životní podmínky. Orchestr přírody zde řídí krutá a neviditelná taktovka větru. V těchto pustých končinách zabloudili i lovci s přirozenými instinkty. Desítky kilometrů jednotvárné krajiny oddělují prameny vod a nikdy se neví, zda nebudou vyschlé. Tsavo sálá horkem žhavým jako dračí dech a krajina za řekou Galana je nedostupným územím. 146
Železnice protínající krajinu dodala Tsavu podivný věhlas. Byla budována na přelomu století Angličany, kteří zde zaměstnávali převážně indické dělníky. Literatura i filmové zpracování ukazují, že vzruch kolem stavby způsobili lidožraví lvi, takže dodnes je pojem Tsavo spojován s představou lva rdousícího lidskou oběť. Hysterie strachu mezi dělníky dokonce ohrozila stavbu železnice. Nikdo je vlastně nechránil, zbraně neměli, chodili pěšky, spali v otevřených stanech a neměli se ani kam schovat. A tak se stávali snadnou kořistí lvů, kteří objevili výhodný lov. Biolog George Schaller uvádí, že možná příčina lidožravých lvů leží v dobách otrokářství. Pří východním pobřeží Afriky byl hlavním střediskem Zanzibar, odkud indičtí a arabští obchodníci vysílali velké výpravy do vnitrozemí. Taková výprava byla na cestách někdy rok i déle. Karavana sestávala z černých nosičů a z oddílu
147