Judaismus - ilustrovaný průvodce by Nakladatelství JOTA

m z á h l av í m

strana 001-021.indd 2

06.10.2021 8:21:27

JUDAISMUS ILUSTROVANÝ PRŮVODCE

UCELENÁ HISTORIE ŽIDOVSKÉHO NÁBOŽENSTVÍ A FILOZOFIE, TRADIC A PRAKTIK, BOHATĚ ILUSTROVANÁ S VÍCE NEŽ 500 FOTOGRAFIEMI A OBRÁZKY

DAN COHN-SHERBOK

strana 001-021.indd 3

06.10.2021 8:21:28

OBSAH

ÚVOD 6 Časová osa 8 Židé ve starověku 14 Rabínský a středověký judaismus 16 Židé v raném novověku 18 Židé v moderním světě 20

ČÁST 1: ŽIDOVSKÉ TRADICE 22 KAPITOLA 1: STAROVĚKÝ JUDAISMUS 24 Staří hebrejci 26 Chrámový judaismus 28 Prorocký judaismus 30 Helénský judaismus 32 Samaritáni 34 Saduceové 36 Farizejové 38 Esejci 40

70 72 74 76

KAPITOLA 4: NETRADIČNÍ JUDAISMUS Náboženský sionismus Sekulární sionismus Moderní kabalismus Židovská levice Židovský feminismus Genderové otázky Židovští buddhisté Židé a životní prostředí Židovské vegetariánství

78 80 82 84 86 88 90 92 94 96

98 ČÁST 2: ŽIDOVSKÁ VÍRA KAPITOLA 5: BŮH 100 Židovský Bůh 102 Boží jedinost 104 Transcendence a imanence 106 Věčnost 108 Všemocnost 110 Vševědoucnost 112 Stvoření 114 Dobro 116

KAPITOLA 2: RABÍNSKÝ JUDAISMUS 42 Rabínský judaismus 44 Raný mystický judaismus 46 Kabalistický judaismus 48 50 Filozofický judaismus Luriánská kabala 52 Karaité 54 Sabatiáni 56 Frankisté 58

KAPITOLA 6: BŮH A IZRAEL 118 Prozřetelnost 120 Zjevení 122 Tóra a přikázání 124 Vyvolený lid 126 Láska k Bohu 128

KAPITOLA 3: MODERNÍ JUDAISMUS 60 62 Ortodoxní judaismus Chasidismus 64 Konzervativní judaismus 66 68 Reformní judaismus Dole: Rodiště proroka Ámose

Rekonstruktivní judaismus Humanistický judaismus Židovské obrození Mesiánský judaismus

Dole: Jeruzalém, mozaika z 6. století př. n. l.

Dole: Židovský učitel a žák, 1395

strana 001-021.indd 4

06.10.2021 8:21:30

Nahoře: Rabínská debata, 1888

Nahoře: Ruční přepisování svitku Tóry

Strach z Boha 130 Zaslíbená země 132 Modlitba 134

Nahoře: Dívky slavící bat micva

KAPITOLA 10: SVÁTKY 192 194 Roš ha-šana Jom kipur 196 Půsty 198 Chanuka 200 Purim 202 Svátky radosti 204 206 Den památky obětí holocaustu Tiš’a be-av 208

KAPITOLA 7: DUCHOVNÍ CESTA 136 Bible 138 140 Mišna, midraše a talmud Etika 142 Hřích a pokání 144 Soucit 146 Laskavost 148 Spravedlnost 150 Svatost 152

KAPITOLA 11: PRAKTIKOVÁNÍ VÍRY 210 V DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ Domov 212 214 Život v komunitě Modlitby a požehnání 216 Rodiče a děti 218 Pravidla stravování 220 Konverze 222 Povinnosti srdce 224 226 Rituální koupel

KAPITOLA 8: MESIÁŠ A ŽIVOT PO ŽIVOTĚ 154 Biblický Mesiáš 156 Pobiblický Mesiáš 158 Rabínský Mesiáš 160 Mesiášská éra a nebe 162 Peklo 164 Představitelé židovského mesianismu 166 Protimesiánské hnutí 168 Smrt života po životě 170

KAPITOLA 12: UDÁLOSTI ŽIVOTNÍHO CYKLU 228 Narození 230 Obřady při životních předělech 232 Vzdělání 234 Vyšší vzdělání a námluvy 236 Vnější znaky 238 Manželství 240 Rozvod 242 Smrt a truchlení 244

172 ČÁST 3: PRAKTICKÝ ŽIVOT ŽIDŮ 174 KAPITOLA 9: UCTÍVÁNÍ BOHA 176 Židovský kalendář Místa uctívání Boha 178 Uctívání Boha 180 Šabat 182 Speciální šabaty 184 Pesach 186 Šavu’ot 188 Sukot 190

Glosář 246 Doporučená literatura 249 Rejstřík 250 Poděkování, obrazové zdroje 256 5

strana 001-021.indd 5

06.10.2021 8:21:32

Úvod Představuje judaismus jednotnou náboženskou tradici, nebo v průběhu staletí existovala řada jeho forem? Mají všichni židé stejnou víru? Řídí se totožnými rituály? To jsou hlavní otázky, na které se tato kniha, rozdělená do tří hlavních částí (tradice, víra a praktický život), snaží přinést odpovědi. Vše doprovázejí obrázky výjevů ze židovského života tak, jak je zobrazuje západní umění. ŽIDOVSKÉ TRADICE Tato kniha analyzuje celé spektrum různých forem judaismu, které se postupně prosazovaly od Abrahámových dob až po helénskou éru. Ačkoli se všechny odnože starověkého judaismu opíraly o víru v Boha hebrejského lidu, ubírali se věřící ve snaze naplnit Boží vůli různými duchovními cestami. Taktéž v rabínské éře a ve středověku vedla touha porozumět světu ke vzniku nových forem judaismu. Rabínský, mystický a filozofický judaismus byly zakotveny v Písmu, avšak každá z těchto doktrín interpretovala víru předků jinak. Rabínská elita se dočkala ostré Dole: Rabínská disputace o židovském Zákoně, malba ze 17. století od holandského malíře Jacoba Toorenvlieta.

kritiky od karaitů, sabatiánů a frankistů, jejichž hnutí zase narazila na tvrdý odpor tradicionalistů. V moderní době jsme byli svědky rozkvětu židovského života a etablování široké palety různých forem judaismu, z nichž každá vyznává svou vlastní ideologii. Ať už se jedná o ortodoxní přístupy, humanismus, sionismus či židovský feminismus, vždy platí, že moderní židé se snaží spojit židovské hodnoty s požadavky soudobého života. ŽIDOVSKÁ VÍRA Po seznámení s rozmanitou povahou judaismu následuje rozsáhlý přehled židovské víry počínaje objasněním základních prvků náboženské doktríny. Každý oddíl vysvětluje příslušné biblické učení a sleduje jeho vývoj od rabínských časů až do současnosti. Kniha analyzuje součásti tradiční věrouky o povaze Boha. Začíná přehledem židovských postojů k Boží jednotě a pojednává o pojmech jako Boží transcendence, věčná existence, všemocnost, vševědoucnost a laskavost. Následně

Nahoře: Žid s modlitebními řemínky (tfilin) a modlitební šálou, s Tórou v ruce. Malba Marka Chagalla, průkopníka modernismu a předního židovského umělce, zhruba z roku 1930.

obrací pozornost k projevům Božího jednání na světě a vysvětluje témata jako prozřetelnost, zjevení, Tóra, micvot a Zaslíbená země. Další část objasňuje myšlenky, které jsou spojeny s židovskou duchovní cestou. Podrobného výkladu se dostává pojmům jako Bible, Talmud, midraš, hřích, pokání, odpouštění, odměna a trest. Celou diskusi uzavírá oddíl věnovaný povaze židovské eschatologie. Dole: Obraz Šabatové odpoledne od Moritze Daniela Oppenheima, který je často považován za prvního židovského malíře moderní éry.

strana 001-021.indd 6

06.10.2021 8:21:34

múvodm

Nahoře: Židé se modlí u Západní zdi. Malba německého umělce Gustava Bauernfeinda z 19. století.

PRAKTICKÝ ŽIVOT ŽIDŮ Závěrečnou část o praktickém životě židovské komunity otevírá pojednání o židovském kalendáři a institucích, které slouží k uctívání Boha, jako jsou svatyně, Chrám a synagoga. Následuje přehled významných svátečních dnů v průběhu roku, jako jsou šabat, poutní svátky, Nový rok, Den smíření, Svátek radosti a postní dny. Další oddíly rozebírají obřady probíhající v domácím prostředí, osobní zbožnost a hlavní události v životě člověka od narození přes obřízku po manželství, rozvod, smrt a truchlení. Toto ilustrované dílo podněcuje čtenáře, aby k jeho obsahu přistupovali aktivně a zamýšleli se nad jednotlivými tématy i důsledky, které z nich mohou vyplývat.

v 18. století se židé v zemích, kde žili, netěšili plným občanským právům. Díky svým samosprávným strukturám byli přesto schopni rozhodovat o svých záležitostech. V tomto kontextu sloužilo jako základ jejich společného života židovské právo, přičemž moc a autorita byly soustředěny v osobě rabína. V důsledku politické emancipace se židé později zapojili do hlavního proudu společenského života a přijali

veškerou odpovědnost spojenou s občanstvím daného státu. Rabínská vrstva tak přišla o svůj status a moc a židé se svému tradičnímu právnímu systému od jisté doby podrobují jen tehdy, když si to sami přejí. Dále také využili rozšiřující se škálu společenských možností: mohli si sami vybrat, kde budou žít, koho si vezmou a které profesi se budou věnovat. Poté, co získali přístup do světských vzdělávacích institucí, odrazil se vliv okolní kultury do všech aspektů židovského života. V důsledku toho postihla židovskou komunitu v moderní společnosti fragmentace a sekularizace. S nástupem 21. století se židovská komunita musí vypořádat s nevídaným proudem nových výzev. Judaismus je živoucí vírou takřka 4 000 let. Má-li přežít, bude se židovský život muset těmto změnám přizpůsobit a musí si vytyčit novou cestu do budoucnosti. Ve hře není nic menšího než přežití židovského dědictví.

Dole: Chlapec čte z Tóry během důležitého obřadu bar micva a kolem něj stojí jeho rodiče a rabín. Fotografie ze synagogy amsterdamské progresivní komunity.

ŽIVOUCÍ VÍRA Tato kniha se snaží čtenáři zprostředkovat židovskou minulost, v níž komunitu spojovaly víra i náboženská praxe. To vše ale v moderním světě prošlo změnami. Před osvícenstvím 7

strana 001-021.indd 7

06.10.2021 8:21:35

múvodm

Židé ve starověku Židovská civilizace má počátky v polyteistickém prostředí starověkého Blízkého východu. Podle Písma dal Bůh Abrahámovi pokyn, aby se z Babylónie odebral do Kenaanu. Historie židovského lidu se začala psát v Mezopotámii, kde vzkvétaly a zanikaly starověké říše ještě předtím, než můžeme mluvit o židech jako o svébytném národnostním a náboženském společenství. Kultura těchto civilizací měla na židovské náboženství hluboký dopad – prastaré blízkovýchodní mýty se pro potřeby Hebrejců oblékly do nového kabátu. Zdá se, že židovský národ se v tomto prostředí vyvinul v 19. až 16. století př. n. l. Podle Bible byl otcem židovského národa Abrahám. Původně se jmenoval Abram a pocházel z Uru Chaldejského. Společně s rodinou se odebral do Cháranu a následně do Kenaanu, později se usídlil v pláních poblíž Hebronu. Z Abraháma vzešli Izák a následně Jákob, jehož syn Josef byl prodán do egyptského otroctví. V Egyptě se mu dařilo a faraón ho časem jmenoval správcem celé země. Postupně do Egypta přesídlil celý hebrejský klan a vzkvétal tam celá staletí, Dole: Útěk židů z Egypta přes Rudé moře, malba Franse Franckena mladšího ze 17. století

než jiný faraón rozhodl, že všechna židovská nemluvňata mužského pohlaví budou usmrcena. EXODUS Aby faraóna přiměl ke svolení s odchodem židů, seslal Bůh na Egypťany deset ničivých ran, načež Mojžíš vyvedl své soukmenovce pryč ze země. Po 40 letech putování v poušti se Hebrejci konečně dostali do země, kterou jim Bůh přislíbil. Pod Jozuovým vedením porazili tamní obyvatele, Kenaance. Jakmile Jozue skonal, začali se židé formovat do samostatných skupin. Zpočátku se etablovalo 12 kmenů pojmenovaných po Josefových synech. Během tohoto období vládlo židům 12 národních hrdinů, kteří postupně zastávali pozici soudce. Na shromážděních v posvátných místech jako Šekem byl často provoláván obsah smlouvy mezi Bohem a jeho vyvoleným lidem. Tento důraz na povinnosti plynoucí ze smlouvy posiloval víru, že židé se těší náklonnosti milujícího Boha. Když židé získali stabilní domovinu, byla smlouva rozšířena

Nahoře: Mojžíš přijímá desatero přikázání během 40letého putování pouští. Výjev ze Sarajevské hagady vzniklé ve Španělsku ve 14. století.

o další zákony včetně ustanovení potřebných pro komunitu živící se zemědělstvím. Během této doby se utvrdila představa židovského národa o tom, že Bůh určuje osud lidstva, a exodus a příchod do Země zaslíbené byly vnímány jako naplňování Božího plánu. ÉRA SOUDCŮ V období soudců byl Bůh chápan jako svrchovaný vladař. Když některé kmeny navrhly soudci Gedeónovi, aby se vzhledem ke svým zásluhám formálně ujal pozice panovníka, prohlásil, že národu nemohou současně vládnout Bůh a král z řad smrtelníků. Nicméně později byl prvním králem Izraelitů zvolen Saul navzdory varování proroka Samuela před nebezpečími plynoucími z toho, že si člověk uzurpuje Boží vládu. Později se izraelský národ rozdělil do dvou království. Severní a jižní kmeny spojovala pouze poslušnost králi Davidovi. Když jeho následník, král Šalomoun, a následně i jeho syn Rechabeám porušili řadu starověkých tradic, severní kmeny se proti nim vzbouřily. Záminkou pro tuto rebelii jim byla nespravedlnost panující

strana 001-021.indd 14

06.10.2021 8:21:40

m z á h l av í m

v monarchii, ale ve skutečnosti se toužily vrátit k jednoduchému způsobu života, jaký vedla generace, jež uprchla z Egypta. Právě na tomto pozadí se předexilní proroci včetně Elijáše, Elíši, Ámose, Ozeáše, Micheáše a Izajáše snažili přimět národ k tomu, aby opět začal upřímně ctít Boha. ÚPADEK A ZKÁZA Během 1. tisíciletí př. n. l. byli židé svědky toho, jak se z jejich domoviny stal mocný stát, načež upadl do duchovního a morálního bahna. Trestem za tuto zkaženost bylo zpustošení severního království Asyřany v roce 722 př. n. l. O dvě století později rozvrátili Babylóňané jižní království. Po babylónském záboru v roce 586 př. n. l. se židovský Chrám ocitl v troskách a židé si zoufali nad svým osudem. Navzdory porážce a exilu však národ povstal z popela starých království. V nadcházejících staletích pokračoval židovský národ ve svých náboženských tradicích a společenském životě. Židé sice přišli o nezávislost, ale oddanost Bohu a jeho Dole: Babylónská tabulka s klínovým písmem z období 700 až 500 př. n. l. s vyrytým nápisem a mapou Mezopotámie. Ve středu je Babylón obklopený Asýrií a Elamem.

zákonu jim pomohla přestát těžkosti a utrpení. NÁVRAT DO JUDSKA V babylónském vyhnanství židé prosperovali a své náboženství udržovali při životě v synagogách. Ty byly zakládány, aby se židé mohli setkávat při obřadech, ale také ke studiu. Obětiny nabízeny nebyly, jelikož toto se smělo dít výlučně v jeruzalémském Chrámu. V roce 538 př. n. l. svolil perský král Kýros II., aby se židé vrátili do své dřívější vlasti, a tím se obnovil židovský národ. Znovu byl vystavěn Chrám a proběhly náboženské reformy. Po úmrtí krále Heroda v roce 4 př. n. l. bylo židovské obyvatelstvo v Judě i v diaspoře silně naladěno proti Římu. Tato animozita časem vyústila ve válku, která byla završena porážkou židů a zničením Druhého Chrámu. V roce 70 n. l. byly tisícovky židů deportovány. Ani zkáza takových rozměrů však nepotlačila naději židů na to, že jednou osvobodí Svatou zemi od římského útlaku. Ve 2. století n. l. potlačily římské jednotky mesiášskou revoltu Šim’ona bar Kochby. Navzdory této porážce uchovali židovskou tradici farizejové, kteří ji studovali a vyučovali ve městě Javne nedaleko od Jeruzaléma.

Nahoře: V roce 70 n. l. srovnala vojska římského císaře Tita Druhý Chrám v Jeruzalémě se zemí. Vlámská malba z 15. století.

Dole: Abrahám, praotec židovského lidu, se chystá obětovat svého syna Izáka. Z arabského manuskriptu z 18. století.

strana 001-021.indd 15

06.10.2021 8:21:42

múvodm

Rabínský a středověký judaismus nástup rabínského judaismu od základů proměnil podstatu židovského náboženství. Rabíni mají od helénského období až dodnes rozhodující slovo ve všech stránkách židovského života. Od 1. století př. n. l. se učení palestinští rabíni zabývali interpretací písma. Nejvýznamnějším učencem raného rabínského období byl Jehuda ha-Nasi (135–217 n. l.), vůdčí postava Sanhedrinu (shromáždění význačných farizejských učenců) ve 2. století n. l., jehož hlavním počinem byla redakce Mišny neboli souhrnu židovského práva. Toto dílo sestávalo z diskusí a výroků mudrců, jejichž učení se předávalo ústně. Podle rabínů bylo právo zaznamenané v Mišně ústně předáno Mojžíšovi společně s psaným právem. To znamená, že existoval nepřerušený řetězec, který vedl od Mojžíše k vůdčím osobnostem židovského národa a končil u farizejů. Dole: Středověká migrace židů zobrazující jejich vyhnání ze Španělska a některých slovanských zemí a jejich putování do muslimských a dalších zemí.

Sanhedrin, který měl hrál v sestavení Mišny zásadní roli, zasedal v různých městech Galiley, ale později natrvalo zakotvil v římském okrsku Tiberias. Jiní učenci souběžně založili své vlastní školy v jiných částech země, kde Mišnu uplatňovali v každodenním životě ruku v ruce se starým rabínským učením, které do ní nebylo zahrnuto. Ve 3. století n. l. se Římská říše potýkala s řadou obtíží včetně inflace, úbytku obyvatel a rozkladu armády v důsledku nedostatečného technického pokroku. Někteří generálové navíc navzájem soupeřili o moc a vláda stále více ztrácela na akceschopnosti. Během tohoto rozbouřeného období procházela židovská komunita podobným úpadkem v důsledku hladomoru, epidemií a rabování. NÁSTUP KŘESŤANSTVÍ Ko n c e m 3 . s t o l e t í n . l . z a h á jil císař Dioklecián (vládl v letech 500 km

500 mil

RUSKO ANGLIE Atlantský oceán

Londýn

Minsk Amsterdam

Varšava Lublin Wrocław Krakov Praha Lvov Mnichov

Frankfurt n. M.

oř

Konstantinopole Soluň

Cordóba

Černé moře

Řím

ké

Dun

ŠPANĚLSKO

Toledo

CHAZARSKÁ ŘÍŠE

Benátky

FRANCIE

Kiev

Tig

T U N I S KO

Migrace židů do muslimských zemí Migrace židů z islámských do křesťanských zemí Migrace židů ze západoevropských do východoevropských zemí Vyhnání židů ze západoslovanských zemí Vyhnání židů ze Španělska

Středozemní moře

Baghdad

fra

PERSIE

ARÁBIE EGYPT

Nahoře: Hlava obří sochy Konstantina I. Velikého, který oficiálně poskytl křesťanům náboženské svobody.

284–305 n. l.) reformy, jež Římské říši vrátily část síly. Navíc zavedl opatření, jež měla potlačit šíření křesťanství, které se stalo vážným konkurentem oficiálního náboženství impéria. Diokleciánův nástupce Konstantin Velký (vládl v letech 306–337 n. l.) však tato represivní opatření zvrátil a křesťané začali být oficiálně tolerováni. V té době již křesťanství získalo mezi obyvateli měst značný počet přívrženců. Konstantin byl postupně vtažen do církevních záležitostí a těsně před svou smrtí se nechal pokřtít. Křesťanství se zdárně šířilo během celého 4. století a začátkem 5. století můžeme hovořit o tom, že se pevně etablovalo jako státní náboženství. V DIASPOŘE V 6. století n. l. žili židé převážně v diaspoře. Navzdory tomu, že přišli o domovinu, měli společné dědictví: právo, liturgie a sdílené tradice spojovaly komunity roztříštěné po rozsáhlém území od Španělska do Persie a od Polska do Afriky. Židé se mezi křesťany

strana 001-021.indd 16

06.10.2021 8:21:43

mrabínský a středověký judaismusm

a muslimy stali menšinou a jako takoví opakovaně čelili pronásledování. Najdeme období charakterizovaná tolerancí a činorodostí, avšak v židovských myslích byla neustále přítomna hrozba exilu a smrti. ISLÁM V muslimském světě měli židé stejně jako křesťané status „lidu knihy“ a byla jim zaručena náboženská tolerance společně se soudní autonomií a zproštění povinnosti sloužit v armádě. Na oplátku byli nuceni akceptovat svrchovanost islámské státní moci. Během prvních dvou století islámské vlády, tedy v umajjovském a abbásovském chalífátu, potvrdili muslimští vůdcové autoritu tradičních babylónských institucí. Když Arabové dobyli Babylónii, oficiálně uznali pozici židovského exilarchy, tedy exilového představitele židů, který po staletí vládl babylónským židům. V abbásovském období již bylo běžné, že exilarcha se o moc dělil s vůdčími osobnostmi rabínských akademií, jež byly po staletí hlavními centry rabínského učení.

Vpravo: Židovský učenec představuje překlad arabského pojednání sicilskému, jeruzalémskému a neapolskému králi Karlu I. z Anjou, 13. století.

Během 8. století n. l. se v perské židovské komunitě rozmohla mesiášská hnutí, což vedlo k ozbrojeným povstáním vůči muslimské správě. Tyto revolty byly bleskově potlačeny, ale ještě závažnější hrozbu pro tradiční židovský život představoval vzestup protirabínské sekty karaitů koncem téhož století. Toto hnutí založil v roce 760 n. l. v Babylónii Anan ben David. V reakci na růst vlivu karaitů označili rabíni toto hnutí za herezi, jelikož různé karaitské skupiny odmítaly rabínské právo a formulovaly si své vlastní zákony. DECENTRALIZACE RABÍNSKÉHO JUDAISMU V 8. století již v muslimském impériu naplno běžel proces dezintegrace, který byl doprovázen decentralizací rabínského judaismu. Babylónské akademie začaly ztrácet vliv na židovský intelektuální svět a na mnoha místech vznikly rabínské školy, které studovaly různé zdroje rabínského učení. Ve Svaté zemi sídlila důležitá rabínská akademie ve městě Tiberias a tamtéž působilo centrum masoretských učenců, kteří vytvořili standardní text Bible opatřený vokalizací, aby byla patrná správná výslovnost. Nejvýraznějších literárních, filozofických, teologických a mystických úspěchů však židovská komunita dosáhla ve Španělsku. Muslimské výpravy si dokázaly podmanit jen část Evropy a křesťanství se udrželo také ve velké části

Byzantské říše. Centry židovského myšlení se v křesťanské Evropě stala důležitá města jako Mohuč a Worms v Porýní a Troyes a Sens na severu Francie. V tomto prostředí se studium Talmudu dostalo na vysokou úroveň: němečtí a severofrancouzští učenci známí jako tosafisté interpretovali Talmud novými metodami. Aškenázští židé navíc v tomto období skládali náboženskou poezii inspirovanou liturgickými skladbami, jaké v 5. a 6. století n. l. vznikaly v Palestině. Navzdory tomuto intelektuálnímu kvasu se v politice křesťanské Evropy zabydlelo vyhánění židů ze zemí, v nichž žili. V roce 139 př. n. l. byli vypuzeni z Říma, v roce 1290 z Anglie, v roce 1348 z Německa, v roce 1492 ze Španělska apod. Židovské komunity v celé Evropě čelily násilným útokům a vraždění židů nebylo nikterak výjimečnou událostí.

Vlevo: Jihoněmecká iluminace zobrazující, jak Mojžíš přijímá Desatero přikázání. Řezenský Pentateuch ze 13. století. 17

strana 001-021.indd 17

06.10.2021 8:21:44