Dødens sirkel
Copyright © CAPPELEN DAMM AS, 2010 Translation © Marta Lykkenborg, 2012 © nakladatelství jota, s. r. o., 2012
isbn 978-80-7462-089-8
KAPITOLA 18
V pondělí ráno jsem měl kruhy pod očima, prasklý horní ret poté, co jsem se třesoucíma rukama holil, a tepající bolest hlavy. Ale úlevu mi přinášelo vědomí, že víkend už skončil a že můžu jít znovu do práce. Synne vběhla do dveří s povzbuzujícím „Dobré ráno“. Scvrknul jsem se. Její kůže zářila, oči svítily a vypadala fantasticky. Bylo úplně zbytečné se jí ptát na to, jaký měla víkend. Pili jsme kávu v její kanceláři. Stále mluvila a já jsem odpovídal jednoslabičně. „Jsi rozzlobený? Stalo se něco?“ zeptala se, když konečně zaregistrovala moji pokleslou náladu, ale jen jsem zavrtěl hlavou. „Nic se nestalo Synne, jen to obvyklé.“ „A to je?“ Začal jsem počítat na prstech: „Je brzo ráno, pondělí, prší, jsem ve středním věku a sám, nemám advokátní povolení, nemám výhledy do budoucna, pořezal jsem se při holení, nevím, co dělat s Aronovým případem, a nevím, co dělat se svou vlastní kauzou. Kromě toho všeho jsem úplně v pohodě.“ Zasmála se, což bylo účelem, ale slyšel jsem svůj vlastní hlas, jak jej prostupovala hořkost, a úzkost byla přítomna jako vibrující spodní tón. Moje slova zafungovala jako studená sprcha, která efektivně zhasla její záři. Snažila se najít útočiště v objektivnosti. „Chceš, abychom společně prošli Aronův případ?“ „Nevím, jestli to má nějaký význam,“ zapochyboval jsem, ale už byla na cestě do mé kanceláře. Stáli jsme vedle sebe a hleděli jsme na zeď kanceláře. Dlouhé bílé pruhy papíru byly plné zápisků a nejrůznějších čar. — 104 —
„Už jsi na konci?“ zeptala se. „Ne úplně.“ „V každém případě sis máknul,“ řekla Synne. „Pověz mi zkrácenou verzi, Mikaeli. Co ho usvědčilo?“ „No,“ začal jsem, „byla to kombinace různých faktorů. Výpovědi svědků ho umístily na místo činu ve správnou dobu. Divná osobnost. Špatná pověst. Jinými slovy pomluvy a indicie. Ano a pak samozřejmě jeho přiznání.“ „Cože? On se přiznal?“ Přikývl jsem. „K oběma vraždám?“ „Ano.“ „Panebože. Tak to máš proti čemu bojovat, Mikaeli.“ „Vypadá to tak, ale já nevím. Ten kluk byl tenkrát, když se to stalo, strašně mladý, bylo mu jen osmnáct. Není zrovna moc chytrý a má poruchu osobnosti. Seděl u výslechu čtyři dny a noci, než se najednou ke všemu přiznal. Jak složité je pro vyšetřovatele s trochou zkušeností vynutit si přiznání za těchto podmínek, co myslíš? Ne, kéž bych alespoň něco našel, nějakou páku, která mi pomůže, tak jeho přiznání nebude samo o sobě žádnou nepřekonatelnou překážkou.“ „Tak jo,“ řekla Synne, ale slyšel jsem v tónu jejího hlasu pochybnost. „Co je tohle?“ Ukázala na dvě krvavě červené vertikální čáry, které rozdělovaly černou časovou přímku na tři skoro stejné díly. „To jsou vraždy.“ Ukázal jsem na jednu z nich. „Anne Vestøyová. Zabita pozdě večer dvacátého šestého srpna. Byla ubita k smrti.“ „A ta druhá?“ „To je Siri Jensenová. Byla zabita o necelých čtyřiadvacet hodin později, odpoledne nebo brzy večer dalšího dne. Také ona ubita k smrti, kamenem. Ani na jedné z nich se nenašly stopy po sexuálním zneužití.“ Chvíli jsme stáli tiše, než jsem pokračoval: „Tady je mapa Vestøy. Nahoře se to hemží ostrovy, ale Vestøy je tím největším v kraji a má jako jediný vesnici. Většina ostatních ostrovů je opuštěná.“ — 105 —
Synne pokyvovala hlavou. „Hm. Co je tohle?“ ukázala na malý čtverec, na kterém ležely barevné přímky těsně u sebe. „To je škola. A tady, vidíš, že se čáry setkávají i tady, okolo této budovy, která leží uprostřed přístavu, to je obchod. Tady je kavárna, tady je příjem ryb, kde většina mládeže občas brigádně pracovala, a úplně vzadu na západě, na okraji moře leží modlitebna.“ „Všichni chodili do modlitebny?“ Kývl jsem. „Ano, všichni patřili ke stejné církvi.“ „Není to trochu nápadné?“ „Ne, nemyslím. Vypadá to, že sem docházeli všichni z celé vesnice. Nevím, jestli to bylo něco, co bylo zvláštní pro tu dobu, nebo jestli je Vestøy obzvlášť náboženské místo, ale očividně byla modlitebna místem setkávání.“ Synne zůstala stát a hleděla na zeď. „Je to ostrov,“ přemýšlela, „jeden docela malý ostrov.“ „Co tím myslíš?“ „No, já nevím. Je to trochu zvláštní, uzavřené, jaksi ohraničené prostředí. Když se něco takového stane, obvykle se věří tomu, že to udělal někdo zvenku, nebo ne? Nějaký tulák, psychopat, který místem projíždí na lovu mimo svůj revír. Myslím, že většina lidí by odmítala věřit tomu, že někdo, koho znají, může být zodpovědný za něco takového.“ „To je určitě pravda.“ „Ano,“ navázala, byla teď horlivější. „Ale na ostrově, v každém případě na tak izolovaném, malém a přehledném jako Vestøy, tam tenhle argument neobstojí. V době vražd se tam určitě moc cizinců nezdržovalo a ti, co tam byli, přijeli pravděpodobně trajektem, takže všichni o nich měli úplný přehled.“ „To souhlasí. Byli tři a všichni mimo podezření.“ „Přesně tak. A proto museli docela rychle zjistit, že to byl jeden ze stálých obyvatel. A zároveň… podívej se na tohle místo.“ Šla o krok dopředu a dotkla se mapy. „To malé místo, to seskupení domů, těsně vedle sebe, nalepené na sebe okolo úzkého přístavu. A najednou dvě vraždy. Ne jen jedna, ale dvě mladé ženy zemřely. Jak často se — 106 —
něco takového stane na takovém malém místě v této zemi?“ Zavrtěla hlavou. „Představ si, jaké to tam v ty dny muselo být. Pomysli, jaký strach a neklid musely takové dvě vraždy vyvolat. Musela to být kolektivní psychóza, Mikaeli! A zároveň se dobře znají. Hodně z nich je určitě v rodině. Většina ví o všech ostatních skoro všechno. Jak lehké to muselo být ukázat na takového podivína, na někoho, kdo je odlišný, takový byl podle tvého popisu Aron. Jak snadné to muselo být svalit na něho vinu, aby ta malá společnost mohla na celý případ zapomenout a jít dál.“ „Ano,“ souhlasil jsem. „Až moc snadné. To je to, co mě děsí.“ „A co jsi z toho nakonec získal? Objevil jsi něco, s čím můžeš dál pracovat? Jaký je tvůj závěr?“ Pokrčil jsem rameny: „Že všechna ta práce byla zbytečná.“ „To přece nemůže být, Mikaeli. Získal jsi určitě tímto způsobem dost dobrý přehled.“ „To jo, ale nic z toho nenasvědčuje, že Aron není vrahem. Nejsou tu žádná pozorování, která by byla v rozporu s tím, že zabil ty dvě dívky. Viděli ho tady… tam… a tady… jak před, tak po vraždě Siri.“ „A ta druhá vražda?“ „Vlastně ta první. Vražda Anne. Sám říká, že v tu dobu byl venku a vesloval. Prý to často dělal, všude měl hrnce na chytání raků, prodával kraby a humry, které ulovil, ale nikdo ho tento den neviděl.“ Ukázal jsem na jeden bod. „To je jeho přístaviště. Jedna starší žena ho tu zahlédla několik hodin před událostí a existuje také výpověď jednoho školáka, který si myslí, že ho viděl veslovat směrem k severní špičce ostrova, což on sám tvrdí, že dělal, ale školák si nebyl jistý časem, a proto je toto svědectví skoro bezvýznamné. A Arona také viděl jeden důvěryhodný svědek v blízkosti místa, kde byla Anne zabita, v době, která souhlasí s časem vraždy.“ Synne pokyvovala hlavou. „No dobře, Mikaeli. Ale neměl jsi přece žádný důvod počítat s tím, že tohle bude jednoduchý případ. Konec konců je přece nejvíc pravděpodobné, že Aron je opravdu vrahem. — 107 —
Justiční omyly se nestávají tak často, naštěstí. Opravdu sis myslel, že budeš několik dní pracovat, nakreslíš nějaké čáry na papír a pak celý případ vyřešíš?“ „Ne, samozřejmě že ne. Jen jsem doufal, že najdu něco, čeho se budu moct chytnout. Něco, co nesedí, dvě výpovědi svědků, které jsou v rozporu, nebo něco takového. Ale nic takového jsem nenašel.“ „Znamená to, že to vzdáváš?“ Povzdechl jsem si. „Ne, Synne, nevzdávám to. Když už jsem toho udělal tolik, tak můžu stejně dobře udělat i zbytek. Ale nemám moc velkou naději, že to k něčemu bude.“ Na konci pracovní doby jsem byl vyřízený. Slabě mě bolela hlava. Kručelo mi v břiše a uvědomil jsem si, že jsem si i dnes zapomněl dát oběd, což se stávalo poslední dobou až moc často. Posadil jsem se na kancelářskou židli a pozoroval výsledek mnohadenní práce. Listy na zdi mi připomínaly stránky z mých dětských sešitů, pomalované množstvím číslic, které se měly pospojovat podle pořadí, dokud jako kouzlem nevznikl smysluplný obrázek. Pamatoval jsem si, jak napínavé bylo zjistit, co má obrázek představovat, a ten triumfální pocit, když se pod tužkou pomalu objevoval slon nebo auto. Jak uspokojující bylo nalézat smysl v chaosu. Ale mapa na zdi žádný smysl nedávala. Byla plná pestrobarevných čar, které neměly žádný skrytý obsah, nespojovaly se v žádný obrázek. Byly to jen čáry na papíře, nic víc. Jestliže ty papíry něco dobře ilustrovaly, byl to můj současný život. Neřešitelný spletenec čar. Chaos. A najednou, jako by něco přeteklo, něco hluboko uvnitř. Jako kdyby povolila kotva a způsobila pohyb lodi, nebo jako by se zavřené dveře nečekaně otevřely do tmavé místnosti. Aniž bych si uvědomil, že jsem se pohnul nebo vstal od stolu, začal jsem strhávat papíry ze zdi. Poté jsem sházel všechny věci z polic a bušil jsem do zdí a do psacího stolu, až třísky lítaly. Slabě jsem zaregistroval, že se dveře od kanceláře otevřely, tak tak jsem rozeznal vyděšený obličej paní — 108 —
Sørensenové, než se dveře znovu zabouchly. Řval jsem a házel jsem věcmi kolem sebe. A pak to skončilo, stejně prudce a nečekaně, jak to začalo. Židle byla převrácená. Postavil jsem ji a znovu jsem si sedl za psací stůl. Pozoroval jsem chaos okolo. Po několika minutách jsem se předklonil a položil hlavu na desku psacího stolu. Cítil jsem se prázdný a skoro ve stavu beztíže. „To je v pořádku, paní Sørensenová,“ zaslechl jsem Synnin hlas. „Je to v pohodě. V poslední době toho na něj bylo příliš. Postarám se o to. Jen běžte domů, nic se nestalo.“ „Omlouvám se,“ řekl jsem. „To je v pořádku, Mikaeli. Tušila jsem, že to přijde. Nebo vlastně ne, věděla jsem to, a měla jsem s tím něco udělat. Jsi pod šíleným tlakem. Něco muselo povolit dřív nebo později.“ „Co jiného bys mohla udělat kromě toho, co jsi udělala a za co jsem ti moc vděčný?“ „Já nevím. Mluvit s tebou pořádně o tom, jak se máš. Sehnat ti psychologa. Cokoliv.“ „Nechci k psychologovi.“ Stín malého úsměvu jí proběhl kolem úst. „Ne, to nechceš, Mikaeli. Tak si vezmi dovolenou.“ „Nemám peníze na dovolenou. A jak lákavé je vlastně ležet u bazénu a nemít nic jiného na mysli než sebe sama a svoje problémy?“ „Jeď na Vestøy!“ „Cože?“ „Jeď na Vestøy, Mikaeli.“ Rukou ukázala na nepořádek okolo. „Tohle vše okolo si vykládám tak, že ses nikam dál v Aronově případě nedostal. A na tom není vůbec nic divného. Nemůžeš očekávat, že případ vyřešíš jen čtením dokumentů. Jeď tam, podívej se na místa činu, promluv s lidmi. Možná se něco objeví. A klient může zaplatit cestu a pobyt. Mysli na to jako na typ rekreačního pobytu. Kombinaci prázdnin a terénního výzkumu.“ — 109 —
Podíval jsem se na ni s pochybností. „Já nevím, Synne. Pravděpodobně by to znamenalo marnit jak čas, tak peníze.“ „Ale prosím tě, Mikaeli. Co tím ztratíš? Opravdu se potřebuješ odtud dostat. Podívej se kolem sebe!“ „Omlouvám se,“ zamumlal jsem ještě jednou, ale jen nad tím mávla rukou. „To nehraje žádnou roli. Dávám ti rozkazem jet ne Vestøy.“ Ve chvíli, kdy jsem řekl ano, jsem se už skoro nemohl dočkat, až vyrazím. Věděl jsem, že to je forma útěku, ale nehrálo to žádnou roli. Pomyšlení na to dostat se pryč ze zničené kanceláře, nemuset strávit více večerů doma sám v tmavém obýváku, poznat nová místa, nové lidi a mít nový výhled z okna, to bylo neodolatelně lákavé.
— 110 —