Lazebníkova dcera by Nakladatelství JOTA

The Bloodletter’s Daughter

PROLO G Malý Giuglio a Šifrovaná kniha divů V tom děsivém svazku se ukrývá mystérium všech mystérií! – Sir Walter Scott

únoru roku 1599 v Praze vůbec nenapadl sníh. Místo něj v jednom kuse pršelo a do morku kostí zalézal krutý chlad. Ledové zimní deště šířily ponurou náladu po celém království, od hustých saských hvozdů na severu pod Drážďany až po temné hřebeny staré Šumavy čnící severozápadně nad Vídní, mezi léčivými karlovarskými prameny na západě a podmáčenými borovými lesy na severovýchodní hornaté hranici s Polskem. Všude se lidé s bolavými klouby útrpně ploužili blátem a toužili po vydatné pokrývce čistého bílého sněhu. Kapky studeného deště ulpívaly na oknech Pražského hradu, královského sídla, které se tyčilo nad starobylým městem. Spojovaly se do stříbrných pramínků a pozvolna stékaly po hrbolatém křišťálovém skle. V komnatě za mahagonovým stolem seděl chlapec přibližně ve věku třinácti let. Bradu si podpíral dlaněmi a mezi jeho lokty spočívala otevřená kniha. Na hebký, ale už značně křehký velínový papír béžové barvy dopadalo světlo z kouřící lojové svíce. Bylo teprve časné odpoledne. I přesto si musel hoch zapálit svíčku, neboť v slabém a mdlém zimním světle, které se tlustými okny jen stěží prodíralo dovnitř, nešlo dost dobře číst. Ačkoliv o nějakém čtení stejně nemohlo být řeči. Vždyť tuhle knihu ještě nikdo nedokázal rozluštit. Mladík upřeně hleděl do knihy a vůbec nevěděl o světě. Chvílemi si z očí odhrnul medově zbarvené vlasy, které mu na hlavě rašily v nepoddajných kadeřích. Jeho oči měly modrozelený odstín jako vody severního Jadranu. 11

Jmenoval se Giuglio. Drahocennou knihu studoval v komnatách své matky, jelikož prostředí královských jeslí bylo moc hlučné na to, aby v něm se svou citlivou povahou vydržel. Dnes ráno přemluvil nebo spíše uprosil svého dědečka Jacopa Stradu, kurátora obrovské a bohaté sbírky králových kuriozit, aby mu ten nesmírně vzácný svazek zapůjčil. Jeho stránky byly popsány nedobytnou šifrou, o původu kolovaly jenom tajuplné zvěsti. Giuglio si znovu odhrnul neposlušné vlasy z čela a sklonil se nad podivnými barevnými ilustracemi. Nejvíc ho zaujaly obrázky lázeňských společnic, které se úplně nahé koupaly v kádích se zelenou vodou. Máma si ho kvůli tomu dobírala, prý z něj roste muž, a tak není divu, že ho přitahují jejich bílá ňadra. „Je to přirozené, Giuglio,“ říkala a něžně ho hladila po vlasech. Jako milenka Rudolfa II. rozuměla těmto věcem víc než dobře. „Však si už brzy do nějakých pražských lázní zajdeš a tam si společnice prohlédneš na vlastní oči.“ Giuglio se zamračil a odtáhl se. Jeho matka si to vyložila špatně. Nebyl posedlý nahými ženštinami, ale tajemstvím. Věřil, že ty rozesmáté ženy něco vědí, hlavně ta jedna se štíhlým pasem, která se ze stránky dívala přímo na něj. To ona jistě střeží klíč ke všem záhadám! Kdyby tak mohla promluvit. Přivřel oči a usilovně se soustředil. Ten šum, co slyší v hlavě, nejsou to hlasy těch lázeňských společnic? Ne. Po páteři jako by mu náhle sklouzl blesk. Jeho tváře ztuhly a začalo v nich pocukávat, chvěly se jako syrové vejce rozklepnuté na rozpálený omastek. A vzápětí po blesku mu zahřmělo v hlavě. Nebyl to hlas. Ještě ne. Bylo to zdrcující nutkání, šílená touha páchat hrozné věci, tak hrozné, že by se jeho krásná matka na místě rozplakala. Nejraději by jí řekl, že je kurva. Ano, kurva! To slovo se mu už už dralo na jazyk, vyšpulilo rty a hrozilo, že z něj vyletí ven. Kdyby se Giuglio narodil jako syn právoplatné Rudolfovy manželky, jednoho dne by mu spadla do klína celá habsburská monarchie. Jenom jemu. Kurvo! Začalo mu cukat levé oko. Musel na něj zatlačit prsty, aby protivnou křeč zastavil. Podíval se na okno, do nějž bubnoval déšť. Těžké kapky stékaly po skle, jako kdyby ho olizovaly. Stíny stružek dopadaly na holou omítku mezi gobelíny a přízračně se chvěly. Připomínaly spleť žil 12

plných vroucí tekutiny, přestože se venkovní teplota blížila bodu mrazu. Pojednou se rozjasnilo a zimní světlo dopadlo na jeho matku. Ležela na posteli ozářená paprskem, jenž se na chviličku prodral z nalitých šedých mračen. Giuglio si prohlížel její profil, dokonale bílou kůži a zaoblené poprsí, které tak poblouznilo krále, že plnil královské jesle vřískajícími haranty. Její oči vypadaly jako dva akvamaríny zasazené v mokrém skle. Natočila hlavu a pohlédla na své lesklé černé kadeře, které měla na temeni podchycené slonovinovým hřebínkem. Do pokoje vešel sluha s psaníčkem od krále. Giuglio opět sklonil hlavu nad úchvatnými kresbami. Jedno oko si zakrýval dlaní, aby necukalo. Pohledem klouzal po zelené kaskádě. Voda měla stejnou barvu jako v kádích, kde se ženy koupaly. Protékala podivnými válci a dole vyvěrala do jezírka, kde dováděly další ženy. Nepřipomínají ty kádě části dalekohledu, který vymyslel pan Galileo, aby mohl zkoumat hvězdnou oblohu? Zajímavý postřeh. Giuglio se natáhl přes stůl ke štosu pergamenů, aby si ho zaznamenal. „Ach, benissimo!“ vykřikla Anna Maria, když si psaníčko přečetla. „Přijde tě navštívit tvůj otec.“ Giugliovi ztuhla ruka nad stolem. „Král přijde sem? Teď?“ Ucítil, že škubání pod kůží prudce zesílilo. Rychle si začal sbírat své poznámky. „Ano, miláčku. Chovej se slušně, ať na tebe můžu být hrdá. Víš, jak tě zbožňuje. A prosím tě, nechovej se tak – divně, tesoro.“ „Ale mami! Přece víš, jak je na mě protivný.“ „Ne, ne, Giuglio. Často se chlubí tím, jaká tě po jeho boku čeká budoucnost! Jednoho dne mu budeš pomáhat ve vladařských věcech. Udělá z tebe vládce Sedmihradska, sám mi to řekl. Snaž se ty jeho nálady brát s rezervou. Může za to ta jeho melancholie, že nevidí svět kolem právě růžově. Ale ty jsi jeho pokladem, věř mi, figlio mio.“ Vtom někdo rázně zaklepal na dveře. „Král,“ ohlásil sluha a rychle ustoupil stranou. Vešel Rudolf II. v elegantním dlouhém plášti, s křiklavým perem zastrčeným v sametovém klobouku. Při pohledu na překrásnou metresu, jak si hoví na lůžku a češe si dlouhé vlasy, se po 13

jeho tváři pomalu rozlil úsměv. Její modrozelené oči ho vábily jako drahokamy. „Anna Maria, vypadáte úchvatně,“ zavrčel. „Nech nás o samotě!“ osopil se na sluhu. Muž se spěšně uklonil a vycouval ze dveří. Ozvalo se hlasité cvaknutí mohutné západky. „Hmmm,“ vydechl Rudolf. Přistoupil k posteli, sebral jí slonovinový hřeben a zahodil ho, až zarachotil na podlaze. „V návalu vášně ti tak zacuchám vlasy, že je nerozčeše žádný hřeben na světě!“ A začal si dychtivýma rukama rozvazovat kalhoty. Díval se upřeně jen na ni. „Zadržte, Vaše Veličenstvo! Prosím! Copak jste si nevšiml, že u stolu je Giuglio?“ Rudolf se otočil a spatřil Giuglia. S psacím brkem seděl nad archy pergamenů, po ruce přichystaný savý papír a kalamář. Král rozmrzele vzdychl a potlačil nával chtíče. Sedl si na milenčinu postel, opřel se zády o hedvábné polštáře a prohlížel si svého syna. Čekal, až vášeň poleví. Před svými dětmi by se neměl takhle znemožňovat žádný muž. Co teprve král. Giuglio, jeho prvorozený a nejdražší syn. Po své italské matce zdědil krásu i divokou povahu. Rudolf svého Giuglia zbožňoval a neskutečně rozmazloval. Zajistil mu ty nejlepší učitele, kupoval pro něj drahé koně a šaty – a pořídil mu i sbírku velmi cenných hodin. Ke své potěše si král velmi dobře všiml, jak chlapce ty složité tikající mechanismy fascinují. V palácových jeslích co chvíli nějaké hodiny rozmontoval a vysypal jejich kovové útroby na zem. Byl geniální – podobně jako já, pomyslel si Rudolf spokojeně –, což se mimo jiné projevovalo v jeho mechanicky přesném uvažování. Celé hodiny se král dokázal dívat, jak si jeho klučina hraje, jak usilovně hloubá nad všemi těmi drobounkými součástkami. Dokázal každý časoměrný přístroj rozebrat a zase ho bez chybičky složit. Teď se však choulil nad něčím, k čemu potřeboval psací stůl. Hodiny to nebyly. „Chlapče, co to tam máš? To je nějaká kniha?“ Giuglio těžce polkl. Snažil se umlčet ty hlasy – ne, to šílené nutkání! – v hlavě. 14

Teď ne! „Šifrovaná kniha divů,“ odpověděl. Mimoděk zatnul pěst a zase ji povolil. Rudolf přimhouřil oči. „Řekl jsem Jacopovi, že má tu knihu držet pod zámkem a osobně na tebe dohlížet, pokud ti ji svěří ke čtení. Kde je můj antikvář?“ zařval náhle. Anna Maria rychle sklouzla z postele a položila králi ruku na rameno, aby ho uklidnila. Ten se však zvedl a zamířil k jejich synovi. „Zapomínáte, že jsem dcera signora Strady, Vaše Veličenstvo. Na jeho vnuka při práci mohu dohlížet i já.“ Král pod jejím dotekem trochu zjihl a ve svalech na rameni ho příjemně zamrazilo. Ale pak si uvědomil, že ta kniha patří mezi jeho nejvzácnější poklady. „Při práci? Při jaké práci?“ „Giuglio, ukaž panu králi své tabulky a grafy.“ Giuglio odevzdaně kývl a zhluboka se nadechl, aby se přestal chvět. Začal neochotně rozmotávat pergameny, které před chvílí odložil. „Ach, Vaše Veličenstvo! Giuglio se pokouší rozluštit tu knihu,“ řekla jeho matka. „Je to moc chytrý chlapec!“ Král si jen přezíravě odfrkl. „Luštěním téhle šifry jsem pověřil snad každého lingvistu, matematika a alchymistu v zemi. Za třináct let nikdo s ničím nepřišel. A teď nám její tajemství předloží na talíři tenhle kluk?“ Přesto bylo vidět, že krále přemohla zvědavost. Nakoukl na synovy poznámky a uviděl matematické tabulky, řady čtyřúhelníků, složité grafy protnuté spoustou čar a na okrajích stránek cizí slova, jimiž chlapec doplňoval své poznámky. Rudolf v duchu pyšně konstatoval, že mu to připomíná jeho vlastní alchymické komentáře a práce dalších moudrých mužů, kteří byli třikrát i čtyřikrát starší než jeho syn. „Copak je tohle?“ „Porovnávám užití symbolů ve všech evropských jazycích,“ odpověděl Giuglio. Jeho zelené oči se horečně leskly a rozpraskané rty se mimovolně pohybovaly. Rudolfovi připomněl některou z jeho natahovacích mechanických hraček. O šifrované knize divů chlapec moc rád a náruživě mluvil. V takových chvílích ovšem nejvíc vycházel najevo jeho zvláštní povahový rys, kterého se matka děsila – Giugliovo chování zavánělo habsburskou vyšinutostí. 15

„Spousty a spousty významů,“ pokračoval Giuglio a do toho divoce gestikuloval rukama. „Opakující se kombinace písmen. Některé jsou jen na začátku slov, jiné pouze na konci a další zase výhradně uprostřed. Královský výrobce šachů, ten Saracén, říká, že je to typická vlastnost arabštiny. Podobně by to prý mohlo být i v hebrejštině, ale o tom se musím ještě poradit s nějakým vzdělaným Židem. Napadlo mě, že až se příště uvidíte s rabínem Löwem a budete se zase bavit o kabale, mohl bych –“ „Cože!“ zaburácel král. Giuglio vrazil hlavu mezi ramena a zvedl ruku, aby se chránil. „Můj syn se chce radit s Židem? Víš, jakou škodu bys tím mohl napáchat? Taková pitomost! Kdyby katolíci nebo protestanti viděli, že se habsburský vládce radí s Židem, šli by mi po krku!“ „Ale otče! Sešel bych se s ním tajně, zrovna když bude u dvora –“ „A neříkej mi otče!“ vyprskl král a vrazil synovi pohlavek. „Pakuj se odsud, a na tu knihu mi už ani nesáhneš! Měl by ses poflakovat po ulicích a hýřit v krčmách, nebo aspoň lovit v lese – a ne se tady hrbit nad knížkou jako nějaký neduživý, vykleštěný asketa, co se pořád drží máminých sukní!“ Král svému synovi ublížit nechtěl. Ale ohnivý temperament převážil nad otcovskou láskou a opatrností a Rudolf jej uhodil do tváře takovou silou, až jeho prsteny zazvonily o zuby. Giugliovi se vyřinula do pusy krev. Utřel si ji rukávem a na modrém saténovém kabátci zůstala rudá skvrna. „Ach Giuglio, drahoušku, ty krvácíš!“ vykřikla Anna Maria. Přiběhla k němu a přitiskla si jeho hlavu na prsa. „Nech ho být!“ soptil Rudolf vztekle a zároveň zklamaně. „Jen se podívej, jak je slabý a poděšený, a ty ho jen hýčkáš a rozmazluješ! Trocha krve mu jen prospěje, krucifix! Měl by mě prosit, abych mu dovolil uštvat jelena, kance nebo medvěda, a ne si tady krátit dlouhou chvíli u knížek jako nějaká holka!“ Giuglio si připlácl ruce na uši. Kniha byla jeho jediná záchrana před těmi ohavnými vidinami a nutkavými hlasy. Otec ho popadl za ruce a silou je odtáhl od hlavy. „Poslouchej mě! Jak se opovažuješ zakrývat si uši, když s tebou mluví tvůj král? Měl by ses honit za ženskýma, nasávat po hospodách a pořádně si užívat. Začni se konečně chovat jako chlap, ať na tebe můžu být hrdý! Zatraceně, vracej se domů celý od krve, ať už bude ze zabitého medvěda nebo z pouliční rvačky!“ 16