Líný cestovatel by Nakladatelství JOTA

The Idle Traveller

Druhá kapitola

Zůstaňte doma Domov si stýská. Člověk odchází, radostně píská, jako by neviděl, že domov na něj čeká jak zapomenutá víska… Philip Larkin, Domov si stýská

dyž jsem znovu četl těch pár veršů, napadlo mě, jestli by se představa o smutnícím domově dala aplikovat i mimo jeho zdi, na bezprostřední okolí a přilehlou krajinu. Je možné, že místo, kde žiji – z velké části mechanicky, aniž bych ho vnímal, natož si ho podrobněji všímal – je také smutné z mého nezájmu? Jako zanícený cestovatel jsem se nejspíš naučil na domov dívat jen jako na dočasné útočiště, výchozí bod svých početných výprav, místo, kde žiji, ale ve skutečnosti o něm nic nevím a vlastně mu ani nerozumím. Možná se mu stýská a rád by, abych se mu více věnoval. Cestovatelem se člověk stává – bez ohledu na to, kde přesně na zeměkouli se právě nachází – ve své hlavě. Napadlo mě, že když tento přístup použiju 64

Druhá kapitola

při pohledu na místo, kde žiji, dozvím se něco víc o podstatě cest na dovolenou. Jednoho jasného listopadového dne jsem si hodil batoh na záda a vydal se na průzkum míst v bezprostředním okolí našeho domu, jimiž obvykle jen v rychlosti projíždím. Chtěl jsem po svém reagovat na Larkinovy verše a podívat se na svůj domov pohledem dobrodruha – stejně, jak to dělal jeden z mých oblíbených autorů Laurie Lee. Ten vycházel ze dveří domu, v němž se narodil, se zaujetím cestovatele a vědomě se vzpíral pocitu promarněného mládí, což mu umožnilo tak nádherně vylíčit malebnou krajinu svého dětství. Když jsem pročetl prvních pár stran jeho Vycházky za letního rána, knihy, kterou jsem objevil před dvaceti lety ještě ve škole, ucítil jsem ten zvláštní pocit beztíže, jejž člověk zažívá v prvním okamžiku po ulehnutí do houpací sítě. Záhy se ukázalo, že ten tichý hlas, jenž mi celý život šeptá do ucha a vychvaluje přednosti pomalého cestování, patří Lauriemu Lee. Slova první kapitoly mě laskala a objímala. Měl jsem pocit, jako bych se za teplého letního dne po letech setkal s drahým přítelem. V roce 1930 vzal Laurie Lee, jemuž bylo právě devatenáct let, stan, housle, náhradní oblečení, plechovku sušenek a trochu sýra a pěšky se vydal ze svého domu v Cotswoldsu. Zamířil na jih do Southamptonu, aby poprvé na vlastní oči spatřil moře, Zůstaňte doma

a následně se otočil k severu do Londýna, kde si celý rok vydělával na živobytí vlastníma rukama. Pak vyrazil do Španělska, které si zamiloval. Když o třicet let později sepisoval svoje paměti, na svou první cestu z domova vzpomínal následujícími slovy: „Dnes je mi jasné, že jsem měl velké štěstí. Mé putování začalo v době, kdy krajinu nehyzdily široké silnice usnadňující a zrychlující život. Řada venkovských cest vedla stejnými místy jako před stovkami let, kdy je vyšlapali soumaři a projezdily těžké povozy; sledovaly záhyby údolí a obcházely skalní výběžky jako meandrující řeka. Není to vlastně nijak dávno, ale dnes by se podobná cesta podniknout nedala. Většina starých cest nenávratně zmizela – vystřídaly je silnice, které krajinu rozkrájely na kousíčky. Dnešní cestovatel se po nich žene zběsilou rychlostí. Hrbí se za volantem a vidí sotva víc než pes utíkající v příkopu.“

V dalších letech jsme se samozřejmě museli pod tlakem stále rychlejšího životního stylu a touhy po maximální výkonnosti vzdát spousty další půdy. V Southamptonu v sobě Lee našel dost odvahy, aby vytáhl své housle a předvedl, co na ně dovede. Zřejmě to nebylo špatné, protože se mu záhy podařilo vydělat dost peněz na další cestu a nemusel se trápit sháněním pravidelné práce, což byl jistě mimořádně osvobozující pocit. S lehkým úsměvem na tváři jsem si četl o jeho krátké zastávce v Chichesteru, kam dorazil během putování podél pobřeží. Samotné město ho nijak zvlášť nezaujalo a zmiňuje ho 66

Druhá kapitola

především proto, že když před místním kostelem vytáhl housle a pustil se do první písničky „Chvála tomuto domu“, objevili se policisté a bez dlouhých okolků ho takříkajíc vypakovali. Klidně bych se vsadil, že stejně by dopadl i dnes. Laurie Lee ale není ani zdaleka jediný, kdo na cestování pohlíží jako na poklidný způsob trávení volného času. Během dlouhých let četby a studia jsem zjistil, že v pomalém cestování si libovali i další autoři. Například Paul Theroux v knize Starý Patagonský expres popisující jeho cestu z Massachusetts do Texasu zajímavě vychvaluje přednosti letecké dopravy: „Příjemnou, nebo chcete-li úspěšnou cestu letadlem poznáme podle absence nepříjemných zážitků: je skvělé, když vás neunesou, když se s vámi letadlo nezřítí, když se vám neudělá nevolno a nemusíte zvracet do pytlíku, když letadlo nemá zpoždění, když vám není špatně z podávaného jídla. Pokud máte ve všech směrech štěstí, můžete být vděční za dobrý let.“ V knize Vlakem duchů k východní hvězdě zachycující jeho putování z Londýna do Japonska a pak zpátky Transsibiřskou magistrálou o sobě Theroux dokonce mluví jako o „líném cestovateli“. Bruce Chatwin v knize Co tu vlastně dělám? zcela jasně píše, že kvalita zážitků z cest je přímo úměrná rychlosti cestování: „Chůze je mimořádnou ctností, masová turistika je hřích.“ Patrick Leigh Fermor, jenž se jako náctiletý mladík vydal na Zůstaňte doma

dobrodružnou výpravu východní Evropou, k tomu v knize Čas darů dodává: „Pokud místo vlastních nohou využíváte koňskou sílu, připravujete se o skutečný zážitek z cestování.“ Existuje samozřejmě spousta dalších podobných citátů, k nimž se ale dostaneme později. Před pár stovkami let lidé neměli jinou možnost než cestovat pomalu – podél horských masívů, zátok a řek. Trasu jejich putování určovaly země a moře. Pokud jste se vydávali na delší výpravu, museli jste si na ni vyčlenit dostatek času. Jinak to prostě nešlo. Cestování bylo náročné a vyžadovalo značnou odvahu a také mimořádné úsilí, takže není divu, že usedlejší občané vítali ty, kdo se vraceli z dlouhých cest, jako hrdiny – pohlíželi na ně jako na vpravdě mimořádné osobnosti vynikající osobní statečností a dobrodružným duchem. V roce 1749 Thomas Nugent sepsal průvodce, v němž nabízí seznam zajímavých a poučných míst, která by neměla chybět na žádné Velké cestě (podrobněji se o ní dozvíte o něco dále). Samotné cestování považuje za „jediný dostupný prostředek lepšího poznání světa a také způsob, jak dosáhnout uznání mezi vrstevníky a výrazně si výšit společenskou prestiž“. Ale to není ani zdaleka vše. Ve stejném duchu pokračuje dál: „Již první civilizované národy… oceňovaly všechny, kdo se vydávali třeba jen na krátké cesty… měli je za filozofy 68

Druhá kapitola

a dobyvatele.“ Nugent sleduje dlouhou linii zvídavých lidí, kteří se vydávali do neznáma, aby hledali hlubší a širší poznání – sám je označuje za mudrce –, až k argonautům a k Homérovu Odysseovi. Mám pocit, že na dnešní „dovolenkáře“, z valné části účastníky skupinových zájezdů, by se podobné přirovnání příliš nehodilo. Leeova dobrodružná pouť začala v okamžiku, když za sebou zavřel dveře rodného domu a vyrazil do neznáma. I když je pravda, že pro většinu z nás – přiznávám, že včetně mě – je něco podobného naprosto nemyslitelné – musíme přece do práce, máme rodiny, platíme hypotéky, účty a vůbec máme spoustu zodpovědnosti –, nic nám nebrání, abychom si stejný pocit naprosté volnosti užili alespoň během jednoho dne. Neobyčejně mě zajímalo, jestli to, o čem tak skvěle a poutavě píše Laurie Lee, můžu zažít během jednodenního výletu. Od svých šesti let jsem autem pravidelně jezdil po trase mezi Chichesterem a vesnicí South Harting na opačné straně vápencového pohoří South Downs. Krajina, kterou jsem sledoval oknem, se během dlouhých třiceti let prakticky nezměnila. Dobře si pamatuju, jak hrozně jsem se jako malý kluk bál, když jsme přes Downs projížděli v noci, a jak moc jsem si oddychl, když jsme konečně dorazili do cíle. Když jsem vyrostl, strach se změnil v hluboký obdiv ke kráse divoké přírody, ale za dlouhé roky, Zůstaňte doma

kdy jsem tahle místa navštěvoval, ani poté, kdy jsem tu bydlel, mě nikdy nenapadlo projít si tuhle trasu pěšky. Přesouval jsem se z místa na místo, ale krajinu podél cesty jsem vlastně neznal. Rozhodl jsem se, že to musím konečně změnit. Můj plán mě vzrušoval, ale současně jsem se na sebe zlobil, že mě něco tak přirozeného nenapadlo daleko dřív.

*** Cesta z města mi trvala zhruba dvacet pět minut, do čehož počítám i zastávku v nedalekém stánku s novinami (a občerstvením), kde jsem si batoh nacpal spoustou levného nezdravého jídla, abych se během túry vyhnul případnému fyzickému kolapsu z nedostatku stravy. Hlavní silnice, po níž pravidelně vozím Wilfa do školy, nenabízela mnoho zajímavého; jediné rozptýlení mi poskytoval pohled na papírové a igelitové sáčky, které děti během léta pohodily v keřích – až doposud je milosrdně skrývalo listí, jež ale s postupujícím podzimem rychle mizelo. Nízko visící slunce, jež mi mělo být po zbytek dne jediným společníkem, mě slabě hřálo do zad. U mostu jsem opustil hlavní silnici a zjistil, že v místě, kudy kdysi vedla železniční trať, vznikla asfaltová cyklostezka vedoucí až do vesnice West Dean. Porost starých stromů mi skvěle stínil výhled na činžovní domy, které tu postavili během posledních padesáti let. Na chvíli jsem se zastavil 70

Druhá kapitola