Malučký princ by Nakladatelství JOTA

Když sem býl tak asi šestiletý soploň, viďél sem v jednéj knižce o džungli, menovala sa „Opravdovské příběhy“, pěkný obrázek. Býl na něm hrozně tlustý had, jak dlábí velikú kočku. Toť je ten obrázek:

V knižce bylo napsané: „Hroznýši svoju kořisť nežvýkajú, polykajú ju celú. Potem sa nemožú ani hnúť a z půl roka enom spíja a trávíja.“

Moc sem tehdá rozmýšlál o tem, co by sa dalo v téj džungli, v téj divokéj tropickéj hoře, prožiť, a aj sa mně podařilo pastelkú udělať první obrázek. Obrázek s číslem jedna. Vypadál takto:

Když sem obrázek ukázál našim a ptál sa jich, či sa téj kresby bójíja, pravili: „Proč bysme měli měť strach toť z jakéhosi klobúka?“ Enomže to nebýl klobúk. Býl to ten tlustý had, jak zežrál slona. Tož sem udělál eště jeden obrázek, kde býl ten had zvňútra, že aby tom ti velicí lepší rozuměli. Jim je dycky potřebné všecko věcéj vysvětliť. Můj druhý obrázek vypadál takto:

Tatíček s maměnkú aj strýček mně ale radili, abych nechál teho čmárání otevřítých a zavřítých hadů a starál sa o neco potřebnějšího a dělál si třebas neco do školy, že do zeměpisu, dějepisu, do počtů či do mluvnice. A tož sem sa v tých šesti rokoch rozlúčíl s mojú malířskú karijérú. A to enom kvůlivá tom, jak zle sem pochodíl s tými obrázkami číslo jedna a dva. Velicí nikdy nic takého nepochopíja a děcka sú z teho velice znavené, když mosíja furt nekom neco vysvětlovať. Tož sem si mosél vybrať inačí prácu – a naučíl sem sa řídiť éroplán. A polétál sem s ním celučký svět. Pravda, aj ten zeměpis mně býl při tom velice dobrý. V mžiku oka sem dovédl poznať Čínu od Arizóny. A to sa zejde, když sa v noci zablúdí. A tož tak sa stalo, že sem sa potkál s velice moc důležitýma luďama. Moc času sem prožíl s týma velikýma a dobře sem jich poznál. Enomže moja mínka o nich sa velice nezmňénila. Když sem mezi nima potkál nekoho, o kerém sa mně zdálo, že pobrál dosť rozumu, schválně sem mu ukázál můj obrázek číslo jedna, kerý mám pořáď skovaný. Že abych věďél, či mu bude rozuměť. Enomže každý mně pravíl: „To je klobúk.“ Tož už sem jim ani nic nepravíl o hroznýšoch, ani o tých pralesoch, ani o hvězdách. Brál sem to tak, jak to bylo. Vykládali sme si teda o fotbale, politice lebo o klobúkoch. A ti velicí byli dycky spokojení, že su taký rozumný člověk.

A tož tak sa stalo, že sem býl úplně sám. Nemňél sem nikoho, s kým bych si pěkně povykládál. Naraz sa mně v púšti na Sahaře, je to tak z šesť roků, porantál motór. Cosi sa v něm zplantalo. Enomže sem v éropláně nemňél ani nejakého montéra ani nikdo inší se mňú neleťél, tož sem sa mosél do téj těžkéj roboty dať sám. Šak mně šlo o život. Mňél sem vodu na pití tak enom na týdeň. První noc sem spál v tom písku, tak z dobrých tisíc mil od nejakéj dědiny či města. Býl sem eště věcéj opustěný než nejaký trosečník, co sa plaví na tom voru kdesi po oceáně. Jistě si dovedete představiť, jak moc sem býl překvapený, když mňa nad ránem probudíl taký divný, tenučký hlas: „Prosim vás… nakresli mně baránka…“ „Co?“ „Nakresli mně baránka…“

Vyskočíl sem, jak by do mňa uhodíl hrom. Zažmúrál sem očami a lepší sa podívál. Uviďél sem velice zvláštního panáčka, kerý si mňa jaksi vážno prohlédál. Toto je jeho nájlepší podoba, kerá sa mně pozďéj podařila nakresliť. (Podivte sa na stránku 15.) Můj obrázek ale néni taký, aby teho pěkňučkého panáčka dobře trefíl. Enomže za to já nemožu. Velicí mňa připravili o moju malířskú karijéru, když mně bylo tých šesť roků, a proto sem sa nenaučíl kresliť nic inšího jak ty zavříté a otevříté hady. Zvědavě sem naňho hleďél. Šak sem býl přes tisíc mil od nejakých ludí. A ten můj malučký panáček nevypadál, že by zablúdíl, ani že by býl na smrť znavený lebo že by mňél hlad či žízeň lebo býl na smrť polekaný. Nevypadál jak děcko ztratěné v púšti, kdesi přes tisíc mil od nejakéj paseky, dědiny či města. Když sem sa konečně cosik zbrchál, pravíl sem mu: „Enomže… kde sas tu vzál?“ A on mně docela tichučko, jako neco velice důležitého, znova povidá: „Prosim ťa… nakresli mně baránka…“ Když stójíme před nejakú opravdu velikú záhadú, nemožem neposlechnúť. Aj když mně to bylo velice divné a nesmyslné – že toť, tolikých mil od nejakých ludí v chalúpkách a eště k tom v nebezpečí smrti –, vytahl sem z kapse papír a tužku. A naraz sem si vzpomňél, že sem sa učíl hlavně ten zeměpis, dějepis, ty počty a mluvnicu, a mosél sem pověděť tom panáčkovi (šak sem z teho býl aj cosik přešlý), že neumím kresliť. A on že: „To nevadí. Nakresli mně baránka.“

Enomže já sem nikdá baránka nekreslíl, a tož sem zkusíl jeden z tých mojich dvúch obrázků, co sem umňél. Obrázek teho zavřítého hroznýša. A úplně mňa zamrazilo, když sem čúl, jak ten malučký panáček povidá: „Nee! Já nechcu slona v hroznýšovi. Hroznýš je velice nebezpečný a slon zaséj zabere moc místa. U mňa doma je všecko velice malučké. Potřebuju baránka. Nakresli mně baránka.“ A tož sem to zkusíl.

Velice si ho prohlédál a potem pravíl: „Nee! Tento už je jakýsi maródný. Udělaj mně inšího.“ A tož sem nakreslíl toť toto:

Ten můj kamarád na mňa tak milučko pohlédl a zaščúříl sa: „Ale divaj… to néni baránek, šak to je baran! Má rohy…“ Tož sem ten obrázek eště raz předělál.

A on zas, že to furt néni dobré: „Toť ten je velice starý. Já chcu takého, co bude dlúho žiť.“ A to už mňa aj cosik dožralo, a lebo času nebylo, mosél sem sa přeca dať do štelování teho éroplánového motóra, načmárál sem takýto obrázek:

A pravím: „To je kysnička. A ten baránek, co ho chceš, ten je v ní.“ Enomže sem býl velice překvapený, když sa tvářička teho malého súdca rožla jak slunéčko. „Zrovna tak sem to chťél! A myslíš, že tom baránkovi bude třeba dávať moc trávy?“ „Proč?“ „Protože u mňa doma je všecko velice malučké…“ „To bude jistě stačiť. Dál sem ti docela malunkého baránka.“ A on sa skloníl nad tým obrázkem, a že: „No, néni zas až taký malučký… Jé, divaj, on usnúl…“ A tak sem sa poznál s malučkým princem.