Máma to má na háku

se narodila a vyrostla v Kanadě.

Než se pustila do psaní románů, pracovala pětadvacet let v Kanadě a Spojených státech jako televizní moderátorka. Se svým manželem Michaelem Gelmanem a dvěma dospívajícími dcerami žije v New Yorku. Máma to má na háku je její prvotina.

Vítězka Vine Award for Canadian Jewish Literature 2018 a kandidátka Leacock Prize for Humor.

Upřímná, neuctivá a vtipná kniha Máma to má na háku je svěžím, vítaným hlasem v beletrii – ten typ románu, po kterém opravdové mámy touží, a zábavnou četbou pro všechny matky, co se budou s úlevou smát jejím jízlivým postřehům.

Laurie Gelmanová

Laurie Gelmanová (*1964)

Laurie Gelmanová

„Debutový román Gelmanové, dokonale přesná komedie o matkách, překypuje vtipem. Jak postupuje školní rok a Jen se ocitá stále hlouběji v dramatu uprostřed skupiny silných a často přímočarých osobností, Gelmanová dokazuje svůj neuctivý komediální talent; skoro na každé stránce najdete vtipné postřehy a chytré bonmoty. Čtenářky možná budou zahlcené drzostí, ale odměnou je jim citlivá parodie na rodičovské šílenství.“ Publishers Weekly

JOTA

„Jenino vyprávění v první osobě je drzé, přesto bezbranné, když s elegancí čelí mateřství a s nejistotou krizi středního věku. Její e­‑maily ostatním rodičům ve vás vyvolají škodolibý smích. Máma to má na háku nabízí spiklenecké kamarádství matkám, které se stále cítí na dvacet, ale je jim mnohem víc.“ Shelf Awareness

PRO ŽENY

9 788075 651600 WWW.JOTA.CZ

JOTA

Humoristický román, který si dělá legraci z hrozně otravných lidí

Matka pětiletého syna z Kansas City, vybavená neodolatelným šarmem a drzostí, říká věci, které si všechny mámy skutečně myslí, a prochází jí to – většinou. V nadšeně přijatém románu se čtenářky seznámí s její nekonvenční rodinou a hlasitě se smějí, když se Jen snaží proplouvat překvapivě bouřlivými vodami rodičovské politiky.

Jen Dixonová není typická zástupkyně rodičů ve třídě předškoláků – ani máma obecně.

Její dvě dcery, které zplodila se dvěma různými (pravděpodobně) muzikanty, už jsou na vysoké a s Maxem si tuhle roli zopakuje podruhé – tentokrát s manželem a otcem svého syna po boku.

I když ji její nejlepší kamarádka a předsedkyně Sdružení rodičů a přátel školy vidí jako nejvhodnější adeptku na tuhle práci (nebo nejstarší), ne všichni rodiče mají stejný názor.

Jen například požaduje, aby všichni v co nejkratším čase reagovali na její e­‑maily týkající se pomoci ve třídě nebo přinesli na třídní schůzku „speciální“ brownies, takže ne všechny matky přijímají její metody s nadšením. Přidejte k tomu starou lásku z její minulosti, matku alergického dítěte, překvapivě sexy učitelku a aspirantku na Dokonalou hospodyňku, jíž není snadné se zavděčit a jež na každém kroku vyvolává problémy, a z té práce se stane mnohem víc, než k čemu se upsala.

Class Mom

Copyright © Laurie Gelman, 2017 Vydáno se svolením společnosti Henry Holt and Company, New York.

Translation © Eva Brožová, 2022 Copyright © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2022 ISBN 978-80-7565-160-0

Komu: Rodiče Od: J. Dixonová Datum: 4. 9.

Předmět: Tohle jsem já – vaše nová zástupkyně třídy Zdravím rodiče předškoláků ze třídy slečny Wardové!

Jmenuji se Jennifer Dixonová a „dobrovolně jsem se nabídla“, že budu tenhle školní rok vaší třídní zástupkyní. Protože jde o nevděčnou práci, nečekejte vřelé vágní maily, které jste pravděpodobně dostávali v předchozí instituci. Proberte se! Jste v přípravné třídě na drsném území Základní školy Williama H. Tafta a je načase seznámit se s novými skutečnostmi. Ta nejdůležitější je, že nesu zodpovědnost za hladký průběh třídních akcí, tudíž mám několik návrhů, aby to byl snadný rok pro nás všechny, zejména pro mě.

Zaprvé, čtěte každý týden školní mail @#$%&! Možná vám to připadá otravné, ale ve skutečnosti poskytuje dobré informace a já nebudu muset odpovídat na otázky jako „Kdy se koná třídní schůzka?“ (Mimochodem, odpověď na tuhle otázku najdete níže.)

Zadruhé, když o něco požádám, dobrovolně se nabídněte! Když napíšu, že potřebujeme koblihy, zeptejte se „Kolik?“, ne „Můžu přinést kelímky?“ Nechci, abych vám musela úkoly přidělovat, takže mi prosím obratem odepište. Brzy si to vyzkoušíme, protože třídní schůzka se bude konat… (viz níže).

A konečně, pokud se bude konat nějaká akce… přijďte! Možná vám připadají nudné a únavné, ale nezapomeňme, že jsme tady proto, abychom vybudovali komunitu. Není možné, aby se jich neustále účastnilo pět stejných lidí, protože si polezou na nervy.

7

Důležitá data k zapamatování Moje narozeniny: 18. dubna. Nemusíte mi nosit dárky, ale ocením poukázky do Starbucks.

Třídní schůzka: úterý 27. září – 18.30 až 20.30 hod.

Budete mít poprvé možnost vidět, jak účinkuje alkohol na ostatní rodiče ze třídy. Někdy během příštího týdne vás požádám o příspěvky k občerstvení.

Rozhovor rodičů u kávy – 7. října – místo konání: The Lounge – netuším, čeho se má ten „rozhovor“ týkat, ale snad vás nepřekvapí, když bude o kávě.

Setkání rodičů (přípravka – 6. ročník) – 18. ledna – 18.00 až 20.00 hod – místo konání: jídelna. Ze zkušenosti vím, že je to trochu trapné, něco jako školní ples v 7. třídě. Účast na vlastní riziko.

Slečna Wardová vás také požádala, abyste jí před prvním školním dnem dodali fotografii své ratolesti. Takže připomínám… před prvním školním dnem. Nejsem si jistá, ale nejspíš je chce použít k jakémusi wiccanskému rituálu, aby „očistila“ třídu.

To je prozatím všechno.

Nějaké otázky?

Jennifer P. S.: Mimochodem, dejte mi vědět, pokud si někdo z vás o sobě myslí, že je „zručný“. Letos musejí být všechny dárky pro učitelku domácí výroby, takže ohledně toho – jen a pouze ohledně toho – jsem otevřená vašim návrhům.

8

1

Ťuknu na Odeslat a s úšklebkem se pohodlně opřu. „No, aspoň budou mít o čem přemýšlet,“ pronesu do prázdna.

Promnu si unavené oči a po padesáté toho dne mi bleskne hlavou, proč jsem souhlasila, že zase budu rodičovskou zástupkyní třídy.

Moje první reakce byla správná. „Absolutně NE,“ řekla jsem Nině Grandishové, když mě o to požádala. Nina je vládnoucí velekněžkou Sdružení rodičů a přátel školy. Přesto je to moje nejlepší kamarádka. „Je to ta nejhorší práce, jakou jsem dělala od tý doby, kdy jsem pracovala v zákaznickým oddělení v Allstate.“ „Prosím!“ škemrala. „Fakt tě potřebuju.“ „Na to zapomeň. Nemám čas.“ „Ale máš. Vivs a Laura se už vrátily do školy.“ „Začínám trénovat na překážkový běh.“ „To silně pochybuju,“ uchechtla se Nina. „Uvažuju, že pořídím Maxovi psa, takže s tím budu mít spoustu práce.“ „Ne, neuvažuješ. Psy nesnášíš. Ale no tak! Představ si všechny ty zkušenosti, který můžeš ve funkci využít.“ „Super,“ povzdychnu si. „Díky, že mi připomínáš, o kolik jsem starší než ostatní rodiče.“ „Nejsi starší,“ zacukrovala Nina, „ale moudřejší.“ To je pravda, skoro o patnáct let. Devadesátky pro mě byly tak trochu ztracené období. Po hektických čtyřech letech na Kansaské 9

univerzitě ( Jayhawks, do toho!) jsem sice získala super užitečný magisterský titul v oboru historie umění, ale ani zaboha jsem nedokázala najít zaměstnání. A tak jsem se rozhodla vyrazit na cesty a trochu poznat svět. Někteří lidi jedou do Paříže, aby viděli slavná umělecká díla; jiní zamíří do Říma, aby viděli slavnou architekturu. Já? Vydala jsem se do Amsterdamu, abych viděla slavnou kapelu. INXS se díky albu X právě začínali vézt na vlně mezinárodního úspěchu. Naštěstí pro mě ještě nebyli tak slavní, aby randili jen s modelkami. Částečně díky fázi „žádná podprda“, kterou jsem právě procházela, si mě vybrali z obecenstva a ejhle, skončila jsem jako groupie.

Určitě znáte film Camerona Crowa Na pokraji slávy, kde ty holky cestují s muzikanty a udržují je, no, v dobré náladě? Bylo to fajn, ale nic závratného. Pobyla jsem s INXS něco přes rok a pak jsem se přesunula k folkovému zpěvákovi jménem Greg Brown. Jo, ani já jsem o něm nikdy neslyšela, ale každopádně uměl přilákat lidi, i když nemyté. Během těch tří let jsem si nějak stačila pořídit dvě děti, z nichž jedno možná zplodil Michael Hutchence. Kvůli jeho předčasné smrti v roce 1997 se to chuděra Vivs asi nikdy nedozví.

Ovšem Lauřiným dárcem spermatu byl rozhodně bendžista Grega Browna. Jsem si tím jistá na pětašedesát procent.

Abych ocitovala básníka Stevea Perryho z kapely Journey: „Říká se, že cesta není vhodný místo pro založení rodiny.“ Takže jsem měla dvě děti se dvěma různými otci a zamířila zpátky do Kansas City.

V tu dobu si mí rodiče splnili dlouholetý sen a přestěhovali se do Overland Park, což je módní předměstí Kansas City. Mrzelo mě, že jsem se nestačila rozloučit s naším starým domem, ale byla jsem nadšená, že budu moct vychovávat Vivs a Lauru na tak hezkém místě. Řekněme, že jsem měla Kay a Rayovi Howardovým, svým hluboce věřícím rodičům, co vysvětlovat, když jsem dorazila na jejich elegantní nový práh s Laurou a Vivs, které ještě nosily plenky.

10

Výraz mé matky se postupně změnil ze zmateného přes vyděšený k nadšenému tak rychle, až mi blesklo hlavou, že má infarkt.

Naštěstí rodiče patří k věřícím, kteří spíš odpouštějí, než odsuzují. A tak po několika desítkách zdrávasů a jednom trýznivém odpoledni v Jednotě Panny Marie, kde jsem absolvovala křížovou cestu, jsem se k nim nastěhovala a zahájila to, čemu teď říkám normální život. S jejich pomocí jsem holky vychovala, nějakou dobu pracovala v pojišťovně Allstate, a jo, sedm nekonečných let za sebou jsem byla rodičovskou zástupkyní třídy. Tenhle rekord určitě ve škole Williama Tafta ještě nikdo nepřekonal. Doufám, že to v mém nekrologu nebude ta nejpozoruhodnější věc, ale člověk nikdy neví.

Když jsem pracovala v Allstate, seznámila jsem se s Ronem Dixonem, který se stal otcem číslo 3 a manželem číslo 1. Mimochodem, pořád mám jenom jednoho manžela. Prostě mi připadá vtipné ho takhle představovat. Ron zavolal na zákaznickou linku, aby podal stížnost na lidi, o kterých si myslel, že je u nich v dobrých rukou. Jak jsem měla v popisu práce, vzala jsem hovor a snažila se mu to rozmluvit. Ron má úžasný hlas. I když si stěžuje, zní, jako by právě spolkl tekutý samet. Dokázala bych ho poslouchat celý den.

Teprve když prohlásil, že jsem bezcitná mrcha, jsem usoudila, že se s ním chci sejít. Do dnešního dne si myslí, že jsem brala na oběd všechny své naštvané volající klienty.

Co k tomu říct? Okamžitě jsem mu padla do oka. Nejsem nepřitažlivá, pokud zvážíme můj věk a kila, která jsem přibrala, a Ron byl náhodou singl a právě měl za sebou příšerný rozvod. Když totiž volal do Allstate, snažil se uplatnit nárok na pojistku z důvodu vyšší moci kvůli spadlému stromu, do kterého očividně narazilo auto. Později jsem zjistila, že ten strom byl obětí domácího násilí a napálila to do něj jeho ex.

Z ženské solidarity vždycky protestuju, když muži tvrdí, že jsou ženy šílené, ale v tomhle případě můžu jednoznačně prohlásit, že 11

Ronova exmanželka Cindy je cvok. Ne takový cvok, aby se člověk bál o svůj život, prostě běžný cvok. Největší problém je, že nikdy nevíte, jakým způsobem se to šílenství projeví. Třeba jednou, několik měsíců potom, co jsme se s Ronem sestěhovali, se na našem prahu objevilo šest obrovských krabic s jednorázovými plenkami a vzkazem od Cindy, který zněl: „Chápeš?“ Napadlo mě, že nás buď považuje za děti, nebo naznačuje, že máme dítě. Ron prohlásil, že jsme podle ní sráči.

Ron se ke mně hodí. Je tím, koho by můj otec nazval solidním chlapem, a to jak po fyzické, tak po psychické stránce. Měří asi 180 centimetrů (i když lidi z důvodů, co mi nejsou moc jasné, tvrdí, že má metr osmdesát pět), je svalnatý, aniž vypadá jako kulturista, a má krátké tmavé vlasy, které mu na skráních řídnou. V minulosti by mi asi nepřipadal přitažlivý – není totiž potetovaný –, ale má obrovské charisma a tu nejlaskavější tvář na světě. Přidejte k tomu jeho hlas a byla jsem ztracená v okamžiku, kdy jsem ho uviděla.

Naše námluvy byly krátké a roztomilé, protože když je to fajn, je to prostě fajn, tak proč ztrácet čas? A kvůli strachu šílené Cindy ze zvracení neměli nikdy děti. Takže když to na mě při našem prvním výročí vybalil, nemělo mě to překvapit.

Byli jsme na večeři v Garozzo’s a nad talířem s penne Victoria se nenuceně zmínil, že by chtěl dítě. Odehnala jsem svoji první myšlenku (No, zlom vaz při porodních bolestech!) a řekla mu, že to samozřejmě zkusíme. V podstatě jsem spoléhala na své stárnoucí lůno, že se to nestane, ale co byste řekli? Zbylo mi jedno dobré vajíčko. A díkybohu za to, protože Max je třešnička na dortu mého rodičovského života.

Takže teď, ve zralém věku šestačtyřiceti let, mám dvě dcery na univerzitě a syna, který nastoupil do přípravky. A jsem nejstarší matka ve třídě. Och, pardon, nejmoudřejší. ✖ ✖ ✖

12

„Maxi! Pojď dolů. Budeš mít studený toust.“ Znovu si sednu do své kanceláře u kuchyňské linky a odešlu rodičům z mé třídy mail, který, jak doufám, si přečtou ještě před odchodem do práce.

Od: J. Dixonová Komu: Rodiče Datum: 6. 9.

Předmět: Odpovědi na dotazy Milí rodičové, páni! Když jsem na konec předchozího mailu napsala „Nějaké otázky?“, šlo o řečnickou otázku, což znamená, že nevyžaduje odpověď. Ale dobrá. Dovolte mi na ně odpovědět v pořadí, v jakém přišly.

1. Ne, nedělám si legraci.

2. Ano, myslím to vážně.

3. Ne, výroba piva není dovednost.

4. Datum třídní schůzky je v původním mailu – stačí se podívat.

5. Ne, z práce, na kterou se dobrovolně přihlásíte, vás nemůžou vyhodit.

6. Děkuji za zpětnou vazbu.

Jennifer

Max se v kuchyni objeví v oblečení, které ani trochu nepřipomíná to, co jsem mu připravila. „Páni. Ty červený kalhoty jsou super. Nepatří k nějakýmu maškarnímu kostýmu?“ „Jo. K Pacmanovi.“ „A to fialový tričko?“ 13

„Dala mi ho babča, vzpomínáš?“ „Vzpomínám. Víš jistě, že si to chceš vzít první den do školy?“ „Jo. Chci, aby si mě všichni všimli.“ „No, mise splněna.“ V duchu děkuju nebesům, že si nevzal i pacmanovskou kšiltovku.

Max se usměje a ukousne si toast. Od chvíle, co vyrostl natolik, aby si vybíral oblečení sám, projevoval, řekněme, specifický vkus. Člověk nikdy neví, v jakém ohozu se objeví. Někdy mě napadá, že při volbě svých outfitů používá pásku na očích a šipku. Připravila jsem mu na postel khaki kalhoty a bílé tričko s límečkem v naději, že ho jeho nová školní uniformu nadchne, ale zřejmě nenadchla.

Ron si byl zaběhat a vrací se celý zpocený. Takhle ho miluju. „Ahoj!“ popadnu ho za zadek. „Jestli se chceš zúčastnit prvního školního dne, musíš být za deset minut hotový.“ „Jsem tady cobydup.“ Usměje se a pádí po schodech nahoru. „Mami, jak že se jmenuje ta učitelka?“ „Slečna Wardová.“ „Je hodná?“ „Ještě jsem ji neviděla, ale podle mailů mi hodná připadá.“ „Doufám, že má ráda fialovou.“ „Kdo taky ne?“ Usměju se. „Víš, že zítra musíš začít nosit uniformu, viď?“ S plnou pusou přikývne. „V poledne tě přijedu vyzvednout a můžeme si někam zajít na oběd.“ „Půjde s námi i táta?“ „Asi ne. Musí být ve Fitting Roomu.“ Mluvím o prodejně sportovního zboží, která Ronovi patří.

Než stačím zaječet: „Co ti tam sakra trvá tak dlouho?“, manžel je osprchovaný a převlečený. Být chlapem musí být bezva. Já se

14

moc nešlechtím, ale na to, abych se osprchovala a mohla vyrazit mezi lidi, potřebuju víc než šest minut. „Kdo je připravený jít do ško–“ Když Ron zjistí, co má Max, zarazí se uprostřed slova. „Ty chceš jít v tomhle, Maxi?“ zeptá se.

Vrhnu na něj pohled, který říká: „Nechovej se jako idiot.“ „Jo. Chci, aby si mě všichni všimli.“ „Myslel jsem, že musíte mít uniformu.“ Ron se na mě tázavě podívá. „První den ne.“ Vrhnu na něj další varovný pohled. Obvykle zabírají. Nejspíš špatně mířím. „A dneska jde jenom o půl dne, takže vyrážíme!“

15

se narodila a vyrostla v Kanadě.

Než se pustila do psaní románů, pracovala pětadvacet let v Kanadě a Spojených státech jako televizní moderátorka. Se svým manželem Michaelem Gelmanem a dvěma dospívajícími dcerami žije v New Yorku. Máma to má na háku je její prvotina.

Vítězka Vine Award for Canadian Jewish Literature 2018 a kandidátka Leacock Prize for Humor.

Upřímná, neuctivá a vtipná kniha Máma to má na háku je svěžím, vítaným hlasem v beletrii – ten typ románu, po kterém opravdové mámy touží, a zábavnou četbou pro všechny matky, co se budou s úlevou smát jejím jízlivým postřehům.

Laurie Gelmanová

Laurie Gelmanová (*1964)

Laurie Gelmanová

„Debutový román Gelmanové, dokonale přesná komedie o matkách, překypuje vtipem. Jak postupuje školní rok a Jen se ocitá stále hlouběji v dramatu uprostřed skupiny silných a často přímočarých osobností, Gelmanová dokazuje svůj neuctivý komediální talent; skoro na každé stránce najdete vtipné postřehy a chytré bonmoty. Čtenářky možná budou zahlcené drzostí, ale odměnou je jim citlivá parodie na rodičovské šílenství.“ Publishers Weekly

JOTA

„Jenino vyprávění v první osobě je drzé, přesto bezbranné, když s elegancí čelí mateřství a s nejistotou krizi středního věku. Její e­‑maily ostatním rodičům ve vás vyvolají škodolibý smích. Máma to má na háku nabízí spiklenecké kamarádství matkám, které se stále cítí na dvacet, ale je jim mnohem víc.“ Shelf Awareness

PRO ŽENY

9 788075 651600 WWW.JOTA.CZ

JOTA

Humoristický román, který si dělá legraci z hrozně otravných lidí

Matka pětiletého syna z Kansas City, vybavená neodolatelným šarmem a drzostí, říká věci, které si všechny mámy skutečně myslí, a prochází jí to – většinou. V nadšeně přijatém románu se čtenářky seznámí s její nekonvenční rodinou a hlasitě se smějí, když se Jen snaží proplouvat překvapivě bouřlivými vodami rodičovské politiky.

Jen Dixonová není typická zástupkyně rodičů ve třídě předškoláků – ani máma obecně.

Její dvě dcery, které zplodila se dvěma různými (pravděpodobně) muzikanty, už jsou na vysoké a s Maxem si tuhle roli zopakuje podruhé – tentokrát s manželem a otcem svého syna po boku.

I když ji její nejlepší kamarádka a předsedkyně Sdružení rodičů a přátel školy vidí jako nejvhodnější adeptku na tuhle práci (nebo nejstarší), ne všichni rodiče mají stejný názor.

Jen například požaduje, aby všichni v co nejkratším čase reagovali na její e­‑maily týkající se pomoci ve třídě nebo přinesli na třídní schůzku „speciální“ brownies, takže ne všechny matky přijímají její metody s nadšením. Přidejte k tomu starou lásku z její minulosti, matku alergického dítěte, překvapivě sexy učitelku a aspirantku na Dokonalou hospodyňku, jíž není snadné se zavděčit a jež na každém kroku vyvolává problémy, a z té práce se stane mnohem víc, než k čemu se upsala.