Poprvé vydáno nakladatelstvím Yellow Jersey Press, imprint The Random House Group, v roce 2012. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.
Copyright © Bradley Wiggins, 2012 Translation © Richard Janda, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-328-8
KAPITOLA 16
Volná cesta II Sobota 21. července, 16.36 středoevropského letního času Avenue Jean Mermoz, Chartres 19. etapa Tour de France 2012 Uplynulo devět měsíců od chvíle, kdy organizátoři potvrdili trasu Tour 2012 s dlouhou časovkou poslední sobotu; po celou tu dobu jsem si nikdy nepředstavoval (snad jen v nejdivočejších snech), že bych do té etapy startoval s dvouminutovým náskokem na své soupeře. Myslel jsem na ten den už dlouho před začátkem Tour, ovšem ideální scénář vypadal vždy hodně odlišně. Připadalo mi, že pokud budu na startu té časovky ztrácet nějakých třicet až čtyřicet sekund na jezdce jako Cadel Evans, můžu získat žlutý trikot a vyhrát Tour. Při pohledu na strukturu Tour 2012 jsme pracovali s předpokladem, že pokud ve stoupáních neztratím moc času na Cadela a další, mohl bych ten den trikot získat. Nikdy jsem se nepovažoval za tak dobrého v horách, ale věděl jsem, že můžu omezit ztrátu na nejlepší vrchaře v cílech horských etap. V minulých dvou letech jsme měli jednoduchou strategii: dorazit do cíle každé horské etapy, nikdy však s vyhlídkou na výhru, či dokonce vedení v závodě, jen se soustředit
190
Volná cesta II
na to, abych měl co nejmenší ztrátu. Zlepšení mých vrchařských schopností v roce 2012 znamenalo, že jsem v závodech jako Paříž–Nice a Dauphiné vždy dojížděl do cíle ve vedoucí skupině, čímž se to celé zjednodušilo; v časovkách jsem pak mohl svůj náskok ještě navýšit. A Tour se nakonec vyvíjela úplně stejně. O časovce jsem začal přemýšlet během předchozí etapy do Brive. Poslední dva dny v Pyrenejích jsme zvládli bez nějaké větší újmy, a moje myšlenky se tak okamžitě stočily na Bonneval. V té chvíli jsem si začal říkat: „Co kdybys tu etapu vyhrál, a vítězství v Tour tak zpečetil?“ Tohle bylo nejdůležitější. Etapa do Brive byla dlouhá a nakonec i hodně náročná, navíc jsme v ní jeli pro Cava. V jejím průběhu jsme o následujícím dni nepřemýšleli; prostě jsme se jen dohodli, že to pro Marka uděláme. Jakmile jsme ale vyhráli, moje myšlenky okamžitě patřily časovce. Neabsolvoval jsem tiskovou konferenci, protože jsem se chtěl vrátit do týmového autobusu a pořádně se zklidnit, načež jsme — vedoucí jezdci celkového pořadí — nastoupili do helikoptér, které nás přepravily na sever na start časovky. Díky vedení v závodě jsem necítil stres. Nepokoušel jsem se žlutý trikot vybojovat na Cadelovi, ale bojoval jsem o jeho udržení, což nebyla hotová věc, protože jakýkoli mechanický problém nebo pád by mohl znamenat konec závodu. Na startu časovky v profesionálním závodě mnozí jezdci vyjíždějí z brány v pohodovém tempu jako na projížďku po nedělním obědě. Já ale vždycky startuju stejně: když startér odpočítává posledních pár sekund, zhoupnu se na kole, pak se natlačím na chlápka, který mě drží za sedlo, jako bych měl zadní kolo opřené do startovního bloku na dráze. Dělám to i při hodinové časovce na silnici; je to zvyk z dráhy, kde jsem tímto procesem procházel nesčíslněkrát. Na prvních pár set metrů potom vlítnu naplno, jako bych jel stíhačku. 191
MŮJ ČAS
Vždycky to tak dělám. V té chvíli je pro mě hodně těžké zachovat si klid. Do tohoto duševního rozpoložení jsem se dostával předchozích čtyřicet minut a jsem nažhavený a nabuzený. Musím se ovládnout a říct si: „No tak, Bradley, máš před sebou hodinu a pět minut.“ Takže sjíždím ze startovní rampy v Bonneval, makám naplno a pak je načase se vzpamatovat. Zbavuju se tlaku, jako vždycky po tom několikasetmetrovém rozjezdu, a začínám se řídit podle svého silového výkonu, který se zobrazuje na malém zeleném displeji na řídítkách. Jsem rozjetý, a tak si držím tempo. Tato časovka začíná do kopce, takže musím vynaložit mnohem víc síly. Prvních šest až sedm set metrů se snažím nepřekročit 600 wattů, pak přes vrcholek a srovnat tempo. Začne na mě mluvit Sean: „Fajn, Brade, tohle umíš nejlíp, tak do toho.“ Zvolil jsem si výkon přes 450 wattů, takže v rovinatých úsecích se držím na 450–460, a když silnice začne mírně stoupat, zvyšuju na 470, 480, 490, ale snažím se nejít přes 500, a v klesání se zase vracím na 430. Jelikož dokážu udržet 450 wattů hodinu, prvních dvacet minut není nijak obtížných. Podobá se to asi běhu na čtyři sta metrů: prvních sto metrů by mělo být poměrně lehkých. V časovce prvních dvacet minut prostě jen šlapeš a držíš si tempo; snažíš se nemakat naplno, zadržovat emoce, nenechat se vyhecovat diváky podél cesty a záplavou britských vlajek, odolat nutkání šlápnout do toho trochu víc, protože v tom spočívá nebezpečí. Můžeš si říkat: „Vyrazím naplno dřív a závod bude můj.“ Tuhle chybu jsem udělal při časovce na Vueltě v roce 2011, vyrazil jsem příliš rychle vzhledem k tomu, v jakém jsem byl tehdy stavu, a zaplatil za to na konci. Tady ale vím, že jsem v životní kondici, takže to jen chce, abych měl všechno pod kontrolou. V tomto spočívá podstata časovek; zejména těch delších. Jednat obezřetně a udržovat si koncentraci a vyrovnanost. To odlišuje dobrého časovkáře od špatného. Takže 192
Volná cesta II
se soustředím na jízdu, pořád ale vnímám všechno kolem sebe; není to jako při stíhačce, kdy jedeš tak intenzivně, že nic jiného nevnímáš, ani diváky kolem okruhu. Šlapu, vidím britské fanoušky s vlajkami a plakáty kolem silnice a každou chvíli si řeknu: „Zůstávám na 460 wattech, je to dobrý.“ První referenční bod v mé hlavě přichází po sedmnácti až osmnácti minutách, protože tehdy si dávám gel. V duchu mi běží monolog: „Fajn, mám za sebou deset minut, ještě pojedu pár dalších; patnáct minut, zbývají tři, než si dám gel; osmnáct minut, takže gel, zapít to, a teď do fáze číslo dvě.“ Tyto drobné ukazatele využívám stejně jako časové kontroly podél tratě. Na čtrnáctém kilometru přichází první časová kontrola; mám náskok dvanáct sekund na Froomieho: Skvělé, vynikající, všechno jde podle plánu, potvrzuje to moje pocity. Ještě jsem nezačal pořádně šlapat a už mám na něho dvanáct sekund. Vzápětí si říkám: „Zbývá ti pětačtyřicet minut, Brade, máš náskok dvanáct sekund, držíš si vedení, jsi na nejlepší cestě vyhrát Tour, tak se dál soustřeď. Už jenom pětačtyřicet minut z toho, na co jsi celý rok trénoval, a je to.“ Cítím se optimisticky, beru to jako potvrzení veškerého úsilí: „Zasloužíš si to, Brade, na tohle jsi dřel.“ Ze sluchátka na mě mluví Sean: „Je to skvělé, Brade, letíš, polykáš ty kilometry, máš dvanáct sekund na Froomieho, ostatní jsou daleko za tebou.“ Předává mi ale i velmi důležité informace, například: „Za chvíli vjedeš do vesničky, přijde mírná pravotočivá zatáčka, naplno.“ Když řekne „naplno“, myslí tím, že můžu zůstat opřený na trialových řídítkách. „Teď přijde stoupání, za tím rohem prudce doleva. Mírně uber, dej si pozor, teď nemusíš riskovat, pak ostře doprava a ven z vesnice, můžeš se do toho zase opřít.“ Díky tomu vím, co mě v té vesničce čeká, kde mám zpomalit, kde nemusím, a kde můžu zase nasadit svoje tempo. Sean po té trase jel třikrát nebo čtyřikrát. Spolu jsme si ji projeli v březnu, on 193
MŮJ ČAS
si ji projel předchozí den a pak dneska dopoledne za jedním z našich jezdců, takže má všechny podrobnosti sepsané vedle sebe v autě. A nepřetržitě mi je předává jako navigátor řidiči při rallye. Sean mě těmi informacemi zásobuje po celou etapu, sem tam je doplní o nějaké to povzbuzení, které zesiluje ke konci etapy. Jedna z věcí, kterou na něm mám rád, je jeho zdrženlivost. Nikdy se nenechá příliš unést. Někteří directeurs sportifs se vyklánějí z okýnka, což mi přijde směšné. Sean je jako boxerský trenér, který stojí v rohu a klidným hlasem říká: „Vedeš si skvěle, Brade, přesně takhle pokračuj.“ Neustále mě dostává zpátky pod kontrolu, protože v časovce mám vždy tendenci jet na plné pecky. Sean je vůdce, který si zachovává chladnou hlavu. „Jedeš výborně, jen tak dál, je to fantastické, ukrajuješ jeden kilometr za druhým, letíš jako vítr.“ Tahle časovka mi dokonale vyhovuje, protože je dlouhá, přímá a rovinatá — přesně jak to mám rád. Po nějaké době zahlídnu helikoptéru s televizním štábem, který letí nad Froomiem a natáčí ho, takže přesně vím, kde je. Protože se k ní přibližuju, je mi jasné, že ho dotahuju. Po skončení časovky si často nepamatuju celou jízdu, jen některé útržky. Z této si jasně vzpomínám na jeden úsek po čtyřiceti minutách, kdy mi do cíle zbývalo asi pětadvacet minut. Zvýšil jsem tempo o něco málo nad plánovaný limit. Pokud je plán 450–460 wattů, snažím se držet u horního limitu. Čtyřicet minut jsem si to takto držel a věděl, že letím; byl jsem ve formě. Jel jsem do mírného, ale táhlého stoupání, snad jen dvouprocentního, ale hodně dlouho, když jsem si uvědomil, že už chvíli mám 490 wattů. Když jsem dorazil na vrchol, Sean mi řekl: „Úplně letíš, Brade, polykáš kilometry neskutečně rychle, je to impozantní jízda.“ Vím, že v autě vedle něho sedí James Murdoch (klíčová postava při vyjednávání sponzorské podpory pro náš tým), a napadne mě, co si o tom všem myslí. Vzápětí ale tyto myšlenky odsunu a vracím se k práci. 194
Volná cesta II
Čím déle jedu, tím víc si začínám uvědomovat: „A je to, vyhrál jsem Tour de France, dokázal jsem to.“ S každým ujetým kilometrem mě tato představa inspiruje o trochu víc a já ještě přidávám; cítím v sobě agresi, jakýsi hlad, nutkání získat co největší náskok. Chci ten závod vyhrát. Nemá smysl si říkat: „Už jsi to vyhrál, můžeš zvolnit.“ Ne, já chci víc, víc a víc. Na závěrečných deset kilometrů odbočujeme ze širokých hlavních silnic na menší cesty a v té chvíli to při tom tempu začíná bolet. Fyzická námaha si vybírá svou daň: prvních dvacet minut se jede snadno, druhou dvacetiminutovku se musíš trochu víc soustředit, ale v té poslední přichází bolest. V prvních čtyřiceti minutách si říkáš: „Tento výkon dokážu udržet, kdykoli to můžu zvýšit o nějakých dvacet až třicet wattů.“ V posledních deseti kilometrech se to ale mění a ty si uvědomuješ, že máš co dělat, abys udržel nasazené tempo. Navzdory bolesti ho ale dokážu ještě zvýšit. Asi pět kilometrů před cílem zatáčíme doleva na úzkou silničku, která se zvedá, a já stále přidávám, bolí to jako čert a s každým dalším ujetým kilometrem přemýšlím o jiných věcech, což mi dodává sílu k ještě většímu úsilí. Hlavou se mi honí různé myšlenky, ale já neztrácím koncentraci, ani nezpomaluju. Šlapu pořád stejně a všechno, na co teď myslím, mě čím dál víc povzbuzuje. Sean říká: „Zbývá ti pět kiláků, Brade, to znamená osm minut do konce téhle Tour de France, osm minut a jsi vítězem Tour. Čtyři kiláky, Brade, zbývá šest minut a vyhrál jsi Tour, ještě šest minut a máš to za sebou.“ A já si k jeho slovům dodávám: „Takže už jenom šest minut a je to.“ A v myšlenkách se vracím zpátky… Prosinec, šest hodin ráno a já mířím do posilovny. Potom vyrážím na kole, čtyři hodiny, pět hodin; jezdím po celém okrese Pendle, nahoru na kopec Waddington Fell v krupobití a napadá mě: „Do prdele, jsem dvě hodiny od domova, 195
MŮJ ČAS
jak to zvládnu zpátky?“ Vracím se, prsty na rukách zkřehlé zimou, Cath mi musí stáhnout rukavice, ale já si říkám: „Díky tomuto vyhraju Tour.“ V tréninkovém plánu stálo čtyři hodiny; venku byly tři stupně a v kopcích pršelo s kroupami, ale já musel vyrazit a ty čtyři hodiny odpracovat, protože tohle může rozhodovat; Cadel Evans možná nikam nejel, možná dnes nedělal vůbec nic. Sean říká: „Zbývají tři kiláky, Brade, a všechno to skončí. Tady se zúročuje veškerý trénink, jen si vzpomeň na všechny ty jízdy na Tenerife, na všechny ty maličkosti…“ Zpátky na Tenerife v den, kdy jsme strávili na kole čtyři a půl, pět, šest hodin; máme za sebou pět nebo šest tréninkových sérií a několik kluků padá na hubu. Tim řekne: „Takže, pánové, máte možnost dát si poslední sérii. Vím, že někteří už máte dost, takže si můžete dát odchod. Kdo se na to ale cítí, tak do toho.“ Projíždím horskými průsmyky na Tenerife a Shane mi říká: „Zaber, Brade, tady začíná vítězství v Tour.“ Šel jsem do toho, i když tu poslední sérii jsme nejeli všichni. Právě ta by mě vykolejila, ale tak jsem vždycky přistupoval k tréninku. Všechno jsem to dělal pro Tour de France… A teď mi z ní zbývá šest minut. Kvůli tomuhle jsem to všechno dělal… Telefonuju s Cath z velikonočního soustředění na Tenerife; děti jsou ve škole a ona mi říká: „Bože, je to s nimi hrůza, vyvádějí jako utržení ze řetězu. Kéž bys byl tady.“ Ben měl právě narozeniny. „Proč nejsi doma?“ ptá se společně s Bellou. Vysvětlím jim to a oni to jakžtakž pochopí. Pak ještě řeknu Cath: „Zvládneme to, miláčku, víš, že to má smysl. Nepotrvá to věčně.“ A o tomhle to celé je: Cath a děti, všechny ty oběti, které přinesly, abych to mohl dotáhnout až sem… Ukrajuju poslední kilometry a vzpomínám na své dětství, jak jsem ve dvanácti začínal s cyklistikou a snil o Tour. Schází mi už jen krůček k vítězství v Tour de France a já se v myšlen196
Volná cesta II
kách vracím do minulosti, kdy jsem na kole jezdil k dědovi a babičce, přemýšlím o všem, čím jsem si prošel, abych se dostal až sem. V tom, co jsem dokázal a čím jsem prošel, abych to zvládl, je spousta hrdosti. Vybavuju si, co se říkalo, když jsem podepsal smlouvu s týmem Sky: „On nikdy nevyhraje Tour, jsou to blázni, přeplácejí ho, to jeho čtvrté místo v roce 2009 byla jen náhoda.“ Pak následovaly všechny ty otázky, nejen v uplynulých třech týdnech, ale už od chvíle, kdy jsem vyhrál první časovku v Algarve: „Opravdu si myslíš, že můžeš vyhrát Tour? Nezačalo to všechno příliš brzy? Nepřišel tvůj vrchol předčasně? Jak snášíš postavení favorita?“ Všechny ty otázky, záležitosti s dopingem, ta podezření, to každodenní sezení na tiskových konferencích. Když si uvědomím, že dva týdny vedu v celkovém pořadí, napadne mě: „Sakra, dva týdny. Letošní Tour měla jen dva lídry.“ Bernard Hinault dokázal držet žlutý trikot dva týdny jen jednou, v roce 1981; Lance Armstrong nikdy; Eddy Merckx to dokázal ještě déle, ale on byl nejlepší z nejlepších. Čím blíž jsem k cíli, tím mě Sean víc povzbuzuje: „Zaber, Brade, dej do toho všechno. Už jenom jeden kilák, šest set metrů a Tour končí.“ Vždycky je to takhle; Sean nikdy neřekne: „Zbývají dva kiláky, dokázal jsi to, vyhrál jsi Tour,“ ale vždycky: „Zaber, ještě jedna minuta a skončí to.“ Tak se do toho opřu, jako bych jel tréninkovou sérii na Tenerife a chtěl ze sebe dostat úplně všechno. A pak přichází to vítězné gesto při průjezdu cílovou páskou. Pramení ze všech těch emocí, které jsem zakusil v posledních pár kilometrech, v uplynulé hodině, po celé dopoledne, po všechny ty dny před touto časovkou. Tohle všechno obsahuje to gesto, když projíždím cílem. Pro mě je to definující obraz Tour: průjezd cílem a vítězné gesto. Neuvěřitelný, opravdu neuvěřitelný pocit.
197
MŮJ ČAS
Po dojezdu jsem nejdřív zašel do týmového autobusu, abych poděkoval všem kolegům. Úkol byl splněný; musel jsem se s nimi podělit o radost. Později, po absolvování tiskové konference s vítězem — na Tour se vždycky koná v sobotu večer, protože v neděli se toho na Elysejských polích odehrává tolik — jsem u hotelu narazil na Seana, na cestě do pokoje (hotel Campanile je zvláštní, protože všechny pokoje se nacházejí mimo hlavní budovu). Měl ve tváři mohutný úsměv, šibalsky se zasmál a objal mě kolem ramen. „No, to mě poser!“ řekl jsem a on odvětil: „To mi povídej… Mám hroznou radost, že jsi to dokázal.“ Nejúžasnější na tom všem bylo poznání, co to znamená pro lidi jako Sean, kteří mě znají už spoustu let. Je to příjemný pocit, že můžeš mít takový účinek na druhé. A Sean nebyl jediný; Scott, fotograf, který se mnou pracuje už pár let, z toho byl celý naměkko a jeden z mechaniků taky brečel. V té chvíli jsem si uvědomil, že tím vším jsem neprocházel jen já sám: prožívali to i všichni kolem mě.
198