Muž, který zemřel dvakrát

MUŽ, KTERÝ ZEMŘEL DVAKRÁT

The Man Who Died Twice

Následující čtvrtek…

„Mluvila jsem s jednou paní z Ruskin Court a řekla mi, že drží dietu,“ pronese Joyce a dopije sklenici vína. „Je jí osmdesát dva!“

„S chodítkem vypadá člověk tlustý,“ poznamená Ron. „To dělá ten tenký rám.“

„Proč držet ve dvaaosmdesáti dietu?“ podiví se Joyce. „Jak ti uškodí párková rolka? Zabije tě? No, čeká to každého.“

Čtvrteční klub amatérských detektivů ukončil svoje poslední setkání. Tenhle týden se zabývali odloženým případem hastingského trafikanta, který zastřelil kuší zloděje. Policie ho za tkla, jenže pak se do případu vložila média a shodla se, že člověk by měl mít přece právo bránit svůj obchod kuší. Trafikant odešel od soudu svobodný, s hlavou hrdě vztyčenou.

Asi o měsíc později policie zjistila, že ten zloděj chodil s jeho mladičkou dcerou a trafikant měl dlouhý záznam těžkých ublížení na těle, ale nechala to být. Psal se koneckonců rok 1975. Žádné bezpečnostní kamery a nikdo nechtěl dělat zbytečný rozruch.

„Myslíte, že pes by byl dobrá společnost?“ zeptá se Joyce. „Napadlo mě, že si buď pořídím psa, nebo si založím Instagram.“

„To bych ti nedoporučoval,“ podotkne Ibrahim.

„Och, ty jsi vždycky proti všemu,“ utrousí Ron.

„V podstatě máš pravdu,“ souhlasí Ibrahim.

„Samozřejmě ne velkého psa,“ pokračuje Joyce. „Na velkého psa nemám vysavač.“

Joyce, Ron, Ibrahim a Elizabeth obědvají v restauraci, která se nachází v centru Coopers Chase. Na stole mají láhev červe ného a láhev bílého vína. Je asi tři čtvrtě na dvanáct.

„Ale malýho psa si nepořizuj, Joyce,“ radí Ron. „Malý psi jsou jako malý mužský: pořád se snaží něco dokázat. Furt ňafají, štěkají na auta.“

Joyce přikývne. „Takže snad středního psa? Elizabeth?“

„Hmm, dobrý nápad,“ odpoví Elizabeth, i když pořádně neposlouchá. Jak by mohla, po tom dopisu, co právě dostala?

Hlavní body hovoru samozřejmě registruje. Elizabeth je vždycky ve střehu, protože nikdy nevíte, co vám spadne do klína. Za ta léta vyslechla všechno možné. Útržek konverzace v berlínském baru, upovídaného ruského námořníka v přístavní knajpě v Tripolisu. V tomhle případě, během čtvrtečního oběda v ospalé kentské vesnici pro seniory, se zdá, že Joyce chce psa, diskutuje se o jeho velikosti a Ibrahim má pochybnosti. Elizabeth je však duchem někde jinde.

Ten dopis jí někdo strčil pod dveře.

Drahá Elizabeth, jsem zvědavý, jestli si na mě pamatuješ. Možná ne, ale aniž bych se vytahoval, řekl bych, že spíš ano. Život opět zázračně zafungoval a já jsem zjistil, potom co jsem se minulý týden přistěhoval, že jsme sousedé. To mám ale skvělou společnost! Určitě si myslíš, že sem dneska pustí jakoukoli verbež.

Vím, že je to už dávno, co jsi mě viděla naposled, ale podle mě by bylo báječné, kdybychom po všech těch letech obnovili naše přátelství.

Nechceš se u mě, v Ruskin Court 14, zastavit na skleničku? Oslavit moje nastěhování? Pokud ano, hodilo by se ti to zítra ve tři? Nemusíš odpovídat, stejně budu čekat s láhví vína.

Opravdu bych tě moc rád viděl. Máme si toho tolik co vyprávět. Uběhla spousta času a stala se spousta věcí.

Doufám, že si na mě pamatuješ, a stejně tak doufám, že tě zítra uvidím.

Tvůj dávný přítel Marcus Carmichael

Od té doby o tom Elizabeth přemýšlí.

Marcuse Carmichaela viděla naposledy koncem listopadu 1981, za velice tmavé a velice chladné noci u Lambethského mostu, při odlivu, kdy se jí v mrazivém vzduchu srážel dech. Byl tam celý tým, každý specialista na něco jiného, a Elizabeth mu velela. Přijeli v bílé, zvenku otlučené dodávce Transit, kterou údajně vlastnil „G. Procter – okna, okapy, práce všeho druhu“, uvnitř však byla naleštěná, plná tlačítek a obrazovek. Mladý konstábl obehnal část břehu páskou a nechal uzavřít chodník na Al bertově nábřeží.

Elizabeth s týmem seběhli po kamenných schodech, nebez pečných kvůli kluzkému lišejníku. Odliv za sebou nechal tělo, opřené, skoro vsedě, o nejbližší kamenný pilíř pod mostem. Ohledání mrtvoly proběhlo podle předpisů, Elizabeth na to dohlédla. Jeden člen jejího týmu prozkoumal oblečení a zkontrolo val kapsy jeho teplého kabátu, mladá žena z Highgate pořídila fotografie a lékař potvrdil smrt. Bylo zřejmé, že muž skočil do Temže výš po proudu, nebo ho tam někdo strčil. To musel zjistit koroner. Někdo to všechno sepíše do hlášení a Elizabeth jen při pojí dolů své iniciály. Čistá práce.

Zpáteční cesta nahoru po kluzkých schodech s mrtvolou na armádních nosítkách nějakou dobu trvala. Mladý konstábl, na dšený, že ho přizvali na pomoc, upadl a zlomil si kotník, což bylo to jediné, co potřebovali. Vysvětlili mu, že mu prozatím nemů žou zavolat záchranku, a on to vzal celkem v pohodě. O několik měsíců později ho nečekaně povýšili, takže k žádné trvalé újmě nedošlo.

Jejich malá skupinka konečně dorazila nahoru na nábřeží a naložila tělo do bílého transitu. „Práce všeho druhu“.

Tým se rozešel, až na Elizabeth a doktora, kteří zůstali v do dávce s mrtvolou a mířili s ní do márnice v Hampshiru. S tímhle

doktorem – podsaditým, s brunátným obličejem a tmavým, lehce prošedivělým knírkem – ještě nepracovala, ale byl docela zají mavý. Muž, kterého si člověk zapamatuje. Dokud neusnul, probírali eutanazii a kriket.

Ibrahim nakloní k Joyce sklenicí s vínem. „Já bych ti žádného psa nedoporučoval, Joyce, malého, středního ani velkého. V tvém věku.“

„A je to tady,“ utrousí Ron.

„Střední pes,“ vede si svou Ibrahim, „řekněme teriér, nebo třeba Jack Russell, se dožívá přibližně čtrnácti let.“

„Říká kdo?“ zeptá se Ron.

„Říká Klub chovatelů, kdybys to s nimi chtěl náhodou zkon zultovat, Rone. Chceš to s nimi zkonzultovat?“

„Ne, máš samozřejmě pravdu.“

„Takže, Joyce,“ pokračuje Ibrahim, „tobě je sedmdesát sedm?“

Joyce přikývne. „Příští rok mi bude sedmdesát osm.“

„To se rozumí samo sebou,“ přitaká Ibrahim. „Takže, v sed masedmdesáti letech musíme vzít v úvahu průměrnou délku tvého života.“

„Och, ano!“ vyhrkne Joyce. „Tyhle věci zbožňuju. Jednou jsem si nechala na přístavní hrázi vyložit karty. Ta ženská mi řekla, že přijdu nečekaně k penězům.“

„Konkrétně se musíme podívat na to, jak velká je šance, že přežiješ středně velkého psa.“

„Je mi záhadou, Ibrahime, proč ses nikdy neoženil,“ prohodí Ron a vytáhne z chladiče na stole láhev bílého vína. „S tou tvojí výřečností. Chce někdo dolít?“

„Děkuju, Rone,“ řekne Joyce. „Nalij mi po okraj, ať to nemu síš dělat znovu.“

Ibrahim pokračuje. „Sedmasedmdesátiletá žena má jednapa desátiprocentní šanci, že bude žít ještě patnáct let.“

„To je báječné,“ rozzáří se Joyce. „K těm penězům jsem mi mochodem nepřišla.“

„Takže kdyby sis teď pořídila psa, Joyce, přežila bys ho? Tak zní otázka.“

„Já bych ho přežil čistě na just,“ poznamená Ron. „Seděli bysme v opačných koutech místnosti, zírali na sebe a čekali, kdo to vzdá první. Já ne. Je to podobný, jako když jsme v sedmdesátým osmým jednali s British Leyland. V okamžiku, kdy jeden z tý chásky odešel na záchod, mi bylo jasný, že je máme na lopatě.“ Ron si lokne vína. „Nikdy nechoďte na záchod první. To si na něm radši udělejte uzel.“

„Popravdě řečeno, Joyce,“ spustí znovu Ibrahim, „možná bys ho přežila, možná nepřežila. Padesát jedna procent. Jako když si hodíš mincí, a podle mě to riziko za to nestojí. Nikdy nesmíš umřít dřív než tvůj pes.“

„A to je staré egyptské přísloví, nebo přísloví starého psychia tra?“ zeptá se Joyce. „Nebo něco, co sis právě vymyslel?“

Ibrahim k ní znovu nakloní sklenici, na znamení, že bude ná sledovat další moudrost. „Musíš samozřejmě umřít dřív než tvoje děti, protože jsi je naučila žít bez tebe. Ale svého psa ne. Svého psa učíš jen žít s tebou.“

„Budu o tom přemýšlet, Ibrahime, děkuju,“ opáčí Joyce. „Možná je to trochu bezcitné. Co říkáš, Elizabeth?“

Elizabeth vnímá, ale v duchu je stále v zadní části transitu s mrtvolou a kníratým doktorem. Během její kariéry to nebylo poprvé, ale tentokrát šlo o tak neobvyklou záležitost, že stála za zapamatování – potvrdil by to každý, kdo Marcuse Carmichaela znal.

„Obejdi Ibrahimův systém,“ poradí jí Elizabeth. „Pořiď si psa, který už je starý.“

A teď tu je Carmichael znovu, o mnoho let později. Co chce? Kamarádsky si poklábosit? Příjemně si zavzpomínat u krbu? Kdo ví?

Účet jim ke stolu přinese nová posila personálu. Jmenuje se Poppy a na předloktí má vytetovanou sedmikrásku. Poppy pra covala v restauraci už skoro dva týdny a zatím ji nikdo nechválil.

„Přinesla jste nám účet stolu dvanáct,“ upozorní ji Ron. Poppy přikývne. „Aha… omlouvám se… co je tohle za stůl?“

„Patnáctka,“ odpoví Ron. „Poznáte to podle tý velký číslice napsaný na svícnu.“

„Promiňte,“ opáčí Poppy. „Je toho na mě moc… Pamatovat si objednávky, odnést je na správné místo a pak ta čísla. Ale určitě to nakonec zvládnu.“ Odkráčí zpátky do kuchyně.

„Snaží se,“ prohodí Ibrahim. „Ovšem na servírku se nehodí.“

„Má ale krásné nehty,“ podotkne Joyce. „Dokonalé. Dokonalé, nemám pravdu, Elizabeth?“ Elizabeth přikývne. „Dokonalé.“ Na Poppy, která jako by se se svými nehty a neschopností vynořila odnikud, si všimla i ně kolika dalších věcích. Jenže teď přemýšlí o jiných záležitostech a Poppyino tajemství může počkat na jindy.

Znovu v hlavě prochází text dopisu. Jsem zvědavý, jestli si na mě pamatuješ. Uběhla spousta času a stala se spousta věcí…

Pamatuje si Elizabeth na Marcuse Carmichaela? To je směšná otázka. Našla mrtvé tělo Marcuse Carmichaela opřené za odlivu o most přes Temži. Uprostřed noci pomohla jeho tělo vynést po kluzkých kamenných schodech na nábřeží. Seděla kousek od jeho mrtvoly v bílém transitu, který nabízel mytí oken. Zprávu o jeho smrti oznámila jeho mladé ženě a na znamení úcty stála na jeho pohřbu vedle hrobu.

Takže, ano, Elizabeth si na Marcuse Carmichaela pamatuje velice dobře. Ale je načase vrátit se do přítomnosti. Jedno po druhém.

Elizabeth se natáhne pro bílé víno. „Ibrahime, všechno není o číslech. Rone, ty bys umřel dávno před svým psem, průměrná délka života u mužů je mnohem nižší než u žen a ty víš, co řekl doktor o tvé hladině cukru. A Joyce, obě víme, že ses už rozhodla. Vezmeš si psa z útulku. Teď někde sedí, úplně sám, s vel kýma očima, a čeká na tebe. Budeš bezmocná a navíc, pro nás všechny to bude zábava, takže se o tom už nebavme.“

Hotovo.

„A co Instagram?“ zeptá se Joyce.

„Vůbec nevím, co to je, takže to nechám na tobě,“ pronese Elizabeth a dopije víno.

Pozvání od mrtvého muže? Když o tom tak přemýšlí, přijme ho.

„Tuhle jsme sledovali Příběhy starožitností,“ prohodí detektiv šéfinspektor Chris Hudson a zabubnuje prsty o volant. „Přišla tam žen ská s nějakými džbánky a tvoje máma se ke mně naklonila a řekla –“

Konstábl Donna De Freitasová praští hlavou do přístrojové desky. „Pane, prosím. Doslova vás prosím. Aspoň deset minut přestaňte mluvit o mojí matce.“

Chris Hudson jí má dělat mentora, usnadnit jí případnou cestu na kriminálku, jenže byste to nepoznali kvůli téměř na prosté neúctě, s níž se k sobě chovají, nebo naopak přátelství, které mezi nimi vzniklo v okamžiku, kdy se setkali.

Donna nedávno svého šéfa Chrise seznámila se svojí matkou Patrice. Napadlo ji, že by si mohli rozumět. Jak se ukázalo, na její vkus si rozuměli až moc dobře.

Sledovačky s Chrisem Hudsonem bývaly zábavnější. Chrou pali chipsy, řešili kvízy, drbali nového detektiva seržanta, který ve Fairhavenu právě nastoupil. Omylem totiž poslal místní ma jitelce obchodu, která chtěla poradit s bezpečnostními mřížemi, fotku svého přirození.

Smáli se, jedli, dávali svět do pořádku.

Ale teď? Když sedí večer koncem podzimu v Chrisově Fordu

Focus a sledují garáž Connie Johnsonové? Chris má krabičku Tupperware s olivami, kousky mrkve a hummusem. Krabičku Tupperware, kterou koupila její máma, s hummusem, který vyro bila její máma, a kousky mrkve, které nakrájela její máma. Když Donna navrhla, aby si koupili KitKat, káravě se na ni podíval a pronesl „prázdné kalorie“.

Connie Johnsonová byla jejich kamarádská místní dealerka drog. No, Connie byla v současné době spíš distributorka drog.

Pár let ovládali zdejší obchod s drogami bratři Antoniovi ze St. Leonards, jenže asi před rokem zmizeli a nahradila je Connie Johnsonová. Nevěděli, jestli je jen distributorka drog, nebo i vražedkyně, a právě proto seděli celý týden ve Fordu Focus a dale kohledem sledovali fairhavenské garáže.

Chris hodně shodil, nechal se hezky ostříhat a na nohou má teď tenisky odpovídající jeho věku – všechno, co mu Donna vždycky radila. Použila všechno možné, aby ho povzbudila, pře svědčila, přinutila, ať na sebe dbá. Jenže se ukázalo, že jediná skutečná motivace, kterou ke změně potřeboval, byla, že začal spát s její mámou. Člověk si musí dávat pozor na to, co si přeje.

Donna se zaboří zpátky do sedadla a nafoukne tváře. Kvůli KitKat by zabíjela.

„Tak dobře,“ rezignuje Chris. „Vidím něco, co začíná na T.“

Donna se podívá z okna. Hluboko pod sebou vidí řadu garáží, z nichž jedna patří Connie Johnsonové, nové drogové královně Fairhavenu. Za garážemi je moře. Inkoustově černý Lamanšský průliv a vlnky viditelné ve svitu měsíce. Na obzoru, daleko v moři, bliká světlo.

„Trajekt?“ zeptá se Donna.

„Ne,“ odpoví Chris a zavrtí hlavou.

Donna se protáhne a podívá se znovu na řadu garáží. K té Conniině přijede na kole BMX postava s kapucí na hlavě a zabuší na dveře. Dokonce i tady na kopci slyší slabé plechové za hřmění.

„Týpek na kole?“ zkusí Donna.

„Ne,“ řekne Chris.

Donna sleduje, jak se dveře otevřou a chlapec vejde dovnitř. Dělo se to celý den a každý den. Kurýři dovnitř a ven. Odchá zeli s kokainem, extází a hašišem, vraceli se s penězi. Probíhalo to nonstop. Donna ví, že by tam mohli okamžitě provést šťáru a najít slušné množství drog, znuděného prostředníka sedícího za stolem a mladíka na kole. Tým ale nespěchá, pořizují fotky každého, kdo jde dovnitř nebo ven, sledují je na každém kroku,

snaží se sestavit ucelený obrázek byznysu Connie Johnsonové. Shromažďují dostatek důkazů, aby celou záležitost vyřešili na je den zátah. S trochou štěstí dojde za úsvitu k sérii razií. S o něco větším štěstím budou mít k dispozici taktickou podpůrnou jed notku vyzbrojenou pneumatickými beranidly, aby vyrazili několikery dveře, a jeden z důstojníků taktické podpory bude single. „Tyrkysová bunda?“ vyhrkne Donna, když si všimne ženy kráčející po cestě k parkovišti.

„Ne,“ zopakuje Chris.

Šlo jim o Connie Johnsonovou. Proto tady s Chrisem byli. Zavraždila Connie své dva rivaly a prošlo jí to?

Občas mezi mladíky na kolech zahlédli povědomější tváře. Známé postavy z fairhavenské drogové scény. Každé jméno si zaznamenali. Jestli Connie zavraždila bratry Antoniovy, pak to neudělala sama. Nebyla bláhová. Dřív nebo později si všimne, že ji mají v merku. Pak přestane s drogami kšeftovat tak bezostyšně a byznys bude složitější sledovat. A tak shromažďovali důkazy, dokud to šlo.

Donna se lekne, když jí někdo zaťuká na okýnko. Otočí se a spatří tyrkysovou bundu ženy, která šla po cestě. V okýnku se objeví usměvavá tvář a dva kelímky s kávou. Donna zaregistruje kštici blonďatých vlasů a rudou rtěnku. Stáhne okýnko.

Žena se skloní a usměje se. „Ještě se neznáme, ale myslím, že jste Donna a Chris. Koupila jsem vám v garáži kafe.“

Podá jim kelímky, Donna s Chrisem si vymění pohled a vez mou si je.

„Jsem Connie Johnsonová, ale to asi víte,“ pronese žena. Po pleská si kapsu u bundy. „Taky jsem koupila párkový rolky, kdybyste měli zájem…“

„Díky, nechci,“ odmítne Chris. „Ano, prosím,“ vyhrkne Donna.

Connie podá Donně párkovou rolku v papírovém pytlíku. „Bohužel, tý policajtce, co se schovává za popelnicema a fotí, jsem nic nekoupila.“

„Stejně je veganka,“ poznamená Donna. „Z Brightonu.“ „No, jen jsem se s váma chtěla seznámit,“ objasní Connie. „Klidně mě kdykoli zatkněte.“

„Zatkneme,“ ujistí ji Chris. „Co to máte za oční stíny?“ zeptá se Connie Donny.

„Pat McGrath, Gold Standard,“ odpoví Donna.

„Jsou fantastický,“ pochválí je Connie. „V každým případě, kdybyste chtěli jet domů, dneska už se prodávat nebude. A mi nulých čtrnáct dní jste neviděli nic, co bych nechtěla.“

Chris se napije kávy. „Ta káva je vážně z garáže? Je moc dobrá.“

„Mají tam novej kávovar,“ vysvětlí Connie. Sáhne do náprsní kapsy, vytáhne obálku a podá ji Donně. „Tohle si vemte. Jsou tam vaše fotky a taky fotky všech ostatních poldů, co se potloukají kolem. Tuhle hru můžou hrát dva. Vsadím se, že jste si ne všimli, že vás fotili, co? Nebo že některý z vás sledovali domů. Nedávno jsme pořídili vaši moc hezkou fotku, když jste měla rande, Donno. Podle mě máte na víc.“

„Jasně,“ zamumlá Donna.

„Budu muset jít, ale jsem ráda, že jsme se konečně poznali osobně. Nemohla jsem se dočkat, až se s váma seznámím.“ Con nie jim pošle vzdušný polibek. „Ráda vás zase uvidím.“

Connie se napřímí a začne se vzdalovat od Fordu Focus. Za zády se jim objeví Range Rover. Na straně spolujezdce se otevřou dveře, Connie nastoupí a odjede.

„Fajn,“ utrousí Chris.

„Fajn,“ přitaká Donna. „Co teď?“

Chris pokrčí rameny.

„Super plán, šéfe,“ prohodí Donna. „Co byla ta vaše hádanka? Něco, co začíná na T?“

Chris otočí klíčem v zapalování a zapne si bezpečnostní pás. „Tvář tvojí nádherné matky. Vidím ji pokaždé, když zavřu oči.“

„Proboha,“ povzdychne si Donna. „Požádám o přeložení.“

„Dobrý nápad,“ opáčí Chris. „Ale až potom, co sebereme Co nnie Johnsonovou.“