Narcopolis Texty citované na s. 168 a 173 jsou z písně „Dam máró dam“ z filmu Hare Ráma Hare Krišna (1971, režie Dév Ánand). Autorem textů je Ánand Bachší, hudbu napsal Rahúl Dév Burman. Copyright © Jeet Thayil, 2012 Translation © Libuše Čižmárová, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-419-3
2.
Bílý lotos, Bílé oblaky
J
eho matka nosila brýle s těžkými černými obroučkami. Když jí obroučky praskly, opravila je lepicí páskou. Skla nebyla správně spojená, takže se zdálo, že matka šilhá, ale nosila ty brýle dál. Chodil s ní, když šla vyměnit potravinové lístky za rýži, a kráčel vždycky vpředu a tvářil se, že tu ženu s oblepenými brýlemi nezná. Na ulici parta chlapců napodobovala její chůzi a pokřivený pohled. Když se jí smáli, žena s oblepenými brýlemi se smála také. Smála se plaše, zakrývala si přitom ústa rukama jako dítě. Stav brýlí ženě nebránil, aby každý den četla Rudou vlajku. Odmítala číst cokoli jiného. Kritizovala Lidový deník a další publikace jako reakční orgány, nebo revizionistické, feudální, dekadentní či kontrarevoluční. Ta žena pracovala v jedné továrně a stěžovala si nadřízeným, že její kolegové mají v oblibě pornografii. Vážnost obvinění přiměla náměstka ředitele, aby sešel na jejich patro a záležitost vyšetřil. Když zjistil, že dělníci diskutovali nad cizím zpravodajským časopisem, zejména o sporém oblečení modelek v reklamách, náměstek ředitele ženě vyhuboval, ale dál to neposlal, protože koneckonců byla příkladem revolučního nadšení. Věřila v přírodní medicínu a akupunkturu. Stále u sebe nosila lahvičku s eukalyptovým olejem, který používala na léčbu čehokoli od bolestí hlavy, menstruačních bolestí, žaludečních nevolností a zánětů až po vážnější problémy jako spáleniny a řezné rány. Po celý rok nosila černé nebo modré haleny a černé plátěné střevíce. Na hlavě měla zelenou špičatou • 86 •
čepici, mužskou čepici. Navzdory lekci, kterou dostala od náměstka ředitele, dál odsuzovala své spolupracovníky z továrny jako dekadentní a reakcionářské a odmítala s nimi mít cokoli společného, protože se bavili o frivolních záležitostech jako šatech či problémech s penězi. Peníze nenáviděla. Svou mzdu dávala zpátky nadřízenému a říkala, že nechce být kontaminována špínou. Pak mu řekla: Buď opatrný, buď velice opatrný, nebo tě to zkazí, aniž o tom budeš vědět. Když dělníci dostali odměnu, odmítla ji přijmout, protože podle ní odměna znamenala revizionismus v jeho nejhorší formě. O výdaje domácnosti včetně jídla, oblečení a léků se v té době staral otec, a za všechny své služby se od ženy dočkal jen pohrdání. Jeho otec kouřil od chvíle, kdy se probudil, až do okamžiku, kdy usnul. Kouřil čínskou značku vyráběnou z viržinského tabáku, kterou si kupoval po kartonech. Když nebyly peníze na cigarety, kupoval si nebalený černý tabák, který kouřil v dýmce. Jeho otec nebyl moc zapálený komunista. Když nadšení vrcholilo, vesničané vykopali tunel skrz nedalekou horu, vyhrabali jej holýma rukama a tím nejprostším nářadím. Místo pak navštívilo několik armádních důstojníků a revoluční vůdce a pojmenovali ho „Tunel lidského triumfu“. Jeho otec se stavby nezúčastnil. Někdo ho slyšel říkat, že vesničané, kteří se všichni jmenovali Li, by bývali využili čas účelněji, kdyby kolem hory postavili silnici nebo použili náklaďák. Říkal svůj názor nahlas, ale žádného trestu od strany se nedočkal. Vesnice Liů byla známa nejen ideologickou korektností, ale také kvůli jeho otci, který napsal řadu románů o tulákovi jménem A Ču. Onen tulák měl schopnost vyvolávat pohromy a jeho vnitřní život se zrcadlil na jeho tváři, která byla plná nežidů. Život A Čua probíhal v reálném čase, protože každý rok nebo dva se • 87 •
objevila nová kniha a čtenáři chtěli zjistit, jakých bláznovství se zase dopustil od posledního pokračování a jak se dál vyvíjí jeho život. Důvodem popularity té knižní řady zejména mezi komunisty bylo to, že A Ču byl považován za symbol čínské republiky a že tam byla spousta vtipů. První kniha z řady, Dětství A Čua, začínala žertovným vyprávěním o A Čuově otci, zkorumpovaném vládním úředníkovi, který všude předváděl svůj cynismus jako otevřenou ránu. Nevěří v nic a nikomu a nemá žádné zájmy kromě vína. Jednou odpoledne přijde na návštěvu jeden přítel a najde ho, jak si klidně stříhá svůj copánek. Co to děláš? ptá se přítel. Zbláznil ses? Stříhám si vlasy, protože můj syn odešel z domu, odpovídá A Čuův otec. Ten muž si pak všimne něčeho, co ho překvapí ještě víc než ustřižený copánek jeho přítele. Pověz mi, ptá se, proč jsi dnes střízlivý? Rozhodl jsem se přestat pít, dokud se můj syn nevrátí do lůna rodiny, odpovídá A Čuův otec. A kam šel tvůj syn? ptá se dál přítel. Koupit ještě nějaké víno, říká A Čuův otec. Nebyl to nejlepší vtip, který v té době koloval, ale čtenářům se líbil, protože měli rádi vtipy, i špatné, a kniha dál vycházela v dotiscích.
~ Li ještě chodil do školy, když se jeho matka rozhodla, že chce mít nějaký titul, třebaže nevěděla, jaký titul by to měl být ani jaký předmět by měla studovat. Nevěřila v kulturu. Nevěřila v knihy. Nevěřila ve vědění, které neprospívalo společnosti jako celku. Byla přesvědčena, že bezhlavé individuální čtení škodí pokroku, protože v obyvatelstvu vzbuzuje touhy, které je nemožné identifikovat, natož splnit. Společnosti s největším počtem přečtených knih mají také největší počet sebevražd, • 88 •
argumentovala. Některé druhy vědomostí nejsou určeny k tomu, aby byly volně přístupné, protože ne všichni muži a ženy jsou vybaveni k tomu, aby takové vědomosti přijímali stejným a stejně prospěšným způsobem. Nevěřila v umění pro umění; nevěřila ve svobodu vyjadřování; nevěřila ve svého muže, jehož postavení romanopisce vnímala s podezřením smíšeným se studem. Navzdory celoživotnímu odporu ke kultuře chtěla jít na univerzitu, protože se chtěla stát učitelkou. Učitelství je nejvznešenější povolání na světě, říkala. Je nezištné, revoluční a zásadně důležité pro blaho národa. Nezabývá se penězi, které jsou nenapravitelně špinavé, ale budoucností mysli. Když Liova matka činila tato ohromující prohlášení, hleděla na sebe do zrcadla. Představovala si sama sebe jako hrdinku nějakého revolučního filmu? Nebo si představovala svou roli v čele nové revoluční Číny? Když se obrátila k chlapci, měla ve tváři chladný a nelidský výraz, jako by pohlížela na nemilosrdnou pouštní krajinu, na žlutou vyhlídku bez budoucnosti, kde jsou tolerovány všechny zločiny a všechno je možné kromě naděje. „Ty jsi můj syn,“ řekla. „Ano.“ „Ty jsi můj jediný syn. Víš proč?“ „Ne, matko.“ „Protože jsem nechtěla, aby mi po domě běhali tlustí kluci a holky. Nechtěla jsem zachovat jméno rodiny tvého otce tak, že mu pomůžu vyrobit dynastii. Zařekla jsem se, že budu mít jen jedno dítě, a přiměla jsem tvého otce, aby se k tomu zavázal taky. Víš proč?“ „Ne, matko.“ „Abychom si zachovali odstup od reakční buržoazie. Abychom zajistili, že se naše jediné dítě bude správně vyvíjet intelektuálně, fyzicky, a co je nejdůležitější, • 89 •
morálně. Abychom ti pomohli stát se dobrým pracovníkem se socialistickým uvědoměním a disciplínou.“ Koutky rtů se jí stočily nahoru, jako by se usmívala, ale rozplakala se. Otočila se k zrcadlu a podívala se na sebe. Natáhla své velké rty a zvedla je k jedné straně, aby bylo vidět zlomený zub, který jí vyčníval z úst. Chlapec pochopil, že chce vypadat ošklivě, a uvědomil si, že nikdy předtím neviděl její slzy. Začínal být vyděšený. „Neboj se,“ řekl. „Já budu dobrý pracovník.“ „Podívej se na mě,“ pokračovala matka, tváře plné slz. „Měla jsem svou energii soustředit na urychlení modernizace naší země. Místo toho jsem třídní disidentka. Chci jít na univerzitu.“
~ Probudila se v neobvyklou hodinu, po trhaném spánku. Už nedokázala spát nepřerušovaně celou noc. Budila se úzkostí, která ji udržovala v bdělém stavu, s očima vytřeštěnýma a pulzem bušícím v uších. Probudila se, tiše ležela a naslouchala pravidelnému oddychování svého manžela v posteli u okna. Slyšela, jak její syn v sousední místnosti mluví ze spaní. Co to říká? Slova byla příliš tlumená, než aby jim rozuměla. Sevřela prsty do špetky a pomyslela na Bílý lotos, skupinu rebelů a mystiků, jejichž potomci se stali hrdinskými vlastenci v boxerském povstání, ve společnosti zvané Pěsti ve jménu míru a spravedlnosti. Pěsti si získaly slávu za to, že pozdvihly zbraně proti cizím spiklencům, kteří chtěli rozdělit Čínu, ale pro ni byl jejich význam mnohem větší. Ctila je pro ten prostý fakt, že pokračovali ve velkém díle Bílého lotosu, tajné společnosti vedené venkovanem, který přemohl mogulskou armádu, prohlásil se císařem a založil dynastii. Tahle dynastie tak • 90 •
jako všechny dynastie nakonec upadla a zkazila se, ne tak ovšem Bílý lotos, který podle ní byl jedinou osou, kolem níž se otáčela čínská historie; byla to studnice, ze které pocházela všechna její velikost. Opakovala si pro sebe jiná jména, která Bílý lotos užíval, aby se utajil v letech, kdy byl nucen odejít do ilegality. Vyslovovala ta jména velice tiše, protože říct je nahlas znamenalo vyvolat katastrofu. Bílé oblaky, řekla a čekala. Pak: Bílé vějíře, a čekala. A potom, protože tohle bylo to nejobávanější jméno ze všech, jen našpulenými rty bez hlesu řekla: Bílá obočí. Posadila se, položila nohy na podlahu a poslouchala. Poslouchala a potmě chodila po domě. Byla jasná noc a padal sníh. Přímo na kuchyňskou podlahu dopadalo měsíční světlo, s podivným zvukem, a jí chvíli trvalo, než ten zvuk poznala, a pak cítila, jak jí na rukou naskakuje husí kůže. Byl to zvuk peněz. Zaťala si nehty do krku a tlačila, dokud neucítila, že kůže praská. Zavřela oči a soustředila se na bolest, ale ta stále nebyla dost silná. Našla pilníček na nehty s plochým ocelovým háčkem. Vložila si pilníček do úst, zaklínila ho mezi dásně a zuby a otáčela jím, až ucítila chuť mědi. Pak šla do předního pokoje, kde spal její syn. Ležel na boku s rukama podloženýma pod tváří. Umístil matraci k předním dveřím, jako by chtěl chránit dům před vetřelci. Po špičkách se k němu přibližovala, až byla tak blízko, že slyšela, co říká. Bylo to proroctví určené jen jejím uším. Říkal: „Nic.“
~ Li a jeho otec nevěnovali moc pozornosti matčinu novému pohledu na vzdělání. Kdysi chtěla získat řidičský průkaz, třebaže nebylo příliš pravděpodobné, že rodina bude někdy vlastnit auto. Přihlásila se na kurz bojových • 91 •
umění, ale po první hodině se tam už nevrátila, protože nebyla zvyklá na fyzické cvičení. Chtěla se také stát stavební inženýrkou, protože, jak říkala, mosty jsou klíčem k budoucnosti. Ale z těchto jejích tužeb nic nevzešlo. Tentokrát to však bylo jiné. Skutečně se přihlásila do večerních kurzů, třebaže neudělala potřebné zkoušky, takže ji nemohli oficiálně zaregistrovat. Nahlas předčítala z učebnic moderní historie, pronikavým hlasem, jako by se s někým dohadovala, jako by vedla nějakou starou hádku, která se během času jen zhoršovala. Jak se blížil den zkoušek, byla čím dál nervóznější. Velmi málo spala a zapomínala jíst. Jednou večer přinesl otec domů kapra, kterého mu kdosi daroval, a udělal ho dušeného s šalotkami, strouhaným zázvorem, hřebíčkem, drceným česnekem a půlkou lžičky sezamového oleje. Jeho matka zůstala ve svém pokoji, i když se celým domem linula lahodná vůně. Otec dal kousek dušené ryby do misky a naservíroval jí to s druhou miskou rýže a opékaného vepřového. Ječela dost hlasitě na to, aby probudila sousedy. Ty se mě snažíš zničit, křičela. Chceš mě zkazit jídlem. Chceš, abych umřela, umřela. Kolikrát jsem ti říkala, že je špatné jíst tolik vepřového, když příděl je dvě sta padesát gramů na osobu na měsíc? Ty mě zabíjíš. Šla do druhého pokoje a zavřela za sebou dveře. Li slyšel zvuk přesouvaného nábytku, a jak něco spadlo na podlahu. Šli ven a podívali se oknem dovnitř. Liova matka levitovala. Chtěla vstoupit na nebesa, ale bránilo jí v tom něco zachyceného v jejím hrdle. Obličej jí zrudl a neměla brýle. Kde byly ty brýle? Rozhlédl se a spatřil je na podlaze, rozbité na kusy, i když to oblepení zůstalo neporušené. Jeho otec rozbil okno a chytil ji za nohy, Li ji potom odvázal. Lano po sobě zanechalo rýhu, hlubokou červenou brázdu, kterou pak měla do konce života. • 92 •