Nelíbánky

The Unhoneymooners

Copyright © Christina Hobbs a Lauren Billings, 2019 Translation © Jan Sládek, 2021 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2021 ISBN 978-80-7565-871-5

Christina Laurenová

nelíbánky

j ota / 2 0 21

jota

První kapitola

V nastalém klidu před bouří – v tomto případě v oné

posvátné chvíli klidu, než se svatební apartmá zaplní svatebčany – se moje jednovaječná sestra kriticky zadívá na své čerstvě namalované oranžovo-růžové nehty a řekne: „Předpokládám, že jsi ráda, že nejsem žádný svatební maniak.“ Pak ke mně přelétne přes pokoj pohledem a velkoryse se usměje: „Nejspíš sis myslela, že budu nesnesitelná.“ Její slova tak dokonale zapadají do dané chvíle, že bych ji nejraději vyfotila a pěkně zarámovala. Vyměníme si vědoucí pohledy se sestřenicí Julietou, která se právě věnuje Aminým prstům u nohou („Nemyslíš, že by ta růžová měla být o něco ostřejší?“), a pak ukážu na živůtek Aminých svatebních šatů na saténovém ramínku, na kterých právě kontroluji, aby všechny flitry byly na svém místě. „Definuj spojení ‚svatební maniak.‘“ Ami se mi znovu zadívá do očí, tentokrát s vlažně zlostným výrazem. Má na sobě jen drahou podprsenku pod svatební šaty a titěrné kalhotky, které – jak si uvědomuju s pocitem mírné závratě, odpovídající pozici jednovaječného dvojčete – její macho snoubenec Dane později neodvratně zničí. Ami je vkusně nalíčená 7

CHRISTINA L AURENOVÁ

a z tmavých vyčesaných vlasů jí splývá nadýchnutý závoj. Dost mě to znervózňuje. Přes naši vnější podobu samozřejmě víme, že povahou jsme každá úplně jiná, ale tahle situace je pro mě úplně nová: Ami vypadá jako dokonalá nevěsta. A já mám pocit, jako by se její život mému nijak nepodobal. „Vážně nejsem žádný svatební maniak,“ tvrdí přesvědčivě. „Jen si potrpím na detaily.“ Vylovím svůj seznam, zvednu ho do vzduchu a trochu jím zamávám, abych přilákala její pozornost.

Je to luxusní růžový dopisní papír s vroubkovanými okraji, na kterém je kromě pečlivě kaligraficky vyvedeného záhlaví Olivin přehled úkolů – vydání pro svatební den celkem sedmdesát čtyři (sedmdesát čtyři) položek zahrnujících vše od Zkontrolovat uspořádání flitrů na svatebních šatech po Dohlédnout, aby na prostřené tabuli nezůstaly zvadlé okvětní lístky.

Každá družička má svůj vlastní seznam. Možná ne tak dlouhý jako v případě mého pro hlavní družičku, ale rozhodně stejně prvotřídně vyvedený a ručně psaný.

Ami dokonce vlastnoručně namalovala tabulku, aby mohla splněné úkoly jeden po druhém odškrtávat. „Někdo by mohl říct, že to s těmi seznamy tak trochu přeháníš,“ poznamenám směrem k Ami. „Možná by šlo ale o ‚někoho‘“, odtuší Ami, „kdo by dal za svatbu celé jmění a nakonec by nebyla ani z poloviny tak pěkná jako ta moje.“ „Jasně. Takže se podívejme, co tu máme,“ opáčím s pohledem upřeným do svého seznamu. „Půl hodiny 8

Christina Laurenová

nelíbánky

před začátkem svatebního obřadu zkontrolovat, aby na židlích nezůstaly zkondenzované kapičky vlhkého vzduchu.“ Ami chvíli soustředěně fouká na vlhké nehty, aby co nejrychleji uschly, a pak se takřka ďábelsky zasměje, jako by si zkoušela roli do nějakého filmu. „Trošku divoké, co.“ Určitě znáte ta proroctví, která se tak dlouho omílají, až se nakonec stanou skutečností. Když párkrát uspějete, začnete se cítit jako vítěz, a pak najednou… vyhráváte pořád. Asi na tom něco musí být, protože Ami vyhrává v jednom kuse. Na pouličním trhu hodí jen tak mimochodem lístek do tomboly a odnese si dvě vstupenky na představení místního ochotnického divadla.

V hospodě U Šťastného trpaslíka strčí do hrnku svou navštívenku a celý rok může chodit odpoledne zdarma na pivo. Vyhrála úpravu vlasů v luxusním kadeřnictví, několik knih, lístky na premiéru nového filmu, sekačku na trávu, spoustu triček a dokonce i auto. A stejným způsobem přišla k luxusnímu svatebnímu papíru a kaligrafické sadě, kterou použila při sepisování našich seznamů.

Současně ale musím přiznat, že jakmile ji Dane Thomas požádal o ruku, Ami svou zvláštní schopnost pojala jako způsob, jak rodičům ušetřit výdaje za svatbu.

A ačkoli se ukázalo, že máma s tátou mají dost peněz a mohou bez problémů přispět – řadu věcí berou v životě dost hákem, ale finance k nim nepatří –, Ami si nedá vymluvit, že nejvíc si člověk věci užije, když za ně j ota / 2 0 21

jota

9

CHRISTINA L AURENOVÁ

nemusí platit. Zatímco stará Ami z doby před zásnubami brala soutěže jako amatérský sport, zasnoubená Ami k nim přistupuje se vší vážností odpovídající olympijskému klání.

Nikoho z naší rozsáhlé rodiny nepřekvapilo, když úspěšně naplánovala stylovou svatbu – s dvěma stovkami hostů, bufetem s plody moře, čokoládovou fontánou a spoustou pestrobarevných růží, které museli kromě váz nastrkat i do sklenic a do džbánů – a přitom za ni utratila nanejvýš tisíc dolarů.

Moje sestra by se při hledání nejvýhodnější nabídky a nejnižší ceny klidně přetrhla. Pilně přeposílá každý zajímavý tip z Facebooku a Twitteru a dokonce si založila e-mailovou adresu s přiléhavým názvem AmeliaTorresovavyhrava@xmail.com.

Když jsem si konečně jistá, že všechny neposedné flitry jsou pěkně přilípnuté a na svém místě, chytnu ramínko zavěšené na železném háčku na stěně a chystám se s ním vyrazit k sestře.

Sotva se ho ale dotknu, sestra spolu se sestřenicí naráz vyděšeně vyjeknou. Ami zvedne ruku a vytřeští oči. „Nech je viset, Ollie. Raději si pro ně dojdu. S tvou šikovností s nimi určitě zakopneš a nejspíš ti spadnou na svíčku a skončí se všemi flitry v plamenech.“ Nehodlám se s ní hádat. Protože nijak nepřehání. zatímco ami zakopává o čtyřlístky na každém kroku, já jsem

odjakživa smolařka. Nemyslím to nijak pateticky a nejde ani o nějaké zdání ve srovnání se šťastnější sestrou.

10

Christina Laurenová

nelíbánky

Prostě to tak je. Zadejte si do Googlu Olive Torresovou z Minnesoty a najdete desítky článků a spoustu komentářů z doby, kdy jsem vlezla do jednoho z těch automatů na hračky a samozřejmě se nemohla dostat ven. Bylo mi šest, a když mi plyšové zvířátko, které jsem chytila do kleští, nespadlo do patřičného otvoru, rozhodla jsem se, že si pro něj vlezu.

Strávila jsem v té bedně dvě hodiny, uprostřed záplavy tvrdých, nepříjemně chlupatých, chemicky páchnoucích plyšáků. Dobře si pamatuju, jak jsem se dívala přes ušmudlané plexisklo plné otisků prstů a jako zdálky poslouchala neznámé lidi, jak na sebe s vyděšeným výrazem v tváři cosi štěkají. Jak se později ukázalo, majitel herny rodičům vysvětlil, že mu automat nepatří a tudíž od něj nemá ani klíče, takže museli povolat hasiče, po kterých velmi rychle dorazil také místní zpravodajský štáb, jenž moje vysvobozování pečlivě zdokumentoval.

A i když se v rychlosti posunete o dvacet šest let vpřed, záznam díky YouTube – mimochodem mockrát děkuju – pořád ještě najdete. Video má do současnosti bezmála pět set tisíc zhlédnutí a kromě tvrdohlavého děcka, co neváhá vlézt kvůli hračce do bedny, všichni viděli i nešťastnou mladou dámu, jak se cestou ven zachytí páskem o rám a nechá vysněným plyšákům svoje kalhoty.

A to je jen jeden příběh z mnoha. Takže ano, Ami a já jsme jednovaječná dvojčata – obě měříme něco málo přes sto šedesát centimetrů, máme tmavé vlasy, j ota / 2 0 21

jota

11

CHRISTINA L AURENOVÁ

které při sebemenším zvlhnutí tropí nepěkné kousky, tmavě hnědé oči, pršáčkové nosíky a pihy tvořící dvě takřka identické mapy –, ale tím naše podobnost končí.

Máma se snažila naše odlišnosti co nejvíc zdůrazňovat, abychom se cítily jako samostatné osobnosti a ne jako součásti dvojčlenné sady. Vím, že to myslela dobře, ale co pamatuju, role jsme měly odjakživa jasně rozdělené: Ami je optimistka, která všechno vidí v těch nejzářivějších barvách, zatímco já v jednom kuse čekám, kdy přijde apokalypsa. Svého času nás máma o Halloweenu oblékala jako Starostlivé medvídky: Ami byla Smíšek. Já Bručoun.

A je jasné, že omílaná proroctví se plní v dobrém i zlém: od chvíle, kdy jsem ve večerních zprávách o šesté sledovala, jak se za špinavým plexisklem šťourám v nose, šlo všechno od desíti k pěti. Nikdy jsem nevyhrála soutěž ve vybarvování obrázků, neměla jsem štěstí v pouliční loterii, ani když jsme hledali poklad. Zato jsem si zlomila nohu, když přede mnou kdosi spadl ze schodů a srazil mě k zemi (aniž by si sám odnesl sebemenší šrám), celých pět let v kuse jsem si při rodinné dovolené tahala nejkratší sirku a pak se celou dobu starala o pořádek v koupelně, během slunění na Floridě jsem se nechala pomočit psem, opakovaně jsem schytala bezpočet ptačích cákanců, a když mi bylo šestnáct, práskl do mě blesk. Vážně blesk. Naštěstí jsem přežila, abych o tom mohla vyprávět, ale pak jsem musela trávit prázdniny v letní škole, protože jsem před koncem roku 12

Christina Laurenová

nelíbánky

zmeškala dva týdny. Ami mně ráda se sluníčkovým úsměvem připomíná, že jsem jednou správně uhodla počet panáků v poloprázdné láhvi s tequilou.

Jenže když jsem pak většinu panáků na oslavu úspěchu vypila a celou cestu domů zvracela, nijak mimořádně šťastně jsem si nepřipadala. j ota / 2 0 21

jota

(bezplatně získané) svatební šaty z ramínka a začne si je oblékat právě ve chvíli, kdy do místnosti ze sousedního (rovněž bezplatného) apartmá vstoupí máma, která při pohledu na šaty tak dramaticky vzdychne, že nás spolu s Ami okamžitě napadne společná myšlenka: Olive je někde ušmudlala.

Rychle se ujišťuju, že jsou v pořádku, a dívám se, jak mi stejně uklidněná Ami dává znamení, abych jí opatrně zapnula zip. „Proboha mami, pěkně jsi nás vyděsila.“ Máma před námi stojí s hlavou plnou obřích natáček, v ruce drží rozpitou sklenici se šampaňským (hádáte správně, opět zcela zdarma) a s plnými, výrazně rudými rty zvýrazněnými rtěnkou vypadá jako velmi přesvědčivá dvojnice Joan Crawfordové. Tedy kdyby se Joan Crawfordová narodila v Guadalajaře. „Bože můj, mijita, vypadáš moc krásně.“ Ami k ní zvedne oči, věnuje jí úsměv a pak si vzpomene – určitě s úzkostným pocitem z dlouhého odloučení –, že na druhém konci pokoje nechala svůj seznam.

Prudkým pohybem si povytáhne nadýchané svatební šaty a šoupavými krůčky se přesune ke stolu. „Dala jsi, mami, dýdžejovi flashku s vybranou hudbou?“ ami sundá

13

CHRISTINA L AURENOVÁ

Máma vyprázdní sklenku a elegantně se usadí do měkké pohovky. „Sí, Amelia. Dala jsem tvou malou plastovou tyčinku tomu bílému muži s přilípnutými copánky a hrozným oblekem.“ Máminy fuchsiové šaty vypadají dokonale. Sedí s nohama přes sebe, takže jsou vidět opálená lýtka, a přebírá od obsluhy svatebního apartmá další sklenku se šampaňským. „Sice má zlaté zuby,“ dodá po chvilce, „ale v tom, co dělá, se určitě skvěle vyzná.“ Ami její poznámku ignoruje a rázně sebevědomým tahem hlasitě odškrtává další položku. Jestli dýdžej odpovídá matčiným, nebo jejím vlastním představám, je jí úplně jedno. Ve městě je nový a ona jeho služby vyhrála v tombole v nemocnici, kde je zaměstnaná jako sestra na hematologii. Lidem, kteří pracují zdarma, nedostatek talentu snadno odpustí. „Poslouchej, Ollie,“ obrátí se ke mně, aniž by odtrhla oči od seznamu, který drží před sebou, „je nejvyšší čas, aby ses začala taky oblékat. Šaty máš na vnitřní straně dveří do koupelny.“ Okamžitě mizím udaným směrem a s rukou výsměšně zvednutou u čela poslušně hlásím: „Ano, madam.“ Pokud existuje otázka, kterou slýcháme častěji než stovky ostatních, pak jde o dotaz, kdo je vlastně starší.

Já bych řekla, že je to na první pohled poznat, protože ačkoli Ami přišla na svět jen čtyři minuty přede mnou, bezpochyby je ta, která má hlavní slovo. Jako malé 14

Christina Laurenová

nelíbánky

holky jsme vždycky hrály hry, na které měla právě chuť, a chodily jsme jen tam, kam chtěla ona. Někdy jsem trochu reptala, ale většinou jsem ji spokojeně poslouchala. Do všeho mě dokázala ukecat.

A přesně takhle jsem přišla k těmhle šatům. „Ami.“ Zprudka otvírám dveře do koupelny a pořád tak trochu nevěřím tomu, co jsem uvnitř právě viděla v zrcadle. Možná je to tím světlem, říkám si v duchu a s ohavně zelenými přizvednutými šaty mířím k jednomu z větších zrcadel ve svatebním apartmá.

Zatraceně. Světlem to rozhodně není. „Copak je, Olive?“ „Vypadám v těch šatech jako obří zelená láhev limonády.“ „Tos vystihla, děvče!“ švitoří Jules jako rozjařený ptáček. „Jako láhev, kterou by měl už někdo konečně otevřít.“ Máma si významně odkašle.

Já sestru probodávám pohledem. V lednu se mi na svatbě nelíbily moje družičkovské šaty ve stylu Zimní pohádky, takže jsem trvala na tom, aby na dalších, pro hlavní družičku, nebyl ani kousek červeného sametu nebo bílého kožešinového lemování. Nejspíš jsem se ale měla vyjádřit přesněji. „Ty šaty jsi vybírala sama?“ ptám se a prstem ukazuju na neskutečně hluboký výstřih. „Tohles mi udělala záměrně?“ Ami nakloní hlavu na stranu a pozorně si mě prohlíží. „Pokud tak chceš říkat tomu, že jsem je vyhrála j ota / 2 0 21

jota

15

CHRISTINA L AURENOVÁ

v kostelní tombole! Všechny družičkovské šaty jsou stejné – jen si představ, kolik peněz jsem ti ušetřila.“ „Nezapomínej, že jsme katolíci a žádní baptisti, Ami,“ poznamenám a prsty zkouším látku. „Vypadám jako barová servírka o svátku svatého Patrika.“ Je mi jasné, kde jsem udělala chybu – měla jsem si šaty předem prohlédnout a nenechávat to až na dnešek –, jenže sestra vždycky vynikala dokonalým vkusem.

Když šaty vybírala, byla jsem v šéfově kanceláři a s prosíkem se – neúspěšně – snažila dostat ze seznamu čtyř set vědeckých pracovníků, s nimiž se společnost rozhodla rozloučit. Pamatuju si, že jsem při pohledu na fotku byla roztěkaná, ale nevybavuju si, že by na ní šaty vypadaly takhle saténově a zeleně.

Otočím se, abych si je prohlídla z jiného úhlu, a ke svému zděšení vidím, že zezadu vypadají ještě hůř.

Příliš nepomáhá ani to, že po pár týdnech stresu, od kterého jsem se odreagovávala pečením, jsem na hrudi a v bocích… řekněme trochu plnější. „V těchhle šatech bych mohla v ateliéru sloužit jako klíčovací pozadí.“ Jules udělá pár kroků a zastaví se za mnou. Ve stejně zelených šatech působí drobně. „Vypadáš skvěle. Můžeš mi věřit.“ „Mami,“ slyším Ami, „nezvýrazňuje ten náhrdelník Olliiny klíční kosti?“ „A její poprsí.“ Máma si nechává znovu dolít šampaňské a polyká dlouhý pomalý lok.

Do svatebního apartmá se hrnou ostatní družičky a jedna přes druhou hlasitě vychvalují Aminy nádherné 16

Christina Laurenová

nelíbánky

šaty. V rodině Torresových to tak chodí, co pamatuju.

Vím, že by to mohlo znít jako stesky zahořklého sourozence, ale můžete mi věřit, že tak to není. Ami si odjakživa potrpěla na pozornost okolí, zatímco já ne – jak je patrné z toho, jak jsem bulela v onom zpravodajství o šesté. Sestra se ve světle reflektorů celá rozzáří; já se raději starám, aby reflektory mířily jejím směrem.

Spolu s Ami máme dvanáct sestřenic, s kterými jsme skoro neustále v kontaktu, ale Amina cena zahrnovala jen sedm (bezplatných) šatů, takže jsme musely udělat pár hodně obtížných rozhodnutí. Několik sestřenic kvůli tomu pořád ještě nevylezlo ze své pasivně agresivní ulity a na truc se připravuje ve vlastním pokoji, což je ale ve skutečnosti spíš výhoda; tahle místnost je dost malá a tolik žen by se v ní najednou do stahovacího prádla určitě nevměstnalo.

Vzduch je prosycený odérem laku na vlasy a na polici leží tolik kulem, natáček a nejrůznějších lahviček, že by to stačilo na provoz středně velkého kadeřnictví.

Skoro každičký kousek volného místa je ulepený od nějakého zkrášlovacího produktu, případně se ztrácí pod záplavou šminek a rtěnek, které se vysypaly z něčí taštičky.

Někdo klepe na dveře, a když Jules otevře, na druhé straně se objeví bratranec Diego. Je mu dvacet osm, je gay a upravenější, než jak se mi může kdy podařit. Když mu Ami řekla, že k družičkám nepatří a že by se měl během svatebních příprav přidat k mužské části, hrozně se ho to dotklo a obvinil ji ze sexismu. j ota / 2 0 21

jota

17