Nikdy se nevzdávej! by Nakladatelství JOTA

Parting Words: 9 Lessons For a Remarkable Life

Benjamin Ferencz se narodil roku 1920 v zemi, která dnes už neexistuje. Vystudoval práva na Harvardově univerzitě a od téže instituce se mu v roce 2014 dostalo také ocenění v podobě Medaile svobody (před ním ji obdržel Nelson Mandela). Roku 1947 působil jako prokurátor v norimberských procesech, po válce usiloval o navrácení majetku lidem, kteří přežili holokaust, účastnil se jednání o repatriacích mezi Izraelem a západním Německem a měl zásadní podíl na zřízení Mezinárodního trestního soudu. S manželkou Gertrudou, svou středoškolskou láskou, vychovali čtyři děti; jeho žena bohužel v roce 2019 zemřela.

OBSAH

ÚVOD................................................................... 13 1 O snech: NEMUSÍTE JÍT S DAVEM.............................. 29 2 O vzdělání: UČTE SE TAM, KDE PRÁVĚ JSTE................. 43 3 O okolnostech: ZVEDNĚTE SAMI SEBE ZA TKANIČKY VLASTNÍCH BOT........................................... 61

NIKDY SE NEVZDÁVEJ!

4 O životě: CESTA JE VŽDYCKY HRBOLATÁ, NIKDY NEVEDE ROVNĚ............................... 75 5 O principech: ROZHODNĚTE SE BÝT DOBRÝM ČLOVĚKEM.................................................... 91 6 O pravdě: VŽDYCKY ŘÍKEJTE TU SVOU, I KDYŽ TŘEBA NIKDO NEPOSLOUCHÁ.... 101 7 O lásce: JSOU DŮLEŽITĚJŠÍ VĚCI NEŽ ZACHRAŇOVAT SVĚT......................... 117 8 O vytrvalosti: VYTLAČTE BALVAN DO KOPCE JEŠTĚ O KOUSEK VÝŠ............................................ 137

BENJAMIN FERENCZ

9 O budoucnosti: UPÍREJTE POHLED NA OBZOR A NEPOUŠTĚJTE VOLANT.......................... 159 PODĚKOVÁNÍ.................................................... 173

arodil jsem se v domku v zemi, která už neexistuje. Jmenovala se Transylvánie. Má sestra

se narodila na stejné posteli jako já, jen o rok dříve, ale byla ještě Maďarka. Já jsem měl v cestovním pasu napsáno, že jsem Rumun. Po první světové válce některé části Transylvánie připadly Rumunsku, zemi, která se proslavila jako domovina hraběte Drákuly. Nesešlo na tom, že se změnilo jméno země, záleželo na tom, jak se ten který stát choval ke svým obyvatelům. Jak Maďarsko, tak i Rumunsko byly stejně antisemitské, takže rodiče udělali moc dobře, že se s námi odstěhovali ze země – nebo obou zemí –, dokud to vůbec bylo možné. 31

BENJAMIN FERENCZ

A tak začala moje pouť životem: v naprosté chudobě. V mé rodné chalupě nebyla tekoucí voda ani záchod ani elektřina. Byly to jen přízemní místnosti a půda. Pro vodu se chodilo několik ulic ke studni na návsi. Jakmile jsme se mohli odstěhovat, nastoupili jsme na nevelkou loď do Ameriky. Psal se rok 1920. Uprostřed zimy jsme spali na otevřené palubě. Cestovali jsme třetí třídou, protože žádná čtvrtá neexistovala. Kvílel jsem prý v jednom kuse hlady a můj otec, nervózní a nevyspalý, mě chtěl prostě hodit přes palubu. Zachránilo mě, že se do toho vložil strýc, který s námi jel také. Když loď vplouvala do newyorského přístavu, míjeli jsme sochu Svobody. Sám se na to nepamatuji, vždyť mi bylo teprve devět měsíců. Na ostrově Ellis Island se imigrační úředník ptal rodičů na moje nacionále. Rodiče neuměli anglicky a ten úředník zas neuměl maďarsky, rumunsky ani jidiš, a tak se dokázali jasně shodnout jen na tom, že nejsem ženatý. Když úředníkovi sdělili moje židovské jméno, Berrel, ujišťoval se: „Bella?“ Koukl na mě a usoudil, že jsou mi čtyři měsíce. Dlouhé roky poté, v osmačtyřiceti, jsem jen čirou náhodou zjistil, že jsem do Států 32

NIKDY SE NEVZDÁVEJ!

imigroval pod falešnou identitou: jako čtyřměsíční holčička. A tak jsem se dostal do Ameriky. První dny nebo snad týdny jsme strávili v přeplněném útulku Společnosti pro pomoc hebrejským imigrantům (HIAS). Když jsem pro ně asi o čtyřicet let později dělal přednášku, byli překvapení a potěšení, že právě v téhle budově jsem v Americe začínal. Můj otec, jednooký švec, marně hledal placenou práci. I přes problém se zrakem se mohl chlubit tím, že dokáže vyrobit pár bot z jediného kusu hovězí usně. Těžké ševcovské kovadlinky, kladívka a ostatní nářadí si dovlekl s sebou přes Atlantik. Nikdo jej ale předem nevaroval, že ve městě, jako je New York, nenajde nejen žádné krávy, ale dokonce ani zákazníky se zájmem o boty ručně vyrobené transylvánským ševcem. Otec neuměl anglicky, byl sotva gramotný, bez střechy nad hlavou a s prázdnou kapsou, a tak mohl být jen rád, když mu jeden židovský majitel domu nabídl místo domovníka v bytovém bloku na Padesáté šesté ulici ve čtvrti známé jako Hell’s Kitchen, tedy Pekelná kuchyně. Směli jsme se nastěhovat do suterénního sklepa jednoho z bytů. To byl tedy můj první domov v zemi zaslíbené, místo, 33

BENJAMIN FERENCZ

kde se má mysl postupně klubala z dětských plenek. Pamatuji se, že náš „byt“ byl vlastně jen prostor oddělený od zbytku sklepa příčkou. Kamna na dřevo stála poblíž velkých a hlubokých necek, které sloužily jako vana. Byla to velká sláva, když jsme později konečně pořídili pořádnou vanu z pozinkovaného plechu. Měli jsme ji v předsíni a teplou vodu jsme do ní museli vždycky nanosit v kbelíku. Pokoj, kde jsem spával i já, neměl okna a stěny byly pořád vlhké, protože byly pod úrovní venkovního terénu. Ostatní části sklepa často využívali všelijací pijani a tuláci, kteří sem utíkali před zimou a stlali si pod sebe na zem staré noviny. Pekelná kuchyně se těmhle místům neříkalo jen tak zbůhdarma; peklo to totiž skutečně bylo. Rozkládalo se na západní straně Manhattanu, plné starých bytovek, samozřejmě bez výtahů; byl to ten New York, jaký známe ze starých filmů, kde se nad činžáky z hnědého pískovce kouří z komínů a ulice jsou plné dělníků a skupinek, nebo spíš gangů, co si na nárožích připalují jednu cigaretu od druhé. Byla to oblast s nejvyšším procentem zločinnosti v celém státě; taková mateřská škola nevybíravých šťouchanců, která mi udělila jednu zásadní lekci: žij a nech žít. 34

NIKDY SE NEVZDÁVEJ!

Měli jsme pořád hlad. Matka s otcem, jimž svatbu dohodly rodiny ještě před jejich narozením, spolu vůbec nevycházeli. Já jsem byl drobné, ale aktivní děcko; chviličku jsem neposeděl. Pokřikoval jsem s maďarským přízvukem. Nesměli jsme se sestrou ven na ulici plnou „pobudů“, protože to nebylo bezpečné. Na čerstvý vzduch jsme si chodili jen sednout na nejvyšší schod u vchodu do sklepa, tedy na úroveň venkovního chodníku. Když ale máma odešla zpátky dolů vařit, tak jsem utekl, vydával jsem se na dobrodružné výpravy. Vůbec jsem si nepřipadal jako outsider. Vždycky jsem byl Američan. Věděl jsem, že jsem Žid, ale netušil jsem, že taky Rumun nebo Maďar. Děti si vždycky nějak porozumějí, nevadilo nám, že jsme navzájem neznali řeč toho druhého. Anglicky jsem mluvil jen lámaně, ale pomáhal jsem si gesty, používal slova, která jsem zatím pochopil, a postupně jsem to doháněl. Tohle je univerzální rys všech dětí: u svých vrstevníků nehledají automaticky odlišnosti v podobě rasy, barvy pleti nebo vyznání a taky se nebrání své situaci, životu, jaký žijí – až do chvíle, kdy se jim řekne, že by měly –, protože nic jiného neznají. Důležitější než zkoumat rozdíly nebo získat všelijaké věci 35

BENJAMIN FERENCZ

a příležitosti, které jsme dosud neměli, je smysl pro pospolitost, zábavu, volnost a samostatnost. To je stav mysli, jaký bychom se měli snažit udržet si i v dospělosti. Obyvatelé Hell’s Kitchen byli převážně přistěhovalci z Irska a Itálie a jejich potomci měli na programu hlavně rvačky anebo hraní kostek na chodníku. Mě si obě strany adoptovaly za maskota. V těch dobách nás nerozptylovalo nic jako televize, videohry nebo mobily, jedinou zábavou bylo potloukat se po venku a koledovat si o průšvih. Vzhledem k tomu, kolik šarvátek a potyček se všude v okolí stále odehrávalo, se různé prohřešky až zločiny považovaly za normální způsob života. Má vlastní kriminální zkušenost se omezila na kradení brambor z obchodu, abychom si je pak někde venku potajmu uklohnili, nebo na hlídkování, když se mí kumpáni věnovali jiným, ne právě legálním aktivitám. Jestliže člověk někde uviděl skupinku dětí klečících na chodníku, mohl se vsadit, že nejde o modlitbu. Ti výtečníci zaručeně hráli kostky. Nasypali mince do plecháčku a já jsem hlídal, aby nás nenachytali nějací větší „dravci“ nebo policajti. Stál jsem opodál na rohu, a když se blížil někdo v uniformě, začal jsem 36

NIKDY SE NEVZDÁVEJ!

honem pokřikovat „Chicky, chicky!“, což je slangové označení pro policisty. Irský strážník jenom zanadával a rozběhl se kousek za provinilci. Pak se teprve vracel pro rendlík s drobnými. Časem jsem usoudil, že co se hodí strážníkům, může se hodit i mně, a tak jsem vždycky pár peněz bleskově sebral sám, než se objeví. Něco jsem jim tam ale vždycky nechal. Řekněme, že to asi byl smysl pětiletého kluka pro fér hru. Nečinil jsem žádné závěry. Žil jsem od jednoho dne k druhému. Žil jsem podle vlastních postřehů. V životě občas nastanou situace, kdy to úplně stačí. Když jsem si začal všímat, jak spousta kluků prodává na Osmé avenue noviny, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit taky a něco málo si vydělat. Posbíral jsem staré noviny, co jsem našel u nás ve sklepě, štrádoval jsem si to po ulici a pokřikoval: „Kůptesinóviny!“ Dařilo se mi prodávat je po dvou centech, až si pak nějaký pán všiml, že je na nich staré datum a že ten čerstvý nákup vůbec čerstvý není. Odvedl mě k mému otci: ten mi nejdřív napráskal a pak se zeptal, kam jsem dal ty peníze. Peníze ale nejsou všechno. Když jeden mladý výtvarník sháněl malou holčičku jako model pro 37

BENJAMIN FERENCZ

obrázek na titulní stranu známého časopisu, tak jsem si tu práci zajistil díky svým dlouhým blonďatým vlasům, které mi máma stříhala jen tak od oka, a dívčí halence – tu jsem si půjčil od sestry. Zaplatili mi celé dva dolary padesát. Mnohem podstatnější však bylo, že další modelky v ateliéru pěly ódy na to, jak jsem roztomilý, a nadšeně mě objímaly a pusinkovaly. I bez jmění se dá udělat skvělý obchod. Měl jsem takové vzájemně výhodné vztahy s leštičem bot Tonym. Maličký stánek měl vmáčknutý mezi dvě vysoké budovy na Padesáté šesté ulici a já jsem se tam vždycky zastavil a popřál mu dobrý den. Pomalu jsem se učil mluvit s italským přízvukem a on mi vždycky dal na znamení přátelství čokoládovou tyčinku Tootsie Roll. Pokud jsem se pak někdy vracel domů pozdě, tak jsem tyčinku nesnědl, ale přinesl jsem ji mámě, abych si to u ní vyžehlil. A ona pak celý život, když jsem se ji snažil nějak uchlácholit nebo k něčemu přemluvit, vždycky říkala: „Á, to je zase náš Benny s Tootsie Roll!“ Táta, kterého už lidé znali jako „domovníka Joea“, se v té době stal taky pašerákem lihovin, což bylo ve dvacátých letech v Hell’s Kitchen 38

NIKDY SE NEVZDÁVEJ!

dost běžné zaměstnání. V časech prohibice, kdy výroba, prodej i konzumace alkoholických nápojů byly nelegální, destiloval v našem sklepě v měděné palírně whisky z bramborového kvasu. Pak občas dal lahvinku nějakému návštěvníkovi, dokonce i těm irským strážníkům, když se na chvilku zastavili na občerstvení, a ti poctivější mu nechali na stole nějaký ten dolar. Věděl jsem, že to není správné, a tak jsem začal otevřeně mluvit o tátově novém povolání i o tom, jak má kamarády mezi policisty. To bylo asi moje první vítězství nad organizovaným zločinem, protože palírna brzy zmizela. Můj zájem o prevenci kriminality vůbec vzešel z atmosféry, v níž jsem vyrůstal. Vychovávalo mě v těch dobách hlavně kino na Deváté avenue. Vstupné bylo jen za šesták, rodiče mě tam zavedli a pak pro mě za pár hodin zase přišli. Ve všech filmech se odehrávalo to samé: kovbojové byli ti, co měli bezva klobouky, a indiáni zase ti s orlími pery, a ti v klobouku vždycky zvítězili a pobili ty druhé. Ale taky se tam promítal jeden zvláštní film s Jamesem Cagneym v hlavní roli, který se jmenoval Angels With Dirty Faces (Hříšní andělé – pozn. překl.), a ten se mi vryl do paměti. 39