České vydání vychází ve spolupráci se švédskou agenturou Nordin Agency AB.
Cold Case: Skärseld
Copyright © Tina Frennstedt, 2021
Translation © Petra Hesová, 2022 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2022
ISBN 978-80-7689-031-2
Ucítí štípání v nose a škrábání v krku. Linn se překulí na břicho, aby ji nerušilo světlo.
Vrať se zpátky, sem do tepla, kde je měkoučko, šeptá temný, pronikavý hlas. Poslechne, odkope se a na chvíli se znovu propadne do spánku.
Náhle ticho v ložnici prořízne posmutnělý, pronikavý zvuk smyčců.
Rozespale pootočí hlavu, pokouší se nadzvednout, ale hned se znovu ztěžka hroutí. Chvílemi ztrácí vědomí.
Smyčce jsou zpět, v rychlé, trhavé kadenci. Zesilují. Znějí příliš nahlas a opravdově na to, aby to byl jen sen. Místností se stále dokola rozléhá tatáž melancholická melodie a duní jí v hlavě.
Linn zakašle, napne síly, aby se zvedla a zjistila, odkud hudba přichází, ale tělo ji neposlouchá. Jako by vážilo několik set kilogramů a ochrnuly jí nohy. Zapře se loktem o teplou matraci a nadzvedne se. Od okna k ní dolehne tiché praskání.
Lehni si, zavři oči, spi.
Nedbá na to, co jí hlas říká, a když místo toho pomalu pootočí hlavu, začne ji štípat v očích a v nose. Vtom si všimne, že z křesla pod oknem šlehají ke stropu žlutobílé plameny.
Ochromeně na ně zírá.
Jako by do okolního ticha křičely a přitom tančily po stěně kolem okna.
Telefon, musíš spustit poplach, ozve se jí v hlavě nový hlásek. Linn natáhne ruku, šmátrá po mobilu na nočním stolku, ale nic nenachází.
Když vzplane zatemňovací závěs, ozve se praskot a místnost ožije prudkým světlem. Přes hustý dým k ní znovu dolehne hlasitý zvuk smyčců a odráží se od stěn, jako by ji chtěl vyburcovat z otupělosti.
Na zem. Musíš dolů, pryč od toho kouře.
Linn se pevně chytí pelesti, po břiše se doplazí k okraji a jednou nohou sklouzne z postele. Zbytek těla vzápětí následuje, takže s duněním dopadne na podlahu.
Když zvedne oči, padne jí pohled na stěnu nad lůžkem. Objevilo se tam něco velkého, červeného. Snaží se zaostřit a červený znak přečíst. Že by číslice? Linn prudce zamrká, ale v očích ji pálí a už je nedokáže dál udržet otevřené.
Začne se plazit podél postele směrem ke dveřím na opačné straně místnosti. I přes hustý dým tuší, že jsou zavřené.
Vědomí zachytí prchavou, jasnou myšlenku. Proč mě nevzbudily požární hlásiče?
Uteč. Okamžitě. Musíš ven, musíš na vzduch.
Jenže každý pohyb jí připadá jako hodina v posilovně. Nechápe, proč ji tělo odmítá poslouchat. Stáhne se jí hrdlo a Linn se znovu rozkašle, obličej si přitom chrání rukou. Vynaloží veškeré síly a pomalu se zvedne do kleku. Přes pelest rozbolavělýma očima plnýma slz vidí, jak oheň zachvátil i druhý závěs.
Vzduch zhoustl, tmavošedá oblaka kouře se nenasytně vzdouvají až ke stropu. Křeslo vedle pohltil hořící černý mrak.
Pozdě. Nestihneš to.
Horký dým se jí zažírá do těla. Přikryje si ústa a nos dlaní ve snaze ho odehnat, ubránit se mu. Při každém nádechu ji šimrá, pálí a bodá na plicích a má pocit, že se jí každou chvíli rozskočí hlava.
Šedý dým se zbarvil dočerna. Je čím dál hustší. Linn se znovu shýbá, snaží se využít postel jako ochranu. Položí si hlavu do dlaní, cítí, že by to nejraději vzdala.
Tak do toho, prostě to udělej, zahřmí znovu panovačný hlas.
V krku ji pálí a šíří se to až dolů do břicha. Jako by vypila naráz celou lahev whisky. Z očí se jí řinou potoky slaných slz a stékají
Odložené případy: Očistec 9
jí na rty. Horko sálá i zpod postele. Prkna na podlaze jsou jako žhavé uhlí, má pocit, že jí to seškvaří kolena.
Smyčce, doprovázené praskotem ohnivých jisker, se ozvou nanovo, dotírají na ni v tom hořícím pekle. Linn se znovu pokouší zapřít rukama, aby se ztěžklé, slábnoucí tělo podařilo dostat ke dveřím. Už jen pár metrů, to zvládneš. Musíš, takhle to skončit nemůže.
Když vzplane přehoz přes postel, ozve se tupá rána. Horko se blíží zezadu, je jí v patách a hrozí ji pohltit. Linn se obrátí.
Ne, to ne, vlasy ne.
Další hlasitá, pronikavá exploze a okenní tabulka se rozletí.
Hladové plameny dostanou novou energii a postel za jejími zády spolkne ohnivé moře. Kůže se napíná, začíná ji pálit levé chodilo. Vidí, že ho zachvátily plameny, a kope, aby ho uhasila, snaží se uniknout.
Koutkem oka Linn postřehne, že se oheň rozšířil až na koberec, který leží na cestě ke dveřím. Musí se mu vyhnout, k východu už zbývá necelý metr. Linn se zapře lokty o podlahu a začne se plazit vpřed. Když paže dopadne na hořící koberec, kupodivu to ani nebolí. Plameny jí stoupají po nohou k noční košili.
Už nezbývá žádný vzduch, stáhne se jí hrdlo.
Stoč se tady u mě do klubíčka, jen si lehni, je tu teplo a měkoučko.
Užuž se chystá poslechnout, když vtom se pomaličku pootevřou dveře a mezi veřejemi se objeví temný stín. Přes hustý dým zahlédne na prahu obličej.
Jsem zachráněná.
Z posledních sil zvedá prst ke spodní hraně dveří. Už jen milimetr. Ke vzduchu. K životu.
Vtom smyčce utichají a dveře se zaklapnou.
„A co se d je se všemi p ípady, kterých se nemůžete ujmout? Koneckonců jich patrně stihnete za život vyřešit jen omezené množství.“
Kriminální inspektorce Tess Hjalmarssonové vytanuly před očima obličeje pozůstalých: Fredrika, Tim, Göran a Desireé. Jennyina matka Solveig. Z pocitu špatného svědomí se jí sevřelo srdce. Pak se zarazila a připomněla si, co ji léta na pozici vyšetřovatelky vražd naučila a jakým způsobem musí přemýšlet, aby mohla dál dělat práci, kterou miluje ze všeho nejvíc.
Otázku tak trochu očekávala, přestože tentokrát obsah pořadu dopředu neprobíraly. Moderátorka Vivi Bryggeová byla spolehlivá a erudovaná. Rozhovory vedla tvrdě a nevyhýbala se ani složitým otázkám. Tess ji měla v oblibě.
Přelétla pohledem diváky ve studiu. Kvůli covidu jich byla jen hrstka, ale působili natěšeně.
„Nad svými případy hůl nikdy nelámu, ale je jasné, že…,“ odmlčela se ve snaze najít správné slovo.
„Že ani vy nemládnete?“
Tess se pousmála.
„Je to sice k neuvěření, ale máte pravdu.“
Bryggeová se zasmála.
„Teď vážně,“ pokračovala Tess. „Smutná pravda je, že některé případy se samozřejmě vyřešit nepodaří. I my si musíme stanovovat priority. Nikdo by ale neměl snášet takovou nevědomost, to je pak dvojí trest. A to nejmenší, co my jako policisté můžeme udělat, je nenechat kámen na kameni.“
Odložené případy: Očistec 13
Studiem se rozlehl rozptýlený, ale vehementní potlesk. Show Vivi Bryggeové se obvykle natáčela v prostorách blízkého divadla Slagthuset, ale v takovémto počtu se vešli do studia v malmöské SVT. Osm diváků dodávalo živému vysílání na atmosféře a přitom je doplňoval předtočený potlesk.
Vivi Bryggeová se obrátila zpátky k monitoru. Jelikož tam běželo jen zelené pozadí, neviděla Tess, jaké záběry právě pouštějí divákům.
„Jenny Ramsviková. Její tělo se nikdy nenašlo a za ta léta se o jejím případu popsaly stohy papíru.“
Tess na moderátorku chvíli nechápavě hleděla, ale rychle se vzpamatovala a podívala se do kamery.
„Nedávno jsem se v jednom článku dočetla, že za to nejspíš odsoudili nevinného a že případ znovu prověřujete,“ pokračovala Bryggeová.
Tess si v duchu ulevila. Ani trochu se jí nezamlouvalo rozebírat v hlavním vysílacím čase v televizi případ Jenny. Pokusila se o odzbrojující úsměv a zadívala se Bryggeové do očí.
„Tahle kauza zaujala hodně lidí,“ podotkla. „Ale rozsudek padl. Na tom nic nezměníme.“
Žádná diplomatičtější formulace ji nenapadala.
„Je ovšem možné, jak se leckdo domnívá, že Jenny zavraždil někdo jiný a ve vězení sedí nevinný člověk?“
Tess se ošila a snažila se vymyslet vyhýbavou odpověď.
„Pokud chcete začít prověřovat případ, kde došlo k pravomocnému odsouzení, tak je potřeba požádat o obnovu trestního řízení a to je vcelku komplikovaný proces.“
Tess si přehodila nohu přes nohu, byť jí bylo jasné, co svou řečí těla dává najevo.
„Tak se mi zdá, že se jedná o choulostivé téma,“ poznamenala Bryggeová.
„To ano, jako policisté musíme brát ohled na celou řadu aktérů. Vyjadřovat se k jednotlivým případům a přesně popisovat, jak pracujeme, je složitá věc. Navíc musíme dbát na to, abychom v pozůstalých nevyvolávali falešné naděje.“
Bryggeová přikývla a naštěstí změnila téma.
„Když už je řeč o vaší úspěšné skupině…“
„No, spíš hodně malé skupince,“ vpadla do toho Tess.
Neuškodí poukázat na nedostatek zdrojů. Tess byla přesvědčená, že jak policejní ředitel, tak ostatní vysoce postavení policejní důstojníci teď sedí přilepení u televize.
„Navzdory tomu za sebou máte řadu úspěchů. Povedlo se vám objasnit některé z nejsložitějších kriminálních kauz v naší zemi. To si zaslouží další aplaus, co říkáte?“
„Ano,“ odpověděla Tess, když potlesk ustal. „Navíc nás nedávno zase o jednoho ubylo. Škoda že neexistuje větší pochopení pro to, jak je důležité staré případy objasnit. Jakmile vyšetřování odložíte, je to rána pro ohromnou spoustu lidí. A další věc, na kterou se možná ve světle toho, že řada pachatelů zůstane na svobodě, až tolik nemyslí, je fakt, že ve vězení sedí celá řada nevinných lidí.“
Tess nechala konec věty vyznít do ztracena a tentokrát jí před očima vytanul Johan Andertorp, muž, kterého odsoudili za vraždu Jenny Ramsvikové.
„Brr, z toho člověku běhá mráz po zádech,“ podotkla Vivi Bryggeová a teatrálně se zahleděla do kamery. „Když se vrazi svobodně pohybují mezi námi.“
Pak se otočila zpátky k Tess a spustila:
„A nehrozilo náhodou vašemu týmu odložených případů několikrát, že ho zruší?“
Tess se v duchu usmála. Přesně v takový vývoj doufala. Tohle vyvine na vedení větší tlak než deset odborových schůzí – a navíc v hlavním vysílacím čase.
„Jaký je váš pohled na věc?“ zajímala se Bryggeová.
„Co se mě týká, tak já vlastně za své nadřízené nepovažuju policejního ředitele ani nikoho podobného. Možná to bude znít zvláštně. Moji zadavatelé jsou sice po smrti, ale stejně žijí, ve mně.“
Bryggeová rozložila rukama a zadívala se do publika. Ozval se další potlesk.
Odložené případy: Očistec 15
Tess upřela pohled na monitor, kde teď divákům podle všeho pouštěli fotografie Anniky, Maxe a Sary, tří obětí, jejichž pachatele se jim podařilo dopadnout. Ukázala na ně.
„To pro tyhle lidi pracuji. Pro ně a stovky dalších, méně známých obětí, které tady v policejním okrsku Jih máme.“
Bryggeová přitakala.
„Chcete tím říct, že je vám vlastně srdečně jedno, co po vás chtějí nadřízení?“
Tess se rozesmála.
„Teď se mě snažíte připravit o práci. Ale v podstatě se to tak dá říct. A kdyby mě někdo chtěl nutit měnit postoj nebo mi zadávat jiné úkoly, tak od policie na hodinu odcházím.“
Vivi Bryggeová se rozzářila a přikývla, zjevně spokojená s Tessinou rebelskou odpovědí.
„S těmito slovy se loučím s naším dnešním hostem,“ prohlásila na závěr pořadu.
Rozhovor byl u konce a na obrazovkách teď běžely známé titulky. Tess slezla z pódia a oddechla si. Přímý přenos je náročný.
Napadlo ji, jestli to náhodou se svými odpověďmi nepřehnala. Dělat ramena na pohovce pro hosta je jedna věc, ale podívat se kolegům a nadřízeným druhý den na chodbě zpříma do očí je věc druhá. Nakonec však neřekla nic, za čím by si nestála – kdyby ji chtěli převelet, budou ji muset vyhodit.
Všimla si, že k ní míří Vivi Bryggeová. Tess uvažovala, jestli se má zmínit o případu Jenny Ramsvikové. Koneckonců si na dnešek nedohodly přesný scénář a Tess se jen domnívala, že kauza Jenny nepřijde na přetřes. Je samozřejmé, že lidé z místní redakce sledují ostatní média a v Kvällspostenu se minulý týden objevil článek, kde novinář Palmqvist odkazoval na jisté zdroje –ať už jakékoli –, které tvrdily, že se případ Jenny možná bude znovu prověřovat.
„Moc díky za další skvělý výkon,“ pochválila Tess Vivi Bryggeová.
Televize Tess nabídla stabilní roli hosta v jarním vysílání. V pořadu „Deset případů s Tess“ měla rozebírat kauzy, jež ji za dobu její kariéry zaujaly nejvíc.
Tess byla zpočátku skeptická, zejména proto, že by jí takové angažmá zabíralo hodně času, který by jinak mohla věnovat své skutečné práci vyšetřovatelky. Zároveň si však dokázala spočítat, že budoucnosti oddělení odložených případů i jejím osobním vyhlídkám vystupování v populární Bryggeshow prospěje.
Odepnula si port a nechala se odvést k východu. Cestou přes redakci míjela Sebastiana, který spravoval facebookovou stránku pořadu.
„Dneska jsme měli spoustu komentářů a otázek, škoda že se jich nestihlo víc,“ ukázal jí od stolu zdvižený palec.
Tess se u něj zastavila.
„Doufám, že jsou hlavně pozitivní.“
„To jsou,“ opáčil. „‚Superpoldová se zase vyznamenala‘ nebo ‚Kéž by všichni policajti byli jako Tess Hjalmarssonová‘, mimo jiné. Je tu jenom jeden týpek, co sem pořád sype nepříjemné, agresivní komentáře.“ Sebastian začal hledat mezi příspěvky. „Hele.“
Tess se naklonila k počítači a přečetla si zprávu od uživatele Sonny 0925.
„Proč jenom tak plkáš v televizi, místo toho abys vyšetřovala případy?“
Tess si povzdechla. Jakmile se člověk objeví v médiích a je veřejnosti na očích, musí být připravený, že se najdou lidé, kterým se nebude líbit a budou mu oponovat.
„Pamatuju si, že psal i během minulého vysílání,“ řekl Sebastian.
„A o čem?“
Sebastian sjel kurzorem dolů a zatvářil se trochu rozpačitě.
„Něco ve smyslu, že se zjevně vyžíváš v tom, když můžeš rozebírat tragédie druhých. Na netu je spousta magorů a trollů.“
Tess přikývla.
„Kdyby věděli, jak málo se člověk v takovém utrpení vyžívá, asi by si to rozmysleli.“
Odložené případy: Očistec 17
Tess sešla ze schodů a vyšla z budovy televize SVT na ulici. V dálce za ní svítil v temnotě mrakodrap Turning Torso. Nastartovala černé služební volvo a vyjela z parkoviště. Cestou přes zdvižný most zalétla ve zpětném zrcátku pohledem ke čtvrti Västra Hamnen. Vlastně by se měla stavit doma – zalít rostliny na terase a obhlédnout byt, jestli je všechno v pořádku. Už tam alespoň týden nebyla. Ale bude to muset ještě pár dnů počkat, usoudila. Mnohem víc ji lákalo zamířit do Österlenu.
