Odložené případy: Silnice č. 9 by Nakladatelství JOTA

České vydání vychází ve spolupráci se švédskou agenturou Bonnier Rights, Stockholm a Kristin OIson Literary Agency s.r.o., Česko.

Cold Case: Väg 9

2004 Max se v rychlosti ohlédl dozadu, šlápl do pedálů a naslouchal, jestli se neozve zvuk motoru. Lilo čím dál tím víc. Po světlech auta zatím nebylo ani vidu, takže všechno v pořádku. Klid. Srdeční tep se pomalu vracel k normálu. Možná se ho jen nějací přiopilí výrostci snaží vyděsit. Na sobotu večer byl na silnicích překvapivě mírný provoz. Slyšel v husté tmě vlastní dech. Skřípot pedálů. Borovice v nedalekém lese šuměly pod náporem větru. Právě v okamžiku, kdy opuštěná silnice zahýbala, se za ním objevilo pronikavé světlo. Max se podíval přes rameno. Třeba to není totéž auto, co předtím, blesklo mu hlavou. Vůz se mu však stejně jako poprvé pověsil na paty a nejevil sebemenší známku snahy ho předjet. Řidič možná nemá dostatečně dobrý výhled. Uběhla další minuta. Auto se stále drželo ve zhruba tří- až čtyřmetrovém odstupu za ním, s rozsvícenými dálkovými světly. Co je to za podivnou hru na kočku a myš? Přes dešťovou clonu si Max všiml světla u cesty. Dům, konečně nějaký dům. Neměl by tu zastavit? Už byl téměř u něj a viděl do kuchyně. Zároveň se auto ocitlo tak blízko, že ho málem shodilo z kola. Max tedy přidal, upíral pohled k oknu a zdálo se mu, jako by v něm zahlédl ženskou siluetu. V duchu mu vytanula před očima jeho maminka Gunnel. Měl by se s ní i s tátou vidět ve středu na vystoupení. Vynořila se před ním další zatáčka. Rozespalost, která mu během večera kalila unavený zrak, byla tatam. Teď byl Max dokonale vzhůru.

Tina Frennstedt

Zvuk motoru utichl, a když se Max otočil a upřel přimhouřené oči do temnoty, uviděl, že auto zastavilo. Zhaslo světla. Max zabrzdil, došlápl na zem a bez hnutí hleděl k vozu. Dlouhá vlněná černá šála v dešti nasákla vodou a teď ho její váha kolem krku začala tížit. Hodil si ji přes rameno. Kolena oranžových kalhot měl celá promáčená a vlhkost pronikala už i koženými rukavicemi. Prstům tohle nesvědčí. Ruce mu prokřehly a toužil dostat se do tepla, aby se mohl svléknout z mokrých šatů. Kapky ledového deště ho bodaly do tváří jako jehličky. Pouliční osvětlení sice záhy končilo, ale odtamtud už to bylo jen kousek k místu, kde měl Max v úmyslu odbočit na nábřeží, po němž dojede až domů. Ještě jednou se ohlédl za sebe, pak nasedl na kolo a znovu vyrazil. Po tváři mu stékaly velké krůpěje vody, polodlouhé světlé vlasy měl úplně zmáčené a jektal zuby. Silnici před ním osvětloval jen tenký proužek světla z obstarožní svítilny nad předním kolem. Dynamo otírající se o pneumatiku slabounce bzučelo. Kolik může být hodin? S ostatními se rozloučil na náměstí krátce po jedné, když v hospodě zavírali. Vládla u toho dost vzrušená, rozhádaná atmosféra. Kamarádi ještě nekončili, tah pokračoval dalším večírkem v Malmö. Možná měl přece jen jít s nimi, a ne šlapat domů na kole úplně sám a ve tmě. Chtěl se však před koncertem cítit ve vrcholné formě, aby hodiny a hodiny strávené u klavíru nepřišly nazmar. Řetěz na kole zahrčel. Max nestihl zavézt bicykl do opravny, stejně si brzy koupí nový s převodovkou. Déšť ještě zesílil a chlapec si olízl ze rtů kapky vody a potu. Když se za ním znovu ozvalo dunění motoru, málem ztratil rovnováhu. Světlo reflektorů dopadlo na něj i na okolní stromy. Max se otočil a opřel se do pedálů. Srdce se mu rozbušilo. Vůz pomaličku popojížděl a držel se několik metrů za ním. Přece to nemůže být potřetí jedno a to samé auto! Dvakrát v rychlém sledu bliklo

Odložené případy: Silnice č. 9

dálkovými světly, jako by mu řidič posílal vzkaz. Znovu zavládlo ticho. Vozidlo zastavilo a opět zhaslo. Max jel dál, šlapal na kole ze všech sil. Srdce mu bilo jako nadoraz natažený metronom. V dálce se vynořily dva kužely světla. Konečně se někdo objevil. Náklaďák. Max zabrzdil, seskočil z kola a odhodil ho na zem. Kamion se blížil v protisměru a Max začal poskakovat, mával rukama a křičel: „Zastavte! Stůjte!“ Nákladní auto však ani nezpomalilo. Max nepřestával máchat rukama – copak ho nevidí? „Stůjte! Haló, no tak, stůjte!“ křičel zoufale. Kamion zmizel za zatáčkou a znovu zavládla černočerná tma. Maxovi zimou drkotaly zuby. Když ho oslnily dvě koule bílého světla, zavřel oči a snažil se stínit si rukou. Reflektory mířily přímo na něj a znovu zablikaly. Max z nich nespouštěl oči a zvedl kolo, připravený dát se kdykoli na útěk. Pak znovu nasedl, nahnul se nad řídítka a ujížděl pryč, co mu síly stačily. Déšť mu bránil ve výhledu. Upíral oči do temnoty ve snaze objevit odbočku, ale všude kolem viděl jen černý asfalt a kmeny stromů. Stoupl si, aby se mohl do pedálů opřít ještě víc. Najednou mu ujela noha. Pedály se začaly točit až příliš snadno. A protáčely se dál a dál. „Do pytle,“ ulevil si. Zase spadl řetěz. Vtom zaslechl, jak povědomé hučení motoru za jeho zády sílí. Auto znovu začalo blikat. Dokáže se z téhle polízanice dostat? Když auto vrazilo do zadního nosiče, v Maxovi hrklo a náraz ho přitlačil do sedla. Teprve při druhém zásahu však spadl z kola dolů do příkopu. Zabořil se obličejem do mokré trávy. Koutkem oka spatřil, jak se osvětlené kolo trčící do vzduchu pomalu protáčí naprázdno.

Ú T ERÝ 16. DUB N A 2 019

Kriminální inspektorku Tess Hjalmarssonovou vyvedlo z míry máloco. I za těch nejhorších bouří dokázala zůstat nohama pevně na skånské zemi. Ovšem ocitnout se na gauči ve světlé, harmonicky působící čekárně za svitu svíček a doprovodu jakési meditační hudby linoucí se z reproduktorů, z toho jí naskakovala husí kůže. Přejela rukou šedou ovčí houni na pohovce, vedle níž stála police plná hraček a knih pro děti. Ještě stále se může zvednout, vyklouznout ze dveří a zmizet. Nikdo by nemohl mít nic proti. Není vázaná žádným slibem. Snad jen tím, který dala sama sobě. A právě to ji děsilo ze všeho nejvíc: že může zklamat jen a jen sebe. Z ordinace opodál vyšla na chodbu žena. Tess si ji prohlédla: dotyčná se usmívala a podle všeho byla plně ponořená do svého vlastního světa. Tess si vzpomněla na svou sestru Isabel. Možná ji přece jen měla požádat, aby ji sem doprovodila. Jenže Isabel nemá ani ponětí, že je teď tady, neví to nikdo. Tess si potřebovala být jistá, že rozhodnutí učiní úplně a naprosto sama za sebe. Druhá žena zamířila k recepci, patrně s úmyslem zaplatit. Takže je teď řada na ní? Na druhém konci chodby se otevřely vstupní dveře. Světlo, které zvenčí dopadlo na koberec, ji lákalo. Tess nasála závan čerstvého venkovního vzduchu. Možná to přece jen není to pravé, když má sto chutí vyběhnout ze dveří a utéct. Sáhla po černé kožené bundě, kterou si odložila na pohovku vedle sebe.

Odložené případy: Silnice č. 9

Ke dveřím to má ani ne pět metrů. Už už se zvedala k odchodu, když jí cestu zastoupila blondýna v bílém plášti. „Therese Hjalmarssonová?“ Tess se zmohla na nucený úsměv. Teď už se z toho nevyvlékne.

Tess se otočila a vzhlédla k sídlu kliniky – pískově žluté budově, postavené začátkem minulého století. „To jsou věci,“ prohodila tiše sama pro sebe a natáhla do plic čerstvý, časně jarní kodaňský vzduch. Vyrazila pěšky ulicí směrem k náměstí Kongens Nytorv a přitom se snažila neuvažovat nad tím, jak je podivné mít v sobě DNA někoho úplně cizího. Když se nad tím člověk zamyslel, bylo to naprosto absurdní. Pociťovala zvláštní směsici radosti a zmatku. Byla přece rozhodnutá, že přesně tohle udělat nechce. Zároveň však byla pyšná na to, že svou touhu po dítěti bere vážně a něco pro její naplnění dělá. To jediné, co v tuto chvíli přichází v úvahu. Jediná potíž tkvěla v tom, že si svou maličkost nedokázala představit v jiném stavu. Myšlenka v ní však v posledních měsících přesto sílila, až Tess nakonec překvapila samu sebe, zvedla sluchátko a objednala se na kliniku v Kodani. Podstoupila veškeré testy a vyplnila nezbytné formuláře – například ohledně požadované výšky a barvy očí dárce – a pak jen čekala, až jí tělo dá najevo, že nastal správný čas. Během bezmála hodinového pobytu na reprodukční klinice k ní přistupovali velmi vstřícně. Místnost, kde oplodnění probíhalo, byla příjemně a útulně zařízená a ani v nejmenším nepřipomínala nemocniční prostředí. Nikdo jí také nedával najevo, že je jiná a divná, protože přišla sama, bez partnera nebo přítele.

Odložené případy: Silnice č. 9

„Tady jsme zvyklí na nejrůznější uspořádání,“ prohlásila porodní asistentka na vysvětlenou a ukázala nádobku s mraženým spermatem, z nějž stoupala pára. Vzápětí ho Tess vpraví do těla. Tess, které táhlo na třiačtyřicet, se od ní dozvěděla, že na úspěšné otěhotnění bude dost možná potřebovat přinejmenším deset pokusů. Tess si to v hlavě rychle spočítala a dospěla k částce okolo padesáti tisíc korun. Při loučení se s asistentkou shodly na tom, že nejlepší by bylo, kdyby se už nikdy neviděly. Bylo úterý odpoledne a řada místních se rozhodla posilnit se před nadcházejícími Velikonocemi na některé z mnoha zahrádek, které se vyrojily před restauracemi. Tess se zadívala k přístavu Nyhavn a přelétla pohledem řady stolů a židlí podél lodního kanálu. Odteď se všechno začne obracet k lepšímu, zařekla se. Poté co úspěšně objasnili případ zmizelé Anniky, jí dělalo trochu potíže najít v sobě motivaci pracovat. Během loňského roku se na policejním ředitelství leccos semlelo. Velitel oddělení závažné kriminality Per Jöns dostal infarkt. Nedostatek pohybu spolu s nezdravým životním stylem a špatným stravováním si vybraly svou daň. A stejně jako na každém jiném pracovišti i tady okamžitě zavládl neklid, věci se daly do pohybu a na scéně se objevili noví aktéři, kteří si hleděli zajistit teplé místečko. Tess měla neodbytné tušení, že se k něčemu schyluje, a její obavy naznačovaly, že to pro ni osobně nebude nic příznivého. Vládla totiž schopností vytušit přicházející změny. Tu podědila po své pratetě Thee a ukázala se jako velice spolehlivá. A pokud se člověk naučil takovému vnitřnímu alarmu naslouchat, mohl si ušetřit spoustu nepříjemností. Momentálně však Tess netušila, jak postupovat, aby jí tento instinkt přinesl nějakou výhodu. Na druhou stranu jí bylo jasné, že se měla postavit Makkonenovi v boji o hodnost komisaře a chopit se příležitosti převzít na sebe zodpovědnost za celé oddělení. Měla využít svých úspěchů a přilepšit si několika tisícovkami ke stávajícímu platu.

Tina Frennstedt

Potíž tkvěla v tom, že o to neměla nijak zvlášť zájem – netoužila stoupat po žebříčku velení výš a zabřednout do mocenských bojů. Zkrátka nedokázala hrát roli servilního služebníka, která by se od ní vyžadovala. Chtěla se věnovat opravdové policejní práci, setkávat se s pozůstalými, čerstvýma očima procházet vyšetřovací protokoly a provádět výslechy v terénu. V hloubi duše ji však přesto trochu hnětlo, že Makkonenovi otevřela cestu rovnou k cíli. V osobním životě se pokoušela pohnout z místa a vybudovat něco nového po rozchodu s Angelou. K tomu všemu se přidal ještě nečekaný rozvod rodičů, po němž jí připadl úkol postarat se o zdrceného tátu. A tak se schovávala za práci, místo toho, aby se pořádně zabývala sama sebou. Možná proto je teď v Kodani a čerstvě po umělém oplodnění. Možná je to pokus najít nový smysl, přenést se přes minulost a dát sama sobě šanci v tom, co je pro ni důležité. Když míjela Hotel d‘Angleterre, rozhodla se, že se na chvíli posadí na venkovní zahrádku. Jarní sluníčko příjemně hřálo a zpátky na policejní ředitelství v Malmö nemusela spěchat. Zamyslela se, jestli se po těle necítí jinak. Tak rychle se to ale asi neprojeví. Přesně takovou novinu by měla zavolat nejlepšímu příteli a svěřit se, jaký neuvěřitelný krok právě udělala. Na Tessině seznamu doopravdy blízkých lidí byla zhruba čtyři jména, přičemž jí došlo, že s jedním z nich už se téměř přestala stýkat, a před očima jí vytanul Angelin obličej. Patrně zrovna v takových chvílích člověk myslí na to, co je skutečně důležité, a na lidi, kteří pro něj znamenají víc než ostatní. Ve stejné chvíli, kdy jí přinesli stříbřitou konvičku s čajem, jí v kapse u bundy zabzučel telefon. „Marie,“ stálo na displeji. Možná jich nakonec bude pět. Kriminální inspektorka Marie Erlingová na seznam patřila také. „Ty vole, to je tak na palici.“ Marie se zřídkakdy zdržovala zbytečným tlacháním.

Odložené případy: Silnice č. 9

„Kde jsi?“ zajímala se Tess. „V Möllevångenu. Vytěžuju svědky tý čtvrteční střelby. Vzorňák kluk zrovna doma balil dárky mamince k narozeninám, když ho postřelili.“ „Hm, tak to určitě.“ Marie pokračovala: „Výpis z rejstříku má tak dlouhej, že bys s ním mohla vytapetovat celej Kronprinsen.“ Tess v duchu uviděla Marii před sebou. Máloco nesnášela víc než výjezdy k přestřelkám gangů. Tess jí to nikterak nevyčítala. Šance na objasnění byly mizivé a střelba se poslední dobou navíc objevovala stále blíž centru, té „slušnější“ části Malmö. V takovém případě příliš nezáleželo na tom, že samotná kriminalita, vyřizování účtů mezi zločineckými skupinami, drtivou většinou nezasahovala do běžného života veřejnosti. „Takže,“ pokračovala Marie, „to znamená, že jsem se ocitla v týmu, co má na krku novou vraždu. Nemohla bys mě odsud dostat? Já se z toho Makkonena jinak asi brzo zjevím.“ „Ano, doufám, že se teď věci pohnou,“ prohlásila Tess. Marie Erlingová, za běžných okolností součást skupiny pro vyšetřování odložených případů, byla v rámci oddělení závažné kriminality dočasně převelena k běžným vyšetřovatelům vražd pod velením čerstvě jmenovaného kriminálního komisaře Oly Makkonena. K Tessině nelibosti se takovéto čachry s personálem v období, kdy jejich tým na ničem akutně nepracoval, stávaly čím dál častěji. „A co děláš? Přijdeš dneska?“ Jak tam tak seděla se svým velkým tajemstvím na slunci před Hotelem d‘Angleterre, začala si Tess rázem připadat jako holčička, kterou načapali za školou. „Možná později. Vlastně mám z práce volno.“ „Tobě něco je?“ „Ne, jenom jsem si vzala volno. Potřebovala jsem zařídit jednu maličkost.“

Tina Frennstedt

„Hele, když už se bavíme o maličkostech, zajímá tě, jak dopadlo rande?“ Ale ne, prolétlo Tess hlavou. Už zase. Od rozvodu se z Marie vyklubala patrně jedna z nejaktivnějších Jihošvédek na seznamce Tinder. Tess se bála, aby jí ze všeho rejdění prstem po displeji neupadla ruka. Navíc si své bravurní kousky a zkušenosti nikterak netoužila nechávat pro sebe. „A mám na výběr?“ „Ne. Ale budeš spokojená, já tam totiž nešla. Malá dostala teplotu a Thomas všechny tři děcka najednou neobstará, když některý onemocní. Ale co se týče toho Sebbeho z minulý středy…“ Marie se dala do smíchu. „No, je mi jasný, že ty se v tomhle moc nevyznáš, ale neslyšelas někdy čirou náhodou o syndromu nervózního péra?“ Tess se pokradmu podívala k vedlejšímu stolu. Marie na odpověď nečekala. „Byl fakt hrozně sladkej a citlivej, ale vůbec to nešlo. Tak jsem si to nastudovala, a možná právě v tom byl problém – někdy se to může úplně zablokovat, když do toho vstoupí city. Divný, u mě to tak teda rozhodně nefunguje.“ Marie dál vesele brebentila a Tess se pohroužila do myšlenek. Pohled jí padl na kolemjdoucí dvojici s kočárkem. „Takže dva neúspěchy během jednoho týdne. Ale i odvolaný rande se počítá, nebo jak se to zpívá v tý Lundellový písničce? No nic, už nemám čas se dál vykecávat. Veselý Velikonoce!“ Ta se mi snad zdá, pomyslela si Tess, když hovor ukončily. Jako bych snad já volala jí a snažila se z ní vymámit nejčerstvější podrobnosti o její poslední schůzce! Tess zaplatila, vstala a vydala se po promenádě Strøget směrem k náměstí Rådhuspladsen, aby chytila zpáteční vlak do Malmö.