Ostrovy krásy, lásky a lidojedů Díl druhý

Zdroj ilustrací: Augustin Krämer: Hawai, Ostmikronesien und Samoa, Stuttgart, 1906, Akira Matsumura: Contributions to the Ethnography of Micronesia, Tokyo, 1918 Fotografie v barevné příloze: str. 1 — © Martin Valigursky / Fotolia.com, © Richard Nowitz / National Geographic Society / Corbis, str. 2 — © Jack Fields / Corbis, © Michele Westmorland / Corbis, © Nik Wheeler / Corbis, str. 3 — © Remi Benali / Corbis, © Wolfgang Kaehler / Corbis, str. 4 — © Reinhard Dirscherl / Visuals Unlimited / Corbis, © Franck Guiziou / Hemis / Corbis, str. 5 — © Blaine Harrington III / Corbis, © Danita Delimont, © Atlantide Phototravel / Corbis, str. 6 — © Remi Benali / Corbis, © Nick Rains / Corbis, str. 7 — 2 × © Jake Warga/Corbis, str. 8 — © Morton Beebe / Corbis, © Jack Fields/Corbis, str. 9 — © Charles & Josette Lenars / Corbis, © Chris Rainier / Corbis, str. 10 — © Bob Krist / Corbis, © Image Werks / Corbis, str. 11 — © Danita Delimont, © Douglas Peebles / Corbis, str. 12 — © Jack Fields / Corbis, © W. Robert Moore / National Geographic Society / Corbis, © Marc Dozier / Hemis/Corbis, str. 13 — © Michele Falzone / JAI / Corbis, © Jack Fields / Corbis, str. 14 — © Bob Krist / Corbis, © Michael DeFreitas / Robert Harding World Imagery / Corbis, © Anders Ryman / Corbis, str. 15 — © Anders Ryman / Corbis, © Jack Fields / Corbis, str. 16 — © Jack Fields / Corbis, © Michele Westmorland / Corbis, str. 17 — © Anders Ryman / Corbis, © Jack Fields / Corbis, © Bob Krist / Corbis, str. 18 — 2 × © Bob Krist / Corbis, str. 19 — © Iplan/amanaimages / Corbis, © Jack Fields / Corbis, str. 20 — 2 × © Wolfgang Kaehler / Corbis, str. 21 — © Jack Fields / Corbis, © Stuart Westmorland / Corbis , str. 22 — © Yvette Cardozo, © Nik Wheeler / Corbis, str. 23 — © Bettmann / Corbis, © Corbis, str. 24 — archiv autora

© Miloslav Stingl, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7462-169-7

12.

Za zlatem krále Šalomouna Šalomounovy ostrovy byly v době mého pobytu hospodářsky nejzaostalejší částí Melanésie, když pominu některé části unikátní Nové Guineje. Ne­jzaostalejší, a navíc jednou z nejméně známých. Když jsem vystoupil na Henderson Field, byl jsem trochu pyšný na to, že jsem první Čech, který kdy tyto bohem i lidmi zapomenuté ostrovy navštívil.

Později jsem však zjistil, že má pýcha byla předčasná.

Už v roce 1896, v první výzkumné expedici, která se kdy na Šalomounovy ostrovy vypravila, byl jeden Čech. Tato rakousko-uherská expedice se vylodila na severním Guadalcanalu u Tetere.* Tady si najala průvodce a chystala se na cestu hlouběji do vnitrozemí. Prvním cí­lem byl výstup na horu Tatuve. Avšak ještě než výzkumníci dosáhli vrcholu, byli přepadeni příslušníky jednoho kanibalského kmene.

Ani pušky, ani sečné zbraně expedici nezachránily.

Mezi zabitými (a asi i snědenými) byl prý i onen náš krajan. Jeho jméno se mi nepodařilo v archivu vy­pátrat; vím jen to, že v Honiaře je mezi mrtvými této první výzkumné výpravy na Guadalcanal vzpomínán i jeden „Bohemian“ čili Čech. Co asi přivedlo mého předchůdce a nešťastnou expedici, ke které náležel, na ne­známé Kanibalské ostrovy? — Zlato. Tak jako v tolika jiných částech světa!

Zajímalo mě, je-li skutečně na Guadalcanalu v nitru hory Tatuve či na jiných místech možné nalézt zlato. Gordon, dobře znalý poměrů, říká, že ano.

Podívám-li se v Honiaře ze svého okna, vidím v mracích nad městem vysoký, 93

nepřátelský Gol­den Ridge — Zlatý hřeben. Jeho jméno je oprávněné: tady v těch divokých, prale­sem pokrytých horách je prý skutečně tolik zlata, že by se vyplatilo těžit ho prů­myslově. Ale obtíže takového podniku, nepřístupný terén, prales, který by bylo třeba vymýtit v prostoru mnoha čtverečních mil, to všechno zatím odradilo podni­katele od zahájení těžby.* Zlato tedy, opakuje Gordon, na Guadalcanalu je. Tak jako na Fidži, jako na Nové Guineji. Vždyť zlato tyto ostrovy i pokřtilo. Jejich objevitel věřil, že právě tady le­žela proslulá, legendární země Ofír, v níž existovaly pohádkově bohaté doly krále Šalomouna. A odtud že vozily Chirámovy koráby zlato pro Velký chrám jeruza­lémský.

Nejslavnější král židovský, básník a stavitel Jeruzaléma zasáhl tedy i do dějin Melanésie. Stalo se to tak: Když Španělé přišli do Ameriky, především právě za drahými kovy, nalezli skutečně v Peru, v říši Inků, tak nepředstavitelné zlaté zázraky, že se zdálo, že všechno, o čem se kdy odvážili hledači pokladů snít, může být skutečností.

V Peru, které dobyl Pizarro, vzrušovaly nové vládce indiánské říše dvě dosud ne­nalezené země. Jednou byla krajina, v níž prý žil dokonce zlatý král — španělsky El Dorado. Země krále, který se obléká do zlatého šatu, byla později na­lezena na severu Jižní Ameriky. A s ní žlutý kov, po kterém Španělé tolik toužili, a také hojnost smaragdů.* Pověst o zlatém králi měla, jak se ukázalo, reálný podklad: každý nový panovník mocného kolumbijského kmene Čibčů (Chibchů) byl „korunován“ tak, že ho ve zlatých nosítkách služebníci přinesli k jezeru Guatavita, na jeho břehu se svlékl donaha, jeho tělo potřeli vonnou pryskyřicí a na ni nanesli v několika hustých vrstvách zlatý prach. Tolik zlatého prachu, až byl král doslova oblečen do zlatého šatu! A potom vstoupil pozlacený vládce do jezera a svatou vodou ze sebe pomalu smý­val drahý kov. A zatímco se král obnažoval, vrhali účastníci korunovace do jezera stovky a stovky zlatých předmětů.

Tak to bylo se zlatým králem El Doradem. I on byl nalezen, i jeho země.

A tak Španělům zbývala už jen jediná blyštivá vábnička. Země, jejíž poklady byly tak obrovské, že se pověst o nich dostala i na stránky Bible, které tehdejší svět věřil na slovo. Kde však hledat onu biblickou zemi Ofír, v níž čekají na své objevitele doly krále Šalomouna? Španělé brzy nalezli v Americe důvěryhodné vodítko: jeden z vládců indián­ ské­ho Peru, slavný Tupac Inka Yupanqui, podnikl prý asi osmdesát let před 94

přícho­dem bělochů s flotilou balzových vorů velkou námořní výpravu na ostrovy Ninachumpi a Hahuachumpi, ležící v Tichém oceáně. Z této výpravy prý Tupac Inka Yupanqui přivezl do Peru mnoho zlata, stříbra, bronzový trůn, desítky válečných zajatců černé pleti a také kůži nikdy předtím v Americe nevídaného zvířete. Celá plavba na ostrovy Ninachumpi a Hahuachumpi trvala prý Inkově flotile necelých dvanáct měsíců.* Nám se dnes pověst o výpravě mocného Inky může zdát nepravděpodobná.

Ale tehdejším Španělům, kteří udělali tak dobré zkušenosti v Mexiku i v Peru, znělo vyprávění o zlatém ostrově jako rajská hudba. A tak už za čtvrtstoletí po dobytí říše Inků dochází správci peruánského místokrálovství v Limě žádost o povolení vykonat výpravu za účelem „nalezení těch ostrovů (Jižního) moře, jež se zovou Šalomounovy“.

Muž, který v Peru zaznamenal vyprávění o plavbě mocného Inky na zlaté ostro­vy, muž, který položil rovnítko mezi tyto země a biblický Ofír s doly krále Šalo­mouna, byl Pedro Sarmiento de Gamboa*. Nebyl to pouhý snílek nebo jen tupý, ne­myslící conquistador, jakými se tehdy španělská Amerika jen hemžila.

Právě naopak. Sarmiento měl znamenité technické znalosti, vynikal také v astrologii. Navíc získal mimořádně bohaté mořeplavecké zkušenosti, znal celý tehdejší svět. A — abych nezapomněl — byl to šlechtic, hidalgo. Ze Španělska odešel do Mexika. Tady se mu valně nevedlo. Katolická inkvizice ho obvinila z „čarodějných kousků“. Byl souzen, odsouzen a na náměstí v mexické Guadalajaře, kde tehdy žil, veřejně zbičován. Později byl z Guadalajary vypovězen.

Z Nového Španělska (Mexika) se potom Sarmiento vydal do druhého střediska španělské koloniální říše v Americe, do Peru, do hlavního města Limy.

V Limě se historie opakovala. A ačkoli vykonával vznešený úřad hlavního astrologa při dvoře místokrále, byl inkvizicí znovu obviněn z černých čárů, byla u něj provedena domovní prohlídka, při níž vyšetřující nalezli několik přístrojů pro orientaci na moři s obvyklými značkami. Inkvizitoři to však prohlásili za čarodějná znamení, ačkoli takové přístroje i značky používali námořníci už hezkou řádku let. A tak byl Sarmiento znovu shledán vinným, uvržen do vězení a z Limy vyhnán. Při svém pobytu mezi indiány na peruánském venkově pak zaznamenal ono vyprávění o plavbě Tupaca Inky Yupanquiho na dosud neznámé tichomořské ostrovy.

Napohled přesné vyprávění o Inkově cestě vedlo tedy Sarmienta, když byl po­zději omilostněn a byl mu povolen návrat do Limy, k vypracování návrhu 95

na vý­pravu za zlatem na „Ostrovech krále Šalomouna“. Astrolog, kacíř a námořník předložil svůj detailní plán tehdejšímu správci Peru Lope García de Castrovi. Ten posoudil návrh přízni­vě. Protože si však přál, aby zásluhy za objevení, neb znovuobjevení dolů krále Šalomouna, připadly jemu samému, případně členu jeho rodiny, nejmenoval velitelem výpravy Sarmienta, jejího duchovního otce, ale svého vlast­ního synovce Álvara Mendañu de Neiru*.

Sarmiento se výpravy zúčastnil také, ale jen jako kapitán jedné lodi z dvoučlenné flotily. García de Castro poskytl expedici do jižních moří dva koráby: Los Reyes (Králové) o výtlaku 250 tun a Todos Santos (Všichni svatí) o výtlaku 110 tun. Prvnímu plavidlu říkali členové výpravy Capitana (čili Vlajková loď), druhému, tomu menšímu, pak Almiranta, tedy loď, kterou řídí druhý velitel výpravy.

Pedro Sarmiento de Gamboa velel na Capitaně, na velitelském můstku Almiranty stál Pedro de Ortega. Plavbu oceánem a práci kormidelníků řídil „piloto maior“ Hernan Gallego. Vůdcem celé výpravy byl Álvaro Mendaña de Neira. Byla to od správce místokrálovství odvážná volba. Svěřil odpovědnost za životy více než sto padesáti členů posádky jedenadvacetiletému mladíkovi, který až do té doby svá nejnebezpečnější dobrodružství prožíval nikoli na vlnách oceánu, ale na postelích vdaných limských krasavic.

Brzy se však ukázalo, že inteligentní a taktní Mendaña dokáže svou posádku ostřílených mořských vlků dobře zvládnout. Posád­ky obou lodí tvořilo dohromady osmdesát námořníků, sedmdesát vo­jáků, deset černých otroků, několik zlatokopů a mužů, kteří uměli rýžovat zlato v řekách, a konečně čtyři františkánští mniši.

Dne 17. listopadu 1567 opustily Almiranta a Capitana za příznivého větru Callao, hlavní přístav španělského Peru. Byla to první plavba do Pacifiku z Jižní Ameriky a vedl ji, jak raději opakuji, vlastně ještě chlapec, který neměl žádné námořnické zkušenosti.

Ani Sarmiento, ani Mendaña nepředpokládali, že by plavba na ostrovy, které chtěli nalézt, trvala příliš dlouho. Zatím však teprve po 63 dnech cesty, když lodní zásoby byly už skoro vyčerpány, spatřili plavci zemi — nevelký atol, který Mendaña pokřtil jménem Ježíšovým.

Sedmého února zakotvila flotila u rozleh­lého ostrova. A poněvadž 17. listopad, den, kdy jejich velkolepá plavba do nezná­mých moří začala, byl zasvěcen svaté Alžbětě, pokřtil Mendaña první velký ostrov, který v tomto bělochy 96

dosud nenavštíveném souostroví nalezli, jménem svaté Alžběty — španělsky tedy Santa Isabel.

V Gallegově cestovním deníku pak nacházíme první zprávu o Melanésanech. Gallego je popisuje takto: „Jsou hnědé pleti, mají kudrnaté vlasy, chodí nazí, oblé­kají se jen do krátké sukénky z palmových listů. Jedí lidské maso.“ Tak tedy i první lidé, které běloši v Melanésii poznali, byli kanibaly, pokud tedy zápisu uvěříme.

Zanedlouho místní obyvatelé nabídli lidské maso i svým evropským hostům. Lodě tehdy kotvily v zátoce, kterou výprava na Santa Isabel nalezla (Mendaña ji pojme­noval Hvězdná zátoka). Jednoho rána se k nim přiblížila flotila kánoí. Z nejkrásnější z nich vystoupil na velitelskou loď bohatě vyšňořený domorodec a odevzdal jedno­mu z vůdců expedice čtvrtinu těla zabitého chlapce.

A zatímco náčelník odevzdá­val bělochům neočekávaný dar, z ostatních kánoí se ozývalo: „Nalea, nalea!“ — „Sníst, sníst!“ Španělé samozřejmě potřebovali potravu. Ale na takovou, jakou jim nabízeli zdejší páni, nebyli věru zvyklí. Jinou potravu jim však místní nabídnout nemohli. Neměli co. Kromě yamů, tara a kokosových ořechů se toho na Šalomounových ostrovech moc nerodí. Pravda, Šalomouňané chovají také prasata, ale těch neměli dost ani pro sebe. A tak se Mendaña rozhodl, že si potravu, zvláště vepřové, začne dobývat pro své muže násilím.

Když místní náčelník Bilebanarra odmítal krmit nezvané hosty, vypravil se Sar­miento na pevninu, aby náčelníka zajal a donutil ho vykoupit se jídlem.

Bilebanar­ra však včas uprchl před španělskými arkebuzami do hor, a jediným členem náčel­níkovy rodiny, který padl do rukou bělochů, byl tak Bilebanarrův stařičký děd.

Zajatců se někdy Španělé zmocňovali i pomocí k tomu zvlášť cvičených psů.

Chycené „divochy“ se pak snažil Mendaña prodávat Šalomouňanům zpátky výměnou za potravu, zejména za vepřové. Zatímco část Španělů takto nedůstojně obchodovala s obyvateli Santa Isabel, ostatní usilovně budovali nevelkou brigantinu (o výtlaku třiceti tun). Don Álvaro se totiž domníval, že pro plavbu mezi jednotlivými ostrovy Šalomoun, k­ teré už pozoroval na obzoru, se bude lépe hodit loď menších rozměrů, než byly Almiranta a Capitana. Čtvrtého dubna byla brigantina, nazvaná Santiago, spuštěna na vodu. Plula pak zvolna podél severních břehů Santa Isabel, překonala úžinu, která odděluje Santa Isa­bel od Guadalcanalu a zakotvila u „Velkého ostrova“ — Ortega 97

později Velký ostrov přejmenoval na Guadalcanal podle jména města, ve kterém kdysi ve Španělsku žil.

Z Guadalcanalu se brigantina vrátila do Hvězdné zátoky a pak se všechny tři koráby vydaly společně na objevený ostrov. Místo, kde zakotvily, jsem během svého pobytu v Honiaře často navštěvoval. Na tomto prvním španělském pevném bodě na Šalomounech je dnes centrum správy celého území.

Dnes se toto místo na předměstí Honiary nazývá Point Cruz — velitel Mendaña mu říkal Puerto de la Cruz. A už pouhý týden poté, co tady Španělé zakotvili, vydala se do vnitrozemí ostrova první pěší výprava, aby hledala v horách a řekách zlato. Vůdcem této skupiny o dvaadvaceti lidech byl Andrés Núñez. Krátký čas, který měli zlatokopové na pevnině k dispozici, nedovolil provádět nějaký skutečný hornický průzkum. Přesto byli Španělé optimističtí a Mendaña až do konce života věřil, že zlato na ostrovech je.

Zatímco horníci pátrali ve vnitrozemí Guadalcanalu po zlatě, odplula brigantina hledat další neznámé země. A skutečně, Španělé brzy objevili další rozlehlý ostrov, Malaitu. Na jihu Šalomounů nalezli pak plavci ještě další ostrov, který nazvali jménem sva­tého Kryštofa. Ve vodách San Cristobalu vybojovala později Mendañova flotila svou nejtěžší bitvu. Proti španělským korábům se tu tehdy vrhlo skoro sto kánoí Šalomouňanů.

Více než neustálé pozemní i námořní půtky s místními obyvateli ohrožovaly však výpravu tropické nemoci. V prvé řadě krutá malárie. V horečkách a v zim­ nici zemřelo tu postupně více než padesát Španělů. Přesto však chtěl mladicky od­vážný a k smrti vytrvalý Mendaña pokračovat v plavbě. Navrhoval, aby se vypra­vili ještě dál na západ do vzdálenosti dalších 130 až 150 leguí (asi pěti set kilometrů) od břehů Šalomounových ostrovů. Kdyby byli Španělé tuto plavbu uskutečnili, byl by Mendaña objevil z východu Novou Guineu a dotkl by se pravděpodobně i posledního ještě neznámého kontinentu — Austrálie.

Nespokojenost k smrti unavených námořníků byla však příliš veliká. A tak Men­daña kapituloval a souhlasil s návratem. Dne 11. srpna toho roku, po šesti mě­sících strávených na Šalomounových ostrovech, opustila první evropská výprava do Melanésie San Cristobal. Vraceli se teď severní cestou. Překročili rovník, minuli Marshallovy ostrovy, prodělali strašnou bouři, jakou nepamatoval ani Gallego, který se plavil už skoro půlstoletí.

V bouři se tehdy flotila rozdělila, každý koráb se už vracel sám. Když hurikán konečně ustal, došlo na Men­dañově lodi takřka ke vzpouře. Námořníkům 98