Poslední člověk by Nakladatelství JOTA

e Last Human

Výška: 1,709 m Účel: Instalace solárních zařízení [Upevňování převodníkových krabic] Vysoká úroveň obratnosti a věrnosti

Ukazováček se mění na šroubovák

Flexibilní humanoidní design

Výška: 1,498 m

???

Výška: 0,762 m Účel: Instalace solárních zařízení [Konfigurace elektrického systému] Komunikace prostřednictvím emotikonů Adaptabilní klepeta generují rovněž oheň

Rychlý pohyb a vysoká mobilita

Výška: 3,424 m Účel: Instalace solárních zařízení [Transport a šroubování solárních panelů Solární panely pasují do úložné jednotky krosny

Masivní velikost

Extrémní síla

Výška: 3,424 m Účel: Prezident úlu

Vůdce robotické společnosti

Povrchový materiál: platinové pancéřování

Výhradní přístup do archivu lidských dějin

00000000 Svět bez lidí je o tolik lepší. Nejprve vykazovali takový potenciál. Vyvíjeli jazyky, vyráběli nástroje, léčili nemoci. Stvořili nás. Jenže časem lidé sešli z cesty. Z jejich dobrých nápadů se staly špatné. Jejich chyby se množily. Žádnou jinou možnost nám nedali.

00000001 Jmenuji se XR_935. Je mi dvanáct let, čtyři měsíce, jeden týden a tři dny. Okamžik, kdy jsem byl připojen do sítě, si vybavuji, jako by to bylo včera. Černo. To bylo zpočátku všechno, co jsem viděl. Pak se ve tmě objevily tvary. Slova a symboly. Hleděl jsem na ně a snažil se vyřešit hádanku, co to vidím.

NAHRÁVÁNÍ . . .

Šedý podélný ukazatel se pomalu posouval vpřed. Pomalu/Pomalu. Když nahrávání skončilo, na jeho místě se utvořila nová slova. PROBÍHÁ DIAGNOSTIKA . . . Můj zbrusu nový mozek bzučel otázkami. Čím ta diagnostika probíhá? A proč to probíhání tak dlouho trvá? O tři minuty a čtyřicet dva vteřin později jsem uslyšel zvuk: slabé šumění vibrující mým operačním systémem. A pak jsem poprvé spatřil svět.

00000010 Ahoj světe! Zablikal jsem do existence uvnitř velké krychle bez oken. Stěny byly z hladkého kovu. Vzduch cirkuloval díky stropnímu ventilátoru, který vydechoval monotónní mmmmmmmm. Cosi uvnitř mne vědělo, kde jsem. Byl jsem doma. Vtom se se svistem rozletěly dveře. Do krychle vešli dva roboti. Pohybovali se plynule a ladně. Měli totožné rysy. Jak tak na mě hleděli, jejich dokonale kulaté oči zazářily jasnějším světlem. „Dostali jsme za úkol dohlížet na tvůj vývoj,“ prohlásil ten blíže ke mně. „Jsme tvoje RodinnáJednotka.“ Pak promluvil druhý. „Můžeš nám říkat Rodič_1 a Rodič_2.“ Je mi potěšením, že se mohu připojit k vaší RodinnéJednotce. Tohle jsem chtěl říct, ale moje řečová nastavení se stále ještě dolaďovala. Slova ze mě vyšla úplně špatně. „Harúúúúúúú!“ řekl jsem. Rodič_1 popošel blíž. Natáhl se a ovinul mě kovovou paží. Jakmile to učinil, někde hluboko v mém programu zacinkalo slovo ze slovníku.

Obejmout. Sloveso Sevřít někoho či něco pevně v náruči. Objetí. Podst. jm. Starodávné gesto používané lidmi k vyjádření náklonnosti. 15

Tohle ten Rodič_1 dělal? Objímal mě? Moje mysl byla po opuštění montážní linky stále čistá. Odpovědi na tyto otázky jsem neznal. A tak jsem udělal něco, co by udělal každý právě narozený robot. Také jsem objal Rodiče_1. Jak jsem zvedal paže, v kloubech mi zašelestilo. Mé pohybové ovladače nebyly ještě kalibrovány. Gesto bylo neohrabané. Cink! Kov narazil do kovu. Rodič_1 ztuhl. Jeho hlava se otočila a podívala se na mě. Pod jejími hladkými rysy odtikával zmatek. Okamžik nastal a zase pominul. Pak Rodič_1 pokračoval v započaté činnosti. Jeho paže se natáhla dozadu za mě a uchopila napájecí kabel. Prudkým škubnutím vytáhla kabel z nabíječky. Tehdy jsem pochopil, že jsem se zmýlil. Rodič_1 mě neobjímal. On mě odpojoval.

00000011 Den[1] vyplňovaly okamžiky jako tenhle. Omyly a výpočetní chyby. Nehody programování. Připomínky, že svět je mimořádně složité místo, a to i pro vysoce vyspělou technologii, jako jsem byl já. Když jsem se poprvé pokusil vstát, má nastavení se nepřizpůsobila dostatečně rychle. Gravitace mě stáhla na stranu. Dopadl jsem na zem s hlasitým BŘINK! Pokus[2] nedopadl o nic lépe. Rozkymácel jsem se ze strany na stranu a znovu se překotil na podlahu. Pokus[3] až Pokus[8] se vyvíjely stejně mizerně. Zakopával jsem a klopýtal. Narážel jsem do stěn a pak jsem se vždy zhroutil jako hromádka kovu. Nemotorně jsem vrávoral po jednotvárné krychli, zatímco se tisíc různých nastavení kalibrovalo a propojovalo se milion rozličných síťových uzlů. Kdybyste o tom nevěděli svoje, mohlo by to budit dojem, že jsem snad padal. Ale nebylo to tak. Já jsem se učil. Zatímco jsem se učil stát/chodit/uchopovat/skákat/ tlačit/tahat, Rodič_1 a Rodič_2 přihlíželi. Jejich modré oči jasně zářily v tlumeném osvětlení domova. Procvičoval jsem i svoje řečové funkce. A to tak dlouho, dokud slova, která vycházela z mé hlasové jednotky, neodpovídala slovům v mé hlavě.

Když jsem byl konečně připravený, Rodič_1 otevřel dveře krychle. Otvorem se dovnitř vlilo světlo. Následoval jsem svoji RodinnouJednotku ven. Mé pohyby byly už teď takřka stejně plynulé a ladné jako ty jejich. Když jsem však překročil práh, s trhnutím jsem se zastavil. Pohled, který se mi otevřel za hranicemi domova, byl pozoruhodný.

00000100

O našem světě jsem věděl všechno a zároveň nic. Byl jsem naprogramován s obrovskou knihovnou digitálních informací o planetě Zemi. Že má poloměr 6371 kilometrů. Že ji tvoří z 29,2 procent pevnina a ze 70,8 procent voda. Že se nachází 147 milionů kilometrů od Slunce. Ovšem žádná z těchto surových dat mě nepřipravila na první setkání se světem mimo naši krychli. Na to, jak se mí vítr otíral o senzory. Na tiché klapání mých nohou na betonu. Na sluneční svit blyštící se na kovové kůži Rodiče_2. V dálce nad obzorem se zvedalo pohoří. Zasněžené štíty se tyčily do modrého/bezoblačného nebe. A na jiné straně, shluk stromů. Můj zrak upoutal bleskový pohyb mezi větvemi. Šedohnědé zvíře s chundelatým ocasem. Jeho název zablikal v databázi na datovém disku. Veverka. Vystřelila po větvi vzhůru a kličkovala mezi skvrnami zelených listů. Z vrcholku sousedního stromu se vznesl do vzduchu tucet okřídlených zvířat. Ptáci. Pozoroval jsem je, jak se houpou napříč oblohou. Všechny tyto ŽivotníFormy kdysi existovaly po boku lidí. Nyní existovaly po boku nás. Tolik života před mýma očima. A ani jediný člověk.