Poslední věta by Nakladatelství JOTA

Every Note Played

PROLOG

ichard hraje druhou větu Schumannovy Fantazie v C dur, op. 17, poslední číslo svého sólového recitálu v koncertním sále Adrienne Arsht Center v Miami. Má vyprodáno, přesto necítí dost energie. Tohle místo nemá prestiž ani v něm nevyvolává děsivý stres jako Lincolnovo centrum nebo londýnská Royal Albert Hall. Možná, že o víc nejde. Tenhle recitál není nic zvláštního. Nemá za sebou dirigenta ani orchestr, a všichni diváci tak upírají pohled na něj. Takhle to má raději. Miluje tu naprostou pozornost, tu adrenalinovou horečku z pocitu, že je hvězda. Sólo vystoupení jsou pro něj jako skok s padákem. Jenže dnes si všiml, že celý večer hraje jen podle not, ne to, co je v nich. V duchu bloudí jinam, ke steaku, který si dá k večeři po návratu do hotelu, ke zkoumání svého nedokonalého držení těla, kritizuje se za své nezáživné vystoupení a přesvědčuje sám sebe, aby se ponořil do hudby. Techniku má bezchybnou. Dnes není moc klavíristů, kteří by tenhle náročný, rychlý a složitý úsek zahráli bez

lisa genova

chyby. Obvykle tuhle skladbu hraje moc rád, zvlášť ty bombastické akordy druhé věty, má rád její energii a velkolepost. A přece dnes nic necítí. Má za to, že mnozí, ne-li všichni posluchači v hledišti nejsou dost kultivovaní, aby ten rozdíl slyšeli. Do háje, vždyť většina lidí nejspíš Schumannovu Fantazii v C dur, op. 17 nikdy neslyšela. Vždycky ho mrzí, že miliony lidí celý den poslouchají Justina Biebera a zemřou, aniž by kdy slyšeli Schumanna, Liszta či Chopina. Být svoji, to je víc než jen nosit prsten, napadne ho. To mu před několika lety řekla Karina. Dnes večer má jen ten prsten. Hraje, jak má, a ani neví proč. Zahraje tuhle poslední skladbu a další šanci bude mít zítra večer před odletem do Los Angeles. Ještě pět týdnů na turné. Než se dostane domů, bude léto. Fajn. Léto v Bostonu miluje. Hraje poslední fráze adagia třetí věty a jeho noty jsou jemné, působivé, nadějeplné. V tuhle chvíli už obvykle bývá dojatý k slzám a dává průchod pocitům dojetí z toho nádherného vyjádření citlivé zranitelnosti, jenže dnes to s ním ani nehne. Necítí žádnou naději. Zahraje poslední notu, zvuk se vznáší nad pódiem a pak se rozplyne a odezní. V sále se rozhostí klidné ticho, které při potlesku praskne jako bublina. Richard se postaví před publikum. Ohne se v pase, prsty se dotkne spodní části smokingu a ukloní se. Lidé vstávají. Světla v sále teď svítí o něco víc a on vidí usměvavé a nadšené obličeje vyjadřující vděk a úžas. Znovu se ukloní. Milují ho všichni. A nikdo.

O ROK POZDĚJI

K APITOLA PRVNÍ

Kdyby Karina vyrůstala o patnáct kilometrů dál smě-

rem na sever nebo na jih, v Gliwicích nebo Bytomi, a ne v Zabrze, celý její život by byl jiný. Nepochybovala o tom už jako dítě. Osud člověka je ovlivněn místem stejně jako majetkem. V Gliwicích měla každá dívka přirozené právo chodit do baletu. Ten učila slečna Gosia, která byla před ruským stanným právem slavnou primabalerínou polského národního baletu. Možnost vychovávat dceru v jinak ponurých Gliwicích se proto považovalo za výhodu, za bezkonkurenční privilegium, protože každá dívka tam mohla mít vynikající učitelku. Dívky nosily trikoty a drdoly a spřádaly naděje, že se piruetami jednou protančí z Gliwic k lepšímu životu. Karina sice nevěděla, co se se všemi těmi dívkami, které vyrostly v Gliwicích, konkrétně stalo, ale byla si jistá, že téměř všechny zůstávají uvázané tam, kde začínaly, a dnes jsou z nich učitelky nebo manželky horníků a svoje nenaplněné sny o kariéře baleríny předávají svým dcerám, tedy další generaci žákyň slečny Gosii.

poslední v ěta

I kdyby Karina vyrůstala v Gliwicích, s největší pravděpodobností by se baletkou nestala. Má hrozná chodidla, široké, nemotorné ploutve prakticky bez klenby, a statnou postavu s dlouhým trupem a krátkýma nohama. To je tělo stavěné spíš na dojení krav než na pas de bourrée. Slečna Gosia by ji nikdy nepovažovala za hvězdnou žákyni. Cenné uhlí a vejce by Karininy rodiče přestali za hodiny baletu nosit ještě dřív, než by obula piškoty. Kdyby její život začal v Gliwicích, v Gliwicích by byla ještě dnes. Dívky v Bytomi žádné hodiny baletu neměly. Tamní děti měly katolickou církev. Chlapce připravovali na kněžství, dívky na klášter. Kdyby Karina vyrůstala v Bytomi, stala by se jeptiškou. Rodiče by byli moc pyšní. Kdyby si vybrala Boha, možná by vedla spokojený a počestný život. Svůj život si vlastně nikdy vybrat nemohla. Vyrůstala v Zabrze a v Zabrze žil pan Borowitz, místní učitel klavíru. Neměl věhlasnou minulost jako slečna Gosia ani profesionální studio. Hodiny dával ve svém obývacím pokoji, který byl cítit kočičí močí, žloutnoucími knihami a cigaretami. Pan Borowitz byl však dobrý učitel. Byl horlivý a přísný, ale uměl povzbudit, a co je nejdůležitější, všechny své žáky učil hrát Chopina. V Polsku Chopina uctívají jako papeže Jana Pavla II. a Boha. Polská Nejsvětější Trojice. Karina se nenarodila s mrštným tělem baleríny, ale do vínku dostala silné paže a dlouhé prsty klavíristky. První lekci s panem Borowitzem si pamatuje dodnes. Bylo jí pět. Lesklé klávesy, bezprostřednost příjemného zvuku, příběh not vyprávěný prsty. Hned v tom našla zalíbení. Na rozdíl od většiny dětí ji nikdy nemuseli nutit, aby cvičila. Právě naopak, museli jí říkat, aby toho nechala. Nech toho hraní a udělej si úkoly. Nech toho hraní

lisa genova

a prostři stůl. Nech toho hraní, je čas jít spát. Hraní nemohla odolat. Nemůže mu odolat dodnes. Nakonec se pro ni klavír stal jízdenkou z tyranského Polska na Curtisovu konzervatoř v Americe a za vším, co pak následovalo. Za vším, co pak následovalo. Jedno rozhodnutí – naučit se hrát na klavír – dalo do pohybu všechno, co mělo přijít, jako kuličku v nesmyslném přístroji Rubeho Goldberga. Kdyby nehrála na klavír, nebyla by právě teď tady, na maturitním večírku Hannah Chuové. Svou hondu zaparkuje za mercedesem jako poslední auto v řadě u krajnice nejméně tři bloky od domu Hannah v domnění, že blíž to nejde. Podívá se na hodiny na palubní desce. Přijde o půl hodiny později. Fajn. Na chvíli se objeví, poblahopřeje a odejde. Klape podpatky po ulici – člověk metronom – a stejným tempem se dál odvíjejí i její myšlenky. Bez klavíru by nepoznala Richarda. Jaký by měla život, kdyby ho nepotkala? Kolik hodin strávila touhle představou? Kdyby to sečetla, ty hodiny by vydaly na dny a týdny, možná i víc. Další promarněný čas. Co by mohlo být. Co nikdy nebude. Třeba by byla spokojená, kdyby kvůli klavíru neopustila vlast. Žila by ještě u rodičů a spala v dětském pokoji. Nebo by se provdala za nudného muže ze Zabrze, horníka, který si vydělává na těžké, ale slušné živobytí, byla v domácnosti a vychovávala pět dětí. Oba ubohé scénáře se jí teď zamlouvají tím, co nerada přiznává: nebyla by osamělá. Nebo co kdyby místo Curtisovy konzervatoře navštěvovala Eastmanovu hudební školu? Málem se to stalo. Jedno náhodné rozhodnutí. Nikdy by nepoznala

poslední v ěta

Richarda. Nikdy by neudělala krok zpátky a s arogantním a nesmrtelným optimismem pětadvacetiletého člověka by nepředpokládala, že ještě dostane šanci, že se kolo osudu otočí ještě jednou, a až se zastaví, jeho všemohoucí šipka ukáže přímo na ni. Na další šanci čekala už roky. Někdy vám dá život jen jednu. Jenže kdyby nepoznala Richarda, nebyla by tu jejich dcera Grace. Karina si představuje alternativní realitu, ve které nezplodila své jediné dítě, a přistihne se, že se jí ta varianta líbí tak moc, až si ji málem přeje. Vyhubuje si a zastydí se, že si tak hroznou myšlenku vůbec dovolila. Grace miluje víc než cokoli na světě. Pravdou však je, že dítě představovalo další kritické rozcestí podobné tomu mezi Gliwicemi, Bytomí a Zabrze. Cesta doleva přinesla Grace a Karinu připoutala k Richardovi provazem, který měla příštích sedmnáct let těsně uvázaný kolem krku jako vodítko nebo smyčku, podle toho, jaký byl zrovna den. Cestu doprava si nevybrala. Kdo ví, kam mohla vést? Když teď kráčí klikatou kamenitou stezkou na dvůr rodiny Chuových, za každým jejím krokem se jako pes vleče lítost. Hannah přijali na University of Notre Dame, kam chtěla nejvíc. Další studentka klavíru, která jde na vysokou školu. Na klavír už tam hrát nebude. Jako většina Karininých žáků na něj chodila proto, aby si na přihlášku mohla připsat „hraje na klavír“. Motivace rodičů bývá stejná, často exponenciálně silnější a nesmlouvavá. Hannah se tedy učila etudy a jejich půlhodina týdně byla pro žákyni i učitelku bezduchá dřina. Hraní na klavír má skutečně rádo jen pár Karininých žáků a pár jich má dokonce talent a potenciál, ale žádný nemiluje klavír natolik, aby se mu věnoval. Člověk ten nástroj musí milovat. Nemá jim to za zlé. Tyhle děti toho

lisa genova

mají moc, jsou vystresované a příliš se soustředí na to, aby se dostaly na tu „nejlepší“ školu, než aby si dovolily rozvíjet svou vášeň. Bez vytrvalé lásky slunce a vody nevzejde květina. Hannah však není jen tak nějaká Karinina žákyně. Od šesti let a celý první stupeň základní školy byla nejlepší kamarádkou Grace. Hrály si spolu, přespávaly u sebe, chodily spolu do skauta, na fotbal, do nákupního centra i na filmy – valnou část dětství byla Hannah jako mladší sestra Grace. Když šla Grace na střední školu a Hannah zůstala na základce, obě dívky přirozeně přešly do svých, starších a mladších, společenských kruhů. Nikdy se nepohádaly. Jejich kamarádství vydrželo i to, že je klidné proudy odnesly na samostatné, ale sousední ostrovy. Občas se navštěvovaly. Maturita Hannah by pro Karinu neměla mít velký význam, ale vnímá ji jako ohromnou událost, jako by se vyrovnávala s větší ztrátou než se ztrátou dalšího žáka, kterého přijali na školu. Vybaví se jí vzpomínka na dobu před rokem a znovu prožívá konec Gracina dětství. Blahopřání pro Hannah nechá na stole s dárky a povzdychne si. I když je Hannah na druhém konci rozlehlé zahrady, Karina si jí hned všimne: stojí na kraji skokanského prkna, směje se, za ní stojí řada mokrých dívek a chlapců, v bazénu jsou většinou kluci, volají její jméno a k něčemu ji popichují. Karina čeká, co to bude. Hannah se vymrští do vzduchu, skočí do vody a postříká rodiče shromážděné poblíž bazénu. Ti si stěžují, otírají si vodu z rukou a obličeje, ale usmívají se. Je parný den a chvilková sprška byla nejspíš osvěžující. Karina si mezi rodiči všimne mámy Hannah, Pam.

poslední v ěta

Když se teď Hannah odstěhuje do Indiany, Karin se už nejspíš nebude s Pam vídat. Před časem, nedlouho poté, co Grace začala studovat na střední škole, přestaly spolu chodit na čtvrteční víno. V posledních několika letech se jejich přátelství smrsklo na pár neuspokojivých okamžiků před Hanninou hodinou klavíru nebo po ní. Pam, která vozí své tři děti po celém městě sem a tam do všemožných kroužků, měla často příliš na spěch, než aby šla dál, a na Hannah vždy čekala v autě s puštěným motorem. Karina jí každé úterý v 17:30 zamávala od vchodu a Pam odjela. Dnes Karina málem nepřišla. Byla na rozpacích z toho, že se tu objeví sama. Jako přirozená introvertka o svém manželství téměř nemluvila a ještě méně mluvila o svém rozvodu. Pokud špinavé prádlo nepral ani Richard, a to je skoro jisté, podrobnosti neví nikdo. Mlýn klepů sice něco mlel, ale scénář dramatu jaksi nikdo nedodal. Někdo musí být v právu a někdo ne. Z toho, jak na ni ostatní mlčky zírali, přestali tlachat a nasadili plastové úsměvy, Karina poznala, jakou roli dostala ona. S Richardem soucítí zejména ženy. Samozřejmě. Vykreslují ho jako svatou celebritu. Zaslouží si být s někým elegantnějším, s někým, kdo ocení jeho výjimečnost, s někým rovnocennějším. Předpokládají, že Karina žárlí na jeho úspěchy, štve ji jeho uznání a zahořkla kvůli jeho slávě. Je jenom bezvýznamná učitelka klavíru z předměstí, která učí šestnáctileté děti bez zájmu jak hrát Chopina. Zjevně nemá sebevědomí, aby mohla být manželkou tak skvělého muže. Nevědí. Nevědí vůbec nic. Grace právě dokončila první ročník na univerzitě v Chicagu. Karina předpokládala, že na léto přijede

lisa genova

domů a bude na oslavě Hannah, ovšem Grace se rozhodla zůstat na koleji a pracovat jako stážistka na projektu se svým profesorem matematiky. Na něčem o statistice. Karina je pyšná, že ji na stáž vybrali, a myslí si, že jde o skvělou příležitost. Přesto cítí bodavou bolest v žaludku, povědomé zklamání. Grace se mohla vrátit domů a strávit léto s mámou, ale neudělala to. Karina ví, že je směšné cítit se přehlížená, či dokonce opuštěná, nad jejím intelektem však vítězí emoce. Tak to s ní zkrátka je a přestavět základy není snadné, jako u každé pevnosti. Rozvod se stal neodvratným v září během maturitního ročníku Grace a přesně o rok později se Grace přestěhovala o víc než tisíc kilometrů od ní. Nejdřív odešel Richard. Pak Grace. Karina přemýšlí, kdy si zvykne na ticho v domě, na tu prázdnotu a vzpomínky, jež v každé místnosti visí ve vzduchu tak reálně jako umělecká díla na stěnách. Chybí jí dceřino povídání po telefonu, její chichotající se kamarádky, její boty v každém pokoji, její gumičky do vlasů, ručníky a šaty na podlaze, rozsvícená světla. Chybí jí dcera. Richard ne. Když se odstěhoval, jeho nepřítomnost jí připadala spíš jako nová přítomnost než nedostatek. Slastný klid, který zavládl po jeho odchodu, vyplňoval víc prostoru než jeho lidská podoba a kolosální ego. Nechyběl jí tehdy a nechybí jí ani teď. Jenže když na tyhle rodinné události chodí sama, bez manžela, vyvádí ji to z rovnováhy, jako by seděla půlkou zadku na dvounohé stoličce. V tomto smyslu jí tedy chybí. Kvůli stabilitě. Je jí pětačtyřicet a je rozvedená. Svobodná. V Polsku by to byla ostuda. Teď už však víc než polovinu života žije v Americe. V místní sekulární kultuře je její situace běžná a nemá se za co stydět. Přesto

poslední v ěta

se stydí. Mladou holku z Polska vyvezete, ale Polsko z ní nedostanete. Když nepozná žádné další rodiče, zhluboka se nadechne a vydá se na dlouhou, nepříjemnou cestu směrem k Pam. Na tenhle večírek se připravovala nesmyslně dlouho. Jaké si vzít šaty, jaké boty a které náušnice? Vyfoukala si vlasy. Včera si dokonce nechala udělat manikúru. Proč? Ne že by se na Hannah, Pam nebo na některé rodiče snažila zapůsobit. A nejsou tu přece žádní svobodní muži, a navíc ani žádného nehledá. Ví proč. Nedopustí, aby se na ni někdo podíval a pomyslel si: Chudák Karina. Její život stojí za houby a na houby vypadá i ona. Tím druhým důvodem je Richard. Pam a Scott Chu jsou i jeho přátelé. Richarda nejspíš pozvali. Mohla se zeptat Pam, jestli je Richard na seznamu hostů – ne že by na tom záleželo, jen aby věděla – ale vyměkla. Je tu tedy nepříjemná možnost, že by tu být mohl, a ještě nechutnější myšlenka, že by se mohl ukázat se svou nejnovější hubenou dvacítkou, která by mu visela na paži a hltala každé jeho naduté slovo. Karina sevře rty, aby se ujistila, že na nich rtěnka nedělá žmolky. Rozhlédne se po zahradě. Richard nestojí u Pam ani u skupinky rodičů u krytého bazénu. Přeletí očima bazén, grilovací ostrůvek i trávník. Nevidí ho. Dojde k bazénu a vmísí se do kroužku Pam, Scotta a dalších rodičů. Ihned umlknou a vymění si pohledy. Čas se zastaví. „Nazdar, jak se máš?“ zeptá se Karina. Kroužek se podívá na Pam. „No…“ zaváhá Pam. „Zrovna jsme mluvili o Richardovi.“