4
Přepište dějiny
Text © Michal Stehlík, Martin Groman, 2021 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2021 ISBN 978-80-7565-766-4
5 Dialog na úvod „Přepište dějiny!“ Pamatujete si, jak tuhle památnou větu zvolal Robert Záruba v Naganu v roce 1998? Kdo by nepamatoval. Já od té doby vidím, jak u Zárubů po letech zazvoní stařičký profesor, na vozíku dvacet tisíc stran rukopisu: „Pane Zárubo, tak jsem vám to přepsal, bylo to jinak.“ A co by s tím ten Záruba dělal? No četl by si to, vždyť si to objednal. No ale upřímně, dějiny se přepisují odjakživa. Na to nemusela být výzva v televizi. Ale není přepisování jako přepisování. Dějiny přece píšou vítězové. Akorát že my máme velkou část dějin napsanou spíše prohrami. Proč si v nich tak libujeme? Protože se hodí. Můžete ze sebe udělat oběť, což stojí méně než být hybatel nebo ten odpovědný vítěz. I po letech můžete vzpomínat, jak jste tehdy slavně padli. Ale my to tehdy vyhrát… to byste koukali. Takže my tady budeme provozovat takovou saturninovskou kancelář pro uvádění historických omylů na pravou míru? Budeme se dívat na přepisování i přepisovače. Ti mě baví nejvíc. Kdo, proč a kdy vytahuje Lipany, Bílou horu, Mnichov, okupaci, pražské jaro, Únor i listopad… jak s tím žongluje, co ho k tomu vede a na co hraje. A nebojíte se, že nám… přepíšou fasádu? Nebojím. Tak takhle nějak jsme se v pandemickém létě 2020 u vína špičkovali a říkali si, že bychom to mohli zkusit s podcastem. Natočíme pár dílů a uvidíme. Třeba nám dojdou nápady. Třeba nás nebudou politici, novináři a další veřejně vystupující osobnosti zásobovat vyšinutými historickými paralelami tak masivně, jak si malujeme. Po roce je z toho knížka a zdá se, že nekončíme. Jestli jsou Češi tu a tam nemocní svými dějinami, tak mnozí jejich lídři trpí přímo chronicky. Tady je Michal Stehlík. A tady je Martin Groman. Léto 2021
6
O Če Přepište dějiny
7
eších O Češích
8
Přepište dějiny
O Češích
Češi jsou nejlepší Masaryk říkal, že otázka česká musí být otázkou světovou. On to sice myslel spíš na výkon, který máme podávat my, ale mnozí si to vyložili tak, že se o nás má zajímat svět. Že jsme nějak výjimeční a že to ostatní mají uznat. Pak se ale divme, že tak snadno sedneme na lep každému, kdo nám nakuká, že jsme pašáci. A ještě bez práce.
Borci v kolové Mnohokrát jsme v minulosti věřili, že jsme miláčci velmocí, že jsme největší demokraté div ne na světě, že jsme primusové postsovětského bloku… Jsme pořád v něčem nejlepší, a když už v ničem jiném, tak aspoň v pivu, skle, porcelánu, kolové, hokeji nebo rychlobruslení. Jako bychom tušili, že skutečné problémy máme jinde, hledáme v nedávných i dávných dějinách oporu pro svůj pocit výjimečnosti. Za Rakouska jsme byli nejprůmyslovější část monarchie. Jistě, ale jen ve srovnání s neprůmyslovými Uhrami, Balkánem či Haličí. Ve stejné době byla Británie průmyslový lídr planety a sjednocující se Německo rostlo právě na průmyslové výrobě.
Největší demokrati První republiku jsme si zjednodušili na zlatý věk demokracie. Masaryk byl bezesporu velikán, ale zdaleka ne všichni politici té doby byli Masaryk, spíše naopak. Demokracie jsme byli, ale zase ve srovnání s nejbližším světem, s militantním a zemědělským Polskem, nacionalistickým Maďarskem, chudým Rumunskem nebo hledajícím se Rakouskem. Standardů Masarykem obdivované demokracie americké jsme nedosáhli. Jenže mýtus potřebuje argumentační jednoduchost. A tak předválečný svět postavíme rádi jako kontrast demokratického Československa
Mistři světa v kolové Jindřich Pospíšil (vlevo) a Jan Pospíšil před utkáním s Rakouskem v mezinárodním turnaji o Velkou cenu Brna.
9
10
Přepište dějiny
a nacistického Německa, což platí pro většinu třicátých let, ale ne už pro dvacátá léta. Ale kdo by se zatěžoval historickou realitou.
Osobní úspěchy a výkony předchozích generací Často za touhou po výjimečnosti najdeme dva motivy – jednak zaměňování individuálního výkonu za výkon celku. Tu se schováme za Masaryka, tu za Havla, tu za hochy z Nagana, jako bychom úspěšní jako oni byli všichni. A pak je tu druhý prvek – úspěch se nerodí rychle a bezpracně. Takže pokud se nějaký dostaví, je za tím většinou výkon v letech předchozích. Třeba výsadkáři z Anglie; vyrostli na ideálech Sokola, československé armády, byli to výjimeční chlapi, držme se slova výjimeční, nikoli typičtí. A když po úspěchu výkon nepokračuje a spokojeně si lebedíme na vrcholu, rychle následuje sešup. Jak to napsal francouzský historik a slavista Ernest Denis ve svém veledíle Čechy po Bílé hoře: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tenkráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“
Bruselské zlato Typickým příkladem může být Expo 1958 v Bruselu, kde československý pavilon získal, jak k radosti publika hlásala dobová propaganda, „první ze všech prvních cen“. Ano, náš pavilon dostal zlatou medaili a své ceny si odneslo hned několik architektů, designérů, umělců a dalších. Ale celý úspěch byl výsledkem toho, že po první polovině padesátých let se ke slovu a výkonu dostala konečně generace vyrostlá v první republice nebo první republikou a jejími architekty, designéry, umělci vychovaná. Socialistický stát za úspěch na Expu mohl pramálo. Dokonce se dá říct, že to, co se zde ukazovalo, byl sen o Československu, jaké tam za tou železnou oponou nebylo. Jiří Trnka vystavil nádherný strom hraček, ale naše děti si hrály s jinými hračkami, auta, jaká se v Bruselu ukazovala, po silnicích u nás nejezdila, život byl jinde. Za pár let se tomu snu o skvělém a zlatém
O Češích
Československu zhroutila třetí pětiletka a ekonomika byla na forhontě. Svět obdivoval pavilon státu, který fungoval o poznání hůře, ale občané toho státu nakonec nejvíc uvěřili pohodlnému mýtu. Svět za čas zapomněl, ale u nás se ještě po léta cokoli modernějšího a barevnějšího v zařízení domácností vydávalo za „brusel“, designový styl, který nikdy nebyl.
Československý pavilon na Expo 1958, vpravo Kaplanova turbína z ČKD Blansko, v popředí automobil Tatra 603.
11
12
Přepište dějiny
Sen o pražském jaru Také rok 1968 s pražským jarem plní dodnes roli mýtu, tentokrát o Čechoslovácích jako těch, kteří první a jediní na světě propojí socialismus a demokracii, a nepovede se jim to jen a pouze kvůli zásahu zvenčí. Propojit demokratický politický systém a centrálně řízenou ekonomiku se ale ukázalo jako utopie i leckde jinde. Ostatně limity našich představ o vlastní výjimečnosti už tehdy ukázala debata mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem o „českém údělu“, kde Kunderovu útěšnou představu o tom, že náš pokus o liberalizaci byl v centru světové pozornosti, smete Havel racionálním konstatováním, že jsme chtěli něco, co je v běžných demokraciích standard, nechtěli jsme nic výjimečného. Naše tehdejší touhy po svobodě slova či politické pluralitě byly v tom světě, který k nám měl vzhlížet, ale spíše jsme k němu hleděli my, zavedenou normou.
Trhat přezrálé plody není hrdinství Anebo listopad 1989. Když Timothy Garton Ash v listopadu 1989 zažertoval, že v Polsku to trvalo deset let, v Maďarsku deset měsíců, v NDR deset týdnů a v Československu možná bude na pád komunismu stačit deset dnů, netušil, jak špatně bude pochopen. Ta věta není k Čechům a Slovákům vlídná, viní nás z objektivní pasivity a vyčkávání. Ano, po nás už padlo jen Rumunsko a Albánie. Jinde bylo hotovo a je otázka, kdy a jak by se vše odehrálo nebýt deseti let jednání Solidarity v Polsku s tamní vládou. Ne nadarmo se NDR, Československu a Rumunsku říkalo „betonový val“, který praskající východní blok udrží. Pád komunismu se díky tomu u nás mohl proměnit ve festival, který má ale obvykle tu nevýhodu, že po něm přijde kocovina, flitry se oklepou, vlaječky schovají, ale k vnitřní proměně, katarzi nedojde. A po čase se divíme, že jsme se vlastně nezměnili, jen vystřízlivěli.
O Češích
Nejmírovější rozvod A abychom z mýtu o výjimečných nemuseli ustupovat, najdeme si své skvělé a obdivované výkony i v nezdarech. Václav Klaus a Vladimír Mečiar se ještě při stém výročí republiky dovedli v Národním muzeu vzájemně vychválit jako ti, kdo dokázali stát, který se zrovna slavil, pokojně rozdělit. Nemálo článků jim v tom dodnes dává za pravdu, když srovnává pokojné rozdělení Československa s ve stejné době dramatickou občanskou válkou v rozpadající se Jugoslávii. Rádi zapomeneme na objektivní historický fakt, že mezi Čechy a Slováky nikdy nebyly zásadní náboženské spory (jedni věří, druzí jsou vlažní ateisti), nehádali jsme se o hranice, nešli jsme proti sobě, neřezali jsme si za války vzájemně hlavy, neměli jsme zásadní nevyřízené účty. Pro rozdělení státu jsme měli výjimečně mírové předpoklady, proto to dopadlo mírově, bez ohledu na to, kdo rozdělení provedl.
Stejně víme, jak to dopadne Radost by z nás neměl sociolog Emanuel Chalupný, který už v roce 1907 vydal později několikrát o další a další příklady doplněnou studii Národní povaha česká. Dokazuje v ní, jak Čech s radostí podá rychlý a obdivuhodný výkon, ale těží z něj pak soustavně jiní, zatímco Čech upadne do deprese, že to celé nemělo valného smyslu. Typickým příkladem této jeho „anticipace“, tedy předjímání, jak to stejně dopadne, jsou podle Chalupného náboženské reformace 14. a 15. století. Sice je začne John Wycliffe, ale Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický a další kazatelé z Čech jsou jejich průkopníky. Svou obětí začnou dějinný vývoj, který ale završují Kalvín a Luther. „Prorazili jsme cestu německé reformaci, ale sami jsme ochabli a dílem couvli, dílem se dali zatlačit nazpět,“ popisuje Chalupný. Nebo takoví Karel IV., Jiří z Poděbrad či Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi – usilovali o větší sjednocení Evropy, a to vždy z Čech. Nápad na jednotnou Evropu se několikrát rodil u nás, dokonali jej ale jiní, jinde a jindy.
13