Přirozené příčiny by Nakladatelství JOTA

•

4 McLean se díval z auta na průmyslový komplex; tovární výpusti, obchody a špinavá skladiště až k věžím, které se horní polovinou vznášely nad oparem šedohnědého smogu. Sighthill byla jedna z těch částí města, které se do turistických brožur nedostanou, předměstské sociální byty se rozlézají až k obchvatu na Kilmarnock Road, s impozantní dominantou masivní budovy Stevenson College. „Víme o tom něco dalšího, pane? Říkal jste, že se našlo tělo.“ McLean si pořád nemohl zvyknout, že mu Bručoun Bob říká „pane“. Detektiv seržant byl o patnáct služebních let starší než on a není to tak dávno, co ještě měli stejnou šarži. Ale jakmile McLeana povýšili na inspektora, Bručoun Bob mu přestal říkat „Tony“ a přešel k oslovení „pane“. Technicky vzato to bylo v pořádku, ale stejně mu to připadalo divné. „Podrobnosti sám neznám. Jen to, že se na staveništi našlo tělo. Vrchní komisařka si evidentně myslí, že je to případ přesně pro mě. Ale nejsem si jistý, jestli to myslela jako kompliment.“ Bručoun Bob chvíli mlčel a řídil vůz matoucí spletí postranních uliček lemovaných uniformními šedými dvojdomky. Sem tam označovala nějaká ta osobní příkrasa – třeba jiná barva dveří nebo moderní střešní osvětlení – domky, které nevlastnilo město. Nakonec zabočili na úzkou cestu, kde jim výhled do malých zahrádek z obou stran blokovaly hrubě omítnuté zdi. Na okraji hnízda městských domů se jako pěst na oko vyjímala kdysi

• 24

velkolepá železná brána se zdobením, zarostlá břečťanem, který v nebezpečném úhlu visel ze dvou popraskaných kamenných pilířů. Na cedulce přibité po levé straně stálo: „Další prestižní zástavba od McAllister Homes“. Dům za branou byl postaven ve skotském panském stylu, měl čtyři patra, úzká okna a zpoza rohu vyčnívala věžička. Jednu stěnu pokrývalo lešení a zbytek toho, co kdysi bývala zahrada, byl teď plný aut stavařů, kontejnerů, mobilních buněk a dalších pozůstatků po řemeslnících. U hlavních dveří čekala dvě policejní auta, u nichž hlídkovala jediná policistka. Když jí McLean ukázal služební průkaz, nasadila unavený úsměv a pak ho zavedla do tmavé vstupní haly. Oproti venkovnímu žáru tu byla dost zima, takže mu hned naskočila husí kůže a bezděky ho zamrazilo v zádech. Policistka to zaregistrovala. „Jo, takové to tady je. Prostě děsivé.“ „Kdo našel tělo?“ „Co? Aha.“ Vytáhla zápisník. „Volal pan McAllister osobně. Podle všeho tu včera pozdě večer makal předák Donal Murdo z Bonnyriggu, uklízel něco ve sklepě. A pěkně se vyděsil, když... víte co.“ „Včera večer?“ McLean se zastavil tak nečekaně, že do něj Bručoun Bob málem narazil. „Kdy to nahlásil?“ „Asi v šest.“ „A tělo je pořád tam?“ „Jo, mno, laboratoř tam zrovna finišuje. Včera večer toho měli moc a nikdo to nepovažoval za prioritní.“ „Jak to, že mrtvola není prioritní?“ Policistka na něj vrhla nasupený pohled. „Koroner stanovil smrt včera v sedm patnáct. Místo činu jsme zajistili a od té doby tu hlídkuju. Není to moje chyba, že půlka laboratoře včera někde nasávala, a taky si myslím, že se tu někdo z CID mohl objevit mnohem dřív. Znám lepší místa, kde strávit noc.“ Vykročila dolů 25

•

po schodech do sklepa. McLean byl jejím výbuchem tak zaskočen, že se nezmohl na slovo a prostě šel za ní. Pod schody ho uvítal čilý pracovní ruch. Po zaprášené podlaze se plazily tlusté kabely k několika silným obloukovým světlům; byly tu otevřené zářivé hliníkové bedny a jejich obsah se povaloval všude kolem; prostředkem hlavní chodby vedla přenosná lávka, ale nikdo ji zrovna nevyužíval. Polovina techniků měla plné ruce práce s odklízením věcí. Jen jediný člověk zaznamenal jejich příchod. „Tony. Co jsi provedl, že jsi Jayne McIntyreovou nasral hned z kraje své nové kariéry?“ McLean se prodíral prachem a náčiním na druhý konec sklepa. Angus Cadwallader stál u velkého otvoru vysekaného do zdi a zpoza něj přicházela záře z velkého světlometu. Patolog vypadal očividně nesvůj, ani stopy po jeho typickém veselí a cynismu. „Nasral?“ McLean se sehnul a podíval se do díry. „Co pro mě máš tentokrát, Angusi?“ Na druhé straně byla kruhová místnost s hladkými bílými stěnami. Blízko u středu stály čtyři sklopené lampy namířené dovnitř, jako kdyby předmětem jejich zájmu byla nějaká jevištní hvězda. Jenomže tahle roztažená, vysušená a znásilněná věc by si sotva vysloužila potlesk. „Není to pěkný pohled, že.“ Cadwallader z obleku vyndal latexové rukavice a podal je McLeanovi. „Tak se podíváme zblízka.“ Vlezli dovnitř úzkým otvorem vysekaným do zdiva a McLean hned pocítil, jak teplota ještě klesla. Lomoz techniků se vytratil, jako kdyby za nimi zavřel dveře. Ohlédl se a najednou cítil nutkání z tajné místnosti odejít; nebyl to ani tak strach jako tlak v hlavě, co ho nutilo utéct. S velkou námahou ho setřásl a obrátil svou pozornost k tělu. Musela být mladá. Netušil, jak to ví, ale něco na její drobné postavě mu říkalo, že jí vzali život, než pořádně

• 26

začala žít. Paže měla roztažené jako v parodii na ukřižování, dlaně měla probité černými hřebíky, které byly ohnuté, aby se nemohla utrhnout. Čas jí vysušil kůži na hadr, ruce se změnily v pařáty a obličej v grimasu absolutního utrpení. Jednoduché bavlněné šaty s květinovým potiskem měla vyhrnuté přes prsa. McLean si mimochodem všiml, že vypadají staromódně, ale taková drobnost se brzy na pozadí toho všeho vytratila. Břicho měla rozpárané úhledným řezem od rozkroku až k prsům, kůže a svaly se jí oloupaly jako zetlelá květina. Bílá žebra se prodírala vyschlou tmavou tkání ven, ale z vnitřních orgánů nezůstalo nic. Nohy měla doširoka roztažené, kyčle vykloubené, takže se koleny skoro dotýkala země. Kůže se jí na vyschlých svalech smrštila a byla jí vidět každá kost v těle, až k vychrtlým chodidlům, která měla stejně jako ruce přibitá k podlaze. „Ježíši Kriste. Kdo mohl něco takového udělat?“ McLean se zhoupl na patách a uhnul očima do světel a jednotvárných zdí kolem. Pak se zahleděl přímo do zářícího oblouku, jako kdyby mu zírání do záře mohlo z mysli vymazat to, co tu právě viděl. „Možná příhodnější otázka je, kdy se to stalo.“ Cadwallader si dřepl vedle těla, vyndal luxusní plnicí pero a použil je jako ukazovátko. „Jak vidíš, něco zabránilo rozkladu, takže došlo k přirozené mumifikaci. Vnitřní orgány odstranili, nejspíš měly další využití. Až se vrátím do márnice, musím udělat pár testů, ale k vraždě došlo nejmíň před padesáti lety.“ McLean vstal, nepatrně se třásl zimou. Chtěl uhnout očima, ale pořád ho to přitahovalo k tělu u jeho nohou. Skoro cítil její agonii a hrůzu. Určitě byla naživu, přinejmenším když mučení začalo. Tím si byl jistý. „Radši sem pošlete tým, ať ji odnesou,“ řekl. „Nevím, jestli technici dostanou něco užitečného z podlahy pod ní, ale za pokus to stojí.“ 27

•

Cadwallader přikývl, obešel cihlovou suť, která se vysypala, když tu dělník prorazil první díru, a opustil místnost. McLean osaměl s mrtvou dívkou a snažil se představit si, jak to tu asi vypadalo, když umřela. Na stěnách byl hladký bílý štuk; strop tvořila pěkně vybílená zděná klenba, jejíž nejvyšší bod byl přímo nad mrtvolou. Čekal by, že v kapli za zazděnými dveřmi najde nějaký oltář, ale v místnosti nebyla vůbec žádná výzdoba. Oblouková světla vrhala na tmavou dřevěnou podlahu zvláštní stíny, až se zdálo, že se skoro vlní, jak tam McLean stál a čekal, až se někdo vrátí. Ty tvary mu připadaly hypnotické, glyfy se kroutily v pravidelném intervalu v širokém kruhu asi metr ode zdi. Potřásl hlavou, aby se té iluze zbavil, a poodešel ze středu záře světel, ale okamžitě se zastavil. Jeho vlastní stín se pohnul a klouzal po podlaze ve čtyřech různých stínech. Ale vzory pod ním na podlaze zůstaly celistvé. Sehnul se a podíval se na dřevěné desky zblízka. Byly dohladka vyleštěné a zaprášené jen nepatrně, jako kdyby místnost byla hermeticky uzavřená, dokud neprobourali zeď. Světlo z obloukových lamp bylo matoucí, takže vyndal z kapsy malou baterku a otočením ji rozsvítil. Namířil přímo na vzory na podlaze. Byly tmavé, na dřevě skoro neviditelné. Linie se zdobnými kličkami se rozšiřovaly a zase zužovaly a proplétaly se do složitého víru. Okraj kruhu, který byl do podlahy vyrytý, se rozbíhal do obou směrů. Obešel ho proti směru hodinových ručiček a všiml si dalších pěti spletitých znaků ve stejné vzdálenosti od sebe. Linie mezi prvním a posledním byla elegantně přetnutá spadlým zdivem ze zazděného vchodu. McLean vylovil zápisník a snažil se znaky zhruba načrtnout, při tom si všímal jejich postavení vůči mrtvole. Dokonale se napojovaly na její roztažené ruce i nohy, hlavu a středový bod mezi nohama. „Můžeme tělo odnést, pane?“

• 28

Málem vyletěl z kůže, otočil se a v díře uviděl Bručouna Boba. „Kde je fotograf? Můžete mi ho sem hned poslat?“ Bob se obrátil a zavolal něco, co McLean skoro neslyšel. Za chvilku do místnosti strčil obličej malý muž. McLean ho neznal; další nováček v týmu. „Zdravím. Vyfotil jste tělo?“ „Jo.“ Přízvuk z Glasgow, trochu krátký a netrpělivý. No jistě, taky se mu tady nechtělo být. „Vzal jste i tyhle znaky na podlaze?“ Ukázal na nejbližší z nich, ale na otázku mu odpověděl fotografův zmatený výraz. „Tady, podívejte.“ Kývl směrem do místnosti a ukázal na podlahu svou baterkou. Na zlomek vteřiny cosi zahlédl, ale bylo to hned pryč. „Nic nevidím.“ Mladík si dřepl, aby se podíval zblízka. Byl silně cítit mýdlem a McLean si uvědomil, že je to první věc, co cítí od chvíle, kdy sem vlezl. „Můžete tu podlahu i přesto vyfotit? Tady všude kolem těla. Asi až takhle daleko ode zdi. Detail.“ Fotograf přikývl, nervózně pohlédl na tichou postavu uprostřed místnosti a pak se dal do práce. Blesk fotoaparátu cvakal a vrněl, když se dobíjel, a místnost naplňovaly malé výbuchy záblesků. McLean se narovnal a zaměřil teď svou pozornost na zeď. Skrz tenkou ochrannou vrstvu latexových rukavic se dotkl studeného štuku, pak otočil ruku a zaklepal klouby na povrch. Znělo to, jako když zaklepete na kámen. Posunul se o kousek dál a zaklepal znova. Stejný zvuk. Ohlédl se přes rameno a šel dál, dokud nebyl v jedné přímce s hlavou dívky. Tentokrát na zaklepání odpověděl dutý zvuk. Zaklepal znova a v matoucím světle blesku a stínů, které vrhaly obloukové lampy, se zdálo, jako by se zeď pod tlakem prohnula. Znova otočil ruku a jemně zatlačil. Cítil, jak stěna pod prsty povolila. A pak se se zapraskáním, 29

•

jako když se lámou jemné kosti, vylomil ze zdi panel, asi třicet centimetrů široký a patnáct centimetrů vysoký, a spadl na zem. Ukrýval výklenek, uvnitř kterého se cosi mokře lesklo. McLean znovu vyndal baterku, otočil jí a namířil kužel světla do výklenku. Na složeném kousku pergamenu ležel tenký stříbrný kroužek a za ním, zavřené ve skleněné láhvi jako exemplář v učebně biologie, bylo lidské srdce.

• 30