Ptáci

PTÁCI Barvy pralesa Jan Dungel

JOTA / 2022

ISBN 978-80-7689-027-5

Úvod

Dopoledne jsem se pokoušel dokon it portrét moriches, pták , kte í několik dn poletovali kolem našeho tábora na skále Catipan nad ekou Yatua. P esně zde v roce 1853 tábo il také britský botanik Richard Spruce, první Evropan, který z vrcholku skály zahlédl v dáli na jihu panoráma dodnes málo známého poho í Neblina s vrcholem Pico da Neblina (2994 m n. m.), nejvyšším v celé Amazonii. Kresba je již skoro hotová a Radaně se navíc poda ilo ptáky vyfotit, a p estože záběry za moc nestojí, na některých detailech zbarvení, p edevším na jejich hlavě, mi práci hodně usnadnily. Nejd íve jsem však musel chvíli bez hnutí sedět a ekat, až se aspo trochu zmírní proud potu, který mně protékal mezi lopatkami a zmá el celé tělo. Z hlavy mi padaly velké kapky a hrozilo, že papír ve skicá i na mém klíně bude za chvíli zcela promá ený. Zárove odhaduji, jaké množství v el a dalšího hmyzu ještě budu schopen tolerovat. Kolem mne to hu í jako v úlu, rukoje ma ety i ruksak op ený o strom pod ní jsou dokonale pokryté vrstvou v el. O totéž se snaží také na mé košili. Ty malé erné nemají žihadlo, a i když la ně chlemtají pot hlavně na loktech, nijak mi nevadí, jsem na ně zvyklý. Horší to je s těmi nejmenšími v elkami, které st emhlav nalétají do o í. To se ale dá ešit sí kou p es obli ej, kterou mohu spustit z krempy klobouku. P ed všudyp ítomnými muchni kami mne ochrání košile zapnutá u krku, dlouhé rukávy, p ípadně rukavice aspo na levé ruce. Úplně nejhorší však jsou v ely velké, které se po krku vzadu pod límcem spustí až na má záda a zásah žihadlem je pak nevyhnutelný. Nakonec jsem vše zvládl a kolem jedné odpoledne kresbu dokon il. Zrovna za alo pršet a oble ení, spacák i hamaka s moskytiérou, které jsem od rána sušil na skále u eky, jsou opět zcela mokré.

Zbytek posádky mne nabádá, a sebou hodím. Macho znovu upozor uje, že pokud chceme ještě p ed setměním doplout až do vesnice El Niñal na soutoku Pasimoni s Casiquiare, musíme vyplout co nejd ív.

(23. února 2014, Laja Candela / Rio Pasimoni, Venezuela)

Studie kondor Naho e: kondor menší Dole: kondor havranovitý (Orinoko, Venezuela, 2001)

Úryvek z mého deníku, který jsem do jeho stránek zapsal při návratu z pralesů na úpatí pohoří Neblina na hranicích Venezuely s Brazílií, nabízí představu o malování v přírodě, které je hlavním tématem této knihy. Je to úvod poně kud dramatický, a musím proto hned na začátku přiznat, že mnohem častěji jsou okolnosti milosrdnější a ve skutečnosti je malování v pralese docela příjemnou a vzrušující aktivitou. Sedím třeba na skále nad řekou skryt ve stínu stromu, v jehož koruně pobrukuje několik velkých arů. Dalekohledem pozoruji hejno tukanůči arassari ve větvích cekropie na protějším břehu a rychlými tahy tužky se pokouším vymodelovat kompozici dvou ptáků, jednoho zpravidla zepředu, druhého pak z boku či zezadu, abych zachytil také barevnost a tvar křídel. Během dnů, které tam malováním strávím, mne navštíví také tlupa chápanů nebo malp, které se pustí do hlasitého kon iktu o úrodu plodů s ary (arové zvítězili), v řece naopak pravidelně pozoruji vydru se dvěma mlá aty.

První kroky

Fascinující přírodu Jižní Ameriky jsem poprvé na vlastní kůži poznal v roce 1992 během výzkumného programu Moravského zemského muzea a venezuelské přírodovědné nadace FUDECI. Miroslava Šebelu a Antonína Prouzu, dvoučlenný tým biologů, jsem tehdy doplnil coby vědecký dokumentátor a malíř. Naše první kroky směřovaly do oblasti mokřadů a savan Los Llanos, kterou na severu země lemují hřebeny And, zatímco na jihu se do rozlehlých travnatých plání zakusují deštné pralesy Amazonie. Práv ě tam jsme spolu prožívali něco, co jsem dosud znal pouze z knih či ﬁlmových dokumentů Divoký duch přírody i barevnost života místních llaneros tehdy savanám, řekám a mokřadům vtiskly nenapodobitelné kouzlo, které v mnoha ohledech předčilo mou představivost. Zmocnil se mne intenzivní pocit, že se vznáším nad povrchem neznámé planety. Vzpomínám si, že jsem tehdy zcela neoriginálně zmiňoval Mars, ale brzy jsem pochopil, že její pravé jméno je Příroda. Na březích bažin a lagun se slunily desítky kajmanů, mezi kterými se proplétaly kapybary, v mělké vodě lovila hejna nepozemsky zbarvených ibisů rudých, volavek, kolpíků a dalších brodivých ptáků. Ráno nás budilo bučení vřeš anů, v savaně jsem potkal mravenečníka s mládětem na hřbetě, v bažině jsme vyšlápli velkou anakondu.

S dalekohledem v ruce jsme zkoumali savanu z valníku auta, jindy ze hřbetu koně v doprovodu opravdových kovbojů, či na palubě v člunu jsme pátrali po zvířatech na divokých březích řeky Suripa a v rozsáhlých bažinách. Prodírali jsme se hustou vegetací pralesa Ticoporo a večer na farmách Hato Mercedes a Santa Marta s hlavou dosud v oblacích pak mačetou seškrabovali desítky klíš at a roztočů, kteří se nám přisáli na kůži kolem pasu a v podbřišku. Tonda s okem přitisknutým k mikroskopu jásal nad úžasnými parazity, které vydoloval z útrob ulovených ryb, ještě předtím však Mirek popsal jejich hlavní morfologické znaky do svého studijního deníku a vše pojistil pečlivou fotodokumentací. Oba se svého úkolu zhostili s neochvějnou profesionalitou, zatímco já jsem teprve hledal způsob, jak smysluplně do skicáře zachytit třeba podobu ptáků ulovených do sítě. Tehdy jsem ovšem netušil, že se právě rozhoduje o mém příštím osudu přinejmenším na dalších třicet let.

Hluboký a vpravdě emocionální vztah k neotropické přírodě mne již neopustil. Do pralesů kolem Orinoka i jinde jsem se začal vracet pravidelně a dnes v Jižní Americe trávím n ě kolik m ě síc ů každý rok. Od roku 2005 mne na v ě tšin ě

První za átky. Kresba hoacina z roku 1992 je úplně první, kterou jsem v Jižní Americe namaloval během výzkumného projektu Moravského zemského muzea a venezuelské nadace FUDECI. (Los Llanos, Venezuela, 1992)

První za átky. Další (druhou) kresbou v mém skicá i byl portrét a studie k ídla slunatce nádherného. (Los Llanos, Venezuela, 1992)

výprav doprovází moje žena Radana, která zvířata fotí. Spolu jsme již publikovali několik knih a spolupracovali na ﬁlmových dokumentech o jihoamerické přírodě. V roce 2007 jsme světu nabídli přesnou polohu bifurkace řeky Baria (propojení povodí řek Orinoko a Amazonka) na hranicích Venezuely s Brazílií, o což se před námi neúspěšně pokoušelo hned několik jiných expedic. A ještě předtím, v roce 2004 a znovu v roce následujícím, jsem namaloval a zdokumentoval primáta s krátkým ocasem, kterého o čtyři roky později primatolog Jean Boubli popsal jako zcela nový druh Cacajao hosomi Malování v přírodě

Již v úvodu jsem naznačil, proč jsem se rozhodl dokumentovat právě přírodu tropů Jižní Ameriky, a ne třeba Afriky či jiné oblasti. Nepochybně svou roli sehrálo také setkání s dílem malířů, pro něž se téma neotropické avifauny i přírody stalo životním posláním. Obdivoval jsem romantické portréty kolibříků Martina Johnsona Headea či podmanivé krajiny, kterým vévodí vulkány Cotopaxi a Chimborazo v Ekvádoru, jejichž autorem byl Frederic Edwin Church, rovněž slavný člen proslulé americké Hudson River School. Vždy mně imponoval odkaz Johna Jamese Audubona, amerického malíře a autora monumentálního díla Birds of America. Považuji ho za průkopníka mezi tehdy slavnými autory ptačích portrétů (James H. Steward, William McGillivray, John Gould, Edward Lear a další) zejména proto, že na rozdíl od většiny z nich za ptáky skutečně podnikal výpravy do odlehlých koutů tehdejší Severní Ameriky. Své úctyhodné dílo vytvořil na základě důkladného pozorování živých tvorů v jejich přirozeném prostředí, což je také základní podmínkou mé práce. V Jižní Americe totiž nikdy nemaluji tvory, které jsem tam neměl možnost poznat v jejich přirozeném prostředí, pozorovat je, doslova s nimi žít „u nich doma“.

Ještě dřív jsem jako vesnický kluk na čtvrtce papíru napodoboval kresby ptáků Karla Svolinského, hltal ilustrace v Brehmově životě zví at a teprve později také donekonečna obracel stránky dvoudílného vydání knihy Svět zví at, Ptáci I. a II. díl. Karel Hudec, jeden z vůdčích autorů tohoto pro mne převratného díla, se později dokonce stal mým přítelem, spolu jsme také podepsáni pod Atlasem pták eské a Slovenské republiky.

Malování v Jižní Americe mně otevřelo bránu do jiného světa, monumentálního prostoru, o jehož existenci jsem do té doby měl jen zcela romantické, či naopak neromanticky vědecké představy. Právě objev vskutku vesmírného rozměru přírody, jejíž odraz v noci pozoruji ve třpytu hvězd vysoko na obloze, dává navzdory častým pochybám a omylům mé práci jasný duchovní směr a smysl. Příroda jihoamerických tropů mne uhranula od prvního okamžiku a brzy jsem také poznal, jak důležité jsou návraty do stejných a již známých míst, stejně jako objevování těch nových a dosud neznámých. Teprve po letech ke mně neotropická krajina začala promlouvat zcela jiným jazykem, o kterém jsem z počátku neměl ani tušení. Dnes se v hloubi pralesa, stejně jako v mlčenlivé samotě horských údolí, cítím jako jejich součást, již nejsem návštěvníkem „z jiné planety“. Navázal jsem důvěrný vztah s konkrétními místy, stromy i zvířaty, které celé roky opakovaně potkávám na stejném břehu řeky, ve stejném lese, či dokonce na stejném stromě. Zažil jsem také mnoho smutných okamžiků a zkázy míst, jejichž uhrančivě divoká krása mne osudově zasáhla. S bolestí v duši si uvědomuji, že dnešní děti a jejich potomci již to, co já, nepoznají, a v tomto smyslu se také já cítím

První za átky. Kresebný záznam kolib ík a pipulek, který jsem rovněž vytvo il p i své první návštěvě Jižní Ameriky v roce 1992.

Naho e: kolib ík světleb ichý Uprost ed: kolib ík ryšavoocasý, pipulka vláknochvostá Dole: kolib ík fialovoprstý, pipulka zlatohlavá (Národní park San Esteban, Venezuela, 1992)

jako svého druhu vymírající živočich. Možná že právě zde je jeden z hlavních motivů mé práce – zachytit aspoň malou část světa, který již brzy nebude existovat.

Stejn ě jako p ů vodní krajina se rychle m ě ní i lidská kultura. Pralesní indiáni odchází do měst, barvitý život venezuelských llaneros mizí s posledními kovboji, kteří své koně ovládali bosou nohou. Vždy jsem byl a stále jsem odkázán na jejich spolupráci, jejich oči a uši, přirozenou a generacemi prověřenou zkušenost s prostředím, které je pro mé evropské smysly navzdory mé vlastní a letité zkušenosti stále tak trochu cizí. Prostě jsem se narodil jinde, v jiné krajině a kultuře. Získat si důvěru místních lidí však nebylo jednoduché a vztah se svými spolupracovníky a průvodci jsem často budoval celé roky. Ne každý totiž byl připraven pochopit smysl mé práce, proč vlastně chci malovat místní zvířata. Ani já jsem nebyl připraven vzdát mnohé ze svých bezpečných evropských návyků, chování i přesudků. Neuměl jsem přijmout životní styl třeba indiánů, žít s nimi v souladu s jejich pravidly, zvyky i pověrami, zkrátka naučit se v lese plném nadpřirozených sil žít jako oni. Dnes jsou mé malířské výpravy mnohem více součástí jejich loveckých výprav, což na první pohled může působit poněkud zvláštně. Chápu to, protože ani já jsem se s tím dosud bez výhrad nesrovnal. Nicméně je třeba vzít v úvahu, že ještě dnes je jediným zdrojem potravy mnoha indiánských komunit právě maso ulovených zvířat a ryb, skromně doplněných třeba pěstováním manioku. Tak tomu bylo po celé generace a v hloubi amazonského pralesa ještě stále na žádný supermarket nenarazíte. Jedině díky vzájemnému porozumění spolu stopujeme zvířata, z nichž mnohá skončí v naší lesní kuchyni, zatímco já jejich podobu mohu zachytit ve svém skicáři se všemi detaily. Přesně tak vznikly portréty především hoků a guanů, kteří jsou vedle ryb snad nejčastější součástí našeho pralesního jídelníčku (rýži a špagety dodávám já). Mnozí z těchto lidí od Venezuely až po Bolívii na jihu se stali mými přáteli, kteří mně ochotně pomáhají vystopovat a najít také tukany, kotingy či trogony, kteří se k jídlu sice nehodí, ale mému evropskému zraku jsou v husté vegetaci pralesa občas neviditelní.

Tak se dostávám k nejčastějšímu způsobu své komunikace s okolím a inspiraci k malování. Zejména brzy z rána, ještě před rozbřeskem, a pak pozdě odpoledne odcházím z tábora s GPS na opasku a dalekohledem na krku sám, či v doprovodu své ženy Rady a průvodce pozorovat ptáky. Když mám štěstí a objevíme třeba hnízdo papoušků ara, je pak jejich portrétování o to snazší. Zvířata však většinou nespolupracují, jak tvrdí má žena, a proto mi někdy trvá celé týdny, či dokonce roky, než se ke skicování určitého druhu odhodlám. Oba druhy skalňáků jsem dobře znal z literatury či ﬁlmových dokumentů již dávno a mohl bych je namalovat takřka zpaměti. Přesto jsem trpělivě čekal, až jsem konečně objevil jejich tokaniště v ekvádorských a pak i venezuelských Andách. Dodnes se na ta místa vracím, protože pozorování toku hejna bizarně zbarvených ptáků bezesporu patří k nejúžasnějším ornitologickým zážitkům. Znovu tak narážím na zcela zásadní podmínku své práce.

V Jižní Americe nikdy nemaluji tvory, které jsem neměl možnost pozorovat, důkladně se s nimi seznámit v jejich přirozeném prostředí.

Logicky se nabízí, zvláště v dnešní době internetu, snazší způsob malování doma ve studiu podle často skvělých fotografií. Nemíním strkat hlavu do písku a přiznávám, že také pro mne jsou fotografie běžnou pomůckou při práci. Již mnohokrát mně pomohly ty, které má žena pořídila přímo na místě, kde jsem zrovna maloval. Žádná fotografie, ani ta sebelepší, však nemůže nahradit

setkání se svobodným divokým tvorem tam, kde žije. Troufám si dokonce tvrdit, že bez této zkušenosti ani sebelepší výtvarné vzdělání či talent autorovi nezaručí, že zachytí podobu ptáka opravdu věrně a skutečně. Občas se dokonce setkávám s otázkou, proč ptáky vůbec maluji, když je můžu vyfotit. Odpově je jednoduchá – portrétování živočichů v přírodě mne prostě baví, a navíc nabízí zcela jiné možnosti, především osobní vklad autora, jeho originální pohled získaný právě důkladným pozorováním. Malíř si dokonce může dovolit spojit či zdůraznit určité charakteristické znaky, což fotograﬁe nedovede, stejně jako uplatnit jistou dávku uměleckého nadhledu a výtvarně propracovat celkové pojetí kompozice. Pro mne je její nedílnou součástí také pozadí kresby, květy orchidejí, plody a listy na větvích stromů, liány, různé epifyty atp., které byly pro místo pozorování charakteristické či mne tam něčím zaujaly. Za nejpodstatnější ovšem považuji prostý fakt, že ve srovnání s fotograﬁí je malování naprosto odlišným médiem, projevem lidského umu a talentu, kde technická dokonalost optiky fotoaparátůči kamer nehraje žádnou roli.

Malování v terénu je i za optimálních podmínek časově náročné a dokončit portrét třeba tukana může zabrat čtyři až pět dnů. Kvůli dešti a dalším nenadálým situacím se však práce může protáhnout a již se párkrát stalo, že pršelo nepřetržitě třeba celý týden. Akvarelové barvy se postupně mění v tekoucí břečku, tužka na vlhkém papíře nezanechá žádnou stopu a spíše než na malování se pak soustředím na záchranu hotové práce ve skicáři. Vlhko nakonec pronikne i do nepromokavých vaků, a to nemluvím o nájezdech termitů, pro které je akvarelový papír učiněnou pochoutkou. Pak mi nezbývá než práci dokončit či namalovat zcela znovu doma ve svém brněnském studiu.

Také proto by malíř přírody měl být spíše citlivým pozorovatelem a trpělivým oportunistou, okolní přírodě své představy nevnucovat, prostě se naučit na ten pravý okamžik, třeba setkání se skalňákem, počkat. Mám však v rukávu další trumf a svým způsobem snad nejjednodušší způsob, jak zachytit podobu kolibříka či jiných menších ptáků až do velikosti středního rybaříka.

Účinným a nenahraditelným pomocníkem je v tomto případě ornitologická sí , kterou napínám na vhodném místě v podrostu a v hodinových intervalech kontroluji. Ulovené ptáky, které nemíním malovat, ihned pouštím, ty, kteří mne zaujmou, pak v plátěném pytlíku přenesu do tábora, kde je uchopím levou rukou v rukavici a pravou rychle naskicuji. Než úlovek opět vypustím na svobodu, pro jistotu ještě nafotím určité detaily jeho vzhledu. Asi nepřekvapí, že právě tato metoda stojí za naprostou většinou mých kreseb menších druhů ptáků

Polní ateliér

Podoba mých „ateliérů“ v přírodě je určena charakterem prostředí a lokality. V mlžných pralesích jsem vděčný za skromné podmínky biologických stanic, které jinak slouží občasným návštěvám studentů místních univerzit či profesionálních přírodovědců. Přesně taková je Otonga v ekvádorských Andách, kde si pod střechou mohu zavěsit hamaku, najdu tam stoly i lavice, na ohništi si mohu připravit kávu. Biologickou stanici Rancho Grande ve venezuelských pobřežních Andách Cordillera de la Costa jsem poprvé navštívil v onom pro mne magickém roce 1992. Je umístěna v nejvyšším patře nedostavěné ruiny hotelu, do kterého se valí větve stromů okolního lesa, kam se z mlhy slétají barevné tangary a zelení arassariové.

Pozadí pta ích portrét asto dopl uji rostlinami a květy, které se v místě pozorování vyskytovaly. (Rezervace Otonga, Ekvádor, 1999)

„Tento opus magnum malíře, ilustrátora, přírodovědce a mého přítele Jana Dungela ohromuje jak krásou ptačího světa, tak dokonalostí jeho prezentace. Hloubku Honzova svědectví vnímám o to více, že jsem měl možnost jej sledovat při práci přímo v pralesích a savanách v povodí bájného Orinoka. Jeho dílo jednoznačně navazuje na odkaz velikánů 19. století, jakými byli John James Audubon nebo John Gould, a stává se zároveň připomínkou i mementem mizejícího světa.“ Ladislav Miko, ekolog a půdní biolog, bývalý ministr životního prostředí ČR a ředitel ochrany biodiverzity Evropské komise

„Jezdit do pralesů a bažin malovat ptáky pro mě byl ze začátku jen další z excentrických rysů osobnosti mého muže. Během desítek let společných cest do divočiny jsem pochopila, že Honza je v první řadě hledačem krásy. A tato kniha je svědectvím o tom, že ji našel.“

Radana Dungelová, fotografka přírody a ředitelka Zoo Brno

Ptáci - barvy pralesa

Barvy pralesa Jan Dungel

PTÁCI Barvy pralesa Jan Dungel

Obsah

Úvod

První kroky

Polní ateliér